Jak asi víte, dvojfilm Tarantina a Rodrigueze Grindhouse (u nás uváděný jako dva samostatné filmy) bude obsahovat upoutávky na další (neexistujícící) béčkové horory. Včera byla zveřejněna ta, kterou natočil Eli Roth a evidentně ji natočil u nás!
Na konci si také všimněte Nicolase Cagea jako doktora Fu Man Ču v traileru na "Werewolf Women of the SS" (režie Rob Zombie).
31.3.07
27.3.07
Pravá blondýnka: Muzikál?!?!
Tak tohle opravdu nemusím. Jak mohlo někoho napadnout, že se z filmu "Pravá blondýnka" (Legally Blonde) dá udělat broadwayský muzikál? Zdaleka nejlepší výkon podává ta čivava...
26.3.07
Norbit - 20%
Eddie Murphy znovu jako několik postav včetně tlusté ženy...
Nějaký filmový producent došel k názoru, že je dobrý nápad vyházet ze Zamilovaných profesorů veškerou zápletku a ponechat jenom scény, ve kterých se Eddie Murphy pitvoří a dělá humor sám se sebou (pomocí masek a triků). Tak vznikl Norbit.
Titulní hrdina (Murphy) je nesmělý dement, vychovaný v sirotčinci starého číňana pana Wonga (také Murphy), který pořád na někoho hází harpunou (prostě jenom tak, asi aby byl vtipný). Norbita si vpodstatě proti jeho vůli vezme hnusná, obludně tlustá, zlá Rasputia (opět Murphy), která ho bije, zneužívá a je mu nevěrná, ale Norbitovi je to tak nějak jedno.
Film má sice zápletku (do města se vrátí krásná Kate, kterou Norbit jako dítě miloval, zlí pasáci chtějí koupit sirotčinec a udělat z něj porno bar), ale naprostá většina humoru je postavena (přesněji “má být postavena”) na tom, že se v záběrech VYSKYTUJE Eddie Murphy v jedné až třech podobách a chová se “legračně”. Tj. jako Norbit šišlá, jako pan Wong pronáší lámanou angličtinou sprosťárny a jako Rasputia vřeští a houpe obrovskými prsy.
Dokonalá práce maskérů a Murphyho skvělé imitační schopnosti filmu vlastně škodí, protože po chvíli úplně zapomenete, že ty tři nesympatické postavy hraje tentýž herec (a některým divákům to asi v průběhu filmu vůbec nedojde).
Norbit není tak strašný jako Epic Movie, protože v něm je pár scén, které díky Murphyho improvizacím samy o sobě skoro fungují a dobře by se vyjímaly v nějaké úplně jiné komedii. Například v nějaké vtipné.
Ci 20% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Nějaký filmový producent došel k názoru, že je dobrý nápad vyházet ze Zamilovaných profesorů veškerou zápletku a ponechat jenom scény, ve kterých se Eddie Murphy pitvoří a dělá humor sám se sebou (pomocí masek a triků). Tak vznikl Norbit.
Titulní hrdina (Murphy) je nesmělý dement, vychovaný v sirotčinci starého číňana pana Wonga (také Murphy), který pořád na někoho hází harpunou (prostě jenom tak, asi aby byl vtipný). Norbita si vpodstatě proti jeho vůli vezme hnusná, obludně tlustá, zlá Rasputia (opět Murphy), která ho bije, zneužívá a je mu nevěrná, ale Norbitovi je to tak nějak jedno.
Film má sice zápletku (do města se vrátí krásná Kate, kterou Norbit jako dítě miloval, zlí pasáci chtějí koupit sirotčinec a udělat z něj porno bar), ale naprostá většina humoru je postavena (přesněji “má být postavena”) na tom, že se v záběrech VYSKYTUJE Eddie Murphy v jedné až třech podobách a chová se “legračně”. Tj. jako Norbit šišlá, jako pan Wong pronáší lámanou angličtinou sprosťárny a jako Rasputia vřeští a houpe obrovskými prsy.
Dokonalá práce maskérů a Murphyho skvělé imitační schopnosti filmu vlastně škodí, protože po chvíli úplně zapomenete, že ty tři nesympatické postavy hraje tentýž herec (a některým divákům to asi v průběhu filmu vůbec nedojde).
Norbit není tak strašný jako Epic Movie, protože v něm je pár scén, které díky Murphyho improvizacím samy o sobě skoro fungují a dobře by se vyjímaly v nějaké úplně jiné komedii. Například v nějaké vtipné.
Ci 20% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
24.3.07
300 veselých balónků
Nevím, jestli to není na jeden den příliš mnoho humoru, ale tomuhle jsem fakt nemohl odolat: Znovu "300", tentokrát v "nezávadné přístupné verzi" s perníkovou chaloupkou a nabádáním k čištění zubů.
UPDATE: Pro ty méně zběhlé v mluvené angličtině - zde je přepis:
"Tonight, we dine in heck!"
"This is delicious!"
"This is Cake Town!"
"Enjoy!"
"Thousand nations of the Persian Empire descend upon you. Our bees will blot out the sun."
"Then we will hug in the shade"
"Frosting!"
"Brush your teeth!"
UPDATE: Pro ty méně zběhlé v mluvené angličtině - zde je přepis:
"Tonight, we dine in heck!"
"This is delicious!"
"This is Cake Town!"
"Enjoy!"
"Thousand nations of the Persian Empire descend upon you. Our bees will blot out the sun."
"Then we will hug in the shade"
"Frosting!"
"Brush your teeth!"
23.3.07
Velkej biják [Epic Movie] - 0%
“Nová parodie od tvůrců Děsného dojáku!” A sakra...
Totéž, co platilo o Děsným dojáku, platí i o Velkým bijáku. Děj nemá nejmenší smysl a skládá se pouze z citací různých úspěšných filmů (zdaleka nejen epických, dočkáme se např. Borata nebo Zahulíme, uvidíme). Občas jde o velmi přesné citace, ale velmi často se v nich nevyskytuje ani POKUS o nějaký vtip! A pokud už se nějakého vtipu dočkáme, většinou nijak nesouvisí s citovaným filmem, ale s tím, zda někdo dostane kopanec do koulí nebo na něj něco spadne. Chápu, že v bláznivých komediích není logika děje to úplně nejhlavnější, ale když je jednomu z hlavních hrdinů utržena hlava a on je v následující scéně živý a zdravý, volá to po nějakém aspoň zběžném vysvětlení.
Zastávám teorii, že nula procent si zaslouží jen film, který je svou blbostí zábavný. Velkej biják je neuvěřitelně blbý, ale zábavný opravdu není. Je ovšem o tolik horší, než všechny filmy, kterým jsem kdy dal 20 procent, že ho jinak než nulou ocenit nemohu.
Rád bych napsal, že tvůrci Velkýho bijáku jsou Edem Woodem dnešní doby, ale nebyla by to pravda. Ed Wood byl neumětel, který neměl peníze a jeho tvorba tomu odpovídala. Spoluscenáristé a spolurežiséři Friedberg a Seltzer jsou také neumětelové (pravděpodobně větší než Ed Wood), ale mají dost peněz na to, aby zaměstnali slušného herce, kameramana, skladatele, střihače nebo trikaře. Výsledek jejich práce tudíž nevypadá tak lacině, až by byl k smíchu, ale o to strašlivější je vydržet ho v kině, protože jeho totální debilita se většinou projevuje pouze v celku jeho scén, nikoliv v jeho jednotlivých políčkách.
A úplně nejstrašlivější je představa, že na něco takového lidé chodí do kina. Nedík.
Ci 0% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Totéž, co platilo o Děsným dojáku, platí i o Velkým bijáku. Děj nemá nejmenší smysl a skládá se pouze z citací různých úspěšných filmů (zdaleka nejen epických, dočkáme se např. Borata nebo Zahulíme, uvidíme). Občas jde o velmi přesné citace, ale velmi často se v nich nevyskytuje ani POKUS o nějaký vtip! A pokud už se nějakého vtipu dočkáme, většinou nijak nesouvisí s citovaným filmem, ale s tím, zda někdo dostane kopanec do koulí nebo na něj něco spadne. Chápu, že v bláznivých komediích není logika děje to úplně nejhlavnější, ale když je jednomu z hlavních hrdinů utržena hlava a on je v následující scéně živý a zdravý, volá to po nějakém aspoň zběžném vysvětlení.
Zastávám teorii, že nula procent si zaslouží jen film, který je svou blbostí zábavný. Velkej biják je neuvěřitelně blbý, ale zábavný opravdu není. Je ovšem o tolik horší, než všechny filmy, kterým jsem kdy dal 20 procent, že ho jinak než nulou ocenit nemohu.
