31.8.12

Co je doma, to je Troma

Společnost Troma je legendární svými strašlivými béčkovými až céčkovými filmy, uváděnými především v 80. letech na videokazetách.

Tato společnost nyní připravila fanouškům špatných filmů opravdu královský dar: Na svém YouTube kanále totiž vystavila více než 200 svých celovečerních filmů, a to zcela zdarma, bez reklam a podobných nesmyslů (a budou přibývat další).

Kromě jejích strašlivých kultovních i zcela neznámých filmů tam najdeme i klasické filmy ze 30. a 40. let, na které Troma vlastní práva a ve kterých hrají Bela Lugosi nebo Harold Lloyd. A také zahraniční filmy, které Troma koupila a předabovala, čímž z nich udělala film jiného žánru s jiným dějem...

Tohle je opravdová pokladnice světové kinematografie.

30.8.12

FFFavorit: Nexus 7, držák, hry, zmrzlina

Poté, co jsem něco podobného už několikrát nesystémově provedl, jsem došel k názoru, že založím (další) samostatnou rubriku: O věcech (výrobcích, organizacích, softwaru), které se mi v poslední době zalíbily, a které nejsou tak úplně v obecném povědomí.
Budou to většinou věci nefilmové a bude jich vždy většinou několik pohromadě. Pokud vás něco takového nebaví, není problém prostě článek ignorovat.

A napoprvé to bude především něco pro fanoušky zelených robůtků...

Tablet Nexus 7

Stále si stojím za tím, co jsem napsal předloni o Apple iPadu: Tablety mají velmi omezené využití. Důvod, proč se mi líbí Nexus 7, přestože je to tablet, jsou dva: Jednak ten, že je malý a lehoučký, ale především jeho cena ($199 / $249, podle interní paměti, dražší model v ČR za 6300 Kč). To znamená, že se o něco snáze smířím s myšlenkou, že když ho rozsednu / upustím, tak si prostě koupím nový a snadno si odůvodním skutečnost, že jsem si ho koupil vpodstatě jen proto, aby se mi příjemněji surfovalo / socialnetworkovalo v posteli a abych si ho s sebou vzal jako herní konzoli, když jedu na chatu apod.


Jde o zatím nejvýkonnější Android tablet, jaký jsem měl v ruce, a je krásné, že jde o "pure Google experience", tzn. nejsou v něm nainstalovány žádné neodstranitelné aplikace od výrobce, které mě nezajímají.

Superdetailní informace o Nexusu 7 najdete snadno jinde, já chtěl jen upozornit na to, že je to můj fffavorit.

Univerzální stojánek na tablety Canyon CNA-USTAND1B

Protože se mi nechce tablet vždycky držet v ruce, osvědčil se mi tento univerzální stojánek (v prodeji např. na Alza.cz), kterým můžete podepřít jakýkoliv tablet, který má aspoň trochu plochou zadní stranu. Vyzkoušeno úspěšně s Nexus 7, poměrně těžkým a velkým Prestigio Multipad 5197 Ultra, Kindlem 3 a Kindlem 4. Prodává se také speciální verze pro iPady, ale netuším, v čem se liší od té univerzální.

Stojánek má velmi robustní konstrukci a velmi dobře saje, takže na něm drží i Nexus 7 se svým vzorkovaným povrchem jako přibitý. Po přichycení je možno bez oddělení tabletu přísavkou rotovat o 90 stupňů libovolným směrem ("zacvakne" v pozici), takže během tří sekund můžete změnit vertikální polohu na horizontální a naopak. Úhel mezi přísavkou a základnou stojánku je jemně regulovatelný na jakoukoliv hodnotu. Při přepravě se přísavka složí do základny stojánku.

Stojánek můžete používat dvěma způsoby: Buď stojí základna na stole a drží celý tablet ve vzduchu, nebo se tablet svou hranou opírá o stůl a je podpírán pouze zadním krajem základny stojánku (to oranžové je nekluzká guma).

Pokud máte tablet, který má vzadu nevhodný povrch pro přísavku, se stojánkem se dodávají dvě průhledné kulaté samolepky, které učiní povrch dokonale přísavným.

Jediným neřešitelným problémem je, pokud má váš tablet na zadní straně příliš výrazné logo nebo jinou plastickou věc.

Hra: Slitherlink (Android)

Slitherlink je originální "číselný puzzle", původem samozřejmě z Japonska, který mě baví výrazně více, než trochu podobné Sudoku. Pravidla jsou podrobně vysvětlena zde. Hrál jsem Slitherlink (známý také pod mnoha jinými názvy) už v jeho první inkarnaci na Nintendu, a nyní jsem objevil luxusní verzi pro Android, kterou stojí za to si koupit už jen proto, aby měl její autor na chleba (a kvůli odstranění reklam z free verze).

Tato Android verze obsahuje kromě základní čtvercové herní varianty i Slitherlink se šestiúhelníky a dvě verze se čtyřúhelníky. K dispozici je pro každou verzi několik obtížností, několik velikostí hrací plochy a můžete mít rozehráno současně nekolik partií a vracet se k nim napřeskáčku. K dispozici jsou také bookmarky (pro snadné vracení se k uložené pozici) a tuny různých nastavení pro vzhled a funkčnost herního rozhraní.

Kdosi si mi stěžoval, že v této verzi nejde kreslit čáru tažením prstem, ale to potřebujete snad jen pokud hrajete na úplně nejjednodušší obtížnost. Při hraní na "hard" (jinak nehraju) není pravděpodobné, že byste potřebovali nakreslit jedním tahem delší segment než 3-4 úsečky... Pro mě je tato hra bezproblémově hratelná na mobilu i tabletu.

Slitherlink také můžete hrát na mnoha stránkách v online verzi (Flash, Javascript). Hledejte.

Hra: Pinball Arcade (Android)

O "Pinball Arcade" už jsem obšírněji psal zde, takže pouze upozorňuji, že i Android verze je velmi zábavná a provesionálně nasimulovaná.

Doporučuji vyzkoušet nejdříve demo verzi, protože hra je poměrně náročná na výkon vašeho zařízení.



Hra: Retro/Grade (PS3, online obchod)

Mám rád hudební hry a ujeté hry a tato spadá do obou kategorií. Na první pohled vypadá jako klasická horizontální střílečka, ale hrajete ji pozpátku! Takže nejdřív uvidíte závěrečné titulky a pak letíte od konce posledního levelu pozpátku až na začátek prvního levelu a cestou uhýbáte nepřátelským střelám a musíte do sebe "nasávat" vaš střely, které vylétávají ze zničených nepřátel v okamžiku, kdy se z jejich trosek složí jejich hotové lodě. Vaším úkolem je dostat se až na začátek a snížit tím své skóre až na čistou nulu. Když nastane problém, můžete přetočit kus času zpět (tedy vlastně "vpřed").

Pohybujete se pouze nahoru a dolů, a to skokově (vlastně skáčete po linkách notové osnovy). A dá se to hrát i pomocí kytary (ale není nutno).

Je to strašlivě originální, v mnoha detailech vtipné a krásně to vypadá. Bohužel, většina z 10 levelů si je dost podobná a hudba - byť není špatná - je také velmi málo rozmanitá. Hra vám ale vydrží velmi dlouho, protože pokročilejší obtížnosti jsou peklo i pro hudebníka.



Bonus: Zmzlina Ice'n'Go!

Původem maďarská zmrzlina je složená z malých kuliček smetanové zmrzliny, které jsou zmrazeny při extrémně nízké teplotě a pak se vám rozpouštějí v puse.


Je to hrozně dobré a snad i docela málo nezdravé (údajně pouze z přírodních složek).

Na oficiálních stránkách najdete seznam lokalit, kde se dá zmrzlina u nás koupit (bohužel jich stále moc není).

Upozornění: Některé zde zmiňované věci jsem si sám koupil, jiné dostal darem, zapůjčeny, nebo mi byly nabídnuty ke zvýhodněné koupi, ale tato skutečnost v žádném případě nijak neovlivňuje mé hodnocení! Tzn. i když něco dostanu, neznamená to, že o tom budu automaticky psát pochvalně.

29.8.12

Recenze: Váňa - 60%

Nejsem schopen najít embedovatelný trailer na tento nový český dokument o slavném žokejovi a trenérovi, tak tady máte aspoň oficiální videoklip k filmu. Věřím, že ho vydržíte.



UPDATE: Trailer nalezen!



Film začíná úžasným audiozáznamem, kdy slyšíme Josefa Váňu, jak telefonuje na záchrannou službu a vysvětluje, že leží se zlomenou nohou někde v lese pod koněm, ať pro něj přijedou. Je to úžasných pár desítek sekund, dramatických a vtipných současně. Ostatně jako osud Josefa Váni, který je fascinující: Osmkrát vyhrál Velkou Pardubickou (poprvé ve 35 letech, naposledy téměř v 60), zpřelámal si všechny možné kosti, roztrhal všechny možné orgány, zažil klinickou smrt... A jezdí dál. A trénuje jezdce a obchoduje s koňmi.

Kromě toho je Josef Váňa velmi svérázný člověk, který se nestydí mluvit před kamerou "jak mu zobák narost" a buď je velmi dobrý herec, nebo se mu daří kameru ignorovat a chovat se před ní naprosto přirozeně, jako kdyby tam nebyla.

Bohužel, film, který nám měl tuto úžasnou osobnost představit, není příliš dobrý.

Řekněme si nejdříve, co v něm není: Není v něm ani stopy po jakémkoliv seznámení s Váňovým životem před první vyhranou Velkou Pardubickou (v jeho 35 letech). Není v něm téměř nic o jeho soukromém životě a rodině (jen díky jedné rychlé zmínce při komentáři závodu na konci filmu, nám má dojít, že jeden z těch mladíků, který se zdržoval žnačnou část filmu ve Váňově blízkosti, je jeho syn, a že je také žokej).

Ve filmu se vyskytují záznamy důležitých závodů ve Váňově životě (především Velkých pardubických), ale pro nezasvěceného diváka je dost obtížné se v nich orientovat. V jednom z nich například slyšíme komentátora, jak typicky kulometně komentuje souboj dvou koní, ale nevšiml jsem si, že by během celé scény bylo řečeno, na kterém z nich sedí Váňa, pokud na nějakém.

A něco podobného platí pro většinu filmu. "Civilní" okamžiky jsou poměrně zajímavé díky tomu, že je Váňa zajímavý člověk - například staví v maštali pyramidy, aby ho zbavovaly geopatogenního pole. U naprosté většiny scén mi ale scházelo nějaké zásadní vysvětlení, co se to právě děje za akci, proč tam Váňa je a co je v sázce.


Film je poměrně dlouhý a při desáté scéně v zákulisí nějakého závodiště, kdy se Váňa s někým o něčem baví a vůbec se nedá pochopit, o čem a proč se baví (protože používají odbornou terminologii, slang a jména, o kterých nevíte, jestli patří žokejům, majitelům, doktorům nebo koním), jsem se už nemohl dočkat, až to povídání skončí, a uvidím aspoň nějaký ten adrenalin na závodišti. Tento problém se ještě umocňuje tím, že Váňa mluví poněkud nesrozumitelně.

