Kozí Příběh - Pověsti staré Prahy - 60%

Do středověké Prahy přijíždí z venkova Kuba (Matěj Hádek) a jeho mluvící, občas po dvou chodící a chlastající Koza (Jiří Lábus), aby svými vejci pomohli při stavbě Karlova mostu. V Praze se jim zalíbí, Kuba začne pomáhat mistru Hanušovi s orlojem a zamiluje se do vnadné Máci (Mahulena Bočanová), která se živí prodejem hřebíků. Mezitím se chudý student Matěj (Michal Dlouhý) nastěhuje do Faustova domu a tam...



Jako první se samozejmě nabízí kardinální otázka: Jak asi může vypadat celovečerní 3D animovaný film, který vznikl za setinu rozpočtu hollywoodských 3D animovaných filmů? A odpověď zní: Překvapivě dobře! Občas dělá nějaká textura trochu neplechu, občas někomu na chvíli prokoukne břicho skrz zástěru, kterou na něm má, ale jde o drobnosti, kterých si většina diváků ani nevšimne. Tvůrci věděli, jak velké sousto si ukousli, a většinou řeší scény tak, aby to bylo po technické stránce co nejsnazší a přesto to nepůsobilo příliš odbytě. Což byl za dané situace jediný korektní přístup.

Mnoho scén Kozího příběhu je působivých přesně tak, jak mají být a Praha v nich vypadá jako majestátní magické město, vzbuzující ve venkovanovi údiv (velice pomáhá vynikající symfonická hudba Davida Solaře). Věřím, že podobné emoce vzbudí i v zahraničních divácích a budou chtít stověžatou matičku vidět na vlastní oči. Potud stále dobře.

Problémové jsou kupodivu na Kozím příběhu ty aspekty, u kterých bych to vůbec nečekal: Námět, scénář a režie (respektive finální sestřih). Ne, rozhodně mi nevadí, že spousta věcí ve filmu historicky nesedí a plus-mínus nějaké to století pro tvůrce nic neznamená (viz rozhovor s Janem Tománkem v minulé Cinemě). Vadí mi, že tvůrci filmu se svými hrdiny žili tak dlouho, že v průběhu natáčení zapomněli na to, že pro diváky to budou zcela neznámé postavičky, jejichž motivace a chování je potřeba nějak vysvětlit, odůvodnit a dovést do nějakého logického konce. Filmové "logiky" přitom existuje mnoho různých druhů, ale Kozí příběh se nedrží žádného z nich a tím nastoluje v divákovi jiné otázky, než zřejmě tvůrci zamýšleli: Kuba během dvou dní vyřeže všechny sochy pro Pražský orloj (tedy přes tucet) a pak nemůže během večera a noci vyřezat jednu další? Čert odnese dva štamgasty z hospody do pekla a příští večer s nimi v téže hospodě opět vesele hraje karty? Většina Pražanů bere strašidla jako naprosto běžnou součást městského života a chodí s nimi na pivo, jen někteří z nich se jich bojí? Tyto a další podobné podivnůstky vypadají, jako by šlo o rozehrávky něčeho, co bude později vysvětleno nebo použito v nějaké vedlejší dějové linii, ale v drtivé většině případů tomu tak není a jsou to prostě "věci, které tak jsou a už o tom nebudeme mluvit". Což se dá možná zkousnout v případě Kozy (u které se nikdo nepozastavuje nad tím, že - narozdíl od všech ostatních zvířat - mluví a má velmi nejasnou sexuální orientaci), ale působí zmatečně, pokud se něco takového děje každých pár minut.

Jan Tománek a spol. se také rozhodli v jednom filmu mixovat vtípky pro šestiletá děcka (legrační hýkající strašidýlko, čůrající chlapeček) s velmi depresivními / strašidelnými / černohumorovými / dospěláckými scénami (poprava, vypíchnutí očí, odporně tlustý zmutovaný mnich, Koza s prostitutkou). To sice teoreticky jde (viz Tim Burton), ale je to opravdu hodně těžké a v Kozím příběhu chvílemi zjevně nad síly tvůrců.