Rád bych napsal, že tvůrci Velkýho bijáku jsou Edem Woodem dnešní doby, ale nebyla by to pravda. Ed Wood byl neumětel, který neměl peníze a jeho tvorba tomu odpovídala. Spoluscenáristé a spolurežiséři Friedberg a Seltzer jsou také neumětelové (pravděpodobně větší než Ed Wood), ale mají dost peněz na to, aby zaměstnali slušného herce, kameramana, skladatele, střihače nebo trikaře. Výsledek jejich práce tudíž nevypadá tak lacině, až by byl k smíchu, ale o to strašlivější je vydržet ho v kině, protože jeho totální debilita se většinou projevuje pouze v celku jeho scén, nikoliv v jeho jednotlivých políčkách.
A úplně nejstrašlivější je představa, že na něco takového lidé chodí do kina. Nedík.
Ci 0% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
22.3.07
21.3.07
Kdo je tady ředitel? [Direktøren for det hele] - 40%
Starší herec je svým přítelem Ravnem najat, aby se při obchodním jednání vydával za ředitele firmy, ve které Ravn pracuje a která ve skutečnosti žádného ředitele nemá (šéfuje jí ve skutečnost Ravn a funkci "nejvyššího ředitele" si vymyslel jen proto, aby na něj mohl házet vinu za svá nepopulární firemní rozhodnutí).
Obchodní jednání ovšem neproběhne tak, jak se očekávalo, a hlavní hrdina (nevšiml jsem si, že by měl jméno) se musí za ředitele vydávat několik dní.
Z něčeho podobného by mohla být příjemná odlehčená komedie, ale v rukou Larse von Triera z toho vzniklo něco jako od Larse von Triera. T.j. film je záměrně ledabyle natočen (často chybí kontinuita mezi záběry v jedné scéně), je spíš hořký a depresivní než vtipný, a dvakrát nebo třikrát do něj vstoupí hlas vypravěče, který se snaží divákovi naznačovat, že se dívá na nějaký metahumor s hlubším poselstvím. Režisérovi fanoušci budou jistě hýkat nadšením z některých "chytrých" narážek a castingu.
Lars von Trier úspěšně pokračuje ve své sérii filmů, které "si svého diváka najdou", ale mě zcela míjejí. Nakonec jsem litoval, že stejný námět nenatočili Američani s Adamem Sandlerem - asi bych se na to díval raději.
Obchodní jednání ovšem neproběhne tak, jak se očekávalo, a hlavní hrdina (nevšiml jsem si, že by měl jméno) se musí za ředitele vydávat několik dní.
Z něčeho podobného by mohla být příjemná odlehčená komedie, ale v rukou Larse von Triera z toho vzniklo něco jako od Larse von Triera. T.j. film je záměrně ledabyle natočen (často chybí kontinuita mezi záběry v jedné scéně), je spíš hořký a depresivní než vtipný, a dvakrát nebo třikrát do něj vstoupí hlas vypravěče, který se snaží divákovi naznačovat, že se dívá na nějaký metahumor s hlubším poselstvím. Režisérovi fanoušci budou jistě hýkat nadšením z některých "chytrých" narážek a castingu.
Lars von Trier úspěšně pokračuje ve své sérii filmů, které "si svého diváka najdou", ale mě zcela míjejí. Nakonec jsem litoval, že stejný námět nenatočili Američani s Adamem Sandlerem - asi bych se na to díval raději.
19.3.07
Wanted: Hynek, Vilém, Jarmila
Česká televize a Beltfilm hledají dívky a kluky ve věku od 15 do 20 let pro obsazení hlavních rolí nového filmu Máj režiséra F. A. Brabce. Konkurz proběhne v neděli 25. března v čase od 9.00 do 18.00 hodin v agentuře Locall casting, Máchova 21, Praha 2.
Více informací o filmu najdete na webových stránkách projektu.
Více informací o filmu najdete na webových stránkách projektu.
18.3.07
Most do země Terabithia [Bridge to Terabithia] - 60%
Nejdříve se, prosím, podívejte na trailer:
Vypadá to jako něco mezi Narnií a Nekonečným příběhem, že ano? Trailer ovšem naprosto zásadním způsobem lže!
Nejdříve napíšu, že Terabithia není špatný film, že to rozhodně není fantasy a že se asi bude líbit spíš dospělým než dětem. Pokud vám to stačí, tak nečtěte dál, protože hodlám prozradit, o čem film vlastně je.
Hlavními hrdiny jsou kluk a holka, kteri se skamaradi a oba maji bujnou fantazii, což se projevuje tím, že si v lese hrají na fantasy svět. A to je důležité: Tento film není fantasy a neděje se v něm nic nadpřirozeného. Od začátku je velmi jasně řečeno, že všechny ty kouzelné bytosti a události si hrdinové pouze představují a oni sami to dobře vědí! Kdyby děti pouze říkaly, na co si právě hrají a co si představují, působilo by to podle mého názoru stylověji. 99 procent filmu se odehrává v obyčejném současném světě a čas od času uvidíme pár sekund něčeho kouzelného, co si děti představí. Celkem je ve filmu maximálně 5 minut trikových fantasy sekvencí, spíš méně.
Film je ovšem dobře natočený a díky dobrým hlavním představitelům sympaticky zachycuje, jak je těm dvěma fajn, když si v tom druhém našli kamaráda, a jak jim to v životě pomáhá.
Následuje spoiler, který byste neměli číst, pokud uvažujete, že na Terabithii půjdete do kina!
Asi ve třech čtvrtinách filmu překvapivě hlavní hrdinka umře a hrdina se vyrovnává s její smrtí. Není to tak triviální, že by před skutečným světem uprchl do své fantazie, je to opět natočeno poměrně decentně a zajímavě.
Most do země Terabithia je adaptace nějaké slavné knihy, kterou jsem pochopitelně nečetl, tudíž pro mě celkové vyznění filmu i některé jeho zvraty byly obrovským překvapením, a dá se říct i osvěžením. Myslím, že by ale bylo vhodnější z filmu odstranit většinu těch digitálních triků a udělat z něj lacinou televizní inscenaci. To by mu slušelo víc, než současná podoba, která vlastně je nevýpravnou televizní inscenací, čas od času přerušovanou nějakým digitálním trikem, který působí trochu jako pěst na oko.
Vypadá to jako něco mezi Narnií a Nekonečným příběhem, že ano? Trailer ovšem naprosto zásadním způsobem lže!
Nejdříve napíšu, že Terabithia není špatný film, že to rozhodně není fantasy a že se asi bude líbit spíš dospělým než dětem. Pokud vám to stačí, tak nečtěte dál, protože hodlám prozradit, o čem film vlastně je.
Hlavními hrdiny jsou kluk a holka, kteri se skamaradi a oba maji bujnou fantazii, což se projevuje tím, že si v lese hrají na fantasy svět. A to je důležité: Tento film není fantasy a neděje se v něm nic nadpřirozeného. Od začátku je velmi jasně řečeno, že všechny ty kouzelné bytosti a události si hrdinové pouze představují a oni sami to dobře vědí! Kdyby děti pouze říkaly, na co si právě hrají a co si představují, působilo by to podle mého názoru stylověji. 99 procent filmu se odehrává v obyčejném současném světě a čas od času uvidíme pár sekund něčeho kouzelného, co si děti představí. Celkem je ve filmu maximálně 5 minut trikových fantasy sekvencí, spíš méně.
Film je ovšem dobře natočený a díky dobrým hlavním představitelům sympaticky zachycuje, jak je těm dvěma fajn, když si v tom druhém našli kamaráda, a jak jim to v životě pomáhá.
Následuje spoiler, který byste neměli číst, pokud uvažujete, že na Terabithii půjdete do kina!
Asi ve třech čtvrtinách filmu překvapivě hlavní hrdinka umře a hrdina se vyrovnává s její smrtí. Není to tak triviální, že by před skutečným světem uprchl do své fantazie, je to opět natočeno poměrně decentně a zajímavě.
Most do země Terabithia je adaptace nějaké slavné knihy, kterou jsem pochopitelně nečetl, tudíž pro mě celkové vyznění filmu i některé jeho zvraty byly obrovským překvapením, a dá se říct i osvěžením. Myslím, že by ale bylo vhodnější z filmu odstranit většinu těch digitálních triků a udělat z něj lacinou televizní inscenaci. To by mu slušelo víc, než současná podoba, která vlastně je nevýpravnou televizní inscenací, čas od času přerušovanou nějakým digitálním trikem, který působí trochu jako pěst na oko.
17.3.07
Параграф 78
Predátor / Věc / Vetřelci na Sibiři? Óčeň intěrésno! Další ukázky zde.
P.S: Pravda, ze všeho nejvíc to připomíná Resident Evil (film, ne hru)...
P.S: Pravda, ze všeho nejvíc to připomíná Resident Evil (film, ne hru)...
16.3.07
Prázdniny pana Beana [Mr. Bean's Holiday] - 40%
Karel Roden výjimečně nehraje padoucha a Rowan Atkinson výjimečně není moc vtipný!
