Nevyvolený!

TL;DR: Ve vile nebudu.

Začalo to tím, že na FFFILM chatu kdosi upozornil na přihlašovací formulář do nového ročníku soutěže "Vyvolení", s tím, že bych se tam měl přihlásit.

Po velmi krátkém přemýšlení a ještě kratší konzultaci s manželkou, jsem dospěl k názoru, že se nacházím právě v té správné etapě svého života na to, abych zažil něco takového. A přihlášku jsem odeslal (a musel jsem ji vyplňovat celou dvakrát, protože napoprvé "server error"):

Načež mi přišla pozvánka na první kolo konkursu, do pražského hotelu.

Zde jsem po dvouhodinovém čekání dostal přidělenu "místnost 1", což mě naplnilo radostí, neboť se do ní chodilo po jednom a čekalo nás před ní poměrně málo, zatímco do místností 2 a 3 se chodilo po skupinkách a přítomní se přeřvávali o pozornost dveřníka, který je vybíral (jeden z přítomných kandidátů například měl taktiku, spočívající v tom, že vždy po nástupu dveřníka vykřikl "prcat!" a začal se hlasitě smát). Občas je dveřník vybíral podle toho, jak řvali, občas sám  vznesl požadavek jako "Kdo je tady čtyřprocentní?", "Nějaký mladý kluky!" atd...

(Tričko na počest Chuckyho)

Říkal jsem si, bůhvíjak nejsem originální s přezdívkou "Fuxoft", ale na hrudích ostatních jsem zachytil přezdívky jako:

• Fabio
• Olík Kolík
• Šuly (muž)
• Pecina (děvče)
• Milísek
• Iris Božská
• Kříženeček

Překvapilo mě, že spousta přítomných kandidátů (nejméně polovina) se zjevně znala s ostatními a družně s nimi komunikovala okamžitě po vstupu do sálu. Pak začalo vycházet najevo, že se znají z jiných konkursů na jiné akce, například z "X-Faktoru", ale to už jsem šel dovnitř.

Zde byla tročlenná komise, která se mě vyptávala na různé intimní věci, na které jsem popravdě odpovídal, aniž bych se snažil dělat humory. Především je zajímalo, jestli mě opravdu přitahují mladá děvčata, jestli mé manželce nevadí, že s těmi děvčaty budu ve vile souložit a jestli mně nevadí, že má manželka bude za mého pobytu souložit s někým jiným.

Po chvíli mě nejmladší člen komise identifikoval ("já vás viděl na Eurogamer.cz") a zřejmě si v tu chvíli našli na laptopu mou homepage, protože se mě následně ptali na věci z mého hierarchického self-profilu, například jestli moje sestra opravdu je filmová hvězda. Na závěr jsem jim zahrál na Otamatone, načež mi řekli, že postupuji do druhého kola, protože "jsem velmi odlišný od ostatních účastníků".

To se stalo v neděli. Druhé kolo se konalo ve středu a do té doby jsem si musel sehnat zdravotní potvrzení od doktora a výpis z trestního rejstříku.

Středa začala tím, že jsem šel na projekci filmu Futurologický kongres, jenž vypráví o herečce, která se nechá zdigitalizovat a prodá filmovému studiu práva, aby si dělalo s její identitou, co se mu zachce, čímž je zničen její reálný život.

Film skončil a já dorazil znovu do hotelu.

Atmosféra byla výrazně hustší, než v neděli, protože bylo mnohem více lidí napěchováno do mnohem menšího prostoru (zřejmě přišli všichni vybraní z celého prvního dne na stejnou hodinu dne druhého). A také šlo o mnohem pečlivější selekci přítomných, kdy prakticky každý muž měl nagelovanou hlavu a náušnice, a každá žena měla tetování a prsa (nejvíce mě zaujal vytetovaný nápis "Pretty Women" [sic] na jednom ženském prsu). Někteří přítomní měli vše současně:

(Tato bytost měla jednu polovinu těla mužskou a druhou ženskou - včetně šatů, vlasů a líčení. Bohužel nemám záběr zepředu.)

Také kamarádská atmosféra zde byla podstatně hutnější, a vypadalo to, že se navzájem znají skoro všichni. Kromě výše zmíněného Two-Face mě nejvíce zaujal strašidelně vyhlížející starší snědý pán s plyšovým vlkem, který je i na této fotografii:

Zde jsem mimoděk vyslechl několik zajímavých hovorů, mimo jiné jednoho mladíka, který si pochvaloval, že sice seděl ve vězení, ale že to nemá v rejstříku, takže pohoda. A chlubil se, že teď bude mrdat jednu moc hezkou holku, která ještě nemrdala. Jeho kamarádka ho ovšem upozornila, že sice (ta holka) nemrdala, ale že ona (ta kamarádka) teď kvůli ní asi dostane podmínku, ale že to bude až po přijetí do vily, takže pohoda. Oběma bych hádal asi tak 20 let.

Po necelých dvou hodinách čekání jsem dostal číslo a bylo mi řečeno, že mám přijít za tři hodiny - což bylo super, protože jsem si akorát stihl odskočit na další novinářskou projekci (tentokrát Pain & Gain Michaela Baye).

(Tričko na počest pana Kubricka. Neocenil nikdo.)

Po filmu jsem se vrátil do hotelu, kde bylo na chodbách naskládáno snad ještě víc lidí, než předtím (takže to s příchody a odchody fungovalo zřejmě nějak složitěji, netuším jak).

Zasmál jsem se a po ujištění pořadatelky, že to bude trvat ještě nejméně tři hodiny, jsem odjel jsem domů na schůzi Společenství vlastníků našeho domu.

Po dalších třech hodinách (tedy už okolo osmé večer) jsem se vrátil zpět do hotelu a bylo zde snad ještě víc lidí, než předtím (rozhodně přes 100), přičemž někteří už dost hlasitě nadávali, že tam leží od rána (tzn. 10 hodin), že nic nejedli a že jim za chvíli jede poslední vlak zpátky do Valašského Meziříčí. Kdybych se nenacházel v České republice, byl bych přesvědčen, že je celý konkurs pečlivě navržen tak, aby psychologicky vytřídil kandidáty už při čekání.

Celý den zde vše probíhalo před jedinou komisí (asi desetičlennou), kam byli lidé povolávání po skupinách, po dvou až osmi. Když mě zavolali jako jednoho samostatného, hned jsem si připadal důležitý.

Důležitě vypadajícím lidem jsem byl představen jako "To je pan Fuka, kterého možná znáte z televize, kde mluví o IT, a asi úplně nejvíc ze všech kandidátů vybočuje".

Načež se mě dva zjevně inteligentní vedoucí komise (míněno zcela neironicky) velmi decentně vyptávali na to, zda se cítím nadřazený nad ostatními soutěžícími a zda se hodlám aktivně zapojit do života ve vile. Na to jsem jim podle pravdy odpověděl ("ano" / "ano"), nic dalšího předvést nechtěli, poslali mě čekat dalších 20 minut a pak mi bylo sděleno, že mi děkují za snahu a sbohem.

Byl jsem z toho trochu smutný, ale vnuklo mi to nápad na ještě lepší sociální experiment. Uspořádám něco jako Vyvolené ve svém sklepě (1 x 4 metry). Očekávejte brzy vyhlášení konkursu.

Recenze: Šmoulové 2 [The Smurfs 2] - 40%

Gargamel si užívá s Azraelem v Paříži jako světově slavný iluzionista (což mi přišlo jako docela dobrý scenáristický nápad). Zde si vyrobí dva "šedivé proradné šmouly" (kterým ríká Neplechové) a dál už je to dost složité: Gargamel unese Šmoulinku, která kdysi dávno taky byla Naplecha (ale Taťka Šmoula ji zmodřil) a zná recept na magickou šmoulí esenci, která z Neplechů dělá Šmouly. Gargamel doufá, že z ní ten recept dostane psychickou manipulací (ve filmu skutečně je souvětí "Jsem tvůj otec. Nahlédni do svého srdce a poznáš, že je to pravda."), a že si tudíž bude moci vyrobit nekonečné množství Neplechů, ze všech udělat pomocí esence Šmouly a pak je držet v podemním pařížském koncentráku, kde z nich bude modrou energii vysávat a ovládne svět, pochopitelně.

Taťka Šmoula a tři velmi nevhodně zvolení Šmoulové (Sprosťák, Nemehlo a Gay Narcis) se vydávají na záchrannou misi do Paříže, spolu s Neilem Patrickem Harrisem, jeho ženou, jeho synem, a jeho nevlastním otcem (Brendan Gleeson). Ve Šmoulím světě se tentokrát odehrává ještě menší část filmu.

První Šmouly jsem viděl v polo-komatickém stavu při desetihodinovém letu do Japonska, takže si nejsem jist, jestli tehdy mé smysly správně fungovaly - nicméně jsem tehdy byl příjemně překvapen, že film celkem odsýpal a chvílemi jsem se i zasmál.

Bohužel, Šmoulové 2 trpí zcela typickými neduhy nekvalitních pokračování.

Je v nich několik nových postav, takže ve výsledku každá z postav má méně času na plátně a má méně možností, jak odůvodnit svou existenci. Například Harrisův malý synek se ve filmu prostě jenom VYSKYTUJE, a od začátku do konce vůbec nic neudělá.

