Zajímavé téma, na jehož motivy mohl vzniknout vynikající HRANÝ film (se scénářem, dramaturgem a dobrým režisérem). Tento dokument ale obsahuje pramálo zajímavých scén (mnoho minut je vyloženě zbytečná výplň), ledacos je nakousnuto a nedořčeno, nebo řečeno nejasně. Po projekci následovala krátká diskuse s autorkou, při které jsem se o podstatě celé zápletky a o jejím pohledu na ni dozvěděl více než z celého filmu. (Ilča 70 %)
Víceméně standardní životopisný film s kvalitními hereckými výkony a několika ne zcela vydařenými pokusy o scény "mimo realitu". Výrazné plus je, pokud neznáte skutečné životní osudy hlavního hrdiny a můžete tudíž být aspoň trochu překvapeni. (Ilča 60 %)
Slabší než první film, a to bez ohledu na to, jestli jste ho viděli a jestli víte, kdo je Miki Černák. 100 minut mafiáni dělají náhodné mafiánské věci, pak Mikiho zavřou a je konec. Řemeslná stránka a herecké výkony jsou slušné, ale scénář je hodně slabý. (Ilča 30 %)
Nevím, co je "legálně" zapotřebí k tomu, aby se mohl film nazývat "dokumentem", ale tohle působí jako zcela standardní nízkorozpočtový hraný film. Je to hořká komedie, která těží z atmosféry jednotlivých scén (velmi rozvláčných), aniž by měla jakýkoliv podstatný děj, směřující k nějakým pointám. (Ilča 40 %)
Dobří herci, dobrá atmosféra, slušně řemeslně natočeno, občas dobrý vtip, ale scénář není nic moc a pokud o titulní postavě nic nevíte, je to místy dost zmatené (kdo je kdo, proč dělá to, co dělá, a proč by vás to mělo zajímat). Až na konci zjistíte, že je to jen polovina příběhu a na zbytek budete muset jít do kina za půl roku, což bych se odvážil označit za podraz na diváka. (Ilča 60 %)
Docela vydařená variace na "Shining" a "Lék na život". Bohužel, na konci je zásadní zvrat, který toho více zamotá než vysvětlí, a zůstane jen slušně hutná atmosféra a výborný herecký výkon Geislerové (která je bohužel ve filmu dost málo).
Ve filmu se spolu nepříjemně tlučou dva rozdílné koncepty: 1) Realistické syrové policejní drama podle skutečnosti a 2) Vysoce stylizovaná atmosférická podívaná ve stylu "Leona" nebo "Collateralu". Například hlavní dva hrdinové jsou většinou 1), zatímco akční scény, šílené scenáristické zvraty a Rytmus jsou 2). Při takové extrémní délce se to dá těžko vydržet, což je škoda, protože v tomto filmu je mnoho dobrého.
Velmi nesourodý guláš, kterým občas problískne pár sekund Jakubiskovy retro-poetiky. Těžko zjistíme, za co může on a za co ti, kteří po něm film dokončovali, ale je bolestně patrné, že se všechno mnohokrát razantně přestříhávalo, přezvučovalo a jinak měnilo. Obsahuje to několik extrémně WTF scén, ale zdůrazňuji, že to (bohužel) není tak špatné, aby to bylo zábavné.
Slovensko, rok 1980. Do bohoslovecké fakulty přijíždějí noví mladí studenti. Mezitím komunistický stát tlačí na církev, aby si moc nevyskakovala. Učitelé se snaží "držet hubu a krok", protože se (oprávněně) bojí, že v případě problémů fakulta bude prostě kompletně zrušena. Rebelštější studenti ale píšou anonymní výzvy a posílají depeše do redakce Svobodné evropy. A nad tím vším se vznáší stín jakési tajemné smrti, kterou sice vidíme úplně na začátku filmu, ale její kontext dlouho neznáme...
Služebníci jsou koprodukční film (Česko / Slovensko / Rumunsko / Irsko), který rozhodně stojí za to vidět, protože po hodně dlouhé době nabízí v kinech opravdovou podívanou. Ne že by v něm vybuchovali desetimetroví roboti, ale je tak skvěle audiovizuálně realizován, že jsem něco podobného (v česko-slovenských končinách) neviděl pravděpodobně od Domestika.
Film má sice zápletku, ale je velmi řídká a (záměrně) mírně zmatená a nechronologická. Mnohé není naplno řečeno a vidíme jen fragmenty něčích existencí. Služebníci jsou především o atmosféře, ale ta je nádherně hustá.
