30.4.08

Recenze: Iron Man - 80%

Tony Stark (Robert Downey Jr.) je superbohatý supercool obchodník se zbraněmi (a playboy). Jednoho dne je unesen v Afghánistánu (tuším) a zdejšími teroristy donucen, aby jim vyrobil zbraň. Místo toho si vyrobí létající brnění se zabudovanými zbraněmi, teroristům unikne, "prozře", stane se o něco lepším, a musí se postavit svému dosavadnímu "opatrovníkovi" (roztomile démonicky plešatý a fousatý Jeff Bridges), který by dále rád vydělával na zbraních a smrti. A ještě je tam ta záležitost se střepinou u srdce a silným elektromagnetem, ale nekomplikujme to...



Film Jona Favreaua (Elf, Zathura) je překvapivý tím, jak výborně v něm funguje většina neakčních konverzečních scén. Kromě Downeyho a Bridgese uvidíme v hlavních rolích ještě Gwyneth Paltrowovou jako Starkovu sekretářku (s potenciálem na něco víc) a Terrence Howarda jako Starkova kamaráda u armády. A kdykoliv se kdokoliv z nich (nebo více z nich najednou) objeví na plátně a nějak s někým komunikují, vždycky je radost na to koukat a především to poslouchat. Hlavně Downey hraje milionáře-parchanta tak roztomile, že není možné k němu necítit sympatie (bohužel mluví tak rychle, že se spousta z toho do českých titulků nevešla). V Iron Manovi je zkrátka překvapivě velká porce vydařené konverzačně/situační komedie.

Je kuriózní, že když došlo na očekávané bojové, akční a jiné trikové scény, neměl jsem jim co vytknout, ale tak nějak mi nepřišly ničím výjimečné a především jsem se těšil, až si zase někdo s někým začne povídat.

Jestli je to u stomilionového letního blockbusteru dobře, to nechám na vás...

P.S: Počkejte do konce závěrečných titulků.

28.4.08

U mě dobrý - 80%

Stručně: Jan Hřebejk je pořád výborný filmař. A pořád platí, že by si jeho talent zasloužil kvalitnější scénáře.



Méně stručně: Story z "divokých 90. let" se odehrává především v chatové osadě na Libeňském ostrově (tedy, je to chatová osada, ale někteří zde bydlí trvale). Poznáváme partu více či méně ujetých lidiček, kteří si tady "žijí své malé životy", atd., atp...

Jak je už u Hřebejka téměř tradicí, jednotlivé scénky fungují téměř vždy skvěle. Každé gesto, atmosféra, dikce každé hlášky, paráda... Píšu "téměř", tedy ne vždy (striptýz s liliputkou), ale mnohem častěji, než v 95% českých filmů.

Jak je už téměř tradicí, scénář jako celek je slabší, ale tentokrát tolik nevadí, že postavy jsou pouze načrtnuty a ani pořádně nevíte, jak se kdo jmenuje a čím se živí. Nevadí to, protože k vychutnání té hořce pohodové atmosféry vám stačí vědět, že ti lidi nejsou geniální, bohatí ani dokonalí, a pokud se něčím živí, není to důležité.

Asi ve dvou třetinách filmu dojde k dost neočekávané kličce, kdy se najednou zapomene na dosavadní atmosféru a zničeho nic se objeví zápletka: Jeden z hrdinů je totiž okraden skořápkáři o veškeré úspory a všichni ostatní se spojí, aby peníze získali zpět. Jde o neuvěřitelně překombinovaný plán, který je vysoce nepravděpodobný a i ty postavy, které se dosud chovaly na hranici idiocie, v něm najednou aktivně přiloží ruku k dílu a jsou cool jako Dannyho parťáci. Je to nezvyklé, ale není to nijak příliš na závadu, protože U mě dobrý se nesnaží o naprosto nic hlubokého a je to "jenom taková malá česká blbůstka".

Kéž by takových bylo víc.