Není známo, co se stalo s plyšovým medvídkem a Whistlerovou matkou. Dokonce ani nevíme, kde teď pan Bean bydlí. Dozvíme se jen to, že v tombole vyhrál zájezd na pláž do Cannes a pět minut po začátku filmu už vyjíždí rychlovlakem z tunelu pod průplavem a z pošmourné Anglie se ocitá ve slunné Francii.
Trable začnou už při přestupu v Paříži. Zde Bean způsobí, že ruský filmový kritik Karel Roden nestihne vlak, ve kterém sedí jeho malý syn (Max Baldry). Bean se ho v návalu soucitu ujme a pokouší se s ním dostat alternativními dopravními prostředky do Cannes (kam se mezitím Roden dostane jiným vlakem, ovšem Bean s klukem ne, protože jsou naopak z vlaku vyhozeni). Nakonec jim nejvíce pomůže francouzská herečka Sabine (vyslovuje se jako "Sa-Bean"!), která je odveze do Cannes právě včas na premiéru nového artfilmu Carsona Claye (Willem Dafoe), kde shodou okolností v hledišti sedí Roden (asi mu nepřipadá moc důležité hledat svého syna) a shodou okolností v něm hraje Sabine.
Pokud si dobře vzpomínám na prapůvodní beanovské skeče, šlo v nich většinou o to, že se protagonista ocitl v nějakém úzce vymezeném prostoru, kde několik minut až desítek minut prováděl neuvěřitelné krkolomnosti s omezeným počtem přesně definovaných rekvizit. Pokud je tato má vzpomínka správná, pak Prázdniny pana Beana nejsou beanovský film, protože se v nich podobný styl humoru téměř nevyskytuje.
Několikrát to už už vypadá, že se k něčemu takovému schyluje. Jako třeba když se Bean usadí v luxusní restauraci na pařížském nádraží a nechá si (omylem?) od vrchního (Jean Rochefort) přinést velký talíř ústřic a langust (nebo čeho). Tato rozehrávka je ovšem vytěžena jen do té míry, že při zdlouhavé konzumaci langusty legračně kulí oči a ústřice mu nechutnají, takže je nepozorovaně vysype do cizí kabelky. To je všechno, trvá to snad 5 minut a není to ani doprovázeno žádnou rozvernou komickou hudbou, pouze ambientním zvukem restaurace. Ve filmu je vůbec překvapivě málo fyzické komedie (kterou Rowan Atkinson pořád zvládá velmi dobře, když dostane příležitost) a humor se omezuje spíše na koulení očima a vyjevené výrazy. Celý film má vlastně méně nápaditý scénář než libovolná krátká Beanova televizní skeč.
První polovina filmu se tedy nese ve značně nudném duchu, kdy je o skutečně vtipné scény nouze (objeví se maximálně sem tam vtipný ZÁBĚR). Rowan Atkinson samozřejmě zvládá zahrát své legendární alter-ego levou zadní, ale nemá co hrát. A je smutnou skutečností, že když se člověk jeho věku legračně dementně šklebí na malého chlapce, působí to poněkud nepříjemně pedofilním dojmem.
O trochu méně nudná je druhá polovina filmu, kdy se "osudy všech mají protnout v Cannes". Není lepší, ale je bizarnější, protože se v ní mísí téměř dadaistické scény, parodující filmový průmysl a jeho nabubřelost, se scénami, které se snaží diváka dojmout přesně za pomoci oněch nabubřelých metod, které byly o pár sekund dříve parodovány. To, že děj postrádá jakoukoliv logiku a všichni se v něm chovají jako idioti, je už pak jen drobnost. Dafoe, Rochefort, Roden a Emma de Caunesová (Nauka o snech) jsou sice uváděni v titulcích hned za Atkinsonem, ale pouze poslední z nich má ve filmu něco, co by se dalo označit slovem "role". Režisér Steve Bendelack zatím žádný plnohodnotný celovečerní film nenatočil a jeho televizní zkušenosti jsou evidentně nedostačující. Nejsmutnějšího prozření se mi dostalo ve chvíli, kdy znuděné obecenstvo v Cannes sledovalo Clayův narcistní filmový počin (který měl být vtipný tím, jak je nudný) a já si uvědomil, že bych se na ten film pravděpodobně díval raději, než na Prázdniny pana Beana.
Film má naštěstí necelých 90 minut, ale rozhodně se o něm nedá říct, že uteče jako voda. Rowan Atkinson se nechal slyšet, že jde o vůbec poslední dobrodružství pana Beana. Je nejvyšší čas a měl to říct už po prvním celovečerním filmu. Tenhle reklamní prospekt na krásy Francie jsme opravdu neměli zapotřebí.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Není známo, co se stalo s plyšovým medvídkem a Whistlerovou matkou. Dokonce ani nevíme, kde teď pan Bean bydlí. Dozvíme se jen to, že v tombole vyhrál zájezd na pláž do Cannes a pět minut po začátku filmu už vyjíždí rychlovlakem z tunelu pod průplavem a z pošmourné Anglie se ocitá ve slunné Francii.
Trable začnou už při přestupu v Paříži. Zde Bean způsobí, že ruský filmový kritik Karel Roden nestihne vlak, ve kterém sedí jeho malý syn (Max Baldry). Bean se ho v návalu soucitu ujme a pokouší se s ním dostat alternativními dopravními prostředky do Cannes (kam se mezitím Roden dostane jiným vlakem, ovšem Bean s klukem ne, protože jsou naopak z vlaku vyhozeni). Nakonec jim nejvíce pomůže francouzská herečka Sabine (vyslovuje se jako "Sa-Bean"!), která je odveze do Cannes právě včas na premiéru nového artfilmu Carsona Claye (Willem Dafoe), kde shodou okolností v hledišti sedí Roden (asi mu nepřipadá moc důležité hledat svého syna) a shodou okolností v něm hraje Sabine.
Pokud si dobře vzpomínám na prapůvodní beanovské skeče, šlo v nich většinou o to, že se protagonista ocitl v nějakém úzce vymezeném prostoru, kde několik minut až desítek minut prováděl neuvěřitelné krkolomnosti s omezeným počtem přesně definovaných rekvizit. Pokud je tato má vzpomínka správná, pak Prázdniny pana Beana nejsou beanovský film, protože se v nich podobný styl humoru téměř nevyskytuje.
Několikrát to už už vypadá, že se k něčemu takovému schyluje. Jako třeba když se Bean usadí v luxusní restauraci na pařížském nádraží a nechá si (omylem?) od vrchního (Jean Rochefort) přinést velký talíř ústřic a langust (nebo čeho). Tato rozehrávka je ovšem vytěžena jen do té míry, že při zdlouhavé konzumaci langusty legračně kulí oči a ústřice mu nechutnají, takže je nepozorovaně vysype do cizí kabelky. To je všechno, trvá to snad 5 minut a není to ani doprovázeno žádnou rozvernou komickou hudbou, pouze ambientním zvukem restaurace. Ve filmu je vůbec překvapivě málo fyzické komedie (kterou Rowan Atkinson pořád zvládá velmi dobře, když dostane příležitost) a humor se omezuje spíše na koulení očima a vyjevené výrazy. Celý film má vlastně méně nápaditý scénář než libovolná krátká Beanova televizní skeč.
První polovina filmu se tedy nese ve značně nudném duchu, kdy je o skutečně vtipné scény nouze (objeví se maximálně sem tam vtipný ZÁBĚR). Rowan Atkinson samozřejmě zvládá zahrát své legendární alter-ego levou zadní, ale nemá co hrát. A je smutnou skutečností, že když se člověk jeho věku legračně dementně šklebí na malého chlapce, působí to poněkud nepříjemně pedofilním dojmem.
O trochu méně nudná je druhá polovina filmu, kdy se "osudy všech mají protnout v Cannes". Není lepší, ale je bizarnější, protože se v ní mísí téměř dadaistické scény, parodující filmový průmysl a jeho nabubřelost, se scénami, které se snaží diváka dojmout přesně za pomoci oněch nabubřelých metod, které byly o pár sekund dříve parodovány. To, že děj postrádá jakoukoliv logiku a všichni se v něm chovají jako idioti, je už pak jen drobnost. Dafoe, Rochefort, Roden a Emma de Caunesová (Nauka o snech) jsou sice uváděni v titulcích hned za Atkinsonem, ale pouze poslední z nich má ve filmu něco, co by se dalo označit slovem "role". Režisér Steve Bendelack zatím žádný plnohodnotný celovečerní film nenatočil a jeho televizní zkušenosti jsou evidentně nedostačující. Nejsmutnějšího prozření se mi dostalo ve chvíli, kdy znuděné obecenstvo v Cannes sledovalo Clayův narcistní filmový počin (který měl být vtipný tím, jak je nudný) a já si uvědomil, že bych se na ten film pravděpodobně díval raději, než na Prázdniny pana Beana.