Velmi podobné pocity jsem měl z českého dokumentu Tomorrow Will be Better. I ten je o zajímavém člověku, provozujícím nebezpečný adrenalinový sport, i ten je natočený řemeslně velmi slušně, ale v obou případech má neodborný divák pocit, že mu schází nějaké zásadní informace k tomu, aby si mohl scény emocionálně vychutnat, protože v této podobě neví, co se v nich děje. Pokud o Váňovi a jeho oboru víte něco víc, pravděpodobně se vám film bude víc líbit. Mně by se také asi líbil jakýkoliv dokument o programátorech linuxového kernelu, ale muselo by v něm být velmi mnoho vysvětlivek, abych ho mohl označit za dobrý film, pochopitelný pro většinu diváků.

To už mi připadá lepší dívat se na japonská derby, ta mají aspoň svou logiku:

28.8.12

Recenze: Klip - 80%

Intimní pohled do světa současných šestnáctiletých Srbů a Srbek, kteří žijí nihilisticky, tzn. přeloženo do češtiny: pouze párty / chlast / drogy / sex / Facebook v různých kombinacích.



Nejdříve se musíme pochopitelně věnovat tomu, o čem se bude mluvit v souvislosti s tímto filmem nejvíce: Jsou v něm totiž pornografické scény s šestnáctiletým děvčetem.

Slovo "pornografické" nemyslím ani trochu pejorativně, pouze tím poukazuji na to, že tyto scény (aspoň jejich valná většina) jsou natočeny tak, že působí sexuálně vzrušujícím dojmem na většinu mužské heterosexuální populace. A je při nich vidět opravdu všechno, zdaleka nejen full frontal, a je to natočeno opravdu radikálním a působivým způsobem.

Na konci filmu je titulek "Scény sexu nebyly natáčeny s neplnoletými", ale rozhodně ty scény vypadají jako kdyby byly natáčeny s neplnoletými (t.j. mladšími 18 let). To znamená, že tvůrci buď museli mít k dispozici velmi kvalitní digitální triky, nebo velmi realistický model pánského přirození s pneumatickou akcí a velmi realistickou Jesenkou.

Každopádně, ty scény jsou velmi explicitní a není nejmenšího divu, že film byl v jistých zemích zakázán. Například v USA by se v normální distribuci rozhodně promítat nemohl a v našich kinech myslím nikdy nebylo nic explicitnějšího.

Celý film ale rozhodně není porno a explicitních scén je v něm jen asi 10 minut celkem.

Zápletka je velmi jednoduchá: Hlavní hrdinka se fláká, chlastá, bere drogy, a pravděpodobně je zamilovaná do jednoho hocha, což znamená, že se snaží dosáhnout toho, aby ji kromě úst a anusu osouložil konečně také do vagíny (= symbol čisté lásky).

Dozvíme se, že dívka je nevychovaná, rozmazlená a její otec je vážně nemocný, ale příběh se (zcela záměrně) celý film nikam neposune, pouze sledujeme nekonečnou sérii chlastaček, záškoláctví, sexu a tak dále...

Jeden z méně explicitních záběrů ve filmu

Film dokumentuje rozklad hodnot dnešní mládeže, kdy vykouření na školním záchodě je ekvivalentem přátelského šťouchnutí kružítkem za mých gymnaziálních časů. Žádná složitější zápletka se nekoná, natož její rozuzlení.

Přesto film stojí za vidění nejen kvůli pornoscénám, ale také kvůli tomu, že je opravdu velmi zručně natočen a (ne)herci v něm podávají vynikající herecké výkony. Mnoho scén je natáčeno mobilními telefony hlavních aktérů (nebo tak aspoň vypadají) a mají punc něčeho nepříjemně autentického a syrového, na co je zajímavé se koukat a říkat si, že vy jste se tomuhle naštěstí vyhnuli (případně litovat toho, že se vám tohle nepoštěstilo).

Podobně jako u dalších filmů tohoto podžánru (například Kids, Dvanáctka, Discopříběh) je trochu problém v tom, že vyznění filmu by se nijak příliš nezměnilo, kdyby byl o půl hodiny delší nebo o půl hodiny kratší. Prostě 100 minut sondujeme fascinující zrůdný svět současné mládeže a pak je konec. Pár minut dialogů o smyslu života a rodičovské lásce na tom nic nezmění.

Pokud Klip nedosáhne kýženého úspěchu na mezinárodních festivalech, režisérce by rozhodně měl dát šanci nějaký producent erotických filmů, protože v tom opravdu umí chodit. A to opět nemyslím ani trochu urážlivě, protože dobře natočených erotických filmů není nikdy dost.

P.S: Film by měl být současně s kinopremiérou dva týdny "zdarma pro předplatitele" k vidění na http://voyo.nova.cz/product/filmy/30471-klip (ne, nevím, co to přesně znamená "zdarma pro předplatitele"). Jestli se to stane, tak by někdo, kdo je předplatitel, mohl udělat screenshot té Voyo stránky s velkým záběrem penisu v dívčích ústech a udělat z toho Nově menší skandálek např. v křesťanských kruzích. Jenom takový nápad...

P.P.S: Kromě Voya je tento film už nyní k dispozici zdarma i na jiných internetech, a to v kvalitě 720p.

27.8.12

Recenze: Expendables: Postradatelní 2 [The Expendables 2] - 70%

Všichni jsou bek! Kromě Rourka. A k nim navíc Chuck, Jean-Claude a nějaká asiatka.

Tolik o ději.



Druzí Expendables jsou v něčem lepší než první díl, a něčem jiném zase horší.

Casting je o trochu větší žrádlo, protože Willis a Schwarzenegger mají o trochu větší role a dokonce se zúčastní akční scény. Navíc přibyl Van Damme, který má něco mezi cameem a normální rolí, a jeho francouzský padouch se jmenuje "Vilain" (pro neangličtináře: To je asi jako kdyby se v českém filmu asijský padouch jmenoval "Pa Douch"). A Chuck Norris, který ale nehraje ve filmech. Filmy hrají v něm.

To je tedy plus.

Nejlepší filmový plakát tohoto milénia

Mínus je, že scénář je o dost slabší, než v jedničce. To vás asi překvapí, protože scénář jedničky rozhodně nebyl žádné oscarové dílo. Ale scénář dvojky je opravdu jako kdyby ho vymýšlel dvanáctiletý fanoušek akčních filmů. Zdůrazňuji: "Jako kdyby ho vymýšlel dvanáctiletý", nikoliv "jako pro dvanáctileté", což je něco podstatně jiného. Téměř všechny světlé scenáristické chvilky jsou založeny na tom, že se na scéně epicky objeví nějaká stará akční hvězda, nebo pronese nějakou hlášku ze svého filmu, případně z filmu akční hvězdy, se kterou právě mluví. Například Arnold v jednu chvíli řekne Bruceovi "Yippee ki-yay", někdo jiný řekne Arnoldovi "You'll be terminated", Chuck Norris řekne jeden z "Chuck Norris Facts", a tak podobně. Ano, pousmál jsem se při tom, ale je to opravdu ten nejstupidnější a nejlínější humor, jaký se z těchto situací dá vytěžit. (Navíc v českých titulcích dost těchto narážek mizí.)

Ve filmu je bohužel dost míst, ve kterých není ani akce ani legrační pošťuchování, a místo nich má být něco jako drama a napětí (neakční). To vůbec nefunguje, je to nuda, a je to ve filmu jen proto, abychom to přežili, než zase někde něco vybouchne, nebo aspoň někdo někomu řekne, že bude Bek.

Josef Bek v autobuse do Lidic (ilustrační foto)

Akce (představuje asi tak čtvrtinu filmu) je přitom kvalitní a brutální. Lítají litry krve, hlavy se utrhávají,  těla se rozprskávají o zeď, nože končí v krcích. Film tentokrát nerežíroval Stallone, nýbrž Simon West (Con Air, Lara Croft: Tomb Raider), který zvládá řemeslo velmi slušně a při akčních scénách všechno působí dostatečně výpravným dojmem.

Hlavní ale je, že ve filmu hrají právě ti důchodci, kteří v něm hrají. Kdyby v něm hrál kdokoliv jiný, jeho zábavnost by byla poloviční.

P.S: Na konci filmu Arnold s několika dalšími lidmi nastupuje do vrtulníku a překvapivě NEŘEKNE "Get tu da čopa". Za co ty scenáristy platí???

26.8.12

Ženskologie (2): Back to basics

Nejprve krátce k prvnímu dílu, který byste měli mít přečtený, než budete číst dál.

Z vašich reakcí (které byly veskrze kladné, včetně finančních) mi došlo, že jsem nedostatečně specifikoval "target audience" pro tento článek. To bych rád napravil a po úvodní bombě s žádostí o sex bych nyní začal poněkud obšírněji.

Obligátní úvodní navnazující obrázek dobře vyfotošopované ženy, se kterou jsem nikdy neměl nic společného

Tak tedy: První článek byl určen čtenářům, kteří jsou schopni strávit se slečnou příjemný večer, užít si to, nepotit se přitom hrůzou a pronést klíčovou hlášku tak, aby z jejich úst zněla odlehčeně a nenuceně (tedy včetně případné změny konkrétních použitých slov). Z toho vyplývá, že musí jít o čtenáře, který je schopen docílit toho, aby s ním slečna šla na nějakou akci, jejímž výsledkem bude příjemný večer. Z toho vyplývá, že musí jít o čtenáře, který je schopen mluvit se ženami (nebo má zatraceně velké štěstí).

Bohužel jsem zapomněl, jak vzácná tato schopnost (mluvit se ženami) je, a málo jsem zdůraznil, jak důležitá je pro správný prúběh mou zmíněného scénáře i všech ostatních podobných scénářů. Tak ještě jednou:

Muž se rozhoduje především na základě toho, jak žena vypadá. Žena se rozhoduje především na základě toho, jak muž komunikuje (což zdaleka není pouze jeho mluvený projev). Funguje to podvědomě, spousta žen o tom ani neví a svádí to na nějaké "kouzlo", "osud" a podobné věci. Když víte, jak to funguje, můžete úspěšně vzít "osud" do svých rukou.

My grandfather!
Můj dědeček - playboy.

Schopnost "komunikovat tak, aby to vypadalo, že jsem v pohodě", je pro muže natolik důležitá, že pokud ji opravdu dobře zvládnete, je následně do značné míry jedno, jak a o čem mluvíte, a poměrně snadno "zabodujete" (čímž nemyslím jen sex). Tuto schopnost se můžete snažit získat biflováním a hereckými výkony, nebo na sobě můžete zapracovat a změnit se tak, abyste se tak chovali přirozeně, sami od sebe. Druhá zmiňovaná možnost (chovat se tak přirozeně) je samozřejmě výhodnější, protože je méně namáhavá a dokonce zábavná.

Může vám ale připadat, že to, čemu říkám "chovat se pohodově a přirozeně", vlastně znamená, že se snažíte změnit své chování a chovat se poněkud jako hovado (ve srovnání s tím hodným nesmělým chlapcem, kterým jste byli předtím).

To je bohužel pravda.

