Jak na zálohování důležitých dat

(Tento post není o filmu)

Dnes bych se rád rozhovořil o tom, jak jsem (snad) skoro dokonale vyřešil své problémy se zálohováním, a to konkrétně:

1) Mám ve svém PC několik set GB dat, o která nikdy, za žádných okolností nechci přijít.

2) Některá ta data se dost často mění (i každý den), ale 99 procent z nich nikoliv.

3) U některých z těch dat potřebuji mít možnost vrátit se ke starší podobě oněch dat, kterou měla například včera nebo před rokem.

4) Mám Linux, takže vyrobit si pár jednoduchých skriptů, patřičně je provázat a spouštět je přes cron je pro mě jednodušší, než hledat nějakou hezkou barevnou zálohovací aplikaci s GUI. Pravděpodobně jde analogické řešení provést ve Windows, ale neporadím vám s tím.

O konkrétní podobu těch skriptů ani tak nejde. Spíš jsem myslel, že by vás mohlo zajímat, jaký software (všechen zdarma a open source) k tomu lze úspěšně použít. Takže:

Netradiční hudební klaviatury: Co vám chtělo GHS zatajit

Pokud jste četli nebo sledovali to, co jsem napsal nebo přednášel o hudební harmonii, jistě víte, že ač hraju již téměř 40 let na klavír, klasické klavírní klávesy považuji za nelogickou zrůdnost, na které snadno zahrajete tóniny C-Dur a A-moll, ale mnohem méně snadno zbylých 11 durových a 11 molových tónin. Tzn. například hrát na klavíru v Gis Dur je taková zrůdnost, že nikoho soudného nenapadne v této tónině něco vymýšlet a přesouvat se do ní, pokud k tomu není nucen fyzickým násilím.

Mnohem logičtější je očíslovat si půltóny celými čísly (například C E G je 60, 64, 67) a pak provádět transpozice prostým přičítáním a odčítáním. Také počítačový software vesměs umožňuje zadávat tóny do "piano roll" a snadno je transponovat posunutím nahoru/dolů. Ovšem pořád zůstává "problém" toho, jak si usnadnit hraní toho, co složíte nebo zaimprovizujete ve složitějších tóninách.

Přemýšlel jsem o různých bizarních způsobech, jak vymyslet kláviaturu, která by byla isomorfická - To znamená, že když na takovou klávesnici cokoliv zahrajete, můžete to transponovat do jiné tóniny prostě tím, že posunete ruku do jiné polohy a zahrajete znovu přesně totéž (což na klasickém klavíru nefunfuje, ale např. na kytaře ano - pokud pomineme prázdné struny).

A teprve před pár dny mě napadlo podívat se, jestli někdo už něco takového nevymyslel. A samozřejmě, že vymyslel...

Například klaviatura "Jankó keyboard", podle jistého Maďara, který ji vymyslel už v 19. století!

Lua: Krása v jednoduchosti (video a kniha)

Zde je záznam mé přednášky o supercool programovacím jazyku Lua na letošním DevFestu.

Ještě před přednáškou jsem začal pracovat na online knize o Lue v češtině, jejíž rozpracovanou podobu můžete vidět (a připomínkovat) zde v Google Docs. Tato kniha je a i nadále bude k dispozici zdarma.

Na viděnou

Pokud mě chcete vidět naživo, tak se vám (kromě stalkování před mým domem) nabízejí v nejbližších dnech a týdnech hned tři možnosti:

Už tuto sobotu (9. listopadu) mám dopoledne úvodní přednášku na konferenci Game Developers Session v Praze v Dejvicích. Budu mluvit o tom, že nezávislí vývojáři (což je téma letošního ročníku) jsou téměř jediná šance, jak dostat současný herní průmysl z toho nezábavného marasmu, ve kterém se nachází. Nbudou chybět ukázky z japonských videoher.

O dva týdny později se pak koná DevFest v Praze na náměstí Míru, kde budu mít dvě přednášky (jejichž přesný čas není zatím znám):

Jednak přednášku o jazyce Lua, kdy se pokusím ukázat, proč tento pidijazyk pokládám za velmi užitečný a geniálně vymyšlený.

A jednak praktický workshop o skládání hudby pro skoroamatéry, který bude úzce navazovat na mou loňskou přednášku tamtéž (a je nutné, abyste tu loňskou přednášku viděli, pokud chcete jít na workshop).

Všechny tři akce budou s praktickými ukázkami. Přítomnost gay psa bohužel nemohu najisto slíbit.

Skladatelem snadno a rychle: Retro závan

Dnes vás chci blíže upozornit na jednu velmi praktickou aplikaci vhodnou pro ty z vás, kteří zkoušejí skládat hudbu po přečtení mých tutorialů.

V nich jsem vám doporučoval hudební program FL Studio, ale dnes vás chci upozornit na něco, co je ještě víc hardcore a mnohem víc multiplatformní (FL Studio je pouze pro Windows). A velmi snadno se v tom dělají soundy, které znějí jako osmibitové počítače. :)

Jedná se o program SunVox, jehož homepage je zde. Jak si záhy všimnete, SunVox je k dispozici pro Windows, Linux, Mac OS X, Windows Mobile, PalmOS, Maemo, Meego, iOS a Android, přičemž všechny verze jsou mezi sebou PLNĚ KOMPATIBILNÍ a žádná není nijak omezená v tom, co umí! Desktopové verze jsou zcela zdarma, mobilní verze stojí pár stovek Kč.

Celý program má (včetně demo skladeb) jen pár megabajtů a jedná se o evolvovanou verzi různých slavných hudebních "trackerů" z minulých desetiletí. To znamená, že dnes můžete mít libovolný počet tracků, libovolně propojené virtuální efekty, libovolnou polyfonii atd...

Pozor - rozhodně netvrdím, že SunVox je jediný současný existující hudební tracker. A dokonce ani netvrdím, že je nejlepší (nezkoušel jsem podrobně všechny existující). Je ale příjemně multiplatformní a dělá se mi v něm (po krátkém zaučení) velmi rychle. Nevýhodou naopak může pro někoho být, že není GPL, a to ani ty jeho verze, které jsou zdarma.

K používání programu nepotřebujete kromě počítače (nebo mobilu) nic dalšího. Nepotřebujete dokonce ani MIDI klávesy, neboť se tóny dají hrát na normální PC klávesnici. MIDI keyboard se ale dá připojit, stejně jako audio vstup, takže můžete SunVox používat ve svém mobilním zařízení jako poměrně schopný přenosný efektový procesor!

(Na mobilu je pochopitelně všechno ovládání poněkud kostrbatější, ale i tam jde zadávat a měnit cokoliv.)

Tohle jsem v SunVoxu splácal dohromady za první dva dny, kdy jsem se s programem učil zacházet, a docela hodně mě ta tvorba bavila:



Zdrojový SunVox soubor tohoto dílka si můžete stáhnout zde (má necelých 40 KB, jelikož skladba neobsahuje žádné samply), nahrát si ho do programu a prostudovat si, jak je to vše uděláno. Včetně toho, jak jsem si vystačil pro celou skladbu s pouhými třemi akordy (A moll, D moll, E Dur) a dvěma basovými patterny (jeden pro A moll, druhý pro přechod z D moll do E Dur, haha).

Anglický návod je k přečtení na stránkách autora. Jenom jedno důležité upozornění: Aby autor ušetřil jeden sloupec, nepoužívá u označení tónů křížky, nýbrž místo přidání křízku zapíše název noty malým písmenem. Takže na tomto screenshotu vidíme pod sebou noty C4, H3 (B je u nás H) a G#3 (Gis):

Další hudba, vytvořená v SunVoxu, je ke slyšení zde na SoundCloud.com.

Buďte milionáři bez práce aneb Jak na Bitcoin

Ve stylu předchozích postů "Jak na skládání hudby" (+ video) "Jak na Google Music" nebo "Jak na ženské" vám dnes přináším obsáhlejší post o Bitcoinech, protože si to žádá doba a protože se mě v poslední době spousta lidí (i zcela netechnicky založených) ptá, co to ty Bitcoiny jsou a jak na nich můžou zbohatnout.

Bitcoiny jsou virtuální měna, existující od roku 2009, o které se v poslední době hodně mluví a píše, neboť výrazně vzrostla její cena na burzách (začínala na zlomku amerického centu za Bitcoin, včera na burzách divoce oscilovala mezi 260 a 70 dolary za jeden Bitcoin!). Následkem toho se objevilo mnoho lidí, které zajímá, jak ty Bitcoiny fungují, a chtějí na nich vydělat, a bohužel také mnoho lidí, kteří chtějí prostřednictvím Bitcoinů vydělat na blbosti jiných. A za úplně nejsmutnější pokládám, že se o Bitcoinech začínají objevovat v "seriózních médiích" články, které jsou naprosto zcestné a jejichž autoři jsou naprosto mimo ohledně základních principů jejich fungování.

Bitcoiny jsou velmi složitá záležitost, jak technicky, tak ekonomicky, takže buďte připraveni na to, že budu v některých věcech HODNĚ zjednodušovat a trivializovat.

Bitcoiny (zkratka BTC) jsou významné tím, že jsou decentralizované, to znamená, že nikdo centrálně neovládá jejich množství, vlastnictví, výrobu ani směnu. Chytré hlavičky si v tuto chvíli jistě položí otázku: "Odkud se tedy Bitcony berou"? České národní bance stačí v tiskárně natisknout pár papírků s Palackým a peníze jsou na světě. Odkud se berou Bitcoiny?

Představme si naše vlastní "Zjednodušené Bitcoiny" (Stupid Bitcoins = SBTC), které fungují následovně:

Každý SBTC, který kdy existoval a bude existovat, má svůj číselný identifikátor, v rozsahu 0 až 999999, tedy existuje přesně 1 milión různých identifikátorů. Ovšem ne každý z těchto identifikátorů patří platnému Bitcoinu. Platné SBTC jsou pouze takové u nichž platí, že když sečteme jejich identifikátor s jejich identifikátorem pozpátku, výsledek musí být beze zbytku dělitelný stem.

Příklady

• Identifikátor 102030: Když sečteme 102030 + 030201, dostaneme výsledek 132231, ten není dělitelný stem, takže 102030 není identifikátor platného SBTC
• Identifikátor 333067: Když sečteme 333067 + 760333, dostaneme 1093400, což je dělitelné stem, takže 333067 je identifikátor platného SBTC
• Identifikátor 000000: Když sečteme 0 + 0, dostaneme nulu, která je dělitelná stem, takže 000000 je identifikátor platného Stupid Bitcoinu

Nemusíte být bůhvíjaký matematik, aby vám došlo, že existuje přesně 10 000 (milión děleno stem) platných SBTC.

Jakmile objevím nějaký identifikátor, který odpovídá platnému SBTC, veřejně to všem ohlásím a tento jeden SBTC je následně můj navždycky. Pokud někdo přijde na tentýž identifikátor později, má smůlu, protože už všichni vědí, že jsem ho "vytěžil" já. Ano, tomuto procesu se říká "těžení" (mining) a neprovádí ho lidé, sčítající čísla na papíře, nýbrž počítače. Jak ho provádějí?

