Recenze: Joker - 80%

80. léta minulého století, New York Gotham City. Arthur Fleck (Joaquin Phoenix) žije se svou pološílenou matkou a sám rozhodně taky není normální. V dětství prožil otřes mozku a nyní má specifickou mentální poruchu, spočívající v tom, že se hystericky směje, když je nervózní.

Kromě toho je Arthur chudý, bez přátel a bez partnerky, většinou nezaměstnaný a chtěl by být stand-up komikem, jako slavný Murray Franklin (Robert De Niro), jehož televizní show pravidelně sleduje.

Jokera spolunapsal a režíroval Todd Phillips, který se proslavil především trilogií Pařba ve Vegas, ale natočil i jiné věci, které dávaly tušit, že nemá problém se složitějším a méně srandovním materiálem. V Jokerovi se velmi snažil natočit "anti-superhrdinský" film. Není v něm snad vůbec nic, co by se dalo označit za "akční scénu", nejsou v něm žádná super-udělátka a nikdo v něm nemá armádu poskoků (aspoň ne v tradičním smyslu). Odpověď na otázku "Je ve filmu Batman?" je složitější, ale rozhodně v něm není ve své obvyklé podobě a rozhodně není důležitý pro zápletku.

Recenze: Národní třída - 40%

Filmová adaptace stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše vypráví o chlapíkovi s přezdívkou Vandam (protože "dělá 200 kliků jako Van Damme"). Vandam je tak trochu enigma: V některých věcech sympaťák, v jiných zmrd. Někdy poměrně inteligentní, jindy zcela vypatlaný... A hlavní zápletka se točí kolem toho, že jeho oblíbená hospoda (s jeho oblíbenou hospodskou) má být zavřena, pokud se rychle někde nesežene asi milion korun. Takže Vandam zapojí všechny své schopnosti a status pseudocelebrity - říká se o něm totiž, že právě on dal první ránu 17. listopadu 1989 na Národní třídě! Ale není úplně jisté, zda tam byl jako demonstrant nebo jako "mlátička"...

Knižní předlohu jsem nečetl, čehož v tomto případě trochu lituji, neboť by mě docela zajímalo, co ve filmu vychází z knihy, a co nikoliv. Film má totiž poněkud netradiční "snovou" atmosféru, u které mi nebylo úplně jasné, co je záměr, a co je neschopnost tvůrců.

Začněme tím, že film se pravděpodobně odehrává v současnosti (podle smartphonů a věku některých postav), ale přitom jeho scény působí retro dojmem, jako by se odehrávaly někdy před 20 lety. Depresivní sídliště, rozpadající se hospoda, zlí developeři a všudypřítomné brblání o tom, že "to nám ta sametová revoluce teda moc nepomohla".

Recenze: Jiří Suchý - Lehce s životem se prát - 80%

Dokument o životě a tvorbě Jiřího Suchého, významné postavy divadla Semafor.

Nejdříve asi něco o mém vztahu k Jiřímu Suchému: To jméno znám a vím, že měl cosi společného s divadlem Semafor a s písničkami obecně. Ovšem klidně bych si ho spletl s Jiřím Šlitrem nebo Jiřím Grossmanem (vizuálně i co do tvorby). Semafor mě prostě nikdy příliš nezajímal.

Recenze: Nabarvené ptáče - 30%

V souvislosti s česko-koprodukčním velkofilmem Nabarvené ptáče se každou chvíli zmiňuje, že "rozděluje publikum" na "ty, kteří jsou z něj nadšeni" a "ty, kteří jsou z něj šokováni". Netuším, nakolik je to pravda, a nakolik je to součást propagační kampaně, ale mohu s pýchou oznámit, že se mi povedlo zařadit se do třetí skupiny. Nebyl jsem totiž ani trochu nadšen, ani trochu šokován, jen jsem se strašlivě nudil a místy smál na nesprávných místech (ale zdaleka ne dost).

Je ale možné, že to není neschopností Václava Marhoula (režie, scénář, produkce), ale tím, že Marhoul velmi cíleně a konzistentně stvořil něco úplně jiného, než bych v životě chtěl vidět. Důležitou informací pro vás může být, že Tarkovského filmy mi připadají velmi nudné (i když Tarkovského styl oceňuji a obdivuji) a Nabarvené ptáče mi připadá jako nevydařený pokus o jejich co nejpřesnější imitaci (a také o imitaci Vláčila, když už jsme u toho)...