Ona je totiž bohužel pravda, že muži-hovada mají statisticky vyšší úspěch u běžných žen, než hodní nesmělí muži.  (To je také důvod, proč měli na škole vaši méně inteligentní spolužáci u žen větší úspěchy než vy. Oni to prostě neřešili a nepřemýšleli o tom, takže na spolužačky působili přirozeně a pohodově, což jim imponovalo, přestože vy jste jim mohli nabídnout kvalitnější genofond.) A vy můžete tvrdit, že přece nechcete mít vztah s "běžnou ženou, která letí na hovada", nýbrž s ideální ženou, která vás bude chtít takového, jaký doopravdy jste, atd...

Toto je zcela korektní argument a sám jsem si tímto uvažováním mnohokrát prošel. Bohužel (všimněte si, že píšu "bohužel"), takových ideálních žen je opravdu hrozně málo. Já došel před lety k názoru, že sice chci takovou ideální ženu, ale než se objeví, tak 1) nehodlám být bez ženy, a 2) hodlám získat nějaké zkušenosti, pochopit jak ženy fungují atd...

A vše nasvědčuje tomu, že se mi tato strategie vyplatila. Ze svých pěti dlouhodobých partnerek (tzn. aspoň rok vztahu) jsem se se čtyřmi z nich seznámil naprosto bez použití jakýchkoliv "balících metod" (přičemž při druhé z nich už jsem s nimi byl trochu obeznámen). Ale kromě nich jsem se seznámil se spoustou nedlouhodobých partnerek, u kterých jsem třeba od začátku viděl, že to na doživotní vztah nebude, ale přesto jsem s nimi nějakým způsobem komunikoval, sbližoval se a tyhle věci... (Příslušná slečna samozřejmě od začátku věděla, že jde o "dočasnou záležitost", nikdy jsem jí nelhal, ale to je složitější problematika - o ní podrobněji až někdy jindy.)

Výsledným efektem bylo, že když se objevila nějaká, u které to vypadalo, že by mohla být "ta pravá", tak jsem většinou už byl dostatečně "v pohodě", abych ty rizikovější věci na začátku vztahu nějak hladce zvládl a nepokazil si šanci na doživotní štěstí. Rozhodně bych nebyl tolik v pohodě, kdybych předtím s mnoha jinými nezažil, jaké to je, komunikovat s ženskou, nebo kdybych se styděl to dělat.

Čímž se dostáváme k retro historce:

Je mi přibližně sedmnáct let, jsem pochopitelně panic (to bylo tenkrát v roce 1985 u nás na gymplu spíše pravidlo než výjimka, jenom kanec H. se chlubil, že souložil už v patnácti) a jsem na své pravděpodobně první "divoké párty".

Divoká párty spočívá v tom, že dvě spolužačky z gymnázia pořádají oslavu svých narozenin (doma u jedné z nich, když jsou rodiče na pár hodin pryč) a pozvaly na ni čtyři spolužáky, přičemž já jsem jeden z nich. Na stolku u gauče je džus a slané tyčinky.

Zpětně si uvědomuji, že mi tehdy nepřišlo nijak zvláštní, že jsem jeden ze čtyři kluků, kterého zve na svou oslavu spolužačka, která se mnou nikdy nijak výrazně nekomunikovala, natož aby mi něco necudného naznačovala. Nebo možná naznačovala, ale já si toho nevšiml, protože jsem měl plnou hlavu počítačů, filmů a jiných důležitějších věcí.

Spolužačka má doma klavír. Otec mě nutil hrát na klavír od mých šesti let, já to nenáviděl a přestal jsem s Lidovou školou umění jakmile se naši rozvedli a otec se odstěhoval (někdy kolem mých dvanácti let).

Sedám ke klavíru, abych vylovil z hlavy nějakou dobře nacvičenou hitovku, například "The Entertainer", "Bugatti Step" nebo ústřední motiv z "E.T. Mimozemšťana". Ne že bych chtěl slečny oslňovat nebo dokonce balit, ale trochu se nudím.

Takže něco zahraji, sklidím obdiv, načež pokračuji v brnkání a nastávají současně dva zásadní momenty mého života:

1) Něco brnkám a uvědomuji si, že to není nic, co bych se někdy předtím naučil, a přesto předem vím, jak ta melodie bude znít. Jinými slovy, zjišťuji, že mám "skladatelské nadání".

2) Slečna M. si mi bez vyzvání a nečekaně sedá na koleno. Nechávám ji tam sedět, dál si brnkám, nevím co mám dělat a zjišťuji, že mám počínající erekci - přičemž samozřejmě vím, co je to erekce, ale je to poprvé, co ji mám následkem přítomnosti živé ženy.

Obě tyto naprosto zásadní události, ke kterým došlo v rozmezí několika desítek sekund, mě nutí zpracovávat náhlý nezvladatelný příval informací a myšlenek (a krve).

Přemýšlím, že bych se vrátil k hudební nauce a pokusil se ji znovu pochopit. Víc ale přemýšlím o slečně M. a zda je hodna toho, abych s ní strávil zbytek života a měl s ní kupu dětí. O něco později ležím v šeru vedle M. na gauči a téměř neznatelně se dotýkáme rukama. Je mi moc hezky, aniž bych měl erekci. Vedle nás leží druhá slečna a druhý chlapec, pravděpodobně v podobném rozpoložení. Zbývající dva hoši sedí za stolkem proti nám, jedí tyčinky, pijí džus a dělají jako že nás nepozorují. Začínám nahlas filosofovat o smyslu života a o tom, jak je to smutné, když bývám na Silvestra doma sám. M. navrhuje, že přijde na Silvestra na návštěvu, ale dále to nerozvádíme.

Okolo půlnoci se vracejí rodiče M. a vítají mě (pro mě překvapivou) hláškou "Á, ty jsi jistě ten geniální počítačový chlapec, jak o něm pořád píšou v novinách a M. si to vystřihuje". O několik sekund později začne M. běhat po bytě a křičet. Zdá se, že se druhá slečna pokoušela souložit s jedním z chlapců v posteli jejích rodičů. Detaily neznám dodnes, ale párty končí a tím končí můj první pokus o vztah.

Slečna M. se o něco později na školní praxi dotkne svým nahým chodidlem mé nohy a dívá se mi přitom intenzivně do očí. Nemám odvahu jakkoliv reagovat a nemám odvahu jakkoliv zmínit Silvestra.

Na Silvestra (tzn. o více než půl roku později) sedím sám doma (matka a sestra jsou pryč) a koukám z okna, jestli přijde M. Čekám, čekám, oknem táhne dovnitř zima.

Nepřišla.

Gymnázium Arabská
Já nahoře pátý zprava, slečna M. někde v dolní řadě. Kanec H. někde v horní řadě.

(Celou tuto historku jsem slečně M. převyprávěl o téměř čtvrt století později na třídním srazu, než mě tam přišla vyzvednout má tehdejší o dvacet let mladší dlouhodobá partnerka.)

Mohlo by to vypadat, že jsem už v sedmnácti přišel na to, že ženské jsou svině a nedrží slovo. Možná jsem si to dokonce tehdy myslel. Ale časem jsem přišel na to, že je to složitější...

Já na příslib oné silvestrovské noci myslel průběžně několik měsíců a nikdy během té doby jsem v sobě nenašel odvahu zavést se slečnou M. řeč na toto téma, přestože jsme se pětkrát týdně viděli ve třídě a přestože by výsledek tohoto rozhovoru, ať už jakýkoliv, byl v každém případě lepší, než několikaměsíční nejistota korunovaná silvestrovskou samotou.

Jinými slovy: Z logického hlediska jsem si měl s M. promluvit a neměl jsem co ztratit. Přesto jsem to neudělal, protože jsem byl nesmělý a bál jsem se... Čeho vlastně? Že se přiznám, že mi není lhostená? Zamyslete se nad smyslem těchto slov: "Bojím se přiznat, že mi není lhostejná." Je to často používaná fráze (v různých variacích, např. "Nebudu jí přece kurva říkat, že ji chci píchat"), ale když ji rozebereme z čistě logického hlediska, je s ní něco v zásadním nepořádku. Což mi tenkrát nedocházelo.

Jistě nejsem jediný, koho zachvacovala panická hrůza z toho, že by proboha mohl dát najevo své city a že by proboha nemusely být opětovány, a tak raději spoléhal na to, že náhoda a/nebo Bůh způsobí, že všechno skončí happyendem, aniž by pro to něco udělal.

Pomineme-li čistě matematickou (ne)pravděpodobnost takového jevu, má tento přístup ještě jeden velký háček, který si můžeme dobře ilustrovat na událostech příštích let:

O nějaký ten rok později (už na vysoké škole) jsem se hodně procházel noční Prahou (převážně trasa Hradčany - Letná - centrum a zpět). Neprocházel jsem se proto, aby se něco zásadního stalo. Prostě se mi líbílo (a pořád líbí) noční velkoměsto. Nicméně jsem při těch procházkách průběžně naivně snil o dvou věcech, a to:

1) Že narazím na jednu konkrétní spolužačku (z jiné třídy), která se mi na lyžařském kurzu moc líbila a která se mi zmínila, že chodí na noční procházky po Praze (a samozřejmě jsem jí ani slovem nenaznačil, jak se mi líbí).

2) Že na Letné (v místě, kde dnes už stojí Metronom a tehdy už tam nestál Stalin) při pozorování noční Prahy náhodou potkám krásné neznámé zadumané děvče (dnes by se asi řeklo "s mírnými emo tendencemi"), téměř beze slova si padneme do oka a bude z toho osudový vztah.

Ironií osudu se obojí "téměř" splnilo:

1) Onu spolužačku jsem jednoho dne kolem půlnoci v centru Prahy skutečně potkal. Samotnou. Ledabyle jsem na ni mávl rukou, polohlasně pozdravil a spěchal pryč, protože jsem nevěděl, co mám říct a dělat.

2) Když jsem jednou takhle v noci seděl na zábradlí u budoucího Metronomu a koukal na Prahu, přišla mladá slečna a beze slova si sedla tři metry vedle mě. Měla baret na hlavě a svetr, který jí byl příliš velký, což byl tehdy přibližný ekvivalent toho, když má dnes slečna třicet deka kovu v obličeji a v pohlavních orgánech. Pokud jsem mohl v mihotavé záři města odhadnout, byla půvabná, zranitelná a připadalo mi, že po mně pokukuje přinejmenším stejně, jako já nenápadně pokukoval po ní. Minutu jsem nehnutě seděl a intenzivně přemýšlel, pak jsem zakašlal, udělal jako že se dívám na hodinky a že jsem si právě vzpomněl na prádlo v pračce, a utekl jsem domů.

Je pravděpodobné, že ona spolužačka by mě nikdy nemilovala a že neznámá dívka přišla na Letnou za jiným účelem, než aby se tam seznámila s neznámým nesmělým hochem. Důležité je ale to, že kdybych se odvážil něco (cokoliv!) udělat, mohlo to v obou případech dopadnout dobře, nebo to nemuselo dopadnout dobře, ale rozhodně bych si tím nepřitížil a necítil bych se pak následující týdny, měsíce a roky jako kretén, který si přehrává v hlavě své kreténské neúspěchy v celé jejich slávě.

Když jsem později na toto téma hovořil s přáteli nejrůznějšího věku, pohlaví a vzdělání, téměř každý z nich přiznal, že se mu něco podobného stalo, a to nejednou. “S tím se ale nedá nic dělat, že jsem takový”, lamentovali všichni, s výjimkou těch, které jsem měl za “trochu jednodušší” a kteří se divili, proč o takových blbostech přemýšlím a proč neřeknu té holce, že s ní chci spát.