Mohli bychom napsat jednoduchý algoritmus, který bude brát postupně všechna čísla od 0 do 999999, u každého provede součet, zjistí dělitelnost stem a pokud jde o platný SBTC, ohlásí to do světa. Tím bychom si ovšem moc nevydělali, protože pokud tento algoritmus napsal už někdo před námi, spustil ho dřív než my, a jeho počítač není pomalejší než náš, tak všechny své SBTC vytěžíme až poté, co je vytěžil někdo jiný, a tudíž nebudeme mít nic.

Mohli bychom být vychytralejší a nezkoušet čísla postupně, nýbrž náhodně, třeba 938573, 381279, 002351, 255398... Tím máme šanci získat nějaké SBTC i když jsme s těžením začali později než ostatní.

A nebo můžeme být super vychcaní matematici a odhalit vzorec, pomocí kterého rychle najdeme větší množství platných SBTC. Například po pár sekundách zjistíme, že všechny identifikátory 00XY00, kde X a Y jsou libovolné číslice, patří platným SBTC! Svou genialitou jsme vytěžili 100 platných SBTC najednou, tedy celou jednu setinu SBTC, které existují!

Ať použije kdokoliv jakoukoliv metodu, faktem zůstává, že celkově bude nakonec vytěženo pouze 10 000 SBTC, a s posupujícím těžením budou nové přibývat pomaleji a pomaleji.

A takhle funguje i těžení skutečných (ne-Stupid) BTC. Rozdíl je pouze v tom, že:

• Existujících identifikátorů není milión, ale mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem víc.
• A nejsou to čísla, nýbrž sekvence číslic a písmen
• Platný není jeden ze sta, ale jeden z mnoha (mnoha, mnoha, mnoha) miliónů.
• Konkrétně to znamená, že existuje celkem 21 milionů BTC, které mohou být vytěženy. V tuto chvíli je z nich vytěženo 11 milionů, tedy něco přes polovinu
• Algoritmus pro ověřování platnosti je mnohem složitější a náročnější výpočet, než "sečti identifikátor s jeho obrácenou verzí a zjisti dělitelnost stem".
• To znamená, že není možné přijít s takovou vyfikundací, jako je těch "00XY00", zmíněných výše, a "těžařům Bitcoinů" nezbývá nic jiného, než poctivě zkoušet milióny náhodných čísel, s každým provádět tu poměrně náročnou matematickou operaci a při nalezení platného identifikátoru se dotazovat Bitcoin sítě, zda tato mince již byla/nebyla vytěžena.

Všechny počítače, které těží Bitcoiny, jsou mezi sebou propojeny po internetu. Nikoliv každý s každým (jsou jich milióny), ale podobně jako Bittorrent síť - každý s několika sousedními. Pokud je vytěžen nový Bitcoin, zpráva o tom se časem lavinovitě rozšíří celou sítí. Pokud jsou náhodou vytěženy dva BTC se stejným identifikátorem na dvou různých koncích světa, dojde ke konfliktu, a "vítězem" se stává ten těžař, který uspěl jako první, respektive ten, jehož informace se dříve rozšíří do větší části Bitcoinové sítě a "přehlasuje" tu druhou, konfliktní informaci.

OK. Takže takhle Bitcoiny "vznikají". Ale jak se převádějí mezi lidmi? Jak se s nimi platí?

Každý člověk může mít jednu nebo více bitcoinových adres. Představme si, že v naší hloupé Bitcoin síti SBTC jsou adresy ve formátu "Annnnnn" (kde "n" jsou číslice), takže moje adresa je například "A123123". Když vytěžím novou minci 006900, oznámím celém světu, že tato mince nyní patří adrese A123123. Pokud nikdo jiný předtím minci 006900 nevytěžil, celá Bitcoin síť vezme na vědomí, že Bitcoin 006900 nyní patří adrese A123123. Pokud tuto minci pošlu na adresu A987654, celá síť se to dozví a vezme to na vědomí. A je jí jedno, jestli adresa A987654 patří mně, někomu jinému, nebo nikomu. Bitcoiny jsou navíc navrženy tak chytře, že mohu převést jen půl Bitcoinu, nebo libovolnou menší část - například sedmnáct milióntin. Bitcoin se pak rozdělí na dvě menší části a každá z nich má dále samostatný osud.

OK, ale jak je zařízeno, aby o převodech Bitcoinů mohl rozhodovat pouze ten, kdo je má na svém účtu? Aby nemohl někdo jiný, kdo ví, že má adresa je A123123, oznámit celé síti, že jsem svůj Bitcoin převedl na jeho adresu A696969? Ke každé adrese totiž patří konkrétní "soukromý klíč", který má vlastník adresy ve svém počítači. Klíč má formát například "Knnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn" (tedy spousta číslic) a kdykoliv se provádí nějaký přesun z adresy na jinou, odešle se do Bitcoin sítě speciální hodnota, která vznikla matematickou operací mezi klíčem a adresou. Ostatní počítače v síti mohou ověřit, že hodnota byla správně spočtena, ale nemohou z ní zpětně odvodit hodnotu soukromého klíče.

Soukromých klíčů můžete mít kolik chcete a můžete si z nich vygenerovat obrovskou spoustu různých BTC adres, na které můžete ukládat vytěžené BTC a převádět je odsud jinam. Těch číslic je v nich pochopitelně mnohem více, než v našem příkladu, a opět to nejsou pouze číslice, ale i písmena.

Ještě přesněji řečeno je to tak, že se vždy několik transakcí seskupuje do bloků, které se pak šíří Bitcoin sítí. To vše je zcela veřejné a skutečné cesty každé transakce si může do detailů prohlédnout každý, kdo je do Bitcoin sítě zapojen, nebo kdo se podívá třeba na www.blockexplorer.com.

Z toho vyplývá několik důležitých skutečností:

• Svůj soukromý klíč (klíče) musíte chránit jako oko v hlavě!
• Pokud ho ztratíte nebo smažete, přestanete mít možnost převádět BTC ze své adresy. Budete moci sledovat, jak tam přicházejí peníze od jiných lidí (pokud je tam pošlou), ale vy ani nikdo jiný s nimi nebudeme moci už nikdy nijak manipulovat!
• Pokud vám soukromý klíč někdo ukradne, může si udělat s vašimi BTC co chce (především je převést jinam). Nemůžete proti tomu nic dělat, nemůžete to nikde nijak reklamovat. Jediná ochrana před krádeží je, že v případě zjištění krádeže převedete své BTC na jinou svou adresu (s jiným soukromým klíčem) dřív, než to udělá zloděj.
• Převody jsou jednorázové a nevratné.
• Nemůžete nikde reklamovat, že jste někomu převedli BTC za zboží a on vám to zboží nedodal. Jediný způsob, jak zrušit převod BTC, je ten, že vám příjemce pošle ony peníze zpět.
• Převody Bitcoinů samozřejmě nejsou nijak závislé na nějaké otvírací době nebo svátcích.
• Bitcoiny exaktně vzato nejsou anonymní
• Celý svět může vidět, ze které adresy na kterou bylo kdy posláno kolik BTC.
• Ovšem každý člověk si může založit libovolné množství BTC adres a nejde zjistit, která patří komu.
• Těžení a převody se nedají zfalšovat.
• Pokud by někdo vyslal do Bitcoin sítě informaci, která je falešná, ostatní počítače v síti spočtou, že je falešná, a zabrání jejímu dalšímu šíření. Aby mi podvod prošel, musel bych nahackovat více než 50 procent počítačů v celé Bitcoin síti.
• Všechny převody jsou zdarma.
• Ale musíte počkat, až dostatečné množství ostatních počítačů v Bitcoin síti potvrdí, že vámi zadaný převod je platný (což trvá několik minut až několik hodin). Pokud nechcete čekat, můžete si připlatit zlomek BTC za to, že váš převod bude potvrzen přednostně.
• Žádná vláda nemůže Bitcoiny zlikvidovat nebo ovládnout. Přesněji řečeno, bylo by to velmi náročné - podobně jako s Bittorrent sítí (a že se o to ledaskdo bohatý neúspěšně snažil).
• Bitcoinově nejbohatší jsou dnes Japonci, kteří před 4 lety Bitcoin vymysleli (a jejichž pravé jméno není dodnes známo!), , a jejich kamarádi.
• Je velmi málo pravděpodobné, že by v celém systému byla nějaká zásadní chyba nebo "skrytá vrátka", protože zdrojový kód softwaru je otevřený a zkoumalo ho mnoho chytrých lidí, kteří by si něco podobného nenechali pro sebe.
• Pokud se objeví nový geniální matematik, Bitcoiny jsou fucked.
• Pokud nějaký nový Einstein objeví algoritmus, jak z informace o převodu z adresy X zpětně odvodit platný soukromý klíč k adrese X, nebo jak těžit Bitcoiny bez nutnosti zkoušení milionů náhodných identifikátorů, bude to velký problém.
• Podobně velký problém bude, pokud se najednou, skokově, objeví počítače, které budou při stejné dostupnosti počítat o několik řádů rychleji, než dosud.

Takhle tedy (přibližně) fungují Bitcoiny z technického hlediska. Možná máte v tuto chvíli nějaké palčivé otázky a připadá vám, že to celé má neřešitelný háček. Je pravděpodobné, že se s tím háčkem počítalo a je vyřešen, ale já jsem ho při tom zjednodušování vynechal. Více informací se dá najít na bitcoin.org a na spoustě jiných míst.

Vynálezce Bitcoinu (ilustrační foto)

Ještě složitější je to všechno z ekonomického hlediska, tj. "proč bych měl chtít Bitcoiny?"

Bitcoiny totiž nejsou měna. Měna má mimo jiné tu vlastnost, že je volně směnitelná za jinou měnu, v kurzu, který zůstává v jedné směnárně v jednom dni stejný (i když to vždycky neplatí ani pro Kypr nebo Zimbabwe). To pro Bitcoiny neplatí.

Bitcoiny mají blíž ke zlatu nebo k akciím, ale nejsou totožné ani s jedním. Je to zcela nový ekonomický jev, na který nemohou platit poučky, které platí pro měnu nebo akcie.

Především je zajímavá ta skutečnost, že je přesně známo, kolik BTC bude celkem vytěženo. Pokud BTC bude mít úspěch jako měna a bude používána více a více lidmi ve větším a větším rozsahu, bude to tudíž nutně znamenat, že jí bude nedostatek a že její cena stále poroste (ve smyslu "jeden rohlík bude stát čím dále méně a méně BTC"). Což je opak toho, co se děje s většinou normálních měn: Je tištěno více a více bankovek a jejich cena stále klesá (ve smyslu "jeden rohlík stojí čím dále více a více dolarů"). Pokud tedy někdo neochvějně věří v dlouhodobou budoucnost Bitcoinů a v to, že se jednou stanou celosvětovou měnou, chce si je dnes nasyslit a počkat mnoho let, až se stane miliardářem (respektive jeho děti). Protože pokud dnes získáte 21 BTC, budete mít někdy za 30 let (až budou vytěženy všechny Bitcoiny) jednu milióntinu všech existujících Bitcoinů. Pokud bude BTC v tu dobu celosvětovou měnou, bude to slušná sumička.

