Recenze: Zataženo, občas trakaře 2 [Cloudy with a Chance of Meatballs 2] - 40%

Vzpomínáte na příjemné překvapení z roku 2009? Je tady jeho pokračování. Tentokrát se naši hrdinové musejí vydat z pevniny zpět na svůj domovský ostrov, který je ovšem zarostlý a osídlený zmutovanou jídelní flórou i faunou (ano, jídlo ožilo a je nebezpečné)...

Základní problém je asi v tom, že film má jiné scenáristy a jiné dva režiséry, než první díl. I když totiž děj vypadá na první pohled jako snůška absurdit, velmi podobná prvnímu filmu, funguje o poznání hůře. To, co bylo v jedničce svěží, nápadité a plné energie, je ve dvojce utahané, neoriginální a otravné (protože přes tu utahanost je to velmi hlasité a uměle naspeedované).

Děj je celkem zbytečné nějak podrobněji rozebírat (což ostatně platilo už u jedničky, a dvojka v tomto smyslu rozhodně není lepší). Přibyla navíc postava geniálního vynálezce a jeho megakorporace (což je zjevná parodie na Stevea Jobse a Apple), který si hlavní hrdiny najme, aby se vypravili do jídelní džungle a tam cosi našli a cosi s tím udělali.

Víceméně jediné zábavné scény jsou ty, ve kterých můžeme sledovat různé prapodivné jídelní rostliny a obří organismy, které na ostrově žijí - včetně několika citací Jurského parku. Techto scén ale není bůhvíjak moc a kdykoliv se děj přesune k něčemu jinému (například k reálným emocím, ponaučením a zradám), je to uspávací až nesnesitelné.

Hyperkinetické animace jsou na pár minut zajímavé - většina postav má svou velmi specifickou "řeč těla", ale celková výtvarná podoba mi přišla o něco odfláknutější, než v prvním filmu.

Film je u nás samozřejmě dabovaný, takže nás nemusí trápit změna černocha. Může nás ale trápit, že i když je dabing dobrý, v mnoha okamžicích je vidět (respektive slyšet), že nějaký humor chybí. Je to prostě tím, že většina vtipů jsou krátké verbálně-jídlové gagy ve stylu toho, že někdo řekne (hypoteticky) "Půjdeme se projít do parku" a v tu chvíli zpoza keře vykoukne oživlý párek a řekne "do párku?". Je pochopitelné, že takové kulometné vtípky se překládají velmi těžko a tudíž jsou v češtině ještě méně vtipné, než v angličtině.

P.S: Vzhledem k tomu, že pokračování už není o počasí, je původní název poněkud mimo a český název už zcela dadaistický.

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni - 10%

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože - bohužel - na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova "zajímavé". A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné...

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být "nezávadná zábavná blbost", kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za "herce", kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k "filmařskému řemeslu", jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za "nevšední adaptaci divadelního představení" (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta "symbolická" facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za "rozverně košilatou" ("košilatý" je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili "selektivně zrychlit" pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.

Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako "minimální dostačující řemeslná úroveň". Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (...) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu

Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají "Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU" - nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný ("snesitelný"!) film - protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.

V diskusi po projekci Menzel na otázku "Proč je tento film tak kritizovaný?" odpověděl "Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla". To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???

Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)

A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Krátce z politické kultury

Od dnešního rána jitří celou českou internetovou scénu rozhovor s Martinem Stropnickým, který jako hlavní zpráva dne vyšel na nezávislém portálu iDnes.cz. Pozdvižení by jistě nabylo zcela jiných rozmětů, kdyby čtenáři znali původní verzi článku, tak jak vypadala předtím, než prošla cenzurou a razantními úpravami, které zcela změnily její původní smysl!

Původní verze rozhovoru již bohužel není k dispozici, ale FFFILMu se podařilo pořídit aspoň screenshot jejího nadpisu a úvodu:

Recenze: Bernie - 90%

Jsem poněkud na rozpacích, protože bych vám nejraději nic neříkal o zápletce filmu Bernie a pouze bych vám řekl, ať na něj jdete, a předem si o něm nic nezjišťujete.

A důrazně bych vás upozornil, že to rozhodně není "další přiblblá komedie s Jackem Blackem", a že rozhodně nemá nic společného s tím, jak působí trailer...

Ten trailer je už skutečně na pováženou. Někdo zručný ho sestříhal tak, aby vyvolával dojem, že jde o ztřeštěnou komedii, což naprosto neodpovídá pravdě. Všimněte si třeba, že v něm Jack Black skoro nic neříká - prostě proto, že ve filmu nejsou skoro žádné okamžiky, ve kterých by předváděl něco, co by se dalo označit za "komedii". Použité věty jsou potom sestaveny tak, aby opět vyvolávaly dojem, že film je o něčem jiném, než je (např. ty vodní skůtry si Bernie nekoupil pro sebe, aby si na nich užíval).

Ale od začátku (když už jste se tedy rozhodli, že chcete předem trochu vědět, na co vlastně jdete):

Bernie Tiede je skutečný člověk, který žije a sedí ve vězení, kde si odpykává (už asi 15 let) trest za vraždu. Zastřelil totiž osmdesátiletou bohatou vdovu, se kterou žil (a která byla o 40 let starší, než on).

Ve filmu Richarda Linklatera hraje Bernieho Jack Black a vdovu Shirley Maclaineová. Viz srovnání herců s jejich předlohami:

Asi vás hned napadne, že když někdo žije s o 40 let starší ženou a zastřelí ji, je pravděpodobné, že to udělal pro peníze. A tady to začne být zajímavé...

Film totiž líčí Bernieho jako neuvěřitelně hodného, nesobeckého a citlivého člověka, který je možná trochu mentálně nemocný, možná gay, ale rozhodně skvělý zaměstnanec pohřebního ústavu. Celé texaské městečko ho miluje, všechny starší dámy po něm jedou, a diví se, proč začal dělat asistenta / společníka / bůhvíco zrovna staré bábě, kterou všichni společně nenávidí.

Pak v Berniem cosi rupne, starou paní zastřelí, schová ji do mrazáku a následujících 9 měsíců koná v celém městě dobro za její peníze a jejím jménem, aniž by stará paní někomu chyběla (včetně její rodiny).

Pak je mrtvola v mrazáku konečně objevena, Bernie se okamžitě bez vytáček ke svému zločinu přizná a chystá se soud. A nastává problém s porotou, protože celé město si myslí, že Bernie něco tak hrozného prostě udělat nemohl, a pokud to udělal, ta stará čůza ho k tomu musela dohnat a zasloužila si to...