Z osobních zkušeností vím, že existuje nezanedbatelné procento dospělých mužů (nad 25 let), kteří se BOJÍ oslovit zajímavou ženu, jsou z toho neskutečně nešťastní a vyhazují peníze za knihy a zázračné kurzy, kterými chtějí tento problém nějak obejít.

Pokud jste souženi stejným problémem, tak se nestyďte, nejste sami.

retro

1997, mluvím se ženou. Následně jsem s ní byl skoro 10 let.

Tento problém se obejít nedá a je zapotřebí se mu postavit čelem, protože to je opravdu základ, od kterého se odvíjí jakékoliv další "pokročilé postupy". A i když se vykašlete na "pokročilé postupy", je to základ, který vám umožní nebát se ženských.

Takže: Pokud takový problém máte, dejte si předsevzetí, že během příští cesty městskou hromadnou dopravou nebo během příští návštěvy svého oblíbeného obchodního centra oslovíte zcela neznámou dívku / ženu a pochválíte jí něco, co má na sobě (kabelku, sukni, naušnice, NIKOLIV PRSA). To s sebou nenese naprosot žádné riziko, není to nijak nevychované, žádná žena vám kvůli tomu nevynadá (ani když vůbec ani trochu nejste její typ), naprostá většina žen z toho bude mít radost, ale přesto se spousta chlapů stydí něco takového udělat. Nic na tom není, prakticky se to nedá zkazit, jen jedno varování: Měli byste to udělat dříve, než si slečna všimne, že se na ni koukáte a rozhodujete se to udělat.

Až s tímhle přestanete mít problémy, pak můžeme pokročit dál, například k tomu, že se vám líbí ta žena  samotná (včetně prsou) a že byste jí to rádi řekli.

P.S: Předchozí a následující díly tohoto seriálu se dají vyhledat podle štítku.

25.8.12

Mufíme si pomáhat

Takový závan z doby, kdy jsme ještě byli mladí, neklidní a plni svěžích nápadů.

Na YouTube je nyní legálně k vidění kompletní "kriminální dokument" Tomáše Baldýnského a jeho přátel "Mufíme si pomáhat".

24.8.12

Recenze: Let's Dance: Revolution [Step Up: Revolution] - 80%

On je chudý rebel. Ona je z bohaté rodiny. Oba milují tanec. Začnou milovat jeden druhého. Její otec chce zbourat kus starého Miami. Ona a On provozují s ostatními street tanečníky "taneční flash moby", nejdříve za účelem vítězství v soutěži, později kvůli záchraně své oblíbené čtvrti.

Vše samozřejmě vyvrcholí obrovskou improvizovanou taneční show, při které roztají zatvrzelá srdce všem potenciálním záporákům i všem skorozamilovaným, kteří pochybují o budoucnosti svého vztahu.



Tenhle taneční film (tuším už čtvrtý v sérii "Let's Dance") se mi docela dost líbil. Je ale důležité vyjasnit si, co je to za typ filmu.

Není to romantický film s tanečními čísly. Není to teenagerské dobrodružství s tanečními čísly. Jsou to taneční čísla, která jsou spojena velmi, velmi chatrnými dějem, který má z těch čísel vytvořit jakýsi jednotný celek. Podobně jako třeba Moonwalker Michaela Jacksona, na který také nikdo nechodí kvůli scénáři a dramatickému vývoji postav, nýbrž kvůli hudbě, tanci a efektům.

S ohledem na tuto skutečnost jsem dokonce ocenil, jak přesně to všechno zapadá do tradičního schématu, a jak nás tvůrci neobtěžují zbytečnou omáčkou: Například On přivede Ji do taneční party, tam se na ni taneční boss podívá (nepotřebuje vidět ani vteřinu jejího tance) a řekne "V příští akci tančíš hlavní roli, On tě zaučí". Následně nevidíme zaučování, dokonce ani zaučovací montáž, ale následuje rovnou "příští taneční akce", kde Ona ownuje like a boss.


V poslední třetině už tempo trochu skřípe, když je nezbytné roztržce a následnému nezbytnému usmíření věnováno zbytečně mnoho času (tj. asi pět minut), ale celkově film šlape celých 100 minut velmi slušně, protože nabídne dost tance v dosti rozličných variantách.

Taneční čísla jsou skvěle natočená. Všimněte si, že nepíšu "skvěle zatančená", protože nejsem taneční expert, ale díky střihu a kameře všechno působí neskutečně energicky a efektně (některé sekvence byly dokonce tak choreograficky dokonalé, že mám podezření, že byly natočeny zpomaleně a pak trochu zrychlené). Co na tom, že většina těch tanečních akcí by se z choreografického a logistického hlediska vůbec nedala připravit (nezapomínejme, že probíhají "nečekaně a ilegálně, na zakázaných místech") a kdyby dala, tak by každá z nich stála minimálně milion dolarů (což je obzvláště pikantní, protože cílem série cca pěti těchto vystoupení je vyhrát hlavní cenu 100 000 dolarů, tj. v případě úspěchu ztráta 4 900 000 dolarů). Co na tom, že každá akce má na zlomek sekundy přesně vypiplanou choreografii, tudíž je nesmyslné, aby při nich hudbu mixoval živý DJ s pracně pašovaným mixpultem. Co na tom, že největším happyendem pro tyto "Cool nezávislý týpky z ulice, co chtějí žít po svým, proti pravidlům" je "získat reklamní nabídku od Nike"...

Tohle je film, na který jdete kvůli energicky tancujícím mladým hezkým lidem, a v tomto ohledu vás rozhodně nezklame.

Pokud si pamatuji, znalost předchozích dílů není potřebná vůbec k ničemu, s výjimkou toho, že se závěrečného megavystoupení na chvíli zúčastní i "crewy" z předchozích dílů.

P.S: 3D nevadí a je při tanečních scénách využito předevšímu k efektnímu létání různých věcí do kamery.

23.8.12

Režisérská verze "Já, legenda"

Teprve dnes jsem viděl celou režisérskou verzi filmu "Já, legenda" (která se liší nejen koncem, ale i několika dalšími detaily v průběhu filmu a je k vidění na DVD a BluRayi).

Tento film s Willem Smithem a vlčákem (a nikým dalším) se mi hodně líbil už při premiéře, ale režisérká verze je rozhodně o něco lepší a končí mnohem vhodnějším způsobem, než kinoverze.

(NÁSLEDUJÍ SPOILERY!)

Pokud se vám nechce na film koukat znovu: Původní verze končí tím, že Smith objeví lék na vampirismus (nebo co to je), sám obětuje život a ta ženská s chlapečkem přijedou s lékem k nějaké pevnosti, kde je spousta živých lidí. Následuje konec filmu a zjevný happy end.

Nová verze se zásadně liší v posledních asi třech minutách filmu, kdy Smith pochopí, že mutanti jsou schopni uvažování a citů, a že není fér vyhlazovat je jen proto, že jsou jiní než "normální lidé" (a shodou okolností je žerou). A protože "normálnost" v New Yorku nyní evidentně má jiný význam, než před pár lety ("nemutant" je v něm jeden, "mutantů" tisíce), Smith ukázněně vyklízí pole a nechává New York svému osudu, s nadějí, že ta "jeho" civilizace možná ještě někde existuje.

Touto docela zásadní změnou vyznění se dokonce film poměrně dost přibližuje vyznění Mathesonovy knižní předlohy. I když je samozřejmě dějově zcela jiný. Podobně jako se třeba Verhoevenova Hvězdná pěchota svým vyzněním docela blíží knižní předloze, i když má radikálně jiný děj.

Mimochodem, předchozí filmová verze:



Úplně mimochodem: Moje PF z roku 2007:

PF 2008

21.8.12

Konečné řešení mobilních tarifů v ČR

Stejně jako mnozí ostatní už několik let čekám, kdy se konečně něco stane a náš specifický mobilní trh se stane méně specifickým.

Nyní to vypadá, že se konečně něco chystá. Podařilo se mi totiž z tajných zdrojů získat připravované společné tiskové prohlášení mobilních operátorů, které jistě zapůsobí jako bomba a stane se jistě konečným řešením mobilního trhu v ČR.

Mobilní operátoři Telefónica, T-Mobile a Vodafone se slučují do jedné společnosti T-VO2DA a zavádějí nový univerzální tarif "Ultimativní superpohoda"!

Nový vizuál od studia Najbrt si klade za cíl oslovit především mladé zákazníky.

Podle nezávislých odborných analýz*1) je jediná zastřešující společnost výrazně výhodnější pro zákazníky, než tři navzájem si konkurující mobilní společnosti. Poskytovatelům mobilních služeb to dává možnost ušetřit peníze za reklamu, což se následně může promítnout do příznivějších cen pro koncové zákazníky.*2)

Důkazem toho je nový univerzální tarif "Ultimativní superpohoda", který přináší všem mobilním zákazníkům dosud nevídané výhody.

Nově zavádíme totálně férové "účtování po dnech", kdy platíte manipulační poplatek za každý den, kdy nevoláte. Toto účtování je podle Českého telekomunikačního úřadu tak výhodné, že už výhodnější být nemůže.*3)

Za zmínku stojí i úspora až 3007,69 Kč měsíčně oproti běžnému volání mimo špičku*4) s předchozími tarify!

Svět se zmenšuje! Nyní volejte více než třetině světa *5) za pouhou 1 Kč za minutu!*6)

Surfujete rádi? Kdo by nesurfoval rád! Nabízíme vám nyní neomezený rychlý mobilní internet zdarma!*7) Pokud jste skutečně náročným "surferem" a rádi sledujete například internetová videa, je tu pro vás superrychlostní 4G internet*8) za pouhých 99 Kč měsíčně, neomezeně a odkudkoliv.*9)

A pro ty, kteří mají rádi klasiku: Neomezené SMS do všech sítí, do všech zemí, zcela zdarma!*10)

Výdaje pod kontrolou! Žádný problém! Všem zákazníkům T-VO2DA navíc nabízíme podrobné přehledné elektronické vyúčtování zdarma.*11)



Pokud přestoupíte na tarif "Ultimativní superpohoda" do 12 hodin od jeho spuštění, získáváte zdarma nový cool mobil*12) a hodnotný dárek!*13)

Pokud nejste dostatečně cool a pokud by vám tarif "Ultimativní superpohoda" z nějakého důvodu nevyhovoval, můžete samozřejmě zůstat u svého předchozího tarifu.*14)


Podepsán Pavel Dvořák, tiskový mluvčí T-VO2DA.

(Následují vysvětlivky a upřesnění k textu prohlášení)

*1) Nezávislá odborná analýza provedená panem Vopěnkou z Říčan, placená Telefónicou, T-Mobilem a Vodafonem.

*2) Formulace "může se promítnout do příznivějších cen pro koncové zákazníky" nemusí nutně implikovat, že ceny budou příznivější pro koncové zákazníky.

*3) Výhodné pro telefonního operátora.

*4) "Běžným voláním mimo špičku" se rozumí aspoň 180 uskutečněných hovorů každý všední den mezi druhou a pátou hodinou ranní.