Ale od sci-fi zpátky na zem.

Těžení Bitcoinů nemá dnes pro normálního člověka, vlastnícího méně než 5 počítačů, praktický význam. Na jednom PC, které necháte zapnuté 24 hodin denně, 365 dní ročně, vytěžíte řádově JEDEN BITCOIN ZA ROK, což je aritmetický průměr a v praxi to znamená, že vytěžíte třeba blok 25 Bitcoinů jednou za 25 let. Existují způsoby, jak si člověk může něco vydělat těžením Bitcoinů, ale pokud vám kamarád navrhuje "Tohle je úžasná věc, vyděláš si tím hromadu prachů", tak buď lže ten kamarád, nebo někdo obelhal jeho.

Tudíž, pokud chcete získat Bitcoiny, musíte je buď dostat nebo si je koupit.

Samozřejmě vám nic nebrání dohodnout se s kamarádem, který nějaké Bitcoiny natěžil nebo dostal, aby vám za X Kč prodal Y BTC. Protože je to kamarád a věříte si, není problém s tím, že jeden z vás může druhého při této směně snadno obrat.

Pokud chcete takto obchodovat s nekamarády, je to poměrně riskantní, což je vidět i z toho, že např. PayPal takový obchod výslovně zakazuje. Ne proto, že by se bál konkurence Bitcoinů, ale proto, že kupcům normálně poskytuje jisté záruky, a tyto jsou v případě převodu Bitcoinů nevymahatelné.

Proto vzniklo několik Bitcoinových burz, na kterých se Bitcoiny kupují a prodávají velmi podobným způsobem jako akcie na normálních burzách. To znamená, že vy nabídnete, kolik BTC chcete koupit za kolik dolarů, a pokud někdo jiný nabídne dostatečný počet BTC za tuto cenu, systém automaticky provede směnu (a nechá si od vás obou okolo půl procenta ze směňované částky).

Abyste na bitcoinových burzách mohli obchodovat, musíte do nich nejdříve převést buď dolary nebo Bitcoiny, což znamená, že musíte burze věřit!

Obchodník s Bitcoiny (ilustrační foto)

A to je velmi důležitý fakt: Distribuovaná bitcoinová síť je decentralizovaná a bezpečná. Ve chvíli, kdy ale máte Bitcoiny na svém burzovním účtu (ať už je chcete prodat, nebo jste je právě koupili), jste vydáni zcela na pospas provozovateli této burzy. Pokud chce, může vás okrást. Pokud má špatně zabezpečené servery, někdo ho může nahackovat a pak vás okrást. Obojí už se stalo a pokud Bitcoin zůstane populární, bude se to stávat stále častěji. Jakmile ztratíte jednou nad svými Bitcoiny kontrolu, jsou nenávratně pryč.

Protože jsou bitcoinové burzy teprve v počátcích, jsou kurzy na nich velmi volatilní, tzn. mohou se během pár minut změnit i o desítky procent. Ať už následkem toho, že někdo koupí / prodá hodně Bitcoinů najednou (tudíž se prudce změní nabídka a poptávka), nebo následkem technických problémů s přetížením nebo DDoS útoky. Obojí se děje každou chvíli, takže není výjimkou, když je burza na několik hodin mimo provoz, když jsou na dvou burzách velmi rozdílné kurzy (např. o 20 procent), nebo když mají "realtime" grafy vývoje cen zpoždění několik desítek minut za skutečným stavem - což vede k panice a masovému prodeji.

Je nutné si uvědomit, že tyto problémy burz nejsou problémem Bitcoinů jako takových. V systému Bitcoinů nic jako burzy neexistuje a nepočítalo se s nimi. Burzy jsou něco, co jistí soukromníci vymysleli, aby na Bitcoinech vydělali, a je jen na vás, jestli hodláte riskovat a tyto služby používat. Vzhledem k výše zmíněné vysoké volatilitě ale existuje mnoho lidí, kteří prudké změny kurzů v posledních týdnech využili k velkému obohacení, přičemž mnohé z oněch "technických problémů" na burzách jistě způsobili záměrně a plánovaně.

V současné době, kdy vám v EU bance mohou sebrat "vaše" "peníze" (které nejsou "vaše" a nejsou to "peníze") jen proto, že se jim zachce, jsou najednou Bitcoiny pro mnoho lidí přes svou rizikovost  docela zajímavá alternativa. (BTW, tahle Bitcoin burza přijímá SEPA platby, ale jsou to Slovinci...)

A námitky, že "Bitcoiny nemají reálnou hodnotu", jsou nesmyslné. Reálnou hodnotu dnes nemají ani peníze, ani úspory v kamenné bance, ani obrazy Andyho Warhola nebo Karla Gotta. Všechno má takovou reálnou hodnotu, jakou jsou lidé ochotni za to zaplatit...

Na provoz FFFILMu můžete nově přispívat na luxusní Bitcoin adresu 1BULVYwQY1DPwCvHTaveQraJ43A9Va19Z a tady se můžete podívat, jaké částky tam budou přicházet a co se s nimi bude dít. (Což není nějaký speciální "veřejný účet" - to jde u všech BTC adres). (Předtím jste přispívali na jinou, méně efektní adresu, a pohyby na ní si můžete prohlédnout tady - s trochou pátrání tudíž můžete poměrně přesně odhadnout mé bitcoinové bohatství.

Video: Hudební přednáška

Na konferenci DevFest jsem měl na žádost obecenstva skoro dvouhodinovou přednášku na téma "skládání hudby pro programátory", které jsem rozebíral už tady na blogu (část první, druhá, třetí).



Byl jsem časově omezen, takže jsem nestihl všechno, co jsem chtěl.

Omluvte funění a přeřeky ("Moon Patrol" => "Moon Alert", 2 x 32767 = 64000, "Ovčáci čtveráci" => "Kočka leze dírou", "Klávesa" => "Tón" atd.). S tím, jak to bylo nahráno (obraz i zvuk) nemám nic společného.

Jak na Google Music

Dnes večer tu máme opět jednu odbočku mimo film, směrem k hudbě, a to k vaší hudbě skladované v internetovém cloudu.

Řeč bude o službě jménem "Google Music" (nedávno přejmenované na Google Play Music), která mi pomohla vyřešit jeden můj letitý problém. Nebudu předjímat důvody, proč byste zrovna vy měli používat Google Music, nebo vám dokonce rozmlouvat vaše argumenty, proč ji nechcete / nemůžete používat.

Google Music zatím není k dispozici ve většině světa mimo USA. Vůbec. Mohou za to hudební vydavatelé a autorské svazy, se kterými se Google zatím nedohodl.

Naštěstí je možné bez větší námahy si Google Music aktivovat i v našich končinách. Pořád sice nebudete mít možnost snadno si kupovat alba a skladby, ale budete moci používat online úložiště, kam si budete moci zdarma uložit až 20 000 skladeb, které jste někde legálně získali, a tyto skladby si organizovat a streamovat do browseru i do mobilních zařízení (a v závěru vám řeknu, proč jsem to celé udělal já).

První krok je: Mít Google účet (klidně i doménový).

Druhý krok je: Aktivovat si Google Music. Ve svém browseru navštivte adresu music.google.com a s největší pravděpodobností se dočkáte zprávy, že máte smůlu a že Google Music není zatím k dispozici ve vašem regionu. Neztrácejte hlavu. Stačí použít buď proxy nebo TOR node, nacházející se v USA. Prostě vnutit Googlu myšlenku, že na Google Music přistupujete z místa, které je v USA. Je to potřeba pouze pro prvotní aktivaci služby! Pokud se vám to úspěšně podaří, následně můžete ke své hudbě přistupovat odkudkoliv, bez potřeby proxy. Nemůžete si sice kupovat hudbu od Googlu, ale to já nikdy neměl potřebu dělat, takže nevím, jak snadno se to dá obejít.

Protože použití proxy s sebou může nést jistá bezpečnostní rizika (vaše komunikace s Google prochází skrze proxy a nemůžete si být jisti, co se tam s nimi děje), doporučuji vám před aktivační návštěvou Google Music si dočasně změnit Google heslo na nějaké jiné, a okamžitě po aktivavaci Google Music a deaktivaci proxy si heslo zase změnit zpátky. V tuto chvíli vám bohužel nemohu doporučit žádnou konkrétní spolehlivou proxy, protože já již mám Google Music aktivovanou dávno, takže proxy už nepotřebuji a nepoužívám. Hledejte a zkoušejte například zde. Pokud jste internetově zběhlejší, můžete zkusit TOR variantu. Pokud nejste vůbec internetově zběhlí a nevíte, co je to proxy, poproste přítele v USA, ať vám tu registraci provede (na tu chvíli mu svěřte své dočasné Google heslo, je to přece přítel, ne?).

Znovu zdůrazňuji, že pokud tímto poněkud krkolomným způsobem Google Music jednou aktivujete, již vám zůstane aktivovaná a můžete k ní nadále přistupovat bez proxy! Po prvotní aktivaci Google Music vypněte proxy, navštivte znovu music.google.com ve standardním browseru a všechno by mělo fungovat.

Nyní musíte do Google Music (GM) uploadovat svou hudbu.

Kliknete v pravém horním rohu stránky na "UPLOAD MUSIC". Budete vyzváni ke stažení aplikace Google Music Manager, která je jediným způsobem, jak svou hudbu do GM dostat.

Music Manager je k dispozici i pro Linux a funguje velmi jednoduše. Spustíte ho, ukážete mu, kde na vašem disku se nachází vaše MP3 kolekce, a přestanete si ho všímat. On následně nahraje celou vaši kolekci na GM, přičemž je žádoucí, abyste měli v pořádku MP3 tagy, Album Art a podobné věci, protože:

• Obrázky (jako např. "folder.jpg") v adresářích vašich alb budou ignorovány. Pokud chcete mít na GM u alb obrázky, musíte je embedovat přímo do MP3 souborů, a to do všech skladeb v albu.
• Při uploadu je zcela ignorována adresářová struktura na vašem disku. Které skladby jsou součástí kterého alba, to se určuje pouze na základě MP3 tagů "Album Name" a "Album Artist". Pokud je ve vaší kolekci 30 skladeb, jejichž Album Name je "Invincible", pak se všechny stanou součástí jednoho alba, bez ohledu na to, že byly ve dvou různých adresářích ("Invincible" je jednak album od Michaela Jacksona a jednak filmový soundtrack od Hanse Zimmera). Je jedno, že polovina těch skladeb má autora "Michael Jackson" a druhá "Hans Zimmer". Aby z nich byla správně dvě alba, musí ve všech skladbách být správně nastaven tag Album Artist.
• Pokud máte tagy s diakritikou, musí být tato kódovaná v UTF8.
• Budou automaticky uploadovány i skladby v jiných audioformátech (WMA, FLAC), ale všechny budou zkonvertovány do MP3!

