30.3.12

Nashledanou a šáteček!

Tak už se to chýlí. Otec je snad zaopatřen, zavazadla jsou snad sbalena a za pár hodin snad budu sedět v letadle směr Tokio, kde strávím přístích 14 dní.


Snad sem něco napíšu i během této doby a něco je už teď připraveno k automatickému publikování. Ale kadence příspěvků jistě poklesne a jak vás tak znám, tak váš sponzoring jistě také... a já, zruinován Japonskem, pak budu zcela na mizině. :(

Nevím kolik budu mít v Japonsku času a obávám se, že tam budu dokonce muset přeložit Cohenova Diktátora (historie se opakuje). Předpokládám ale, že se budu průběžně mobilně projevovat na Google+ (na svém soukromém profilu, ne na profilu FFFILMu), takže ho sledujte vždy cca mezi půlnocí a polednem vašeho času.

A pokud to bude doprovázejícím připadat jako dobrý nápad, chtěl bych v Tokiu zajít na Titanic 3D.

Jsem ale docela rád, že díky Tokiu nestihnu projekci tohoto epického díla:

Velice rádi bychom vás pozvali na první mimofestivalovou projekci pro novináře nového opusu Karla Vachka TMÁŘ A JEHO ROD aneb Slzavé údolí pyramid. Jak už mnozí z vás vědí, autor ve svém novém dokumentu, jenž vstoupí do kinodistribuce 3. května, pojednává o „mimozemských i zemských civilizacích, reklamokracii a demokracii počítačové sítě. Délka filmu: 220 minut.

29.3.12

Recenze: Hněv titánů [Wrath of the Titans] - 50%

Blíží se soumrak bohů. Hádés chce zlikvidovat samotného Dia a titáni se chystají zničit lidstvo, nebo něco takového. Perseus musí doputovat do podsvětí a tam všem naklepat budku. Nebo něco takového.


Dvojka je překvapivě o něco lepší než první díl. Ale ne o moc. Lepší je to, že akčních scén je víc, jsou rozumněji sestříhané, hudba je méně agresivní a film občas obsahuje humor, byť je to hodně infantilní humor (například pětiminutové cameo Billa Nighyho v roli Héfaista).

Bohužel, všechny scény, které by měly budovat nějaké napětí nebo působit majestátně, vlastně všechny scény, ve kterých by měl někdo předvádět herecké výkony s dialogy, téměř vůbec nefungují. Druhá a třetí hlavní postava (královna Andromeda a nějaký vtipný cool sidekick jako z ghetta) jsou zhola zbytečné. Ano, polooobnažená Rosamund Pikeová je zhola zbytečná...

Když se na plátně pošťuchují (fyzicky i verbálně) Hádés (Ralph Fiennes) a Zeus (Liam Neeson), je to zajímavé, prostě protože jsou to dobří herci a mají z toho všeho tak trochu srandu. Bohužel, místo nich je film o mnohem méně zajímavém Perseovi (Sam Worthington).

Stejně jako v případě prvního dílu vám doporučuji ukojit touhu po hardcore akci s řeckými bohy sledováním někoho, kdo hraje několik let starou videohru "God of War 3". V jejích prvních pěti minutách například uvidíte více majestátnosti a epické akce než v celém finále Hněvu titánů (včetně titána, který vypadá velmi podobně).


3D vypadá podstatně lépe, než v jedničce. Samozřejmě, pořád je zbytečné, ale aspoň už není tak nepříjemné. A to je také dobrá definice celého filmu: Není tak agresivně nepříjemný jako první díl, ale rozhodně to není žádná sláva.

28.3.12

O smrti a penězích

(Tento post nijak nesouvisí s filmem)

Jak jsem už naznačoval, v mém okolí došlo k úmrtí (a shodou okolností ne k jednomu, zítra jdu do krematoria znovu). V souvislosti s tím prvním úmrtím jsem ale dnes absolvoval neuvěřitelné adrenalinové dobrodružství, které jako kdyby vypadlo z Dannyho parťáků nebo jako z Kafkova "Procesu". Můžete si vybrat.


Věc se má tak, že před 14 dny zcela nečekaně zemřela manželka mého otce (což nebyla moje matka) a osmdesátiletý otec zůstal de facto osudu na pospas. Prozatím vegetuje u mé matky (své bývalé manželky, se kterou se rozvedl před 30 lety).

Hlavní problém je v tom, že otec již není příliš provozuschopný (a je v tomto stavu již mnoho let) a i každá cesta z postele na záchod je pro něj dobrodružstvím (zde je otec v lepších časech se mnou a mou sestrou). Nepřípadá v úvahu, aby se například sám dostal z bytu. A matka na tom není o mnoho lépe. Tudíž většina obíhání a zařizování padla na mou hlavu (sestra je už několik let u protinožců). Otec vůbec netušil, co se děje s jeho důchodem, jak se platí jeho účty, a tak dále. O vše se starala jeho manželka a já nyní pracně rekonstruuji, jak to vlastně celé fungovalo a jak to bude fungovat dál.

Čímž se dostáváme k tomu dobrodružství.

Otec měl mimo jiné vkladní knížku a účet u nejmenované banky. Přesněji řečeno, vkladní knížka i účet patřily jeho ženě a otec byl na nich napsán pouze jako disponent (což je logické, protože vše zařizovala jeho žena, otec nevycházel z domu). Na účtu pochopitelně nebylo internetové bankovnictví, takže jsem s ním nemohl nijak nakládat.

Pracně jsme tedy dotáhli otce k notáři, kde podepsal univerzální plnou moc na mou osobu. S tou jsem se vypravil do pobočky X nejmenované banky, abych vše vyřešil, buď zprovoznil internetové bankovnictví na otcově účtu, nebo aspoň vše převedl na svůj účet. Jak naivní jsem byl!

Ujal se mě zde bankéř, kterému jsem dopodrobna pravdivě vysvětlil celou situaci a on mi vysvětlil, že univerzální plná moc nic neřeší a že je nutná konkrétní plná moc, ve které bude specifikováno "Zmocňuji Františka Fuku k provádění úkonů A, B a C s účtem D a vkladní knížkou E". Dokonce ani formulace "provádění všech úkonů v nejmenované bance" nebyla přijatelná. Nakonec mi pan bakéř doporučil, že by bylo nejlepší otce přivézt a plnou moc sepsat přímo v bance, před bankéřem. Já získám stejná práva disponenta jako má otec, takže budu moci aspoň měnit trvalé příkazy a vybírat z knížky a účtu peníze, dokud se nevyřeší dědické řízení a vše nepřejde oficiálně na otce. Nebudu moci např. zavádět internetové bankovnictví nebo knížku úplně zrušit, ale aspon něco...

Je potřeba zdůraznit, že každé "přivezení otce na úřad" znamená:

  1. Objednat pána s dodávkou.
  2. Obléknout otce.
  3. Naložit otce na hydraulický schodolez / pojízdné křeslo.
  4. Dopravit otce na schodolezu z bytu na ulici.
  5. Naložit otce i schodolez do dodávky.
  6. Odjet na místo určení.
  7. Naložit otce na schodolez.
  8. Odvézt otce do patřičných dveří v patřičném patře.
  9. Po vyřízení zopakovat body 2-8 v opačném pořadí.
  10. Zaplatit pánovi s dodávkou.
Nicméně jsme se s matkou shodli, že bude nejjednodušší cestu absolvovat a dnes ráno jsme se s otcem vydali do pobočky Y téže nejmenované banky, kde se nás ujala bankéřka. Té jsem opět odvyprávěl celou historii, načež nám pokladní začala říkat úplně jiné věci, než bankéř v pobočce X! Konkrétně:
  • Pokud majitel vkladní knížky / účtu zemřel, tak s nimi nemůže disponent nijak nakládat. Vůbec nijak. Ani vybírat peníze nebo se podívat na výpis.
  • Tudíž jakákoliv plná moc, kterou disponent někomu vystaví, je k ničemu.
  • Tudíž musíme počkat, až otec knížku a účet oficiálně zdědí (za několik týdnů / měsíců), a až pak ho znovu na pobočku přivézt.
Po počátečním šoku jsem kapituloval a požádal jsem bankéřku, ať tedy zapomene, že jsem říkal cokoliv o smrti otcovy manželky, a že by si otec jako platný disponent chtěl z knížky vybrat co nejvíce peněz jde. Na to došlo k poměrně zajímavému rétorickému cvičení, kdy bankéřka trvala na tom, že už jsem jí prozradil, že majitel knížky zemřel, tudíž otec už není disponentem, a já trval na tom, že se přeslechla, a že jsem to tak vůbec nemyslel, a ať mi ona dokáže, že majitel knížky zemřel. Otec na to celou dobu smutně koukal a pak sehrál poměrně slušnou scénku na téma "A co mám teda teď žrát?". Přesto bankéřku neobměkčil.

Takže jsme udělali jedinou logickou věc: Otce jsme vyvezli z pobočky Y, naložili do dodávky a odvezli ho na nejbližší další pobočku (Z) téže nejmenované banky. Zde jsme nikomu neříkali nic o ničí smrti a prostě jsme oznámili, že si otec jako disponent chce vybrat co možná největší částku ze své knížky (nechat na ní 100 Kč, když ji jako disponent nemůže zrušit) a převést vše na jiný účet (můj). Milá bankéřka bez námitek provedla co bylo zapotřebí a pak se optala, jestli nechceme tu knížku už rovnou zrušit, že to bude jednodušší, když je otec disponent. Bravurně jsme zahráli, jako že se vůbec ničemu nedivíme, a knížku jsme zrušili. Otec dokonce sehrál scénku "Víte, já těm účtům vůbec nerozumím, tak ať se mi o to stará syn".

Peníze jsme převedli na můj účet, který si u nejmenované banky udržuji jen proto, abych mohl převádět hotovost do své skutečné banky (která nemá hotovostní přepážky). A minutu po uložení jsem tam přes svůj mobil převedl i otcovy peníze, čímž se snad dostaly z dosahu nejmenované banky. Připadali jsme si s otcem, jako kdybychom právě vykradli banku...

loupez
Po akci (přigimpovaná je pouze maska na hlavě pána s dodávkou)

A teď se trochu bojím, že nás zavřou za podvod (ačkoliv se nás v pobočce Z nikdo neptal, jestli majitel knížky náhodou nezemřel, takže jsme nikomu nelhali). Ale jistě zavřou tu slečnu z pobočky Z, která nám ilegálně zrušila knížku na žádost disponenta, i když to podle bankéřů z poboček X a Y nesměla udělat.