Film má naštěstí necelých 90 minut, ale rozhodně se o něm nedá říct, že uteče jako voda. Rowan Atkinson se nechal slyšet, že jde o vůbec poslední dobrodružství pana Beana. Je nejvyšší čas a měl to říct už po prvním celovečerním filmu. Tenhle reklamní prospekt na krásy Francie jsme opravdu neměli zapotřebí.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
15.3.07
Divočáci [Wild Hogs] - 20%
Čtyři postarší muži (tři z nich známe z mnoha debilních komedií, plus William H. Macy, který vypadá, jako by se hrozně styděl, že v tom hraje) se rozhodnou, že si vyjedou na motorkách napříč USA. Neuvěřitelně trapný film, o němž nemá smysl moc psát, protože následující upoutávka nelže a skutečně obsahuje ty nejvtipnější scény, které v něm jsou:
Je mi dost smutno z toho, že tento film utržil v USA za první víkend skoro 40 milionů dolarů...
Je mi dost smutno z toho, že tento film utržil v USA za první víkend skoro 40 milionů dolarů...
Krvavá hostina [Feast] - 40%
Asi tucet lidí v motelu uprostřed pouště + partička zmutovaných vraždících monster = maso.
Především: Naprosto nemá smysl, aby na tento film chodil někdo jiný, než skalní fanoušci drsných hororů.
Za druhé: Skalní fanoušci drsných hororů ho pravděpodobně už viděli, protože byl natočen v roce 2005 a na podzim 2006 vyšel v USA na DVD.
Film natočili evidentní hororoví fanoušci, kteří věděli, že točí variaci na něco, co už tady bylo stokrát (nejméně) a využívají tohoto faktu k tomu, aby občas trochu otřásli konvencemi a udělali něco trošku jinak, než je to v tomto žánru zvykem. A aby si z toho všeho trochu dělali legraci.
Celý tento projekt je mi vlastně velice sympatický, ale nemůžu ho s klidným svědomím doporučit (a to ani skalním fanouškům), protože film byl evidentně strašlivě laciný a i když se nedostatek financí snaží tvůrci maskovat rychlým nepřehledným střihem, film pořád vypadá lacině (a navíc nepřehledně). Záměrem evidetntně bylo vyrobit něco jako Evil Dead nebo Braindead, ale výsledek je spíš takový trošičku lepší Choking Hazard.
Především: Naprosto nemá smysl, aby na tento film chodil někdo jiný, než skalní fanoušci drsných hororů.
Za druhé: Skalní fanoušci drsných hororů ho pravděpodobně už viděli, protože byl natočen v roce 2005 a na podzim 2006 vyšel v USA na DVD.
Film natočili evidentní hororoví fanoušci, kteří věděli, že točí variaci na něco, co už tady bylo stokrát (nejméně) a využívají tohoto faktu k tomu, aby občas trochu otřásli konvencemi a udělali něco trošku jinak, než je to v tomto žánru zvykem. A aby si z toho všeho trochu dělali legraci.
Celý tento projekt je mi vlastně velice sympatický, ale nemůžu ho s klidným svědomím doporučit (a to ani skalním fanouškům), protože film byl evidentně strašlivě laciný a i když se nedostatek financí snaží tvůrci maskovat rychlým nepřehledným střihem, film pořád vypadá lacině (a navíc nepřehledně). Záměrem evidetntně bylo vyrobit něco jako Evil Dead nebo Braindead, ale výsledek je spíš takový trošičku lepší Choking Hazard.
12.3.07
Robinsonovi [Meet The Robinsons] - 40%
Už jsem si za poslední léta zvykl, že všechno od Pixaru je super, zatímco Disney se snaží po technické stránce, ale z hlediska děje a emocí jeho animované filmy za moc nestojí. Něco podobného jsem očekával i od Robinsonových, ale byl jsem překvapen přinejmenším tolik, jako když jsem viděl Happy Feet (o kterémžto filmu jsem si myslel, že je to nějaká normální taškařice o stepujících tučňácích).
Narozdíl od Happy Feet jsem nebyl Robinsonovými překvapen příjemně. Rozhodně to není dobrý film, ale asi se mi bude těžko slovy vysvětlovat, jak zvláštně nepodařený je.
Hrdinou film je dvanáctiletý sirotek, který se snaží (v současnosti) vynalézt obnovovač paměti, s jehož pomocí si chce vzpomenout, jak vypadala jeho matka, která ho jako nemluvně odložila na schodech sirotčince (což byla první z mnoha věcí, které mi na Robinsonových přišly prostě... divné).
Kolem toho se film pinoží téměř třicet minut, načež se objeví třináctiletý Wilbur v létajícím stroji času, který Lewise odveze do budoucnosti, kde se toho začne dít velice mnoho najednou a přestane to dávat smysl. Ufff... Jak to celé uchopit...
Abychom měli z krku to jednodušší: Po technické stránce není film nic moc, ale líbilo se mi vizuální ztvárnění budoucnosti, které svým retro přístupem připomíná Jetsonovy nebo (z novější doby) Roboty. Nelíbily se mi konkrétní 3D modely a budovy (přišly mi až moc zjednodušené), ale rád bych si někam na zeď pověšil pár původních výtvarných návrhů, podle kterých ty 3D modely vznikaly. A teď se opět pokusím vrátit k tomu divnému ději:
Po nudné první půlhodině, která je zdlouhavá a snaží se být dojemná (ne moc úspěšně) přijde svět budoucnosti a v něm totální maniakálnost. Wilburova rodina má asi tucet členů, z nichž všichni jsou totální šílenci. Například tlusťoch, který nemluví a jenom žere, děvče s modelem mrakodrapu na hlavě, chlapík s dřevěnou loutkou, která mluví za něj... Všichni se chovají jako na tripu, respektive jako kdyby si to celé vymyslel někdo na tripu, na jeden zátah. Všichni hlasitě křičí, mlátí sebou, házejí po sobě věci a do toho zpívá žabák s žabím orchestrem. (Klikněte pro velkou verzi toho, jak si u Disneyho představují rodinu budoucnosti.)
Ve filmu se také cestuje časem a nějak se ovlivňuje minulost / budoucnost, ale asi vás nepřekvapí, když napíšu, že to postrádá jakoukoliv konzistentní logiku. Ve filmu vůbec chybí nějaké zásadní vysvětlení toho všeho, protože i když na konci je něco jako "pointa", nevšiml jsem si jakéhokoliv náznaku vysvětlení (například) toho, jak ty žáby mohly zpívat a hrát na nástroje, proč mají Robinsonovi v květináčích u vchodu zasazené dva hádající se bratrance a proč jim dělá dveřníka růžová chobotnice. Nacházíme se v budoucnosti, ale místo abychom se dozvěděli, proč ta budoucnost vypadá tak, jak vypadá, musíme se koukat, jak po sobě členové rodiny při hostině házejí jídlem.
Robinsonovi (respektive jejich druhá a třetí třetina) jsou ultimativním příkladem filmu, který není vůbec o ničem a jenom se zoufale snaží, aby byl zběsilý a šílený. Hravě svou nesmyslnou rozjíveností překonává i Není král jako král a všechna ta psychedelie na mě místy působila až strašidelně. Pokud Disney nějakou vědeckou analýzou přišel na to, že tohle dnešní děti chtějí, pak Pánbůh s námi...
P.S: Tak ty žáby prý zpívají proto, že jsou "geneticky vylepšené". Tak teď už to dává smysl...
P.P.S: Možná by mi to dávalo větší smysl, kdybych znal knížku, podle které je to natočeno...?
Narozdíl od Happy Feet jsem nebyl Robinsonovými překvapen příjemně. Rozhodně to není dobrý film, ale asi se mi bude těžko slovy vysvětlovat, jak zvláštně nepodařený je.
Hrdinou film je dvanáctiletý sirotek, který se snaží (v současnosti) vynalézt obnovovač paměti, s jehož pomocí si chce vzpomenout, jak vypadala jeho matka, která ho jako nemluvně odložila na schodech sirotčince (což byla první z mnoha věcí, které mi na Robinsonových přišly prostě... divné).
Kolem toho se film pinoží téměř třicet minut, načež se objeví třináctiletý Wilbur v létajícím stroji času, který Lewise odveze do budoucnosti, kde se toho začne dít velice mnoho najednou a přestane to dávat smysl. Ufff... Jak to celé uchopit...
Abychom měli z krku to jednodušší: Po technické stránce není film nic moc, ale líbilo se mi vizuální ztvárnění budoucnosti, které svým retro přístupem připomíná Jetsonovy nebo (z novější doby) Roboty. Nelíbily se mi konkrétní 3D modely a budovy (přišly mi až moc zjednodušené), ale rád bych si někam na zeď pověšil pár původních výtvarných návrhů, podle kterých ty 3D modely vznikaly. A teď se opět pokusím vrátit k tomu divnému ději:
Po nudné první půlhodině, která je zdlouhavá a snaží se být dojemná (ne moc úspěšně) přijde svět budoucnosti a v něm totální maniakálnost. Wilburova rodina má asi tucet členů, z nichž všichni jsou totální šílenci. Například tlusťoch, který nemluví a jenom žere, děvče s modelem mrakodrapu na hlavě, chlapík s dřevěnou loutkou, která mluví za něj... Všichni se chovají jako na tripu, respektive jako kdyby si to celé vymyslel někdo na tripu, na jeden zátah. Všichni hlasitě křičí, mlátí sebou, házejí po sobě věci a do toho zpívá žabák s žabím orchestrem. (Klikněte pro velkou verzi toho, jak si u Disneyho představují rodinu budoucnosti.)