Jenže státní návladní Davidson (Matthew McConaughey) dosáhne toho, aby byl soud přeložen do jiného města a aby tudíž v porotě seděli lidé, kteří nevědí, jaký je Bernie dobrák...

Jack Black v tomto filmu hraje něco zcela jiného a zcela jiným způsobem, než od něj normálně očekáváme. Bohužel se mi nepodařilo najít jinou videoukázku z filmu, než ten lživý trailer, ale věřte mi, že budete mít dost problém uvěřit, že je to Jack Black.

Film je sice klasicky hraný, ale je hojně prokládán psudodokumentárními záběry na "obyvatele městečka", kteří vzpomínají na Bernieho a tehdejší události. Až na konci filmu se dozvíte, že většina z těch lidí byli SKUTEČNÍ obyvatelé onoho města, kteří Bernieho skutečně znali - a že jste se tudíž dívali na film, jehož značná část je ryzí dokument!

Téměř všichni lidé, kteří se ve filmu objeví, jsou to, čemu se zjednodušeně říká "vidláci". Žijí v malém texaském městečku, jsou patrioti, necestují a nevědí, jak se čte název "Les Misérables". Dalo by se říct, že si Linklater z těchto jejich atributů dělá tak trochu legraci, ale to by bylo zjednodušování. Přesněji řečeno, dělá si z nich "jemný humor", ale je to humor tak jemný, že většině z nich ani nedojde.

I kdyby šlo pouze o dokument o "normálních" lidech v "normálním" texaském městečku, byl by to velmi vydařený film. To, že v něm ale současně uvidíme velmi zdatné herce ve velmi zajímavých rolích, z něj činí cosi téměř unikátního.

P.S: Skutečný Bernie Tiede v současné době vede ve věznici kurzy vaření...

P.P.S: Rozhodně zůstaňte v kině do konce titulků!

Recenze: Hra na hraně [Runner Runner] - 40%

Justin Timberlake je schopný student a hráč pokeru, takže není divu, když si chce vydělat na studium hraním online pokeru. Načež je oškubán o vše. Načež zjistí, že onen server byl "cinknutý" a vydává se do exotické Kostariky za Benem Affleckem, což je megamultimilionář, génius, podvodník a vrah, který provozuje casina.

Timberlake Affleckovi dokáže, že jeho poker server je cinknutý, Affleck vyhodí lidi, kteří to způsobili, a nabídne Timbelakeovi extrémně dobře placenou práci. Jak se ale záhy ukáže, ta práce je hodně špinavá a nenapraví to ani Gemma Artertonová, do které dříve zasouval Affleck a ona by teď možná raději Timberlakea...

(a já myslel, že hudba z Inception se jako vážně míněný doprovod traileru už používat nesmí)

Vypadá to, že hlavní role byla původně psána pro mnohem mladšího herce (kterému bychom více věřili, že je student): Affleckova postava se totiž k Timberlakeově celý film chová jako "táta a mentor" a dokonce má k němu proslov ve stylu "moje generace versus vaše generace", což působí divně, protože oba vypadají jako bráchové (Affleck je ve skutečnosti o pouhých 9 let starší).

Je nutno uznat, že když se na Affleckově večírku kroutí polonahé zpomalené baby a k tomu mixuje deadmau5 (nebo někdo, kdo mu ukradl hlavu), na jakési základní filmové úrovni to funguje. A když Affleck dělá bububu, je docela zábavné se na to koukat a napadlo mě, že by z něj mohl být dobrý bondovský záporák.

Ale jinak jsem se většinu filmu buď nudil, nebo jsem si říkal, "co proboha myslí touhle zápletkou"? Má to být celé o tom, že se Timberlake rozhoduje mezi brutálním, bezcharakterním Affleckem, který se ve filmu mimochodem jmenuje Ivan (= Rusko = zlo) a drsným, ovšem férovým černým agentem FBI, který jde po Affleckovi (= dobro = Amerika). Ponaučení pro americké teen diváky pak má asi být něco ve smyslu "Online poker = Kostarika = Kurvy = Smrt = Rusko = Zlo = Potřebujeme cenzurovat Internet". Ale když většinu filmu ten agent FBI působí jako větší zmrd, než Affleck, něco je jistě v nepořádku...

Film vyvrcholí jakýmsi složitým podrazem, který je extrémně vycucaný z prstu a Timberlake ho provede díky tomu, že v Kostarice jsou všichni zkorumpovaní a můžete je pomocí (ukradených) peněz navést k čemukoliv. A za pomoci Artertonové, která je jinak ve filmu zhola zbytečná, ale najednou je zamilovaná do Timberlakea (po pěti větách dialogu a jedné souloži na zdi) a riskuje kvůli němu život.

Hra na hraně není urážka diváka. Je to jen zhola zbytečný film, u kterého si nedokážu moc představit, co mělo být tím hlavním "tahákem", kvůli kterému někdo souhlasil, že ho bude financovat.

P.S: Pokud vás náhodou zajímá, jak fungují online casina "zevnitř", z tohoto filmu se to samozřejmě nedozvíte...

Retro recenze: Šumař na střeše [Fiddler on the Roof] - 90%

Někdy na počátku 20. století žije v převážně židovské vesnici Anatěvka v Rusku mlékař Tovje, který má manželku a tři dcery na vdávání.

Zdejší židovská komunita se musí vypořádavat s problémy, které tenkrát Židy trápily (tzn. chudoba, neúroda, pogromy, ostatní Židi), což se prolíná se soukromými trablemi Tovjeho, jehož dcery odmítají ctít TRADICE a chtějí žít "po novu", nikoliv "po našem".

Tento filmový muzikál vznikl v roce 1971 na motivy stejnojmenného divadelního představení (které vzniklo velmi volně na motivy knižních povídek), sklidil spoustu ocenění, ale až do letoška jsem ho nikdy neviděl. Což jsem napravil, protože ho chtěla z profesionálních důvodů vidět i manželka.

Především mě příjemně překvapilo, jak dobře funguje celá story, respektive dvě hlavní proplétající se story: Problémy celé vesnice (respektive její židovské části - zbytek skoro neuvidíme) versus osobní problémy Tevjeho rodiny, jehož dcery postupně přicházejí s brutálnějšími a brutálnějšími ranami: První si chce vzít chudého ševce místo řezníka, druhá se zasnoubí aniž by poprosila otce o svolení, a třeti se dokonce provdá za nežida. Celkově je film o tom, že Židi přežívají, ale musejí sklánět hřbety a vzdávat se svých TRADIC - a celé to berou s hořkým humorem. Znovu opakuji, funguje to velmi dobře na všechn úrovních, od osobních problémů po společenský přesah, od komedie po tragédii.