Co z toho plyne za poučení (kromě toho, že můj otec se dokáže chovat duchapřítomněji, než jsem si myslel)?

Nehodlám se tady rozhořčovat na téma "Banka šikanuje invalidního důchodce". Banka může mít jaká bizarní pravidla chce a je na jejích zákaznících, jestli takovou banku chtějí používat (já ji dávno používat přestal, viz výše). Vpodstatě je mi úplně jedno, jaká ta pravidla jsou, pokud jsou v přibližném souladu se zákonem a pokud jsou v rámci celé organizace konzistentní.

Deprimuje mě ale, že můj přístup "Svěřím se instituci se svým problémem a pak se budu řídit jejími pokyny" evidentně nefunguje. Problém není v tom, že banka neuznává plnou moc nebo že po úmrtí majitele účtu zablokuje práva disponentů. Problém je v tom, že tři bankéři na třech pobočkách se řídí zcela jinými předpisy a já kvůli tomu marním čas a peníze, nemluvě o otcově zdraví, a v každé pobočce začínám "whole new ballgame".

Nevidím způsob, jak z toho ven. Podobné zkušenosti mám například s nejmenovaným telefonním operátorem. Tam to ovšem řeším tak, že v případě reklamace operátorovi řeknu, že mi operátor předtím říkal něco jiného, a že to mám nahrané, a skončí to vždy omluvou a vrácením peněz.

Nejlepší by samozřejmě bylo pečlivě si prostudovat obchodní podmínky banky a právní řád, pak přijít na pobočku, ignorovat názory bankéřů a ohánět se konkrétními odstavci jejich podmínek a paragrafy zákona. To bohužel nepřipadá v úvahu, protože námaha spojená se studiem této hromady papírů je vyšší než námaha spojená s opětovným vyvezením otce do terénu.

Až budeme řešit definitivní převod účtu po vyřešení dědictví, bude to už naprostá brnkačka. Pokud ovšem do té doby otec zemře, může při řešení následného propletence dojít k zacyklení Matrixu... :(

27.3.12

Recenze: Sněhurka [Mirror Mirror] - 30%

Zlá královna (Julia Robertsová) zlikvidovala krále a nyní vládne zemi pomocí zla a kouzel. Stará se o královu dceru z předchozího manželství Sněhurku (Lilly Collinsová), kterou nepouští ze zámku. Ale ona o svých osmnáctých narozeninách uteče a narazí v lese na sedm liliputů. V tu chvíli náhodou přijíždí princ a královna ho chce sbalit, protože je na mizině...


Čas od času dostanou dvě různá studia stejný nápad a pak vzniknou současně třeba dva filmy o smrtících kosmických tělesech, ohrožujících zemi (Armageddon / Drtivý dopad), nebo dva filmy o lvovi, žirafě a ještě nějakých zvířatech, která z newyorské zoo utečou do divočiny (Madagaskar / Divočina). Nebo dvě komedie o tom, jak Nicolas Cage jezdí a bojuje s peklem (Ghost Rider / Drive Angry).

Nyní dochází k tomu, že se do kin dostávají téměř současně dvě "re-imaginace" klasické "Sněhurky". Aby to bylo méně přehledné, čeští distributoři jednu nazvali Sněhurka (v originále Mirror Mirror) a druhou Sněhurka a lovec (v originále Snow White and the Huntsman).

Sněhurka, o které se budeme bavit dnes, toho má s původní pohádkou společného pramálo. Je v ní zlá královna, je v ní sedm trpaslíků, je v ní princ, a to všechno je nějak zpermutováno, aby z toho vzniklo něco jako pohádka (podstatně jiná než původní "Sněhurka"). Kdybych vám věcně popsal její děj, nenašli byste na něm nic zajímavého.

Zásadní skutečnost je, že film režíroval Tarsem Singh, jehož filmy vypadají takto:

Cela

The Fall

Válka bohů

Tedy jako něco mezi diorámatem a abstraktními divadelními kulisami. Už z traileru můžete vidět, že i ve Sněhurce jsou zajímavé vizuální nápady a některé ze záběrů bych si klidně pověsil do bytu jako obraz. Některé sekvence jsou velmi originálně vymyšlené (trpaslíci útočící na chůdách jsou jako z Cirque du Soleil, útok dvou velkých marionet by skvěle fungoval v nějakém hororu), ale naprosto nezapadají do zbytku filmu.

Skřípat to začne ve chvíli, kdy se Tarsem snaží tímto výtvarně avantgardním způsobem natočit sitcomovou hříčku, jakou je Sněhurka. Sněhurka totiž nemá být "pohádka s humorem" (jako třeba Shrek), ale pouze nezávazný ukecaný televizní humor, který má kolem sebe nefungující kostru pohádky. Ve Shrekovi se mi líbilo, že film fungoval současně jako pohádka i jako parodie na ni. Sněhurka je příkladem toho, jak to nefunguje. Jako pohádka je nezajímavá a nedojímavá a jako sitcom málo vtipná. S ohledem na Tarsemův původ a na posledních pár minut filmu (divoké, zcela nepatřičné taneční a pěvecké číslo) by se člověk mohl také domnívat, že celý film je poctou bollywoodskému hlasitému ujetému humoru. Ať tak či onak, humor a pohádkovost jsou spolu celý film v nepříjemné kolizi, příběh se nikdy pořádně nikam nerozjede a ve filmu není nic, co by bylo spektakulární nebo zajímavé pro děcka (většina scén záměrně vypadá, jako by se odehrávaly na malém divadelním jevišti). Pokud je ve filmu něco zábavného, jsou to náhodně roztroušené ironizující hlášky postav, především Julie Robertsové (ale bavíme se o humoru na úrovni "Týjo, co to je za týpka a co to má na hlavě?" ve chvíli, kdy se objeví král s korunou).

Vzhledem k tomu, že producentem filmu byl ničitel Brett Ratner, domnívám se, že Tarsem měl nějakou uměleckou vizi, kterou mu někdo jiný v průběhu natáčení nebo po něm zničil. Jednou z indicií, která na to ukazuje, je skutečnost, že tento vysoce nestandardní filmeček má vysoce standardní hudbu od Alana Menkena (který je zodpovědný za hudbu k většině Disneyových hitů za posledních 20 let), která v kontrastu s bizarními vizuály a situacemi působí úžasně nevhodně.

Poslední zbytky něčeho zajímavého pak byly zničeny českým dabingem, ve kterém například většinu filmu není jasné, že Julia Robertsová mluví ironicky a současným slangem, nepohádkově. A obsahuje bizarní kombinace spisovné a nespisovné mluvy v jedné větě ("Já nemám žádný vrásky, jen vrásečky").

Ultimativním dílem se tento film mohl stát, kdyby všechny jeho role hrál Eddie Murphy, což se bohužel nestalo. Takže se musíme spokojit s roztomilou Lily Collinsovou (které bych se jednou rád podíval na sněhurku).

Je zajímavé se na Sněhurku dívat a říkat si, jak mohla která její scéna vzniknout, kdo koho jak nepochopil, kdo komu zmařil jaký tvůrčí záměr, a kdo se kvůli tomu zastřelil. Pravděpodobně byl velmi zajímavý proces vzniku tohoto filmu. Ale film samotný rozhodně zajímavý není, a to v žádném smyslu toho slova. S výjimkou těch výše zmíněných výtvarných nápadů.

25.3.12

Jak na Tokio, část 2: Jídlo a etiketa

Nejdříve si samozřejmě přečtěte první část, a také diskusi pod ní, kde je pár zajímavých informací, například že pokud jste ochotni přežít Aeroflot, letenka do Tokia se dá pořídit za 7000 Kč.

A ještě jsem zapomněl na jednu drobnost ohledně letecké cesty: Je dobré mít někde při ruce (v letadle) adresu, kde budete v Japonsku pobývat, a také propisku. Před přistáním totiž budete muset vyplnit a odevzdat formuláře pro zahraniční návštěvníky, ve kterých musíte uvést i místo pobytu v Japonsku.

BTW, budu většinou používat anglickou transkripci japonských slov, protože ta se vám bude nejsnáze vyhledávat na internetu.

Stravování

I v Japonsku je potřeba jíst a pít, že ano...

Pokud se pokusím to jaksi zprůměrovat, tak je jídlo a pití v Tokiu o nějakou desítku procent dražší, než v Praze. Samozřejmě záleží na druhu jídla a pití. Pokud máte například rádi suši nebo smažené chobotnice na špejli, pořídíte je v Tokiu výrazně laciněji, než v Praze. Naopak Karlovarské oplatky jsou zase podstatně dražší v Tokiu...

Bohužel, pro nejaponce, který neumí mluvit japonsky, je velmi obtížné najíst se v "tradičním japonském podniku".

Zaprvé budete mít problém vůbec ten podnik objevit. Budete stát před desetipatrovým barákem, na něm bude spousta informačních cedulí o podnicích, které se v baráku nacházejí, a instrukce, jak se do nich dostat. Řekněme, že tam bude stát našimi písmeny "4F", takže vyjedete do čtvrtého patra, a řekněme, že tam najdete odpovídající dveře, protože jste si zapamatovali znaky z cedule. Vejdete dovnitř a ujme se vás Japonka, která na vás začne s úsměvem švitořit, přičemž říká jednu z následujících věcí:
  • "Je mi líto, nechceme tady nejaponce."
  • "Dobrý den, máte rezervaci a členskou kartičku?"
  • "Dobrý den, pojďte dál!"
Pokud říká jednu z prvních dvou možnosti, máte smůlu, ale bude vám chvíli trvat, než pochopíte, že ji říká. Pokud říká třetí možnost, uvede vás ke stolu, přinese vám vlhký ručník a čaj, a jste nuceni se najíst, aniž byste měli možnost se předem podívat, jak to vlastně v restauraci vypadá, kdo tam jí, co se tam servíruje atd... Tedy, můžete se nechat uvést ke stolu, rozhlédnout se kolem a pak utéct, ale připadal jsem si při tom nedobře.