Jistý šarm prvního dílu spočíval v tom, že se divák SEZNAMUJE s postavami a poznává, jak se (v této filmové verzi) chovají a jak vypadají. To samozřejmě v pokračování odpadá, takže Gargamel je pořád stejný Gargamel, Azrael je pořád stejný Azrael (jenom je teď navíc na Facebooku), a tak dále...

A konečně, scénář je méně nápaditý. Zbytečně překombinovaná zápletka nevede k ničemu zajímavějšímu, než k tradičním praštěným honičkám a k dost trapným srdcervoucím momentům ("kdo je moje pravá rodina?").

Děti se pravděpodobně nudit nebudou, protože se pořád něco barevného trojrozměrného děje a někdo pořád hlasitě povykuje. Ale bohužel u druhého dílu už neplatí, že by byl snesitelný i pro dospělé. Pár bizarně nedětských vtipů (narážky na My Fair Lady a Snídani u Tiffanyho) to rozhodně nespraví.

A kromě toho:

Pokud jste plnoletí a pokud zrovna nejste v práci, můžete se zdarma podívat na toto filmové zpracování Šmoulů, které v mých očích stále vede.

Čtyři ze čtrnácti? Slušné skóre!

Na populárním serveru "Cracked" se objevil velmi zábavný článek o čtrnácti nejdivnějších oficiálních neamerických plakátech k americkým filmům.

Pravděpodobně "Osouložení shnilého archu"?

A co byste řekli? Čtyři z nich jsou české!

Obzvlášť si všimněte autorova komentáře ohledně tvůrce českého plakátu Přichází Satan!, a pak si vzpomeňte, že ho kreslil Kája Saudek, který posledních sedm let strávil v kómatu...

(Mimochodem, k tomuto filmu existuje ještě jeden český plakát, který je také od Saudka, ale věrně kopíruje původní americký plakát)

Pamatuji si, že dříve (před revolucí) se dělaly originální české plakáty k úplně všem filmům, které u nás šly do kin. Moje matka, výtvarnice, dokonce dělala plakát k sovětské detektivce Smrt filatelisty. To je on:

A když se od této praxe začalo po revoluci upouštět a začaly se přejímat původní hollywoodské plakáty, pamatuji si, že česká umělecká fronta ostře protestovala, že takto tedy ne, a že se tím ničí původní česká kultura.

Ha ha ha.

Ten chlapec čte myšlenky!

A máme tu další hezký kousek z našeho seriálu "kouzelníci jsou podvodníci".

Tento mladý hoch předvádí úžasný trik, ve kterém jednak z verbálních a neverbálních reakcí člověka uhodne myšlenou kartu a SOUČASNĚ zastaví druhého člověka přesně ve chvíli, kdy vynáší tuto kartu na stůl (aniž by ji viděl).

Hoch je schopný, nicméně tento trik nevymyslel on a je pravděpodobné, že Penn a Teller od první sekundy věděli, co a jak se děje a jaká bude pointa.

Ale protože jsou Penn a Teller narozdíl od mne profesionální kouzelníci, tak (narozdíl od mne) kouzlo neprozradili.

No a řešení? Řešení je opět trapně jednoduché. Takže nespěchejte a nejdříve na něj zkuste přijít sami.

Nápověda 1: Kdyby měl chlapec kouzlo hned zopakovat, nebylo by to pro něj úplně snadné.

Nápověda 2: Nejrizikovější část je úplně na začátku kouzla. Zbytek je naopak velmi snadný.

Nápověda 3: Chlapec by se v průběhu celého kouzla mohl koukat na druhou stranu nebo mít zavřené oči. A pořád by fungovalo.

Nápověda 4: Kdybyste kouzlo chtěli předvést vy, nemuseli byste mít žádné speciální mentální ani manuální schopnosti. Ale potřebovali byste jistou nezanedbatelnou přípravu.

Pořád nic?

(SPOILER SPOILER SPOILER) ŘEŠENÍ:

Všechny karty v balíčku jsou pikové královny. To je všechno. Jediné riziko spočívá v tom, že je některá ze dvou "obětí" natolik vychcaná nebo neschopná, že při manipulaci s balíčkem (snímání, zasunování) sobě nebo někomu jinému ukáže některou z dalších královen.

Ano, trik velmi "trapný", který funguje díky tomu, že ho kouzelník dobře "prodá" a zahraje. Ale o tom je magie, a mě baví na ty triky přicházet - nijak mi to zážitek z kouzla nekazí, naopak.

Recenze: RED 2 - 60%

Nejdříve krátce k prvnímu filmu RED, který jsem dosud nerecenzoval: V něm se Bruce Willis, jako bývalý elitní killer, zamiluje do Mary-Louise Parkerové a za pomoci Johna Mlakoviche (šíleného bývalého elitního killera) utíkají před Karlem Urbanem. A objeví se tam i Helen Mirrenová jako bývalá elitní killerka. A taky Morgan Freeman jako bývalý elitní killer...

První RED měl zajímavý námět (velmi volně na motivy comicsu), ve kterém se snoubila romantická komedie pro odrostlejší až důchodové diváky s akčními střílečkami a honičkami. To vše bohužel v dosti neschopné režii Roberta Schwentkeho, následkem které byly některé scény dost k nepřežití a nedefinovatelně divnou atmosférou. Film se dal jakž-takž přežít díky hvězdné síle výše zmíněných starších pánů (a dam), kteří dokázali scénám dát vtip, navzdory režisérovi (obávám se).

Druhý díl režíroval Dean Parisot (Galaxy Quest) a jeho zápletka i režie jsou přímočařejší, jasnější a pochopitelnější. "Pochopitelnější" myslím ve smyslu "je jasné, jak má která scéna působit na diváka". Nikoliv "pochopitelnější" ve smyslu děje, protože ta schovaná jaderná nálož a podrazy na čtvrtou až na pátou žádný smysl nedávají a asi ani dávat nemají...

Přibyl Anthony Hopkins jako šílený vynálezce a Catherine Zeta-Jonesová (která se definitivně přeškatulkovala na "šarmantní zvolna odkvétající ženu ve středním věku") jako ruská agentka, bývalá Willisova bokovka. A mladý sexy asiat (co dělá mezi všemi těmi důchodci?). A ubyli Freeman a Urban.

Romantická zápletka je jasná: Bruce - zdá se - znovu poněkud zahořel k Catherine a Mary-Louise se to nelíbí.

Zbytek zápletky je také jasný: Všichni létají po světě a chtějí najít MacGuffina (což je nejdříve někdo, pak něco, a pak něco jiného).

Humor plyne z toho, že:

• Parkerová je prostá ženuška, ale chtěla by se stát superagentkou
• Malkovich je psychopat
• Zeta-Jonesová je femme fatale
• Hopkins je starý Hannibal Lecter
• Willis je starý Willis

...a tak dále, a tak podobně. Nic inovativního se nekoná, ale film má o trošku lepší grády a jasnější nalinkovanost, než jednička.

A sledovat tuhle stárnoucí gardu, jak si "jen tak blbne", je rozhodně snesitelné, a místy dokonce příjemné.

Originál Schindlerova seznamu objeven, máme český překlad!

Recenze: Wolverine [The Wolverine] - 50%

Logan / Wolverie už nechce zabíjet, žije si zarostlý někde v lesích a teskní po Jean Greyové (kterou opíchal a zapíchl v X-Men 3). Vše změní příjezd drobné Japonky Yukio, která mu nabídne cosi zajímavého - konkrétně zranitelnost a smrtelnost. Slibuje mu to starý japonec Yashida, kterému Wolverine kdysi zachránil život při atomovém bombardování Nagasaki.

Wolverine se tedy vydává do Země vycházející mangy - původně jen proto, aby se s umírajícím Yashidou naposled pozdravil a nechal si od jeho megakorporace upravit DNA. Všechno se ale zkomplikuje, takže je nucen prchat přes půl Japonska a chránit Yashidovu sexy vnučku před nindži, zmijo-ženou a další podobnou chátrou...

Před čtyřmi lety vznikl film s názvem X-Men Origins: Wolverine. The Wolverine je pravděpodobně jeho pokračováním. Píšu "pravděpodobně", protože se v něm na sekundu objeví Wolverinova milá z The Origins. Ale Jackman hrál stejnou postavu už v šesti filmech a silně pochybuji, že by všechny byly spolu navzájem konzistentní. Každopádně, tento film není "origin story" a předpokládá se, že jeho divák ví, co je Logan / Wolverine zač.

(V České republice se oba filmy jmenují stejně: Wolverine. Což je geniální distribuční tah.)

Tentokrát režíroval James Mangold (Kate a Leopold, Identita, 3:10 do Yumy) a vypadá to, že mu záleželo na detailním ztvárnění hrdinova nitra a jeho psychického rozpoložení.

To je dobře, ale bohužel se mu nepodařilo tyto pasáže nijak smysluplně skloubit s tím, co divák od většiny comicsových filmů očekává (i od těch psychologičtějších): S akcí, spektáklem, hláškami atd...

Ne že by tyto věci ve filmu nebyly! Je tam hodně Japonska, tři větší akční scény a i nějaká ta vtipná hláška. Ale je to velmi špatně skloubeno s oněmi pomalejšími, zadumanějšími momenty. Tak špatně, že silně pochybuji, že by se někomu v tomto filmu mohlo líbit oboje.