Slovensko, 1999. Mafián Wagner si zavolá poslance s přezdívkou "Bobo", na kterého má kompromitující materiály (video, na kterém souloží s nezletilou prostitutkou) a udělá mu nabídku, která se neodmítá: Bobo založí politickou stranu (nazvanou "Strana"), stane se premiérem a půjde Wagnerovi na ruku.
Slovensko, 2012: Strana vyhrává volby (neboť ji podporuje církev) a Bobo se stává premiérem. Story začíná...
Film Sviňa (podle románu, který jsem nečetl) je typickým představitelem současného česko-slovenského politického thrilleru. Tvůrci rozhořčeně poukazují na to, jak je většina politiků morálně zkažená a zkorumpovaná, a jak se neštítí trestných činů, včetně těch nejzávažnějších.
Značná část podobných filmů má problém s tím, že je v nich příliš mnoho postav, které dělají příliš mnoho sviňáren najednou, takže výsledek není dostatečně působivý, nebo je dokonce nepochopitelný. Viz například Amnestie, Kandidát nebo Hranaři.
Sviňa nemá problém s nepochopitelností. Má omezený počet hrdinů (z různých sociálních vrstev) a její děj je velmi přehledný. Což je dobře.
Co není dobře: Celá zápletka je strašlivě šablonovitá a až nechtěně vtipná tím, jak extrémně polopatické v ní všechno je a jak černobíle je nám vysvětlováno komu máme fandit a komu ne.
Církev je zkorumpovaná a kněz nerad souloží s prostitutkami, protože má radši děti.
Wagnerova milenka provozuje dětský domov, kam jsou svážena neplnoletá děvčata a jsou zde z nich vychovávány prostituky pro politiky. Zdejší ošetřovatel je gangsta a má na hlavě vytetovaného Ježíše.
Wagnerova milenka mu při sexu říká "Ave ty", na což on odpovídá "Ave já".
Hodný mladý novinář je všemu na stopě, ale je zabit, což vede k tomu, že se v církvi hne svědomí a přestane mafiány podporovat
Naštěstí se podaří prolomit heslo do novinářova počítače (protože ho má napsané na fotce hned vedle počítače), jsou v něm nalezeny všechny kompromitující materiály, která jsou zveřejněny a vedou k masovým demonstracímm a vítězství demokracie (asi).
Na konci to vypadá, že Bobo bude konečně zatčen, takže doma chlastá u pracovního stolu, na kterém stojí jeho fotografie s Donaldem Trumpem.
Film má necelých 100 minut, takže i když děj není nijak složitý, je přece jen značně zhuštěný, což vede k tomu, že mnohé postavy postihne nějaký dramatický osud dříve než bychom je stačili poznat, natož si k nim vytvořit nějaký vztah. Například dvě holky v dětském domově si slíbí, že "Budou jako sestry a nikdy se neopustí", aniž by spolu předtím prohodily jediné slovo. Dalo by se říct, že film Sviňa obsahuje jen samá vyvrcholení a žádnou předehru, která by těm vyvrcholením dávala nějakou váhu. V celém filmu neexistuje myslím ani jedna postava, která by nebyla stoprocentně černobílá a šablonovitá.
A bohužel, na rozdíl od Červeného kapitánaneboOni a Silvio,Sviňa není nijak audiovizuálně zajímavá a svá vyvrcholení nám předkládá rutinním, téměř televizním způsobem. Nějaká výraznější stylizace a dravější tempo by filmu výrazně prospěly.
I když film začíná titulkem, že všechny události jsou smyšlené, je zjevné, že tvůrci "odvážně tnou do živého" a "vyjadřují se k palčivým projevům dnešní společnosti". Což je samozřejmě skvělé alibi a kdybyste se tvůrců zeptali, který slovenský církevní hodnostář že to souloží s dětmi, tak byste se jistě dozvěděli, že nikdo, protože je to smyšlené, nudge nudge wink wink... Ostatně, na Slovensku to s tou mafií nebude tak žhavé už z toho jednoduchého důvodu, že tento film byl uveden do slovenských kin a jeho tvůrci stále žijí.
Jistě se budou ozývat hlasy, že "tento film je nutno vidět, protože ve Slovenské politice se děly (a dějí) podobné dramatické věci". Což je argumentace, se kterou nesouhlasím a rozhodně si nemyslím, že jakýkoliv film "je nutno vidět" jen z toho důvodu, že se snaží vyprávět o něčem skutečném, dramatickém.