Kozí příběh rozhodně není katastrofou a rozhodně není nejhorším animovaným filmem, jaký jsem kdy viděl (a není ani v dolní polovině). Je na něm ovšem velmi jasně vidět, že ho natočil někdo, kdo dlouhá léta animoval a viděl spoustu animáků (od Pixaru po Burtona), ale nikdy nic celovečerního nenapsal a nenatočil. Příště to jistě bude ještě lepší.

Ci 60% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Juno - 100%

Juno je 16 let a je v jiném stavu. Ani na okamžik neuvažuje, že by vychovávala dítě. Otázka zní: Jít na potrat, nebo to "vyřešit" trochu jinak a porodit dítě někomu, kdo o něj stojí?



Juno je moc příjemná záležitost. V tomhle malém laciném (a krátkém!) filmečku, natočeném za 30 dní, je všechno jak má být. Oscarový scénář Diablo Codyové je správně sarkastický, postrádá klasické filmové záporáky a umožňuje většině postav, aby se chovaly rozumně, logicky a lidsky, a přitom vtipně nebo aspoň tragikomicky..

Z herců samozřejmě nejvíce ruluje Ellen Pageová v titulní roli sarkastického děvčete, které příliš rychle dospělo, ale i ostatní jsou skvělí.

A konečně, režisér Jason Reitman (syn Ivana Reitmana) předvedl ještě lepší výkon než v Děkujeme, že kouříte. Atmosféra filmu je unikátní, pečlivě vybudovaná pomocí nejmenších detailů (třeba ty písničky by mě pravděpodobně v 99% jiných filmů velmi sraly, ale sem se hodí dokonale) a konzistentní od začátku do konce.

Celý film působí dojmem, jako kdyby vám někdo se smyslem pro humor vyprávěl historku ze svého života. Víte, že si to trošičku poupravil, aby pointy lépe fungovaly, ale přitom mu věříte, že se všechno opravdu mohlo stát.

Oko Dravce [Eagle Eye] - 100%

Jerry Shaw (Shia LaBeouf) na tom není finančně moc dobře. Proto ho překvapí, když se najednou na jeho kontě objeví statisíce dolarů. Ještě více ho překvapí, když přijde domů a najde tam hromadu zbraní, výbušnin, vojenského vybavení, tajných plánů a falešných pasů se svou fotkou.

Okamžitě nato mu zazvoní telefon a neznámý ženský hlas mu řekne, co musí během příštích 30 sekund udělat, pokud nechce být polapen policií.

Rachel Hollomanové (Michelle Monaghanová) se krátce poté stane někde jinde něco podobného (je instruována, že se musí setkat s Jerrym a společně se vydat na neznámé místo). A tak se tito dva neznámí musí společně vydat na cestu, řízeni neznámou ženou a pronásledováni FBI, americkým letectvem a bůhvíkým ještě. Na rozdíl od většiny podobných filmů tentokrát detailně sledujeme i práci oné FBI a letectva, kteří jsou vyjeveni z toho, že ty dva teroristy nemůžou dopadnout a začíná jim docházet, že tady něco neštymuje a někdo si hraje i s nimi...



Co se týče námětu, je Oko dravce směsí Hry, Sítě a Nepřítele státu. Všudypřítomná paranoia, nahackované úplně všechno, tajné vládní organizace, které se stávají obětí někoho ještě tajnějšího... Je tam úplně všechno, co k žánrům paranoia/technothriller/akčňák může patřit, a velmi oceňuji, že ani poslední trailer neprozradil některé zásadní elementy zápletky. Například to, že Shia LaBeouf v tomto filmu hraje dvě různé postavy (nebojte se, to není spoiler).