V souvislosti s humorem by mě také zajímalo, jestli věta "Odjíždíme do Krakova, protože už nechceme žít tady, mezi bezcitnými lidmi" je z původní knihy (tedy napsaná před 2. světovou válkou a náhoda), nebo až z muzikálu (tedy napsaná po 2. světové válce a tudíž drsný židovský humor).

Film obsahuje hodně chytrého humoru a variací na nejklasičtější židovské stereotypy. Obávám se, že dneska by se něco takového v Hollywoodu natočit nedalo a někdo by někde protestoval, že to je rasismus / intolerance / znevažování. I kdyby to bylo podle židovských povídek a režisér se jmenoval Norman Jewison...

Ve filmu je mnoho písniček (řekl bych, že se zpívá tak polovinu stopáže) a většina je jich chytlavá, ale přitom nápaditá a netriviální (v kontrastu např. s Bídníky, kde mě ty odrhovačky místy štvaly). Navíc má veškerá hudba úžasné instrumentace, které byly po právu oceněny Oscarem (tehdy na to ještě byla speciální kategorie). Což zavdává příležitost k velmi chytákovité soutěžní otázce "Za jaký film dostal John Williams svého prvního Oscara?"

"Děkuji Akademii a doufám, že to není můj poslední Oscar za film o Židech."

Šílená houslová sóla hraje na soundtracku virtuos Isaac Stern, ale herec, který titulního "šumaře" (symbolizujícího nezničitelné Židovství jako celek) hraje ve filmu, bohužel drží housle a smyčec jako prase kost...

Film je víceméně komorní (i když výprava vypadá bezchybně "reálně"), ale obsahuje občasné masivní davové scény, které pochopitelně nejsou CGI, nýbrž to je skutečná vesnice (postavená v Jugoslávii) se skutečnými lidmi. V dnešní digitální době mi takováhle poctivá práce připadala velmi osvěžující, stejně jako kamera, která nedělá žádné šílené prostocviky, ale dokáže dát scénam patřičný náboj jen pomocí jeřábu, kolejí a střihu. Prostě, "staré dobré poctivé filmařské řemeslo".

Kolik deka předkožky celkem chybí v tomto záběru?

Herci jsou pro českého diváka téměř neznámí (hlavního představitele jsme o pár let později mohli vidět jako šíleného vědce ve Flashi Gordonovi a jednoho nápadníka hraje Paul Michael Glaser) a je to tak dobře. Tohle je "ensemble piece", kde (s výjimkou Tovjeho) předem netušíme, kdo bude hlavní postava.

Samozřejmě, že po pár desítkách minut je víceméně jasné, kam se to celé bude vyvíjet. Ale přesto je zábavné sledovat, jakým přesně způsobem se to k nevyhnutelnému konci vyvíjí, a jaké zajímavé drobné dějové kličky se průběžně objevují.

Vlastně si nevzpomínám na jiný tříhodinový film, který by mi utekl takhle rychle.

P:S: Pokud budete někde hledat české titulky, ty správné poznáte podle toho, že hlavní hrdina se v nich jmenuje "Tovje", nikoliv "Tevye", a "Krakow" nemá dvojité V.

Recenze: Jako nikdy - 90%

Starý malíř (Jiří Schmitzer) umírá na rakovinu a nechce se léčit. Už má docela problémy s pohybem a základními životními funkcemi, takže se o něj v polorozpadlém venkovském domě starají jeho dávná milenka (Taťjana Medvecká) a jeho současná milenka (Petra Špalková) - které se nemají moc v lásce.

Film Zdeňka Tyce se odehrává převážně v tomto domě, kde si své vztahy řeší tři hlavní postavy, i několik vedlejších.

Jako nikdy je drama, které je o smutných věcech, ale není přespříliš depresivní a dokonce obsahuje místy docela sofistikované odlehčující prvky, které většinou označuji slovním spojením "jemný humor". Například v jedné ze scén je Schmitzer přemluven, aby nechal k sobě do domu přijet venkovského faráře, který si s ním promluví o záležitostech duše. Farář skutečně přijede a se Schmitzerem si promluví. Na jejich dialozích nebo hereckých výkonech v této scéně není naprosto nic humorného, oba mluví naprosto vážně. Ale podsaditý farář přijel (logicky) na kole, takže je celý rozhovor oblečen (logicky) v něčem takovémto:

Velkou zásluhu jistě má debutující Markéta Bidlasová, která napsala scénář spolu s Tycem (od nějž jsem shodou různých nešťastných okolností viděl pouze film El Paso, a ten se mi moc nelíbil). Jimi načtrnuté postavy jsou zajímavé tím, že nešustí papírem a chovají se tak, jak se chovají normální (ve smyslu "běžní", nikoliv "psychicky stabilní") lidé. Snad o nikom v celém filmu se nedá říct, že je jednoznačně kladná nebo jednoznačně záporná postava, a většina z nich se chová nepředvídatelně, ale nikdy nesmyslně. Respektive, pokud se chovají nesmyslně, má to v rámci tohoto filmu smysl, neboť je jasně patrné, že se právě nacházejí v patřičně labilním duševním rozpoložení.

Aby to fungovalo, jsou samozřejmě zapotřebí kvalitní herci. Především hlavní trojice doslova exceluje a Schmitzer je naprosto úžasný. Se zahořklou, místy nebezpečnou postavou, kterou ztvárnil, bych se bál komunikovat, ale přesto jsem k ní necítil jednoznačnou nenávist - podobně jako jeho filmový syn, který si musí vyřešit vlastní dilemata ohledně vztahu s otcem.

S postupujícími minutami se Schmitzerův stav zhoršuje a film začne více připomínat Hanekeho Lásku, ale dle mého názoru je LEPŠÍ, než tento oscarový snímek. A podle očekávání (což snad nemůže překvapit vůbec nikoho) Schmitzer skutečně umře a jeho "odcházející duše" je na plátně doprovázena velmi decentním, téměř nepostřehnutelným vizuálním fórkem (možná je to dokonce CGI trik) - což je opět něco, co je mimo fantazii a schopnosti 95 procent českých tvůrců, bohužel.

Film ale rozhodně není jen o umírání Schmitzera, nýbrž rovným dílem o všech třech hlavních postavách a několika vedlejších (Schmitzerův syn také projde významným vývojem).