Sviňa by pravděpodobně chtěla být něčím kontroverzním a odvážným, ale není. Naopak, dává jisté nezanedbatelné části publika přesně to, co tato část chce, bez riskování, bez zajímavých nápadů a bez zápletky, která by fungovala sama o sobě, jako filmová zápletka.
U nového česko-slovenského filmu Příliš osobní známost jsou nejdůležitější dvě skutečnosti: 1) Tvůrci tvrdí, že je to komedie, takže pokud je zrůdný a strašidelný, je to zřejmě chyba. 2) Vznikl podle slavné knihy (hádejte, jestli jsem ji četl), takže je možné, že za jeho celkovou šílenost nemohou pouze filmaři, ale také autorka knihy. Následují spoliery spojené s best-of tohoto filmu.
Začněme od prvního záběru filmu: Jsme ve vesmíru. Vidíme CGI rotující Zeměkouli. Ozve se populární song, ale divně tlumený. Před kamerou pomalu proletí kniha "Příliš osobní známost". Před kamerou pomalu proletí rádio (které zřejmě hraje ten song). Rádio odletí a táhne za sebou kabel. Na konci kabelu je automobil, ve kterém sedí postava ve skafandru (a které nevypadá jako vesmírná Tesla Elona Muska). Auto odletí. Kamera rychle najede na Zeměkouli, někam doprostřed oceánu, tisíce km od nejbližší pevniny. Uvidíme ryby. Kamera se vynoří. Jsme na pláži, kde se opalují turisti. Začíná film.
O ničem z toho (kniha, auto, rádio, oceán, ryby) se samozřejmě už dále film nezmiňuje a samozřejmě nevyplyne žádná souvislost, která by tomu záběru dala později nějaký smysl. Tudíž laťka WTF je od počátku nastavena velmi vysoko.
Slovensko-český film Amnestie vypráví o vzpouře vězňů v Leopoldově v roce 1990, což je ale značně zavádějící věta. Vzpoura je skutečně vyvrcholením tohoto filmu, ale věnuje se jí sotva závěrečná čtvrtina snímku. Zbytek filmu je o mnoha různých věcech, z nichž některé souvisí se vzpourou jen velmi, velmi okrajově (většina filmu se vůbec neodehrává ve vězení).
Režisérem Amnestie je Jonáš Karásek, který nedávno natočil film Kandidát. Doporučuji vám přečíst si jeho zdejší recenzi, protože Amnestie na mě v mnoha ohledech působila stejně jako Kandidát.
Amnestie má skvělou řemeslnou stránku, přičemž "řemeslnou stránkou" myslím přesně to, co vysvětluji v recenzi Kandidáta. Jonáš Karásek jistě natáčí vynikající videoklipy a jistě by výborně natočil nový reboot Mortal Kombatu. Většina scén v Amnestii je působivá tím, že mají správnou vizuální atmosféru, střih a hudební doprovod, které vytvářejí patřičnou atmosféru. Ale u mnoha z těch scén je velmi nejasné proč postavy dělají to, co dělají, a proč je zrovna tato scéna smutná nebo hořce ironická nebo plná naděje. A především: Co má kurňa tato scéna společného s předchozími scénami s týmiž postavami!?!
Slovensko-český dokument o Britce Janette Butlinové s nevyléčitelnou nemocí (svalovou dystrofií), která se rozhodne vydat do Švýcarska a zde provést "asistovanou sebevraždu", nebo jak se tomu říká, aby měla důstojnou smrt.
Filmaři měli to obrovské štěstí, že narazili na Butlinovou, která je jednak velmi racionální a jednak velmi otevřená (bývalá nudistka), takže jim dovolila extrémně intimní přístup k sobě a své rodině. Vidíme nejen její monology, ale i její diskuse s nejbližší rodinou a přáteli, ve kterých se řeší to, co se chystá udělat, a různé praktické věci, které s tím souvisí (např. co bude s domem a co bude s jejím popelem). Je to všechno velmi opravdové a velmi, velmi emocionálně intenzivní.
(Oficiální text distributora) Drogově závislý pankáč Kwička žije se svojí družkou a synem v rozpadajícím se podnájmu. Jeho alternativní způsob života se střetne s tvrdou realitou, když dostane dopis od sociální péče s výstrahou, že mu bude dítě odebráno. Kwička se pokusí věci napravit, ale jeho impulzivní chování promění snahu o záchranu ve volný pád. Režijní debut Juraje Šlauka se inspiruje osudy lidí žijících na periferii.