Často jsou v přízemí u vchodu vitriny, ve kterých jsou vyložené modely nabízeného jídla (kdysi bývaly z vosku, dnes jsou z umělé hmoty a vypadají úžasně realisticky) s názvy a cenami. To vám může usnadnit výběr (pokud si zapamatujete název a jste schopni ho později obsluze sdělit), ale neřekne vám to příliš o tom, jak vlastně jídlo chutná!

wax food

To je asi největší zákeřnost japonské kuchyně. I když z modelu / fotografie třeba správně identifikujete nekteré z ingrediencí (slanina, vejce, rýže, ryba), nebudete mít nejmenší tušení, jak moc sladké / slané / pikantní toto jídlo je. Stalo se mi, že jsem si v tokijské restauraci objednal zmrzlinový pohár (na základě jeho modelu, který vypadal skvostně). Skutečný pohár vypadal stejně jako model, ale nebylo v něm vůbec nic sladkého. Zmrzlina byla s příchutí zeleného čaje, to co jsem pokládal za liči, bylo nějaké slizké těsto bez chuti, atd...

Nepomůže vám ani metoda "ukázat, že chci to, co jí ten člověk u vedlejšího stolu", protože v tradičních japonských restauracích většinou nevidíte ostatním do talíře a stoly jsou odděleny nebo uzavřeny v kójích.

Když už jsme u toho, tak v opravdu tradičních japonských restauracích ani nezjistíte, co kolik stojí, protože používají kanji číslice. Abyste jim rozuměli, nestačí vám naučit se deset nových znaků, ale potřebujete také umět "číselnou gramatiku", například "69" se japonsky napíše "šest deset devět" a "milion" se japonsky napíše "sto desetitisíců". (Tohle ale platí opravdu jen pro "tradiční starojaponské podniky", všude jinde se používají normální arabské číslice.)

A pochopitelně, v tradičních japonských restauracích nebudete rozumět jídelnímu lístku, pokud ho budou vůbec mít.

A samozřejmě, v tradiční japonské restauraci nejsou židle a klečí se tam. A jí se tam hůlkami. Ve většině japonských restaurací vám nepřinesou nůž a vidličku ani když je budete hodně prosit. Musíte se prostě naučit ovládat hůlky. Je na to mnoho technik a je zapotřebí trénovat. To je váš boj, se kterým vám pomoci nemohu.

Opravdový tradiční kulinářský zážitek prostě můžete zažít jen v doprovodu někoho zběhlého, kdo zná tamější kulturu a jazyk. Naštěstí ale můžete tradiční japonská jídla konzumovat i vy, pokud objevíte restauraci, která je aspoň trochu zaměřená na turisty. Přitom "zaměřená na turisty" znamená často tohle.

Zajímavost: Japonské restaurace většinou neočekávají spropitné. Japonci prostě nechápou, co to je, a proč by si měli nechávat vaše peníze, když nežebrají. Budou vám usilovně vracet do posledního jenu.

Následuje pár mých oblíbených japonských jídel:

Suši


Pokud máte rádi suši, budete v Japonsku tak trochu jako v ráji. Nejen, že je tam laciné (talířek se dvěma kousky lososa / tuňáka se dá sehnat za 100 jenů, tj. něco přes 20 Kč, nejdražší kousky stojí okolo 500 jenů), ale bez větších problémů se jím můžete nasytit i jako nejaponec.

Úplně nejlepší je to v případě "suši na pásu" (kaiten zushi). Tyto restaurace často bývají přímo na úrovni chodníku a je do nich zvenku vidět, takže vidíte, do čeho jdete. Suši jezdí před vámi na pásu, vy si vyberete a sníte co chcete. K tomu je většinou zdarma čaj a sojová omáčka, za peníze další pití. Talířky mají různé barvy, které udávají, kolik který stojí. Vyprázdněné talířky necháte na stole před sebou a obsluha vám to při placení spočte (někdy pomocí elektronické čtečky a RFID tagů v talířcích!).


Mezi suši většinou jezdí i talířky s drobnými sladkostmi, vajíčko, želé atd...

Taková metoda jídla je ideální. Můžete vyzkoušet jeden talířek od každého, a pokračovat v jezení těch druhů, které vám zachutnaly. Při vstupu do kaiten zushi rovnou na prstech ukazujte, kolik míst chcete.

"Tradiční" suši restaurace nemají pás, ale jsou v nich kuchaři, u kterých si suši objednáváte. Takové suši je samozřejmě čerstvější, ale je dražší, déle na něj čekáte a musíte s kuchařem komunikovat, což má (jako každá komunikace Evropana s Japoncem) své nástrahy, a to i když objednáváte prostým ukazováním prstem.

Do kaiten zushi podniků jsem si často nosil své vlastní pití (koupené jinde) a nikdy jsem s tím neměl problémy a nikdo na mě divně nekoukal (což neznamená, že to od mě bylo normální chování).

"Sašimi" je podáváno tam, kde se podává suši, a je to suši mínus rýže. Tedy jen syrové rybí maso, ano. Mám v oblibě "sašimi na rýži", tedy jakési "velkosuši", pozůstávající z misky rýže, na níž jsou položeny nakrájené kousky ryby. Vy si to všechno polijete sojovkou a promícháte.

Ramen


Ramen vypadá jako hutná polévka, ale pro Japonce je to plnohodnotné samostatné jídlo. Jí se tak, že nejdřív hůlkami vyjíte nudle, maso a jiné větší elementy, a zbytek pak vypijete. Ramen může být  pikantní a vždy je horký.

p_2007-04-12_17-11-23.jpg

Nudle v ramenu se jedí tak, že jich chomáč naberete, strčíte si jeho konec do pusy a srkáním pak nasajete všechny nudle dovnitř, abyste je ochladili. Při tom si téměř zaručeně pocákáte ošacení vývarem, ale větší problém mám s tím, že mě hlasité srkání v restauraci irituje. Nikoliv jen moje srkání, ale hlasité zvuky všech ostatních kolem, pro které je hlasité srkání ramenu přirozenou součástí jídelní etikety! Pokud se jim chcete trochu pomstít, tak se při jídle nahlas vysmrkejte (do kapesníku). To je naopak velmi iritující pro ně.

"Tradiční" ramen restaurace často fungují tak, že u vchodu (někdy dokonce na ulici) je automat, na kterém si vyberete tlačítko se svým oblíbeným ramenem, naházíte do něj peníze, vypadne vám lísteček a s tím jdete vevnitř k pultu. V takovém případě máte opět problém, protože na automatu málokdy bývají obrázky nebo katakana.

Ovšem katakana se občas překvapivě objevuje na nečekaných, tradičně japonských místech, například "hovězí ramen" může být na lístku / tlačítku uveden jako "bífu ramen" (v katakaně!), takže je dobré ji zvládat a průběžně kontrolovat, jestli na ni nenarazíte.

Okonomiyaki


Okonomiyaki je souhrnné označení pro slané omelety, které se připravují tak, že se různé ingredience vyklopí na horký namaštěný plech a zde se míchají a smaží, aby se nakonec pocákaly nějakou omáčkou.

Správně by si to míchání měl provádět host sám, ale když kuchař vidí hosta s nešikmýma očima, většinou mu není potřeba nic vysvětlovat a postará se o všechno on.


Ingredience na okonomiyaki jsou nejrůznější. Většinou v nich je vejce a zelenina, nějaké krájené maso, a základ je občas z vařených nudlí! V různých japonských městech se vaří velmi rozdílné druhy okonomiyaki, mně například chutná to v Tokiu a nikoliv to v Kjótu.

Yakitori


Yakitori jsou kousky masa (většinou kuřecího nebo rybího) napíchané na špejli, přelité omáčkou a opečené na žhavé plotýnce. Někdy je maso mleté, někdy je na něm sýr, někdy si to celé ještě namáčíte do sojové omáčky.


Yakitori je mnoho různých druhů, v závislosti na tom, která část kuřete je použita a jak je před pečením upravována. Snědl jsem například i yakitori z vnitřností, naštěstí předtím, než mi řekli z čeho je, takže jsem si ho mohl vychutnat. Podobně jako u suši platí, že yakitori je na tři-čtyři sousta, takže můžete vyzkoušet spoustu různých a nehrozí vám nějaké vyloženě nepříjemné překvapení.

Bento


Pokud chcete prostě experimentovat, dejte si "bento", což je čtyři až deset malých krabiček, obsahujících malé porce nejrůznějšího jídla (nikdy samozřejmě nechybí rýže a miso polévka). Problém může být, že pokud vám něco náhodou zachutná, tak nebudete tušit, co to bylo a jak si to objednat někde jinde.


Já snesu hodně, ale když jsem se zúčastnil japonské svatební hostiny o dvanácti chodech, nejméně čtvrtinu z nich jsem nesnědl, protože to prostě chutnalo jako něco, co příliš dlouho leželo na skládce (rozmatlaný slaný pudink s rybou apod.). Jistě to tak chutnalo záměrně, ale prostě jsem to nesnesl.

Co se týče nápojů, ve většině restaurací vám přinesou vodu a prodají pomerančový džus ("orindžu džůsu"). S alkoholickými nápoji a kávou nemám jako abstinent a nekafař žádné zkušenosti, takže nemohu sloužit. Ale pivo, kafe a energetické nápoje jsou pro Japonce zjevně velký byznys, reklam jsem na ně viděl víc než na saké. Což je ideální příležitost k letmému nahlédnutí do světa japonských reklam, jehož zmapování by vydalo na několik dalších článků...



V Japonsku se vyskytují i nám dobře známé globální fastfoody (McDonalds, Burger King, KFC), ale jsou dražší než u nás a lepší jídlo v nich rozhodně není.

Zkusit japonskou pizzerii, špagetárnu nebo steakhouse (prostě něco nejaponského) je většinou zajímavý zážitek, protože Japonci si "steak" nebo "pizzu" představují o dost jinak, než my (na pizzu například občas dávají majonézu, steak vypadal spíš jako karbanátek). Na pozvracení to není a zaujme to. Navíc v těchto restauracích bez větších problémů přečtete jídelní lístky (když znáte katakanu, tak většině názvů jídel porozumíte).