*5) "Třetinou světa" se rozumí pevné linky v Indii a Číně (dohromady 2,5 miliardy obyvatel). Volání na pevné linky do zbytku světa za 49,99 Kč za minutu. Na mobilní telefony za 666,66 Kč za minutu.

*6) Cena uvedena bez DPH. DPH je 1337 %, pokud není uvedeno jinak.

*7) "Vysokorychlostním internetem" se rozumí rychlost stahování v průměru 64 kb/s. Rychlost stahování není garantována. FUP 10 MB / měsíc.

*8) "4G internet" je obchodní značka, které nemusí nutně označovat mobilní 4G síť.

*9) "Neomezeně a odkudkoliv" znamená "Z obchodního centra Chodov Praha, z obchodní centra Novodvorská Praha nebo z obchodní centra Nový Smíchov (pouze přízemí)", a to pouze o víkendech dopoledne. K používání Superrychlostního 4G internetu musí být váš telefon vybaven WiFi a musíte vlastnit OpenCard.

*10) K využívání neomezených SMS je zapotřebí smartphone s aktivovaným internetovým připojením a nainstalovanou aplikací Viber.

*11) Vysvětlivky k přehlednému vyúčtování jsou k nahlédnutí na centrále VO2DA každou sudou středu odpoledne.

*12) "Nový cool mobil" nemusí nutně znamenat mobilní telefon, ale například také závěsnou ozdobu pod lustr. Nabídka je časově omezena.

*13) Tužka, odznáček nebo pohlavní choroba.

*14) Zákazníci, kteří odmítají přejít na tarif "Ultimativní superpohoda" souhlasí s tím, že budou platit měsíční manipulační poplatek 199 Kč, nechají na čelo vytetovat nápis "mám malý penis" a jejich děti mohou být případně umístěny na nucenou převýchovu.

Retro recenze: Skála [The Rock] - 90%

Kdysi dávno, dávno, strašně dávno, někdy kolem roku 1995, jsem simultánně tlumočil pracovní novinářskou projekci filmu Mizerové (Bad Boys). Nevěděl jsem nic o režisérovi, nevěděl jsem (skoro) nic o těch pánech v hlavní roli, jenom jsem měl informace, že to bude nějaká policejní komedie.

A divil jsem se tehdy, jak úžasně akčně působil úvod filmu. Nejen celá loupež, která uvede příběh do chodu, ale i samotné úvodní titulky. Tehdy něco podobného působilo opravdu překvapivě a mnohem víc hardcore, než bylo zvykem, a já se o pana Michaela Baye začal trochu zajímat.

No a o rok později přišla Skála, ve které se Nicolas Cage a Sean Connery vydávají se SEAL týmem na Alcatraz, aby zneškodnili elitního Eda Harrise s jeho neméně elitním týmem. Viděl jsem ji tehdy MNOHOKRÁT (byl to mimochodem jeden z prvních filmů, ke kterému jsem dělal české titulky), ale pak jsem ji mnoho a mnoho let zcela ignoroval.



Když jsem ji ale před pár dny uviděl v drážďanském supermarketu na BluRayi se slevou (9 Euro!), neváhal jsem a zakoupil dva klasickém přírůstky do své (velmi malé) BluRay sbírky...

p_2012-08-19_01-09-04

Potěšilo mě, že Skála je pořád velmi dobrý a zábavný akční kousek, který téměř nezestárl.

Z dnešního hlediska je zajímavé dívat se, jak jednoduchými prostředky dokázal tehdy Bay navodit explozivní atmosféru, ke které v dnešní době potřebuje tuny CGI efektů. Všimněte si, že při šílené honičce v San Franciscu její účastníci v detailních záběrech většinou sedí v nehybných vozidlech a pouze se epilepticky klepe kamera, která je snímá. V dobovém dokumentu se tehdy tvůrci vytahovali, že "v několika málo záběrech je akce dokonce vylepšena počítačovými triky". Zatímco dnes se vytahují, když něco natočí bez triků... No nic.

Zásadní pro úspěch Skály je kupodivu její scénář. Přes všechny šílené nesmysly, které obsahuje (například horská dráha a fireshow pod několik desetiletí nepoužívaným Alcatrazem) má výborně definovaného záporáka. Generál Hummel rozhodně je trošku psychopatický, ale jeho motivace jsou pochopitelné a na akční film logické. O kolik je to takhle lepší, než mít ve filmu slintajícího zombie kung-fu nacistu. A pak je tu, samozřejmě Sean Connery, ve své pravděpodobně poslední nesměšné badass roli.

ONCE YOU REACH THE MAX LEVEL, YOU STOP LEVELING

Kdyby ve filmu nebyli Harris (později např. v Truman Show nebo Čisté duši) a Connery, znamenalo by to pro jeho kvalitu obrovskou ránu. Oba mají dobře napsané postavy a je jen škoda, že nemají víc společných scén. A Ed Harris je samozřejmě ultimate badass i když zapomene text role...



Nicolas Cage je v tomto filmu zdaleka nejméně zajímavý a místy jsem toužil po tom, aby mu Connery zlomil vaz. Je víceméně komickou figurkou, ale dá se přežít.

Zajímavou shodou náhod se ve filmu objevilo dost herců, kteří se později proslavili, ale tehdy byli víceméně neznámí: Například David Morse, Bokeem Woodbine a Tony Todd (Candyman, Final Destination) jako Harrisovi muži, Claire Forlaniová jako Conneryho dcera nebo Jim Caviezel v miniroličce jednoho z pilotů.

Zběsilý vizuální styl (průměrná délka záběru je asi 2,5 sekundy) byl tehdy něčím dravým, neokoukaným, ale v dnešní době působí film naopak příjemně "neagresivně". A kromě toho, tehdy ještě byly zpomalené záběry sestříhané na epickou Zimmerovu hudbu něčím originálním, z čeho jsme slintali blahem. Ale funguje to i dnes, řekl bych:



Kupodivu, dnes se mi o trochu více líbila první polovina filmu (přípravy na akci), než druhá polovina (akce). Tehdy před lety to bylo obráceně. Ale pořád je to zatraceně intenzivní jízda...

A ještě něco o smrti: V průběhu natáčení Skály zemřel její producent Don Simpson. Včera, kdy jsem se na film díval, zemřel jednak Tony Scott (častý spolupracovník Simpsona a Bruckheimera) a také Scott McKennzie, jenž se proslavil písničkou "San Francisco", která má ve Skále malou roličku (zpívá si ji Connery ve sprše). Náhoda?

P.S: Pamatuji si z kina velmi jasně, že když Cage havaroval ve Ferrari, prostřelil svou pistolí nafouklý airbag, aby se rychle dostal ven z auta. V BluRay verzi, na kterou jsem se díval, je to prostřelení vystřižené (pouze přiloží pistoli k airbagu). Jaký může být proboha důvod takové změny??? Obzvlášť když všechny brutálnější záběry mi připadaly neupravené, pokud si pamatuji.

20.8.12

Teď už si bratry Scottovy nebudou plést

Včera v noci ve věku 68 let spáchal sebevraždu Tony Scott, bratr Ridleyho Scotta, režisér Top Gunu, Pravdivé Romance, Posledního skautaMuže v ohni, Krvavého přílivu nebo Nepřítele státu. Jeho poslední film byl (v našich kinech neuvedený) Unstoppable.

Podle několika svědků krátce po půlnoci "Přelezl ochranný plot mostu u Los Angeles a bez váhání skočil dolů". Tělo bylo vyloveno o čtyři hodiny později a v jeho autě se našel dopis na rozloučenou.

Byl obecně pokládán za "toho o něco méně talentovaného a o něco komerčnějšího" z Bratrů Scottových.


Tady vidíte, jak to to může dopadnout, když natáčíte příliš mnoho filmů s Denzelem Washingtonem...

UPDATE pondělí večer: Podle posledních informací měl Tony Scott neoperovatelnou rakovinu mozku.

18.8.12

Prohášení politicko-kulturního grémia FFFILMu k nastalé kauze

Napsat "Pussy Riot dostaly dva roky jen za to, že zahrály jednu písničku" je stejně výstižné  jako napsat "Josef Fritzl šel sedět jen za to, že neměl správně zkolaudovaný sklep pro činnost, kterou v něm prováděl". Obojí je vpodstatě pravda, ale obojí posunuje jádro kauzy zcela mimo racionální diskusi.

Všimněte si, že se předchozím odstavcem vůbec nijak nevyjadřuji k otázkám jako:

  • Jsou dva roky přiměřený trest k tomu, co Pussy Riot udělaly?
  • Jak by mi bylo, kdyby mou sestru zavřeli na dva roky?
  • Měla by církev vlastnit kostely?
  • Existuje Bůh?

Recenze (videohra): EndWar - 90%

Protože v kinech je stále jako vymeteno, je čas na ohlédnutí pár (opravdu jen pár) let nazpět, kdy vyšla výborná videohra, která neprávem poněkud zapadla.

Celý název hry zní "Tom Clancy's EndWar", ale je to poněkud zavádějící, protože jde o zcela jiný typ hry, než ostatní "Tom Clancy's XYZ". EndWar je totiž real-time strategie.



Hrál jsem na PS3 různé slušné RTS hry, ale šlo většinou o jednoduché downloadovatelné hříčky, jako "Age of Booty" nebo "Mushroom Wars", které si pomáhaly různými "podvody" (celá mapa se vejde na jednu obrazovku, ovládáte pouze jednu jednotku, atd.). "EndWar" je, pokud vím, nejlepší "seriózní RTS hra", jaká kdy vznikla pro konzole. Dá se dnes koupit za velmi rozumnou cenu pro PS3 a XBox360. Existuje také PC verze, ale nemám nejmenší tušení, jak dobře se ovládá pomocí myši a klávesnice (podle screenshotů je ovládání značně odlišné).

EndWar pojednává o třetí světové válce. V každé z bitev máte za úkol buď vyhladit všechny jednotky nepřítele, nebo obsadit a udržet určitý počet základen (které se na každé mapě vyskytují).


Můžete hrát za Rusko, USA nebo Evropu, přičemž jednotky jednotlivých zemí se liší graficky (a zvukově), mají drobné (velmi drobné) odlišnosti např. v rychlosti, síle útoku a obraně, ale všechny země mají stejné typy jednotek: Vrtulníky, tanky, transportéry, pěchotu, specialisty, děla a moblní hlavní stan. Žádné jiné ovladatelné jednotky ve hře nejsou, ani se "neupgradují" z těchto existujících v průběhu bitev.

Mezi prvními třemi jmenovanými platí tento základní vztah: Vrtulníky hravě porazí tanky, tanky hravě porazí transportéry a transportéry hravě porazí vrtulníky. Tento jednoduchý systém "kámen - nůžky - papír" je zkomplikován tím, že vrtulníky mohou létat a jsou zdaleka nejrychlejší ze všech jednotek, zatímco transportéry mohou převážet vojáky (pěchotu a specialisty), kteří se pěšky přesunují velmi pomalu, ale jako jediní dokáží obsazovat základny.

Specialisté jsou velmi silní, ale velmi zranitelní, pokud nejsou schováni v budově. Pokud jou v krytu, je proti nim účinná jen pěchota. Pěchota je pohyblivější než specialisté, ale nemůže "upgradovat" základny a měnit je tak na generátory speciálních silných útoků.

