Recenze: Místnost sebevrahů [Sala samobójców] - 50%

Dominik je rozmazlený synek bohatých, vysoko postavených rodičů (jejichž vztah se organizovaně rozpadá), kteří mu dávají, co chce, ale nemají na něj vůbec čas (takže například má vlastního šoféra).

Dominik se potýká s nudou, nepochopením spolužáků a s vlastní sexuální identitou, načež ho zaujme virtuální internetový svět "Místnost sebevrahů", kde se schází bizarní 3D avatary několika pošahaných jedinců, toužících po sebevraždě nebo aspoň něčem podobném. Zajímá ho především tajemná dívka, která "místnosti" šéfuje...

Tento polský film je vskutku zajímavou směsí minimalistického osobního dramatu a něčeho, co by chtělo být trochu cyberpunk, ale nějak to celé drhne...

Hlavní hrdina je strašlivě nesympatický rozmazlený spratek a emo psychopat už od prvních sekund filmu, a dál je to jenom horší. Připomíná to Kids, Klip a další podobné teen úchylárny, je to natočeno velmi zručně (plně srovnatelně s kapitalistickou produkcí), herci jsou výborní, ale trochu mi uniká, proč se na to mám koukat - je jasné, že ten hajzl špatně skončí a nikdo po mně přece nemůže chtít, abych ho litoval nebo s ním jinak soucítil...? Nicméně je poučné se na to dívat a konstatovat, že jsou v Polsku napřed a že u nás nikdo nic podobně profesionálně působivého nenatočil velmi dlouho.

Ale pak tu máme celý ten "cyberpunk" aspekt...

Velmi mě překvapilo, že režisérovi a scenáristovi bylo při natáčení filmu (v roce 2011) necelých 30 let! Všechny technické a online aspekty totiž ve filmu vypadají jako kdyby je vymyslel osmdesátiletý intelektuál, který o Internetu slyšel od přátel, ví že je to satanův nástroj, ale sám nechápe rozdíl mezi browserem a antivirem. A to vše jako kdyby byl rok 1990...

V "Internetu" tohoto filmu se totiž volně prolíná videoserver (jako YouTube), diskusní server, one-on-one videochat (jako Omegle), VR svět ve stylu "Second Life" a nějaký klasický FPS shooter, to vše naprosto volně, náhodně a bez jakékoliv logiky. Protagonisté přeskakují z jednoho do druhého, všechno dohromady je to "Internet", všechno je to zlé a bere nám to duši a život.

Onen VR svět je vyveden kompletně v CGI grafice, kde jsou postavy záměrně hranaté a špatně animované, ale není vůbec naznačeno, co vlastně hrdinové dělají, když spolu takhle virtuálně poletují, tančí a bojují. Jak své avatary ovládají? Buší do klávesnice a myši? Mají nějaké VR helmy? Nebo to má být jenom jakási interní reprezentace toho, že ve skutečnosti v tu chvíli jen sedí u text chatu / voice chatu? Netuším a docela mi to bránilo v pochopení, co se tím autor snažil říct. Ale zjevně pro něj byly tyto otázky sekundární a celý Internet a počítače bere jen jako SYMBOL něčeho.

Takhle to vypadá v polských Internetech (mimo jiné)

Kdyby se ve filmu vůbec nevyskytovaly ty zvláštní pokusy o virtuální realitu, pravděpodobně by se mi líbil víc, protože by bylo jasné, na co se dívám: Na film, dokumentující sestupnou spirálu života jednoho fracka.

To ale tvůrcům nestačilo, snažili se do toho přimontovat jakousi výpověď o zkáze dnešní přetechnizované společnosti / digitálním náboženství / internetové závislosti, a tím značně oslabili emocionální působivost, kterou "reálná" část filmu má.

P.S: Když jsem hledal na YouTube trailer podle polského názvu, našel jsem místo něj... No, zkuste si to sami...

Recenze: Post Tenebras Lux - 30%

Nebudu psát, o čem je tento film, protože to není možné. Nějaký člověk má luxusní barák v mexických horách, žije tam se ženou a dvěma dětmi. A to je asi tak všechno, co se dá o ději jednoznačně říct. Různé střípky z jejich života (případně před a po jejich životech) jsou vyprávěny nechronologicky a prostříhávány scénami, které na první pohled nemají s oním mužem a jeho rodinou žádnou souvislost.

Šel jsem na film nepřipraven, takže jsem se musel po prvních 15 minutách hodně přemáhat, abych neodešel. (Celých úvodních 10 minut stojí malá holčička v bahně, něco žvatlá, kolem běhají koně a psi a začíná bouřka.)

Nakonec jsem to vydržel až do konce, celé dvě hodiny.

Viděl jsem za ty dvě hodiny několik scén, které mě zaujaly svou obrazovou poetikou, nebo prací se zvukem (a tichem). Například velmi neerotická scéna gruppensexu (která se odehrává pravděpodopbně před narozením obou dětí) nebo záběry na mexickou přírodu. Bohužel, i ty scény, které mě zaujaly, byly dvakrát až dvacetkrát delší, než by mi připadalo optimální.

Většina filmu (nejméně tři čtvrtiny) je točena nějakým bizarním filtrem, ve kterém jsou kraje obrazu zvětšené a rozostřené (viz trailer). To je ale jen jedna z mnoha věcí, u kterých mi zcela unikala pointa. K dalším takovým patřily například:

• Dvě scény, ve kterých nějaká děcka hrají rugby (a mluví anglicky, narozdíl od všech postav ve zbytku filmu).
• Scéna, kdy do nějakého domu přijde Satan s kufříkem a velkým penisem, podívá se na nějakého kluka (mladého hrdinu?) a odejde.
• Scéna, kdy hlavní hrdina umlátí psa.
• Scéna, ve které si děti hlavního hrdiny (pravděpodobně) už jako skorodospělé povídají nezajímavé věci s příbuznými na nějaké oslavě.
• Rozhovor o vaginální infekci a análním sexu.
• Dlouhé záběry na les, ve kterém se sem tam svalí strom.
• Scéna, ve které hrdina přijde na louku, utrhne si vlastní hlavu (měl jsem v tu chvíli podobný pocit) a začne pršet.

Je zřejmé, že režisér umí budovat zajímavou atmosféru, ale buduje ji vesměs způsobem, který pro mě byl daleko za hranicí něčeho, co se dá dvě hodiny vydržet.

Nabízí se srovnání s Terrence Malickem, jehož filmy pro mě ale jsou snesitelnější, protože mají rychlejší tempo, jsou rozmanitější a mají většinou zajímavou hudbu (Post Tenebras Lux myslím neměl vůbec žádnou).

P.S: Full frontalů je ve filmu MNOHO, ale především takových, bez kterých bych se raději obešel.

Recenze: Čtyřlístek ve službách krále - 40%

Kvarteto z Třeskoprsk si zajede na pražský hrad, kde v hrobce objeví (živého) Rudolfa II a jeho lva. Rudolf za nimi přicestoval časem, protože jen oni ho mohou zachránit před zlým magistrem Kelleyem a zimním strašidlem Zimozelem, které je s ním spřažené. Čtyřlístek totiž má u sebe doma Kámen mudrců a neví o tom!

Zajímalo mě, zda bude CGI celovečerní Čtyřlístek jen podívanou pro dnešní caparty, nebo něco pro dnešní čtyřicetileté, kteří na něm kdysi vyrůstali, a očekávají cosi tripovitějšího (viz např. Speed Racer).

Celovečerní Čtyřlístek je místy dost tripovitý, ale obávám se, že nikoliv záměrně. A je to škoda, protože  na rozdíl od některých (většiny) nedávných českých pohádek v něm jsou věci, které mi připadaly skutečně podařené!

Například hudba Ondřeje Soukupa je nejlepší, jakou jsem za poslední nejméně rok slyšel v JAKÉMKOLIV českém filmu

Kdyby mi někdo tvrdil, že to je nějaký raný Danny Elfman, klidně bych mu to věřil!

Kromě toho je ve filmu několik krátkých scén (blázinec, policejní výjezdy) a drobností, které mají příjemnou absurdní poetiku. ("Kdybyste něco potřebovali Rudolfovi II, zavolejte mu na Ludolfovo číslo.")

Nemám ani problém s grafickou podobou filmu. Mezi docela povedené vizuální nápady patří i to, že padouch Zimozel je inspirován tímto Arcimboldovým obrazem. Nemám problémy s občasnými vedlejšími postavami, které jsou 2D kresby (nikoliv 3D modely), a s tím, že obrysové linky 3D postav občas divně mizí a znovu se objevují (prostě standardní cel shading filtr). Dejme tomu, že je to všechno na grafické úrovni lepší PS3 hry (která by ovšem byla vykreslována v reálném čase a mohli byste ji ovládat).

Myslím ovšem TECHNICKY na úrovni PS3 hry. Z filmového hlediska je to o něco horší. Kamera se přespříliš často a nepříjemně chaoticky pohybuje (protože jezdit s kamerou je v CGI filmu přece tak jednoduché) a je značný problém s emocemi hrdinů - často není z jejich obličejového výrazu moc jasné, jakou emoci mají právě cítit, a občas je to dokonce v rozporu s tím, jakým tónem zrovna mluví. Strašidelné mrtvé Pinďovy oči se vám zavrtají až do hlubin duše...

Doslova epický pak je způsob, jakým je ve filmu použit product placement. Jedním ze sponzorů je například Pribináček, tudíž ve filmu vystupuje tento kocour jako poměrně významná postava, která pouze rozváží Pribináčky (viz začátek traileru)!

A jak si nejlépe ochočíte lva? Samozřejmě mu dáte lízátko Chupa Chups. Jak si připijete s králem? Samozřejmě Robby Bubble. Proč je ve filmu tolikrát Česká pošta a její logo? Protože! Vpodstatě celé náměstí Třeskoprsk pozůstává pouze z jednoho product placementu vedle druhého (možná s výjimkou policejní služebny, ale nejsem si jistý, jestli sponzoring České policie nespočívá v tom, že scenáristu nezavřeli za zločiny proti lidskosti). Je otázka, co taková reklama udělá s dětskými hlavičkami, ale mě to jakýmsi velmi absurdním způsobem docela bavilo.

Bohužel, bohužel, bohužel, námět/scénář je naprosto strašný. Jak už jsem psal výše, občasná izolovaná scénka je OK nebo dokonce více než OK, ale způsob, jakým je z toho splácán celovečerní film, je neskutečně diletantský a dává tušit, že se při natáčení dělo cosi dramatického (první presskit například mluvil o Bruncvíkově lvu a Karlově mostu, přičemž v hotovém filmu ani jedno z toho není).

Nejen, že není jasné, o co vlastně padouchům jde, ale i kladné postavy udělají občas nějakou strašnou pitominu / sviňárnu, aniž by bylo nějak vysvětlováno, proč to udělaly a proč se tomu následně nikdo nediví. Například "Máme mít doma Kámen mudrců, ale nevíme kde, tak pojeďme k rybníku, nasbírat tam co nejvíc normálních kamenů."