P.S: Není mi úplně jasné, proč film uvozuje titulek "Libeňský ostrov, 1992". Kdyby to bylo méně konkrétní, například "Někde v Praze, někdy v 90. letech", fungoval by film úplně stejně dobře, a diváky by nemátly například následující drobnosti:

  • V roce 1992 v Libni nestály povodňové zábrany a kovová lávka přes řeku.
  • Bleší trhy v Kolbenově ulici nikdy nebyly těsně vedle Smíchovského nádraží (dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že filmaři chtějí, abych si myslel, že jsou vedle sebe, a že hrdinové nejezdí přes půl Prahy)
  • V roce 1992 nikdo nemohl mít na tričku hrdinu z Pokémonů.
  • V roce 1992 nemohl v zaplivané pražské nádražní hospodě být pinball "Terminator 2"...

23.4.08

Paříži, miluji tě [Paris, je t'aime] - 60%

V tomto sympatickém filmovém experimentu (z roku 2006) se sešlo osmnáct (většinou slavných) režisérů a režisérských týmů (bratři Coenové), aby natočilo osmnáct příběhů "o lásce k Paříži". Osmnáct minipříběhů, které dohromady mají necelé dvě hodiny a nesouvisejí spolu vůbec nijak, kromě toho, že se všechny odehrávají v Paříži (což je u poloviny z nich pro děj naprosto nepodstatné) a nějak velmi přibližně se všechny točí kolem lásky.



Mají v nich camea (žádné hlavní role v tomto filmu neexistují) různí slavní i méně slavní světoví herci a sami režiséři se objevují v miniroličkách v jiných segmentech (t.j. ne v těch svých). Je to taková mírně zábavná skládačka, pokud se vám chce přehrabovat se v IMDB.

Opravdu hodně se mi líbily tři segmenty:
  • Absurdní hraně/triková groteska o "typickém francouzském mimovi", který nikdy nesmývá líčidla, pantomimuje si ve svém prázdném bytě a jezdí v neexistujícím autě po Paříži, až pozná svou lásku (samozřejmě mimku) a mají spolu děcko. Scénář a režie Sylvain Chomet (Trio z Belleville).
  • Tlustá americká pošťačka deklamuje svůj domácí úkol, který napsala pro hodinu francouzštiny o své návštěvě Paříže, a skrz její stupidní sloh začne prosvítat cosi esotericky příjemného. Scénář a režie Alexander Payne (Bokovka).
  • Epizodka o tom, jak se se slepým Francouzem po telefonu rozejde jeho americká milá (Natalie Portmanová) a postiženému se kulometnou rychlostí honí hlavou vzpomínky na ni. Scénář a režie Tom Tykwer (Lola běží o život, Parfém: Příběh vraha).
Přibližně pět dalších epizod se mi "docela líbilo" a zbytek jsem tak nějak vydržel. Většina z nich by se dala bez větších problémů znázornit komiksovým stripem se třemi obrázky. Bylo evidentní, že kdyby některé z nich trvaly o dvě-tři minuty déle (např. ta gay scénka od Guse Van Santa nebo ta, kde imaginární kovboj zavede matku za jejím mrtým synem), byly by pro mě k nepřežití, ale vzhledem k tomu, že všechny měly okolo pěti minut, i ty nejnudnější skončily dříve, než jsem měl čas si uvědomit, že jsou nudné.

Nepochybuji, že se jiným divákům budou líbit úplně jiné epizody, než mně. Vlastně to byl docela chytrý nápad, natočit něco takového...

20.4.08

Taková normální rodinka - 20%

Český film, natočený podle knihy Fan Vavřincové (kterou jsem nečetl), podle níž byl kdysi natočen také stejnojmenný seriál, který si matně pamatuji. Především si pamatuji, že seriál byl vtipný. Na rozdíl od tohoto filmu, který nejenže není vtipný, ale ani není jasné, čím by měl být vtipný. Buď jde o katastrofální nezvládnutí filmařského záměru, nebo se tvůrci rozhodli udělat ze staré komedie současné sociální drama s bizarními prvky - některé scény jsou téměř jako od Lynche. Ale záměr to asi nebude.