Dále od centra klesají ceny, ale současně klesá pravděpodobnost nejaponského jídelního lístku a nejaponsky hovořící obsluhy, která je už tak malá. V Japonsku je totiž obecně velmi málo neasijských turistů. Dokonce i na těch naprosto nejturističtějších místech v Tokiu (císařské zahrady, Asakusa) je 95 procent lidí šikmookých (což nemusí nutně znamenat, že to jsou všechno Japonci).

Samozřejmě, nebudete moci / chtít chodit dvakrát-třikrát denně na jídlo do restaurace. Kde jídlo nakoupit?


   Kupování jídla


Podobně jako u nás jsou v suterénech velkých obchodních domů obrovské prodejny plné jídla. Často bývá v prvním suterénu směs mnoha fastfoodů, cukrárniček apod., a ve druhém suterénu obrovská samoobsluha. Ceny jsou zde slušné a výběr obrovský.

Často jsou zde nabízeny u různých pultů vzorky jídla zdarma, kterých se můžete slušně najíst (v závislosti na vaší drzosti).

Problém je v tom, že těchto velkých obchodních domů není mnoho a mají omezené otvírací hodiny.

Skoro nejvíc jsem při svých městských dobrodružstvích nakupoval v malých sámoškách, tzv. "convenience stores" ("konbini"), což je ideologicky něco jako u nás "Žabka", ale mnohem víc cool.

V Japonsku funguje několik konkurenčních řetězců jako "Family Mart", "Circle K", "Sunkus", "Lawson", "7-Eleven", "AM/PM" a asi jsem ještě na nějaké zapomněl. Musím znovu zdůraznit, že narozdíl od podobných sámošek v jiných zemích jsou ty japonské příjemné, bezpečné, čisté, s čerstvým jídlem, velkým výběrem a otevřeny buď pozdě do noci nebo nonstop.



Většina z nich nabízí také teplá jídla "do ruky" (různá masa na špejli, plněné knedlíčky, uzeniny atd.) a mnohá "předpřipravená" jídla vhodná do mikrovlnky:


Ceny zde jsou jen o málo vyšší než v hypermarketech a prodávají se zde i časopisy, kterými si můžete dlouho zdarma listovat a nikdo vám nic neřekne.

Většina nákupů v těchto "konbini" pro mě byla příjemným dobrodružstvím. Mají zde mnoho jídel, která důvěrně známe (ovšem občas v jejich variantách), stejně jako mnoho typicky japonských a opravdu divných jídel (igelitový pytlík s natvrdo vařenými oloupanými křepelčími vajíčky v lehké omáčce, přímo k vymačkání do pusy, za 40 Kč, mňam).

Většina "konbini" má své barevné ikonky přímo na Google Maps, což je další důvod pro mobilní datový tarif.

Pokud chcete opravdu maximálně ušetřit, pak se poohlédněte po cedulích "100 Yen Shop" (znak pro "jen" vypadá jako taková branka s ohnutou nohou):


To je ekvivalent našich vietnamských tržnic a Normy v jednom. Kromě figurek, zahradního náčiní a plastikových brýlí zde  většinou najdete i jídlo. Výběr je omezený, ale občas zde můžete koupit (neprošlý) soft drink, nanuk nebo čipsy za 2x - 3x nižší cenu než v konbini.

Krátce o etiketě


Při interakci s Japonci budete mít většinou pocit, že jsou hrozně nesmělí a hrozně slušně vychovaní. U mnohých z nich je to společensky nutná přetvářka, ale to neznamená, že by vás chtěli okrást nebo podřezat.

V jednom menším hračkářství jsem si například chtěl koupit jistou LCD hru. Měli tam vedle sebe několik základních, jednoduchých (styl "Vlk a vajíčka") a vedle nich jednu výrazně větší, evidentně luxusnější a dražší (hudební hru s animacemi a samplovanými zvuky). Na všech ale byla omylem stejná cenovka (s cenou odpovídající těm lacinějším). Odnesl jsem si tu luxusní (s chybnou cenovkou) zkusmo k pokladně, spolu s ostatními vybraným zbožím, a čekal jsem, co bude. Prodavač projížděl jedno zboží po druhém pokladním scannerem. Ve chvíli, kdy nascanoval onu LCD hru, na displeji pokladny (korektně) naskočila třikrát vyšší cena, než byla na cenovce, načež prodavač na klávesnici místo ní ručně naťukal cenu, která byla na cenovce (tu špatnou, nižší) a tu jsem také zaplatil. To všechno se stalo bez vteřiny zaváhání a bez jakékoliv komunikace se mnou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Protože to pro japonské prodavače samozřejmost je a radši prodělá několik set Kč, než by přiznal, že v jeho obchodě jsou špatně nalepené cenovky a obtěžoval zákazníka. A tohle je jedna z věcí, které se mi na Japonsku líbí.

Japonci jsou sice slušně vychovaní, ale přitom velmi odtažití a už naše podání ruky na uvítanou je pro ně zásadní invaze do jejich soukromé zóny a vydrží ho jen proto, že vědí, že "psi z ciziny" to tak mají ve zvyku.

Poslední cestu po Japonsku jsme podnikali v doprovodu jednoho mladého avantgardního česko-německého umělce, který všechny Japonky na rozloučenou k sobě přivíjel a líbal, jak byl zvyklý z česko-německé avantgardní umělecké scény, aniž by si všímal toho, co to s nimi dělá. Něco takového je pro tradičně vychovanou Japonku asi ekvivalent toho, kdyby se vám někdo na závěr příjemně stráveného večera vychcal do obličeje - tzn. je to naprosto nečekané a extrémně ponižující. Jedna z takto obšťastněných Japonek, se kterou jsme se viděli dva dny po sobě, si mě při druhém setkání vzala nenápadně stranou a poprosila mě, abych se pokusil při druhé rozlučce nějak zabránit tomuto druhu pozdravu, protože ona se neodváží mu v tom objímání silou bránit. Už ta skutečnost, že se odvážila mě o to požádat, je indikátorem toho, jak strašně jí to muselo vadit. A to je prosím řeč o Japonce, která studovala nějakou dobu v Čechách.

Obecně platí, že Japonec vám téměř nikdy na rovinu neřekne "ne". I když mu dáte naprosto nepřijatelný návrh, na který by vám kdokoliv jiný odpověděl "No to ses zbláznil, na to zapomeň!", Japonec vám s příjemným úsměvem řekne "To je zajímavý nápad, uvidíme co se s tím dá dělat" a přítom vydává jisté drobné signály, že jste se zbláznili a máte na to zapomenout. Pokud si jich nevšimnete, mohou takhle vzniknout značná nedorozumění, jak poznali mnozí neasijští podnikatelé, kteří se snažili obchodovat s Japonci.

Je ovšem nutno podotknout, že pokud se strašlivě opijete, pak vrávoráte, falešně zpíváte a nakonec zůstanete ležet někde na ulici, Japonci pro to mají pochopení a ještě vás pohodlně umístí na lavičku. Ne že by se mi to někdy stalo (neopil jsem se nikdy v životě), ale Japoncům se to stává celkem často a společnost to akceptuje.

Nějaké podrobnější vysvětlování japonské etikety nemá smysl. Prostě se snažte být vnímaví a váš hostitel vám dá najevo, když budete dělat něco, co je opravdu hodně nesnesitelné.

Pokračování příště.

23.3.12

Máte rádi Disneyho?

Já mám Disneyho klasické animované filmy rád. Hlavně tedy ty z konce 80. a začátku 90. let, z Disneyova "zlatého období": Malá mořská víla, Kráska a zvíře, Lví král, Aladin. Až někde okolo Zvoníka u Matky boží to zase začalo skřípat...

Pokud tyhle filmy aspoň trochu něco říkají, velmi důrazně vám doporučuji někde si sehnat dokumentární film Waking Sleeping Beauty, který velmi syrově a upřímně, z pohledu insiderů, vypráví o tom, jaké neuvěřitelné věci se tehdy ve studiu děly a jak to dobře dopadlo. Tento dokument Disney oficiálně produkoval.


Jakkoliv je tento nedávný film překvapivý a místo dokonce šokující, není to nic proti filmu Sweatbox, který dokumentuje osud pouze jednoho konkrétního Disneyho filmu: Velkolepé podívané Kingdom of the Sun se soundtrackem od Stinga. Že si nevzpomínáte na film tohoto jména a vlastně ani na žádný Disneyho film se soundtrackem od Stinga? To proto, že nakonec nevznikl, respektive vznikl z něj zcela jiný film - praštěný Není král jako král. A je to neuvěřitelně dramatický a smutný příběh, který začíná jako úplně normální "film o filmu". Viz také shrnutí zde.

Film Sweatbox (natočený Stingovou manželkou) je legendární záležitost, protože hned po jeho vzniku (po roce 2000) začalo Disneyho studio dělat vše pro to, aby ho nikdy nikdo neviděl. Viz např. podrobný článek na blogu Jima Hilla, velkého Disney experta. A mělo pro to mnoho dobrých důvodů, jak uvidíte v samotném filmu. Ano, uvidíte!

Tento blogpost totiž píšu proto, že dnes se kompletní celý film Sweatbox objevil na YouTube (ve skoro hotové verzi, protože zcela dokončen nikdy nebyl), konkrétně zde. Tady jsem se ho pokusil embedovat:


Je pravděpodobné, že brzy zmizí, neboť jeho zveřejnění na YouTube Disney zcela jistě nedovolil. Nicméně do té doby ho jistě spousta lidi nasdílí někde jinde a nebude problém se na něj podívat.

22.3.12

Recenze: Hunger Games - 50%

Zemi Panem vládne město Kapitol, které si zotročilo dvanáct okolních chudých Krajů. Odtud je každoročně vylosováno 24 mladých lidí mezi 12 a 18 lety (jeden hoch a jedno děvče z každého kraje) a ti se musí utkat mezi sebou v "survival game", kterou přežije pouze jeden a která je vysílána pro obveselení celé země. A naše hlavní hrdinka shodou okolností umí opravdu dobře zacházet s lukem...