Ve filmu se také cestuje časem a nějak se ovlivňuje minulost / budoucnost, ale asi vás nepřekvapí, když napíšu, že to postrádá jakoukoliv konzistentní logiku. Ve filmu vůbec chybí nějaké zásadní vysvětlení toho všeho, protože i když na konci je něco jako "pointa", nevšiml jsem si jakéhokoliv náznaku vysvětlení (například) toho, jak ty žáby mohly zpívat a hrát na nástroje, proč mají Robinsonovi v květináčích u vchodu zasazené dva hádající se bratrance a proč jim dělá dveřníka růžová chobotnice. Nacházíme se v budoucnosti, ale místo abychom se dozvěděli, proč ta budoucnost vypadá tak, jak vypadá, musíme se koukat, jak po sobě členové rodiny při hostině házejí jídlem.
Robinsonovi (respektive jejich druhá a třetí třetina) jsou ultimativním příkladem filmu, který není vůbec o ničem a jenom se zoufale snaží, aby byl zběsilý a šílený. Hravě svou nesmyslnou rozjíveností překonává i Není král jako král a všechna ta psychedelie na mě místy působila až strašidelně. Pokud Disney nějakou vědeckou analýzou přišel na to, že tohle dnešní děti chtějí, pak Pánbůh s námi...
P.S: Tak ty žáby prý zpívají proto, že jsou "geneticky vylepšené". Tak teď už to dává smysl...
P.P.S: Možná by mi to dávalo větší smysl, kdybych znal knížku, podle které je to natočeno...?
Vratné lahve - 80%
Režie Jan Svěrák. Scénář a hlavní role Zdeněk Svěrák. Příběh 65letého profesora (Svěrák), který už má dost školy a začne pracovat v supermarketu ve výkupu lahví, prostřednictvím čehož si chce ještě trochu užít života. Víc vědět netřeba.
Je trochu škoda, že jsem předevčírem tak vychválil Karin Babinskou za Pusinky jako něco výjimečného, protože jinak bych skoro přesně totéž napsal o Svěrácích a jejich filmu. Tenhle film prostě funguje! Sice jsem před pár minutami měl menší diskusi s Tomášem Baldýnským o tom, zda jsou Vratné lahve komedie (já myslím, že ano), ale ať už jsou nebo nejsou, faktem zůstává, že si nevzpomínám na moc českých porevolučních filmů, při kterých jsem se téměř nepřetržitě smál, usmíval nebo aspoň měl příjemný pocit.
Není to tím, že by byl scénář bůhvíjak originální nebo vypilovaný. Na mnoha místech mi bylo jasné, jaká pointa přijde, ona skutečně přišla a já se bavil tím, jak byla zahraná a zrežírovaná (většinou). Hlavně jsem si ale neustále uvědomoval, že i když to není dokonalý film, je nesrovnatelně lepší, než 95% české produkce a je téměř nutno ho posuzovat v nějaké vlastní unikátní kategorii.
Díky, Svěráci, a nic si z toho nedělejte, že vám vytýkají neoriginalitu. Radši být neoriginální, než točit nepodařené filmy, jako většina vašich kolegů!
Je trochu škoda, že jsem předevčírem tak vychválil Karin Babinskou za Pusinky jako něco výjimečného, protože jinak bych skoro přesně totéž napsal o Svěrácích a jejich filmu. Tenhle film prostě funguje! Sice jsem před pár minutami měl menší diskusi s Tomášem Baldýnským o tom, zda jsou Vratné lahve komedie (já myslím, že ano), ale ať už jsou nebo nejsou, faktem zůstává, že si nevzpomínám na moc českých porevolučních filmů, při kterých jsem se téměř nepřetržitě smál, usmíval nebo aspoň měl příjemný pocit.
Není to tím, že by byl scénář bůhvíjak originální nebo vypilovaný. Na mnoha místech mi bylo jasné, jaká pointa přijde, ona skutečně přišla a já se bavil tím, jak byla zahraná a zrežírovaná (většinou). Hlavně jsem si ale neustále uvědomoval, že i když to není dokonalý film, je nesrovnatelně lepší, než 95% české produkce a je téměř nutno ho posuzovat v nějaké vlastní unikátní kategorii.
Díky, Svěráci, a nic si z toho nedělejte, že vám vytýkají neoriginalitu. Radši být neoriginální, než točit nepodařené filmy, jako většina vašich kolegů!
Proč lidi přestávají chodit do kina
Filmoví distributoři naříkají, že lidi přestávají chodit do kina a radši si filmy stahují z Internetu. Jak proti tomu bojovat? Nemá smysl dělat propagační protipirátské kampaně a vymýšlet způsoby ochrany. Jediné, co má smysl, je zajistit, aby zážitek v kině byl lepší, než zážitek na monitoru vašeho počítače.
Čímž se dostávám k dnešku (přesněji řečeno, ke včerejšku).
Byl jsem v Palace Cinemas Slovanský dům v sále číslo 1 (největším?) na večerním představení za plné vstupné (159 Kč). Všechny reklamy, upoutávky a prvních 5 minut filmu bylo doslova poseto černými skvrnami a šmouhami (a to šlo o Vratné lahve, které měly premiéru tento týden). Nejhorší byl ale zvuk. Nevím, jak přesně jsou míchané Vratné lahve, ale všechny reklamy, trailery i samotný film, to všechno znělo pouze zpoza plátna, ani stopa po prostorovém zvuku. Ale co bylo nejhorší - kdykoliv byl zvuk trochu hlasitější, začal z levé strany plátna chrchlat jako přebuzený počítačový reproduktorek za 199 Kč. A tím skutečně myslím trochu hlasitější - nezapomeňte, že šlo o Vratné lahve, ve kterých se nevyskytují výbuchy a přestřelky.
Kdybych si stěžoval, možná by mi vrátili peníze nebo bych dostal vstupenky zdarma nebo bůhvíco... Ale o to nejde. Pointa je v tom, že mi těch 159 Kč za to handrkování nestojí a že očekávám, že za těch 159 Kč bude nějaký zaměstnanec kina nějak kontrolovat, jestli zvuk funguje nebo ne. Protože když si stáhnu z Internetu nějaký DVDRIP, mám doma kvalitnější zvuk, než jsem měl včera v kině za 159 Kč (a co se týče prvních pěti minut filmu, tak i kvalitnější obraz).
Čímž se dostávám k dnešku (přesněji řečeno, ke včerejšku).
Byl jsem v Palace Cinemas Slovanský dům v sále číslo 1 (největším?) na večerním představení za plné vstupné (159 Kč). Všechny reklamy, upoutávky a prvních 5 minut filmu bylo doslova poseto černými skvrnami a šmouhami (a to šlo o Vratné lahve, které měly premiéru tento týden). Nejhorší byl ale zvuk. Nevím, jak přesně jsou míchané Vratné lahve, ale všechny reklamy, trailery i samotný film, to všechno znělo pouze zpoza plátna, ani stopa po prostorovém zvuku. Ale co bylo nejhorší - kdykoliv byl zvuk trochu hlasitější, začal z levé strany plátna chrchlat jako přebuzený počítačový reproduktorek za 199 Kč. A tím skutečně myslím trochu hlasitější - nezapomeňte, že šlo o Vratné lahve, ve kterých se nevyskytují výbuchy a přestřelky.
Kdybych si stěžoval, možná by mi vrátili peníze nebo bych dostal vstupenky zdarma nebo bůhvíco... Ale o to nejde. Pointa je v tom, že mi těch 159 Kč za to handrkování nestojí a že očekávám, že za těch 159 Kč bude nějaký zaměstnanec kina nějak kontrolovat, jestli zvuk funguje nebo ne. Protože když si stáhnu z Internetu nějaký DVDRIP, mám doma kvalitnější zvuk, než jsem měl včera v kině za 159 Kč (a co se týče prvních pěti minut filmu, tak i kvalitnější obraz).
10.3.07
Pusinky - 80%
Tento český film obsahuje jednu zásadní "skrytou hrozbu". Když vám řeknu, že je o třech rozverných osmnáctiletých holkách, které se vykašlou na rodiče a vydávají se (ve vleku se čtrnáctiletým bráchou jedné z nich) na road trip, užívat si a balit kluky, pravděpodobně to ve většině z vás vzbudí dojem, že jde o něco podobného jako Panic je nanic nebo Rafťáci. Což je zásadní omyl!!!