Například jedna z akčních scén spočívá v tom, že Wolverine přijde do vesnice, kde se na něj sesype hromada nindžů, včetně toho, že někteří začnou na motorkách jezdit po střechách domů a skákat na nich dolů do ulic. Představoval jsem si, jak padouch předtím ty nindži instruoval: "No a vy tři kluci si vytáhněte motorky na střechy a tam čekejte, kdybyste byli náhodou potřeba, jeden nikdy neví kdy se může hodit motorka s nindžou na střeše".

Taková scéna má své jasné místo v Schumacherově GayBatmanovi, ale v Nolanově Batmanovi už by působila poněkud nevhodně. A Wolverine by se chtěl velmi podobat Nolanovu Batmanovi, ale daří se mu to jen chvílemi a tak nějak napůl. Totéž v bleděmodrém platí pro závěrečný souboj, který je jako něco z 80. let, ale je zřejmě myšlen úplně vážně.

Jako z 80. let jsou i mnohé vedlejší postavy (například zmijo-žena nebo japonský lukostřelec), které jsou inspirovány comicsovými předlohami s bohatou historií, ale ve filmu působí zcela zbytečně, předvedou jednou-dvakrát nějakou svou superschopnost, a chybí jakýkoliv trochu zajímavější pohled do jejich nitra. V jistých typech filmů nejsou takové postavy na závadu, ale jsou na závadu v tomto filmu, který se dobrou svou polovinu snaží představovat nám Wolverina jako traumatizovaného, démony pronásledovaného hrdinu, který ze všeho nejvíc chce zemřít (což nastoluje otázku, proč třeba nevleze pod parní lis nebo se nenechá vystřelit do Slunce).

Film je poměrně dlouhý a neškodilo by mu více dramatických zkratek. Například to, co se v traileru dozvíme během prvních 30 sekund (Wolverine žije divoce v lesích, nemá rád lidi, najde ho Japonka), to trvá ve filmu přes 20 minut a nepůsobí to nijak intenzivněji nebo zajímavěji, než těch 30 sekund v traileru.

Maximálně podivné pak jsou snové sekvence, ve kterých se Wolverinovi zjevuje mrtvá Jean Greyová v negližé a baví se s ním o tom, že je mrtvá. Ty jsou skoro na hranici parodie a opět platí, že NĚKDE by fungovat mohly - například v Batmanovi Tima Burtona.

Překvapivé také je, že i když se opravdu natáčelo v Japonsku, a odehrává se tam většina filmu, většina exteriéroých scén z této země postrádá vizuální exotično a vypadá jako natočená buď ve studiu nebo v nějakém anonymním kanadském městě.

Vpodstatě všechny scény, které v tomto filmu jsou, by mohly dobře fungovat v nějakém druhu comicsového filmu. Ale rozhodně nefungují všechny takhle pohromadě, v jednom filmu. Nový Wolverine není agresivně blbý film - je jen nanicovatý, nezajímavý a v této podobě zbytečný.

P.S: Nejsem comicsový expert a až dodatečně jsem zjistil, že film je volně inspirován jakousi úspěšnou comicsovou předlohou (která se také odehrává v Japonsku a vyskytují se v ní postavy se stejnými jmény). Po letmém nahlédnutí do Wikipedie ale musím konstatovat, že tento film má s jejím dějem pramálo společného.

P.P.S: Viděl jsem 2D verzi.

P.P.P.S: Uprostřed závěrečných titulků je krátká scéna, která je z celého filmu zdaleka nejzajímavější, ale obávám se, že staví na hlavu už úplně všechno, co se kdy ve světě X-Men stalo...

Videohra: The Last of Us - 80%

Dvacet let po smrtící nákaze přežívají v USA jen hrstky lidí. Jeden z nich, Joel, se pokouší dopravit mladou holku (Ellie) přes více než polovinu Spojených států, protože se v ní může skrývat naděje na nalezení léku proti nákaze.

Kromě hladu a zimy je pronásledují jednak zombie (což nejsou exaktně vzato zombie, ale budu jim říkat zombie) a jednak různé skupiny lidí, které je chtějí okrást / znásilnit / sníst.

"The Last of Us" (TLOU) je hrou od studia Naughty Dog (např. série "Drake's něco"), na kterou Sony hodně vsadilo (a hodně do ní investovalo). Ty investice rozhodně jsou na hře hodně vidět (a slyšet).

Nejdříve krátce o technické stránce hry:

Jde o exkluzivní hru pro PlayStation 3 a řekl bych, že s tímto systémem dokázala zatím nejvíc. To znamená, že její grafika má nejvíce polygonů a grafických efektů a přitom se pohybuje nejjemněji. Z toho pro mě vyplývá jedna věc:

PS3 existuje sedm let. Trvalo sedm let a stovky her, než se ze systému podařilo vymáčknout něco (tj. tuto hru), co uměl už před těmi sedmi lety. Většina ostatních PS3 her, vycházejících v těchto měsících, nevypadá a nepohybuje se ani zdaleka tak dobře jako TLOU. Závěr? Většině vydavatelů je úplně fuk, jak pokročilá bude jejich hra z technického hlediska a kolik FPS bude mít. Mnohem důležitější pro většinu studií je, aby mohla dát na trh stejnou hru pro vícero různých platforem současně, což de facto vylučuje, aby hry byly takto vypiplané.

TLOU si snadno můžete splést s filmem: Prostředí jsou nádherně vymyšlená, vymodelovaná, ozvučená. Jen pokud se zamyslíte nad ústřední zápletkou hry, mnohé interiéry a exteriéry jsou příliš málo zarostlé a rozpadlé na to, že měly být vystaveny přírodním vlivům celých 20 let.

Obrovskou chválu si zaslouží i děj hry, jehož základní pointou je skutečnost, že teenagerka Ellie se narodila až po katastrofě, nikdy nezažila cvilizaci, neviděla přírodu atd... Je sice protřelá a dovede se ohánět zbraněmi, ale je to pořád naivní malá holka, což krásně kontrastuje se skeptickým Joelem. Hra je rozdělena na čtyři části - léto až jaro - takže příběh trvá téměř rok, během kterého obě hlavní postavy projdou jasným dramatickým vývojem, který se projeví na jejich chování, ale také na jejich vzhledu! Například Joelovi postupně přibývají šedivé vousy (ovšem Ellie má pořád stejná prsa). Závěrečná pointa bude pro většinu hráčů nečekaná a nastoluje otázky na téma "co je to pravda, láska a štěstí", které jsou - na videohru - překvapivě ambicozní.

Cutscény byly nasnímány ve 3D s živými herci (podobně jako u Avataru), ovšem bez pohybů úst, které byly animovány dodatečně (což umožňuje poměrně snadno vyrobit dabovanou verzi hry, ve které se pohybují postavám jinak ústa).

Jediný menší problémem cutscén je v tom, že některé objekty (dveře, brokovnice, tyč, plynová maska) v nich mají viditelně menší hmotnost a setrvačnost, než by správně měly mít - protože při natáčení buď vůbec neexistovaly, nebo to byly plastové makety.

A zvuková stopa je naprosto bezchybná. Od zvukových efektů, přes dialogy až po hudbu od dvojnásobného držitele Oscara.

Minimalistické hudby je ovšem ve hře velmi málo, a to především v neovladatelných cutscénách. Většinou je atmosféra vytvářena environmentálními efekty, jako je skučení větru, vzdálené zvuky zvířat atd... Funguje to opravdu skvěle a přinejmenším tak dobře, jako v hollywoodských filmech.

Zatím jsem psal téměř samé superlativy, ovšem zatím jsem se nijak nezmínil o hře. Respektive o těch částech hry, ve kterých můžete něco ovlivňovat tím, že mačkáte nějaká tlačítka a páčky.

A s tímto bodem mám problém. Dokonce docela zásadní problém.

Totiž, všechno to úžasné emocionálno, o kterém jsem psal, a které vidíte v ukázkách, je neinteraktivní. Tedy, asi 95 procent z něj je zcela neinteraktivních, zbylých 5 procent je interakivních způsobem "drž páčku v jednom směru" nebo "mačkej co nejrychleji jedno tlačítko". Většina "puzzlů" si ani nezaslouží takové označení, protože jsou na úrovni "Zvedni náhodně ležící prkno / žebřík a přenes ho o tři metry" (asi patnáctkrát), "Nastartuj generátor trojím stisknutím tlačítka" (asi desetkrát) nebo "Převez Ellie několik metrů na voru" (asi pětkrát).

Cutscény a polo-cutscény (tzn. herní sekvence, ve kterých nemůžete dělat nic jiného, než jít rovně a poslouchat dialog) tvoří většinu tohoto videoherního produktu! A některé z nich NEJDOU PŘESKOČIT, což mi při opakovaném hraní docela slušně lezlo na nervy.

To, co bych označil, za "hru", zabírá odhadem tak čtvrtinu herního času, a připomíná starý "Manhunt" nebo novější díly "Metal Gear Solid". Váš hrdina se musí pohybovat neslyšně ve stínech a v tichosti vraždit nepřátele. Pokud se mu to nepovede a je prozrazen, nepřátelé se na něj sesypou a hra se pro něj stává výrazně těžší, dokud je nezlikviduje, nebo jim neuteče.