Zajímavé je, že se mnohé postavy v průběhu filmu smějí (především kyjevská babička), ale nesmějí se ničemu vtipnému, ani při tom samy nejsou vtipné. Někteří herci jsou evidentně dobří, ale v tomhle filmu jim to není nic platné, protože se mezi sebou nedohodli, film jakého žánru vlastně natáčejí (a to už vůbec nemluvím o takových drobnostech, jako že není jasné, která postava má ke komu jaký příbuzenský vztah a proč se vyskytuje v blízkosti ostatních).



Trailer by měl obsahovat to nejlepší z propagovaného filmu. V tomto případě to bezezbytku platí a zbylých 88 minut je ještě horších.

17.4.08

Smrt on-line [Untraceable] - 60%

Film Smrt on-line vychází z "hezkého" nápadu, založeného na brutálnější verzi klasického internetového vtípku "čím víc lidí navštíví mou stránku, tím dřív vám ukážu nahé fotky své bývalé holky". Ve filmu jde o variantu "Čím víc lidí navštíví mou stránku, tím dřív umře tenhle člověk, kterého vidíte na videostreamu v přímém přenosu". Vidíme nějakého spoutaného nešťastníka na židli / na háku / v nádrži, a čím více lidí navštíví stránku s jeho přenosem, tím dříve nešťastník vykrvácí / je spuštěn do smrtícího mechanismu / je rozpuštěn v kyselině. Takový "Saw online".

Agentka z oddělení kyberzločinů (Diane Laneová) se o této stránce dozví a snaží se zjistit, kdo ji provozuje, odkud bere své oběti a zatnout mu tipec. To se jí ale nedaří a dokonce se jí ani nedaří zatrhnout provoz serveru.



Je zajímavé, že filmaři evidentně měli odborné poradce, kteří jim pomáhali s některými dialogy, a proslovy o DNS serverech a nízkém TTL mají poměrně hlavu a patu. Nicméně nezjistitelná a nezrušitelná stránka, která dokáže streamovat video 15 miliónům lidí najednou (navíc provozovaná jedním pošahaným chlapíkem!) samozřejmě existovat nemůže a upřímné pokusy tvůrců o její logické vysvětlení jenom film shazují v očích technicky vzdělaného diváka.

Technicky nevzdělaný divák tomu všemu možná bude věřit a bude mu jedno, jestli se mluví o DNS a TTL nebo švédsky. Jako detektivka film Gregoryho Hoblita (Hartova válka, Frekvence) poměrně slušně funguje, i když se scenáristé rozhodli, že identitu pravého vraha se divák dozví poměrně velmi brzo a zbytek filmu jen čeká, jestli se ho podaří polapit dřív, než on polapí Diane Laneovou. Hádejte, jak to dopadne.

Jako díl nějakého televizního krimiseriálu by to bylo naprosto bezchybné. Jako celovečerní film mi trochu uniká proč to bylo natočeno a proč by na to někdo měl chodit...

P.S: Pokud chcete vidět podobné mučení online, najdete ho na killwithus.com.

14.4.08

Suprhrdina [Superhero Movie] - 60%

Když Ricka Rikera (Drake Bell) kousla zmutovaná supervážka, stal se z něj superhrdina. A právě včas, protože ve městě řádí superpadouch, který vysává z lidí život. Podaří se ho Rickovi zastavit? Získá lásku krásné Jill? Je přece známo, že velká síla přináší velkou zodpovědnost. Nebo - jak říká Rickův strýček (Leslie Nielsen) - "velká síla přináší kurvy".