Hlavní roli (děvče, které bylo vybráno, respektive se dobrovolně přihlásilo, aby zachránilo sestru) ztvárnila Jennifer Lawrenceová, která hrála mladou Mystique v X-Men: První třídě a také ve Winter's Bone. Je to dobrá herečka. Režisér Gary Ross režíroval kdysi příjemné podobenství Pleasantville - Městečko zázraků, pak Seabiscuit (nejlepší film o koňských závodech, jaký jsem viděl), a pak devět let nic. Ale je to pořád dobrý režisér.

Především díky těmto dvěma jsem si dost dlouho říkal, že "Tohle by mohl být zajímavý film", ale někdy kolem první hodiny, kdy by film měl vrcholit, přestal být zajímavý a srozumitelný, a později došlo dokonce k okamžikům, kdy jsem si říkal "co to kurva je?" a "tohle se mi zdá nebo ne?". Nezdálo, protože jsem neusnul. Přestože film mál 142 minut!

Film má totiž strašlivě nezajímavý scénář. Upozorňuji, že mluvím O FILMU, protože knižní předlohu jsem nečetl, tudíž se k ní NIJAK NEVYJADŘUJI.

Ale vezměme to popořádku, a začněme opět od toho, co se hodnotí nejsnáze: Od řemeslné stránky. Film vypadá jako kdyby byl dost laciný. To není nutně kritika. Je spousta zajímavých a kvalitních sci-fi, které vypadají lacině. Jenom upozorňuji, že Hunger Games rozhodně nejsou nějakým nákladným spektáklem, a  připomínají spíše nějakou opravdu výpravnou sovětskou nebo východoněmeckou sci-fi z 80. let minulého století (pokud si odmyslíme pár desítek sekund CGI). Což - opět zdůrazňuji - není kritika, ale snaha o popis výtvarného stylu filmu. Některé architektonické a kostýmní nápady jsou zajímavé a hollywoodskému konzumentovi možná budou připadat exotické. Tomuto stylu se zdá být přizpůsoben i styl snímání. Když se například baví prezident s producentem show v zahradě, která zřejmě stojí uprostřed úžasného paláce, který zřejmě stojí uprostřed úžasného megaměsta, celá scéna je natočena v detailech, takže vidíme jen hlavy herců a nějaké velmi rozostřené keře těsně za nimi. (Mimochodem, prezidenta hraje Donald Sutherland a je docela radost se na něj koukat. Škoda, že je ve filmu jen asi 5 minut.)


Jako sci-fi / fantasy film nefunguje, protože nejsou vůbec dána nějaká "pravidla hry". Například nevíme, jestli "aréna" je kus lesa, nebo umělý les s částečnými holoprojekcemi, nebo kompletní virtuální realita (několikrát se stane, že operátor něco zmáčkne, načež se v aréně jen tak, ze vzduchu, objeví nové zvíře nebo ohnivá koule). A ta divně pojmenovaná zvířata (ptáci, vosy, zmutovaní psi), to jsou mini-kyborgové, virtuální realita, nebo jenom taková divná zvířata? Proč jsou kamery zamontovány ve stromech, když by nebyl problém kdykoliv je jen tak vygenerovat ze vzduchu, podle potřeby? A když se producent rozhodne v průběhu hry zásadně změnit její pravidla, co na to asi říkají lidi, kteří mají vsazeno na vítěze? Celý sociální aspekt filmu a případná satira současných televizních reality show jsou zvládnuty velmi humpolácky, samozřejmě hůř než v Truman Show, ale dokonce i hůř než v Running Manovi, a to je co říct. Poté, co soutěžící vlezou do arény, celý svět kolem jako kdyby přestal existovat a vidíme jen variaci na prvního Ramba s teenagery (která má samozřejmě do Ramba daleko, protože film je přístupný).

Některé postavy mají různá slavná historická / mytická jména, která fungují jako "předzvěst" jejich osudu. Například když se někdo jmenuje Seneca, zkuste hádat, jak asi dopadne... Takováto "sofistikovanost" mi přijde natolik banální, ne-li debilní, že je proti tomu Harry Potter shakespearovské dílo.

A děcka, která jsou několik let trénována, aby dokázala v aréně bojovat, dělají takové úžasné věci, jako:

  • Sežeru náhodně rostoucí prudce jedovaté bobule a umřu v křečích
  • Mám k dispozici pět pomocníků, střelné zbraně a oheň, a nedokážu sundat ze stromu jednu zraněnou holku
  • Mám hromadu jídla a munice, kterou mi nesmí nikdo ukrást nebo zničit, tak těsně kolem ní zakopu miny...
Rozhodně nechci říct, že Running Man (ok, musím vám ukázat tohle) má méně debilní děj. Ale Running Man je zábava, nebál bych se říct záměrně debilní zábava. Hunger Games se snaží vydávat za film s hloubkou a jsou režírovány jako film s hloubkou, ale v jejich ději není mnoho věcí, které by je k takovému přístupu opravňovaly.

I ta milostná story je značně pofidérní. Celý film mi nebylo jasné, jestli tedy hlavní hrdinka ke svému "spolubojovníkovi" něco cítí, nebo pouze dělá show pro diváky (jak jí všichni radí) a nepřestala milovat  toho fešáka ze své vesnice. Obávám se, že se to dozvíme až v dalších dílech...

Hunger Games obsahují ledacos dobrého: Například režii a herce (kromě zmíněných ještě stojí za to Woody Harrelson jako ujetý instruktor, kdysi vítěz her, nebo Stanley Tucci jako slizký moderátor). Má ale tak nezajímavý, tuctový a ke konci debilní scénář, že je to sráží k průměru nebo i níž. A znovu opakuji, že pokud děj náhodou dává v knize větší smysl, při hodnocení filmu je to jedno.

21.3.12

Takový osud bych svému letišti nepřál

Pokud se vám nelíbí nápad přejmenovat Ruzyňské letiště na "Prague Airport Vaclav Havel" (tedy "Pražské letiště Vaclav Havel"), můžete proti tomu bojovat vyrobením těchto placek, podepisováním petic a stěžováním si na lampárně Hlavního nádraží:


Jsa inspirován, také asi něco natočím


Nahoře: Já a Robert Rosenberg při natáčení soutěže "5 proti 5".

Dole: Já a Albert při natáčení něčeho úplně jiného.

Recenze: Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka - 90%

Poloamatérské venkovské fotbalové mužstvo se snaží vypořádat se svým nesmlouvavým bručounským trenérem (Miroslav Krobot). A ten se snaží vypořádat s tím, že potřebuje rychle a nutně transplantaci srdce, což znamená, že buď nebude moct být nějakou dobu u tréninku, nebo umře. Každopádně ale o této skutečnosti nehodlá nikomu říct.


Především považuji za svou povinnost upozornit vás, že 1) se vůbec nezajímám o fotbal (ale opravdu vůbec), a 2) jsem nikdy neviděl ani sekundu seriálu "Okresní přebor", se kterým tento film zřejmě nějak souvisí. Znamená to, že má recenze tím možná bude zkreslená, pravděpodobně k horšímu.

Nícméně:

Vážení čtenáři, konečně se to po letech stalo, a vznikla skvělá česká komedie!

Opět se tím utvrzuji, že co činím, to dobře činím, a že i když se občas objevily filmy, které vyčuhovaly nad českým průměrem, skutečná špice byla mnohá léta nedosažena. Jaké si pamatujete dobré české komedie z posledních pěti let? Já pouze U mě dobrýVratné lahve a Největší z Čechů - a to ještě můžeme debatovat o tom, zda to byly komedie, nebo v první řadě něco trochu jiného.

Každopádně, OK:PZHP je v první řadě komedie, a je zábavnější, než všechny výše zmíněné.

Hodně se jistě bude mluvit o Miroslavu Krobotovi, který ztvárnil tak skvělou postavu, že každá sekunda její přítomnosti na plátně je zábavná. I když nic neříká a nic nedělá. Nejde ale jen o Krobota, ale o všechny ostatní, kteří kteří mají výborný komediální timing když říkají výborně vypointované hlášky ve výborně napsaných scénách. Film se dotkne i jistých velmi vážných věcí (asi není spoiler, když prozradím, že jde o prequel seriálu a v seriálu Krobot nevystupuje), ale jsou zvládnuty veskrze bravurně a působivě, včetně konce, který je zvládnut tak skvěle, že jsem v něco podobného vůbec nedoufal. Ve filmu jsou tuny výborných hlášek, které vám ale mohu těžko tlumočit, protože jejich vtipnost je většinou založena na tom, že jsou proneseny tou přesně správnou dikcí.


Režisér a scenárista filmu Jan Prušinovský předtím natočil komedii František je děvkař (úplně jiný František!), která mě nijak příliš nezaujala, a nějaké televizní věci, které jsem neviděl (včetně seriálu "Okresní přebor").

Každopádně, nepamatuju si, že by se mi kdykoliv od revoluce na českém filmu stalo, že bych se každých pár minut hlasitě smál (a navíc na místech, kde jsem se smát měl).

Běžte prosímvás všichni na tenhle film několikrát, protože jeho tvůrci musí natočit něco dalšího, a řekněte o něm všem ostatním, protože lid potřebuje vědět, že byl klamán, a že ostatní české komedie nejsou takhle dobré.

K dokonalosti pár věcí chybí (některé dějové podlinky jsou načrtnuty a vyřešeny až příliš stručně), ale rozdíl oproti ostatním českým komediím posledních nejméně pěti let je naprosto markantní. Takže to opravdu není o hercích ani o penězích - je to opravdu hlavně o scénáři a režii, a většina českých tvůrců to opravdu neumí.

20.3.12

Recenze: Navždy spolu [The Vow] - 60%

Rachel McAdamsová a Channing Tatum jsou už několik let milující manželé. Pak je ale potká autonehoda a po ní Rachel zapomene všechno, co se stalo v posledních cca pěti letech. T.j. nepamatuje si, že se s Channingem vůbec někdy seznámila, natož aby si pamatovala, že jsou manželé. Natočeno velmi (velmi!) volně na motivy skutečných událostí.