Kromě hlavní zápletky je ve filmu ještě podzápletka se zloději, kteří ukradnou zlaté cihly z banky. U té jsem přes značnou snahu nedokázal odhalit, jak má souviset se Čtyřlístkem a se zbytkem filmu (zjevně s ní nějak souviset měla a šlo tam o nějakou záměnu zlatých cihel). Přiznám se, že v některých chvílích jsem opravdu nechápal, jestli se zrovna nacházíme ve středověku nebo v současnosti (respektive která z postav se nachází kde).

Kromě toho:

• Kamene mudrců se nesmí nikdo dotknout holou rukou, protože by se mu změnila ve zlato. Což je hlavním hrdinům řečeno POTÉ, co ho Fifinka držela v holé ruce a nic se jí nestalo.
• Následně se Kámen mudrců rozdělí na "kámen" a "antikámen", z nichž každý má nějaké speciální schopnosti (změna lva na létající slepici, obdaření lva inteligencí a řečí, zrušení doby ledové, cestování v čase), které si tvůrci vycucávají z prstu naprosto náhodně.
• Král Rudolf dostane k narozeninám obraz, má radost z jeho originality, o pár desítek sekund někdo vyjde ze sálu do chodby, kde tentýž obraz visí mezi jinými na zdi!
• Pražský orloj se nachází ve věži Pražského hradu.
• Nemůže se někdo aspoň symbolicky pozastavit nad tím, že Myšpulín normálním současným mobilem telefonuje někomu do středověku? (Např. "Naštěstí se mi podařilo právě dokončit můj nejnovější vynález, s jehož pomocí blablabla...")
• Stejné auto na stejné polní cestě je v různých záběrech z různých úhlů různě velké vzhledem ke stopám pneumatik, vyježděným v té cestě.
• Do lednice je uložen velký dort (což je významné pro děj), při přístím otevření lednice v ní není, při přespříštím opět ano.

P.S: Full frontal ve filmu není, ale je tam několik upskirt záběrů. Fifinka má bílé krajkové kalhotky, paní televizní reportérka nemá žádné kalhotky (ani ochlupení ani otvor).

Videohra: Ni No Kuni: Wrath of the White Witch - 90%

Ni No Kuni: Wrath of the White Witch je PS3 hra, která nedávno vyšla v Evropě (úplně původně vyšla na Nintendu DS, ale pouze v Japonsku, a PS3 verze je výrazně expandovaná). Je to klasický příklad toho, čemu se říká "JRPG" (Japanese Role Playing Game) a i když žádný její prvek sám o sobě není inovativní, vzácně se v ní snoubí dobře zkombinované herní mechanismy a špičkové - řekl bych dokonce unikátní - "production values".

Oboje se vydařilo natolik, že bych vás o tom chtěl informovat obšírněji. Ale nejdříve se podívejte na trailer, jehož 95 % je v enginu hry:

Pokud jste trochu filmově vzděláni, pak vám asi ten výtvarný styl je poněkud povědomý, že?

Pokud si myslíte, že tvůrci Ni No Kuni záměrně kopírují vizuální styl studia Ghibli (Cesta do Fantazie, Totoro, Princezna Mononoke, Nausicaa, Porco Rosso...), pak se mýlíte. To není kopie, to je originál. Grafiku totiž opravdu dělalo studio Ghibli! Kompletní výtvarná podoba všeho ve hře je jejich dílem. A je se na co koukat. Některé cutscény jsou klasicky ručně animované, ale in-game grafika vypadá velmi podobně:

Jedna z klasicky animovaných cutscén...

...a in-game polygonová grafika.

A není se jen na co dívat, ale také co poslouchat. Hudbu totiž složil a s orchestrem nahrál Joe Hisaishi, který skládál naprostou většinu hudby pro Hayao Miyazakiho v posledním čtvrtstoletí.

Dlužnou podotknout, že na rozdíl od spusty jiných videoher toto není žádný "reklamní tah", kdy má slavné jméno jen přilákat potenciální kupce. Hisaishi skutečně složil kompletní soundtrack, přes hodinu hudby, s mnoha motivy a jejich variacemi. Což je opravdu vzácné. Když Clint Mansell nebo Hans Zimmer složí pár minut videoherní hudby, zbytek (tzn. většinu) hry vyplní jejich druhořadý napodobovatel. Poslední zajímavá videoherní hudba, dosahující filmových kvalit, pro mě byl Lair Johna Debneyho. Což byla bohužel strašlivá hra. A pak možná oba díly Super Mario Galaxy.

V předchozím odstavcím jsem hodnotil hudbu skutečně z hudebního hlediska. Například ke hře Journey se její hudba hodí dokonale, ale je přeci jen příliš jednoduchá na to, abych ji nějak soustředěně vnímal. A pokud nehrají kvalitní hudebníci, nebo jde dokonce o synťáky, tak to většinou poznám a většinou mi to vadí.

Hudba v Ni No Kuni je hudebně zajímavá, zahraná špičkovými hudebníky a současně bezchybně funguje ve hře. Hisaishi samozřejmě nesložil 50 hodin hudby, ale jen asi 20 motivů a drobné variace na ně, a ta byly přiřazeny k různým herním scénám tak, aby se tam co nejlépe hodily (tzn. stejný motiv se opakuje na vícero místech ve hře, i když ne vždy má logický důvod, aby tam zněla stejná hudba). To je velmi důležité, protože když uslyšíte deset a více hodin stejnou hudbu (při běhání po planinách), nesmí vás štvát:

(Pokud si budete hudbu shánět na nějakých nosičích, tak pozor na to, že soundtrack pro PS3 je znovu nahraný a s bohatšími orchestracemi, než původní pro DS).

A když už jsme u zvukové stopy: Ve filmu je spousta mluvených dialogů a ještě mnohonásobně víc textových dialogů. Audio můžete přepnout na japonštinu nebo angličtinu, přičemž anglický překlad je fantastický. Neumím japonsky natolik, abych mohl porovnávat významy, ale v anglických textech (včetně názvů postav a míst) je obrovské spousta RYZE ANGLICKÝCH vtipů a narážek, které musel někdo velmi dlouho a velmi zevrubně vymýšlet. A po odzkoušení obou zvukových stop nakonec hraju v angličtině, protože anglický dabing je výborný. Jako malý příklad poslouží scénka, kdy ve vílí vesnici probíhá stand-up comedy show. Nevím o tom, že by ty víláky dabovali nějací slavní komici, nicméně takhle si představuji špičkový dabing. A ano, všechny víly mají v anglickém znění jakýsi irsko-skotský přízvuk.

Čímž se dostáváme ke scénáři hry: Ta stand-up comedy show například probíhá proto, že je potřeba rozesmát stometrovou vílí mámu, aby bylo možné vystřelit hrdiny do jejího ústního otvoru. Vevnitř v mámě je pochopitelně mateřská školka, zde je zapotřebí zachránit nenarozené malé víly a pak se i s nimi dostat máminou vagínou ven...

Děj je unikátní - chtělo by se říct "typicky japonskou" - směsí hlubokých emocí a bizarního zfetovaného humoru.

Hra začíná tím, že v našem reálném světě hlavní hrdina Oliver následkem své neposlušnosti zabije vlastní mámu. Následně ožije jeho plyšová hračka, promění se ve víláka "pana Drippyho" (s lucerničkou v nose) a pozve ho do "Druhého světa" ("Ni No Kuni"), kde vládne magie a především zlý džin Shadar, a kde se skrývá jediná šance na případné uvedení matky zpět do živého stavu.

Přestože má hráč při hraní opravdu velkou volnost a není mu diktováno tempo, příběh sestává z jistých zásadních událostí (a boss bitev), které musíte provést v lineárním pořadí (ale jsou zde i nečekané výjimky), čímž postupně zpřístupňujete další části Druhého světa a usnadňujete si cestování mezi nimi. Protože náš svět a Druhý svět, i jejich obyvatelé jsou propojeni, musí Oliver přeskakovat mezi nimi (ale 99 procent času stráví v Druhém světě), pozná mnoho postav v obou z nich, přičemž většina těch postav má dobře fungující dramatický oblouk, objevují se v příběhu znovu a znovu, obětují se, konají zásadní rozhodnutí, a jejich chování většinou dává smysl (pohádkový). No a tyto dramaticky zajímavé postavy se pohybují ve světě, kde vládnou kočky, krávy, prasata a duchové.

Pokud vím, s námětem hry neměl Miyazaki nic společného, ale je víc v jeho stylu, než některé jeho nedávné filmy. Jinými slovy, opravdu rád bych viděl celovečerní film podlé téhle hry! Hru vytvořilo studio Level-5, které se proslavilo především sérií o proferou Laytonovi (která toho má vizuálně s Miyazakim taky hodně společného).

No a tím se konečně pozvolna dostáváme k herním principům.

Ni No Kuni pozůstává z cestování z místa na místo, plnění přidělených úkolů, prozkoumánání exteriérů a interiérů, a především z bojování (přičemž většině "běžných" bitev se můžete vyhnout tím, že prostě nepřátele oběhnete). Většinu hry Oliver prožije s jedním nebo dvěma hrdinskými humanoidními společníky (se kterými vede dialogy), přičemž Oliver i každý jeho společník má nadpřirozené příšerky (familiars), které používá v boji se stovkami jiných příšerek, běhajících po světě, a s bossy. Což na první pohled opravdu velmi připomíná Pokémony, ale funguje to o dost jinak.

Samotné souboje probíhají převážně v reálném čase, s občasnými pauzami pro výběr předmětu k požití nebo změnu ovládané postavičky. Každý z oněch dvou-tří aktuálních členů vaší družiny může v každém okamžiku souboje bojovat buď osobně, nebo vypustit na bojiště svou příšerku (a kdykoliv ji zase zavolat zpět, přepnout na jinou, nebo bojovat opět osobně). Háček je v tom, že každý člen družiny a všechny jeho příšerky mají jeden společný indikátor hitpointů a jeden společný ukazatel magie. Takže pokud vaše postavička A0 použije v boji svou příšerku A1, přijde přitom o polovinu HP a třetinu magie, a pak se přepne na příšerku A2 nebo bojuje dále osobně, pořád má pouze polovinu HP a dvě třetiny magie, a HP ani MP se mezi bitvami automaticky nedoplňují (pokud nemáte jistý hodně pokročilý item).

Takže jedné bitvy se na vaší straně zúčastní až tři hrdinové (řekněmě A0 až C0), každý se třemi příšerkami (A1-A3, B1-B3, C1-C3) V každou danou chvíli ale bojují maximálně tři z nich (jeden z A0 až A3, jeden z B0 až B3 a jeden C0 až C3), přičemž hráč ovládá pouze jednoho z nich a zbylé buď řídí slušná umělá inteligence, nebo se mezi nimi můžete přepínat. Většina hrdinů i příšerek má základní příkaz útoku, základní příkaz obrany a několik speciálních akcí, které stojí MP.