Je na vás, zda toto všechno chcete opravit už před uploadem, na svém harddisku, pomocí svého oblíbeného MP3 taggeru (já používám na Linuxu EasyTag), nebo až po uploadování, přímo v GM (tam přesněji vidíte, co děláte a jaké to má následky, ale webové rozhraní zase nemá takový komfort jako dedikovaná aplikace).

Pokud do svých adresářů s hudbou přidáte později nové skladby / adresáře, může se stát, že je Music Manager nezačne okamžitě uploadovat, případně uploadne jen malou část z nich. Toho se neděste a pár minut počkejte. Uploadne se časem všechno (Music Manager si může myslet, že s hudebními adresáři právě manipulujete, takže se vám do toho neplete a chvíli počká než to zkusí znovu).

Pokud následně (už po uploadu) měníte nebo mažete MP3 soubory na svém harddisku, tyto se vám neupdatují / nesmažou online na GM! Musíte je tam smazat rucně, pokud chcete.

Pokud stejně jako já nenávidíte Adobe Flash, v GM nastavení je možnost "Labs" a zde si můžete nastavit, aby vám hudba streamovala prostřednictvím HTML, nikoliv přes Flash applet.

No a od této chvíle máte přístup ke vší své hudbě (pokud máte méně než 20 000 skladeb) z libovolného počítače s internetovým browserem. A ze svého telefonu:

Pokud si chcete nainstalovat aplikaci Google Music do svého Android zařízení, musíte také provést menší trik, protože jako Čech tuto aplikaci na Google Play vůbec neuvidíte ve vyhledávání, a pokud zadáte její adresu ručně, nepůjde vám nainstalovat kvůli regionu. Je potřeba stáhnout si Google Music aplikaci jako APK soubor a nainstalovat si ho ručně, například odtud. Není to sice nejnovější verze, ale to nevadí, protože jakmile si ji ručně nainstalujete, můžete v prohlížeči (na PC, ne v telefonu) navštívit Google Play (konkrétně stránku https://play.google.com/store/apps/details?id=com.google.android.music) a na ní uvidíte, že aplikaci již máte v telefonu nainstalovanou. Pokud si ji (přes tuto stránku) nainstalujete znovu (což už můžete), pushne se vám okamžitě z Google Play do telefonu její nejnovější verze. (UPDATE: Některým lidem prý tento postup nefunguje a musejí i v této fázi být přihlášeni přes americkou proxy. Mně to ale opravdu funguje bez ní...)

Následně se vám v telefonu bude zcela automaticky a transparentně zrcadlit vše, co máte ve webovém rozhraní GM, včetně hodnocení skladeb, playlistů, "Recently Played" atd., a bude se to syncovat oběma směry. Screenshot z mého telefonu:

Čímž se dostáváme k tomu, proč jsem to celé podstoupil já.

Ve svém autě mám autorádio a v něm při jízdě poslouchám hudbu. Protože jsem již dávno příliš cool pro CD, měl jsem tu hudbu na paměťové kartě nebo flashce, na které jsem měl svůj speciální "Driving mix" (kde jsem měl kromě soundtracků i Ivana Mládka nebo Army of Lovers). Hnidopichy upozorňuji, že v autě mám reprosoustavu, u které nehraje roli, zda je audio v CD kvalitě nebo v MP3.

Problém byl v tom, že když jsem chtěl svou kolekci upravit nebo doplnit o nové skladby, znamenalo to donést SD kartu z auta domů, tam ji strčit do počítače, hrabat se v ní, zjišťovat co tam je a co tam není, a pak zase odnést zpět do auta.

S Google Music jsem vše vyřešil mnohem elegantněji. Prostě jsem si vytvořil v GM (přes webové rozhraní) playlist, nazvaný "Driving", a do něj jsem si přidal všechny skladby, které jsem si při jízdě chtěl pouštět. Dokonce jsem si vytvořil další playlist, "Sleep", pro případ, kdy potřebuji usnout někde mimo dosah svého domácího audiosystému.

V autě si pak v mobilu vyberete "Shuffle this playlist" a posloucháte. Audio se mi streamuje z telefonu přes Bluetooth přímo do rádia, takže mohu přeskakovat skladby v telefonu pomocí ovládácích tlačítek autorádia a na displeji rádia se mi správně ukazují názvy skladeb! Pokud nechcete investovat do autorádia s BT Audio Streamingem (pozor, to je něco jiného, než "autorádio propojitelné s BT handsfree"!), můžete telefon a autorádio propojit analogově, pomocí stereo minijacku.

Pravděpodobně máte dvě logické námitky:

1) Strašně to vybíjí baterku v telefonu! To je pravda. Já ale stejně mám při jízdě telefon vždy v autonabíječce, protože ho používám k navigaci. Můj Samsung Galaxy S3 zvládne bez nejmenších problémů současně Google Navigaci a Google Music s BT Streamingem, a ještě se přitom slušně rychle dobíjí.

2) Streamování hudby mi rychle vyčerpá datový FUP u mého mobilního operátora! To máte taky pravdu, ale krásně jsem to vyřešil pomocí jedné méně známe featury Androidí Google Music aplikace. Máte v ní totiž možnost zvolit si (v telefonu) u libovolného playlistu "Make available offline", a celý tento playlist se vám následně automaticky stáhne na vaši SD kartu (tedy může to být až 32 GB hudby)! To si samozřejmě provedete doma, nebo jinde, kde máte WiFi, a pro všechny případy si v mobilní aplikaci také nastavíte "Stream music only over WiFi", takže pak máte zaručeno, že se neuklepnete a nestáhnete si omylem pár (desítek) megabajtů přes 3G. Za zmínku stojí, že toto nastavení není jednorázové, ale platí nadále dynamicky pro celý zvolený playlist. To znamená, že pokud následně do takového playlistu přidáte další skladby, tyto se vám zcela automaticky do telefonu stáhnou, jakmile se připojíte k WiFi (pokud jste k němu zrovna připojeni, tak okamžitě)!

Celé to funguje tak hladce, že jsem dokonce dospěl do stádia, kdy je Google Music mým primárním skladem hudby a mám v něm všechno setříděno lépe, než doma na disku.

To s sebou přináší problém - jak dostat tu hezky setříděnou hudbu z Google Music zpět na harddisk?

Jde to relativně snadno, protože Music Manager vám umožní stáhnout si z GM na harddisk všechnu vaši hudbu. Bohužel si nemůžete vybírat konkrétní skladby, ale stáhne se vám vždy zcela všechno (pokud chcete stáhnout jen některé skladby, můžete to provést přes webové rozhraní, ale zde je možno stáhnout každou skladbu celkem pouze dvakrát!). Pokud stáhnete celou svou MP3 knihovnu (což můžete udělat kolikrát chcete), MP3 soubory se vám roztřídí do podadresářů podle schématu "interpret_skladby/jmeno_alba/skladba.mp3". To znamená, že pokud máte v jednom albu písničky tří interpretů, budou po downloadu rozházeny do tří podadresářů! Naštěstí není problém napsat si skriptík, který to podle MP3 tagů všechno zase setřídí tak, jak potřebujete. Já si ho napsal takhle, k dokonalosti má daleko, ale dělá pro mou hudební kolekci přesně to, co já potřebuju.

Takže takto setříděnou hudbu, staženou z GM, mám v adresáři "/sklad/audio/GoogleMusic/", a do adresáře "/sklad/audio/new" si kopíruji nově pořízenou hudbu. Můj domácí audiosystém (Squeezebox) pak indexuje celý adresář "/sklad/audio/" (který se nachází na síťovém RAID disku), takže mám v telefonu, v tabletu i v různých místnostech své domácnosti přístup k téže hudbě (nad postelí mám přimontováno toto a Squeezebox server mi běží na miniserveru, který se mi stará o internetovou bránu naší domácnosti). Kdybych časem dělal nějakou zásadnější editaci hudebních údajů v GM, stáhl bych si následně znovu celou kolekci z GM, setřídil svým skriptem, smazal podadresář "new" a pokračoval jako dříve.

A mám z toho takový příjemný hřejivý pocit, že tuhle část svého života mám vyřešenou k dokonalé spokojenosti...

Skladatelem snadno a rychle (Část 3): Rytmus a rekurze

Toto je třetí díl seriálu, jehož první dva díly si musíte přečíst a pochopit, pokud vám má tento díl dávat smysl!

V předchozích dvou dílech jsme se bavili o harmoniích, ale jen velmi letmo jsme se zmínili o tom, jak důležitý je rytmus, to znamená délky not a mezery mezi nimi.

Rytmus je opravdu důležitý. I když jeho manželka občas někoho zabije autem.

Hudba je v jistém smyslu rekurzivní nebo fraktálová. Tím mám na mysli, že skladba se skládá z motivů, motivy se skládají z taktů, takty se skládají z not, noty se skládají z kmitů a na všech těchto úrovních platí překvapivě podobné zákonitosti.

Na všech těchto úrovních musí existovat jistý řád a souznění, založené většinou na systému poloviny a dvojnásobku, a na všech těchto úrovních nacházíme rytmické opakování (ať jde o tóny melodie nebo o kmity tónu), které je občas ozvláštněno tím, že z toho rytmu na okamžik vypadneme, abychom se do něj za chvíli (za 10 sekund nebo za setinu sekundy) vrátili.

Zatím jsme probírali tento řád na nejnižší úrovni, v kmitání a souznění jednotlivých tónů.

Teď se podíváme o pár úrovní výše, na rytmus, vytvářený sériemi not. Přitom vám pravděpodobně začne docházet skutečnost, že spousta věcí v hudbě není "dobrá" nebo "špatná" a to, co je nebo není "kvalitní hudba" je opravdu strašně relativní.

Začněme od něčeho jednoduchého, co všichni znáte: Od oblíbených Ovčáků, čtveráků. Ignorujte teď na chvíli, jaké tóny se v tomto evegreenu hrají, a soutřeďme se pouze na jejich rytmus (na rytmus toho, kdy která nota začíná, nikoliv na jejich délky). Když si je zapíšeme do políček (která jsou podobná těm, ve kterých zapisujete melodie v piano rollu), dostaneme pro první sloku písničky tento rytmus (červená = začátek noty, šedá = ticho nebo doznívání noty):

Kdybych nebyl omezen šířkou obrazovky, zapsal bych to celé do jedné vodorovné lajny. Protože jsem byl omezen šířkou obrazovky, rozdělil jsem to na několik řádku a z nějakého důvodu mi přišlo nejlepší rozdělit to po osmi okénkách na řádek.