Mobilní hlavní stan a děla jsou extrémně zratitelná při boji zblízka, ale děla mohou ostřelovat nepřítele na vzdálenost mnoha set metrů a hlavní stan dokáže aktivovat jisté velmi speciální zbraně a provádět výjimečné jednorázové akce.

To je ohledně jednotek víceméně všechno. V každé situaci je jasné, která jednotka by se právě teď hodila k jejímu řešení. Pokud si to nepamatujete, hra vám to decentně připomíná při zadávání útočných rozkazů malým kontextovým "+" nebo "-", případně "=", pokud jsou síly přibližně vyrovnány.

V každé bitvě proti sobě bojují dvě strany. Každá strana může mít v jednu chvíli v boji maximálně 12 jednotek (ale při většině bitev tohoto počtu vůbec nedosáhnete). Přitom je ale na bojišti dost rušno, protože "jedna jednotka" neznamená "jeden tank" nebo "jedno dělo". "Jedna jednotka" znamená čtyři tanky, čtyři děla, čtyři vrtulníky atd. V případě vojáků pak "jedna jednotka" znamená šestnáct panáčků, kteří jsou jasně rozděleni do čtyř čtveřic. Tato čtyři vozidla nebo šestnáct vojáků se ale vždy a za všech okolností pohybuje v jedné skupině a i když se nachází několik jednotek těsně vedle sebe, není díky přehledným grafickým indikátorům problém zjistit, které vozidlo patří které jednotce.

Kdykoliv dáte rozkaz k přesunu nebo k boji, jednotce trvá několik sekund, než rozkaz potvrdí, připraví se k přesunu, zaujme cestovní formaci a začne se pohybovat. V praxi to znamená, že pokud například vaše děla pálí, a vy byste chtěli, aby pálila z místa o 20 metrů vedle, zabere vám tato změna polohy 20 až 30 sekund (protože se děla musí složit, přesunout, rozložit, připravit k palbě a začít pálit). Vrtulníky jsou pochopitelně v tomto hbitější.

Stejně tak zahájení útoku nebo ústupu z boje trvá několik sekund a pokud chcete počkat až bude mít vaše jednotka posledních pár HP a teprv pak ustoupit, nestihnete to. Čímž se dostávám k tomu, že Hit Pointy (tzn. "život" jednotek) je řešen zajímavě: Každá jednotka má čtyři životy. Pokud se ocitne pod palbou, začne jí nejprve ubývat štít. Pokud palba pomine, štít se po chvíli automaticky doplní na maximum. Teprve když následkem soustředěné palby přijde jednotka o štít, začnou jí pomalu ubývat její čtyři HP, což se vizuálně projevuje prostě tak, že se ze čtyř tanků stanou tři, pak dva, atd... Krásně přehledně.

Při pohybu a boji se všechny jednotky chovají víceméně realisticky a "rozumně", což znamená, že pokud to je možné, tak jedou po silnici, nemohou jezdit ani střílet skrz budovy a překážky, a tak dále. Samy si "inteligentě" najdou cestu, ale lepší je, pokud jim rovnou dáte správný rozkaz a patřičně takticky je rozmístíte.

Velmi originální je samotný pohled na bitevní pole. Nemáte totiž k dispozici žádný klasický "pohled shora" jako v běžných RTS. Vaše kamera se může volně pohybovat pouze v okruhu několika metrů od vašich jednotek a přeskakovat od jednotky k jednotce, ale pokud se něco děje v místech, kam nevidí žádná vaše jednotka, prostě o tom nevíte (často se například stává, že na vás střílí děla, ale netušíte odkud). Pokud nepřátelskou jednotku vidí libovolná vaše jednotka, pak o ní "vědí" všechny vaše ostatní jednotky. Je to velmi užitečně znázorněno tak, že když se například koukáte od svých děl směrem na nepřítele, kterého děla nevidí, je na obzoru jasný symbol, který nepřítele označuje (protože ho vidí nějaká jiná vaše jednotka). Není tudíž problém na ni těmi děly (nebo jinou jednotkou) zaútočit.

A to je další unikátní vlastnost této hry: Můžete se dívat "z pohledu" jedné jednotky a přitom dávat rozkazy jiné jednotce. V průběhu celé hry vidíte v dolní části obrazovky infopanely všech svých jednotek a pomocí digitálního ovladače mezi nimi přepínáte, nezávisle na tom, u jaké jednotky se přitom nachází vaše kamera a co vidíte na obrazovce. Svou kameru přitom můžete ovládat podobně jako v běžné third-person střílečce a dokonce zoomovat, takže své jednotky můžete pozorovat velmi z blízka, ale přitom existuje podstatná "fog of war", tzn. co se děje na území nepřítele, to pro vás zůstává tajemstvím. (Zde se opět uplatní vrtulníky jako hbití pozorovatelé, kteří z výšky vidí do velké dálky.) Z událostí mimo váš dohled se dozvíte pouze o tom, že nepřítel obsadil nějakou základnu.

(Hra se dá ovládat i hlasem ("Unit 2, attack enemy 5") a v zahraničních recenzích to bylo docela vychvalováno, ale nikdy mi to nefungovalo (mám hroznou výslovnost) a nikdy jsem to nepotřeboval. S pomocí PS3 ovladače se hra ovládá tak snadno, že jsem při většině bitev ani nepotřeboval organizovat jednotky do skupin.)

To celé znamená, že tato hra je skutečně o taktizování. Podívejte se, jak hraje profesionál (záznam ze z PC verze, proto ta myšová šipka, ale PS3 hra vypadá a zní z 95 procent stejně).



Bitvu začínáte vždy jen se dvěma nebo třemi jednotkami a další si můžete "zavolat", za což platíte "Command Points", které se vám doplňují v průběhu času a za zabíjení nepřátel. Opět ale platí, že po "objednání" jednotky se tato objeví na kraji mapy, připravena k boji, až za několik desítek sekund.

Chytře je vyřešen také neblahý syndrom "čím víc hráč X prohrává, tím snadnější je pro hráče Y dávat mu víc a víc přes hubu". Když má v "EndWar" hráč Y vítězství na dosah, dostane hráč X možnost jako první použít zbraně hromadného ničení. Dobře mířený jaderný výbuch může během sekundy vymazat všechny vaše jednotky (pokud je máte neopatrně v jednom houfu), takže se i na prahu vítězství musíte mít na pozoru.

O některých nuancích jsem se ještě nezmínil, ale základní princip hry je poměrně snadno pochopitelný. Stát se mistrem ale trvá dlouho a hra vám dlouho vydrží.

"EndWar" totiž nemá nic jako tradiční "kampaň", tzn. pevně danou sérii bitev, které musíte vyhrát. Kampaň v "EndWar" spočívá v tom, že v každém "kole" se můžete zúčastnit bitvy v některém z měst (kdekoliv na světě), kde se právě setkaly znepřátelené armády, a na tom, zda tuto bitvu vyhrajete nebo prohrajete, závisí, jak se přesune fronta, kdo získá které město, a jaké speciální featury budou na kterém bojišti k dispozici při příští bitvě. Tato absence klasické kampaně bývá hře vytýkána, ale v mých očích je to naopak výrazné plus, protože to znamená téměř neomezenou variabilitu a znovuhratelnost, a nejsem otravován naskriptovanými událostmi ("když rozstřílím tuhle budovu, zpoza tamté budovy vždycky vyjedou čtyři tanky"). Nic takového se v "EndWar" neděje, a ať bitvu vyhrajete nebo prohrajete, situace na celé zeměkouli se pře příští bitvou patřičně strategicky změní.

Různých bojišť (tj. map) je jen asi jeden tucet (jedno z nich je "základna Dukovany"), ale není to problém, protože každá mapa poskytuje obrovskou spoustu strategických možností (nezapomínejme, že většina budov se dá zničit a ve většině z nich se mohou ukrývat vojáci a střílet z nich) a každé bitvy má jiný cíl, s jinými jednotkami a s jinou podporou týla. Mám mnohem radši takovouto hru, kdy se znovu a znovu vracíte do stejného města a stále lépe a lépe ho poznátváe a dokážete využívat jeho strategické možnosti.

Pokud hrajete kampaň, bude pro vás důležitá i ta skutečnost, že v "EndWar" málokdy nějaká jednotka opravdu "umře". Pokud se HP jednotky sníží na nulu, přiletí pro ni (nesestřelitelný) záchranný vrtulník a odveze posádku do bezpečí. Pouze intenzivní soustředěná palba několika jednotek je schopna jednotku skutečně "vyhladit" dříve, než přiletí záchrana, a stalo se mi to sotva jednou za 10 bitev, když jsem byl opravdu hodně neopatrný. Z toho vyplývá, že v průběhu kampaně bojujete stále s týmiž konkrétními jednotkami, které se vám hlásí svými jmény a vybudujete si k nim jakýsi vztah. Jednotlivé jednotky získávají bojovou zkušenost (pokud bitvu úspěšně dokončí a nejsou evakuovány) a se zvyšující se hodností se zlepšují jejich bojové schopnosti. Z toho všeho vyplývá, že "ústup z bojiště" je v této hře užitečná a běžně používaná akce. A když povoláváte v průběhy bitvy do boje nové jednotky, je důležité rozhodnout se, zda povoláte zelenáče nebo zkušenou jednotku.

Kromě toho dostáváte za úspěšné bitvy peníze a za ty můžete v kasárnách jednotky upgradovat. Můžete tak činit pouze mezi bitvami a upgrady se týkají všech jednotek daného typu. Tzn. pokud koupíte například lepší rakety pro vrtulníky, jsou jimi od příští bitvy až do konce hry automaticky vybaveny úplně všechny vaše vrtulníky, a to zcela automaticky, aniž byste museli provádět nějaký micro-management.

"EndWar" se dá hrát také online, včetně módu "globální války", kdy výsledky jednotlivých bitev (mezi živými hráči) mění rozložení sil po celé zeměkouli. Nejsem si ale jistý, kolik lidí ještě dnes tuto hru hraje, protože jsem online mód téměř nepoužíval. Několik obtížností pro tři armády při rozsáhlé neskriptované celosvětové kampani mi poskytlo mnoho desítek hodin zábavy i při lokálních soubojích. Možná bych ocenil možnost split-screen hry na jedné konzoli, ale je to diskutabilní, protože by úak nefungovala "fog of war", která je důležitou součástí hry. A také bych ocenil trochu rychlejší nahrávání mezi bitvami (hra nemá na PS3 možnost instalace na harddisk).

"EndWar" je hra, které je nejen originálně vymyšlená a přichází s novými nebo málo používanými herními mechanismy. Je to také kus softwaru, který je velmi dobře odladěn a "vypilován". Teprve po pár hodinách hraní poznáte, jak dobře je vymyšleno zacházení s kamerou a vydávání rozkazů, a jak přirozeně si budete při ovládání hry připadat (například s "Command & Conquer" na konzolích je to zcela nesrovnatelné). A v neposlední řadě má hra dobrou grafiku a vynikající zvukovou stopu, která nejen vytváří velmi slušnou atmosféru, ale také pomáhá při strategickém rozhodování.