Všichni hrdinové i postavičky se levelují nezávisle na sobě a dostávají stejný počet XP bez ohledu na to, do jaké míry se zúčastnili boje. Tzn. například pokud celou bitvu odehrajete jen prostřednictvím hrdiny B0 a příšerek A2 a C3, a za poražení nepřítele je 100 XP, tuto stovku dostanou po bitvě všichni tři vaši hrdinové a všech devět vašich příšerek, z čehož vyplývají zajímavé strategie pro levelování.

Zombie Karel Gott se vyvinul v zombie piráta

Mezi bitvami můžete příšerky libovolně prohazovat mezi hrdiny (každý hrdina si nejklépe rozumí s jinými příšerkami), případně si je odkládat do skladu příšerek a brát odtud jiné. Do skladu se vejde 400 příšerek, což vám dá jistou představu o tom, kolik jich můžete na svých cestách najít a ochočit si...

Každá příšerka je definované svými šesti stats (útok a obrana, magický útok, magická obrana, přesnost zásahu a hbitost) a svými speciálními útoky. Všechny tyto stats se při levelování zvyšují, ale u každé příšerky podle jiného vzorce. Při levelování se také příšerky učí nové speciální akce a je možné je boostovat tím, že je krmíte (různé potraviny fungují různě dobře pro různé stats různých příšerek).

Po dostatečném vylevelování mohou příšerky metamorfovat v jiné (můžete si vybrat, není to lineární), které po proměně začínají od levelu 1, ovšem mají rychlejší růst stats na level.

Rozhraní je složité, ale sympaticky přehledné.

Takto jsem boj načrtl pouze v hrubých rysech. Ve skutečnosti má obrovskou spoustu nuancí, které vám naštěstí hra vysvětluje velmi zvolna (pro někoho možná až moc zvolna, protože bitvy "naplno" zažijete poprvé až někdy po deseti hodinách hry). Když se ale dostanete do pokročilejší fáze hry, a na obrazovce se prohání třeba 10 postaviček a řežou do sebe, je potřeba všímat si každého zvukového efektu a každého vizuálního indikátoru. Přes svou roztomilou výtvarnou podobu je totiž Ni No Kuni velmi hardcore hra, která vás za vaši snahu odmění, ale ve které nemůžete vyhrát jen tím, že budete rychle mačkat jedno tlačítko.

Je například naprosto nutné naučit se v pravou chvíli blokovat (tzn. vědět, kdy se který nepřítel chystá zaútočit), a boj je velmi ovlivněn tím, jak je která příšerka velká a jak rychle se v reálném čase je schopna pohybovat. Je například zcela validní strategie se svou velkou nezničetelnou příšerkou bránit nepříteli, aby se přiblížil k vaší slabé postavičce, která se chystá k útoku - to vše v reálném čase! Jinými slovy, taktické možnosti jsou téměř neomezené.

Velmi důležité pro mě ale je, že přes své obrovské strategické a taktické možnosti hra nikdy nepůsobí přeplácaně. Například každá příšerka i hrdina může mít vybaveny v každou chvíli jen tři itemy, a efekt každého itemu je (většinou) okamžitě jasný z jeho popisu a nemusíte s ním zdlouhavě experimentovat. Spousta informací a itemů se vám také automaticky katalogizuje a snadno se prohledává.

Hra má kromě boje a levelování mnoho dalších mechanismů, ke kterým patří například alchymie a plnění úkolů, většinou v duchu "někam dojdi, někoho se na něco zeptej a něco od něj přines, většinou jeho emoce". Hra se totiž točí kolem toho, že Oliver postavám bere emoce, které jim přebývají, a nosí je těm, kterým chybí. Tohle je jeden z aspektů, kdy mi připadalo zbytečné číst všechny texty, protože se většina misí sobě navzájem velmi podobá. Naštěstí se text (i cutscény) dají přeskočit.

Většina textů ve hře ale stojí za přečtení a znovu musí zdůraznit, že herní svět, od vnitřků chaloupek až po celé kontinenty, mezi kterými nakonec létáte, působí skvěle konzistentním dojmem - jako něco, co má svůj řád, zákony a smysl a právě to prochází bouřlivou proměnou (díky vám). Velmi úzce s tím souvisí skutečnost, že máte ve hře k dispozici čarodějnou knihu, jejíž stránky postupně získáváte a tím se dozvídáte o světě víc. V knize se píše o herních principech, o itemech a příšerkách, o jednotlivých částech světa... ale jsou v ní také příběhy starých legend tohoto světa, které stojí za to si přečíst pro jejich bizarní směsici japonského a evropského folklóru. Tato kniha má přes 300 stránek a nejde o žádný suchý holý text, nýbrž o nádherně "pseudostředověce" ilustrované stránky. Tuto knihu bych velmi rád měl v papírové podobě, abych si ji mohl číst např. v MHD (ale v ČR mám smůlu, viz závěr postu níže). Na druhou stranu, když si knihu virtuálně prohlížíte v rámci herního menu, při větším zoomu se některé její stránky plynule mění v příslušné 3D herní modely!

Jedna z 340 stránek knihy.

Celé to připomíná Tolkienovo epické dílo, včetně toho, že Druhý svět má VLASTNÍ ABECEDU a pokud máte chuť ji rozklíčovat, přinese vám to jisté výhody. A nejde jen o abecedu. Nikdy nevíte, jaká knižní bajka nebo nevinná zmínka o nějaké lokální cestopisné drobnosti někde na ostrůvku, se ukáže být dobrou radou ve hře! Působí to ale naprosto organicky a nerušivě.

A především je vidět, že si tvůrci na téhle hře dali strašlivě záležet a že ji nejen pořádně odladili (za celé hraní se mi nikdy nezasekla ani nedělala jiné problémy), ale nacpali do ní spoustu roztomilých drobností. Například když naši hrdinové přijedou na ledový kontinent, třesou se zimou (dokud nedostanou od starosty teplé oblečení). To znamené, autoři museli vytvořit klepající se animace a přeskinovat všechny hrdiny do zimních šatů. Nemá to žádný vliv na herní mechanismy, ale je to roztomilé. V tomhle mi hra připomínala to nejlepší od Pixaru / Disneyho a opravdu mnohokrát jsem si při ní řekl "no tak tohle je fakt bezva". Naposled když jsem zjistil, že si v jedné hrobce s neonovým poutačem si kostlivci otevřeli velké casino s blackjackem a výherními automaty, kde to vypadá úchvatněji než v Mrtvé nevěstě.

Má hra nějaké vady? V mých očích je problém v tom, že dialogy jsou místy zbytečně rozvleklé a polopatické. Například když se ve hře objeví postavy "Kublai" a "Genghis", nemusíte být raketový inženýr, aby vám došlo, že spolu mají něco společného. Ale musíte odklikat 10 odstavců textu, kde se tomu všichni diví. A animace "beru někomu emoci / dávám někomu emoci" také už po padesáté není tak úchvatná, jako byla poprvé. Ve hře se spousta věcí opakuje, permutuje, ale pořád se v nich objevuje něco nového a přibývají nové herní mechanismy.

A tím se dostávám ke skutečnosti, že hra je OBROVSKÁ. Chtěl jsem jsem dohrát hlavní story předtím, než o ní napíšu, nicméně po 45 hodinách hraní jsem pořád ještě ani NEVIDĚL některé postavičky, nenavštívil jsem všechny místa na světové mapě (nemluvě o dungeonech) a u některých objektů vůbec netuším, k čemu jsou (a k něčemu evidentně jsou). Rozhodně neplním všechny vedlejší úkoly, které mi jsou nabízeny, ale ve světě Ni No Kuni je tolik zajímavých, vtipných a krásných věcí, že se nechci hnát za co nejrychlejším dokončením, a prostě si ho užívám. Což je v mém případě při hraní her dost vzácný pocit.

Hra Ni No Kuni je k dispozici v našich obchodech nebo v PSN online obchodě. Download má přes 20 gigabajtů. Sběratelská edice, u které je přiložena mimo jiné papírová kouzelnická kniha a figurka Drippyho, u nás k sehnání není.

Recenze: Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic [Hansel & Gretel: Witch Hunters] - 50%

Když Jeníček s Mařenkou přelstili ježibabu (pardon, čarodějnici) a nacpali ji do pece, jejich příběh neskončil, ale teprve začal.

V průběhu následujících 20 let putovali po celé zemi a likvidovali čarodějnice (za peníze, samozřejmě). Jednak totiž umějí zacházet se supermoderními zbraněmi (včetně rotačního šípometu), a jednak na ně z neznámého důvodu nefungují kouzla čarodějnic.

Když je osud (a inzerát) přivedou do města Aušpurku, odkud čarodějnice unášejí nějak moc dětí, začne se psát nejosudovější kapitola jejich života.

Než se začnete chytat za hlavy, raději ještě výslovně napíšu, že tento film je záměrně debilní a záměrně absurdně legrační.

To, co známe jako "Pohádku o perníkové chaloupce" se odehraje během pěti minut před úvodními titulky, a pak následuje zcela nová, originální story. Hardcore splatter gore horrorshow.

Tato story nemá téměř nic společného s "Perníkovou chaloupkou" a kdyby se hrdinové nejmenovali "Jeníček" a "Mařenka", asi by to diváka ani nenapadlo. A je to škoda, protože z absurdity příběhu dospělého Jeníčka a Mařenky by se dalo vytěžit mnohem víc, než ty tři - čtyři vtipné hlášky, které ve filmu jsou ("Hlavně kurva neloupejte perníček" atd...).

Pokud jste viděli zombie komedii Dead Snow, tak mám ušetřenu spoustu recenzentské práce, protože Jeníček a Mařenka jsou dílem stejného seveřana, Tommyho Wirkoly, a jsou v některých ohledech hrozně podobní.

I tentokrát Wirkola vymyslel absurdní premisu (dospělí perníkoví sourozenci / zombie nacisti ve sněhu), která by vydala na špičkové patnáctiminutové YouTube video. A ani tentokrát nedokázal natočit film, který by obsahoval dostatečně hutný obal okolo té absurdní premisy, který by z ní udělal koukatelný celovečerní film.

Tentokrát měl Wirkola o něco větší rozpočet, takže ve filmu je víc akčních a trikových scén, které jsou bohužel většinou nastříhány v epileptickém MTV stylu, a tudíž se v nich velmi špatně orientuje.