Jak vidíte z grafického znázornění, dává takové rozdělení dost zřejmý smysl, protože při takovémto rozdělení je skladba složena jen ze dvou různých rytmických motivů: První, druhý a pátý jsou shodné (motiv A), stejně tak třetí a čtvrtý (motiv B). A protože Ovčáci, čtveráci mají ještě druhou sloku ("To je lež jako věž" atd...), která je melodicky a rytmicky úplně stejná, struktura celé písničky je: AABBA-AABBA (pomlčkou jsem pro názornost rozdělil obě sloky).

To, čemu jsem v předchozím odstavci říkal "motiv", se ve skutečnosti jmenuje takt.

Takt je nejmenší jednotka skladby, která z rytmického a melodického hlediska dává smysl.

To je dost nekonkrétní definice. A je to tak správně, protože takt si mohou různí interpreti a skladatelé definovat pro stejnou skladbu rozdílně!

Takt má ještě jednu, trochu konkrétnější, definici: Když přesně na začátku taktu praštíte do bubnu nebo do basu (nebo do obojího), bude to k hrané skladbě dobře pasovat.

Pokud je to pro vás překvapivé zjištění, okamžitě si to sami vyzkoušejte. Zazpívejte si "Ovčáky" a na začátku každého řádku si tleskněte. Pak zkuste tleskat dvakrát rychleji (přičemž zpívat budete pořád stejně rychle). Pak čtyřikrát rychleji. Pořád to bude k sobě sedět. Jeden takt "Ovčáků, čtveráků" může mít osm políček, čtyři políčka nebo dvě políčka (nebo jedno jen šestnáct, ale to už zní dost divně).

Pokud se vám nedaří zpívat a tleskat, použijte svůj oblíbený hudební sekvencer a v něm si vše vyzkoušejte v Piano rollu. Místo tlesknutí použije buben nazvaný "Kick" nebo "Bass drum". (Pozor: Pokud opravdu zadáte melodii do políček Piano rollu přesně tak, jak je to nakresleno na mých obrázcích, Ovčáci vám budou hrát strašlivě rychle a musíte hodně zpomalit celkové tempo, aby to znělo nějak rozumně).

Ponechte bouchat buben v každém osmém políčku (tedy v 1., 9., 17., 25. atd. políčku skladby) a přidejte k němu bicí nástroj "Hi-Hat" nebo nějaký jiný slabší, méně výrazný bicí zvuk na každé druhé políčko (takže jich bude čtyřikrát víc než těch původních bubnů). Výsledek bude znít takto (pokud nezní, tak jste někde něco popletli):

ovcaci4.mp3

Pokud jste někdy slyšeli metronom, jistě uznáte, že zní dost podobně jako tyto bicí. Tyto bicí nám definují rytmus celé skladby. Kick označuje začátek taktu. Hi-Hat označuje jednotlivé doby. Každý takt má čtyři doby. Jedna doba jsou dvě políčka. Jeden takt je osm políček. Naprostá většina hudebníků při poslechu "Ovčáků čtveráků" okamžitě dojde k závěru, že "Ov - čá - ci" je jeden takt a má čtyři doby. Není to ale nijak objektivně dané a kdyby se někdo rozhodl, že každá doba má pouze jedno "políčko" z úvodního schematu, nebo že každý takt má pouze dvě doby místo čtyř, není to objektivní hudební chyba. Ovšem takový rytmus, který jsem zvolil já, je v tomto případě nejvhodnější, neboť prostě nejlépe vystihuje rytmický styl této skladby. Prostě to tak cítím. A tím se dostáváme k poměrně zásadnímu prubířskému kameni. Zkusme nyní opustit dvojnásobky a změnit bicí tak, aby jeden takt sestával ze tří dob, nikoliv ze čtyř (přičemž délka jedné doby i rychlost skladby zůstanou stejné). Výsledek zní takto:

ovcaci3.mp3

To zní velmi divně. Nebo snad ne? Odvážil bych napsat, že pokud vám na tomto rytmu u této skladby nepřipadá nic divného, pak bohužel NIKDY V ŽIVOTĚ NEBUDETE SKLÁDAT HUDBU, protože prostě nemáte základní smysl pro rytmus, a ten se naučit nedá. Sorry.

• Pokud máte u skladby uvedeno číselné tempo, toto číslo udává, kolik dob připadne na jednu minutu. Například tempo "130" znamená, že za minutu má skladba 130 dob, tzn. 130 úderů do Hi-Hatu. Tempo 65 je pak logicky dvakrát pomalejší. Stejně tak ovšem můžeme skladbu dvakrát zpomalit tím, že tempo necháme stejné, ale jednu dobu prodloužíme na dvojnásobek. V klasickém notovém zápisu můžeme stejnou skladbu zapsat mnoha různými způsoby. Bude to stále záznam stejné skladby, a přesto ji každý hudebník zahraje trochu jinak, protože klasický notový záznam nezaznamenává všechny nuance hudby.

Větší polovina existující euroamerické hudby je na čtyři doby nebo nějaké násobky / poloviny téhož. To znamená, že takt má většinou čtyři nebo osm dob a základní hudební fráze mají dva, čtyři nebo osm taktů. Přitom každá doba se ještě dále může dělit na své poloviny, čtvrtiny, a tak dále. (Rozhodně mohou být i kratší tóny, než je jedna doba.) Menší polovina existující hudby pak pracuje s třemi dobami. Klasickým příkladem jsou například valčíky, na které si můžete rytmizovat "Um ca ca, um ca ca, um ca ca, um ca ca.." (všimněte si, že basová nota zazní každou třetí dobu). Ale existují i složitější rytmické kombinace: Například Takt se čtyřmi dobami, z nichž každá se dělí na tři třetiny. Nebo takt se třemi dobami, z nichž každá se dělí na dvě poloviny. S pomocí těchto kombinací dvojnásobků a trojnásobků zaznamenáte 99 procent existující hudby (spadá mezi ně například i takt se šesti dobami nebo s devíti dobami, protože 2 x 3 = 6 a 3 x 3 = 9). Jen tak pro zajímavost zmíním pár soundtrackových příkladů z toho zbývajícího jednoho procenta: Na pět dob je slavný motiv ze seriálu "Mission: Impossible" od Lalo Schifrina:

 

A protože na pět dob se opravdu blbě tancuje a mládeži se to špatně brouká, v celovečerních M:I filmech je tento motiv často remixován na čtyři doby. Co se týče rytmu na sedm dob, tam bychom museli lovit už hodně dlouho. Napadá mě snad jen následující motiv z Hvězdného prachu.

   

V tomto případě jde především o hudební vtípek skladatele Ilana Eshkeriho (v listopadu ho budete moci vidět v Praze), protože tento sedmidobý motiv patří zlému princi Septimovi (a je to sedmá skladba na soundtracku). Nenechte se zmást tím, že tam občas uslyšíte takt s jiným počtem dob - většina první poloviny skladby je skutečně v rytmu sedmi osmin. A není nic neobvyklého na tom, že se ve skladbě na chvíli délka taktu změní (obzvlášť u současné nepopulární hudby).

Tím nechci říct, že by se sedmiosminové a podobně bizarní takty ve filmové hudbě nepoužívaly. V oblibě je měl například Jerry Goldsmith ve svých akčních skladbách (ukázka z Total Recallu), ale málokdy je uslyšíme jako zapamatovatelný motiv s melodií. Protože je o dost složitější si je zapamatovat / zabroukat, neboť na ně naše uši / mozky nejsou zvyklé. Zato se hodí k tomu, když vás na Marsu honí mutanti. Když už jsme u Total Recallu, Poslechněte si úvodní melodii a pokuste se odposlechnout, jak byste rytmicky zaznamenali to nejvýraznější "plácání", které se tam celou dobu opakuje stále dokola (ostatní rytmy a melodii ignorujte). Zde je řešení, ve kterém vidíte rytmus této skladby. Pokud si řekneme, že Total Recall je na čtyři doby, pak se v jeho rytmu opakují stále dokola následující čtyři takty (tzn. na tomto obrázku jsou celkem jen čtyři takty [nikoliv dvanáct], ovšem pro tři různé nástroje, hrající současně):

Než se skladba rozjede do tohoto rytmu, začíná čtyřmi takty, kde je jen samotné práskání, a pak dalšími čtyřmi takty, kde přibude bas, ale chybí mu dvě doby (třetí doby v prvním a druhém taktu). Teprve od devátého taktu zní to, co zde vidíte namalováno, včetně pulsující elektroniky na každou dobu. A zní to pak (jako doprovod hlavní melodie) několik desítek následujících sekund. Tady jsem totéž nahrál ve FL Studiu:

Total Recall bez efektů

Nějak tomu chybí šťáva, že? Je to jednak tím, že jsem vynechal vysoký dlouhý tón, který od počátku zní nad tímto rytmem, ale především tím, že jsem si nepohrál s instrumentací. Udělám malou úpravu, spočívající v tom, že k "práskání" přidám ještě jednu jinou ránu (hrající v přesně stejném rytmu) a že celé skladbě přidám ozvěnu, jako kdyby zněla v koncertním sále (v hudebních programech se jí říká "Reverb"). Žádné další změny jsem neudělal, a přesto výsledek zní podstatně lépe:

Total Recall s efekty

A to jsme se ještě vůbec nezačali věnovat melodii. Samozřejmě to má stále velmi daleko k Londýnskému symfonickému orchestru, ale dokazuje to jednu zásadní věc: Instrumentace a mix jsou skoro stejně důležité jako skládání, a přitom nemusí jít o nic komplikovaného. Místo rány na bicí použijete ránu na několik bicí současně (analogicky místo jednoho tónu použijete tentýž tón na více nástrojích současně nebo v různých oktávách současně). A přidáte filtry, které upravují znění zvuku. (Při napodobování velkého orchestru je bezpodmínečně nutný Reverb.)

• Jen tak pro zábavu: Srovnejte si začátek výše zmíněného hlavního motivu z Total Recallu se začátkem hlavního motivu z Barbara Conana.

Tady vidíte, jak důležitý je v hudbě rytmus a jak je skladba unikátní svým "feelingem" a poznáme ji, aniž bychom vůbec hráli její melodii.

Problematiku rytmů jsme zatím jen nakousli. Problematice skládání bicích linek jsou věnovány celé knihy (jen bicích linek, ne basů a melodií), a zatím jsme se vůbec nezmínili o různé dynamice tónů - když hrajeme například jeden tón pravidelně každých 200 milisekund, ještě nám to neříká nic o tom, zda každý tón opravdu trvá celých 200 milisekund, nebo pouze 130 milisekund a po něm je 70 milisekund ticho. Jestli ten tón má konstantní hlasitost, nebo ta hlasitost od začátku tónu klesá. Nebo stoupá. Nebo osciluje...

V tom je také obrovský prostor pro experimentování a prolíná se zde dynamika s rytmem - obzvlášť v dnešní době elektronické hudby, kdy můžeme jakýkoliv nástroj donutit k tomu, aby hrál způsobem, který je v realitě fyzikálně nemožný (například klavír, jehož tón se po svém rozeznění zesiluje).