I když původní název Superhero Movie může připomínat kinematografické zrůdnosti pánů Friedberga a Seltzera (Děsnej doják - 0 procent, Děsnej biják - 0 procent, Meet the Spartans - mínus 20 procent), Suprhrdina naštěstí pochází od Davida Zuckera a Craiga Mazina (dlouholetého spolupracovníka bratrů Zuckerů) a nejedna jeho scéna opravdu JE VTIPNÁ! Bohužel, humor téměř nikdy nepramení z toho, že je parodován jistý žánr (konkrétně především Spider-Man a X-Men), nicméně mnohé scény obsahují oldschoolový absurdně dadaistický politicky nekorektní zuckerovský humor s dobrým komediálním timingem (např. závěrečná rvačka na slavnostním večírku, kdy se Dalajláma pere s Desmondem Tutu a Nelsonem Mandelou a papež to radostně fotografuje, zatímco Stephen Hawking si vylil horké kafe do klína a robotickým hlasem říká "Shit shit shit...").

Suprhrdina v žádném případě není geniální dílo a obsahuje mnoho scén, které prostě žádným způsobem nefungují, ale na nejednom místě jsem se při něm smál nahlas, což se mi v dnešní smutné době příliš často nestává.

Ci 60% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

10.4.08

Oko bere [21] - 60%

Ben (Jim Sturgess - Across the Universe) je geniální student MIT, kterému v dalším studiu brání nedostatek finančních prostředků. Proto po kratším váhání souhlasí s nabídkou svého profesora (Kevin Spacey, mimo jiné producent tohoto filmu): Pod jeho vedením se stane součástí studentského týmu, který pravidelně létá do Las Vegas, kde pomocí techniky tzv. "počítání karet" obírá casina o deseti- až statisíce dolarů při karetní hře Blackjack (nikoliv "Oko bere", jak nás snaží přesvědčovat čeký název). Ben si zpočátku chce přivydělat jen tolik, kolik potřebuje na studium, ale s jídlem roste chuť a svět luxusních hotelů a hýření je tak lákavý. A stejně tak lákavá je půvabná spolustudentka a spolupachatelka Jill (Kate Bosworthová - Superman se vrací).



Zábavná kriminálka? Sociální zamyšlení? Životopis? Jde o adaptaci autobiografické knihy z roku 1993 (snad proto některé detaily ve filmu působí podivně archaicky, i když by se měl odehrávat v současnosti), kterou jsem nečetl, ale nedělalo mi přílišný problém odhalit, co se mohlo stát a co si přimysleli v Hollywoodu:

Popisovaný systém pro zvýšení šancí na výhru v Blackjacku skutečně existuje a funguje (respektive fungoval, dokud se v casinech nezačaly používat průběžně míchající automaty). Při jeho úspěšnému používání se hodí být inteligentní a neztrácet hlavu, ale rozhodně člověk nemusí být student MIT nebo dokonce matematický génius. A divák nemusí být filmový génius, aby mu došlo, že studenti ve skutečnosti nebyli tak krásní a sexy jako ve filmu (většina z nich byli asiaté) a nezačala mezi nimi klíčit láska v nejluxusnějších lasvegaských apartmá.

Jak je i ve filmu zběžně zmíněno, používání "počítání" při Blackjacku není trestné a pokud vás při něm casino nachytá, může vás pouze slušně požádat, abyste laskavě odešli. To je samozřejmě velmi nehollywoodské, takže filmaři bez ohledu na logiku přidali Laurence Fishburnea jako krvežíznivého ochrankáře, která jde hráčům po krku a nezastaví se ani před fyzickým násilím. A hrdinové jsou nuceni - opět bez ohledu na logiku - používat extrémní převleky a kout pikle, které v závěru filmu vyvrcholí něčím zcela absurdním, za co by se nemuseli stydět Dannyho parťáci 4. Tyto zvraty nejsou nijak chytré (spíš naopak), ale jsou prvoplánovitě "cool" a umožní nám vidět Kevina Spaceyho namaskovaného za vousatého kovboje. Pravda, je to všechno celkem efektně naaranžováno, sestříháno a ohudebněno, ale je to v podivném rozporu se základní premisou filmu "Chytří, neriskující lidé mají vědecký plán, který nemůže nevyjít".