Herní mechanismy rozhodně nejsou špatné (líbilo se mi to pravděpodobně víc, než "Metal Gear Solid") a ovládání je příjemné. Nicméně takové ty typické reklamní kecy o "neuvěřitelném realismu a nepřátelích, kteří inteligentně myslí a spolupracují", jsou skutečně pouze reklamní kecy.

Bez ohledu na obtížnost (tedy aspoň na první tři obtížnosti ze čtyř) se mi zcela běžně stávalo, že:

• Zdravý nezfetovaný voják nezaregistroval, že někdo prošel doslova metr před jeho nosem.
• Mí spolubojovníci nahlas mluvili, přičemž se krčili metr od nepřítele
• Elitní vojáci mě viděli vběhnout do místnosti s jediným vchodem, načež se zastavili před jejími dveřmi (jedinými) a začali mě hledat jinde
• Mohu svými "supersmysly" vidět (respektive "slyšet") nepřátele skrz zdi, ale nefunguje to na nepřátele, kteří jsou jen nascriptovaní a nejsou plnohodnotná AI - ti jsou neviditelní, ať dělají cokoliv divokého / hlasitého.

Prostě AI blbla úplně stejným způsobem jako ve většině podobných her. A to soustavně, od začátku do konce hry. Při vyšších obtížnostech nepřátelé lépe vidí a slyší, ale stále je jejich chování natolik nepředvídatelné a náhodné, že se mi nepodařilo odhalit žádné herní strategie, které by byly složitější, než "hodím flašku do bodu X a všichni se tam seběhnou". Hodně jsem se těšil, že dojde k souboji "já vs. zlí lidé vs. zombie", ale ten se nekonal. Vaši protivníci jsou vždy buď jen lidé, nebo jen zombie, nikdy obojí současně.

Ve hře, která má být postavena na postavách se složitými emocemi, působí mnohem rušivěji, když se tyto postavy v interaktivních sekvencích chovají jako směšní pajduláci, opakující stále dokola stejné manévry, stejné animace a stejné hlášky.

V některých scénách, které mají být interaktivní a současně kinematografické, je pak skriptování velmi problematické, protože musíte udělat něco velmi konkrétního a hra vám ne vždy řekne, co to přesně je. Jeden příklad z mnoha: V baráku je odstřelovač, ale vy ho nemůžete zabít, dokud nezlikvidujete všechny jeho poskoky, běhající po městě. Do té doby je nesmrtelný. Přesněji řečeno: Do té doby v tom baráku vůbec není - je tam jenom jeho puška, která sama od sebe střílí!! A opět, takových situací je ve hře mnoho. Několikrát se mi stalo, že jsem slyšel jinou postavu říkat "musíme jít tudy!", a já vůbec neviděl, kde v levelu ta postava je, natož kam ukazuje.

To ale nepředstavuje velký problém, protože - jak už jste asi pochopili - celá hra je striktně lineární sekvence cutscén a levelů, které se nijak nevětví a nemůžete v nich dělat nic jiného, než postupovat od jednoho předdefinovaného eventu k dalšímu.

Tvůrci se samozřejmě snažili hru poněkud obohatit sbíráním různých předmětů (z nichž některé můžete používat ke craftování zbraní), ale zůstává smutnou skutečností, že zatímco audiovizuální složka videoher učinila za posledních 30 let neuvěřitelný skok kupředu, herní mechanismy jsou v mnoha případech dnes OMEZENĚJŠÍ, než tehdy. V neakčních "prozkoumávacích" sekvencích TLOU toho můžete dělat méně, než ve starých adventurách od Lucasfilmu. Je to pochopitelné, protože už takhle muselo modelování všech těch úžasných prostředí dát OBROVSKOU námahu a není reálné, aby se ještě dalo s tímto prostředím manipulovat. Ale je to vývoj směrem k něčemu, co se mi moc nelíbí...

Hra je zajímavá tím, že se vždy při spuštění nahrává strašivě dlouho, ale v průběhu hry (a cutscén) vše jede téměř bez prodlev, protože se levely přednahrávají v pozadí. To ovšem platí jen do té doby, dokud se nerozhodnete v nějakém levelu vrátit o hodně zpět (pokud je to level, kde to vůbec jde) - pak se hra zcela nekompromisně zasekne uprostřed kroku třeba na 10 sekund. Skutečnost, že se mi to za celou hru stalo jen dvakrát, je dokladem toho, že levely jsou chytře navrženy tak, abyste se v nich vracet nemohli a aby to nevypadalo nepřirozeně.

A to je pro mě asi největší triumf této hry: Jejím tvůrcům se podařilo vytvořit poměrně zdařilou "Potěmkinovu vesnici", takže značnému procentu hráčů nedojde, jak přísně lineární a předdefinované v ní všechno je. Dokonce ani smrt ve hře de facto neexistuje a i když můžete být zabiti mnoha způsoby, většinou to znamená jen automatický návrat o několik sekund, maximálně desítek sekund zpět.

Myslím, že bych velice rád viděl film, který by vznikl podle stejného námětu a scénáře, za použití stejných výtvarníků, kameramana a skladatele. To, že je tento CGI film přerušován interaktivní hrou (poměrně kvalitní!), to škodí v mých očích jak tomu filmu, tak té hře.

-----------------------

Hra je vybavena českými titulky (které se dají vypnout nebo přepnout na jiný jazyk). Přeloženo je téměř úplně vše: Dialogy, herní menu i texty na předmětech, které ve hře naleznete.

Nejhůře dopadla herní menu, jejichž český překlad často ztěžuje nebo dokonce znemožňuje pochopit, co se vlastně kde nastavuje. Například místo správného překladu "zapnuto / vypnuto" zde najdeme konzistentně překlad "zapnout / vypnout", takže to vypadá, že položky v Settings jsou nastavené přesně obráceně, než ve skutečnosti jsou. Uložená pozice "Save Game 2" je přeložena "Uložit hru 2", takže když ji chcete nahrát, provádíte činnost "Nahrát hru Uložit hru 2", a tak dále. U herních menu je víceméně nezbytné přeložit si je v hlavě zpět do angličtiny, jinak jsou nepochopitelná.

Je nutno zdůraznit, že za tento nevydařený překlad nenesou pravděpodobně vinu překladatelé, nýbrž "lokalizační systém" (většinou honosný eufemismus pro "Excel tabulku"), který překladatelům neumožnil vidět překládané texty v náležitém kontextu.

V překladu jsou jednak pravopisné chyby:

• "Dva blbci si mě poddali"
• "Příděly ještě neotevřeli" (přičemž "příděly" je podmět - mluví se o otevření výdejního centra, ne o krabicích s příděly)

...a jednak normální překladové chyby:

• "Here goes nothing" -> "Zatím nic"
• "We've got a live one" -> "Tady to žije"
• "This place reeks" -> "Tady to vypadá"
• "I heard yelling a couple of buildings down" -> "Slyšel jsem spadnout pár budov"
• "Don't even think about cutting in line" -> "Tebe ještě nikdy nenapadlo předběhnout ve frontě?"

...a spousta, spousta dalších. U některých z nich je opět jasné, že by to překladatel nikdy nemohl přeložit takto špatně, kdyby viděl, kdo a za jakých okolností tu hlášku říká. Vzhledem k množství textu a vzhledem k tomu, že překladatelé zřejmě pracovali v horších podmínkách, než se dnes překládají filmy, je kvalita překladu nakonec lepší, než jsem se obával. Nicméně pokud má hra budovat komplexnější emoce, je samozřejmě každá taková chyba na závadu.

A přeložit "Charles Bridge" (v Bostonu) jako "Karlův most" je buď zvláštní překladatelský žertík, nebo naopak obrovská sofistikovanost, pokud si překladatelé zjistili, že se ten most jmenuje podle řeky, která se jmenuje podle Karla I.

Nezanedbatelný problém (za který nemohou překladatelé) spočívá v tom, že načasování titulků je občas i o několik sekund mimo (dvě hlášky, mezi kterými je několik sekund ticha, jsou přeloženy jediným titulkem) a pokud ve hře mluví víc lidí přes sebe, titulky naskakují bez ladu a skladu nečitelnou rychlostí, aniž by bylo jasné, který patří k čí hlášce. Nejsou v nich ani oddělovače na začátku řádků, indikující "teď mluví jiná postava", a není v nich nijak odlišeno, co je zásadní dialog hlavních postav a co jsou nedůležité kecy někoho, kdo si v tutéž chvíli něco zrovna mumlá v koutě.

--------------------------------------

P.S: Zánovní hru (před 14 dny koupenou, t.j. v záruce a nepoškozenou) prodám serióznímu zájemci za 999 Kč, a to včetně nepoužitého online multiplayer passu (multiplayer jsem nehrál a hrát nehodlám, takže ho nijak nehodnotím). K osobnímu předání v Praze někdy okolo pátku, po návratu z dovolené. 

Recenze: Liberace! [Behind the Candelabra] - 90%

Znáte, jak to chodí. Stárnoucí gay pianista si nabalí sedmnáctiletého bisexuálního kluka, několik let s ním žije a souloží, nechá mu udělat plastickou operaci, kluk se stane závislým na drogách, pak se rozejdou a pianista umře na AIDS, aniž by většina veřejnosti věděla, že byl gay. Prostě story jako každá jiná...

