David Fincher režíruje americkou adaptaci prvního dílu slavné švédské detektivní trilogie. V hlavních rolích Daniel Craig jako pátrající novinář a Rooney Maraová jako emo hackerka, která po něm nejdříve jde a později mu pomáhá.
Je zajímavé srovnávat tento film se stejnojmennou (u nás)
švédskou verzí, ale rozhodně nejde o její remake. Oba filmy jsou adaptací téže švédské knihy a docela bych věřil, že Fincher ani scenáristé neviděli ze švédského filmu ani sekundu. Má totiž zcela jinou atmosféru (nemluvě o zásadních odchylkách v ději) díky scenáři, režisérovi, hercům a téměř všemu ostatnímu. Stojí ale za zmínku, že základní zápletka není nijak "zhollywoodyzovaná". Přestože ve filmu hrají Američani a mluví anglicky, děj se stále odehrává ve Švédsku a postavy jsou Švédové (se stejnými jmény jako v originále).
Začněme od hlavních představitelů, respektive jejich postav: Zatímco ve švédské verzi byl Blomkvist takový usedlý mírně roztrpčený strejda, který ve volném čase vypomáhal kámošům v malé redakci, v americké verzi působi Daniel Craig dojmem milionářského majitele mezinárodního nakladatelského koncernu, který právě přišel o všechno a přemýšlí za kolik hodin se má oběsit. A zatímco švédská Lisbeth Salanderová byla trochu divná holka, která to mírně přehání s oblečením a občas dostane záchvat, v americké verzi jde o osobu, se kterou byste nechtěli ani chvíli být v jedné místnosti. Ne proto, že byste si s ní neměli o čem povídat, ale proto, že by vás mohla zničeho nic bez varování podřezat nebo znásilnit - jenom tak, protože ji to napadne - a vy byste do poslední sekundy netušili, co z toho.
Také dynamika "rodinného ostrova" je zcela jiná. Ve švédské verzi na něj hrdina přijíždí, pozván patriarchou, se kterým si od počátku tyká, protože jej před mnoha lety znal a vpodstatě okamžitě se opět spřátelí. Zástavba na ostrově se nijak příliš neliší od okraje zimní Prahy. V americké verzi celý ostrov vypadá jako něco z japonského hororu, zatímco patriarcha je neproniknutelný, záhadný a skrývající cosi strašlivého, stejně jako většina obyvatel ostrova (je docela uvěřitelné, že někde ve sklepě na ostrově všichni společně przní děti).
Nic z toho neberte jako kritiku jedné nebo druhé verze. Jde jen o konstatování, že zatímco švédská verze je víceméně tradiční detektivka, v americké verzi bych se ani moc nedivil, kdyby ve finále z jezera vylezl Cthulhu, všem vybuchly hlavy a Země se zhroutila do temnoty. Například. Tak stylově depresivní to všechno je. Zajímavé také je, že ve švédské verzi vypadaly flashbacky do 60. let jako Švédsko 60. let, kdežto v americké verzi vypadají jako Amerika 60. let (přestože se film odehrává ve Švédsku). A zatímco švédská Lisbeth používala Debian Linux, její americký protipól má vlastní operační systém (tudíž je schopnější)! To ale jen tak pro zajímavost.
Menší kámen úrazu je v tom, že film má
dvě a tři čtvrtě hodiny a pohánět by ho měla kromě depresivní atmosféry také kriminální zápletka, která není dostatečně zajímavá a navíc mi připadala o něco méně pochopitelná a logická než ve švédské verzi (posledních 10 minut je skoro jako něco z
Dannyho parťáků). Okamžiky, kdy máme nahlížet do nitra hlavních hrdinů a tušit, co se v nich děje, fungují výborně. Okamžiky, kdy někdo po něčem pátrá, někdo se schovává před vrahem nebo někdo po někom střílí jsou poněkud rutinní a shazují působivý zbytek filmu. Je to dle mého názoru vina námětu (a scénáře), nikoliv Finchera.
Fincher je totiž, jak už jsem psal několikrát, perfekcionista. Od bombastických úvodních titulků (ano, s tou písničkou, co je v traileru) až po tichý závěr nám servíruje jednu řemeslně a technicky vypilovanou scénu za druhou. Je evidentní, že se hodiny zamýšlel nad každým kamerovým úhlem, nad každým postaveným světlem a nad každým neznatelným zvukem v pozadí i hudbou v popředí. Po zhlednutí scény mučení už nebudete vnímat Enyu tak jako dosud. Přesněji řečeno, puštění "Orinoco Flow" kdekoliv, kde se budou vyskytovat filmoví fanoušci, začne být provázeno zcela jinými reakcemi než dosud. A scéna znásilnění je doprovázena hudbou, která postupně přechází v jakési opravdu nepříjemné pištění, načež se ukáže, že je to zvuk vysavače na chodbě, kde se zrovna uklízí. Soundtrack skládali (stejně jako u
The Social Network) Trent Reznor a Atticus Ross a opět to je něco šíleného, co dost dobře nemůžete samostatně poslouchat, ale je to neoddělitelnou součástí atmosféry filmu. Tříhodinový soundtrack
je k dispozici zde za cenu od 12 do 300 $.
V amerických
Mužích, kteří nenávidí ženy jsou tucty scén, které chci vidět znovu a předvádět je ostatním jako příklady dokonalého snoubení hollywoodských megapeněz s absolutní režisérskou profesionalitou. Bohužel, mezi těmito úžasnými scénami je hodina věcí, které dle mého názoru nejsou Fincherova talentu hodny a nemůže jim dát podobnou úžasnou atmosféru, ať se snaží jakkoliv.
Pokud jsem to pořád neřekl dostatečně jasně: Scéna mučení byla super a působivá. Jak a proč k ní vlastně došlo a proč se předtím hrdina napínavě schovával v domě, to mi bylo vpodstatě jedno. U téměř tříhodinové detektivky s tuctem podezřelých tohle pokládám za dost zásadní problém.
P.S.: Otázka, zda je lepší švédská nebo americká verze, nemá smysl. Jsou to atmosférou podobně rozdílné filmy, jako třeba
Cesta do pravěku a
Jurský park: Oba o dinosaurech, oba ve své době revoluční, oba napínavé i zábavné, ale navzájem nesrovnatelné.
P.P.S: Vzhledem k tomu, že film produkovala Columbia, patřící Sony, Lisbeth ve filmu hackuje na nejmodernějším Vaio laptopu, což mi k ní fakt nesedne).
P.P.P.S.: Full frontal je! Jako bonus navíc zvracení spermatu.