Robert Luketic, režisér Příšerné tchýně a Pravé blondýnky, se poprvé pokusil natočit něco, co není romantická komedie, a výsledný dojem je poněkud rozpačitý. Nedá se říct, že by fim měl nějaké naprosto zásadní vady na kráse nebo urážel diváka svou hloupostí. Ale není možné přehlédnout, že se toho za ty více než dvě hodiny na plátně moc zajímavého, zábavného nebo jinak výjimečného (jakýmkoliv způsobem) nestane.

Ci 60% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Abyste zlepšili svou šanci na výhru v Blackjacku, nemusíte být student MIT. Stačí vám umět nenápadně počítat po jedné, nezapomenout výsledný součet a umět ho sdělit (také nenápadně) kolegovi. A funguje to téměř přesně tak, jak je popsáno ve filmu.

Můžete si myslet, že při Blackjacku vykládá krupiér vždy náhodné karty. To ale není až tak úplně pravda. Protože je známo, jaké karty jsou v balíčku, stačí při hře počítat, kolik už bylo vyloženo vysokých a kolik nízkých karet, a z toho odvodit, že následně je vyšší pravděpodobnost toho, že přijde nízká, respektive vysoká karta. Pokud je již vyložena většina karet z balíčku a "rovnováha balíčku" je výše popsaným způsobem výrazně narušena jedním či druhým směrem, počítající (který celou dobu sází pouze minimální sázky) musí nenápadným signálem přivolat "hlavního hráče" a jiným nenápadným signálem mu sdělit aktuální počet vysokých/nízkých karet. Hlavní hráč pak vsadí velké peníze, přičemž má vyšší než obvyklou šanci, že budou vyloženy takové karty, jaké očekává.

4.4.08

Horton [Dr. Seuss' Horton Hears a Who!] - 60%

Člověk s přezdívkou "Dr. Seuss" je v USA extrémně slavný a je autorem mnoha extrémně slavných dětských knížek. Jde většinou o velmi útlé knížky, na jejichž stránkách jsou extrémně velkým písmem vyvedeny polodadaistické říkánky, doprovázené roztomilými ilustracemi.

Seussovy knížky byly v průběhu desetiletí mnohokrát zfilmovány (psal je už ve 40. letech minulého století). Z nedávné doby bych připomněl Grinche s Jimem Carreyem a Kocoura (The Cat in the Hat) s Mikem Myersem. Ať si o jejich kvalitách myslíte cokoliv, jedno je jasné: CGI podoba sluší Seussovým bizarním hrdinům mnohem lépe, než jakkoliv dobře maskovaní herci.



Horton vypráví o slonu Hortonovi, který zjistí, že na jednom smítku prachu existuje mikroměsto Kdosice, obývané Kdovíky, a jeho starosta ho slyší. Problém je, že ostatní zvířata slonovi nevěří, že to město existuje, ostatní Kdovíci nevěří starostovi, že existuje nějaký "velký svět tam venku" a oba tábory se chystají hlavní hrdiny zlynčovat za to, že mají příliš bujnou fantazii. Zajímavé je, že Kdovíci vystupují i v Grinchovi, ale tam nežijí na smítku, nýbrž na sněhové vločce...

Knížka má 70 stránek a na každé z nich jsou maximálně čtyři řádky textu. Děj tudíž musel být značně natáhnut, aby z něj mohl být film s celovečerní stopáží. Vypravěč (v českém dabingu Zdeněk Svěrák, stejně jako v Grinchovi) tudíž (na rozdíl od knihy) nepřijde ke slovu moc často a film je vyplněn mnoha monology a dialogy, i akčními scénami.