Mařenka (Gemma Artertonová) má za úkol pouze vystrkovat prsa a být ve středověkém latexu sexy, a Jeremy Renner dopadl ještě o něco hůř. Opravdu nechápu, proč se ho někdo pořád snaží obsazovat do badass akčních rolí, když se tváří většinu času jako znuděné štěňátko. Aby byl potenciál patřičně vytěžen, měl Jeníčka hrát například Bill Goldberg:

Famke Janssenová a Peter Stormare mají spíš jenom camea.

Akční scény jsou slušně brutální a Wirkola má cit pro choreografii rozprskávajícího se slizu a různých částí těl. Ale budování jakékoliv neakční atmosféry, nebo dokonce emocí, mu nejde vůbec. Věcem nepomáhá ani extrémně debilní scénář, který ke konci filmu zcela přestane dávat smysl. Nechci moc spoilerovt, ale hlavní hrdinové buď museli být naprostí kreténi, naprosto se neorientující v terénu, nebo museli v dětství prodělat selektivní ztrátu paměti, o čemž se ovšem nijak nezmiňují.

Námět filmu by byl od počátku sympatický, ale musím bohužel konstatovat, že šance zůstala velmi nevyužita...

Recenze: 30 minut po půlnoci [Zero Dark Thirty] - 80%

Nejnovější film Kathryn Bigelowové (Smrt čeká všude) vypráví o tom, jak se CIA 10 let pokoušela najít Usámu bin Ládina - až se jí to povedlo!

Bigelowová se velmi moudře rozhodla neobsadit žádné velké herecké hvězdy, s výjimkou relativně provařené Jessicy Chastainové v hlavní roli zatvrzelé agentky CIA jménem Maya (Mark Strong je v malé roli téměř k nepoznání, protože má normální vlasy). I když je Maya na plátně nejvíc, ani u ní se (zcela záměrně) nedozvíme naprosto nic o jejím soukromém životě a o tom, co dělá, když nehledá Usámu. Jinak jde o typický "ensemble piece", ve kterém se nedá definovat, kdo z 5-10 důležitých postav má významnější roli.

Film začíná autentickými záznamy z 11. září 2001 (pouze audio při černém plátně) a následně nám představí, jednu po druhé, všechny stopy, nitky a náznaky, které vedly až k zastřelení Usámy v jeho opevněném sídle - tedy tak, jak to tvrdí "oficiální verze" (protože samozřejmě všichni víme, jak to s Usámou bylo doopravdy).

Když se podíváme na jakýkoliv kus filmu, není toho moc, co by se mu dalo vytknout. Herci hrají výborně, napínavé scény jsou natočeny patřičně napínavě, s trochou s nahy se ve všech těch místech a postavách dá slušně orientovat.

Nezanedbatelný problém je ale v tom, že film má přes dvě a půl hodiny a to, co se v něm děje, byť je to natočeno téměř bezchybně, začne být záhy poněkud fádní. Film 30 minut po půlnoci totiž neobsahuje žádná "hollywoodská thrillerová vylepšení", jako třeba Argo, a vypadá, jako kdyby skutečně jen věcně vyprávěl, co se doopravdy stalo. Nejsem natolik historicky-špionážně vzdělán, takže nemohu stoprocentně potvrdit, že film je zcela historicky reálný, ale PŮSOBÍ TAK. To znamená, že se chvíli vyslýchá (a trochu mučí), chvíli se dávají dohromady informace, pak někde něco vybuchne, někdo je zastřelen, a zase znovu dokola, skoro dvě hodiny. A nakonec noční výsadek speciálních jednotek, který opět neobsahuje žádné hollywoodské dramatické zvraty, nýbrž probíhá pravděpodobně tak, jak probíhají výsadky speciálních jednotek (tzn. dvacet po zuby ozbrojených mariňáků (nebo kdo to je) proti třem domorodcům se samopaly a nějakým ženám a dětem). A vše je natočeno pseudodokumentárním způsobem, jako kdyby se ke všem těm scénám náhodou připletla malá ruční kamera.

Velmi oceňuji to, že film se nesnaží prosazovat nějaké své stanovisko. Vlastenec z Texasu si po jeho zhlédnutí bude říkat "U.S. Army FTW!", zatímco liberální intelektuál z Los Angeles si bude notovat, jak film hezky dokumentuje imperialistickou nadřazenost a bezohlednou brutalitu Spojených států. Je dokumentováno, že závěrečný útok (a zabíjení značné části obyvatel domu) se konalo na základě toho, že si většina agentů myslela, že "s pravděpodobností 60 procentje v tom domě Usáma", ale pokud z toho něco vyplývá o USA a CIA, musí si to divák vyvodit sám. Což - znovu opakuji - se mi líbilo!

To vše mě vedlo k názoru, že bych o něco radši než tento film viděl DOKUMENT týchž tvůrců o týchž událostech, který by byl o hodinu kratší a ve kterém by místo některých delších scén mohl vypravěč (nejlépe Vin Diesel) jen říct "pak došlo ke dvěma atentátům tam a tam, při kterých Usámovci zabili X, Y a Z", nebo "po dlouhé horečné debatě se CIA rozhodla, že XY", a jelo by se dál.

30 minut po půlnoci je velmi kvalitní film, který je velmi divácky nevděčný - a dvojnásob pro Čecha, kterému budou unikat některé rychlé dialogy a některé americké politicko-kulturní reference v nich.

Recenze: Z prezidentské kuchyně [Les saveurs du Palais] - 40%

Kuchařka Hortensie (Catherine Frotová) má malý podnik kdesi na francouzském venkově, a na čísi doporučení je jí nabídnuto, aby se přestěhovala do Paříže a dělala kuchařku francouzskému prezidentovi, který by chtěl jíst "poctivé venkovské lidové jídlo" (což v jeho představě znaměná něco podstatně jiného, než v mé a vaší, řekl bych). Tedy, přesněji řečeno, aby se starala o jeho "malou" kuchyni, která vyvařuje jen jemu, jeho rodině a nejbližším přátelům. Kromě toho je v prezidentském paláci také "velká kuchyně", kde několik kuchařů vaří pro desítky lidí, a obě kuchyně se navzájem nemají moc rády.



No a to je kompletní děj filmu.

V jeho průběhu se Hortensie dvakrát setká s prezidentem (a promluví si spolu o jídle), a nakonec kuchařku dělat přestane a vrátí se na venkov. Nedozvíme se naprosto nic o jejím soukromém životě. 90 procent filmu se odehrává v kuchyni, zbytek v ostatních prostorách paláce a na nákupech surovin. Kamarádí se jen s lidmi ze své "malé kuchyně". Ti z "velké kuchyně" ji od začátku až do konce filmu nemají moc rádi a občas jí udělají nějaký naschválek. A to je opravdu všechno!

Film je údajně natočen podle vzpomínek skutečné prezidentské kuchařky (která vařila Miterrandovi), což vysvětluje, proč se vůbec někdo odvážil natočit celovečerní film s takovouto nulovou zápletkou a s tak nezajímavou hrdinkou. Hortensie možná trpí trochou jídelní obsese, ale rozhodně to z ní nedělá jakkoliv zajímavou postavu.

Řemeslně je film zvládnut slušně, ale jde především o "food porn", tzn. o přehlídku nejrůznějších úžasných jídel, která většinou fantasticky vypadají, a pravděpodobně také fantasticky chutnají a sežral bych je.

Což v kině nejde.

Recenze: Terapie láskou [Silver Linings Playbook] - 70%

Pat (Bradley Cooper) je v psychiatrickém ústavu a je tam z celkem dobrého důvodu. Trpí totiž bipolární poruchou, což znamená, že někdy je v pohodě, a jindy náhodně mlátí lidi, kteří se mu z nějakého náhodného důvodu nelíbí (například se vyspali s jeho manželkou, nebo mu nechtějí říct, kde je kazeta s jeho svatebním videem).

Na počátku filmu je Pat z ústavu propuštěn (po osmi měsících), ale za poměrně přísných podmínek: Musí brát léky, musí chodit na pravidelné prohlídky, musí se nechat náhodně prověřovat policistou a má zákaz přilížit se k některým místům a k některým lidem - například ke své manželce. Což je problém, protože trpí (mimo jiné) utkvělou, ničím nepodloženou představou, že to s manželkou dají znovu dohromady. A když mu mladá vdova ze sousedství Tiffany (Jennifer Lawrenceová) nabídne sex, připadá mu to absurdní, protože přece cítí pravou lásku ke své manželce.

Pat tedy žije doma se svou matkou a otcem (Robert De Niro), který je fanatickým fanouškem fotbalu (amerického) a byl mu zakázán vstup na stadion, protože se tam porval (I see a pattern emerging here...). Nyní provozuje ilegální sázky na fotbalové výsledky a naprosto psychopaticky se domnívá, že mu Pat přinese štěstí. Pat občas z ničeho nic vybuchne nebo někoho zmlátí (například vlastní rodiče), ale především se snaží znovu navázat kontakt s manželkou a naprosto psychopaticky si namlouvá, že na něj stále čeká a chce se k němu vrátit (poté co brutálně přizabil jejího milence).

Pat se vůbec chová dost psychopaticky nevyzpytatelně, občas z toho vyplyne vtípek, ale většinou je to vtípek pro diváka, nikoliv pro lidi kolem Pata (kteří to s ním myslí dobře, ale on je stále ohrožuje na zdraví, případně na životě). Pokud je to celé komedie, tak velmi hořká komedie ve stylu Rain Mana nebo Klepání na nebeskou bránu.

Je zajímavé se na to dívat, protože všichni zúčastnění naprosto úžasně hrají (a to včetně Chrise Tuckera jako spolupacienta), takže jsem skoro cítil to hrozné neštěstí všech, kteří by rádi Patovi pomohli, ale současně by ho chtěli zabít / vrátit do blázince. Je to skutečně působivé, ale znovu upozorňuji, že je to něco podstatně jiného, než si pravděpodobně představujete pod slovy "romantická komedie".

A pak přijde najednou asi ve třech čtvrtinách filmu zvrat, a stane se z něj ta nejstupidnější klasická romantická komedie, kdy najednou vznikne sázka, ve které jde o všechno, soutěží se v tanci a fotbale, a někdo někomu řekne, že ho už dlouho miluje, ačkoliv jsem v průběhu celého předchozího filmu nezachytil žádný signál, že by ho něco takového napadlo.

Skoro jsem si po těch prvních depresivních třech čtvrtinách myslel, že celý závěr filmu je nějaká halucinace, a že se nakonec ukáže, že Pat je v blázinci a má lobotomii. Ale mýlil jsem se, a tvůrci to opravdu překlopili docela brutálně z deprese do naprosto triviální romantické komedie...

Takže ve mně zůstal takový trochu zvláštní pocit, že jsem viděl výborné herce, hrající postavy s obrovským potenciálem, ve scénáři, který ke konci zbaběle kapituloval a vzpomněl si na to, že má být romantická komedie...

P.S: Film je bohužel velice ukecaný, se spoustou komplikovaných popkulturních odkazů, a do českých titulků se to všechno pořádně nevešlo.