Od samotného počátku mě ve filmu extrémně zaujala smyčcová hudba, která dávala záběrům unikátní atmosféru a složitostí svých harmonií překonávala cokoliv, co jsem kdy v českém soundtracku slyšel (viz trailer). Až ke konci mi došlo, že nejde o nového geniálního českého skladatele, ale byl to starý dobrý hitmaker Leoš Janáček. To ovšem nijak nesnižuje zajímavost použití té hudby ve filmu. (Snímek obsahuje také pár minut původní syntetické hudby Zdeňka Krále, která je funkční, ale nezajímavá.)

Mám k filmu jisté výhrady. Například některé motivy a podzápletky mi přišly až zbytečně stručné a nerozvinuté. Ale přesto je Jako nikdy v české kinematografii ojedinělým zjevením. Je to zdaleka nejlepší český hraný film od Okresního přeboru a opět jsem se utvrdil v tom, že je správné, když většinu českých filmů označuji za sračky. Kdybych to nedělal, nevyniklo by, o kolik je lepší tento film.

Meet The Real Trevor Phillips

Až se bude natáčet filmová adaptace hry "Grand Theft Auto 5", obsazení role psychopata Trevora Phillipse je naprosto jasné...

Stačí, když se Miroslav Táborský přestane usmívat.

Veselá mysl = Půl zdraví

To znamená, že Pavel Petel musí být zdravý asi tak na 9000 procent.

Pokud náhodou tohoto hrdinu naší doby neznáte, zde je jeho Tumblr blog.

Nechápu, že ho ještě neobjevil Hollywood...

Lord H. - Nové pravdivé drama z vysokoškolského prostředí

Pokud vám uniká, o co jde, tak viz tyto skutečné dramatické události.

K vidění 11. října v kině Aero.

Recenze: Křehká identita [Krehká identita] - 70%

Tento slovenský dokument se údajně zabývá dokumentováním Slováků, kterým záleží na jejich národní identitě, ale myslím, že lepší definice by zněla: "Zabývá se dokumentováním Slováků, kteří jsou totálně na hlavu, a shodou okolností si své šílenství vybíjejí při aktivitách, které nějakým vzdáleným způsobem v jejich chorých mozcích souvisejí se slovenskou národní identitou."

Kupodivu, nejméně polovina záběrů z traileru ve filmu vůbec není, ale to neznamená, že není zábavný. Oproti traileru samotný film působí odlehčeněji a hravěji, protože v něm není příliš mnoho mladých zdravých skinheadů a jiných fyzicky zdatných lidí - většina v něm zobrazovaných šílenců vypadá neškodně a jsou příliš staří na to, aby vás mohli zmlátit (pokud by nebyli ve výrazné početní přesile).

Nad projevy těchto lidí se většinou nedá nijak hlouběji přemýšlet, protože používají jinou výrokovou logiku a jiné mozkové funkce, než jaké jsem já kdy v životě poznal. Film je ale svižně sestříhán, takže působí jako zábavná přehlídka idiotů z Borata a obsahuje velké množství kultovních citátů, z nichž namátkou vybírám (a přeložil jsem do češtiny):

• "Jen díky naší víře se Čechům nepovedlo udělat z nás Čechoslováky."
• "Nechal jsem si udělat test DNA za 185 Euro a vědci zjistili, že mí předkové žijí zde na Slovensku už nejméně 20 000 let. A takových Slováků je 85 procent."
• "Jak vidíte, obraz svaté Marie ohořel tak, že připomíná tvar Slovenské republiky."
• "Až po letech se chlapec přiznal, že nám měl podpálit dům za to, že jsem byl pro samostatnost Slovenska"
• "Jediný bod Dzurindova programu byl dát Židům 850 milionů za vymyšlený holocaust a oni si to zvedli na miliardu."
• "Moje babička neměla Tisa ráda, protože jí nezařídil koncesi na trafiku, ale všichni ostatní ho milovali"
• "Vloupali se do mého domu a všechno rozmlátili mečem nebo valaškou"

Existuje bohužel jistá regionální bariéra, protože například já si nejsem jistý, o kolik procent byl Tiso méně zlý než Hitler, a už vůbec nevím, kdo byl "slovenský panovník Rastislav", se kterým se ve filmu také dost operuje. Takže mi pravděpodobně místy unikaly jisté zábavné drobnosti, nedocházel mi celý rozměr šarvátky fanatických Staroslovanů s fanatickými Maďary, a když se objevil transparent "Stop politizaci umění a nacismu", nebyl jsem si úplně jistý, jestli jeho autoři protestují proti nacismu nebo proti politizaci nacismu.

A mladší diváci budou pravděpodobně mít nezanedbatelný problém s porozuměním slovenskému jazyku, protože artikulace některých důchodců není nic moc (já měl naštěstí verzi s anglickými titulky).

Slovenský hip hop

Silně pochybuji o tom, že tento film někomu umožní nějak nahlédnout do nitra Slováků (protože se -možná naivně - domnívám, že toto nejsou typičtí Slováci). Ale je to 75 minut kvalitně sestříhané přehlídky lidské debility všeho druhu, při které se pobaví každý, kdo má smysl pro nekorektní humor.

Nebo kdo nemá rád Slováky.

Recenze: Justin - Jak se stát rytířem [Justin and the Knights of Valour] - 50%

V téhle pohádkové (nebo vlastně skoro nepohádkové) zemi kdysi frčeli hrdinní rytíři, ale pak se stalo cosi dramatického, rytíři byli vyhnáni / zakázáni a k moci se dostali byrokraté, vymýšlející stovky zbytečných zákonů a formulářů.

Mladý Justin by se ale chtěl stát rytířem (jako byl jeho dědeček), takže se vydává do světa, hledat někoho, kdo ho zaučí. A shodou okolností se právě chystá invaze do království, kterou vede jistý zhrzený vyhnaný rytíř...

Scéna v prvních 10 sekundách buď ve filmu vůbec není, nebo jsem na chvíli usnul a nepamatuji si to...

Jde o španělský film (natočený v angličtině) produkovaný Antoniem Banderasem. A je nutno konstatovat, že není o nic horší, ne6 animované CGI pohádky, vznikající v Hollywoodu. Bohužel, rozhodně není lepší - a to v žádném ohledu.

Po docela zajímavé rozehrávce je dále ústřední dilema (úředníci vs. rytíři) víceméně ignorováno a film je zcela klasickou dnešní pohádkou o cestě za hledáním sama sebe, dospívání a zabití padoucha, který nakonec spadne někam do hlubin (oops, spoiler!).

A než k tomu dojde, tak samozřejmě fešná hrdinka, která nejdřív hrdinu nesnáší, ale nakonec LOVE. A vtipní mniši - učitelé. A strašně otravný nemotorný kouzelník s rozdvojenou osobností. A hudba hrozně podobná Shrekovi. A titulní hrdina mi hrozně připomínal hlavního hrdinu Velké vánoční jízdy. Malým dětem jistě na tomto filmu nic vadit nebude, ale já měl ke konci co dělat, abych neusnul.