Pro neinformovaného Čecha je poněkud bizarní pocit, dívat se na film, který byl evidentně velice drahý, a vytvořili ho evidentně talentovaní filmaři, ale přitom jde o evidentní ptákovinu pro šestileté dětičky, která má snad méně logiky než Doba ledová 2 (s pár dospěláckými vtípky, aby se rodiče nenudili). Nesmíte o ději příliš přemýšlet, protože pak narazíte na větší množství logických trhlin, jako je třeba fakt, že se chystá oslava 100 let od založení Kdosic, Kdovíci mají délku života srovnatelnou s naší, ale na radnici přitom visí portréty stovek předchozích starostů, z nichž ten první je oblečen ve zvířecí kůži a drží kyj. A na smítku by ve skutečnosti nemohlo být město. Mno...

Díky maniakální energii všech zúčastněných film nenudí a obsahuje pár vyloženě úchvatných / citlivých / působivých sekvencí, při kterých jsem si uvědomil, že by byl dobrý nápad nechat Tima Burtona režírovat CGI film.

Český dabing je velmi dobrý, ale jakékoliv Dejdarovo snažení se v mých očích (uších) prostě nevyrovná (a nemůže vyrovnat) improvizacíme Jima Carreyho (Slon) a Stevea Carella (starosta).

P.S: Tentýž příběh natočili také jako krátký animovaný film před 15 lety v Rusku a samozřejmě ho pojali zcela jinak.

3.4.08

Co my jen víme [What The #$*! Do We Know!?] - 0%

Nejdříve oficiální text českého distributora:

Proč děláme pořád dokola stejné chyby? Proč máme pořád stejné vztahy? Proč si pořád znovu nacházíme stejná zamestnání? Jak je možné, že si v tomto nekonečném moři možností, které nás obklopuje, vytváříme stále stejné reality? Je možné, že jsme ve svém každodenním životě nějak naprogramováni? Naprogramováni ve způsobu, jak vytváříme svůj život? A máme nad svým životem nějakou kontrolu? Nový vědecký model, který odhaluje film Co my jen víme?!, říká, že ano. Všechno, co se nám děje, je výsledkem našeho vědomí – jsme absolutní strůjci svého života a dokonce i života mimo nás samé. Jaké jsou důsledky tohoto zjištění, jaké objevy k němu vedly a co může jeho uvedení do praxe způsobit, vysvětlují vědci, lékaři, filosofové či učitelé životního růstu.

Tento text jsem ovšem před shlédnutím filmu Co my jen víme nečetl, měl jsem pouze matné tušení, že to je nějaký "populárně naučný dokument o kvantové fyzice" a očekával jsem tudíž třeba něco jako Stručnou historii času.

Film (natočený mimochodem v roce 2004) skutečně začal jako sestřih různých lidí (převážně vědců), kteří říkali jisté základní informaci o kvantové fyzice, subjektivních realitách atd. To bylo prostříháváno dlouhými monology vypravěče (o obecných aspektech téhož) a hraným příběhem ženy (Marlee Matlinová), které se v životě nedaří a je nám naznačováno, že by se jí dařilo lépe, kdyby se uměla "lépe podívat na svět kolem sebe". Pár minut to ušlo, jen mi připadalo, že je vše vysvětlováno zbytečně polopaticky a opakováno pořád dokola.



Asi ve třetině filmu proběhl posun od víceméně logické argumentace k argumentům ve formě "Všichni víme, že X. Proč by tedy nebylo možné, aby Y?", přičemž už X mi často nepřipadalo jako doložený fakt a už vůbec mi z něj nevyplývalo Y. Současně jsem zjistil, že tvůrci mají zásadní mezery v chápání toho, co to vlastně ta kvantová fyzika je, a že si občas protiřečí s vědci, jejichž věty, vytržené z kontextu a použité proti jejich vůli, se ve filmu objevují.