Tento popis děje nového česko-slovenského hraného dramatu je zajímavý tím, že v samotném filmu Kwička žádný dopis od sociální péče nedostane, žádné odebrání dítěte se "napravit" nesnaží, a vůbec se ve filmu nevyskytuje žádná "snaha o záchranu" čehokoliv nebo kohokoliv (pokud "snahou o záchranu" nemyslíme to, že Kwičku chce zatknout policie za vloupání a on uteče). A že je ta žena na plátně jeho družka (a ne například manželka nebo sestra), to se z filmu samotného také nedozvíme, stejně jako skutečnost, že to dítě není její, nýbrž Kwičkovo. (Aspoň já jsem si ničeho z toho nevšiml a nejsem si vědom toho, že bych v kině usnul.)
A bylo by dobré, kdyby něco z toho ve filmu bylo. Tento film by totiž zoufale potřeboval cokoliv, co by se podobalo zápletce (jakéhokoliv druhu).
Na motivy úspěšné knihy vznikl slovenský horor, ve kterém jsou nejdříve hodinu odhalována strašlivá tajemství minulosti a pak hodinu čtyři lidé chodí lesem a mají psychotické zážitky.
Potenciální agresivní slovenské čtenáře raději rovnou upozorňuji, že jsem knihu nečetl, číst nebudu, a nijak nehodnotím její kvality. Píšu pouze o filmové verzi a nesouhlasím s tím, že bych k pochopení filmu měl číst knižní předlohu.
Film (a kniha) údajně vychází ze skutečných událostí, což znamená, že se za posledních 100 let v okolí kopce Tribeč záhadně ztratilo / zbláznilo několik lidí. Film kolem toho postavil složitější story, spočívající v tom, že si jakýsi mladík přivydělává v demoliční četě a ve starém opuštěném blázinci najde záznamy o oběti tribečského kopce. Následně se on a jeho přítelkyně dají dohromady se dvěma dalšími "poloexperty" na tuto oblast a vydají se tam. A cosi se jim tam stane, nebo spíš "stane"...
Bratislavský mladík je v noci po maturitním večírku zákeřně zabit partičkou skinheadů. Zpočátku se vše zdá být jasné. Existuje videozáznam vraždy a pachatelé jsou brzy identifikováni. Ale soud je překvapivě osvobodí a nešťastný otec začne pátrat na vlastní pěst, zda jsou skutečně slovenské zákony tak podivné, nebo zda je za tím něco víc.
Slovenské drama Ostrým nožom je velmi kvalitně řemeslně natočeno. V depresivních šedo-modrých odstínech vidíme depresivní (post)komunistickou architekturu (film se odehrává v roce 2005) a postavy, které jsou většinou zničeny (post)komunismem (a případně také smrtí syna). Celý film má velmi slušnou hutnou atmosféru, jaká se většinou v současných česko-slovenských snímcích nevidí!
Tudíž jsem byl od počátku docela natěšený, že uvidím variantu na Death Wish, nebo spíš na Equalizera/Muže v ohni (protože herecké výkony za něco stály). Všechno jelo podle tradičně nalinkovaného scénáře, všichni byli zkorumpovaní, vzdělaný plešoun ve skinheadském oblečení tatínkovi vysvětloval, že "by byla škoda, kdyby se vaší rodině něco stalo", jediný mladý nezkažený právník se odhodlal otci pomáhat, a tak dále, a tak dále...
Dvanáctiletá Nina (Bibiana Nováková) žije v Bratislavě se svou matkou, bývalou tanečnicí, která je rozvedená a teď se zkouší dát dohromady s rakouským pumpařem. Občas si Ninu půjčuje její otec jeřábník, který se s matkou intenzivně nenávidí. Občas toho má Nina dost a někam uteče. Vpodstatě jediným pevným bodem v životě pro ni je její láska k plavání.
Slovenský film Juraje Lehotského Nina je dalším zástupcem pod-podžánru "Všichni jsou v hazjlu, ale nejvíc to dítě v hlavní roli". Dokonalým příkladem takového filmu je britský Rozbitý svět, z českých končin pak nedávný snímek Na krátko, kterému je Nina opravdu hodně podobná, včetně toho, že se v ní stříhají vlasy na krátko. Nina je ovšem starší, vznikla už v roce 2017. (Ale na různých online digitálních nosičích jsem ji nenašel.)