Takových her vzniká málo a tým Ubisoft Shanghai byl za svou snahu po zásluze potrestán, protože hra "EndWar" sice měla velmi slušné recenze, ale nijak oslnivý komerční úspěch neměla.

15.8.12

Ženskologie: "Budeme dneska mít spolu sex?"

Dnes nastal další přelomový bod v dějinách FFFILMu, neboť jsem došel k rozhodnutí napsat po traktátech o skládání hudby nebo o japonštině nějaký ten post o další věci, která nemá nic společného s filmem (nebo jen velmi vzdáleně): Totiž o ženských.

Zasvětil jsem značnou část svého života tomu, že jsem se zajímal o ženské uvažování a chování, a odhaloval v něm jisté zákonitosti a logiku (které tam jsou, i když to tak nemusí vypadat). Zajímal jsem se o to zpočátku především proto, abych jako nesmělý uhrovitý nerd dokázal ty ženské sbalit. A protože jsem teď šťastně ženatý a i kdybych náhodou přestal být, masivní balení ženských už provozovat stejně nehodlám, chci se s vámi podělit o své zkušenosti, protože mnozí z vás jistě patří mezi nesmělé uhrovité nerdy a tyto rady ocení.

"The Player"

Většinu chlapů dokáže ženská okouzlit prostě tím, že je hezká, usmívá se na ně a koketuje s nimi. Stejně tak může chlap okouzlit většinu ženských (kde většina znamená "hodně přes 50 procent"), a naštěstí k tomu nepotřebuje vypadat jako Brad Pitt a mít Lamborghini (nebo co to dneska frčí), protože u ženských to funguje o dost jinak.

Samozřejmě mi nemusíte věřit, že nepíšu nesmysly. Takže jsem pro vás pro začátek připravil jednu vpodstatě triviální metodu, která jde aplikovat velmi snadno, aniž byste se museli nějak zvláštně psychicky připravovat nebo na sobě pracovat, a přesvědčí vás snad o tom, že vím, o čem píšu.

SITUACE: Strávili jste s nějakým děvčetem příjemný večer (ano, předpokládám, že jste byli schopni dostat se s nějakou slečnou do fáze "příjemný večer"), při kterém jste si pustili film / dali večeři / procházku / příjemně si popovídali, vypadá to, že si celkem rozumíte, a nyní se setmělo a blíží se ta osudová chvíle, kdy si nejste jisti, jestli jí vyjevit své city, nebo ne, a začínáte být nervózní, že to zvořete, že se ztrapníte, a že dnes v noci opět zůstane jen u masturbace.

V tuto chvíli řeknete klíčovou větu: "Budeme dneska mít spolu sex?" Musíte ji ovšem říct stejným tónem, jako kdybyste se ptali na oblíbený druh zmrzliny - naprosto pohodově, přirozeně a rozhodně se přitom netvářit nervózně. Pokud tato přesná formulace z vašich úst nezní přirozeně, upravte si ji, ale ponechte jí jasný význam.

V tuto chvíli může slečna zareagovat jedním z následujících způsobů:

Varianta A:

Slečna řekne "Tak jo" a následuje sex. MISSION ACCOMPLISHED. Toto se ovšem stane v naprostém minimu případů, většinou pouze v situaci, kdy s vámi ta slečna už dávno spát chce, a vy truhlíci jste si toho nevšimli. Každopádně congratz.

Varianta B:

Slečna vám dá facku, případně začne ječet, případně se beze slova otočí a odejde. Prostě dá najevo svou nelibost a přeruší kontakt. V takovém případě se jí rozhodně neomlouvejte, neběžte za ní, nepište jí SMSky, že jste to tak nemysleli apod... Vy jste nic nevychovaného neprovedli, vy jste se jí pouze slušně zeptali (předpokládejme, že nešlo o dvanáctiletou dceru vašeho kněze nebo o někoho jiného, pro koho by taková otázka mohla být urážlivá) a nemáte se za co stydět. V žádném případě při této variantě vy neiniciujte další kontakt se slečnou!

Varianta B následně může vyústit do dvou podvariant:

B1: Slečna se už nikdy neozve, případně vás veřejně zesměšní na svých oblíbených sociálních sítích, nebo dokonce mezi živými lidmi. Z toho si nic nedělejte, nesnažte se nijak kamuflovat, co se stalo, nemáte se za co stydět.

B2: Slečna se po nějaké době ozve pod nějakou zcela nesouvisející záminkou. V takovém případě dle vlastního uvážení pokračujte v přátelských konktaktech (pokud vám dělá dobře se s ní kamarádit), ale v žádném případě nezkoušejte onu úvodní hlášku použít znovu a v žádném případě se nesnažte na sex, vztahy a podobné věci přivádět řeč. Pokud to zkouší ona, tak ji přátelsky, ale jasně dejte najevo, že už ji máte ve škatulce "kamarádka" a pokud chce být něco víc, je teď řada na ní, aby to dala jasně najevo. Tím se vám podaří obrátit role a nechat ji zakusit to, co zakoušíte vy, když vám holka řekne, že "budete jenom kamarádi".

Ilustrační foto, které ve vás má vzbudit dojem, že v reálném světě existují takto vypadající ženy, a že je můžete sbalit pomocí dvou nabiflovaných vět.

Variantu C jsem si sice nechal nakonec, ale je zdaleka nejběžnější a zažijete ji zdaleka nejčastěji. Má opět dvě podvarianty:

C1: Slečna bez delšího uvažování řekne něco jako "Ne, díky", nebo udělá nějaký vtip, a pokračuje v konverzaci, jako by se nechumelilo. V takovém případě můžete zkusit pokračovat jako kdyby šlo o podvariantu C2 (viz dále), ale spíše vám doporučuji zcela se na to vykašlat, protože tato slečna vás má na háku, umí v tom chodit lépe než vy, a buď si z vás chce dělat sofistikovanou legraci, nebo vás chce použít jako námět pro svou dizertační práci / příspěvek na blog. Z toho se dále může vyvinout něco zajímavého, ale ve vašem současném stádiu (ženskolog začátečník) vám nedoporučuji se tímto směrem vydávat, protože to je poněkud "next level" a vy budete její loutka, což nakonec povede možná k sexu, ale především k frustraci.

C2 (zdaleka nejčastější varianta ze všech zmíněných!): Slečna se na delší či menší okamžik zarazí, je vyvedená z míry, a pak začne mít doplňující otázky a připomínky, jako například "Myslíš to vážně?", "Jak tě napadlo, že bych něco takového mohla chtít?", "Vždyť se skoro neznáme", "Myslela jsem, že jsme jenom kamarádi", atd... Nebo dokonce řekne "Já bych ráda, ale... (nějaká více nebo méně smysluplná výmluva)". Narozdíl od varianty C1 řekne něco, z čeho je jasné, že jí toto téma není lhostejné a nějakým způsobem o něm uvažuje. Ať řekne cokoliv z toho, v tuto chvíli přichází ke slovu váš hlavní trumf: Rozhodně, ani za nic, v žádném případě, jí v tuto chvíli nic nevysvětlujte a dále ji nepřemlouvejte. Rozhodně se netvařte nijak osudově nebo zničeně, její otázky / připomínky nechcte zcela bez odpovědi, a prostě řekněte něco ve smyslu: "No tak nic, ono už je dost pozdě, tak já půjdu, musím ještě nakrmit papouška" (nebo jakýkoliv podobný důvod, proč musíte schůzku ukončit, který ve vašem případě vypadá aspoň trochu smysluplně). Slušně, neuspěchaně, se rozlučte a odeberte se domů.

Pokud toto uděláte, tak ve slečně vzbudíte větší zájem, než kdy dokázala valná většina vašich spolužáků / kolegů / soukmenovců. Ženy jsou totiž přitahovány především tím, jak se muž chová a mluví, a ne tolik tím, jak vypadá (i když samozřejmě neuškodí, když si čistíte zuby a nesmrdíte). A úplně nejvíc jsou přitahovány tím, když vidí, že pro muže není otázkou života a smrti, zda ženu získá (v jakémkoliv smyslu toho slova).

Pokud vám jde o něco jako trvalý vztah, pak varianta C2 je tou nejlepší možnou (dokonce lepší, než varianta A). Většinou totiž po vámi přerušené schůzce pokračuje tak, že slečna sama od sebe iniciuje kontakt, a protože máme dnes těch komunikačních kanálů po ruce fakt hodně, udělá to často ještě téže noci. V takovém případě doporučuji telefon nebrat, na chatu nereagovat a odpovědět až následující den, a to ne hned ráno. Efekt je zřejmý: Slečna o vás bude přemýšlet celou noc i dopoledne a navíc bude vidět, že do ní nejste bezhlavě zamilovaní (i když ve skutečnosti jste).

Pokud proběhne varianta C2 a slečna se vám už neozve, pak to znamená, že o vás od začátku neměla zájem, chtěla vás jenom využít / zneužít a aspoň jste to zjistili dostatečně rychle.

Pokud proběhne varianta C2 a slečna se vám ozve, ale vůbec nijak se nezmiňuje o sexu a souvisejících věcech, pokračujte viz B2 a další důležitý krok nechte na ní.

Je dobré zmínit, že i když za vámi třeba slečna jede s jasným úmyslem vyspat se s vámi, předem vám to téměř nikdy neřekne, a ten první krok musíte někde na lavičce, v průjezdu nebo na horské dráze stejně udělat vy, s ohledem na to, jak dobře máte načtené její signály a jak moc chcete riskovat. To ale v tuto chvíli nebudu rozebírat, protože je to materiál na několik knih. Každopádně nic nezkazíte tím, že budete dělat blbého a její drobné náznaky (které možná špatně chápete) budete ignorovat, dokud se neodhodlá k jasnějším.

"Live fast, die hard!"


Celý výše uvedený postup nedoporučuji používat na slečny, které znáte z dřívějška. Je to mnohem těžší, protože pokud už vás lépe zná, bude jí připadat divné, že najednou uděláte věc, kterou by si s vámi předtím vůbec nespojovala.

Pokud se opakovaně setkáváte s variantou C1 (místo kýžené C2), problém není v tom, že byste se stýkali s tak sofistikovanými ženami, ale v tom, že jste příliš nervózní, vaše chování nevypadá přirozeně a je na vás vidět, že jste z toho všeho tak trochu bez sebe. To je špatně! Berte to celé jako školu hrou. Zkoušejte to i se slečnami, které vás zrovna dvakrát nepřitahují. Zkoušejte si to říkat před zrcadlem a pozorujte, jak se přitom tváříte a co děláte s rukama a zbytkem těla.

Asi znáte ve svém okolí chlapy, kteří se chovají podobně, jak zde popisuji, a asi jsou vám nesympatičtí. Mně taky. Ale, bohužel pro nás, naprostou většinu žen takové chování přitahuje, i když by to třeba nikdy nahlas nepřiznaly. Pokud je získáte tímto způsobem, přinese vám to neocenitelné zkušenosti, které se vám budou hodit, až se pak někdy objeví "ta pravá".

Mimochodem, moje manželka je úplně super, ale zpočátku mě to vůbec nenapadlo a několik měsíců po seznámení jsem ji naprosto žádným způsobem nebalil, protože jsem si užíval s jinými a jako "ta pravá" mi vůbec nepřipadala. Ale je "ta pravá" mimo jiné i proto, že tohle všechno ví a nevadí jí to.