P.P.S: Pokud se náhodou při pohledu na český plakát divíte, proč na něm jsou v prostředním pruhu anglické citáty a kolem nich nějaká divná schémata...

(klikněte pro větší verzi)

...tak vězte, že takhle si trenéři amerického fotbalu zakreslují zápasové strategie do svých notýsků ("playbooks").

Spielberg a Pinocchio

Jedna taková soundtracková drobnost:

"When You Wish upon a Star" je ústřední písnička z Disneyova Pinocchia (viz zde) a každý Američan ji zná, podobně jako Češi znají "Kočka leze dírou". I když jste Pinocchia neviděli, tu melodii určitě znáte, pokud jste někdy v životě byli na Disneyově filmu. Protože ji má Disney ve znělce:



Píšu o tom proto, že na soundtracku k Blízkým setkáním třetího druhu je u jedné ze skladeb poznámka "When You Wish upon a Star interpolated", což mě někokolik desetiletí mátlo, protože jsem ji tam neslyšel.

Teprve nedávno jsem odhalil, že tam ta melodie skutečně je. Ale zkuste nejdřív hledat sami. Je to někde v této dlouhé skladbě při závěrečném setkání s mimozemšťany:



Našli jste?

Řešení:

Je to v čase 3:47, těch sedm velmi pomalých tónů hraných houslemi. A pak ještě ve 4:32 celým orchestrem.

Pokud si pamatujete, tak Pinocchio i tato skladba v Blízkých setkáních docela významně figurují (např. ji tam malý Barry hraje na xylofon, a v extended verzi chce jít Roy na Pinocchia do kina), takže je stylové, když tahle melodie zazní (byť téměř nepostřehnutelně) při finále, když se Royovi "splní přání".

Bonus: Poznejte Walta Disneyho.

Recenze: Královský víkend [Hyde Park on Hudson] - 60%

Konec 30. let minulého století. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt očekává na svém venkovském sídle návštěvu královského páru z Anglie (tedy toho koktajícího krále a královnu, o kterých je Králova řeč), který přijíždí prosit o americkou podporu v blížící se válce. Všichni z toho jsou pochopitelně poněkud vyplašeni, včetně Rooseveltovy dobré přítelkyně Daisy (Laura Linneyová).

Královský víkend vejde do dějin tím, že jde pravděpodobně o první film v našich kinech, ve kterém někdo vyhoní prezidenta USA. (Pravděpodobně, protože při Air Force One jsem na chvíli usnul a Here Cums the President myslím v našich kinech nebylo nasazeno a promítalo se pouze na festivalech.)

Takže: Brzy po začátku filmu si Roosevelt vyjede s Daisy na krásnou louku, a tam se od ní nechá vyhonit. Tím se z nich stanou dobří přátelé a Daisy za ním nadále často jezdí (a zřejmě ho dále honí), za což jí prezident nechá postavit poblíž chatu. Jenže posléze Daisy zjistí, že se v téže chatě Roosevelt nechává honit od jiných (a nikoliv od své manželky), což vede k tomu, že se všechny ženy, které prezidenta honí, dohodnou, že je to tak v pohodě a je to pro dobro státu.

Tato zvláštní story se odehraje na začátku a na konci filmu, prezident v ní vystupuje vpodstatě jen jako honící objekt a hlavní hrdinkou je Daisy a její rozervané nitro.

Doprostřed této story je pak vložena jiná story, o návštěvě královského páru. V této story je hlavní postavou prezident, Daisy ani její rozervané nitro se v ní nevyskytují a nikdo nikoho nehoní.

Obě tyto části filmu mají docela ucházející atmosféru, ale každá ji má jinou. Love story s Daisy je něco lyrického, trochu jako Anglický pacient - s hojným vyprávěním protagonistky (a s honěním). Vypadá, že se celý film bude točit kolem ní (a kolem honění) a bude vyprávěn z jejího pohledu. Pak ale přijde story o nervózním oťukávání "král vs. královna vs. FDR", ve které se Daisy vůbec nevyskytuje, ani nemohla nikterak vědět, co se mezi králem a prezidentem odehrálo! Přitom tato story má také svůj půvab, za což může především fenomenální Bill Murray, jehož FDR sice vůbec nevypadá jako FDR, ale je sympatický a vtipný, aniž by dělal nějakou prvoplánovitou komedii.

Škoda, že byl skvělý Murray obsazen do něčeho s tak slabým scénářem, jenž velmi prapodivně skáče mezi dvěma příběhy, které spolu souvisí jen velmi vzdáleně a každý má úplně jinou atmosféru.

A co se týče nějakého historického vzdělávání diváka, film totálně selhává: Kdybych neznal FDR z Pearl Harboru a královský pár z Královy řeči, pravděpodobně bych vůbec netušil, co je to za lidi a proč spolu mluví o těch věcech, o kterých mluví.

Recenze: Babovřesky - 30%

Do vesnice Babovřesky přijíždí nový mladý farář, který se jmenuje Šukal Prcal Mrdal Šoustal (Lukáš Langmajer), což nelibě nese zdejší sedm zlých důchodkyň - drben. Kromě toho do vesnice přijíždí jeho rozvedená sestra (Lucie Vondráčková), která se zamiluje na první pohled do Adama (Jan Dolanský), který zde zdědil sídlo po čerstvě zesnulé stoleté hraběnce, které chtějí zdejší vidláci podvodně získat. Kromě toho to shodou pikantních nedorozumění vypadá, že Píchal Jebal Gaylord Santorum Šoustal souloží se svou sestrou, a ta kouří starostu, který omylem střelil  Kundylízal Homofagota Šoustala do penisu, když chtěl zastřelit holuba s průjmem, a má opuchlá varlata, protože ho do nich kopla manželka (Veronika Žilková). Ale je to všechno jen nedorozumění...

Mezi Zdeňkem Troškou a filmovými recenzenty vládne jistá forma nadřazeně noblesní nenávisti, vyplývající především z toho, že Troška má diametrálně odlišný vkus (co se týče skoro všeho, počínaje humorem a konče erotikou) než většina recenzentů. Troška si dělá legraci z recenzentů, ti si dělají legraci z něj, Troška recenzenty nezve na projekce a večírky, oni ho nezvou na křty svých dětí, a tak dále. I před slavnostní premiérou Babovřesk Troška vtipkoval, že "Paní Spáčilová vám zítra ten film vysvětlí". Což, obávám se, není pravda, protože ta ho vysvětlila už předtím a dále se mu věnovat nebude.

Díky Troškovi ale diváci jeho filmů vědí, kdo to ta Spáčilová je, takže se když farář honil důchodkyni s křikem "Horáčková, já vám dám co proto!", spokojená divačka vedle mě mohla podotknout ke svému manželovi "Škoda, že se nejmenuje Spáčilová, to by bylo super".

Po projekci následoval večírek s gulášem, šodó buchtičkami a tlačenkou, na kterém jsme si s producentem filmu, panem Zdeňkem Kubíkem, vyříkali, že se nenechám nijak ovlivnit a recenzi napíšu nestranně jako vždy:

Takže, nestranně a bez emocí: Babovřesky jsou, stejně jako předchozí Troškovy filmy, k nepřežití.

Ale tentokrát mnoho nechybělo k tomu, aby to bylo jinak!

Ústřední zápletka tentokrát má jistý komediální potenciál a smysl, kdy mentálně a empaticky zdevastovanou vesnicí, mezi jejími postapokalypticky retardovanými obyvateli, proplouvá trojice normálních, sympatických postav: Řiťopich Langmajer, Vondráčková a Dolanský. Ti jsou opravdu víceméně sympatičtí, lidští a na rozvíjející se heterovztah Vondráčkové a Dolanského je radost se koukat. Opravdu, neironicky.

To je prokládáno zemitým humorem, který skýtá víceméně ucházející zápletku (samozřejmě nesmyslnou) a adekvátní komediální herecké výkony (!!!), kdy například většina hnusných bab a slizkých vidláků má správnou komediální dikci, která by dobře fungovala v nějaké Vorlíčkově taškařici (v dobách kdy Vorlíček byl ještě svéprávný, nikoliv dnes).

Naprosto žádný problém jsem neměl s kamerou, výpravou, nebo s ústřední odrhovačku Karla Vágnera (jenom si snad mohli trochu připlatit a nemusela být celá hraná jen na synťáky).

To všechno bylo dejme tomu na úrovni starého Slunce, sena..., což nikdy nebyl film mého srdce, ale nepokládám ho za zločin proti lidskosti.  Dokonce mi nijak zásadně nevadil všudypřítomný product placement, který dosahoval jakési specifické úrovně metahumoru.

Většina problémů Babovřesk (a není jich málo) pramení z toho, že film má DVĚ A ČTVRT HODINY, což je asi tak o hodinu víc, než by měl mít!

Možná existují (celosvětově) nějaké laciné situační komedie, které mají dvě a čtvrt hodiny, ale mnoho jich nebude a na žádnou si teď nemohu vzpomenout, kromě Costnerova Poštáka - Posla budoucnosti.

Babovřesky jsou k nepřežití především kvůli tomu, že je v nich mnoho věcí, které v nich nemají co dělat, natočených nikoliv bez tempa, ale snad záporným tempem. Týká se to jak postav, které jsou představeny, něco je s nimi rozehráno a pak už se neobjeví (cikánka Lucie Bílá, drbny komunistky), tak i jednotlivých scén, u kterých je vám pointa jasná pár sekund poté, co začnou, ale přesto na tu pointu musíte čekat dlouhé minuty, aniž by se mezitím dostavily nějaké mezipointy, ospravedlňující to čekání.

True story...

Kdyby se to všechno opravdu RADIKÁLNĚ prostříhalo, například na 80 minut míst 133 (a to jak celé scény, tak jednotlivé záběry), odvážil bych se tvrdit, že by výsledkem mohla být nejlepší Troškova komedie za posledních 15-20 let, které bych mohl dát něco okolo 50 procent. Vražedný 133minutový sestřih by pak mohl vyjít až na BluRayi různých nosičích.

Tohle hodnocení Troškova stylu humoru ale platí pro mě a možná i pro vás, protože jste v životě viděli mnoho různého filmového humoru. Troškovi diváci ho pravděpodobně tolik neviděli, takže dávají přednost tomuto pomalému tempu, kde si každého bimbáska, lulánka a kulky mohou labužnicky vychutnat, zopakovat si ho několikrát nahlas pro sebe a pro manželku, a nejsou obtěžováni tím, že už o minutu později následuje další vtip, který jim naruší vychutnávání toho předchozího. A to není míněno jako nadsázka: Schválně jsem si na to dával pozor, a opravdu ve filmu byly dlouhé, několikaminutové úseky, kdy se v celém velkém sále (plném především Troškových fanoušků) nikdo ANI TROŠKU NEUCHECHTL! Ale pochybuji, že to většině z nich vadilo. A nemyslím si, že to má něco společného s inteligencí ve smyslu "IQ".