Ale teď pár slov k ději: Film vypráví o cestě malého chlapce (odhadem dvanáctiletého), který někdy za druhé světové války putuje někde po Evropě a dějí se mu všemožné ošklivé věci. Víc bych o ději napsat nemohl ani kdybych chtěl, neboť v něm všechno je záměrně neurčité a nedořešené. Tudíž nevíme (a zřejmě nemáme vědět), zda celé putování trvalo půl roku nebo pět let, kolik km chlapec ušel, kolika zeměmi prošel, a za kým/proč vlastně putuje. Ve filmu se mluví několika jazyky, z nichž jsem pochytil (pravděpodobně) češtinu, polštinu, ruštinu a nějaký další slovanské jazyky/dialekty, které jsem nedokázal identifikovat. Scény, ve kterých se nemluví česky, jsou opatřeny českými titulky (s pravopisnými hrubkami, což pravděpodobně záměr není).

Je to ale celkem jedno, neboť ve filmu se skoro vůbec nemluví a konkrétně hlavní hrdina řekne během celého snímku asi 30 slov, z nichž většina jsou citoslovce, když se mu děje něco ošklivého. Což se mu dějě pořád. Zajímavé je, že na protagonistu občas jiní lidé mluví různými jazyky, ale on na to většinou nijak nereaguje, takže není jasné, kterým z těch jazyků rozumí.

Recenze: Rambo: Poslední krev [Rambo: Last Blood] - 50%

Mexičani unesli, zdrogovali a zabili Rambovu neteř, takže dostanou přes držky. Tolik k zápletce.

Sylvester Stallone, který je sám schopným režisérem a natočil před lety velmi slušného Ramba 4, se překvapivě rozhodl svěřit režii pátého (a prý úplně posledního) Ramba nezkušenému člověku, který dosud natočil pouze podivnost Moje letní prázdniny. Nevím, proč se to stalo, ale je to škoda, protože pátý Rambo je z celé série s přehledem, bez jakýchkoliv pochyb, nejhorší.

Recenze: Ad Astra - 70%

Blízká budoucnost. Lidstvo si víceméně podmanilo Sluneční soustavu a začíná zjišťovat, zda někde u okolních hvězd není inteligentní život. Jedním z těch, kdo to zjišťoval, a před mnoha lety hrdinně zahynul někde u Neptunu, byl astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones v epizodní roli). Nyní, o několik desetiletí později, se jeho syn Roy (Brad Pitt), také slavný astronaut, dozvídá, že jeho otec možná žije a možná provozuje (stále někde u Neptunu) experimenty, které by mohly zničit celé lidstvo. Royovi je nabídnuto, aby se vydal na Měsíc a pak na Mars, kde se nachází silný vysílač, kterým by se mohl pokusit s otcem spojit.

A taková nabídka se neodmítá.

Režisér (a spoluscenárista) James Gray (Ztracené město Z a jiná ne úplně tradiční dramata) natočil pomalou, inteligentní, málo akční sci-fi s hlubokou myšlenkou, ale s velkým rozpočtem. Tedy něco, co tu dost dlouho nebylo.

Recenze: Noční můry z temnot [Scary Stories to Tell in the Dark] - 50%

Rok 1968. Několik teenagerů vleze do starého strašidelného domu a zde najdou prokletou knihu. V té se začnou samy od sebe objevovat strašidelné příběhy, které většinou končí smrtí někoho z hlavních hrdinů nebo někoho z jejich blízkého okolí. Klíčem ke zlomení kletby je samozřejmě duch šíleného děvčete, které kdysi bylo v domě uvězněno...

Norský režisér André Øvredal (Lovec trollů) natočil v produkci Guillerma Del Tora horor, který v jistých divácích bude poměrně dost rezonovat. Ale bohužel ne v českých divácích. Vznikl totiž na motivy stejnojmenné knižní kolekce krátkých hororových povídek z 80. let, která je především v USA velice slavná a poměrně kontroverzní, neboť je určena teenagerům a někteří lidé si myslí, že je pro ně příliš strašidelná.