P.S: Pokud to, co zde čtete, považujete za samozřejmost, pak si můžete gratulovat. Ale většina zástupců mužského pohlaví to bohužel neví a je ochotna platit nezanedbatelné peníze za to, aby jí to někdo vysvětlil.

12.8.12

Recenze: Sousedská hlídka [The Watch] - 40%

Poté, co někdo brutálně zabije jeho kolegu, rozhodne se člen ostrahy v supermarketu (Ben Stiller) založit "sousedskou hlídku", která by chránila jejich městečko a pomohla vypátrat vraha. Jejími dalšími členy jsou Vince Vaughn, Jonah Hill a Richard Ayoade (ten snědý pán z "IT Crowdu"). Pátrání jim pochopitelně moc nejde, ale záhy zjistí, že v pozadí všeho stojí mimozemšťani, a tudíž půjde o hodně.



Sousedská hlídka má být vulgární komedie, ve stylu Tropické bouře nebo Vybíjené.

Bohužel, i když je film hodně vulgární, nějak mu chybí ta komedie, což je vskutku na pováženou, vzhledem k tomu, jak úžasně jsou obsazeny hlavní role (i některé vedlejší, například R. Lee Ermey).

O těch čtyřech hercích by se dalo říct, že by klidně stačilo, aby se 90 minut improvizovaně bavili u stolu v kavárně, a výsledkem by byl humor. Tři ze zúčastněných také něco podobného dělají, tzn. na každou situaci reagují nikoliv logicky, ale nějakou absurdní hláškou, která je většinou aspoň trošku vtipná tím, jak ji přednesou. Bohužel, toto neplatí pro Bena Stillera, který se svou postavu snaží hrát jako víceméně normálního, odměřeného chlapíka, který to myslí dobře. A to je zásadní problém, protože je na plátně zdaleka nejvíc ze všech a dělá a říká věci, které nás většinou ani v nejmenším nezajímají a nejsou ani v nejmenším vtipné (například celá bizarní vedlejší dějová linie o tom, že je neplodný a tají to před manželkou).


Když se sejdou hrdinové ve třech nebo čtyřech, je to aspoň trochu zábavné, ale pořád to vypadá jako nějaká improvizovaná stand-up scénka, natažená na mnohem delší dobu, než by se slušelo. Pořád ale platí, že naprostá většina vtipů je něco, co by se v dobrém filmu použilo k mírnému vylepšení existující pointy, aby měla ještě lepší říz, ale v tomto filmu ty pointy neexistují a sledujeme jenom ta "vylepšení", která je nahrazují.

Celá zápletka s mimozemšťany a pátráním samozřejmě nemá smysl, a je přesto značně předvídatelná. Nejhorší je, že finále filmu se zvrhne v cosi akčně-trikového a humor vymizí zcela stoprocentně. Netuším, proč se v takovém filmu, který působí značně televizně (ve všech ohledech), vyhazují peníze za trikové akční scény, které do něj vůbec nesednou. Rozhodně se nenechte nalákat na to, že jde o sci-fi.

P.S: Aby toho nebylo málo, české titulky vznikaly tímto nepříjemným způsobem, což vedlo k tomu, že je jich ve filmu strašně moc, strašně krátkých a jsou strašně rychle po sobě (například dva za sekundu), takže se nedají číst. Ale vlastně bych měl být rád, protože jsem placen podle počtu titulků, ne podle počtu znaků...

11.8.12

Recenze: Total Recall (2012) - 40%

Nedávno jsem publikoval retro-recenzi původního filmu Total Recall z roku 1990.

V této recenzi nového stejnojmenného filmu budu několikrát odkazovat k onomu 22 let starému. A bude to ode mě naprosto fér srovnání.



Tvůrci nového filmu si za to mohou sami. Zcela totiž ignorovali původní sci-fi povídku "We Can Remember it for You Wholesale", která první film inspirovala (velmi mlhavě), a natočili otrocký remake filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem, který upravili jen tak, aby z něj zmizelo téměř vše, co ho činilo zábavným.

Takže: Ve filmu není Mars ani mutanti. Tedy, Mars je tam zmíněn jednou větou, Quaid by na něj chtěl letět, ale neletí tam. Místo toho cestuje z Austrálie do Londýna. Středem Země. Za 17 minut. Do Londýna, kde je stejný čas jako v Austrálii. Ne, opravdu. Dlouho jsem neviděl tak intenzivně debilní scénář.

Film se odehrává po světové válce, která zničila většinu lidstva a osídleny jsou pouze Anglie (nebo pouze Londýn, nebo pouze Evropa? Není to jasné) a Austrálie. V Londýně žije zlá smetánka, v Austrálii hodní nuzáci. V "zamořených oblastech" v těsném okolí Londýna se dá snadno vegetovat bez skafandru, stačí jen plynová maska. Uvnitř budov není potřeba ani ta. Místo aby hlavní zloun v těchto oblastech, pár minut od města, ubytoval své dělníky, raději je ubytuje v Austrálii a dováží je každý den ráno do továren skrz střed Země výtahem pro 50 000 lidí a večer zase zpět.

Dělník tudíž nastoupí ráno australského času v Austrálii do "Zeměpádu" a přejede skrz střed Země do Evropy, kde je také ráno. A zde celý den pracuje, aby se večer zase vrátil do Austrálie (kde je také večer). Je explicitně řečeno, že jízda jedním směrem trvá 17 minut, tzn. průměrná rychlost Zeměpádu je přes 12 kilometrů za sekundu, což se projevuje tak, že když za jízdy lezete po jeho vnějším plášti, trochu to fouká. Průjezd středem Země je znázorněn tak, že na 15 sekund nastane beztížný stav, během kterého se kabiny cestujících otočí vzhůru nohama.

Na informačním monitoru Zeměpádu ale kupodivu při jízdě svítí informace o délce jízdy přes 3 hodiny a promítají se zde aktuální zprávy, ve kterých je špatně napsáno jméno šéfa Zeměkoule (Cohaagan místo Cohaagen).

Když Zeměpád stojí zaparkovaný v konečné stanici, na jeho vrcholu je hangár, ve kterém stojí vrtulníky. Když projede Zemí, majitelé vrtulníků jsou jistě rádi, že jejich stroje jsou nyní dole pod Zeměpádem a vzhůru nohama...

A bizarnosti pokračují...

Jsem zlý tyran, který chce ovládnout Zemi. Svému nepříteli implantuji nové falešné vzpomínky, aby zapomněl, že jsme nepřátelé. V rámci těch vzpomínek mu z nějakého důvodu implantuji i informace o tom, kde je slabé místo robotů v mé armádě, s jejíž pomocí chci ovládnout svět (pokud jste už film viděli: tím nemyslím ten "deaktivační kód", ale ten vadný vodič na hrudi).

Jsem zlá ženská, mistryně bojových umění, a chci zabít chlapa, který je v bezvědomí v sanitce. Místo abych mu zlomila vaz nebo vrazila skalpel do srdce, nasadím si na krk holografický projektor, promítnu si místo své hlavy hlavu jeho milé, a pak ho začnu budit a povídat si s ním, aby si mohl všimnout, že na rozdíl od jeho milé nemám jizvu na ruce a aby se se mnou mohl porvat.

A co se týče ústřední zápletky filmu: Hlavní padouch chce zlikvidovat armádu otroků, kterou každý den vozí do Londýna středem Země z Austrálie, a pak Austráli osídlit svými roboty, kteří pro něj budou pracovat a buď dojíždět do Londýna, nebo tam posílat Zeměpádem své výrobky. Co kdyby se na to celé vykašlal, a roboty usídlil někde v těsném okolí Londýna (neobyvatelném pro lidi)? Ušetřil by čas i peníze, a pokud se mi otroci opravdu hnusí, ať jim Zeměpádem pošle do Austrálie atomovku...

A nyní prosím dávejte velký pozor, protože vím, co chcete říct. Ano, máte pravdu, v prvním Total Recallu také bylo značné množství logických i fyzikálních blbostí. Jsou tu ale dva zásadní rozdíly:

1) V prvním filmu bylo možné chápat ty nesmysly jako produkt hrdinovy fantazie.

2) První film byl zábavný.

V nové verzi je otázka "zdá se mu to nebo ne?" jednoznačně zodpovězena někdy okolo třetiny. Quaidovi se to rozhodně nezdá a rozhodně je to skutečnost. Jakékoliv další diskuse "sen vs. realita" ztrácejí smysl a jde už jen o akci, revoluci a likvidaci robotické armády (ano, to je hlavní zápletka filmu).

A humor téměř neexistuje. Navzdory scénáři, který je o dost debilnější, než u originálu, to tvůrci filmu berou všechno hrozně vážně a nepokusí se téměř o žádý vtip. Pokud nepočítám tříprsou prostitutku a tlustou ženu, říkající "dva týdny", přičemž ani jedna z nich nemá ve filmu jiný účel, než aby nám připomněla první film...

Vlevo verze 1990, vpravo verze 2012. Uchechtl jsem se.

Colin Farrell se bohužel nesnaží imitovat Arnolda Schwarzeneggera (což by mohlo být zábavné), ale snaží se svého Quaida zahrát jako rozervaného muže, zmítaného vnitřními démony a nejistotou, takže v téměř groteskově nesmyslném prostředí okolo sebe působí jako nesympatický nic netušící idiot. Nejzajímavější postavou je nakonec jeho falešná manželka Kate Beckinsaleová (v té roli, kterou v originále hrála Sharon Stoneová). Ta jde po svém "manželovi" sveřepě jako Terminátor a film by byl mnohem zábavnější, kdyby byl celý příběh vyprávěn z jejího pohledu. Jessica Bielová v roli Rachel Ticotinové je naprosto nezajímavá v jakémkoliv smyslu.

Na filmu je vidět, že byl hrozně drahý. Výtvarníci se velice snažili a vytvořili působivé obrazy, jako je například chudinská kolonie v Austrálii, zjevně inspirovaná Blade Runnerem a plná asijských nápisů. V jednom okamžiku se v ní objeví i tento záběr, s českým nápisem "Vítáme Vás":

Zvětšený výřez záběru z australského kolonie. Nefotošopováno.

Stejně tak je zajímavý Londýn budoucnosti, kde jsou historické stavby zastíněny hypermoderními dálnicemi (tady je zase zjevná inspirace Minority Reportem). V těchto působivých kulisách by se mohly odehrávat neskonale zajímavé příběhy, které by vydaly na tisícidílný seriál. Ale v tomto filmu je nám to vše podáváno jen jako nezajímavá kulisa v pozadí honiček. Je to něco podobného, jako "syndrom Star Wars prequelů", ale ještě horší.

Téměř dvě třetiny filmu pozůstávají z honiček a stříleček, na kterých je opět vidět, že byly drahé, ale nechávaly mě zcela chladným. Oceňoval jsem práci výtvarníků a trikařů, hudba a střih byly ucházející, moc jsem se nenudil, ale to všechno ve mně nevzbuzovalo jakékoliv emoce směrem k hrdinům filmu.

A to vlastně platí o celém tomhle remaku: Nevzbudil ve mně vůbec žádné emoce, které by stály za zmínku.