Kromě očekávané zápletky "On ji pořád hrozně miluje, ale ona jeho ne, a musí k sobě znovu najít cestu" film obsahuje i pár dalších, poměrně zajímavých motivů. Rachel se totiž před pár lety přestala stýkat se svou bohatou rodinou a stala se z ní free cool in liberálka, avantgardní nezávislá sochařka, hulička apod... (většina z toho ještě před tím, než poznala Channinga). Po nehodě se ale mentálně vrací do stavu před pěti lety, kdy chtěla být právničkou, milovala své bohaté rodiče (Jessica Langeová a Sam Neill) a život v luxusním sídle, byla zasnoubená s úspěšným mladým podnikatelem, atd...

Tyto zajímavé motivy (málokdy ale využité do svého plného potenciálu) způsobují, že film není pouze přehlídkou scén "já tě miluju - ale když já jsem tak rozplocená!" Naštěstí jsou oba hlavní představitelé ucházející, naštěstí je ve filmu dost ironického humoru, a naštěstí v něm nijak nefiguruje Ježíš ani žádný jeho příbuzný. Neměli byste ale očekávat něco, co vás jakýmkoliv způsobem ohromí nebo překvapí.


Podle traileru a popisu děje jsem se bál nejhoršího, ale nakonec z toho byl film, u kterého jsem ani jednou nemusel v zoufalství mlátit hlavou o opěrku sedadla přede mnou, což je nutno ocenit.

18.3.12

Jak na Tokio

Protože, ať chcete nebo ne, za pár týdnů budu blogovat z Tokia a tudíž asi i o Tokiu, je čas zmínit se i o tomto magickém městě, kde jsem byl zatím čtyřikrát (a popáté jen na pár hodin, protože jsem jen projížděl při útěku před cunami), a už se těším až se tam podívám znovu, s novými lidmi, kterým budu dělat průvodce a skvělého společníka.

Proč do Tokia?

Mnohokrát jsem se snažil lidem vysvětlovat, proč je Japonsko super. A vlastně pořád nevím, jak na to.


Asi to bude tou správnou kombinací, bizarnosti, WTF momentů, zenu, relativního komfortu, civilizace a bezpečí (i když jsem mnohokrát vůbec netušil, kde to jsem a co po mně chtějí, nikdy jsem se necítil být v nebezpečí). Doporučuji film Ztraceno v překladu, který tu atmosféru celkem slušně vystihuje, i když zdaleka nepařím tolik jako Bill Murray a Scarlett Johanssonová.

Pokud letíte do Japonska poprvé, nezbývá vám, než navštívit Tokio. Z dalších měst se mi hodně líbilo Kjótó (které je historičtější), Ósaka nebo Nagasaki. Ale města jsou daleko od sebe, jsou velká a nepočítejte s tím, že byste se stačili s Tokiem nějak pořádně seznámit za méně než 14 dní.

dsc00068.jpg
(Archivní foto z doby, kdy jsem nosil ledvinku, protože jsem byl mladý)

Kdy jet?


Nejdůležitější rada: Nejezdit v létě. Je tam nechutné vedro (40 stupňů ve stínu) s občasnými nechutnými teplými slizkými přeháňkami.

Na podzim je fajn, ale prší. Na jaře rozkvétají sakury.

V zimě jsem tam zatím nebyl, takže nevím.

Každopádně, počasí je velmi proměnlivé. Nejsou výjimkou krátké přeháňky zničeho nic, několikrát denně.


Kde bydlet?

To je dost zapeklitá otázka. Ubytování v Tokiu se dá samozřejmě sehnat za nejrůznější ceny (i pod 500 Kč na noc), ale záleží, kolik komfortu chcete a jak blízko to chcete mít k nějakému dění.

dsc00080.jpg


Tokio nemá "městské centrum" v klasickém smyslu slova. V geografickém středu města je císařský palác a zahrada, jinak celkem pusto. Asi půl tuctu větších "městských center" se rozkládá v různých částech Tokia, a jsou to především:

  • Shibuya - Centrum autentického japonského nočního života
  • Shinjuku - Centrum autentického japonského nočního života pro ty trochu dobrodružněji založené.
  • Roppongi - Centrum nočního života pro nejaponce. Jediné místo v Tokiu které se mi víceméně hnusilo a jediné místo, kde se bez problémů domluvíte anglicky.
  • Akihabara - Centrum autentického japonského manga + otaku života.
  • Ueno - Klidnější centrum, park, zoo, hřbitovy.
  • Ginza - Ekvivalent pražské Pařížské ulice a Staroměstského náměstí. Nejdražší všechno.
  • Asakusa - Ekvivalent pražského Starého města. Nejhistoričtějsí a nejturističtější část Tokia (ale nezapomeňte, že Tokio je mnohem mladší, než třeba Praha)
Uprostřed všech těchto center jsou stejnojmenné stanice MHD. Pokud se vám podaří najít ubytování v pěším dosahu některé z těchto stanic pod 1000 Kč na osobu a noc, můžete si gratulovat.

Pravděpodobnější ale je, že najdete ubytování někde více na předměstí. V takovém případě je nejdůležitější přesvědčit se, kde je nejbližší MHD.

Pokud umíte anglicky, při hledání ubytování použijte klasické weby jako booking.com nebo expedia.com. Používat nabídky českých cestovek nemá dle mých zkušeností žádný smysl.

V Tokiu je obrovské množství hotelů a hostelů, ale pokud kupujete letenku s mnohaměsíčním předstihem, je lepší počkat s objednáváním ubytování na pozdější dobu, protože mnoho hotelů svou nabídku s takovým předstihem nezveřejňuje.

A když už jsme u peněz: Počítejte s tím, že v Tokiu je většina věcí (jídlo, MHD, figurky slavných nacistů) o něco dražší než u nás. Samozřejmě s výjimkou suši a kaviáru.

Co před cestou?

Několik zásadních věcí:

1) Naučit se japonsky. Viz můj návod.

2) Sehnat japonskou hotovost, protože ji budete potřebovat, např. na MHD. V Japonsku není snadné najít bankomat, který akceptuje naše "normální" bankovní karty. Na letišti nějaké jsou, další pak pouze na poštách, které mají přes víkend a v noci zavřeno.

3) Sehnat vstupenky do Ghibli muzea, věnovaného filmům Hayao Miyazakiho. V muzeu je nával a lístky si musíte předem opatřit na konkrétní den a konkrétní hodinu. Buď skrze nějakou mezinárodní cestovní kancelář (což je nechutně drahé, přirážka asi 200 % k základní ceně vstupenky), nebo si odvážně vytisknout návod, jak vstupenku zakoupit v Japonsku, v jedné z mnoha samoobsluh Lawson (za standardní cenu 1000 jenů pro dospělého).

PICT0002-8.JPG


4) Půjčit si pro Japonsko SIM kartu s neomezeným vysokorychlostním internetovým připojením, které se vám tam obrovsky hodí (viz dále). Na této stránce ji nabízejí za 10-15 dolarů na den a věřte mi, že levněji se v Japonsku k neomezeným mobilním datům nedostanete - hledal jsem dlouho a pečlivě. Výjimkou je případ, kdy znáte Japonce s bydlištěm v Japonsku, který si může objednat SIM na sebe, ale není to jednoduché, protože obecně "mobilní internet" je v Japonsku něco zcela jiného než u nás, a není to vůbec kompatibilní. Výše zmíněná zapůjčená SIM karta od JCR (kterou si vyzvednete buď na japonském letišti nebo ve svém hotelu na recepci) vám bude fungovat v našich "normálních" modernějších telefonech s WCDMA a budete s ní mít hodně rychlý neomezený internet (včetně internetového volání a tetheringu, i když stránka tvrdí opak). GPRS data v Japonsku vůbec neexistují! Po zasmání: Oficiální datový roaming od Vodafone vás v Japonsku přijde na 250 Kč za jeden megabajt, v případě "výhodného internetu na den" pak na 160 Kč denně, pokud se ovšem vejdete pod 5 MB za 24 hodin, v opačném případě budete koukat! Mimochodem, na otevřené WiFi hotspoty narazíte v Japonsku mnohem řídčeji, než u nás.

5) Připravit přibližný plán kam se můžete vydat a co zajímavého tam je. Uložit to všechno do jedné Google Mapy a tu nasdílet spolucestujícím do jejich chytrých mobilů.

6) Do chytrého mobilu nainstalovat také jízdní řády vlaků a metra, Google Translate (který rozumí mluvené japonštině a sám umí japonsky mluvit) a procvičování abeced. A pokud vás jede víc, tak aplikaci na zaznamenávání vzájemných plateb.

7) Připravit pasy. Na některých letištích (Šeremetěvo, ehm, ehm) se vás budou snažit přesvědčit, že musíte mít vízum, což není pravda. Vízum nepotřebujete, pokud cestujete do Japonska na méně než 90 dní. Pokud přetáhnete o jediný den, riskujete doživotní zákaz vstupu.

Jak se tam dostat?

Asi vás nepřekvapí, že do Tokia se nejsnáze dostanete LETADLEM!

Možná vás ale překvapí, že to nemusí být moc drahé. Zpáteční letenka do Tokia se dá sehnat za 12000-13000 Kč, což si žádá menší rozbor:

Přímé lety Praha - Tokio neexistují. Musíte nejméně jednou přestupovat, a to většinou v zemi, kde sídlí aerolinka, se kterou letíte.

Zdaleka nejlevnější jsou lety s Aeroflotem. Bohužel, letadla Aeroflotu a letiště Šeremetěvo (kde budete přestupovat), jsou opravdu strašlivý zážitek. V letadle to smrdí, na letišti nefungují záchody atd. atd... S Aeroflotem jsem letěl do Japonska poprvé a viděl jsem na letišti (uvnitř) živou kozu. Tehdy jsem se zařekl, že tímto způsobem již nikdy, a že je lepší letět s kýmkoliv jiným.

"S kýmkoliv jiným" znamená, že to bude o něco dražší a o něco delší. Ale pokud plánujete s dostatečným předstihem a netrváte na přesném konkrétním datu cesty, můžete využít různých náhodných slevových akcí. Letos například poletíme s KLM, u nichž jsem si koupil před téměř půl rokem zpáteční letenku za 12900 Kč.