Podobně jako v Rafťácích ani v Pusinkách příliš nezáleží na celkovém ději nebo jeho pointě a jde spíš o sled výjevů. Rafťáci se ovšem mají k Pusinkám asi jako se Pretty Woman má k Děvce Kena Russella. Pusinky jsou reálné, skutečně lidsky procítěné a drsné - z některých scén rozhodně nebudete mít příjemný pocit a po skončení filmu vám rozhodně nebude do zpěvu. Znovu a znovu mě při Pusinkách šokovalo, že se jejich hrdinky opravdu chovají víceméně tak, jak se dnešní teenageři chovají. To jsem v českém filmu neviděl snad... snad nikdy! Opravdu si nevzpomínám. Úzce s tím souvisí, že všechna tři děvčata skvěle hrají, což jsem u českých mladých herců taky neviděl velmi dlouho.
Nějaké výtky? Možná trochu moc natahovaná poslední část, občas za uši tahající anglický zpěv s hrubě neanglickým akcentem a ještě jedna drobnost: Znám pár osmnáctiletých děvčat. Různá z nich jsou různě psychicky vyspělá. Ale nepoznal jsem nikdy žádné, které by bylo schopno vypouštět z úst takové košaté poetické věty jako hrdinky Pusinek a současně by bylo tak neuvěřitelně naivní a nezodpovědné (hrdinky zůstanou živé a relativně neznásilněné jen díky šťastné souhře náhod). Možná taková děvčata existují, ale že by se sešla tři v jenom filmu, to je málo pravděpodobné.
Režisérka Karin Babinská dosud natáčela jen krátké filmy a reklamy, ovšem na její celovečerní prvotině to není vůbec znát. Všechno má pevně v rukou, ví, jak má celovečerní film fungovat a pochopitelně (vzhledem k těm reklamám) bezchybně zvládá i technické aspekty filmu. Bože, bože, kdy naposledy jsem mohl o českém filmu něco podobného napsat?! Možná při Krásce v nesnázích. Od té doby u nás rozhodně nevznikl žádný film, který by se třeba jen vzdáleně blížil kvalitám Pusinek. Díky, Karin!
Podobně jako v Rafťácích ani v Pusinkách příliš nezáleží na celkovém ději nebo jeho pointě a jde spíš o sled výjevů. Rafťáci se ovšem mají k Pusinkám asi jako se Pretty Woman má k Děvce Kena Russella. Pusinky jsou reálné, skutečně lidsky procítěné a drsné - z některých scén rozhodně nebudete mít příjemný pocit a po skončení filmu vám rozhodně nebude do zpěvu. Znovu a znovu mě při Pusinkách šokovalo, že se jejich hrdinky opravdu chovají víceméně tak, jak se dnešní teenageři chovají. To jsem v českém filmu neviděl snad... snad nikdy! Opravdu si nevzpomínám. Úzce s tím souvisí, že všechna tři děvčata skvěle hrají, což jsem u českých mladých herců taky neviděl velmi dlouho.
Nějaké výtky? Možná trochu moc natahovaná poslední část, občas za uši tahající anglický zpěv s hrubě neanglickým akcentem a ještě jedna drobnost: Znám pár osmnáctiletých děvčat. Různá z nich jsou různě psychicky vyspělá. Ale nepoznal jsem nikdy žádné, které by bylo schopno vypouštět z úst takové košaté poetické věty jako hrdinky Pusinek a současně by bylo tak neuvěřitelně naivní a nezodpovědné (hrdinky zůstanou živé a relativně neznásilněné jen díky šťastné souhře náhod). Možná taková děvčata existují, ale že by se sešla tři v jenom filmu, to je málo pravděpodobné.
Režisérka Karin Babinská dosud natáčela jen krátké filmy a reklamy, ovšem na její celovečerní prvotině to není vůbec znát. Všechno má pevně v rukou, ví, jak má celovečerní film fungovat a pochopitelně (vzhledem k těm reklamám) bezchybně zvládá i technické aspekty filmu. Bože, bože, kdy naposledy jsem mohl o českém filmu něco podobného napsat?! Možná při Krásce v nesnázích. Od té doby u nás rozhodně nevznikl žádný film, který by se třeba jen vzdáleně blížil kvalitám Pusinek. Díky, Karin!
8.3.07
Zápisky o skandálu [Notes on a Scandal] - 80%
Drama o učitelce (Cate Blanchettová) je učitelka, která má za manžela o 20 let staršího Billa Nighyho a začne si sexuální vztah se svým patnáctiletým studentem. Se vším se svěří své starší kolegyni (Judi Denchová), aniž tuší, že ona je lesbička a miluje ji. Čímž začíná něco, čemu by se možná teoreticky dalo říkat "bizarní milostný trojúhelník", ale radši to nebudu dělat.
Sympaticky krátký (90 minut) film je hlavně hereckým koncertem dvou hlavních hrdinech a trochu Nighyho. Nikdo další ve filmu vlastně nehraje a klidně by se dal nastudovat jako divadelní hra (a netěšte se, nic extra erotického, natož pedofilního v něm neuvidíte).
Především Denchová je skvělá jako velmi inteligentní žena, která potřebuje přátelství nebo něco víc, a nedochází jí, jaká je vlastně svině a sobec. Blanchettová je o trochu méně zajímavá, především proto, že jí scénář nedává tolik šancí k "působivým" výkonům.
Sympaticky krátký (90 minut) film je hlavně hereckým koncertem dvou hlavních hrdinech a trochu Nighyho. Nikdo další ve filmu vlastně nehraje a klidně by se dal nastudovat jako divadelní hra (a netěšte se, nic extra erotického, natož pedofilního v něm neuvidíte).
Především Denchová je skvělá jako velmi inteligentní žena, která potřebuje přátelství nebo něco víc, a nedochází jí, jaká je vlastně svině a sobec. Blanchettová je o trochu méně zajímavá, především proto, že jí scénář nedává tolik šancí k "působivým" výkonům.
Artur a Minimojové [Arthur et les Minimoys] - 40%
Artur žije s babičkou v domku, hrozí jim vybydlení, a tak se Artur nechá zmenšit a prožije dobrodružství s trpaslíky v trávě vedle domu, aby získal nějaký poklad a zlikvidoval nějakého temného zlého vládce.
Jediná originalita posledního (nejnovějšího a podle slov režiséra opravdu posledního) filmu Luca Bessona spočívá v tom, že úvodní třetina je hraná a zbytek animovaný (vlastně kecám, Jakub a obří broskev fungoval stejně). Jinak film nestojí za moc a je snad ještě horší než Angel-A. A v každém případě (i kdyby byl dobrý) jde o film pouze pro nejmenší děti!
Nejde o to, že by tenhle film byl vyloženě nepodařený nebo hnusný na pohled. Jde o to, že přes evidentní značný rozpočet je v něm všechno strašlivě schematické a neoriginální. Nemyslím si, že se Besson podíval na 20 posledních CGI animovaných pohádek a všechny je vykradl. Spíš nesleduje současnou kinematografii dost na to, aby mu došlo, že točí něco, co bylo za posledních pět let natočen aspoň pětkrát. Opravdu úplně všechno v tomhle filmu už tu někdy bylo, a většina z toho vícekrát až mnohokrát. A nejde o nějakou "laskavou poctu", nýbrž to vypadá jako kdyby si Besson pipadal bůhvíjak originální a říkal "Podívejte, my umíme dělat grafiku počítačem, takže nám ta kamera může takhle lítat dokola!"... Připomíná to první počítačem animované filmy, kdy byli filmaři opojeni tím, jaké světy můžou na plátně ukázat. Ale dnes už je to skoro směšné.
Jediná originalita posledního (nejnovějšího a podle slov režiséra opravdu posledního) filmu Luca Bessona spočívá v tom, že úvodní třetina je hraná a zbytek animovaný (vlastně kecám, Jakub a obří broskev fungoval stejně). Jinak film nestojí za moc a je snad ještě horší než Angel-A. A v každém případě (i kdyby byl dobrý) jde o film pouze pro nejmenší děti!
Nejde o to, že by tenhle film byl vyloženě nepodařený nebo hnusný na pohled. Jde o to, že přes evidentní značný rozpočet je v něm všechno strašlivě schematické a neoriginální. Nemyslím si, že se Besson podíval na 20 posledních CGI animovaných pohádek a všechny je vykradl. Spíš nesleduje současnou kinematografii dost na to, aby mu došlo, že točí něco, co bylo za posledních pět let natočen aspoň pětkrát. Opravdu úplně všechno v tomhle filmu už tu někdy bylo, a většina z toho vícekrát až mnohokrát. A nejde o nějakou "laskavou poctu", nýbrž to vypadá jako kdyby si Besson pipadal bůhvíjak originální a říkal "Podívejte, my umíme dělat grafiku počítačem, takže nám ta kamera může takhle lítat dokola!"... Připomíná to první počítačem animované filmy, kdy byli filmaři opojeni tím, jaké světy můžou na plátně ukázat. Ale dnes už je to skoro směšné.