Následně začaly vědecké argumenty typu "Na této fotografii je zvětšený krystal vody z japonského jezera. Na druhé fotografii je krystal téže vody poté, co jí požehnal zen-buddhistický mnich. Rozdíl je jasně patrný." a ověřená svědectví jako "Washingtonská policie oficiálně potvrdila, že když ve městě začalo několik tisíc lidí společně meditovat, zločinnost klesla o 25%". A do toho střídavě Matlinová, efektní střihy, dojemná hudba a neustálé abstraktní CGI animace toho, co se odehrává v pátém rozměru nebo uvnitř lidských neuronů (máte tam takové průhledné barevné rosolovité trpajzlíky, kteří krkají a tancují, kdybyste to nevěděli). To všechno vykládáno stylem, jako kdyby se dvanáctiletý snažil vysvětlit sedmiletému o čem byl Matrix.

Posléze si tvůrci přestali úplně hrát na to, že logicky argumentují nebo vysvětlují, a přešli k monologům, které vám prostě říkaly, jak to je, aniž by se tuto "pravdu" snažily jakkoliv vysvětlovat. Stal jsem se kvůli vám pirátem a stiskl na chvíli "Rec" na svém fotoaparátu. Zdůrazňuji, že toto je zcela náhodně vybraných pár vteřin filmu:



Když film skončil (a proběhla krátká diskuse s jedním z tvůrců), rychle jsem se vydal domů, abych zjistil, kdo za tímto dílem stojí a v jakého Xenu že mám podle nich začít věřit. Objevil jsem, že nejde o Scientology, ale že za tím stojí nějaká paní, které se v roce 1977 zjevil v kuchyni 35 000 let starý válečník z Atlantidy (a ve filmu velmi prominentně vystupuje jako jeden z "expertů"). A pokud jste hráli hru "Indiana Jones and the Fate of Atlantis", tak hlavní hrdinka prý byla inspirována touto paní! Tvůrci filmu ovšem velmi chytře nezmiňují žádné obyvatele Atlantidy, teleportační zrcadla a jiné své "pokročilejší teorie", díky čemuž film není zdaleka tak zábavný, jak by mohl být. Většina se ho nese v procítěném (hezky nastříhaném a hezky ozvučeném) vyprávění nesmyslů (čímž nemyslím "věty, se kterými nesouhlasím", nýbrž "věty, které mi nedávají smysl"). Dokážu si docela představit, že především důchodci (kterých byla z nějakého důvodu v sále dobrá polovina) z toho musí mít příjemný pocit: "Jo, sice nevím o čem to vykládali, ale znělo to moc hezky, fakt mě to dojalo".

Existuje mnoho filmů, které obsahují jisté poselství, se kterým nesouhlasím (např. Triumf vůle, Fahrenheit 9/11 nebo Umučení Krista), ale přitom uznávám, že jde o kvalitní filmy. Narozdíl od nich se mi v Co my jen víme žádné poselství rozklíčovat nepodařilo a nevím tudíž, co mi vlastně film měl říct (pokud to bylo něco jiného než "tito lidé jsou hodní a chytří, kup si jejich knihy").

Fanoušci tohoto filmu většinou vytýkají jeho odpůrcům, že "musí mít otevřenou mysl a pak film pochopí", což je opět typický "argument kruhem", používaný v nejrůznějších náboženstvích: Ano, pokud upřímně, z celého srdce, budu chtít v něco uvěřit, pak v to uvěřím a bude mi to připadat naprosto samozřejmé.

Toto veledílo jde do našich kin ve třech kopiích (což je třikrát více, než Gone Baby Gone) a toto jsou stránky jeho českého distributora. Byl bych schopen sledování tohoto filmu vydržet, kdybych na něj byl pozván zadarmo a po skončení dostal občerstvení a sadu hrnců (například). Představa, že bych za shlédnutí Co my jen víme měl platit vstupné v kině, mi připadá jako něco z Atlantidy.