Český filmový humor nemá v posledních letech na Růžičkové ustláno, a obávám se, že předpokládané megatržby Babovřesk tomuto stavu příliš nepomohou...

Recenze: Nádherné bytosti [Beautiful Creatures] - 60%

Ethan (Alden Ehrenreich) je studentem ve vidlákově, kde si téměř s nikým nerozumí. Jednoho dne dorazí nová spolužačka Lena (Alice Englertová), o které se říká, že je čarodějka a žije ve strašidelné vile za městem se svým strašidelným strýčkem. Většině města (fanaticky křesťanského) se to moc nelíbí, ale Ethan se s Lenou skamarádí, i když té se do toho původně moc nechce, ale nakonec do toho prásknout (i když tady si nejsem úplně jistý, jestli spolu vlastně během celého filmu aspoň jednou spali nebo si jenom penetrovali ústa).

A představte si tu náhodu, ona je opravdu čarodějka! Přesněji řečeno, stane se jí za pár měsíců, kdy si osud zvolí, zda bude hodnou nebo zlou čarodějkou. A do tohoto rozhodnutí osudu chce mluvit mnoho čarodějných členů její rodiny, kteří se začnou do vidlákova slétat sjíždět a různě narušovat zdejší klid.

Člověk nemusí být příliš filmově vzdělaný (například vidět Twilight), aby mu došlo že to všechno nějak připomíná Twilight. A to dost velmi. Stačí jen upíry zaměnit za čaroděje a prohodit pohlaví hlavních hrdinů (čímž rozhodně nechci říct, že bych někdy chtěl vidět Pattinsona a Stewartovou s prohozenými pohlavími).

Stejně jako u Twilightu jde o adaptaci knížky, přesněji řečeno první ze série knížek. Takže stejně jako u Twilightu je celý film vlastně o tom, že se jen nějak zvolna rozjede hlavní story, která bude probíhat až v dalších dílech.

A u Twilightu musím zůstat i nadále. Děj není nic moc, je zbytečně natahovaný, a občas fakt nedává moc smysl. Přestože jsou úpravy oproti knižní předloze velmi značné (jak jsem byl informován), některé věci pořád nějak filmově nesedí, například otec hlavního hrdiny, který je údajně zničený a zavřený ve své pracovně a celý dvouhodinový film (tzn. několik měsíců) ho vůbec neuvidíme!

A stejně jako u Twilightu se nekonají žádné trikové orgie nebo jiné hodně náročné/drahé scény.

To vše je přibližně stejné jako u Twilightu. Film je ovšem v ně kterých věcech jednoznačně lepší než většina Twilightu, a to:

• Oba hlavní hrdinové jsou poměrně sympatičtí a mají smysl pro ironii a humor
• V menších rolích jsou naprosto skvělí Jeremy Irons a Emma Thompsonová (která má vlastně dvojroli)
• Jižanské močály a strašidelné domy jsou o něco vizuálně atraktivnější než nekonečné lesy
• ... a to je asi tak všechno, na co si vzpomenu (přestože jsem film viděl včera).

Otázka zní: Chcete jít na film, který je "skoro jako Twilight, ale trochu lepší"?

P.S: Film je poměrně dost proti fanatickým křesťanům a poměrně dost pro voodoo, takže bych mu docela přál, aby byl finančně úspěšný a tudíž se kolem někoho mohly strhnout nějaké pořádné skandály, bojkoty a tak dále.

Google komedie trailer + chat dnes!

Vince Vaughn a Owen Wilson v komedii o Googlu. Trailer a live chat dnes večer. Uvádí Conan O'Brien.



Podrobnosti zde.

Recenze: Láska všemi deseti [Populaire] - 70%

Konec 50. let. Rose (Déborah Françoisová) by chtěla vypadnou z malého obchůdku svého otce, což se jí povede a získá místo v malé firmičce pojišťováka Louise (Romain Duris). Jejím talentem je, že píše velmi rychle na stroji, ovšem pouze dvěma prsty. Louis chce její talent řádně rozdmýchat a tlačí ji do účasti v soutěžích strojopisu. Od okresního kola až k mistrovství světa v New Yorku. Kvůli psacímu výcviku ji dokonce nechá bydlet ve svém sídle. A samozřejmě, shodou okolností jsou oba krásní, inteligentní a svobodní...

Romantická komedie Láska všemi deseti je v jistém smyslu triumfem. Přestože má děj, který je více než předvídatelný, prochází jí to, protože je důsledně natočená jako film z oné doby! Ne že by měla schválně vyblité barvy a mono zvuk: Naopak, všechno Vypadá jako nové - jako kdybyste se dívali na film, natočený v 50. letech současnou technikou - šílené pastelové barvy a fešácky načančaní herci jsou nejúžasnější od Austina Powerse.

Celé to muselo být hodně drahé, protože je tam velké množství davových scén a mohutných exteriérů, které vypadají naprosto bezchybně. A "dobový" song "Sekretářská ča ča ča" s montáží.  Skoro každá scéna se mi líbila už tím, jak v ní vypadá nábytek, co je rozestavěno na skříních, a co mají lidi na sobě.

Hlavní dva hrdinové jsou samozřejmě sympaťáci (Duris zde vypadá jako mladší klon Guye Pearceho), správně romanticky kulí oči, mají břitké hlášky, atd. atd...

Znovu opakuji, všechno je to hrozně naivní a předvídatelné, ale NIKDY to nesklouzne do záměrné parodie, což je fajn, i když to k ní má místy opravdu blízko: Film například vrcholí mistrovství světa v New Yorku, které je rozhlasem živě přenášeno do celého světa, a hlavní hrdinka je v semifinále s Američankou, Němkou a geniální korejskou holčičkou... A celý svět nedutá a čeká kolik písmen kdo nadatluje! (Docela by mě zajímaly detaily toho korejského psacího stroje.) Netuším, jestli je to tak přesně vyladěný humor, nebo jestli je režisér takový naivka a myslel to všechno vážně, ale je mi to celkem jedno.

Tempo poněkud kulhá v nezbytných pomalých okamžicích, kdy hrdinové pochybují o své lásce, teskní, a váhají, zda se dát zase dohromady, atd., atd... Ale dá se to vydržet a film naštěstí není přehnaně dlouhý.

Pokud mám v kinech vidět nenáročné romantické retrokomedie, tak přesně takovéto, prosím.

P.S: Ve filmu vystupuje v rolích písařek mnoho českých děvčat, protože Francouzové prý nikde jinde na světě nenašli dostatečně zručné mladé písařky na stroji!

Recenze: Hašišbába [Paulette] - 40%

Paulette je nevrlá stará babizna, žijící sama na hnusném francouzském sídlišti. Kromě toho je velmi chudá, takže když zjistí, kolik se dá vydělat prodejem drog, stane se dealerkou. Protože důchodkyně z takové činnosti nikdo nepodezřívá (ani její zeť policista), časem si vybuduje slušné impérium a protože bývala pekařkou, začne péct a prodávat drogové dobroty...

Samozřejmě, že se dočkáte všech těch scén, které očekáváte:

• Hašišbába studuje, co je to marihuana.
• Marihuana se poprvé omylem dostane do dortu pro jiné důchodkyně.
• HAšišbába začne péct a prodávat marjánkové cukroví policii pod nosem, ta stále netuší.
• Hašišbába studuje jak budovat drogové impérium. 
• Velký dealer chce Hašišbábu zaměstnat.

Samozřejmě, že se celý film odehrává ve světě, který nemá nic společného s realitou a nikdo se nezabývá tím, jestli není něco špatného na tom, že teenageři (a babička) na sídlišti prodávají drogy, a podobně.

Jsou ale praštěné odlehčené francouzské komedie, které mají tempo a jakýsi příběh (například Oui, šéfe), a praštěné odlehčené francouzské komedie, které tempo a jakýsi příběh postrádají - jako Hašišbába.

První problém mám s titulní hrdinkou, která je 90 procent filmu opravdu nesympatická, zákeřná a ZLÁ svině. Je rasistická a xenofobní jako Borat, nadává své dceři i vnoučkovi (aniž by tito udělali cokoliv špatného), krade, podvádí atd., a je zcela bezdůvodně zlá i na lidi, kteří se jí upřímně snaží pomoci. A vypadá a mluví jako Lionelova maminka z Braindead. V závěru filmu pak tvůrci hrají na trochu vážnější notečku a snaží se nám vysvětlit, jak se z báby najednou stala hodná stařenka, ale to nefunguje ani trošičku, a je to o to strašnější, že v těchto scénách je už tak řídkého humoru ještě méně.

Režisér se snaží dokodrcat k oněm výše zmíněným "vděčným scénám" a je mu vpodstatě úplně jedno, jaký smysl dávají dějové zvraty, které k těm scénám vedou. Občasa je to tak divné, až je to skoro dada (někdo se někde zcela nelogicky objeví a chce nějakou zcela nelogickou věc, protože scénář ho tam v tu chvíli potřebuje).

Kromě toho má film ještě trochu problém pro českého diváka, protože se v něm několikrát vyskytnou dialogy titulkované tímto stylem:

• X: "Nemáte trávu?"
• Y: "Jestli nemám co?"
• Z: "Ona myslí jestli nemáte trávu."
• Y: "Aha, tu mám."

Takže buď jsou hrdinové retardovaní, nebo nějaký slangový/přízvukový humor zmizel v překladu.

Přestože film má necelých 90 minut, nudil jsem se při něm opravdu značně. Neurazil mě (a není ani v nejmenším kontroverzní nebo něco podobného), ale byl bych radši, kdyby neexistoval.

Když se sejdou dva intelektuálové u jednoho stolu...

Loni se mi ozvali, jestli bych byl ochoten 90 minut diskutovat.

Myslel jsem, že jde o trolling. Nešlo. Diskutoval jsem...

Recenze: Sněhurka: Jiný příběh [Blancanieves] - 50%

Španělsko, někdy skoro před 100 lety. Slavný toreador při koridě ochrne a jeho manželka zemře při porodu. Ožení se s ním zdravotní sestra, která je EVIL a tyranizuje jeho dceru (o jejíž přítomnosti v domě toreador dlouho ani neví). Dcera dospěje, je vyhnána z domu, polomrtvou ji v lese najdou trpasličí toreadoři. A začnou jí říkat "Sněhurka". Sněhurka s nimi začne jezdit po koridách a chystá se zásadní konflikt, když má Sněhurka i s trpaslíky vystoupit ve velké aréně, kde je přítomen její otec i macecha (s připraveným otráveným jablkem).

Nevím, co se to v posledních dvou letech stalo za kosmickou událost, že mají všichni potřebu natáčet WTF filmové verze pohádky o Sněhurce, které nemají téměř nic společného s pohádkou o Sněhurce (viz A, viz B).