Naštěstí jste už nyní ve stádiu, kdy základy máte z prvních dvou dílů a všechny další věci se můžete dozvídat (nebo objevovat) napřeskáčku, po menších izolovaných dávkách.

Tak zase třeba příště...

(Část 2) Skladatelem snadno a rychle

Vítejte u druhého dílu našeho seriálu "Jak se stát Johnem Williamsem snadno a rychle".

Než budete číst dál, ujistěte se, že jste si dobře přečetli první díl, protože budu vycházet z toho, co jsem v něm řekl (a co ne vždy odpovídá tomu, co šíří lidé z GHS). Tento článek je delší, protože jsem toho chtěl říct co nejvíc uceleně najednou a zabránit vaším dotazům "nojo, ale co pak když...?". Nestyďte se za to, když ho nevstřebáte na jedno posezení.

Ale nejdříve k pár tématům, která se opakovala ve vašich komentářích pod prvním dílem:

Komentář: "To je hezké, že jsou tam vysvětlovány klávesy na klavíru, ale co když mám kytaru?"

Číslování not, které jsem používal v prvním článku, se dá stejně (a možná ještě jednodušeji) použít pro kytaru. Viz obrázek:

Pokud pouze brnkáte na prázdné struny (tj. levou rukou žádné nedržíte), tóny odpovídají tomu, co je na obrázku modře. V závorkách jsou MIDI čísla not (přesně tatáž jako v prvním článku).

Pokud přitom držíte prsty levé ruky hmatník, musíte k číslu noty přičíst odpovídající zelené číslo.

Takže například pokud byste drželi struny na místech, která jsou označena červenými puntíky, a pak brnkli na struny, zazní (odspoda nahoru) tyto tóny:

• G#2 (40 + 4 = 44)
• D#3 (45 + 6 = 51)
• D#3 (50 + 1 = 51)
• A#3 (55 + 3 = 58)
• H3 (59 + 0 = 59)
• G#4 (64 + 4 = 68)

Všimněte si, že druhá a třetí struna hrají ve výsledku tentýž tón - D#3. A nedoporučuji vám tento akord příliš používat v praxi, bez ohledu na počet vašich prstů.

Všechny ostatní věci (a akordech, harmonii atd.) platí pro kytaru (a pro jiné nástroje) úplně stejně jako pro klavír.

• Z matematického hlediska je zajímavá (a zcela logická) ta skutečnost, že když na jedné struně kytary posunete prst (z libovolného místa) o 12 pozic vpravo, tedy o dvanáct tónů, tedy o oktávu, geometrickým výsledkem tohoto posunu bude, že se původní délka rezonující struny zkrátí přesně na polovinu (protože rychlost kmitání struny je nepřímo úměrná její délce). Ať to uděláte na jakékoliv struně, z jakékoliv výchozí pozice.

Komentář: "Nemám klavír ani syntezátor, jak si můžu brnkat / skládat hudbu?"

Vsadím se, že máte počítač. A na něm můžete jak brnkat, tak skládat hudbu, pomocí mnoha různých programů, které jsou i zadarmo! Pokud máte na čem hudbu vytvářet, můžete přeskočit několik odstavců, až k červenému řádku.

Pokud jste aspoň TROCHU počítačově zdatní (například máte internet a čtete blogy), tak dnes nemá naproto žádný smysl kupovat si syntezátory s pokročilými možnosti tvoření zvuku. Pokud chcete tvořit hudbu a zvuky, je mnohem výhodnější koupit si MIDI keyboard (jednoduchý miniaturní stojí kolem 1000 Kč, poloprofesionální okolo 10000 Kč, já mám tento plus dva malé) a veškeré zvuky vydávat počítačem, ke kterému ten keyboard připojíte.

Aniž bych dobře znal všechny existující hudební programy, za sebe vám mohu vřele doporučit FL Studio, ve kterém dělám 99 procent svých audio projektů (nejen hudebních) a kvůli kterému mám na jednom ze svých počítačů Windows (ale jakž-takž funguje i na Linuxu ve Wine). Je to program extrémně vhodný pro programátora / matematika, protože v něm můžete do detailů manipulovat s každičkým parametrem až na úplně nejnižší úrovni a víceméně "programovat" své zvukové kreace. Pokud chcete.

FL Studio vám umožňuje připojit k němu libovolnou MIDI klaviaturu a brnkat si. Pokud nemáte MIDI klaviaturu (laciné stojí okolo 1000 Kč), můžete si brnkat na své standardní počítačové klávesnici (což samozřejmě není úplně ono). Ale především FL Studio umožňuje, abyste v něm "kreslili" hudbu pomocí grafického zápisu, který vám bude dávat mnohem větší smysl než klasické noty s nožičkami a vypadá přibližně takhle:

Tento druh notového zápisu se nazývá "Piano Roll" (mají ho i jiné programy, nejen FL Studio). Svislá pozice čáry udává jaký tón se hraje (viz klavírní klávesy vlevo), délka čáry udává délku tónu. Čas běží zleva doprava, takže například na tomto screenshotu vidíte, že nejdříve zazní současně stejně dlouhé noty C4 a C5, hned po nich krátká C4 a dlouhá E5 a tak dále. Intervaly jsou jasně dané svislou vzdáleností not od sebe.

Může vám z toho jít hlava kolem, ale toto je nejjednodušší a nejpochopitelnější notový zápis, jaký může existovat a pokud chcete jakkoliv s hudbou experimentovat, je potřeba se v něm orientovat.

Ve FL Studiu toho samozřejmě můžete dělat MNOHEM víc (například vytvořit jakýkoliv existující nebo neexistující zvuk), a na většinu z toho vám stačí jeho demo verze, která je legálně zdarma ke stažení. Od plné (placené) verze se liší pouze tím, že v ní nemůžete ukládat své skladby na disk pro pozdější editaci. To ale aspoň pro počáteční otrkávání nebudete potřebovat. I v demo verzi ale můžete ze svých výtvorů udělat klasické MP3 nebo WAV soubory.

Pro většinu dnešních hudebních programů (včetně FL Studia) nepotřebujete žádnou super - hyper zvukovou kartu, stačí vám jakákoliv vestavěná shit-zvukovka, která má aspoň jeden stereo PCM výstup (což mají snad úplně všechny vyrobené v posledních 10 letech). Potřebujete ale slušně výkonný počítač: Čím výkonnější, tím složitější kompozice a efekty budete moci v reálném čase použít, než se počítač zadýchá (ale u vašeho počátečního brnkání to opět bude celkem jedno).

(Konec softwarové vsuvky.)

FL Studio nebo jiný hudební program potřebujete především proto, že za chvíli se dostaneme k tomu, že po vás budu chtít, abyste hráli nějaké melodie a akordy v reálném čase. To je věc, kterou se naučíte pouze cvikem, dřinou a opakováním. Naštěstí v dnešní době už můžete vytvářet hudbu, aniž byste byli schopni hrát ji. Právě pomocí výše zmiňovaného "Piano Rollu" si svou hudbu "nakreslíte", pak vám ji počítač přehraje, vy výsledek porovnáte se svými představami, nevyhovující části upravíte, znovu přehrajete atd. atd...

Pokud tedy budu nadále psát "zahrajte to a to" a vy hrát neumíte, chápejte to jako výzvu "zkuste si to namalovat v hudebním programu a poslechněte si, jak to zní".

A teď konečně něco složíte!

Nejdříve se znovu ujistěte, že víte, jak vypadá klávesnice klavíru, co je to tón, jaký vztah má jméno tónu k jeho MIDI číslu, co je to interval, co je to oktáva (v obou smyslech slova - oktáva jako množina 12 not i oktáva jako interval o velikosti 12 půltónů), co je to melodie a co je to akord.

A teď si vyzkoušejte Cvičení 1:

Nastavte si, aby vám syntezátor hrál tónem skutečného klavíru (většinou se ten nástroj jmenuje "Grand Piano", ve FL Studiu je to generátor nazvaný "FL Keys"). Levou ruku umístěte tak, aby nějaké tři její prsty (pravděpodobně to budou malíček, prostředníček a palec, ale co já vím o vaší ruce) ležely na tónech C, E a G (viz "Ovčáci čtveráci" v minulém článku) v nějaké oktávě, která je mírně vlevo od středu vašeho klavíru (na plnohodnotném klavíru nebo v hudebním programu to bude pravděpodobně oktáva s číslem 3 nebo 4). Zkuste zmáčknout všechny tři klávesy najednou, aby zazněl akord. Mačkejte tento akord v nějakém pravidelném rytmu, který vám vyhovuje a je pohodlný (klidně mnohem pomaleji než v následujícím videu).

Současně s opakovaným mačkáním akordu C-E-G mačkejte někde blízko nad ním pravou nějaké libovolné klávesy (vždy jen jednu najednou) v libovolných délkách, abyste vytvářeli libovolné, zcela náhodné kratičké melodie o délce pár sekund. Musíte přitom dodržovat pouze tři pravidla:

• První tón každé melodie v pravé ruce musí být C (libovolné)
• Poslední tón melodie v pravé ruce musí být také C (libovolné, a klidně jiné než to úvodní)
• Můžete používat pouze bílé klávesy.

Výsledek by měl vypadat a znít například takto:

Znovu opakuji, že pokud vám to nejde takto zahrát v reálném čase (což vám nejspíš zpočátku nepůjde a není to nic, za co byste se měli stydět), napište si to do Piano Rollu v hudebním programu (metod jak to tam zapsat je mnoho, musíte prostudovat dokumentaci) a pak přehrajte. Pokud se vám to daří hrát v reálném čase, tak se rozhodně nesnažte kopírovat můj prasácký náhodný prstoklad (tzn. "který prst mačká kterou klávesu"). Zkoušejte různé rychlosti a různé melodie v pravé ruce (noty i jejich délky).

Musíte uznat, že jste právě vygenerovali něco, co zní jako kdyby to byla hudba. Gratuluji vám k vaší první kompozici, kterou by vám mohl závidět leckterý Philip Glass.

Nyní uděláme mírnou úpravu v pravidlech a zkusíme Cvičení 2.

To se hraje úplně stejně jako Cvičení 1, pouze se dvěma malými úpravami:

• Místo C-E-G mačkejte akord A-C-E, tedy vlastně jen posunete levou ruku o dvě bílé klávesy dolů oproti Cvičení 1.
• Všechny melodie začínají a končí na A, nikoliv na C (a pořád používají pouze bílé klávesy).

Vyzkoušejte si párkrát střídavě obě cvičení. Pokud vám připadá, že všechno ve Cvičení 1 zní poměrně vesele (nebo aspoň neutrálně), zatímco všechno ve Cvičení 2 zní o dost "depresivněji", tak vám gratuluji: Máte aspoň základ hudebního sluchu!