Asi bych měl především ty heterosexuálnější z vás upozornit, že pianista Liberace skutečně žil, stejně jako jeho boy lover Scott Thorson a většina ostatních postav v tomto filmu Stevena Soderbergha.

Zde je skutečný Liberace a ve 3:14 mu otvírá dveře skutečný Scott Thorson:

Už od první scény v baru, kde na stěnách visí obrazy mého oblíbeného malíře, mi bylo jasné, že tohle bude výjimečný film.

Ale bez legrace:

Tenhle film, natočený pro HBO (protože by se nikdo v USA neopovážil něco takového promítat v normální kinodistribuci), patří k nejlepším, jaké jsem v posledních měsících viděl. A rozhodně to není jen tím, že v něm vidíme Jasona Bournea souložit s Gordonem Gekkem (full frontaly bohužel nejsou, ale explicitní je to dost).

Musím začít od scénáře Richarda LaGraveneseho, který vskutku geniálně pracuje s filmovou zkratkou a velmi jasně nám vysvětlí zásadní události ze soužití Thorsona a Liberaceho. Přihodila se jim spousta opravdu velmi bizarních epizodek (včetně toho, že Liberace chtěl Thorsona adoptovat!), ale film celou dobu velmi hladce odsýpá a nepůsobí ani přeplácaně, ani nudně. Například ke ztvárnění cesty letadlem tam a zpátky postačí tvůrcům párvteřinová montáž záběrů na rozostřený modýlek letadla - a funguje to.

A kromě toho je film (především ve své první polovině) velmi vtipný. Pomocí úderných zkratek LaGravenese a Soderbergh načrtnou zmatky ve Scottově duši (například když se nečekaně probudí s penisem v Liberaceho ústech), ale díky střihu, hudbě a patřičným gestům obou protagonistů to působí roztomile a odlehčeně, jako nějaká opravdu dobrá a inteligentní komedie. Ano, film o prznění malého chlapce pedofilem. Roztomile a odlehčeně. Ano. (Možná i proto, že Damon rozhodně nevypadá tak mladě.) V hlubších rovinách děje je zajímavé to, že film poukazuje na dobré i zlé u obou hlavních postav a rozhodně nějakým prvoplánovitýmm způsobem nenadržuje jedné z nich.

Film pochopitelně stojí a padá na výkonech Douglase a Damona, které naprosto bezchybně balancují mezi humorem a dramatem, a často předvádějí obojí současně. Z dalších rolí stojí za povšimnutí především umělohmotný Rob Lowe, utlumený Dan Aykroyd a Burke z Vetřelců (jestlipak ho poznáte?).

Film má také úžasný soundtrack, poskládaný z různých originálních klavírních adaptací, jejichž autorem je superslavný Marvin Hamlisch, který získával Oscary už před 40 lety a zemřel loni, před dokončením filmu (a nikoliv na AIDS, ačkoliv byl gay). Douglas při klavírních performancích mlátí do kláves překvapivě realisticky (nebo je to trik?), jen klavírní pedál si zřejmě plete s plynem v autě...

Nejsem si úplně jist, jestli je nejlepší film Sodeberghovy kariéry Liberace! nebo Traffic (protože už si Traffic moc nepamatuji). Ale pokud Soderbergh opravdu hodlá uzavřít svou kariéru tímto dílem (čímž vyhrožuje), je to ten nejlepší způsob, jak se zapsat do filmových análů.

BONUS: Army of Lovers: "I am a Liberace Fan":

Dávám přednost Larrymu The Cable Guyovi před Petrem Novotným

Po zveřejnění své recenze na film Pacific Rim jsem dostal e-mailem reakci od Petra Sitára (šéfa dabingové společnosti LS Productions, se kterým se znám mnoho let). Následovala krátká e-mailová výměna názorů, kterou zde (se svolením druhé strany) zveřejňuji, protože by vás naše názory na tuto záležitost mohly zajímat.

Opraveno je pouze pár překlepů a modře jsou vysvětlivky pro vás. Videa v našich e-mailech původně nebyla, přidal jsem je tam pro zahnání nudy.

------------------------------------

From: Petr Sitár

Ahoj, Franto,.

četl jsem tvou recenzi na Pacific Rim a kritiku podtitulků. Jak asi víš nebo tušíš, podtitulky vznikly v SDI bez naší účasti. Já jsem je neviděl, nicméně všichni víme, jaká je kvalita práce SDI, takže mě to nepřekvapuje. (SDI je zahraniční firma, která v poslední době dělá české titulky pro české Warner Bros. a - slušně řečeno - moc jí to nejde.)

Zato mě překvapuje, jak jsi šmahem odsoudil dabing, který jsi "naštěstí neslyšel". Kdybys nebyl u dabingu Star Wars a nevěděl, jak pracně a komplikovaně takový dabing vzniká a jak nám záleží na jeho kvalitě, asi by mi nestálo za to reagovat, ale právě proto, že víš, o co jde, mi to nedá. Ten dabing je totiž velmi dobrý, a to nejen podle mého názoru. V mixážním studiu jej hodnotili nejvýše ze všech verzí, které dělali. (Mixážní studio = Zahraniční studio, ve kterém zahraniční zvukař mixuje dabingy jednoho filmu pro mnoho různých zemí)

Vím, že se poslední dobou v kinech objevilo pár dabingů pochybné kvality, ale kvůli tomu přece nejde předem všechny dabingy apriori odsoudit a hodit do jednoho pytle. Kdybych já měl nezaujatě poradit divákovi, jestli u tohoto film zvolit dabing nebo originál, tak bych určitě dal přednost dabingu. V tom originálním dialogu není nic tak úchvatného, co by stálo za to číst nekvalitní podtitulky a přijít o možnost v klidu si užít vizuální stránku toho filmu, což je jeho největší kvalita.

Měj se a třeba mi napiš, jestli se pletu ;-)

-------------------------------------

From: František Fuka

Ahoj.

Že titulky Pacific Rimu vznikly v SDI, to jsem netušil. Naopak, Jakub (Sitár, šéf titulkovací firmy Filmprint, Petrův syn) mi tvrdil, že titulky vzniknou přepsáním dialogů z dabingu (což je běžná praxe). Nicméně nikoho konkrétního jsem v recenzi za překlad nekritizoval, takže jsem nikoho nespravedlivě nepošpinil. Faktem je, že ty titulky nejsou dobré a že to jsou chyby způsobené neznalostí jazyka.

Co se týče mého "odsuzování dabingu", jde o složitější problém. Shodou okolností jsem dostal velice podobný dopis ze Studia Virtual (dabingové studio, které u nás překládá všechny disneyovky), když jsem u nějakého Disneyho filmu doporučoval návštěvu titulkované verze.

To je tak:

Jsem toho názoru, že jakýkoliv dabing nikdy nemůže být stejně dobrý jako originál. A nemusím se ani pouštět do debat o tom, zda je lepší herec Al Pacino nebo český herec, který ho dabuje. Stačí mi k tomuto názoru ta skutečnost, že v originálním filmu mají scenárista, režisér i herci naprostou volnost v tom, co a jak na plátně řeknou. V dabované verzi je to přesně naopak a všichni tvůrci dabingu jsou velmi omezováni ve své kreativitě, protože se musí "trefovat na hubu". Takže dabing vždy musí obsahovat kompromisy - i kdyby ho režíroval lepší režisér, než režíroval původní film, a i kdyby ho namluvil lepší herec, než ve filmu původně hrál, a i kdyby se dabing dělal z kvalitní kopie, ve které výjimečně je poznat, co se vlastně ve filmu děje.

Stejně jako ve Virtualu, i ty sis mou větu vyložil jako kritiku vaší práce. Tak to ale není. Je to kritika rozhodnutí českých Warner Bros., že film bude dabovaný a že bude těžké najít v českém kině verzi bez dabingu. Vaši dabingovou práci rozhodně nekritizuji, a ani kritizovat nemohu, protože jsem ji neslyšel. Je docela dobře možné, že váš dabing je nejlepší ze všech - ale NENÍ TO ORIGINÁL. Já když jdu na film Guillerma del Tora, ve kterém hraje Ron Perlman, chci v něm slyšet Rona Perlmana, který mluví tak, jak ho režíroval Guillermo del Toro. Ne nějakého Čecha, režírovaného jiným Čechem. A v tomto se se mnou ztotožňuje většina filmových recenzentů (při každé dabované projekci nedětského filmu se VŽDY hlasitě ozývají se svou nelibostí a právě proto distributoři recenzentům pouštějí raději titulkované verze, pokud to jde). A odvážím se tvrdit, že se v tom se mnou shoduje i většina čtenářů mého blogu (na základě jejich reakcí v tamnějších diskusích).

Samozřejmě já i ty víme, proč Warner Bros. ten film dabovali (a proč se obecně filmy u nás dabují). Chtějí, aby na film šlo více lidí. A já jsem si plně vědom toho, že většina diváků dá přednost filmu s dabingem před filmem bez dabingu. Což je skutečnost, ze které jsem já osobně poměrně nešťastný a tuto nešťastnost již jsem několikrát ventiloval na svém blogu. To, že kvůli vyšším tržbám jsou filmy dabované, mi vadí stejně jako to, že se kvůli tržbám může v kině jíst popcorn, telefonovat a hlasitě mluvit. I čistě dětské animované filmy bych viděl raději v originále než v dabingu. Je mi jasné, že tato má touha názor distributora nezajímá, a že by zrušení dabingu byla z ekonomického hlediska sebevražda, ale nevzdám se jí kvůli tomu.