Co se týče filmového stylu, připomíná Oko dravce filmy Tonyho Scotta (takové ty zábavnější a akčnější). Z ničeho ve filmografii režiséra D.J. Carusa bych neočekával, že dokáže takhle dobře natočit tak výpravný a akční film, který nejenže je bezchybný z řemeslného hlediska (střih, triky, hudba imitující Zimmera atd...), ale díky hercům funguje i v pomalejších okamžicích - kterých ale, pravda, ve filmu moc není - většinu času na sebe aspoň všichni řvou a kamera se klepe / létá kolem nich. A dynamika "mladý kluk + dospělá žena spolu proti své vůli" je dost neotřelá.

Původně jsem měl dojem, že většinu filmu prostě budou dva lidi před někým utíkat, ale opět jsem byl příjemně překvapen, jak velkolepých akčních scén jsem se dočkal (a opět - neměl jsem zkažené překvapení tím, že bych je viděl v trailerech).

Scénář je samozřejmě jedno klišé na druhém a některé podzápletky připomínají něco z Růžového pantera (výbušnina, která exploduje, když něco v její blízkosti vydá tón F!), ale všechny ty McGuffiny (aby všichni pořád měli motivaci někam spěchat) jsou zkombinované způsobem, který i mě nejednou upřímně překvapil, ale přesto v rámci světa tohoto filmu dává smysl a má svou logiku.

Pozor! Rozhodně netvrdím, že by se děj Oka dravce mohl odehrát v reálném světě. Nemohl. Ani dnes, ani za deset let, ani za tisíc let, pokud stále budou platit zákony logiky, pravděpodobnosti a fyziky. Stejně tak je vysoce nepravděpodobné, že by důchodce takhle uprchl policii nebo že by někdo byl uprostřed pole přepaden práškovacím letadlem. Mistrovství těchhle filmů spočívá v tom, že nám v nich ta nelogičnost nevadí a bavíme se stejně.

Oko dravce je něco mezi Hitchcockem a Michaelem Bayem. A je to moc příjemné překvapení.

Disaster Movie - 0%

Asi nemá smysl psát, že tento film je strašný nebo rozebírat jeho děj (žádný nemá). Pokusil bych se ale popsat, jak strašný je...

Skupina lidí je pocákána plodovou vodou, vtipný tlustý černoch si roztírá hovínko po obličeji a Amy Winehouse několik desítek sekund nepřetržitě krká... Tyto scény by teoreticky v nějakém filmu za nějakých okolností mohly být vtipné. V Epic Disaster Movie nejsou vtipné ani tyto scény ani nic jiného. Jednou za celý film jsem se velmi mírně uchechtl, když se na plátně objevil Alvin a Chipmunkové a začali hlubokými hlasy zpívat satanic metal.



Víte, co se dělo s manželem Amy Winehouse (a kdo je to Amy Winehouse)? Víte, co jsou to American Gladiators? Kdo je to Flava Flav, Miley Cyrus a Dr. Phil? Viděli jste filmy Juno, High School Musical a Love Guru? Pochybuji, že jste na všechny otázky odpověděli kladně. Nadpřirozenost Disaster Movie je pro českého diváka ještě mnohonásobně umocněna tím, že spousta citací odkazuje na lidi, věci a události, které u nás málokdo zná. Film skončil před několika hodinami a já má ještě teď takový zvláštní pocit, jako bych si nebyl jistý, jestli se mi to celé nezdálo nebo jestli ještě nespím...

Nejvíce lituji Petra Palouše, který k filmu dělal české titulky a s překladem každé pitomé hlášky měl přibližně pětkrát více práce, než měli scenáristé s jejím vymyšlením.

Česká reklamní kampaň na Disaster Movie

Už delší dobu se obávám premiéry filmu Disaster Movie a těším se na to, jak se bude distributor snažit vysvětlovat, že je jeho film vtipný (film jsem zatím neviděl, ale na Rotten Tomatoes má průměr hezkých 0%). Český distributor HCE mi ale poněkud vzal vítr z plachet svou pozvánkou na "novinářskou projekci absolutně nejhoršího filmu roku"!