V Ruzyni musíte jít do terminálu, který odbavuje lety do Schengenu, neboť všechny zajímá letiště vašeho přestupu (které je v Schengenu), nikoliv cílová destinace.

Zajímavost 1: Nejkratší spojnice Praha - Tokio nevede "rovně" východním směrem, ale přes sever Ruska. Protože proto.

Zajímavost 2: Zpátky z Tokia poletíte déle než do Tokia. Protože proto.

První kroky na japonské půdě

Přistanete na letišti Narita a budete totálně na sračky, protože se vám v letadle nepodařilo pořádně vyspat a navíc najednou je o 10 hodin více, než by mělo být. (Update: Dnes se z některých evropských měst létá i na letiště Haneda, které je podstatně blíž k Tokiu.) Můj osobní trik spočívá v tom, že noc před odletem vůbec nespím, takže jsem totálně na sračky už při nástupu do letadla a snadno a rychle v něm upadnu do komatu, čímž se můj organismus jaksi "resetuje", nestačí si uvědomit spánkový deficit a jet lag a rychleji si zvykne na Tokio. Nezaručuji, že vám to bude fungovat stejně...

Na letišti si nezapomeňte vybrat hotovost z bankomatu. Dlouho pak žádný další použitelný bankomat nepotkáte.

Koupíte si jízdenku na vlak do Tokia (30 - 90 minut, podle ceny lístku a typu vlaku) a už na letišti si můžete koupit "lítačku" na tokijskou MHD.

Doprava po Tokiu

Po Tokiu se budete přepravovat městskými vlaky a metrem (přibližně půl na půl) a jen velmi občas autobusem. Rozlišení vlaku a metra není v Tokiu úplně snadné, protože obojí jezdí jak nad zemí, tak pod zemí. Ještě před pár lety byly různé trasy vlaků a metra provozovány různými dopravními společnostmi, které měly navzájem nekompatibilní jízdenky, což posunovalo tuto mapu ještě na další level úžasnosti:

Dnes už naštěstí existuje sjednocený systém jízdenek pro většinu tokijské dopravy a v jejím rámci se můžete dostat i desítky kilometrů od městského centra, do hor nebo na pláž (o tom příště). A skutečnost, že téměř všechny stanice jsou označené naší abecedou a naším číslem, je také relativně nová. Zaplať pánbůh.

Při používání MHD v Tokiu se vám bude velmi, velmi hodit tramvajenka Suica nebo Pasmo. Suica má výhodu v tom, že si ji můžete koupit rovnou na letišti ve zvýhodněném balíčku spolu s jízdenkou na expres Narita - Tokio. Další výhoda spočívá v tom, že je na ní tučňák. Jinak fungují obě karty stejně.

"Tramvajenka" neposkytuje žádné slevy a nerozlišuje žádná "městská pásma". Na tramvajenku si musíte dobít peníze na některé z větších stanic (defaultně na ní už pár set jenů je) a následně tramvajenkou přejede přes čidlo na turniketu, jak při vstupu do stanice, tak při výstupu v cíli. Následně se vám na displeji zobrazí, kolik peněz bylo strženo a kolik na kartě zbývá.

Strhávané částky přesně odpovídají těm, které byste platili za odpovídající standardní jízdenku. Kromě časové úspory (nemusíte zjišťovat kolik jízdenka stojí a kupovat ji) je velká výhoda tramvajenky v tom, že vám strhne z účtu jen tolik peněz, kolik stojí nejlacinější jízdenka mezi danými dvěma stanicemi, bez ohledu na to, jakou trasou s jakými přestupy jste ve skutečnosti jeli. To je skutečně velká výhoda a snadno se vám stane, že jedete pohodově, bez přestupu 20 stanic a pak s překvapením zjistíte, že vám byla stržena jen polovina očekávané částky, protože na stejnou stanici jste se mohli se dvěma přestupy dostat dvakrát rychleji, pouze přes 10 stanic.

Při odletu z Japonska vám na větších stanicích nebo na letišti vrátí zpět zbývající obnos na kartě a strhnou si pouze manipulační poplatek v hodnotě cca 100 Kč. Na tramvajenku se dá i nakupovat v některých obchodech, ale neočekává se, že se o to budou snažit nejaponci.

Některé tokijské stanice jsou obrovské - vlastně miniaturní několikapatrová města. Proto se hodí před jízdou zkonzultovat Google Mapy a ujasnit si, kam až která stanice sahá a jestli musíte opravdu jezdit přímo na ni. Například pokud se máte dostat z Yoyogi na Minamishinjuku, po nahlédnutí do mapy je jasné, že je jednodušší a rychlejší dojít to pěšky, než přestupovat v Shinjuku. Tento jev je v tokijské MHD velmi častý, stejně jako doprovodný jev, spočívající v tom, že nejblíže ke Ghibli Museum Mitaka není stanice Mitaka a nejblíže k rybímu trhu Tsukiji není stanice Tsukiji. Prostě mapa pomáhá VELMI.

Pokračování najdete zde.

16.3.12

Recenze: Miláček [Bel Ami] - 70%

Konec 19. století, Paříž. Mladý voják Georges Duroy (Robert Pattison) je po návratu z Alžíru na mizině. Náhodou potká svého spolubojovníka a ten ho uvede do "trochu vyšší společnosti", kde se Georges rychle uchytí a začne šplhat po společenském žebříčku: Jednak svou činností v novinové redakci, ale hlavně skrze postele všemožných dam.


Tento román Guye de Maupassanta byl zfilmován už mnohokrát a některou z těch předchozích verzí jsem musel vidět (nebo jsem to dokonce kdysi četl?), neboť mi některé zápletky byly povědomé.

Ale zpět k ději: Hlavními jsou v Georgesově životě tři ženy. Uma Thurmanová je intelektuálka a spisovatelka, která používá Georgese k tomu, aby jeho jménem publikovala (což si tehdy žena nemohla dovolit). Kristin Scott Thomasová je manželka majitele novin, kterému nikdy nebyla nevěrná. A Christina Ricciová je mladší dáma s dítětem. Georges pravděpodobně miliuje Ricciovou (která je zde skutečně k nakousnutí), ale vyspí se se všemi třemi (a nejen s nimi), přestože jsou (aspoň herečky které je představují) všechny starší než on. Hníst ňadro o čtvrt století starší ženě musela být jistě zajímavá "veselá historka z natáčení".

Opakujícím se motivem filmu jsou scény, ve kterých Georges zjišťuje, jak moc bohatá / vlivná je která žena, a podle toho se rozhodne, že z ní uděla svou milenku, protože je neodolatelný a má hrůzu z chudoby (a mezitím spí s kurvami). Pattinson v hlavní roli není špatný, ale rozhodně není bůhvíjak úžasný a jde spíše o dobře zvolený casting, protože hlavní hrdina má většinu filmu ve tváři chladný neemocionální kukuč a vypadá jako symbol / rekvizita. Mimochodem, Pattinsonovi je několikrát vidět nahý zadek a Christině Ricciové nahé prso, jo!!! Nejzajímavější postavou je intelektuálka Thurmanová, která ale má, stejně jako ostatní postavy, příliš málo prostoru.


Film má slušnou výpravu a je dobře řemeslně zvládnut, takže většina scén má slušný švih, mimo jiné i díky intenzivnímu neutichajícímu soundtracku.

Na druhou stranu jsem měl intenzivní dojem, že ve filmové verzi je mnoho z knižní předlohy zestručněno a vypuštěno, takže vlastně pořádně nenahlédneme do ničího uvažování a sledujeme pouze jednu machinaci za druhou, až do závěrečné scény, ve které zlo (tj. hlavní hrdina) definitivně zvítězí a všichni jsou v pohodě. Obávám se, že v předloze bylo těch vrstev o něco víc...

BONUS: Hledání doprovodné fotografie k tomuto filmu mělo nečekaný průběh.

15.3.12

Recenze: Probudím se včera - 40%

Čtyřicetiletý chlapík se vrací časem do léta 1989, kdy mu bylo 18 let, aby napravil svůj osudový omyl a řekl své tajné lásce, že ji miluje.


Probudím se včera je dost zvláštní film. Spousta věcí je na něm velmi špatná. Především obraz a zvuk. Kamera je jako něco točeného digifoťákem pro Youtube, střih rve oči a postsynchrony (nebo spíš jejich absence) jsou tristní, jako z nějakého dramatického dokumentu, nebo z pracovní nehotové verze filmu. Instrumentální hudba je ucházející, písničky od kapely "Animé" jsou neuvěřitelně strašlivé (viz zde), nějaké řezání do kytar se zpěvem v pseudoangličtině.

Film je inzerován jako "komedie / sci-fi", ale "sci-" element v něm téměř neexistuje. Není vůbec nijak vysvětlováno, jak vlastně funguje onen přenost do minulosti, takže až do konce filmu netušíme, zda se hrdina jen nachází v jakési virtuální realitě, nebo opravdu odcestoval časem a mění historii (a co se pak stalo s tím "skutečným" mladým klukem v roce 1989, zmizel někam?). Dvacet minut na začátku a na konci filmu, které se odehrávají v současnosti, je téměř zbytečných. Začátek nám nevysvětlí do čeho jdeme a konec nám nevysvětlí, jak k němu mohlo dojít (hrdinova cesta časem nějakým způsobem změnila současnost, ale nedává to smysl z jakéhokoliv úhlu pohledu). Řekněme, že konec filmu se opravdu velmi podobá konci prvního Návratu do budoucnosti, ale dává mnohem méně smyslu. Ano, auto jedoucí 88 mil za hodinu a plutonium od teroristů dávalo mnohem více smyslu než Nárožný a jeho blikající sloupy.

Nicméně, většina filmu se odehrává v létě 1989, kdy Jiří Mádl hraje čtyřicetiletého chlapa v osmnáctiletém těle, který se snaží získat přízeň své spolužačky (a přitom ví to, co věděl jako čtyřicetiletý, ale neví to, co věděl jako osmnáctiletý, neboť to za těch 22 let už zapomněl). Tyto scény mají kromě problémů s kamerou, zvukem a strašným komparzem, také problém s omezenými financemi. "Vyrobit" na plátně rok 1989 něco stojí a filmařům se to třeskutě nepovedlo. V každé scéně najdete tolik prohřešků, že po chvíli přestane být zábavné je hledat.