Nina nabízí fantastické herecké výkony (s výhradou níže), sugestivní "unavenou" atmosféru a pomalu plynoucí děj, jehož pointa je víceméně neodvratná. To vše s velmi omezeným rozpočtem, který tvůrci rozumně "obcházejí", vědomi si svých finančních možností. Takže to (přes pomalé tempo) celé docela rychle uteče (a je velmi dobře, že film má pod 90 minut).
Proč tedy "pouhých 60 procent"?
Především kvůli naprosto bizarnímu rozhodnutí českého distributora, který nechal všechny postavy nadabovat do češtiny! A rozhodně to není dobrý dabing.
Nad tímto rozhodnutím mi zůstává stát rozum (i ledacos jiného). Nina rozhodně není komerční film a rozhodně to není film pro děti. Polovina síly tohoto snímku tkví v jeho hereckých výkonech, které pozůstávají především z dialogů (nikoliv z honiček a střílení laserů). Když postavy mluví jako v mexické telenovele, většina těch hereckých výkonů je zničena. Kompletní slovenskou verzi jsem neslyšel, ale výše umístěný trailer (v původním znění) mi bohatě stačí k potvrzení domněnky, že ve slovenštině jsou herecké výkony mnohem působivější.
Mladá Zuzana (Gabriela Marcinková) je nadějná sochařka. Chodí s programátorem Andrejem (Vojtěch Dyk) a nelíbí se jí, že se jí málo věnuje a tráví dlouhou dobu programováním pro svou firmu, daleko od Zuzany (ona je pravděpodobně v Bratislavě, on pravděpodobně v Praze, ale o tom až za chvíli). Pak dostane Andrej od svého šéfa nabídku, která se neodmítá: Andrej i Zuzana budou nějakou dobu bydlet na samotě v hyperluxusním domě, který je kompletně ovládán umělou inteligencí (kterou pojmenují Alfréd), naprogramovanou Andrejovou firmou. Budou zde provádět jakýsi beta testing této A.I. předtím, než bude její existence odhalena bohatým klientům a zbytku veřejnosti. Alfréd se nejdříve se Zuzanou rozumně baví (Andrej je pořád většinu času pryč), ale postupně se začne chovat nějak divně. A co ten soused (jediný široko daleko) dole v chatě? Ten se taky chová nějak divně...
Důvěrný nepřítel je česko-slovenský hardcore kyberthriller "od tvůrců filmů Snowboarďáci a Rafťáci" (což je nejen objektivní pravda, ale také doslovný citát z oficiálního plakátu, tedy součást propagace, nikoliv můj výsměch).
A kupodivu, výsledek dopadl přibližně tak, jak byste očekávali, že by mohl dopadnout hardcore kyberthriller od tvůrců Snowboarďáků a Rafťáků. To znamená neuvěřitelně strašlivě a nepodařeně a v některých okamžicích hodně (nechtěně) vtipně.
Bohužel, nechtěná vtipnost tohoto filmu není dostatečně intenzivní na to, abyste měli důvod na něj chodit. Většina filmu je jen nudná. Naštěstí vám ale mohu celý film podrobně odvyprávět, takže do kina nemusíte chodit:
Chtěl bych především důrazně upozornit, že i když tento film hodnotím deseti procenty, neměli byste si ho nechat ujít. A stejně důrazně bych chtěl upozornit slovenské čtenáře, kteří tento film viděli ve svých kinech před pár měsíci (a případně nesouhlasí s mým hodnocením), že nehodnotím jejich originální verzi, nýbrž tu, která přichází do našich kin a od té původní slovenské se velmi zásadně liší (viz dále)!
Existuje mnoho tanečních filmů o nuzných dancerech odnikud, kteří překonají svůj status outsiderů i symbolické vzájemné konflikty, dostanou se do finále televizní soutěže a konečně si splní sen (a mohou odcestovat tančit do kapitalističtější země, než je země vzniku filmu). Podobných filmů existují tuny, přičemž některé z nich mě bavily, zatímco jiné ne. Slovensko-český film Backstage mě bavil velmi, ale převážně na místech, na kterých mě bavit neměl, a způsobem, který tvůrci nezamýšleli.
West Coast Crew, modorfaker!
Následující text se bude dost detailně věnovat zápletce (respektive "zápletce") filmu, ale nepředpokládám, že by to kdokoliv příčetný mohl pokládat za spoilery.