Děti noci - 80%

Ofka (Martha Issová) je přibližně dvacetileté děvče, které si žije nijak moc šťastně v Karlíně, právě se rozchází se svým bývalým (Jan Dolanský) a neustále odmítá náznaky a snahy dlouholetého kamaráda Ubra (Jiří Mádl), který vybírá popelnice (nikoliv z chudoby, ale protože ho zajímá, co tam najde) a chtěl by být víc než jen kamarád.



Na Děti noci mám velmi podobný názor jako na Tobruk. Oba filmy jsou sice žánrově a rozpočtově někde úplně jinde, ale shodují se v několika základních bodech:

1. Oběma filmům chybí klasická dějová struktura. Jsou to pouze střípky z většího děje. V případě Dětí noci jsou to střípky událostí z nudně ubíjejícího života ne úplně šťastné a ne úplně vyrovnané holky. Jak jsem se snažil vysvětlit už u Tobruku (a některými to nebylo pochopeno), tato věta není nutně kritikou filmu. Rozhodně existují dobré filmy, které nemají klasickou dějovou strukturu a jsou "jenom" množinou střípků, a - stejně jako u Tobruku - film je v tomto ohledu natolik konzistentní, že šlo zcela jistě o záměr. Jaká by mohla být pointa? Že se ti dva dají dohromady, vyhrají deset milionů, koupí si byt a budou spolu šťastně do smrti? Ne, v tomhle filmu se zázraky nedějí.

2. Režie a herecké výkony v oněch střípcích jsou velmi, velmi, kvalitní. Leckteré scény působí téměř dokumentárním dojmem a není divu, že se mládež s depresivními tendencemi s těmito hrdiny ztotožňuje. Celkem mě ale překvapilo, že je na plakátě zrovna Mádl, protože středem filmu je Ofka a kolem ní se točí mnoho lidí, přičemž Ubr se nezdá být nějak zásadně důležitější nebo výraznější než jiní.

3. Oba filmy dokázaly vytěžit maximum ze svého rozpočtu (který byl v případě Dětí noci jistě o pár řádů nižší) a oba mají maximálně zdařilou výpravu / rekvizity / kulisy / kameru / střih, jaké se za dané peníze daly pořídit. To v případě Dětí noci znamená, že Karlín opravu vypadá jako Karlín a exteriéry skutečně vypadají jako neutěšené karlínské exteriéry. Což nemyslím nijak ironicky - film má opravdu kvalitní atmosféru.

Je to "Malý hezký český film". Tedy vlastně ne moc "hezký", ale příjemně "opravdový". Pokud tedy nemáte ty sklony k depresím. Pak si po něm budete chtít třeba podřezat žíly s vědomím toho, že vám nikdo s plyšovým medvídkem nepomůže.

P.S: Pochopil někdo z vás, kdo byl tedy vlastně ten zloděj v krámě, nebo to mělo zůstat zahaleno závojem tajemství?

You Cannot Escape THE RESOLUTION!!!

Tato věc se objeví v nejbližších týdnech v našich kinech!

Obrázek.

Trailer.


Oficiální stránky.

Citát: "Aleš Holub byl vybrán do role ve filmu The Resolution především pro své nenapodobitelné mimické schopnosti, které později na natáčení velmi zužitkoval. Ve filmu ho uvidíme v roli věrného pomocníka Edwarda Harrowse, kterak je sdílným účastníkem všech jeho činů."

Zrcadla [Mirrors] - 40%

Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne

Ben Carson (Kiefer Sutherland) je bývalý newyorský detektiv, který odešel od policie poté, co díky němu zemřel kolega. Teď má problémy s pitím, s prášky, se zaměstnáním a se svou bývalou ženou (a dvěma dětmi), ke které by se chtěl vrátit. Přijme dočasnou práci nočního hlídače, která spočívá v tom, že každé dvě hodiny musí projít obrovskou budovu luxusního obchodního domu, která před pěti lety vyhořela a od té doby se v ní "na nic nesáhlo" (kvůli nějakým problémům s pojišťovnou). Ben ale netuší, že zrcadla v této budově jsou posedlá démony...