Tento španělský film je nutno, podobně jako The Artistu, rozebírat jednak z hlediska toho, jak funguje jako film pro normálního současného diváka, a jednak z hlediska toho, jak funguje pro filmového fanouška, který zná Luise Buñuela a podobné andaluské psy.

Celý film je natočen jako černobílý a němý, jen s hudbou a dialogovými mezititulky. A tady se musím zastavit u prvního problému, který jsem s filmem měl: Ta hudba mi nepřišla ani zajímavá, ani dobová. Jen otrocky kopírovala emoce na plátně, samozřejmě používala španělské rytmy, ale vůbec bych se nedivil, kdyby doprovázela nějaký normální současný film. Nebyla ani hudebně zajímavá, ani vtipně retro. Pokud ve filmu není jiný zvuk, než hudba, představuje tato nezajímavost docela značný problém.

A pak se musím dlouze zastavit u děje filmu. Především, kdyby ti toreadoři (kterých není 7, nýbrž 6) nebyli trpaslíci, a kdyby kdyby se ke konci filmu nevyskytlo otrávené jablko, tak by mě vůbec nenapadlo, že má film mít něco společného s pohádkou o Sněhurce. Více než polovinu stopáže se díváme na příběh, který - když už si mám vybavit nějakou pohádku - je podobný spíše Popelce. Hrdinka je nucena dřít na statku, terorizovaná a zohavená macechou ostříháním vlasů, zatímco její otec je bezmocný. Děj samozřejmě postrádá nejzákladnější logiku - jako například "proč se ochrnutý toreador, schopný komunikace, nechá terorizovat od nové manželky, a opustí dceru, kterou miluje?", nebo "Proč si macecha nechá do svého domu odněkud zdaleka přivézt holčičku, kterou by její manžel neměl už nikdy vidět, a nechá ji tam mnoho let žít?" Pokud je tohle všechno (a spousta dalších divných zvratů) tvůrcům jedno, pak zřejmě natáčeli něco záměrně naivního, co nemá fungovat díky svému ději, ale díky tomu, že to evokuje jisté pohádkové elementy a jisté slavné věci, které z filmových pláten známe (například do vlkova břicha se ve skutečnosti také nemůže vejít Karkulka i babička současně). Což mi přijde jako trochu škoda, ale proč ne (ta Karkulka i ten film)...

Nicméně, ani jako pocta starým filmům na mě Sněhurka moc nefungovala. Narozdíl od oněch starých filmů, které - bez ohledu na svou logiku - měly tempo, se Sněhurka značně vleče, což je u ní mnohem markantnější, než u zvukových barevných filmů. Tvůrci prostě nedokázali vymyslet dostatečný počet scén, které by byly zajímavé na JAKÉKOLIV úrovni. Chtěl jsem původně napsat, že ve filmu je pár originálních nápadů, ale vzpomněl jsem si nakonec jen na ten, že když na plátně někdo pustí gramofon, uslyším z reproduktorů (praskající) na něm nahraný zpěv - a to jsou jediné okamžiky, kdy ve filmu uslyšíme lidský hlas. Na žádný další originální nápad (který by nebyl exaktní kopií něčeho ze starých černobílých filmů) si už fakt nejsem schopen vzpomenout. Myslím, že jich tam pár byl, ale teď, po třech dnech, už si opravdu nedokážu vzpomenout...

A dokonce i to kopírování starých filmů je jen občasné a náhodné. Občas na plátně vidíme vizuální kompozice jako ze starých filmů s hereckými výkony jako před 100 lety, což má svůj půvab, ale mezitím je mnoho záběrů natočeno malou ruční kamerou, což naprosto rozbourávají iluzi, že bychom se mohli dívat na skutečný starý němý film.

Když jsem už byl poměrně rozladěn, znuděn a připraven film odepsat, začal se mi asi ve třech čtvrtinách (po jablku) překvapivě docela líbit, protože se nečekaně posunul směrem k něčemu depresivnějšímu, ujetějšímu a nějak emocinonálně rezonujícímu.

To už ale bylo příliš málo, příliš pozdě.

P.S: Dospělá Sněhurka je docela šťabajzna, ale je celý film oblečená, a to i když je mrtvá.

Romantická valentýnská soutěž!

"Svátek svatého Valentýna byl původně oslavován jako svátek lásky, v dnešní době ale často dopadá jako spíše jako svátek konzumu a kýče." - To se píše v prohlášení filmové společnosti Artcam. A  nezbývá, než souhlasit.

"Přitom je možné oslavit lásku i krásným filmem. Filmem o lásce, která přetrvává i po období zamilovanosti, o lásce mezi manželi, mezi rodiči a dětmi."

A jakýmže filmem?

"Cenami ověnčený snímek režiséra Michaela Hanekeho Láska vstupuje 14. února do českých kin speciální akcí, kterou ve spolupráci s Film Distribution Artcam připravila vybraná kina v celé republice. Diváci, kteří přijdou na sv. Valentýna na projekci Lásky, budou moci soutěžit o romantickou večeři pro dva a o DVD z produkce Artcamu."

Takže tak. Už se těším na soutěž ke Dni dětí s filmem Pán much!

(Všechny citace jsou z oficiální tiskové zprávy Artcamu)

Recenze: Let [Flight] - 80%

Whip Whitaker (Denzel Washington) je špičkový dopravní pilot. Má ale trochu problémy s (bývalou) rodinou a tak není divu, že si občas trochu přihne. Občas tvrdý alkohol. Občas koks.

A jednoho dne, když má jeho letadlo nečekaně vážnou poruchu, zachrání většinu lidí na palubě tím, že provede neuvěřitelný manévr - letí vzhůru nohama a pak přistane plachtěním na poli.

Nejnovější film Roberta Zemeckise ale není o letecké katastrofě, i když tato stojí za to, je natočena fantasticky (z hlediska trikového i dramatického) a krásně ukazuje, jak by se měl ve vypjaté situaci zachovat profesionál. K nouzovému přistání dojde někdy okolo 30. minuty a následující více než půldruhé hodiny se díváme na události, které ona katastrofa uvede do chodu.

A jsou to poměrně složité události.

To máte tak: V letadle bylo 102 lidí. Při nehodě zemřelo šest lidí (z toho dvě letušky) a mnoho se vážně zranilo. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby letadlo pilotoval někdo jiný, než Whip, zemřeli by úplně všichni (jak ukazují následné pokusy na simulátorech). Je nezvratným faktem, že Whip byl v době katastrofy pod vlivem několika návykových látek, a ještě po startu si na palubě přihýbal, takže byl značně opilý. Je možné, že kdyby nebyl opilý, všechno by proběhlo ještě trošku jinak, nenarazil by možná těsně před přistáním křídlem do věže kostela a možná by bylo o něco méně zraněných a mrtvých. Možná.

Nehoda se samozřejmě začne okamžitě vyšetřovat, přičemž se mi velice líbilo, že toto vyšetřování je ztvárněno velmi realisticky a nikoliv tak, jak se obvykle podobná vyšetřování ve filmech znázorňují. Všichni jsou profesionálové, všichni chápou, že Whip je celostátní hrdina, ale přece jen, "jsou tu jisté drobnosti, které se musí vysvětlit". Nikdo ve filmu není typický hollywoodský hajzl.

Whip pochopí, že jde do tuhého, když mu jeho kamarád sežena právníka-specialistu (Don Cheadle), který mu má pomoci, aby nedostal doživotí. Krevní vzorky, které mu byly po havárii odebrány, a které prokazují opilost, se podaří prohlásit za neplatné, ale jsou tu další komplikace...

Nezmínil jsem se ještě o všech základních zápletkách, jako je například Whipova nová známost z nemocnice, nebo jeho frajerský dealer (John Goodman). Film má vzácně komplikovaný příběh, který vzácně dobře drží pohromadě, a umožňuje skvělým hercům předvádět úžasné věci, takže Washingtonovi věříme, že Whip musí dělat velmi, velmi vážná rozhodnutí (jejichž konkrétní podobu vám zde nebudu spoilerovat). Rozhodně nejde jen o vyšetřování havárie a Whipovy viny. Jde o mnohem obecnější záležitosti lidského života, na což odkazuje i nepřeložitelný dvojsmyslný název ("Flight" znamená také "Útěk").

Znovu zdůrazňuji, že po prvních 30 nervydrásajících minutách jde především o konverzační film, a že od něj nemůžete očekávat mnoho humoru nebo zábavy. Je to jeden z "nejdospělejších" Zemeckisových filmů, s nejzajímavěji načrtnutou a nejkomplikovanější hlavní postavou.

Někomu by mohlo vadit, že po několika průběžných svěžích nehollywoodských odbočkách na zajímavé vedlejší koleje film skončí poměrně tradičně a předvídatelně, ale já s tím neměl problém. On to JE hollywoodský film. A hollywoodské filmy, které jsou trochu méně hollywoodské, ale přitom řemeslně bezchybné, mám rád. Možná bych se na Zemeckisově místě jen zamyslel, jestli by se nedalo bez větších problémů vystřihnout takových 15-20 méně výrazných minut filmu s méně výraznými epizodními postavami...

P.S: Po filmu jsme měli menší diskusi, zda nebyla chyba překladu, když byla opilost "point twenty four" přeložena jako "2,4 promile". Nebyla. Američané to uvádějí v procentech. Gratulace překladatelovi.

Nový chat: Sociální experiment o dvě generace napřed

Jak jste si asi už všimli, v pravém sloupci FFFILMu máte buď krásný nový chat (nebo krásný nový prázdný obdélník).

Základní informace, pokud se vám nechce moc číst:

• Pokud nevíte co a jak, napište místo příspěvku otazník
• Pokud chcete chatovat přes celou obrazovku a prohlédnout si zpětně historii příspěvků, jděte na stránku fuxoft.cz/fffilm/ffchat/
• Budou pravděpodobně tři úrovně účastníků chatu:
• Po nahrání dostanete automaticky přiděleno náhodné jméno (které je černé)
• Po použití příkazu "/nick" máte modrou přezdívku. Není ale zaručena jeho unikátnost, klidně zde může bý současně dvacetkrát různý ZdenekTroska
• Ověření uživatelé budou mít červenou přezdívku (klikatelnou), která bude znamenat, že si u tohoto člověka můžete být jisti, kdo to je.

Ale detaily jsou ve hvězdách...

Tento chat IMHO po doladění přispěje k ještě většímu zkvalitnění diskusí na FFFILMu (pokud něco takového vůbec jde).

Jak přesně budou probíhat registrace "červených uživatelů", v tom zatím nemám úplně jasno, ale uvítám vaše návrhy.