Čím je způsobeno, že Cvičení 1 zní veseleji než Cvičení 2, i když v obou používáte stejnou množinu stejných sedmi tónů (C, D, E, F, G, A, H)?

Tím se dostáváme k samotnému jádru hudební teorie, ke kterému se normální členové GHS dostávají až někde na levelu "Operační Thetan 10", takže někde v hloubi podvědomí mějte stále na paměti, že stále brutálně zjednodušuji:

Tóniny

Tónina je množina tónů (většinou sedmi), která je definovaná svým základním tónem a svým typem harmonie. Základní tón je prostě jeden z dvanácti tónů, jejichž jména známe (C, C#, D, D#, E.... až H) a typ harmonie je "veselá", "smutná", "trochu veselá ale přifalešnělá", "taková jako do indicka" a podobně. My si prozatím (na hodně dlouhou dobu) vystačíme pouze s "veselou" a "smutnou", které se z historických důvodů, které nechcete znát, nazývají "dur" a "moll" (což jsou bohužel tak běžně používaná označení, že si je musíte zapamatovat).

Každá tónina dur ("veselá") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +4, +5, +7, +9, +11. Takže pokud máme tóninu "C-dur" (ve které jsme hráli cvičení 1), začneme od noty C (60) a dostaneme noty: 60, 62, 64, 65, 67, 69, 71, tj. "C, D, E, F, G, A, H".

Každá tónina moll ("smutná") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +3, +5, +7, +8, +10. Takže pokud máme tóninu "A-moll" (ve které jsme hráli Cvičení 2), začneme od noty A (57) a dostaneme noty: 57, 59, 60, 62, 64, 67, tj. "A, H, C, D, E, F, G".

Důležité: Když operujeme s tóninami, tak zcela ignorujeme čísla oktáv a představujeme si, jako kdyby klávesnice byla nekonečná! Pokud je základním tónem nějaké tóniny tón "F", pak jsou tím myšleny všechny existující tóny "F". Pokud tónina pozůstává z tónů "C, D, E, F, G, A, H", pak jsou tím myšleny všechny tyto noty na celé klávesnici. D1 je z hlediska harmonie totéž jako D2, totéž jako D7 a totéž jako D15 (i když při takové frekvenci už vám vybuchne hlava). Při počítání v předchozích odstavcích jsem začal od noty 60, resp. 57, ale stejně tak dobře bych mohl začít od jiného C (například 48) a jiného A (například 69) a výsledek by byl stejný.

Cvičení 3: Jaké tóny obsahuje tónina C-moll? Řešení: C, D, D#, F, G, G#, A#.

Cvičení 4: Jaké tóny obsahuje tónina A#-dur? Řešení: A#, C, D, D#, F, G, A.

• Možná jste narazili na slovo "stupnice". Stupnice je osm po sobě následujících tónů dané tóniny, počínaje základním tónem. Takže zatímco např. "tónina A-moll" zahrnuje všechny bílé klávesy, které klavír má, "stupnice A-moll" je pouze 8 konkrétních, vedle sebe ležících kláves v tomto pořadí: "A, H, C, D, E, F, G, A" (poslední a je o oktávu výš než první). Tónina má nekonečně mnoho tónů a nemá smysl bavit se o jejich "pořadí". Nějaká skladba je v nějaké tónině (obsahuje její tóny). Říct někomu "zahraj mi tóninu" je nesmysl. V kontrastu s tím: Stupnice má přesně 8 tónů, z nichž první a poslední jsou v intervalu jedné oktávy. Když mi někdo řekne "zahraj stupnici D-dur", zahraju osm konkrétních tónů (ale je na mě, od kterého D ve které oktávě začnu).

Takže zbývá už jenom pokusit se nějak definovat, k čemu vlastně tóniny jsou, což je velmi ošemetné, pokud máme být co nejstručnější. Zkusil bych to asi takhle:

Dogma 1: Všechny tóny každé tóniny zní libozvučně společně s jejím základním tónem. V případě durové tóniny je výsledek spíše veselý. V případě mollové tóniny je výsledek spíše smutný.

Tím se dostáváme ke kardinální otázce: PROČ TOMU TAK JE? Částečně to dává matematický smysl, vzhledem k tomu, co jsem psal v prvním článku (ty šílené odmocniny): Součástí každé tóniny (dur i moll) je samozřejmě mimo jiné i její základní tón (tedy první tón tóniny). A základní tón (např F) logicky zní dobře se stejnými tóny (také F) v jiných oktávách. Jen o něco hůře než oktáva (interval +12) souzní kvinta (interval +7). A co čert nechtěl, v durových i molových oktávách se v obou vyskytuje i tento interval!

• Všimněte si, že interval "+7" je pátým tónem durové i mollové oktávy. Proto se mu říká "kvinta". A jaký je osmý tón durové i mollové oktávy? Přece tentýž jako její první (základní tón), jen o oktávu výš. Proto se mu říká "oktáva".

Dále se v obou druzích tónin (v dur i v moll) vyskytují intervaly +2 a +5, které jsou víceméně neutrální. Tím jsme vyřešili čtyři tóny ze sedmi (konkrétně 0, +2, +5 a +7) a zbývají nám tři tóny, kterými se durová tónina liší od mollové a které tudíž musí určovat, zda je výsledný dojem smutný nebo veselý. Z nich nejvýraznější a nejdůležitější je třetí tón tóniny, t.j. v durové +4 a v mollové +3.

Proč tomu tak je? Především proto, že je nám to tak vtloukáno od narození do hlav. Opravdu. Při veselých příležitostech slýcháme durové tóniny, při dramatických mollové. Prostě je to v evropsko - anglosaském světě takové tradice.

• Ale odskočme si na chvíli třeba do Japonska, kde jsou, jak víme, tradice jiné (viz). Staré asijské skladby mají tóninu pozůstávající pouze z pěti tónů (ne ze sedmi jako v naší současné hudbě). Které tóny to jsou? Jde o intervaly +0, +2, +4, +7 a +9 vzhledem k základnímu tónu. Když si spočítáte takovou "asijskou tóninu" od základního tónu F#, vyjdou vám tóny "F#, G#, A#, C#, D#", tedy shodou okolností všech 5 existujících černých kláves. Takže pokud mačkáte v jakékoliv kombinaci černé klávesy na klavíru, zní to jako asijská hudba a asijští hudební skladatelé mají o něco jednodušší práci, protože mají o dva tóny méně, bastardi.

V tuto chvíli už by vám mělo být jasné, proč vlastně fungovala Cvičení 1 a 2. Pravou rukou jsme hráli náhodné tóny dané tóniny, přičemž jsme začínali a končili vždy na jejím základním tónu, protože každá melodie vždy jaksi automaticky, sama od sebe, podvědomě směřuje ke svému základnímu tónu (takže jsme svým pravidlem vytvořili jakýsi "násilně brutálně korektní" začátek a konec).  A k těmto "náhodným tónům" jsme hráli v levé ruce akord pozůstávající vždy z prvního, třetího a pátého tónu dané tóniny, to jest:

• Ze základního tónu tóniny (v případě C-dur je to C, v případě A-moll je to A)
• Ze třetího tónu tóniny (v prípadě C-dur je to +4 = E, v případě A-moll je to +3 = C), který nejvýrazněji definuje veselost (dur) nebo smutek (moll) tóniny.
• Z pátého tónu tóniny (v dur i moll je to +7), který vždy velmi dobře ladí se základním tónem, z důvodů vypočtených v prvním článku.

Velmi důležité! Tento typ akordů (první, třetí a pátý tón durové nebo molové tóniny) je v hudbě používán tak často, že má vlastní název, a to "kvintakord". Když někde vidíte napsáno "akord E-dur", je tím myšlen akord složený z tónů "E, G#, H", tedy kvintakord tóniny E-dur. Když někde vidíte napsáno třeba "akord F#-moll", je tím myšlen akord složený z tónů "F#, A, C#", tedy kvintakord tóniny F#-moll. Jak si snadno spočtete, durový kvintakord jsou vždy tóny 0, +4 a +7, zatímco mollový je vždy 0, +3 a +7. (Takže pokud vám jde jen o vypočtení jaký akord se skládá z jakých tónů, tóniny k tomu vůbec nepotřebujete.)

Cvičení 5: Vyjmenujte tóny těchto kvintakordů: 1. C-dur, 2. D-dur, 3. D#-dur, 4. E-moll, 5. F-moll. Řešení: 1. C-E-G, 2. D-F#-A, 3. D#-G-A#, 4. E-G-H, 5. F-G#-C.

• Bonus pro kytaristy: Ve vašem zápisu se se durové akordy zapisují pouze jejich základním tónem, tj. "D" je kvintakord D-dur (tóny D, F#, A). Mollové akordy mají příponu "mi" (z anglického "minor"), takže třeba "A#mi" je kvintakord A#-moll (tóny A#, C#, F).

• Kromě durových a molových tónin existují další typy: frygická, chromatická, lydická, cikánská (!!!)

• Kromě durových a molových akordů existují další typy: septakordy, zmenšené, zvětšené...

Kromě toho, že uchu připadá libozvučné slyšet tóny z nějaké tóniny spolu s jejím základním tónem (viz Dogma 1, výše), platí také:

Dogma 2: Jakýkoliv durový nebo mollový kvintakord (tedy akord s označením X-dur nebo X-moll, kde X je libovolný tón) zní velmi libozvučně (tvoří de facto základ většiny harmonií v naší hudbě).

Z toho vyplývá, že je záhodno hrát takové akordy, jejichž tóny jsou obsaženy v právě používané tónině. Jaké to jsou?

Vezměme si třeba naši oblíbenou tóninu C-dur. Pochopitelně se k ní bude nejvíce hodit její kvintakord, tj. C-E-G. Tím jsme ale zdaleka nevyčerpali všechny možnosti. Co třeba akord F-dur? Ten má tóny "F-A-C", které všechny patří do tóniny C-dur. Stejně tak akord G-Dur (noty "G-H-D"). A co teprve akord  D-moll! Ten má noty "D-F-A", které také patří do tóniny C-dur!

Není vůbec nic neobvyklého na tom, že k durové tónině dobře sednou některé mollové akordy a naopak k mollové tónině dobře sednou jisté durové akordy!

• Všimněte si, že k tónině C-dur by měl ladit také třeba akord "H-D-F", který ovšem není durový ani mollový (jeho intervaly jsou +0, +3, +6) a zní "zvláštně". Je to ovšem akord a je použitelný v tónině C-dur. Stejně jako bizarní akord "C-D-F-H", například. Ale zatím se jimi nezabývejte, jsou "riskantní" a bohatě si zatím vystačíme s durovými a mollovými.

Tím pádem víme, jaké akordy bychom měli nejspíše kombinovat s jakou tóninou, ale pořád to nevysvětluje, jak k tomu vymyslíme vhodnou melodii. Nebo naopak - jak ke své úžasné melodii vymyslíme úžasné akordy. A jak vlastně určíme její tóninu? Ale o těchto palčivých otázkách až za chvíli. Teď zase trochu praxe.