V původním znění je možná zajímavé poslouchat mnoho slavných anglicky mluvících herců (včetně Banderase), ale u nás je film samozřejmě dabovaný (i když ne špatně).

Celkově ale není o co stát. Konkurence je v tomto žánru velká a se špičkou (první Shrek, Jak vycvičit draka, první Kung-Fu Panda) se tahle remixovaná kopie nemůže měřit ani vzdáleně.

Recenze: Kauza Cervanová - 40%

Slovenský dokument, který se věnuje dnešním dozvukům brutálního zločinu, ke kterému došlo před téměř 40 lety.

Nejdříve neoddiskutovatelná fakta: V noci z 9. na 10. července 1976 někdo zavraždil dvacetiletou slovenskou studentku Ľudmilu Cervanovou, svázal ji a utopil. Tělo se našlo ve vodě po několika dnech.

V roce 1982 skončil dlouhý soud, ve kterém bylo sedm mladíků odsouzeno k mnohaletým trestům (od 4 do 24 let) za to, že Cervanovou unesli, několikrát znásilnili a zabili.

V 90. letech obvinění (nyní už na svobodě) podali stížnost, začal nový dlouhý soud a ten v roce 2004 potvrdil jejich vinu a některé z nich dokonce poslal znovu do vězení, aby si ještě pár let odseděli.

To jsou fakta, která nikdo nerozporuje. A jsou to bohužel asi tak jediná fakta, která nikdo nerozporuje, protože všechno ostatní je obrovsky spletitý guláš.

O případu Cervanová jsem do minulého týdne nevěděl naprosto nic (prý byl inspirací pro český film Bolero, který jsem neviděl) a to je zřejmě docela problém, protože tomuto filmu (tedy Kauze Cervanová) se vůbec nedaří nějak s případem seznámit nezasvěceného diváka.

V prvních minutách filmu je celá "oficiální verze" odprezentována jako kdyby šlo o jednoznačná fakta (jde pravděpodobně o záznam nějakého archivního pořadu z minulých desetiletí). To jest: "Pachatelé byli bohatí rozmazlení fracci z vlivných komunistických rodin, naložili Cervanovou do auta, odvezli k sobě domů, tam s ní souložili, pak ji odvezli k vodě a utopili. Policie je vyhmátla až po pár letech, oni se přiznali a byli odsouzeni. Tečka."

A pak se překvapivě celý zbytek filmu věnuje tomu, že všichni pachatelé jsou nevinní a nic takového neudělali!

Opakuji, film není o tom, že by se někdo zamýšlel nad nějakými eventualitami nebo něco zpochybňoval. Film je o tom, že všech sedm hochů (dnes důchodců) je bez debaty naprosto nevinných, a každý, kdo tvrdí opak, je buď estébák, agent CIA, skutečný vrah, člen justiční mafie, nebo aspoň nesvéprávný idiot.

A to nepřeháním! Skutečně je v jednu chvíli načata i historka o tom, že otec Cervanové byl leteckým instruktorem zahraničních pilotů, a že proto smrt jeho dcery nějak souvisí s mezinárodními tajnými službami! Dokazováno je to tím, že filmaři provedou rozhovor s jakýmsi Arabem, který u nás v 70. letech studoval a byl prý spolupracovníkem StB, a ten jim na kameru řekne lámanou slovenštinou několik polosmyslných přísloví, což vyvrcholí slovy (cituji přesně): "Keď ideš ako liška, každý okolo tebe skákať". A to je natočeno tak zlověstně, že z toho má asi vyplývat nějaké strašné spiknutí, ale není ani v nejmenším naznačeno jaké.

A to platí pro většinu filmu. Jeho tvůrci se snaží rozporovat a znevažovat všechny aspekty "oficiální verze" případu, ale nepřijdou s jakoukoliv svou teorií, která by se snažila vysvětlit, nebo aspoň naznačit, proč tehdejší komunistická policie poslala na dlouhá léta do vězení nevinné děti komunistických papalášů, respektive proč nechala zavraždit dceru leteckého instruktora.

Dokonce se o tom, že šlo o děti komunistických papalášů, dále už ani slovem nikdo nezmiňuje, a je naopak kladen důraz na to, že to byli citliví hoši, že nenáviděli komunistické zřízení, měli rádi kulturu, dopisovali si se vzdělanými francouzi, a tak dále... A všichni jejich přátelé a známí samozřejmě tvrdí, že ti hodní kluci nic hrozného nebyli schopni provést (což si určitě upřímně myslela i stará paní Mengeleová).

V tuto chvíli se filmu podařil poměrně husarský kousek! Totiž, ačkoliv jsem předem nevěděl o případu Cervanová vůbec nic a byl jsem zcela nepopsaný list, tento film ve mně postupně vzbudil velmi intenzivní přesvědčení, že to těch sedm opravdu udělalo a že tvůrci filmu jsou buď mentálně narušení, nebo placeni odsouzenými, nebo obojí. Což je samozřejmě zcela opačný dojem, než byl záměr filmu.

Řekl bych, že více než dvě třetiny filmu neměly nic ani vzdáleně společného s racionálními argumenty nebo důkazy. Místo toho jsem se musel dívat, jak:

• Obvinění natáčejí videa pro mezinárodní soudy, ve kterých popisují své křivdy, což někdo legračně simultánně překládá do angličtiny ("ponižování mé osobnosti" = "undersuppressing my personality")
• Nějaký důchodce, označený titulkem "farář a básník", hovoří o smyslu života a vesmíru u řeky, kde Cervanovou našli
• Dcera jedné z tehdejších svědkyň (která u zločinu ani u vyšetřování nebyla a nic o nich nemůže z první ruky vědět) dlouze hovoří o tom, jak vyšetřování její matku zničilo
• Tvůrci vysvětlují, že když oběť nenesla známky násilí, nemohla být znásilněna
• Tvůrci vysvětlují, že když se někdo odpoledne koupal a večer dělal palačinky, nemohl být v deset v noci na diskotéce
• Tvůrci vysvětlují, že i když se nejméně dva obvinění plně doznali a detailně popsali průběh oné osudové noci v přítomnosti svých advokátů, toto přiznání bylo vynucené a jejich právníci jim dostatečně nevysvětlili, že když se přiznají ke znásilnění a vraždě, mohli by být odsouzeni za znásilnění a vraždu
• Odpovědi "nevhodných" pamětníků jsou velmi účelově sestříhány. Například když je starý vyšetřovatel (Čech) dotázán, kdy přesně mu došlo, kdo je pachatelem, tak tento důchodce začne slovy "No, já nevím..." a zjevně se chystá pokračovat konkrétní odpovědí, nicméně je to ustřiženo hned po těchto třech slovech, aby to vypadalo, že je součástí spiknutí a neumí ani pořádně lhát
• Když mluví soudci, kteří obviněné odsoudili, je to doprovázeno jejich karikaturami, na kterých shodou okolností vypadají jako prasata (jako se v kdysi kreslili kapitalisté v Dikobraze)
• Velká část filmu je věnována tomu, že si tvůrci filmu pozvou "Amerického experta Patricka T. Coffeyho" (viz např. zde), aby odsouzené prověřil na detektoru lži a tím dokázal jejich nevinu!!! Polygraf je samozřejmě neprůkazný a u soudu nepřípustný jako důkaz, ale tvůrcům filmu zřejmě ani nedojde to, že o několik desítek minut dříve v tomtéž filmu mluvili o tom, že pachatelé zločinů mohou po letech být upřímně přesvědčeni, že jsou nevinní.
• A v závěru to dosáhne již zcela boratovského rozměru, kdy režisér filmu odchytává různé vysoce postavené politiky (včetně prezidenta Slovenské republiky!) na nesouvisejících akcích, jako je návštěva základní školy, a zde se je snaží přinutit k tomu, aby se mu na kameru vyjádřili k justiční zvůli. S čímž ho oni zcela logicky posílají do prdele, což on zcela logicky bere jako přiznání jejich viny a účasti na spiknutí.

Raději znovu upozorňuji, že netuším, co se tehdy doopravdy stalo, a nevím o případu nic víc, než jsem se dozvěděl z tohoto filmu. Takže pokud jsou některá má zde uvedená tvrzení nepravdivá, jsou nepravdivá proto, že jsem je tak pochopil právě díky tomuto filmu.

Kauza Cervanová jistým způsobem JE zajímavý film - podobně jako třeba Loose Change a podobné "dokumenty", u kterých mi způsob prezentace a fanaticky neobjektivní argumentace bohatě stačí k tomu, abych jejich tvůrcům nevěřil ani to, kolik je hodin. Ale přesto neuškodí je vidět, abyste zjistili, jaké názory existují a že zřejmě na nenulové procento populace takováto argumentace funguje.

Je možné, že kdybych si prostudoval informace o případu Cervanová z jiných zdrojů, mohl bych získat na vinu odsouzených jiný názor. Ale to jaksi nijak nesouvisí s recenzováním tohoto filmu, že ano...

P.S: Většina filmu pozůstává ze záběrů různých skrytých nebo poloskytých kamer a z archivních záběrů, takže nemá přílišný smysl hodnotit ho z filmové nedokumentární stránky. Například hudby jsem si všiml až při závěrečných titulcích. Michael Moore tento druh propagandy rozhodně zvládá výrazně lépe, přehledněji a zábavněji.

Recenze: Mortal Instruments: Město z kostí [Mortal Instruments: City of Bones] - 50%

Clary (Lily Collinsová, dcera Phila Collinse) je obyčejná holka z Brooklynu, která má občas neobyčejná vidění. Především občas vídá ve snech i jinde obrazec, který vypadá jako symbol vagíny s roztaženýma nohama.

Ale znamená něco jiného, co ovlivní její život ještě více, než vagína nebo roztažené nohy. Znamená to, že je jednou z Lovců stínů, kteří už mnoho staletí likvidují démony. Takže si oblékne leather fetish obleček, vezme kudly, vytetuje si magické runy a vyráží do akce. A mezi akcí se musí rozhodovat, jestli miluje leather fetish potetovaného Lovce, nebo roztomilého nerda s brýlemi.

Ten potetovaný leather fetish Lovec shodou okolností vypadá jako Riff Raff z Rocky Horror Picture Show (jenom má vlasy na jiných místech hlavy), což dokládá, že to, co bylo před 40 lety komicky odporné, je dnes sexy.

Za pár měsíců už si určitě nebudu moci vzpomenout, v čem se tento film liší od Percy Jacksonů, Nádherných bytostí, Jsem číslo 4 a všech těch dalších (pseudo)úspěšných sérií (nebo zamýšlených sérií) o teenagerech, kteří v sobě objeví nadpřirozenou moc a osudové poslání. Mortal Instruments jsou také na motivy knižní předlohy, což se projevuje mimo jiné tím, že i když má film podtitul "Město kostí" (jako první kniha), ve filmu je "Město kostí" nějaká tajná místnost pod hřbitovem, která není nijak důležitá pro děj (figuruje jen v jedné pětiminutové scéně).

Toto je přesně ten film, kdy matka hrdince v telefonu důrazně řekne "Hlavně za žádnou cenu nechoď domů", načež se hrdinka okamžitě sebere a utíká domů, kde na ni čeká slintající monstrum z Carpenterovy Věci, což hrdinku asi na 15 sekund trochu rozhodí. A to monstrum je docela hezky digitálně vyvedeno, vypadá lépe než digitální monstra v českých filmech, a na chvilku zažene nudu - protože na další monstra si musíme v tomto filmu dost dlouho počkat.

Nevýhoda je bohužel v tom, že v celém filmu není ani jeden herec, který by nějak zaujal svým výkonem (a to v jakémkoliv smyslu, tzn. nejsou ani dost špatní). V ostatních podobných filmech se občas objeví v menší roli někdo kvalitní, kdo dokáže svou menší rolí film oživit (Jeremy Irons, Emma Thompsonová), ale tentokrát to štěstí nemáme.

Příjemně mě ale překvapilo, že se ve filmu občas (tzn. asi jednou za 15 minut) objevil překvapivě dobrý vtípek / popkulturní odkaz (asi jako kdyby náhodné části scénář dopilovával Kevin Smith, nebo někdo podobný). Nevím, jestli to je záležitost filmu, nebo jestli je to už v knize, ale párkrát jsem se docela dobře zasmál na místech, kde jsem se pravděpodobně smát měl.

V jednu chvíli je nám například vysvětleno, že hudba Johanna Sebastiana Bacha naplňuje démony hrůzou, protože Bach záměrně použil takové strašidelné frekvence tónů, neboť byl jeden ze slavných Lovců stínů - a je to doprovázeno archivním obrazem potetovaného Bacha. Což mě naplňuje obrovskou nadějí, že v některém z příštích dílů se dočkáme něčeho takovéhoto (klik pro větší):

Bohužel, film je dost dlouhý a pokud se bere naprosto vážně (což je s přibývajícími minutami stále častější), je většinou velmi nudný a značně předvídatelný.