Posedlá zrcadla jsou samozřejmě dalším remakem asijského hororu (moc nám toho už nezbývá - možná ještě posedlé zubní kartáčky a záchodová prkýnka) a bohužel jsou odstrašujícím příkladem, jak takové remaky nenatáčet. Alexandre Aja (Noc s nabroušenou břitvou, Hory mají oči) je poměrně zručný řemeslník, některé jeho vizuální nápady jsou přinejmenším roztomilé a pár explicitních scén je správně hardcore (utržená čelist, popáleniny třetího stupně atd.) - ale toho všeho je na skoro dvouhodinový film zatraceně málo.

Doslova průser je totiž námět a scénář Zrcadel. Vůbec nikdo ze zúčastněných (živých i neživých) v něm totiž nedodržuje jakoukoliv logiku, ať už obecnou nebo interní filmovou. Proto netušíme, jestli někdo právě projevil demenci nebo genialitu, netušíme, co vlastně duchové v zrcadlech mohou a nemohou dělat, a někdy od poloviny (téměř dvouhodinového!) filmu nám to začne být srdečně jedno, protože pochopíme, že tvůrci jen kupí náhodné scény na jednu hromadu a nemají v úmyslu to všechno nějak vysvětlit. Následně všichni herci působí trapně, i když se někteří upřímně snaží.

Ale vaše něžná polovička se k vám v kině tisknout bude, o tom žádná.


Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Tobruk - 80%

Afrika, rok 1941. Hrstka českých vojáků stojí na "správné straně" (t.j. proti fašistům) a brání město Tobruk.



Druhý film Václava Marhoula je asi milionkrát lepší než jeho první film Mazaný Filip. Začal bych od toho, co mi na českých filmech vadí nejčastěji a čeho jsem se u Trobruku bál nejvíc:

Produkce a postprodukce Tobruku je naprosto profesionální, řemeslně téměř dokonalá a troufám si říct, že v českém měřítku nemá v porevolučních dobách obdoby. I když byl Tobruk drahý, bylo jasné, že jeho rozpočet je jen zlomkem rozpočtů běžného hollywoodského "historického válečného filmu". Přesto se s komornějšími z nich může Tobruk směle měřit - a věřte mi, že něco takového píšu velmi zřídka.

Exteriéry, kulisy, kostýmy, dopravní prostředky, rekvizity - to všechno snese srovnání s podobnými, ne-úplně-nejdražšími hollywoodskými projekty (a všechno to vypadá o dost přesvědčivěji než v Tmavomodrém světě). Velmi slušná je i práce kamery, triky, zahraniční vojáci skutečně mluvící anglicky se správnými přízvuky, ale ze všeho nejvíce bych chtěl vyzdvihnout zvukový mix, protože něco tak kvalitního a nápaditého jsem opravdu zatím neslyšel v žádném českém filmu (doporučuji odstavec o zvuku v mé recenzi Temného rytíře - ledacos z toho platí i o Tobruku, který byl asi stokrát lacinější).

V bezvýhradném nadšení z Tobruku mi zabránilo jen pár "drobností" jako námět, scénář a režie...

Film je poskládán ze střípků, zachycujících běžný život vojáků za války. Bojové scény v něm sice nechybí, ale rozhodně nejsou těžištěm filmu (na to opravdu tvůrci peníze neměli). Těžiště filmu - obávám se - neexistuje. Sledujeme výjevy z výcviku, výjevy z boje, výjevy z opušťáku ve městě, výjevy z občasných velmi tragických událostí, ale vždy to jsou pouze výjevy. Snad tucetkrát jsem se přistihl, že se mi líbily první sekundy nějaké zajímavé scény, těšil jsem se, o co v ní půjde, jak bude rozvinuta, a ona byla najednou useknuta (doslova useknuta po pár vteřinách, než se stačila pořádně rozjet kvalitní hudba na soundtracku) a následoval zárodek nějaké úplně jiné scény odjinud. Bylo to natolik rušivé, že snad muselo jít o nějaký dramatický záměr - schválně podávat válku jen jako směs střípků, které nijak nezapadají do celkového obrazu...??? OK, mohl to být záměr, ale záměr, který mi nedělal radost a po hodině filmu mi začal připaat zněčně fádní a předvídatelný.