Všechno, co jsem výše napsal, platí i pro desítky filmů, které jsem pro dabing já překládal nebo k nim dělal dialogy (ještě pro Barrandov Dabing, v 90. letech). Nemyslím si, že jakékoliv mnou překládané Star Wars jsou v dabingu lepším zážitkem, než v originále. Dabing je vždy o kompromisech a mohl bych jmenovat spoustu konkrétních problémů, které s dabingem Star Wars byly a které už nebylo možno z nějakých důvodů opravit, i když se na ně přišlo před dokončením dabované verze. Od Neimoidianů v Epizodě 1 (dva ze tří mají v dabované verzi ruský přízvuk, jak bylo plánováno, ale třetí mluví naprosto normálně, na přízvuk se zapomnělo, ale už nebylo možné to opravit) až po desítky případů, kdy jsem měl perfektně přeloženou hlášku, ale nebylo možné ji použít, protože "nepasovala na hubu", takže se musela použít jiná, která nebyla tak dobrá. Když jsem překládal Auta pro Virtual, byl jsem ve studiu při nahrávání dabingu každý den osobně (neplaceně), abych Jirkovi Strachovi a supervizorce mohl být nápomocen při úpravách. Přesto jsou ve výsledném dabingu Aut spousty hlášek, které dle mého názoru nefungují tak dobře, jak mohly (například mi přišlo jako naprostý nesmysl, když Strach do nadčasové disneyovky dal obskurní narážku na nějakého "Standu", ze které má vyplynout, že jde o Stanislava Grosse - kolik dětí a rodičů se tomu asi dnes zasměje?). Samozřejmě nepomůže ani to, když režisér den před začátkem natáčení neví, jaké postavy v jeho filmu vystupují a když to supervizor neví uprostřed natáčení (což jsem obojí zažil) (supervizor dabingu je člověk z ciziny, který neumí česky a dohlíží při nahrávání dabingu na jeho kvalitu). Výsledek je ten, že dabing Aut většina lidí chválila jako velmi vydařený. Mně vydařený nepřišel a vždycky si raději poslechnu Larryho The Cable Guye místo Petra Novotného, který nějak interpretuje jeho roli a Owena Wilsona místo Richarda Krajča, který nějak interpretuje jeho roli prostřednictvím překladu Františka Fuky. Vždycky. Z hlediska většiny filmových diváků jsem s tímto názorem v menšině, ale nijak se netajím tím, že je to můj subjektivní názor.

Takhle skvěle jsem daboval já někdy v roce 1990

------------------------------------------

From: Petr Sitár

Ahoj, Franto,

díky, že jsi napsal, vážím si toho. Tvůj názor na lokalizaci prostřednictvím dabingu je velmi vyhraněný, máš na to samozřejmě právo. Teď nemá smysl se pouštět do diskuze, co je menší zlo, jestli dabing nebo podtitulky. Když si o tom popovídáš s jakýmkoli kameramanem, řekne ti, že podtitulky jsou smrtelný zločin a urážka jeho práce. Nicméně obecnou či obecně přijímanou skutečností je, že pro určité typy filmů je vhodnější dabing a pro některé podtitulky. Ideální stav - totiž že všichni umí anglicky včetně všemožných dialektů - asi jen tak nenastane. Tak se s tím smiř  ;-)

Měj se

Petr

-------------------------------------------

From: František Fuka

Smířený s tím jsem, ale spokojený s tím nikdy nebudu. :)

Dabing na českém DVD "Dobyvatelé ztracené archy", vyrobený před několika málo lety z předrevolučního překladu, aniž by někdo zkontroloval jeho kvalitu. V titulcích je to, co postavy skutečně říkají.

Recenze: White House Down - 60%

Channing Tatum jde na pohovor do Bílého Domu, kde by rád pracoval v ochrance. Doprovází ho jeho malá dcera (s jejíž matkou už nežije). A v tu chvíli shodou okolností partička ozbrojenců (převlečených převážně za údržbáře) odpálí v Bílém domě bombu a postřílí značné množství přítomný, aby se zmocnili charismatického prezidenta (Jamie Foxx). Jsou tak zlí, že dokonce bezdůvodně prostřelí portrét George Washingtona a starodávnou pohovku!!!

Především musím pochválit zdařilý trolling společnosti Bontonfilm, která před pár týdny uvedla svůj film Olympus has Fallen pod českým názvem Pád Bílého domu, takže nyní společnosti Falcon nezbylo nic jiného, než název jejich filmu do češtiny nijak nepřekládat a v našich kinech jsou nyní k vidění dva různé filmy o dobytí Bílého domu s těmito "rozdílnými" českými názvy:

Dva spolu nijak nesouvisející filmy od dvou konkurenčních společností...

Ti z vás, kteří umějí číst, si už možná všimli, že jsem oba filmy ohodnotil 60 procenty, což ale neznamená, že by šlo o zaměnitelné kopie! Každý z nich má jiné klady a zápory a každý z nich je stylově podstatně jiný.

Konkrétně to znamená, že zatímco Pád Bílého domu se snažil být současnou filmovou podívanou a o to hrozněji působily nesmysly v jeho druhé polovině, film White House Down je poměrně precizně vyvedená retro podívaná, slušně konzistentní od začátku do konce - ale nějak mi uniká, kdo by se na něco takového chtěl dneska dívat.

White House Down je jakýsi závan z 80. let. Neodvážil bych se ho nazva parodií (i když v jednu chvíli někdo řekne "Tohle je ta budova, co byla zničená ve Dni nezávislosti"), ale dodržuje většinu klasických dějových i formálních klišé z 80. a 90. let tak precizně, že ho nejvíce ocení lidi,. kterým je dnes 40 let a viděli před 25 lety hodně akčních filmů.

Co to konkrétně znamená, "závan 80. let"? Například:

• I když ve filmu jsou velké CGI scény (a téměř všechny uvidíte v traileru!), většina akčních soubojů je příjemně "tělo na tělo", bez šílených digitálních kamerových prostocviků, jen chlap proti chlapovi s nožem, střelnou zbraní a výjimečně s nějakým tím granátem nebo bazookou.
• ...což znamená, že prezident v jedné scéně střílí za jízdy z okénka pancéřového auta bazookou!
• Hrdinova teenagerská dcera je fascinovaná prezidentem a Bílým domem, ví o nich úplně všechno a návštěva v prezidentském sídle je pro ni životní událostí!
• ...což znamená, že dcerka v klíčové chvíli vybíhá z Bílého domu a signalizuje potrhanou americkou vlajkou!
• UPDATE: Podle dobře informovaného zdroje je tato scéna pro evropská kina změněna a holčička místo americkou vlajkou mává prezidentskou standartou!
• Hlavní padouch je drsný, čestný, ale poněkud ideově pomýlený vysoce postavený voják, podobně jako ve Skále.
• Podpadouch jménem Killick vypadá velmi podobně jako hlavní padouch (Bennett) z Commanda.
• Nechybí šílený geniální hacker, udobření s odloučenou partnerkou a další dobové propriety.
• Hlavní hrdina stráví většinu filmu oblečený v nátělníku Bruce Willise z první Smrtonosné pasti.

Ostatně, kdyby se Channing Tatum nahradil mladým Brucem Willisem, docela snadno by se dalo uvěřit, že se díváme na Smrtonosnou past 2.5 a že to je film, který tehdy na přelomu 80. a 90. let musel působit úžasně - ale dnes je přeci jen poněkud archaický.

Roland Emmerich je enigma. Je pouze jasné, že občas umí natočit překvapivně kvalitní věc (ve zcela neironickém a ne-retro smyslu slova), a že pořádá skvělé večírky. A že je liberál, což se v tomto filmu - byť se o politiku příliš nezajímám - opravdu projevuje VELMI intenzivně. U většiny jeho filmů, včetně těch které se mi velice líbily, mi ale není jasné, jestli je myslí vážně, nebo jestli je to natolik sofistikovaná pocta / parodie filmům minulých desetiletí.

Protože akční filmy z přelomu 80. a 90. let pamatuji, poměrně rychle jsem se přeladil na nostalgickou vlnu a tudíž mi mnohé debilní podzápletky a trapné hlášky připadaly příjemně retro a zřejmě kvalitnější, než objektivně byly.

Ale jak už jsem psal v úvodu, připadá mi dost zvláštní natočit tímto neuspěchaným retrostylem velkofilm, který se má stát hitem léta 2013.

Recenze: Před půlnocí [Before Midnight] - 60%

Ethan Hawke a Julie Delpyová si pod taktovkou Richarda Linklatera dalších 100 minut (už potřetí) povídají o životě, lásce a smyslu vesmíru.



Od jejich seznámení (a od filmu Před úsvitem) uplynulu už 18 let a jejich vztah je dnes pochopitelně někde o dost jinde (například mají malou dceru). A chtějí se v krásném Řecku sejít s pár kamarády a poklábosit.