Technické informace: Zatím je to samozřejmě beta a začal jsem na tom pracovat před čtyřmi dny. Naprogramované je to kompletně od nuly, bez použití jakýchkoliv frameworků (jejichž bezpečnostní díry tudíž nemůžete zneužívat), v jazycích Erlang (serverová část a komunikace mezi procesy) a Lua (logika chatu). Lue a Erlangu poměrně rozumím. Pak jsem k tomu potřeboval ještě nějaký Javascript a CSS (kterým skoro nerozumím a pomohli mi chytřejší lidé). Musím podotknout, že kombinace Erlang + Lua se mi osvědčila jako velmi zdařilé kombo, které umožňuje prasácky rychle "hackovat" nové featur v Lue, přičemž ty důležité serverové multitaskovací věci běží naprosto solidně (tedy aspoň "hodně solidně") v Erlangu. Pokud se mi to celé zhroutilo, mohla za to zatím vždycky ta Lua. I když je nalogovaných v chatu 100 lidí současně (tedy každá vložená zpráva se rozesílá 99 lidem), zátěž našeho laciného VPS serveru je pod jedním procentem a paměťová náročnost je pod 100 KB! Celkově z toho mám příjemný pocit, ale o tom možná někdy jindy.

Při této příležitosti bych chtěl podotknout, že Microsoft Explorer je zlo, při jeho odlaďování jsem strávil stejně času jako při všech (dvou) ostatních browserech dohromady, a stejně to nefunguje jak má.

Pokud chat jede, pak by mělo platit, že:

• Odezvy by měly být naprosto okamžité (zlomky sekund).
• Neměl by být problém při přecházení mezi stránkami FFFILMu (chat si pořád pamatuje, kdo jste).
• Mělo by fungovat i to, když jste ve více oknech současně (např. v jednom okně browseru máte ten chat přes celou obrazovku, ve druhém máte normální FFFILM).

Pokud něco z toho u vás nefunguje, a přitom máte nějaký slušně rozšířený, nedávný browser a nemáte zablokovaný port 8080 (který chat vyžaduje), pak ocením, pokud mi poradíte, jak mám tu chybu opravit.

Pokud mi napíšete jenom něco jako "V Exploreru mi to občas ignoruje příspěvky", tak s tím opravdu nemohu dělat vůbec nic, protože mám problém vůbec Explorer spustit, natož v něm něco složitě debugovat, bohužel. Pokud seženete někoho, kdo se vyzná v Exploreru, a poradí mi, jaké změny bych měl udělat v Javascriptu, aby to fungovalo radostněji, budu velmi rád. Totéž platí pro CSS, ve kterém jsem opravdu začátečník.

P.S: V tuto chvíli není server nijak příliš chráněn proti ZÁMĚRNÝM pokusům dělat problémy jemu a ostatním uživatelům. Takže vás prosím, abyste toho nezneužívali, protože v opačném případě ho budu muset vypnout do té doby, než ho pořádně nezabezpečím (což je asi dvakrát tolik práce, než ho naprogramovat).

P.P.S: Pokud někdo z vás chce mít svou přezdívku unikátní (červenou) a klikatelnou, ať mi pošle vybranou přezdívku a URL adresu... Samozřejmě takovým způsobem, abych mu mohl odpovědět a aby bylo prokazatelné, že jde opravdu o jeho web.

Recenze: Pevnost - 70%

Podněstří je takový zvláštní, nepříliš velký stát mezi Moldavskem a Ukrajinou s půl milionem obyvatel, který oficiálně není téměř nikým uznáván, a ve kterém se občas konají volby a referenda, ke komu se připojit (celkem zbytečně, protože ani ty skoro nikdo neuznává).

Dva mladí čeští filmaři se do země vydali v době, kdy se chystaly volby, které měly ukončit dvacetiletou vládu prezidenta Igor Smirnova, což je naprosto úžasný týpek - něco mezi Azamatem Bagatovem z Borata a stereotypním bondovským padouchem:

Smirnov má ve svých televizních projevech opravdu boží hlášky, kdy zdůrazňuje výhody "kontrolované demokracie", nutnost "nechat se chránit Ruskem" a podobně.

Tedy, nejsem si úplně jistý, jak to s tím Ruskem bylo, protože jinde jsem se zase dočetl, že Rusko bylo PROTI Smirnovovi, přestože Smirnov byl proti Moldavsku.

A to je trochu problém filmu: Tvůrci se nijak moc nesnaží podrobněji vysvětlit, jak složitá politická situace v zemi vládne, a předkládá nám pouze dva typy lidí: Disidenty-amatéry, kteří pseudointelektuálně filosofují o tom, že "toto je hrůza, musí se to změnit, poslední zvonění, nejsme jako oni", a zastánce současného režimu, kteří jsou natočeni a sestříháni tak, aby působili co nejvíce mentálně retardovaně. Funguje to, ale je to poměrně laciné a nejde to ani trochu do hloubky.

Není přitom pochyb, že situace v Podněstří je velmi složitá, a říká si o trochu hlubší analýzu. Například neustálé nářky na cenzuru a utlačování mi připadaly dost v rozporu s tím, že všichni mají internet. A skutečnost, že na jednoho obyvatele připadá přibližně jeden policista, se musí kladně odrážet na míře zločinnosti. Viz jeden z komentářů pod trailerem na YouTube:

"Autor videa je debil, já žiju v Podněstří a nic z toho není pravda"

Vzhledem ke krátké stopáži je škoda, že je velká část film věnována tomu, jak normálně žijí obyvatelé Podněstří - chodí na koupaliště, do lunaparku, na disco parníky... Nebýt podivné řeči, nepřipadalo by mi, že se tyto scény jakkoliv odlišují od toho, co se dělo v okrajových částech Prahy před 20 lety, nebo v pohraničním maloměstě před 10 lety. Ano, i tyto scény mají špetku jistého formanovského bezprostředního kouzla, ale místo nich mohlo být ve filmu mnohem víc materiálu o tom, jakými absurdnostmi je Podněstří unikátní - například nutností mít tři a více pasů, pokud chcete vycestovat ze země, neřku-li vrátit se zpět.

Ale možná tvůrcům křivdím a víc toho možná natočit nemohli, protože ve filmu je několikrát naznačováno, jak moc zdejším policistům vadí, když se někdo ohání kamerou. Chtělo to být trochu více investigativní!

Recenze: Maniak [Maniac] - 80%

Všichni fanoušci Pána prstenů se jistě ptají: Co se stalo s Frodem poté, co se vrátil ze svých dobrodružství? Nyní se to konečně dozvíme: Přestěhoval se do Los Angeles, stal se z něj psychopat, začal zabíjet krásné ženy, skalpovat je, a jejich vlasy přimontovával na figuríny, se kterými si povídal! Tady vidíte, kam až sahá prokletí Prstenu...

Maniak má zápletku jako z nějakého béčkového hororu z minulých desetiletí. Však to také je remake filmu z roku 1980.

Nová verze Maniaka je především francouzský projekt, produkovaný a napsaný Alexandrem Ajou. Kupodivu jde o nejlepší film, na jakém kdy pracoval, možná proto, že ho režíroval pro mě naprosto neznámý Franck Khalfoun (to je ale boží jméno!).

Ohledně děje není moc co rozebírat: Frodo je psychopat, zabíjí ženské, a má jistá traumata, která se jen prohloubí, když se blíže seznámí s krásnou umělkyní, která potřebuje jeho figuríny.

Ale to zpracování, joj!

Především: Celý film, s výjimkou několika desítek sekund, je natočený z pohledu hlavního hrdiny! Může to znít jako trapný gimmick, ale funguje to výborně, protože nevidíme objektivní realitu, ale scény zabírané pokřivenou optikou (graficky i mentálně) psychopata. Takže občas vidíme věci, které se rozhodně nestaly, nebo rozhodně nevypadaly tak, jak je vidíme. Občas je kamera nervózně roztěkaná, občas naopak nepřirozeně hladce pluje prostorem. Z toho vyplývá, že celý film vůbec netušíme například to, kdo a jak po pachateli oněch vražd pátrá.

Teď vás možná napadá, proč je do hlavní role obsazen někdo tak relativně slavný jako Elijah Wood, když ho vlastně celý film nevidíme. Omyl, vidíme ho dost často v různých zrcadlech a jiných odrazových plochách, často vidíme jeho končetiny a jiné části těla, a skoro pořád slyšíme jeho psychopatický dech, případně samomluvu. Film je ale natočen tak dobře, že i v dlouhých scénách, kdy hlavního hrdinu vůbec nezahlédneme, máme pocit, že je ve scéně s námi, a není to příjemný pocit.

Milášek!

U toho bych se rád zastavil: Maniak byl po hodně dlouhé době thrillerem/slasherem/hororem, který na mne fungoval tak, jak bylo zamýšleno, tzn. nikoliv humorně/zábavně. Nebavil jsem se litry krve, nesmál jsem při skalpování, ale měl jsem skoro pořád plíživý pocit, že ten chlapík je fakt nebezpečný, nepředvídatelný, a každou chvíli se stane něco strašného. Film je sice dost brutální, ale čistě na litry krve rozhodně žádný rekord nepředstavuje. Funguje PSYCHOLOGICKY. Myslím, že naposled na mě podobně zafungoval Poslední dům nalevo, a to už jsou víc než tři roky!

Hodně pomáhá střih (ano, ve filmu je mnoho střihů, přestože je zabírán pořád stejnýma očima), zvukové efekty (bublinky koupelové pěny ve vaně!) a především soundtrack! Jeho autor je v titulcích uveden jen jako "Rob" (celé jméno Robin Coudert) a je to bizarní mix šlágrů z osmdesátých let (nebo jejich napodobenin, v tomto se neorientuji) a pseudoretro syntezátorů, používaných ne-úplně-normálním-trochu-ironickým způsobem. Samotný bych ten soundtrack asi nevydržel poslouchat, ale v kombinaci s pomalým tempem filmu a nočními záběry hnusných zákoutí Los Angeles vzniká velmi zajímavá atmosféra, připomínající například nedávný Drive. Jedna ukázka ze soundtracku:

To nejsou jen tak nějaké náhodné synťáky, s tou hudbou si musel autor velmi vyhrát a dává filmu úplně nový rozměr.

Je škoda, že ústřední zápletka je víceméně nezajímavá, a že nás nečeká nic jako zásadní odhalení nebo vygradování. Vlastně je celkem jedno, jak film skončí. V tomto případě ale není důležitý cíl, nýbrž cesta k němu.

Maniak je po dlouhé době nekompromisní, opravdu napínavý thriller, jehož režisér byl nejen řemeslný profesionál, ale dokázal své mírné artistní tendence zapojit do služeb psychoteroru a brutálních scén (tedy něco, co jsem marně hledal třeba v Pietě).

A ještě jeden film mi Maniak připomněl: Má podobně temnou snovou atmosféru, jako měl Stud, ale jeho hrdina má ještě o trochu závažnější problém.

Opravdu vám tenhle film doporučuji, je to příjemné překvapení a něco zásadně jiného, než jen další tuctový vraždící psychopat.