K tomu si připočtěme naprosto nechutný product placement na nejmenované žvýkačky a nejmenovaný energy drink. A hrdinovy rodiče hrají v roce 1989 i v roce 2011 stejní herci, kteří úplně stejně vypadají, nemají ani prošedivělejší vlasy, nebo něco podobného!

Přes to všechno film obsahuje jisté věci, které fungují dobře až výborně. Mádl je výborný herec (který bohužel často hraje ve filmech, které se mi nelíbí) a i tentokrát podává kvalitní výkon, díky kterému mu většinou věříme, že jde o čtyřicetiletého chlapa v mladém těle. V ostatních rolích uvidíme kvalitní herce a některé scény Mádla s nimi fungují neuvěřitelně dobře! Mnohé z nich jsou i chytře napsané a zajímalo by mě, co přesně kdo splodil (protože Mádl je uveden také jako "spolupráce na scénáři").


Při některých epizodách, kdy je Mádl (který hraje učitele, tudíž při některých hodinách v roce 1989 ví dokonce více, než jeho učitelé, při jiných zase zcela plave) konfrontován s dospěláky i se svými vrstevníky, film skvěle emocionálně fungoval, nádherně se v něm zrcadlila krása mládí a prvních lásek, a současně reminiscence na ošklivý komunismus, který měl namále. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že jsem v žádné české komedii neviděl takhle kvalitně napsané a zahrané scény NĚKOLIK LET!!!

To všechno ale funguje jen jako epizody na téma "dospělák v mladém těle v 80. letech", nikoliv jako součást filmu o dospělákovi, který chce čehosi dosáhnout pomocí cestování časem.

A nezapomeňte, po technické a řemeslné stránce je film opravdu hrozný.

Už dlouho mi nebylo takhle líto toho, jak film dopadl. V Probudím se zítra jsou občas vidět náznaky něčeho skvělého, ale chtělo to asi jiné tvůrce a rozhodně víc peněz.

P.S: Všimněte si scény v traileru, kdy se učitelka ptá, zda rovnice na tabuli definuje kružnici. Vzhledem k tomu, že je to rovnice o jedné neznáme (je v ní pouze x, žádné y), odvážil bych se tvrdit, že nikoliv...

P.P.S: Film neměl novinářskou projekci (aspoň o ní neví nikdo z mých kolegů novinářů), takže jsem na něm byl normálně v kině, za 179 Kč.

14.3.12

Recenze: Bohémský život [La vie de bohème] - 70%

Tři chudí bohémští umělci žijí v Paříži, flákají se, filosofují o nesmrtelnosti chrousta, a občas sofistikovaně pwnují své okolí, aby měli na další živobytí. Natočeno na motivy humoristických povídek z poloviny 19. století (vznikla podle nich taktéž slavná opera).


Severský rebel Aki Kaurismäki natočil tento film před 20 lety a má se odehrávat pravděpodobně někdy v letech šedesátých. Reálie upravil pro tehdejší dobu (tzn. auta místo drožek, franky místou sou), ale celý text nechal v původní archaické podobě (francouzské) a do většiny rolí obsadil herce, kteří vypadají jako vágusové z Holešovic. A natočil to černobíle, minimalisticky, jako něco ze 40. let minulého století. Také výprava je záměrně poněkud mimo čas (většinou staré oprýskané byty, rozpadající se plynové vařiče atd.), takže vám bude připadat, že koukáte na něco hodně starého (místy 40 let starého, místy 70 let starého).

Ehm. Je to jasné?

Každopádně je výsledek velmi bizarní a když dva vágusové v zaplivaném bufetu používali obraty stylu "Nuže, nyní  popatřeme, jakou že to krmi kuchař nám připravil", připomínalo mi jednak staré scénky Monty Pythonů a jednak Werichovy filmy, což obojí je jistě velmi dobře.

Klíčové je, že dobře fungují scénky na jasné téma, například "Jeden umělec potřebuje půjčit oblek - jak ho rychle někomu sebrat?", nebo "Jak vyzrát na domácího, který chce nájem?". Kolem toho se daří rozehrát roztomilá párminutová scénka plná superjemného humoru, vydatně podporovaného kontrastem toho, co vidíme a toho, co slyšíme. Film jako celek funguje poněkud hůř a odpovědi na otázky "Jak jim to dopadne s tím bytem?" a "Jak to dopadne s tou jeho láskou?" mě nijak příliš nezajímaly. Vlastně mi bylo úplně jedno, že v těch nesouvisejících bohémských anekdotách shodou okolností vystupovaly vždy tytéž postavy.


Někdo může říct, že celý tento Kaurismäkiho "novátorský přístup ke staré látce" není dostatečně nosný fórek k tomu, aby na něm byl vystavěn celovečerní film, a dokonce i mistrovi fanoušci upozorňují, že jde o "pomalejší film". Ale bavil mě překvapivě mnohem více, než jsem čekal po popisku "Černobílý pomalý artfilm z roku 1992".

Ještě pro jistotu znovu upozorňuji, že tento film, který se nyní objeví v našich kinech, je opravdu natočený před dvaceti lety a tudíž je dávno k dispozici na všech legálních i ilegálních nosičích...

13.3.12

Recenze: Musíme si promluvit o Kevinovi [We Need To Talk About Kevin] - 60%

Tilda Swintonová hraje ženu, v jejímž životě se stalo cosi velmi, velmi dramatického, což nějak souvisí s jejím synem Kevinem.


Film není ani tak o tom, co se vlastně stalo, ale spíš o tom, co se odehrává v hlavě člověka, který prožil zásadní trauma.

Proto má smysl, že je film vyprávěn na přeskáčku a vidíme bez ladu a skladu záběry z různých období hrdinčina života, od početí jejího syna Kevin, až po setkání s týmž synem ve vězení pro mladistvé. Film je zcela záměrně natočen tak, aby byl divák zmaten a značnou část filmu nevěděl, jak spolu souvisí střípky, které na plátně vidí. Až někdy po polovině filmu to začíná do sebe zapadat a vyvrcholí to tím, že se dozvíme, co tak tragického se vlastně stalo a proč je Kevin ve vězení. Není to ovšem něco, co by "najednou dalo smysl celé mozaice filmu", ale spíš jedna z divákem dlouho očekávaných a předvídaných možností.

Musím ale znovu zdůraznit, že film je natočen z pohledu (přesněji řečeno "z mysli") hlavní hrdinky, takže scény vidíme tak, jak si je ona pamatuje. Pak dává smysl, že svého syna Kevina vnímá prakticky od narození jako zákeřnou zrůdu, která cíleně a promyšleně ubližuje všem kolem sebe, ale nejvíc jí. Pokud bychom se na postavu Kevina podívali věcným pohledem, museli bychom konstatovat, že jeho vychcanost již od plenek výrazně přesahuje cokoliv, co prováděl Damien v Přichází Satan, a že je naprosto nemožné, aby dítě jeho věku něco podobného cílevědomě provádělo (což platí jak pro tříletého Kevina, tak pro patnáctiletého). Pokud pochopíme, že to všechno jsou subjektivní vzpomínky ženy, která to nemá v hlavě úplně v pořádku, a byla většinu času psychicky na dně, pak to má dejme tomu svou logiku, ale nečiní to film o moc zajímavějším.


Tilda Swintonová celý film nesleze z plátna. Jediné dvě další postavy, které stojí za zmínku, jsou satanistický Kevin (jehož představitel by dobře mohl hrát mladého Hannibala Lectera) a John C. Reilly jako manžel, kterého Kevin svou vychcanou manipulací poštve proti hrdince. Swintonová hraje skvěle a po řemeslné stránce není filmu příliš co vytknout, protože všechno podivné a nepochopitelné v něm je zřejmým záměrem.

Věřil bych, že takhle nějak to vypadá v mozku zničené, zmatené ženy po tragédii. Mám ale problém s tím, že nemám moc důvodů, proč se dívat dvě hodiny na záznam toho, co se děje v hlavně zničené, zmatené ženy po tragédii. A navíc se na to dívat v její zmatené, nechronologické verzi. V knižní předloze to možná mělo lepší opodstatnění a pokud ji znáte, film vás potěší jako její zručná audiovizuální ilustrace.

12.3.12

Nechte si své upřímné soustrasti

Ne že bych se tím chtěl nějak vytahovat, ale na druhou stranu chci otevřeně přiznat, že mám teď dost málo času psát FFFILM, neboť se kolem mne ochomýtla smrt.

Zápis o likvidaci pozůstalosti

Není to poprvé a velmi pravděpodobně to není naposled. Smrt je skoro stejně všudypřítomná jako daně a filmy Zdeňka Trošky. Umřou mí psi, umřu já, umřete vy, a umřou tvůrci všech filmů o kterých jsem kdy psal, i jejich psi a jejich děti.

Koneckonců, za celou dlouhou historii lidstva existuje jen asi 7 miliard lidí, kteří nezemřeli.

Nejsem nijak zvlášť psychicky zlomený, a pokud bych byl, nejlépe bych proti tomu bojoval blogováním. Jde ale hlavně o to, že prostě teď musím najednou a nečekaně spoustu věcí zařizovat.

Rozhodně nemám zapotřebí poslouchat něčí konejšení a projevování upřímné soustrasti je asi to nejlepší, co můžete udělat, pokud mě chcete vytočit.

A rozhodně se i na takovéto situaci najde spousta humoru. Například když vám z nemocnice pošlou zubní protézu (asi kdybyste si ji chtěli doma někde vystavit?) a pak se se třemi lidmi dohadujete, zda je do rakve potřeba spodní prádlo, a pokud ano, tak jaké...

FFFILM Gratuluje Karlu Rodenovi

... k jeho roli nacistického šíleného vědce, který sešívá vojáky z kusů mrtvol!

Ale fakt. Na tohle se těším mnohem víc, než na Čtyři slunce 2.

(ilustrační foto z Neprůstřelného mnicha)