Recenze: Colette - 30%

Colette je drama z koncentračního tábora podle novely Arnošta Lustiga. Clémence Thiolyová a Jiří Mádl hrají Colette a Viliho, dva mladé lidi, kteří se poznali a zamilovali v koncentráku.

A to je asi tak všechno, čím si sem u tohoto filmu jistý. Vlastně si nejsem jistý ani těmi jmény, protože v materiálech distributora se jmenuje "Vili", ale v samotném filmu se podepisuje "Willy".

Při sledování tohoto filmu jsem si znovu a znovu uvědomoval, v jakém zvláštním stavu je česká kinematografie. Snažil jsem se to nějak sesumírovat a pak jsem si vzpomněl, že jsem něco podobného už kdysi na FFFILM psal. A našel jsem to: V úvodu recenze Láska je láska. Všechno, co tam píšu, platí zcela stejně pro film Colette.

A úžasná pointa, kterou jsem objevil až úplně nakonec, spočívá v tom, že film Colette režíroval stejný Milan Cieslar, který natočil Láska je láska!

U Colette je výsledek snad ještě smutnější, protože zjevně byla strašlivě drahá. Velké masové scény, obrovské stavby (nebo drahé digitální dokreslovačky), vlaky, tyfus, uniformy, mrtvoly u pecí, všeho víc než dost. A Colette má také mnohem složitější dějovou stavbu, než Láska je láska (například je vyprávěna nechronologicky) a má obsahovat mnohem složitější emoce, což činí výsledek ještě hroznějším.

Kamera víceméně funguje (ne že by byla nějak extra zajímavá, ale není špatná). Všechno je víceméně správně nastříháno a nasvíceno. A hudba je od Atliho Orvarssona, který složil například Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic (a nesložil Piráty z Karibiku ani Myšáka Stuarta Littla, jak se snaží tvrdit oficiální stránky filmu Colette - složil asi jednu dvacetinu druhých Pirátů a pak Stuarta Littla 3, což byl animovaný videofilm).

Prostě, ty peníze jsou na plátně vidět. Ale nevznikl za ně film, který by jakkoliv dramaticky nebo logicky fungoval.

A začíná to už úplně prvním titulkem, který zní "V roce 1944 se podařilo vězňům XXX a YYY uprchnout z koncentračního tábora a poprvé odhalili světu pravdu o masovém vraždění Židů." Oukej. A pak se díváme na osudy lidí v koncentračním táboře do roku 1945 a za celý film z toho koncentráku nikdo neuteče. Tak co ten úvodní titulek znamenal??? Je možné, že si například to jejich vyprávění poslechl Lustig a na jeho základě napsal svou novelu, v níž některé postavy jsou inspirovány těmi XXX a YYY. Ale pokud tohle víte, nepotřebujete to vidět na začátku filmu napsané. A pokud to nevíte, z toho nápisu si to nevyvodíte.

Pak nastane prolog z roku 1973, ve kterém starý Willy (neMádl) jede v New Yorku se svým synem na setkání s jeho snoubenkou. Její matka se ukáže být Mádlovou naprosto osudovou láskou z koncentráku (pozná ji podle jizvy na ruce), ale nedá při celé návštěvě vůbec nic najevo a odejde z jejího bytu a cestou domů synkovi vysvětluje, že jeho budoucí tchyni museli v koncentráku hodně znásilňovat, jinak by tam nepřežila.

A divák v tuto chvíli vůbec netuší, co se v mysli hlavních hrdinů vlastně odehrálo. Zamýšlená pointa zřejmě má být, že se při návštěvě oba vzájemně poznali, ale nechtěli svou starou koncentrákovou známost prozradit před dětmi. Ale celá ta scéna je natočena jako nevzrušivá konverzace na čajovém dýchánku, bez jakéhokoliv náznaku (pomocí jakéhokoliv filmového vypravěčského principu) hlubokých emocí, které musely s protagonisty cloumat.

Další velmi podobná scéna nastane uprostřed filmu, kdy mladý Willy (už Mádl) vejde do krematoria v koncentráku, všude kolem se válí desítky čerstvých mrtvol, a Willy začne na jednoho z pohřebníků radostně halekat "Ahoj, kamaráde, dlouho jsme se neviděli!" a jdou se spolu napít za pece. Je teoreticky možné, že na papíře ta scéna dávala smysl a měla ilustrovat, jak jsou po pobytu v koncentráku všichni citově otupeni a ignorují všudypřítomnou smrt. Ale natočeno je to jako něco z televizního sitcomu, když se potkají dva kamarádi na fotbale - bez JAKÉHOKOLIV emocionálního náboje, který by odpovídal situaci.

A takových scén je ve filmu spousta. Stalo se něco, co na papíře scénáře muselo vypadat jako scéna plná dramatických emocí, ale ve výsledném filmu to nevzrušeně prošlo plátnem a já se divil (a nejen já), jestli se opravdu právě stalo to, co se stalo, a proč na to nikdo na plátně nijak patřičně nereaguje.

Film ale selhává i v otrockém vyprávění děje a působí dojmem, že se scénář buď razantně upravoval, nebo se film dodatečně razantně přestříhával. Jen tak může dojít třeba k tomu, že hrdinka v táboře pravidelně na střídačku souloží se dvěma muži, pak přijde do jiného stavu a je doslova šokována, když po porodu zjistí, že otcem dítěte je jeden z nich a nikoliv ten druhý.

Zde je jakýsi starý treatment, který dává podstatně větší smysl, než výsledný film, se kterým nemá téměř nic společného. Dávalo by mi například smysl, že hrdinka chce být převelena do jiného transportu, a proto "musí být všem po vůli" (což je v treatmentu). Ve filmu ovšem jenom řekne doktorovi "Já to opravdu potřebuju!" a doktor jí podepíše bumážku a riskuje vlastní život...

K vyloženě WTF momentům pak patří scéna, kdy je hrdince přiděleno v koncentráku číslo "324459" a o pět sekund později vidíme, jak je jí na ruku tetována jednička (UPDATE: Je možné, že ta "jednička" byl začátek židovské hvězdy, ale výsledek není vidět a Mádl žádnou neměl). Nebo zlý esesák, který je tak zlý, že přistihne Žida, který mu podle rozkazu natírá plot, řekne mu "Ty smradlavej Žide, neznáš rozkaz? Ztratils hlas?", okamžitě poté ho zastřelí a okamžitě poté humorně zahláškuje "Opravdu ho ztratil".