Jak je to teda s tím Sluncem...
Jen chci krátce upozornit na diskusi pod recenzí Sunshine a především na tento příspěvek, snažící se rozebrat jak by to teoreticky mohlo s tím znovurozsvěcováním Slunce být.
7.3.07
Hudbu složil, slova napsal [Music and Lyrics] - 60%
Zatím letošní držitel titulu "nejdebilněji znějící český název". Hugh Grant hraje zpěváka a skladatele, který byl v 80. letech členem superpopulární popové kapely a nyní má asi 3 dny na složení superhitu pro mladičkou teen-idol zpěvačku (která má asi parodovat Britney Spears). Vymyslí melodii, ale má problémy s textem. A v tu chvíli mu nebe sešle pološílenou Drew Barrymoreovou, která mu zalévá kytky a současně má talent na veršování. Tak to dají dohromady, pak se dají dohromady a pak...
Musí se uznat, že Grant toho svého nesmělého ňoumu umí hrát levou zadní a stále je to celkem roztomilé. Jako bonus je zde celá dějová podlinie s jeho vyhaslou slávou, což je využíváno k poměrně legračnímu efektu: Do Granta jsou úplně zblázněné ženy, které byly v 80. letech v pubertě a tudíž jsou dnes už víc než zralé, případně mají děti. Grant si uvědomuje, jak trapné to celé je, ale nějak potřebuje být živ, tak vystupuje na "srazech maturantů po 20. letech". Potud OK.
Ovšem ta "hlavní" dějová linie o tom, jak klíčí pouto mezi Grantem a Barrymoreovou opravdu za moc nestojí. Nemluvě o linii s psychickou chorobou/nesmělostí Barrymoreové, které kdysi nějaký spisovatel nějak ublížil - ta je úplně zbytečná a jenom zdržuje.
Děvčatům a ženám se to asi bude dost líbit, nijak příliš mě to neurazilo, ale nadšený rozhodně nejsem.
Musí se uznat, že Grant toho svého nesmělého ňoumu umí hrát levou zadní a stále je to celkem roztomilé. Jako bonus je zde celá dějová podlinie s jeho vyhaslou slávou, což je využíváno k poměrně legračnímu efektu: Do Granta jsou úplně zblázněné ženy, které byly v 80. letech v pubertě a tudíž jsou dnes už víc než zralé, případně mají děti. Grant si uvědomuje, jak trapné to celé je, ale nějak potřebuje být živ, tak vystupuje na "srazech maturantů po 20. letech". Potud OK.
Ovšem ta "hlavní" dějová linie o tom, jak klíčí pouto mezi Grantem a Barrymoreovou opravdu za moc nestojí. Nemluvě o linii s psychickou chorobou/nesmělostí Barrymoreové, které kdysi nějaký spisovatel nějak ublížil - ta je úplně zbytečná a jenom zdržuje.
Děvčatům a ženám se to asi bude dost líbit, nijak příliš mě to neurazilo, ale nadšený rozhodně nejsem.
5.3.07
Sunshine - 80%
Danny Boyle posílá Cilliana Muphyho, Chrise Evanse a Michelle Yeoh vstříc vyhasínajícímu Slunci.
V blízké budoucnosti (řádově desítky let) naše Slunce začalo vyhasínat, což pochopitelně ohrožuje další existenci života na Zemi. Proto byla ke Slunci vyslána kosmická loď Icarus s obrovskou jadernou náloží, která se měla pokusit Slunce znovu zažehnout. Loď zmizela beze stopy. O šest let později startuje loď Icarus 2 s osmičlennou posádkou, která se má pokusit o totéž.
Jednou z mnoha sympatických věcí na nové sci-fi režiséra Dannyho Boylea (Trainspotting, 28 dní poté) je fakt, že její tvůrci viděli mnoho sci-fi filmů a dobře vědí, co sci-fi fanoušky zajímá a že mohou citovat klasická díla, ale nesmějí to dělat otrocky. Jsme tedy ušetřeni úvodních scén, kdy geniální dětský astronom náhodou zjistí, že Slunce vyhasíná, celý svět debatuje, jak krizi vyřešit, astronauti procházejí náročným výcvikem, někdo vynalezne protisluneční štít, který loď ochrání, atd... Nic takového. Film začíná 16 měsíců po startu Icara 2, kdy už se loď blíží ke Slunci, a vše, co předcházelo, se dozvíme v krátkém úvodním vyprávění Cilliana Murphyho, který hraje nejdůležitějšího člena posádky - fyzika, který umí zacházet s náloží o velikosti Manhattanu.
Když se snažím intenzivně vzpomínat, jaké výpravné seriózní dobré kosmické sci-fi filmy jsem viděl v posledních pěti letech, vybavuje se mi snad jen Solaris (který byl mnohem více “fi” než “sci”) a neobsahoval téměř žádné triky. Nejsem natolik vzdělán, abych mohl posuzovat, zda je základní koncept filmu (přiblížit se s obrovskou náloží do těsné blízkosti Slunce) realistický či zda může být realistický za 50 let. Ale mnoho technických detailů ve filmu mi i přes svou značnou originalitu dávalo smysl, aniž by se je tvůrci snažili nějak polopaticky vysvětlovat (což, obávám se, může trochu komplikovat pochopení filmu “masovému divákovi”). Oficiální webstránka se chlubí mnoha vědeckými konzultanty, Sunshine je rozhodně dostatečně “sci” a jeho vize budoucnosti nebude za 10 nebo 20 let k smíchu.
Kromě toho má Sunshine vynikající atmosféru. Od počátku je dokonale ztvárněn téměř posvátný obdiv, který má posádka k okolnímu smrtícímu vesmíru. Od počátku je jasné, jak je z kosmického hlediska titěrný kilometrový Icarus 2, do jehož štítů z jedné strany tepou stovky až tisíce stupňů Celsia slunečních paprsků a ze všech ostatních stran mínus 273 stupňů kosmické prázdnoty. A jak je supertitěrný člověk, který z nějakého důvodu musí z lodě vystoupit ven.
Boyle využívá originální (ale přitom odměřené) výpravy, dokonalých triků, všemožných vizuálních vychytávek a v neposlední řadě vynikající zvukové stopy (hudby i ruchů) k vytvoření doslova magických scén, ve kterých se prolíná absolutní světlo s absolutní tmou a třeba i sekvence, kdy se astronauti pouze dívají, jak jejich loď prolétá kolem Merkura, je nezapomenutalná. Film obsahuje spoustu nápaditých drobností, z nichž některé mi přišly vyloženě roztomilé (schválně, jak dlouho vám bude docházet, proč je úvodní logo Foxe tak "divné").
Pokud má Sunshine nějaký problém, spočívá v tom, čemu se zjednodušeně říká “děj”. Atmosféra je sice hutná a postavy jsou načrtnuty velmi slušně (na palubě jsou většinou profesionálové, pro které je obětování vlastního života naprostou samozřejmostí, o které nemá vůbec smysl diskutovat), ale když Icarus 2 zachytí nouzové vysílání Icara 1 a vydá se prozkoumat, co se vlastně s původní lodí stalo, film začne divákovi nabízet více příslibů než uspokojení a jeho závěr se trochu uspěchaně zvrhne v poněkud jiný žánr, než jsme čekali.
Nebudu prozrazovat, jaké je tajemství Icara 1 a jak to nakonec dopadne, ale i kdybych vám to prozradil, rozhodně by vás to nešokovalo a možná byste se zeptali: “A to je všechno?” Ano, to je všechno. Film Sunshine by se dal vlastně brát jako jen mírně dramaticky přikrášlená a mírně zhrdinštělá adaptace něčeho, co se doopravdy stalo (respektive v budoucnosti stane). Ovšem naprosto profesionální a výpravná adaptace. A pokud měl film skutečně rozpočet pouhých 25 milionů liber, pak je Boyle bez debaty génius a někdo v Hollywoodu by ho měl konečně pořádně využít, protože výsledek vypadá pětkrát dráž a co do čistě řemeslné působivosti a velkoleposti Sunshine hravě zastiňuje nejen Solaris, ale i čtvrtého Vetřelce, Ztraceni ve vesmíru, Armageddon, Horizont události a vlastně cokoliv aspoň vzdáleně podobného z posledních 10 let, na co si vzpomenu.