Struktura filmu je opět velmi podobná. Od začátku do konce se celý film (téměř v reálném čase) mluví, a 90 procent toho mluvení obstarají dva hlavní protagonisté (protože 90 procent filmu na plátně není nikdo jiný).

A pořád to funguje. Sice o trochu méně, než posledně, ale funguje to. Není to nic revolučního, viděli jsme totéž už mockrát s jinými herci a od jiných tvůrců, ale je to pořád dojemné i vtipné. Jen občas ty proslovy začínají připomínat slabšího Woodyho Allena (když mluví někteří z hostů u stolu) - někdo něco řekne, je jasné, že se máme dojmout, protože to řekl dojemně, ale když si rozebereme obsah jeho souvětí, je to vlastně strašná hovadina (což platí také pro většinu Allenových filmů z posledních let).

To, že Linklater dokáže natočit 100minutový film, který vypadá, jako kdyby jeho natáčení trvalo méně než 200 minut, a to, že tento film je dojemný i vtipný, aniž by k tomu potřeboval něco víc, než dva herce a pár řeckých exteriérů... To je skutečnost, nad kterou by se měli lidi zamyslet. Například lidi, kteří produkují české filmy.

Recenze: Pacific Rim - Útok na Zemi [Pacific Rim] - 70%

Hluboko v Pacifiku se objevila dimenzionální trhlina, ze které vylézají mimozemské příšery. Čím dál častěji a čím dál větší. Lidstvo se rozhodne proti nim bojovat tím, že postaví "Jaegery", tzn. obrovské bojové roboty, z nichž každý je pilotován dvěma lidmi, kteří jsou mentálně propojeni spolu navzájem i se svým strojem. Byrokrati ale rozhodnou, že se Jaeger program ruší a odvážní muži a ženy mají jen krátký čas na to, aby s pár zbývajícími stroji dokázali, co v nich je.

Trailery dělají nejnovějšímu 3D velkofilmu Guillerma del Tora poněkud medvědí službu, protože obsahují polovinu nejlepších hlášek a dvě třetiny nejlepších akčních záběrů, které v celém filmu jsou. Neznamená to, že by toho ve filmu bylo málo, ale pokud se na trailery nebudete dívat, budete mít v kině výrazně lepší zábavu. Ještě že je aspoň ve filmu jedna menší zábavná podzápletka, která je v trailerech důsledně zatajována.

A "zábava" je při hodnocení tohoto filmu to nejdůležitější slovo. Existují filmy, ve kterých do sebe buší velcí roboti a ještě větší monstra, a při jejich sledování můžete prožívat nějaké komplexnější emoce, nebo jste dokonce místy upřímně dojati. Existují dokonce i takové videohry. Pacific Rim rozhodně takovým filmem není a nechce jím být! Pacific Rim je zábava pro děti (a je mládeži přístupný, bez sprostých slov a bez krve). Ovšem pro děti každého věku!

To znamená, že desetiletí caparti to celé budou velice hltat a hrát si na robopiloty. A starší diváci nostalgicky zavzpomínají (podle věku) na Emmerichovu Godzillu nebo na Gappu, ti nejstarší možná i na původní Godzillu.

Triky jsou velmi kvalitní a obzvlášť se mi líbilo, že se monstra i roboti většinou pohybují správně majestátně pomalu. Naopak se mi nelíbilo, že v některých detailních záběrech nebylo pořádně patrné, kdo co komu do čeho právě vráží - viz také P.S. na konci recenze.

Potěšil úvodní sestřih toho, jak začala válka lidí s monstry. Bohužel je to tak nadupadný sled rychlých záběrů, že jsem je nestihl všechny pořádně vstřebat (zaznamenal jsem i něco jako titulek "Tokio zavaleno výkaly monstra").

Nemyslete si ale, že bojoví roboti jsou na plátně od začátku do konce filmu. Jsou tak ve třetině filmu (to by pořád celkem stačilo), a není jich bůhvíjaká armáda: Ve filmu se vyskytují celkem čtyři, a dva z nich jsou na plátně jen pár minut. Obzvlášť mi bylo líto, že jsem se nedozvěděl více o cool ruské posádce, která jako by vypadla z nějakého filmu z 80. let.

V Pacific Rimu je vůbec hodně věcí, které jako by vypadly z filmů 80. a 90. let. Týká se to především mezilidských zápletek, traumat, komických postaviček atd... Většina z toho je jako ze Dne nezávislosti, případně nové Godzilly. Je to roztomilé retro, ale není to tak úžasné jako první Transformers, kteří byli tak krásně konzistentně seriózně blbí, až to bylo okouzlující. V del Torově filmu je jasně patrné, že z toho všeho měl pan režisér / producent především legraci. Většina postav je stoprocentně archetypální a zaplaťpánbůh téměř polovina z nich ví, že svou roli nesmí brát příliš vážně.

A konečně, hudba Ramina Djawadiho není ani hudebně zajímavá, ani dostatečně absurdně bombastická, jako v Transformers. Většina motivů je rockové mlácení do kytar, což mi opět evokovalo spíše dětský televizní seriál, než epickou anime podívanou - a opět je to zcela jistě záměr.

P.S: Prozradím vám tajemství. CGI scény se vždy snáze renderují, pokud je v nich tma a prší. Proto ve většině bojových scén v Pacific Rimu je tma a prší. A proto jsou ve 3D hodně tmavé a málo přehledné. Ve scénách v traileru na začátku tohoto článku jsem viděl více detailů, než ve špičkovém pražském kině s 3D brýlemi. Vřele doporučuji vyhledat 2D kopii (a samozřejmě titulkovanou).

P.P.S: Český dabing jsem naštěstí neslyšel, ale v českých titulcích jsou brutální překladové chyby na úrovni gymnazijní angličtiny. Například věta "My arm is shot" ("Mám pohmožděnou ruku") je přeložena "mám postřelenou ruku" (ačkoliv ho do ní nikdo nestřelil, jenom se do ní praštil). Nebo hláška "That's cold" (něco jako "To je drsný" - odsuzující reakce na něčí nehumánní rozkaz) je zcela absurdně přeložena "Je mi zima".

P.P.P.S: Vzpomínáte na první trailery, ve kterých měl palubní počítač stejný hlas, jako GLaDOS z Portalu? V hotovém filmu se tento hlas vůbec nevyskytuje!

Recenze: Revival - 40%

Před 40 lety byli "Smoke" celkem populární kapela, ale pak upadli v zapomnění.

Dnes už jsou staří páprdové, a když jednomu z nich (Bolek Polívka) umře manželka, přichází slizký producent (Richard Genzer) s nabídkou, aby se dali všichni opět dohromady: Kytarista Bolek Polívka, basák Miroslav Krobot, keyboardista Karel Heřmánek a zpěvák Marián "kdože?" Geišberg. Kapelu doplňuje ještě nový mladý bubeník, který je slepý a existuje jen kvůli tomu, aby se kolem té slepoty udělaly dva vtipy.

Nejnovější film Alice Nellis má být feel good retro komedie s pár vážnějšími motivy.

Obsazení je výborné - přinejmenším čtyři hlavní hrdinové (ale KDO JE TEN GEIŠBERG?) plus překvapivě dobrý vtipně slizký Genzer. Okamžiky, kdy spolu ta stará partička jen tak nějak nezávazně komunikuje (což často vypadá jako improvizace) jsou většinou příjemné, protože ti herci jsou dobří a zřejmě si spolu rozumí i v reálném životě. A nepřipadá mi bůhvíjak závadné, že herci v hlavních rolích zjevně neumějí hrát na své nástroje a zpěvák zpívá podstatně jiným hlasem, než mluví. Tohle není film, který by se nějak moc snažil nastolovat filmovou realitu a dělat z těch herců někoho jiného, než herce. Hudba a texty jsou jinak plně přijatelná imitace "českého anglicky zpívaného rocku ze 70. let" a nemám proti nim námitek.

Narozdíl od většiny předchozích filmů Alice Nellis, které byly především o melancholických pocitech, tento by měl mít i fungující jasně definovanou komediální zápletku. Která bohužel funguje velmi špatně, a je jedno, jestli byla špatně napsaná, nebo špatně zrežírovaná, protože oboje měla na svědomí Alice Nellis.

Začněme hned od prvních minut filmu, ve kterých sledujeme jakoby "dobovou" reportáž o kapele Smoke z roku 1972. Studio Televizního klubu mladých a slovenština moderátora jsou dokonalé, ale:

• V krátkých záběrech ze "starého videoklipu" vůbec nestačíme pochytit, jak vlastně tehdy hrdinové vypadali, natož si dát dohromady, kdo z nich má být Polívka, kdo Krobot atd...
• Především ale není z moderátorových tří vět jasné, co se vlastně s kapelou stalo a proč upadla v zapomnění. Moderátor řekne něco o tom, že "naše socialistická společnost nemá zájem o texty v anglickém jazyce", ale hned nato film skočí do současnosti a celý jeho zbytek hlavní hrdinové popírají, že by konec jejich kariéry měl jakékoliv politické důvody (a ohrazují se proti označování za disidenty). Proč tedy skončili?