Každopádně, výše uvedené znamená, že film vlastně nemá žádného hrdinu, ale sledujeme opravdu jen skupinku pár anonymních vojáků (což je ještě podpořeno tím, že naprostá většina herců je neznámá). Jeden z nich se na pár hodin ztratí v poušti, jiný z nich je žid a nelíbí se mu, že ho ostatní neberou jako plnohodnotného partnera, jeden z velitelů je tak trochu svině, ale nic z toho není nijak zúročeno, nic z toho nevyplyne, film nám to oznámí a dál nic...

Výsledkem je bohužel to, že kdyby byl film o půl hodiny kratší nebo o půl hodiny delší, bylo by to úplně jedno. Zcela podle mého očekávání končí na naprosto náhodném místě, po jisté tragické události, které předcházelo několik jiných tragických událostí a po které jistě následovalo mnoho dalších tragických událostí. Ale o těch se nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, jak vlastně probíhalo a dopadlo to obléhání Tobruku, protože o tom tento film rozhodně není! Je to opravdu - opekuji to radši znovu - "jen" hrstka profesionálně natočených střípků ze života anonymních vojáků na frontě.

Podobně jako u Máje bych byl velice rád, kdyby vznikl nějaký film, který by Václav Marhoul produkoval a nechal ho napsat a režírovat někoho jiného (u Máje to ovšem platilo jen o kameře, u Tobruku o všech jeho technických apektech). Tobruk rozhodně není prohra a opravdu je to film, srovnatelný co do měřítka a profesionality se světovou produkcí, ale pár minut po jeho skončení jsem si z něj pamatoval jen dvě přibližně minutové scény a znovu bych ho rozhodně vidět nechtěl.

Polské filmové plakáty

Většina z vás pravděpodobně už nepamatuje dobu, kdy byly zahraniční filmy, uváděné v našich kinech, opatřovány originálními českými plakáty (navrhovala je mj. i moje matka), které většinou neměly naprosto nic společného se svými zahraničními originály, po kterých jsme (v případě hollywoodských trháků) tenkrát všichni prahli.

Dnes je to naopak. Hollywoodské filmy u nás mají stejné plakáty jako v USA a já nostalgicky vzpomínám na ty úžasně bizarní komunistické a těstě-post-komunistické plakáty.



V Polsku naštěstí tato tradice přetrvává dodnes (nebo aspoň do relativně nedávné doby) a na Internetu je k vidění 50 nejlepších kousků.

UPDATE: Tady je spousta dalších. Je zajímavé, že tam lze najít několik různých polských plakátů pro tentýž film...

Slepé lásky - 80%

Slovenský dokument Juraje Lehotského pozůstává ze čtyř segmentů, které nás nechají nahlédnout do niter čtyř lidí (nebo párů), které spojuje zamilovanost a slepota.



Jde o velmi nápaditě a dobře řemeslně natočený film, obsahující velké množství působivých situací. Něco by se dobře výjimalo v nějaké podivnosti od Lynche, něco je jako z dobrého vtipného sitcomu a kupodivu to všechno sedí dohromady, i když se styl vyprávění zásadně mění (např. druhá epizoda vypráví celkem solidní příběh, za který by se nemusel stydět scenárista, zatímco třetí je naopak "pohledem na danou situaci").

V jednom okamžiku si tvůrci pustí fantazii na špacír a zasadí hrdiny do animované verneovky (má to své opodstatnění), ale jde jen o pár minut. Ve většině filmu jsem si ale uvědomoval, že buď musel být materiál velmi zručně sestříhán, nebo museli protagonisté chvílemi podávat herecké výkony - obojí je obdivuhodné a i když to může znamenat, že vlastně nejde úplně o "dokument", rozhodně mi to nevadilo.