Kytaristé vědí, že k doprovodu téměř všech písniček v C-dur jim stačí pouze akordy C-dur, F-dur a G-dur. Pokud jsou to opravdu profi kytaristé, používají dokonce ještě akord D-moll. A protože John Williams je taky profík, v hlavním motivu z Jurského parku použil jako doprovod nejen akordy C-dur, F-dur a G-dur, ale v jednu chvíli dokonce i D-moll (pedanty upozorňuji, že hlavní motiv z Jurského parku ve skutečnosti nezní přesně takto):

Není to dlouhá skladba, zkuste si ji přepsat do hudebního programu a všimněte si několika věcí.

Melodie je veselá a pouze po bílých klávesách, takže se jako hlavní kandidát na tóninu jeví být C-dur, a skutečně je tomu tak. Pouze v 0:49 zničho nic zazní v melodii černý tón A# (doprovázený v levé ruce akordem F-dur). Tón A# nemá co dělat v tónině C-dur ani v akordu F-dur. Ale Williams ho tam umístil, a navíc jako dlouhý, výrazný tón!


A to je, přátelé, tajemství toho, co dělá hudbu zajímavou. Skutečnost, že se většinou držíte nějakých pravidel, opakování a rutiny, ale občas je zcela cílevědomě a brutálně na chvíli porušíte. To se nedá naučit žádnými poučkami nebo algoritmy a právě o tom je tvořivost při skládání hudby.

Dále si můžete všimnout takzvaného "zdvojování tónů". Od poloviny motivu začnu v pravé ruce hrát melodii dvěma prsty, přičemž oba hrají stejné noty, ale malíček o oktávu výš. Je to tudíž stále přesně tatáž melodie, ale zní to bombastičtěji. Totéž v bleděmodrém provádím ke konci skladby v levé ruce s C-dur akordem. Jeho dolní C zdvojím o oktávu výš a akord tím pádem zní "košatěji".

• "Zdvojování tónů" je naprosto základní hudební prostředek. U klavíru je to víceméně triviální záležitost, ale nezapomeňte, že v symfonickém orchestru máte několik desítek nástrojů a třeba polovině z nich řeknete, aby hrály stejný tón. Které nástroje konkrétně to mají být? V jaké oktávě ho mají které z nich hrát? Jak hlasitě? Tady nám vznikají stovky různých možností, jak orchestrem zahrát jediný tón. A když slyšíte ve svém oblíbeném symfonickém soundtracku zdánlivě jasnou, broukatelnou, jednoduchou melodii, buďte si jisti, že ji hraje takových 20-30 hudebníků současně na 5-10 různých typů nástrojů. Proto zní tak bohatýrsky.

Tóny můžeme nejen zdvojovat, ale také přesouvat o oktávu výš / níž. Pokud například v levé ruce doprovázím klasickými akordy (jako v tomto videu), je v zájmu libozvučnosti záhodno, aby spolu dva po sobě následující akordy měly nějaký ten společný tón (nebo dva). To je v tomto případě jistě pravda - například hned úvodní dva akordy C-dur a F-dur mají společný tón C. Libozvučnosti mohu napomoci tím, že C-dur zahraju klasicky, jako C-E-G, ale u F-dur akordu přesunu jeho C o oktávu níž, takže jeho podoba nebude "F-A-C", nýbrž "C-F-A" a to spodní C bude přesně ta samá klávesa jako v předchozím akordu (takže z ní teoreticky ani nemusím zvedat prst, a zní to pak zase o trochu jinak).

Kvintakord C-dur pozůstává z tónů "C-E-G". Ale i když ho zahraju jako "E-G-C", nebo "G-C-E", nebo třeba jako "E-G-C-G-C-E", pořád to je kvintakord C-dur se základním tónem C!

Zatímco v doprovodných akordech můžeme tóny přesouvat o oktávu nahoru / dolů víceméně podle libosti, a základní vyznění hudby se tím až tak moc nemění, v případě melodie má tatáž operace naprosto zásadní vliv na znění té melodie. Posunutí nějakého tónu melodie o oktávu jinam je (obzvlášť v hrdinské filmové hudbě) velmi často používáno k tomu, aby se z odrhovačky stala supervítězná fanfára:

Ale zpět k doprovodným akordům. Jako příklad toho, co se s nimi dá dělat, použijeme kus Poledourisovy skladby "Theology / Civilization" ze starého Barbara Conana. Opět jsme v tónině C-dur, opět vše pouze po bílých klávesách.

Pravá ruka hraje pořád dokola jednoduchou melodii, levá ruka stále dokola osm akordů. Odkud jsem vzal těch osm osamělých tónů, které hraju v levé ruce na začátku? To jsou základní tóny akordů, které hraju posléze. Tzn. nejdřív jsem si odposlechl, jakými akordy je melodie doprovázena, a pak jsem z těch akordů vzal pouze jejich základní tóny, protože když se k melodii hodí nějaký akord, stoprocentně se k ní musí hodit i jeho základní tón.

A protože jsme celou dobu v tónině C-dur, mohl bych ještě celou dobu třetí rukou (nebo jiným orgánem) někdo dole celou dobu nepříliš hlasitě přizvukovat nějakým C-C-C-C.... Ono je ale to C stejně obsaženo ve třech z těch osmi akordů.

Všimněte si (nejlépe po přepsání skladby do Piano Rollu), že většina akordů v levé ruce si je "příbuzná" a následující akord obsahuje jednu notu shodnou s předcházejícím. Není to ale pravda vždycky a právě rozhodutí "kdy to nemá být pravda" činí z nezávadné skladby zajímavou skladbu.

Na tomto místě si možná kladete otázku, k čemu vlastně jsou jiné durové tóniny než C-dur a jiné mollové tóniny než A-moll. Harmonie je přece určená pouze intervaly a nikoliv konkrétními tóny, takže když jakoukoliv melodii včetně doprovodu posunu o x půltónů nahodu nebo dolů, musí přece pořád znít stejně. Tak proč si komplikovat život a používat zbytečně černé klávesy?

Máte vpodstatě pravdu. Různé tóniny existují proto, že:

• Různé nástroje a různí zpěváci zvládají různé tónové rozsahy, takže např. každá písnička Karla Gotta se musí napsat v takové tónině, aby její nejvýraznější tón připadl na "A", které pan slavík zpívá nejzlatěji. To vás ale v této fázi nemusí zajímat.
• U některých nástrojů poměry mezi frekvencemi sousedních půltónů nějsou konstantní dvanáctá odmocnina ze dvou, ale například pro C-C# je to o trošičku více, zatímco pro C#-D naopak o trošičku méně. Elitní člen GHS (level nejméně 20) pak je schopen svýma ušima rozpoznat, že "Kočka leze dírou" v C dur má o trochu jiný harmonický "feeling" než "Kočka leze dírou v F dur". Pokud čtete tento článek a nacházíte v něm informace, které jste dosud nevěděli, pak zapomeňte na to, že byste tento rozdíl někdy byli schopni postřehnout.
• Některé skladby ve svém průběhu změní tóninu!

Třetí důvod je víceméně jediný důvod, proč by vás v této fázi vaší cesty za hudbou měly zajímat jiné tóniny než C-dur a A-moll. Triviálním příkladem změny tóniny je například hlavní motiv z Hvězdné brány, jehož druhá polovina je přesně totéž co hrálo v první polovině, pouze je to kompletně všechno posunuté o pět půltónů nahoru, takže z tóniny C-dur se stane F-dur, z doprovodných akordů C-dur a F-moll (který hraji ve variantě "C-F-G#") se stanou F-dur a A#-moll a melodie nezačne od E nýbrž od A.

(Zní to celé velmi exoticky, protože počáteční tónina je buď "C-dur s hojným výskytem nestandardního G#", nebo možná nějaká úplně jiná bizarní ne-dur/ne-moll tónina. Na takhle krátkém úseku se to dost dobře nedá definovat.)

Tento proces posunutí kusu hudby nahoru / dolů se správně hudebně nazývá transpozice a jak vidíte, provádí se velmi triviálně tím, že všechny tóny daného úseku hudby posuneme o X půltónů nahoru nebo dolů. Neboli, k MIDI číslům všech těchto tónů přičteme stejnou konstantu.

Dovoluji si na tomto místě upozornit na pro mě neuvěřitelně legrační skutečnost, že zatímco já a vy provádíme transpozici tím, že přičítáme nebo odčítáme celočíselnou konstantu k celočíselným číslům not, členové GHS ji provádějí nějak takto:

(Zdroj: Muzikus.cz)

K čemuž jim gratuluji.

Mno...

Pokud jste dočetli až sem a pokud jste to všechno pochopili, pak vám upřímně gratuluji, protože toho byl opravdu velký nášup najednou.

I když jste všechno pochopili, asi máte neodbytný dojem, že ještě pořád nejste úplně John Williams. To je také v pořádku, John Williams si musel přečíst podobné články nejméně tři...

Nicméně, zcela vážně: Doufám, že aspoň někteří z vás jsou nyní schopni zapsat do hudebního programu, nebo dokonce zahrát věci, které jim ještě před pár dny připadaly jako něco z jiného světa, a rozumět základním zákonitostem těch věcí.

Co dál zkoušejte jednak odposlouchávat existující melodie:

Zkuste si jen podle sluchu přepsat do not některé slavné melodie. Prostě začněte od prvního tónu (libovolného) a s každým dalším popojíždějte nahoru / dolů tak dlouho, až se trefíte. Pokud zkusíte "Ovčáci, čtveráci", "Kočka leze dírou", "Vyletěla holubička ze skály" nebo "Holky z naší školy", začněte od C a zůstanete celou skladbu na bílých klávesách (v tónině C-dur). Až se vám podaří dát dohromady melodii, zkuste k ní vymyslet akordový doprovod.

 A jednak vytvářet vlastní:

Vymyslete si nejdříve ve své zvolené tónině (pravděpodobně C-dur, žeano) nějakou sekvenci kvintakordů, která vám bude znít příjemně / zajímavě (třeba některou z těch videí v tomto článku). Zkuste ty akordy rozložit, pro začátek nějak zcela mechanicky (např. z akordu "C-E-G" udělejte sekvenci tónů "C, E, G, E, C, E, G, E..."). Pokud výsledek stále zní dobře (a to by měl), zkuste nad tento doprovod přidat nějakou pomalou jednoduchou melodii, přičemž hlavními tóny melodie by měly být tóny obsažené v akordu, který v tu chvíli zní a méně důležitými by měly být zbývající tóny vaší tóniny. Až když si budete dostatečně jisti v kramflecích, začněte zokušet tóny, které nejsou součástí tóniny C-dur (tzn. černé klávesy), a to jak v akordech, tak v melodii.

Zatím jsem se vůbec nezmínil o mnoha dalších důležitých věcech, jako je třeba rytmus a takty. Ale všeho dočasu...

(Třetí část je tady)