Zlý esesák (znásilňujícího Colette) má být zlý, protože na potkání střílí lidi. Naopak Židi jsou hodní, protože nestřílejí lidi a jenom v klidu okrádají Němce a ostatní Židy.

Chápu, že se teď pouštím na docela tenký led, ale film je natočen tak neumětelsky, že když si zlý esesák postěžoval "Naši vojáci umírají a tady se žere čokoláda a meje francouzským mýdlem!", tak jsem s ním víceméně soucítil, zatímco kladní hrdinové ve mně v tomto filmu vzbuzovali především dojem "Židi jsou vychcaní a dokáží si nahrabat vždycky a všude."

A byl bych rád, kdyby se to nevytrhávalo v kontextu a nepsalo se nikde "Fuka tvrdí, že Židi jsou vychcaní".

Antitřešničkou na antidortu je pak dabing, který zní u většiny postav (které hrají cizinci) velmi nepřirozeně a dodává nechtěný humor strašlivým hláškám jako "Cítím tě v těle i duši celou svou bytostí". Jsem ochoten věřit, že v knize takové hlášky fungují - dokonce relativně fungují i ve filmu, pokud je pronáší starý vypravěč. Ale jako produkt dvacetiletých dabovaných úst znějí hrozně.

A znovu se potvrzuje, jak dobrý herec je Mádl - protože jeho postava vychází z toho guláše ještě relativně se ctí!

P.S: Jak už je v tomto žánru běžné, ve filmu je několik full frontalů, ale ne od té, od které byste je chtěli vidět.

Recenze: Nejvyšší nabídka [La migliore offerta / The Best Offer] - 80%

Virgil Oldman (Geoffrey Rush) je expert na umění. Má vlastní slavnou aukční síň, pouhým okem zjistí každičký detail o jakémkoliv obraze a jeho život je "tip top" - všechno má přesně nalajnováno a nic ho nemůže vykolejit, protože má 100 párů rukavic a tajnou místnost, kde má schované stovky portrétů žen od nejrůznějších malířů a pravděpodobně se u nich ukájí. Virgil Oldman je totiž kromě toho také panic.

A kromě toho je tak trochu svině, protože občas nejedná při odhadech a aukcích úplně férově a používá svého kamaráda padělatele (Donald Sutherland) k tomu, aby některé obrazy získal laciněji.

Virgilův život ovšem vykolejí brzy poté, co ho jistá mladá dáma (Sylvia Hoeksová) požádá a vydražení dědictví po svém otci. Dáma se jmenuje Claire a trpí agorafobií, takže ji posledních 10 let nikdo neviděl na vlastní oči. Netrvá dlouho a Virgil jí začne být posedlý.

A málem bych zapomněl na Virgilova mladého kamaráda, geniálního mechanika (Jim Sturgess), který z koleček, nalezených v domě Claire, začne pro Virgila sestavovat 200 let starého robota...

Tato kombinace thrilleru, romantiky a něčeho možná nadpřirozeného je jako závan odéru z minulých dob. Konkrétně ze 70. a 80. let minulého století, kdy se takovéhle filmy točily a byly myšleny zcela vážně. V pozdějších letech se k této poetice úspěšně vrátili De Palma nebo Scorsese, mnozí další to zkoušeli, ale málokomu se to povedlo.

Giuseppe Tornatoremu se to v tomto anglicky mluveném filmu povedlo.

Především je Tornatore mistr stylu. Když vidíme jeho krásně komponované záběry s dokonalou výpravou, s precizními pohyby kamery a s hudbou Ennia Morriconeho (ano, on ještě žije), je to pro většinu filmových fanoušků lahůdka. A ty záběry jsou navíc osídleny špičkovými herci. Tedy, především Geoffreyem Rushem, jehož každé gesto a každou větu je radost sledovat a poslouchat. Ostatní mu víceméně přizvukují a nahrávají, a dělají to tak, jak je zapotřebí. A Hoeksová má netradiční bottom frontal s palcem od nohy v puse.

Film se odehrává v evropském městě, které je záměrně anonymizováno: Je v něm "Central Park", je v něm nějaký veliký renesanční dóm, na policejní stanici je napsáno "Police", několik aut má skandinávské poznávací značky. Některé drobnosti jsou vyloženě lynchovské - například liliputka, která sedí neustále v kavárně a odříkává čísla. Film má tak precizní záhadnou atmosféru, že jsem nejméně do jeho dvou třetin naprosto netušil, kam se to celé bude vyvíjet (a do jakého žánru), a přesto má pozornost nepolevovala a spřádal jsem všemožné bizarní teorie, včetně té, že Claire je 200 let starý robot...

Nakonec se to všechno nějak vysvětlí a nastane něco jako pointa, ale v kontrastu s předcházejícími dvěma hodinami filmu jsem se nemohl ubránit mírnému zklamání. Ano, dává to víceméně smysl, všechno bylo snad vysvětleno (včetně té liliputky), funguje to na emocionální úrovni, ale dvě hodiny jsem byl provokován a drážděn, abych se těšil na něco zásadnějšího, co do sebe zapadne mnohem hladčeji.

Navíc je konec trošku nepřehledný a je IMHO nezbytné uvědomit si, že všechny scény v posledních pěti minutách, ve kterých je Rush zarostlý a neoholený, se odehrávají chronologicky až po všech ostatních scénách, které jsou ve filmu nastříhány po nich. Tedy, posledních pět minut není natočeno v chronologickém pořadí. Pravděpodobně.

Jak vidíte, některé drobnosti mi doteď nejsou úplně jasné a kdybych na film šel znovu, pravděpodobně si ho užiju více než napoprvé. Mix spousty témat a postav působí dojmem (mylným), jako kdyby šlo o adaptaci nějakého slavného tlustého románu, ve které musely být některé věci zjednodušeny / vypuštěny. Přitom jde ale o původní Tornatoreho scénář a je nutno ocenit, jak originální dokáže být, respektive jak konzistentně retro dokáže zůstat v roce 2013.

A my Češi musíme ocenit, co udělal pro pražskou turistiku a především pro tuto restauraci, ve které můžeme v příštích měsících očekávat davy kapitalistických turistů, hledající ciferníky a ozubená kola.

Shodou okolností jsem nikdy předtím neviděl žádný film Giuseppe Tornatoreho. Vím poměrně přesně, o čem je Bio ráj nebo Legenda o 1900, viděl jsem z nich mnoho ukázek, znám jejich soundtracky, ale jaksi jsem se nikdy nedostal k tomu, abych je viděl kompletní, v jednom kuse od začátku do konce. Po Nejvyšší nabídce to asi budu muset co nejdřív napravit.