Ať je žánr Slepých lásek jakýkoliv, rozhodně stojí za to je vidět.

P.S: Před filmem je krátký animovaný film o tom, jak se osudově protínají osudy čtyř žen. Na rozdíl od Slepých lásek je tento film plytký, předvídatelný a snažící se marně vzbuzovat dojem sofistikovanosti a hlubších myšlenek.

Kauza Litviněnko [Бунт. Дело Литвиненко / Rebellion / Poisoned by Polonium: The Litvinenko File] - 60%

Shodou okolností platí o tomto ruském dokumentu téměř totéž, jako o dokumentu o Annii Leibovitzové, který jsem recenzoval nedávno.

Víte, kdo to byl Alexandr Litviněnko? Pokud to nevíte, pak pravděpodobně vůbec nemá smysl, abyste se na tento film dívali, protože jeho tvůrci vycházejí z toho, že víte, co se objevilo v médiích, a uvádějí to na pravou míru. Pokud vám Litviněnkovo jméno nic neříká, pak nebudete tušit, co se na plátně děje, a o čem to všichni ti lidé mluví.



Já rozhodně expert na Litviněnka nejsem - vím pouze, že byl perzekuován v Rusku, emigroval do Anglie, zde zemřel na otravu radioaktivitou a je velmi pravděpodobné, že byl zavražděn ruskou tajnou službou. To je všechno. Že před téměř deseti lety vybuchly v Rusku nějaké domy na sídlišti (důležitý element filmu), to si už téměř nepamatuji, natož abych znal detaily. A při takovémto objemu znalostí jsem byl z filmu nejednou zmaten, když se filmaři letmo zmiňovali o nějakých jménech, která by mi asi měla něco říkat, ale naprosto nic mi neříkala a jakékoliv vysvětlení, co to mělo být za lidi, film neposkytl. Zvláštní také je, že tvůrci (Rusové) natočili tento film v angličtině. Jsem si stoprocentně jistý, že průměrný Američan nebo Angličan nepochopí z tohoto filmu ani minutu.

Český název je do značné míry zavádějící, protože Litviněnkovi je přímo věnována jen asi třetina filmu a zbytek se točí kolem hlubších souvislostí: Kolem toho, kdo je v Rusku ve skutečnosti u moci, jak se k té moci dostali, jak si jí udržují a tak dále. Krátká odpověď: Je to Putin a tajné služby.

Rozhodně se nedá říct, že by se tvůrce filmu Andrej Někrasov snažil o něco jako je objektivita a nestrannost. Od začátku je v jeho filmu jasné, že Litviněnko byl bezva chlapík a všechny oficiální verze Moskvy byly lži. U událostí, jako jsou například teroristické útoky na USA 11. září 2001, znám tolik téměř stoprocentně objektivních informací, že si na základě nich mohu vyvodit, že tvůrci filmu "Loose Change" jsou lháři. Jestli je lhář Andrej Někrasov, to netuším, protože se v problematice neorientuji. Ale i kdyby byla pravda jen desetina toho, o čem mluví, je to samozřejmě velmi znepokojující a měli bychom se snažit, aby na našem území co nejdřív byly ty americké rakety...

Co se týče zpracování filmu, nejde o nic výjimečného. Především považuji za objektivní chybu, že jsem se občas v informacích zcela ztrácel a jindy zase měl pocit, že mě filmaři mají za slabomyslného a snaží se mi něco velmi pochopitelného sdělovat třikrát po sobě. Někrasov se také snaží budovat v nás emoce klasickými filmovými prostředky (záběry Litviněnka a jeho šťastné rodiny), které - když už jsou v dokumentu - by měly být natočené trochu nápaditěji (viz Michael Moore).

Je důležité, aby co nejvíce lidí vědělo o věcech, o kterých je tenhle film. Rozhodně. To ale neznamená, že je tento film dobře natočeným dokumentem. Podstatně lépe jsou informace o Litviněnkovi uspořádány např. na Wikipedii.