Sunshine je po dlouhé době filmem, u kterého si chci některé scény pouštět znovu a znovu a obdivovat jejich dokonalost. Vlastně je to po mnoha letech konečně důvod k tomu, abych si koupil ke svému DVD přehrávači nějakou pořádnou audiosestavu. Po dokonalé první polovině je možná třetí čtvrtina filmu mírným zklamáním a trocha symboliky s několika pseudofilosofickými monology nemá takovou působivost, jako když Roy Batty vyprávěl o Tannhauserově bráně. Možná. Ale přiznám se, že jsem se hodně dlouho rozhodoval mezi 80% a 100% a pokud bude mít za deset let Sunshine podobný kultovní status, jako má dnes Vetřelec nebo Ikarie XB1, nebudu se ani trochu divit.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
V blízké budoucnosti (řádově desítky let) naše Slunce začalo vyhasínat, což pochopitelně ohrožuje další existenci života na Zemi. Proto byla ke Slunci vyslána kosmická loď Icarus s obrovskou jadernou náloží, která se měla pokusit Slunce znovu zažehnout. Loď zmizela beze stopy. O šest let později startuje loď Icarus 2 s osmičlennou posádkou, která se má pokusit o totéž.
Jednou z mnoha sympatických věcí na nové sci-fi režiséra Dannyho Boylea (Trainspotting, 28 dní poté) je fakt, že její tvůrci viděli mnoho sci-fi filmů a dobře vědí, co sci-fi fanoušky zajímá a že mohou citovat klasická díla, ale nesmějí to dělat otrocky. Jsme tedy ušetřeni úvodních scén, kdy geniální dětský astronom náhodou zjistí, že Slunce vyhasíná, celý svět debatuje, jak krizi vyřešit, astronauti procházejí náročným výcvikem, někdo vynalezne protisluneční štít, který loď ochrání, atd... Nic takového. Film začíná 16 měsíců po startu Icara 2, kdy už se loď blíží ke Slunci, a vše, co předcházelo, se dozvíme v krátkém úvodním vyprávění Cilliana Murphyho, který hraje nejdůležitějšího člena posádky - fyzika, který umí zacházet s náloží o velikosti Manhattanu.
Když se snažím intenzivně vzpomínat, jaké výpravné seriózní dobré kosmické sci-fi filmy jsem viděl v posledních pěti letech, vybavuje se mi snad jen Solaris (který byl mnohem více “fi” než “sci”) a neobsahoval téměř žádné triky. Nejsem natolik vzdělán, abych mohl posuzovat, zda je základní koncept filmu (přiblížit se s obrovskou náloží do těsné blízkosti Slunce) realistický či zda může být realistický za 50 let. Ale mnoho technických detailů ve filmu mi i přes svou značnou originalitu dávalo smysl, aniž by se je tvůrci snažili nějak polopaticky vysvětlovat (což, obávám se, může trochu komplikovat pochopení filmu “masovému divákovi”). Oficiální webstránka se chlubí mnoha vědeckými konzultanty, Sunshine je rozhodně dostatečně “sci” a jeho vize budoucnosti nebude za 10 nebo 20 let k smíchu.
Kromě toho má Sunshine vynikající atmosféru. Od počátku je dokonale ztvárněn téměř posvátný obdiv, který má posádka k okolnímu smrtícímu vesmíru. Od počátku je jasné, jak je z kosmického hlediska titěrný kilometrový Icarus 2, do jehož štítů z jedné strany tepou stovky až tisíce stupňů Celsia slunečních paprsků a ze všech ostatních stran mínus 273 stupňů kosmické prázdnoty. A jak je supertitěrný člověk, který z nějakého důvodu musí z lodě vystoupit ven.
Boyle využívá originální (ale přitom odměřené) výpravy, dokonalých triků, všemožných vizuálních vychytávek a v neposlední řadě vynikající zvukové stopy (hudby i ruchů) k vytvoření doslova magických scén, ve kterých se prolíná absolutní světlo s absolutní tmou a třeba i sekvence, kdy se astronauti pouze dívají, jak jejich loď prolétá kolem Merkura, je nezapomenutalná. Film obsahuje spoustu nápaditých drobností, z nichž některé mi přišly vyloženě roztomilé (schválně, jak dlouho vám bude docházet, proč je úvodní logo Foxe tak "divné").
Pokud má Sunshine nějaký problém, spočívá v tom, čemu se zjednodušeně říká “děj”. Atmosféra je sice hutná a postavy jsou načrtnuty velmi slušně (na palubě jsou většinou profesionálové, pro které je obětování vlastního života naprostou samozřejmostí, o které nemá vůbec smysl diskutovat), ale když Icarus 2 zachytí nouzové vysílání Icara 1 a vydá se prozkoumat, co se vlastně s původní lodí stalo, film začne divákovi nabízet více příslibů než uspokojení a jeho závěr se trochu uspěchaně zvrhne v poněkud jiný žánr, než jsme čekali.
Nebudu prozrazovat, jaké je tajemství Icara 1 a jak to nakonec dopadne, ale i kdybych vám to prozradil, rozhodně by vás to nešokovalo a možná byste se zeptali: “A to je všechno?” Ano, to je všechno. Film Sunshine by se dal vlastně brát jako jen mírně dramaticky přikrášlená a mírně zhrdinštělá adaptace něčeho, co se doopravdy stalo (respektive v budoucnosti stane). Ovšem naprosto profesionální a výpravná adaptace. A pokud měl film skutečně rozpočet pouhých 25 milionů liber, pak je Boyle bez debaty génius a někdo v Hollywoodu by ho měl konečně pořádně využít, protože výsledek vypadá pětkrát dráž a co do čistě řemeslné působivosti a velkoleposti Sunshine hravě zastiňuje nejen Solaris, ale i čtvrtého Vetřelce, Ztraceni ve vesmíru, Armageddon, Horizont události a vlastně cokoliv aspoň vzdáleně podobného z posledních 10 let, na co si vzpomenu.
Sunshine je po dlouhé době filmem, u kterého si chci některé scény pouštět znovu a znovu a obdivovat jejich dokonalost. Vlastně je to po mnoha letech konečně důvod k tomu, abych si koupil ke svému DVD přehrávači nějakou pořádnou audiosestavu. Po dokonalé první polovině je možná třetí čtvrtina filmu mírným zklamáním a trocha symboliky s několika pseudofilosofickými monology nemá takovou působivost, jako když Roy Batty vyprávěl o Tannhauserově bráně. Možná. Ale přiznám se, že jsem se hodně dlouho rozhodoval mezi 80% a 100% a pokud bude mít za deset let Sunshine podobný kultovní status, jako má dnes Vetřelec nebo Ikarie XB1, nebudu se ani trochu divit.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
3.3.07
Škola svádění [School for Scoundrels] - 40%
Hlavní hrdina této komedie (Jon Heder z "Napoleon Dynamite") je typický loser. Je nesmělý, je panic, má odporné zaměstnání...
Vlastně náhodou se dostane do kurzů Billyho Boba Thorntona, který si klade za cíl z "podobně postižených" udělat velké frajery, a to zdaleka nejen co se žen týče (český název je dost zavádějící).
Billy Bob Thornton je super a kdyby byl ve filmu víc než 20 minut a kdyby měl film jiný scénář, možná by stál za to.
V současné podobě má ale příliš mnoho zásadních problémů: Z logického hlediska vůbec nedává smysl, jak a proč vlastně Heder přestane být nesmělý a začne být "celkem cool". Prostě se to najednou stane. A ve své druhé polovině film změní žánr a začne být špatnou romantickou komedií, ve které se Thornton snaží Hederovi přebrat jeho děvče. I z tohohle všeho by se dalo vyždímat dost legrace, ale Todd Phillips režíruje tentokrát překvapivě špatně a i takové komediální talenty jako Ben Stiller nebo Michael Clarke Duncan na plátně vypadají, jako kdyby se styděli, že v tom hrají.
Většina filmu mi svým námětem intenzivně připomínala Klub rváčů a "vzdělávací kurz" Tylera Durdena. Ale výsledek působí, jako kdyby někdo nechápal, že Klub rváčů je sám o sobě dost vtipný, a snažil se jeho humor přiblížit zcela dementnímu divákovi.
Vlastně náhodou se dostane do kurzů Billyho Boba Thorntona, který si klade za cíl z "podobně postižených" udělat velké frajery, a to zdaleka nejen co se žen týče (český název je dost zavádějící).
Billy Bob Thornton je super a kdyby byl ve filmu víc než 20 minut a kdyby měl film jiný scénář, možná by stál za to.
V současné podobě má ale příliš mnoho zásadních problémů: Z logického hlediska vůbec nedává smysl, jak a proč vlastně Heder přestane být nesmělý a začne být "celkem cool". Prostě se to najednou stane. A ve své druhé polovině film změní žánr a začne být špatnou romantickou komedií, ve které se Thornton snaží Hederovi přebrat jeho děvče. I z tohohle všeho by se dalo vyždímat dost legrace, ale Todd Phillips režíruje tentokrát překvapivě špatně a i takové komediální talenty jako Ben Stiller nebo Michael Clarke Duncan na plátně vypadají, jako kdyby se styděli, že v tom hrají.
Většina filmu mi svým námětem intenzivně připomínala Klub rváčů a "vzdělávací kurz" Tylera Durdena. Ale výsledek působí, jako kdyby někdo nechápal, že Klub rváčů je sám o sobě dost vtipný, a snažil se jeho humor přiblížit zcela dementnímu divákovi.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)