A jak se vlastně celá kapela dá znovu dohromady: Genzer přijde za Heřmánkem s plánem, který jim pomůže obohatit se za cenu toho, že Heřmánek bude lhát svým starým kamarádům, namluví jim, že Polívkovi zbývá jen měsíc života a pak sám bude na koncertu dělat jako že dostal infarkt, aby jejich kapela získala větší popularitu. Nejen, že je to dost dementní plán (je ještě o dost složitější, než jsem napsal), ale především dělá z Heřmánka pěkného hajzla (který - opakuji - to všechno dělá hlavně pro prachy). A jak už je v českých filmech zvykem, vyřeší se vše tím, že po odhalení svých lží Heřmánek řekne něco jako "sorry" a všichni jsou zase kamarádi, protože je potřeba happy end.

Pak tu máme Krobotovu manželku Zuzanu Bydžovskou. Ta je nám na začátku filmu představena jako new age kráva, která potlačuje kreativitu svého manžela a hrdinové musejí provádět složité utajovací akce, aby se Bydžovská nedozvěděla, že Krobot bude hrát něco jiného než new age hudbu. Všechno scenáristicky směřuje k tomu, že Bydžovská časem objeví pravdu a nastane peklo. Je to jediný důvod existence této postavy. No a časem skutečně dojde k tomu, že Bydžovská zjistí pravdu - a neudělá nic. Vůbec nic. Prostě zcela pomine to, že ji její manžel posledních několik týdnů brutálně obelhával. Neřekne k tomu jediné slovy, nijak divně se nezatváří, a začne kapele dělat manažerku...

Opravdu nejsem nijak extra náročný na to, jak má vypadat scénář příjemné retrokomedie. Ale to, jak jsou zásadní zvraty příběhu odbyty, nebo jak nepřirozeně je kvůli mladším divákům do filmu zamontovaná podzápletka Polívkova syna, který má vlastní superslavnou kapelu (hraje ho reálný zpěvák Vojtěch Dyk, který je údajně slavný i v některých hetero kruzích), to je opravdu nepodařené a u Alice Nellis mě to velmi překvapuje - jde o její zatím nejslabší film (z těch čtyř, co jsem viděl), a to zdaleka.

Co v mých očích definitivně překlopilo tento film do kategorie "nedoporučuji", to je jeho TÉMÉŘ DVOUHODINOVÁ DÉLKA, následkem které je v něm ta snesitelná až příjemná hodinka ubita stejným množstvím balastu.

P.S: V zájmu objektivity musím ještě upozornit, že ačkoliv jsem film viděl v kvalitním kině s digitálním zvukem, místy jsem měl problém porozumět dialogům (respektive nebylo mi jasné, kdy jim mám rozumět a kdy jsou záměrně nesrozumitelné) - a nebyl jsem sám. Tudíž je možné, že mi nějaká rychlá vysvětlení některých dějových zvratů zcela unikla, a na vině byl míchač zvuku.

Víme první: Blesk nebo Šíp nepíšou úplnou pravdu!!!

Tak se, kluci, dohodněte!

Já tyhle lidi většinou ignoruju, ale záznam telefonátu s Ivetou Bartošovou je zatím vrcholem české investigativní žurnalistiky, to je prostě bomba a námět na několik celovečerních filmů:

A nabízí se několik zásadních otázek, například:

• Proč si v 0:38 začne někdo k telefonování smažit řízky?
• Co znamená kód "Hovno do Dubaje"?
• Ví Josef Rychtář (telefonující), že Zdeněk Macura (únosce) je předsedou politické strany "Ježíš je Pán"? Pak by jistě pochopil, že Iveta je v dobrých rukou a byl by klidnější. (Kromě toho Macura založil ještě jednu stranu, takže je zjevně i schopným politikem.)

Jinak, za pár dní odjíždím na dovolenou po Evropě a doufám, že se mi podaří Ivetu vystopovat.

Skladatelem snadno a rychle: Retro závan

Dnes vás chci blíže upozornit na jednu velmi praktickou aplikaci vhodnou pro ty z vás, kteří zkoušejí skládat hudbu po přečtení mých tutorialů.

V nich jsem vám doporučoval hudební program FL Studio, ale dnes vás chci upozornit na něco, co je ještě víc hardcore a mnohem víc multiplatformní (FL Studio je pouze pro Windows). A velmi snadno se v tom dělají soundy, které znějí jako osmibitové počítače. :)

Jedná se o program SunVox, jehož homepage je zde. Jak si záhy všimnete, SunVox je k dispozici pro Windows, Linux, Mac OS X, Windows Mobile, PalmOS, Maemo, Meego, iOS a Android, přičemž všechny verze jsou mezi sebou PLNĚ KOMPATIBILNÍ a žádná není nijak omezená v tom, co umí! Desktopové verze jsou zcela zdarma, mobilní verze stojí pár stovek Kč.

Celý program má (včetně demo skladeb) jen pár megabajtů a jedná se o evolvovanou verzi různých slavných hudebních "trackerů" z minulých desetiletí. To znamená, že dnes můžete mít libovolný počet tracků, libovolně propojené virtuální efekty, libovolnou polyfonii atd...

Pozor - rozhodně netvrdím, že SunVox je jediný současný existující hudební tracker. A dokonce ani netvrdím, že je nejlepší (nezkoušel jsem podrobně všechny existující). Je ale příjemně multiplatformní a dělá se mi v něm (po krátkém zaučení) velmi rychle. Nevýhodou naopak může pro někoho být, že není GPL, a to ani ty jeho verze, které jsou zdarma.

K používání programu nepotřebujete kromě počítače (nebo mobilu) nic dalšího. Nepotřebujete dokonce ani MIDI klávesy, neboť se tóny dají hrát na normální PC klávesnici. MIDI keyboard se ale dá připojit, stejně jako audio vstup, takže můžete SunVox používat ve svém mobilním zařízení jako poměrně schopný přenosný efektový procesor!

(Na mobilu je pochopitelně všechno ovládání poněkud kostrbatější, ale i tam jde zadávat a měnit cokoliv.)

Tohle jsem v SunVoxu splácal dohromady za první dva dny, kdy jsem se s programem učil zacházet, a docela hodně mě ta tvorba bavila:



Zdrojový SunVox soubor tohoto dílka si můžete stáhnout zde (má necelých 40 KB, jelikož skladba neobsahuje žádné samply), nahrát si ho do programu a prostudovat si, jak je to vše uděláno. Včetně toho, jak jsem si vystačil pro celou skladbu s pouhými třemi akordy (A moll, D moll, E Dur) a dvěma basovými patterny (jeden pro A moll, druhý pro přechod z D moll do E Dur, haha).

Anglický návod je k přečtení na stránkách autora. Jenom jedno důležité upozornění: Aby autor ušetřil jeden sloupec, nepoužívá u označení tónů křížky, nýbrž místo přidání křízku zapíše název noty malým písmenem. Takže na tomto screenshotu vidíme pod sebou noty C4, H3 (B je u nás H) a G#3 (Gis):

Další hudba, vytvořená v SunVoxu, je ke slyšení zde na SoundCloud.com.

Recenze: Osamělý jezdec [The Lone Ranger] - 50%

Maskovaný ranger John Reid, alias "Osamělý jezdec" (Armie Hammer, dvojčata ze Social Network) se dá dohromady s pošahaným indiánem Tontem (Johnny Depp), aby společně nastolili pořádek na divokém západě (konkrétně jde o ukradené stříbro, tajnou železnici a uprchlého trestance).

Osamělý jezdec je remake / reimaginace velmi starého televizního seriálu (a ještě staršího rozhlasového seriálu). Podívejte se na originál:

Způsobů, jak z této roztomile naivní archaické záležitosti udělat současný letní blockbuster za čtvrt miliardy dolarů (!!!) je jistě mnoho. Několik scenáristů, režisér Gore Verbinski a producenti (včetně Johnnyho Deppa) se ale nerozhodli pro žádný konkrétní styl / způsob a zkombinovali ve svém dvouapůlhodinovém (!!!) filmu všechny myslitelné i nemyslitelné přístupy, a to bohužel poměrně náhodně.

Film začíná docela zajímavě, v roce 1933, kdy je stoletý senilní Tonto (namaskovaný Depp) vystaven v newyorském lunaparku jako kuriozita ze starých časů. Výstavku Divokého západu navštíví malý chlapec, který je oblečený v kostýmu Osamělého jezdce (tzn. film se odehrává ve světě, ve kterém existuje stejnojmenný rozhlasový seriál). Starý Tonto si ho ve své stařecké demenci nejdříve splete se skutečným Johnem Reidem, a pak začne vyprávět, co se tehdy před desetiletími "doopravdy" stalo.

To je zajímavý nápad, protože pak musíme akceptovat, že celý film je vyprávěn skrze zatemnělou mysl senilního staříka a tudíž není divu, že to celé místy nedává smysl a působí to poněkud divně - na což také malý posluchač občas upozorňuje a vyprávění přerušuje. Podobně jako v Princezně nevěstě, která ovšem totéž zvládla mnohem stylověji.

Otázka je, jestli je zábavné nebo jinak přínosné sledovat dvě a půl hodiny něco, co je vyprávěno optikou dementního důchodce, který má občas (nechtěné?) záchvaty geniality. Film je totiž opravdu divným mixem všemožných žánrů a stylů vyprávění. Vzpomínáte si, jak podivný byl Rango (od stejného režiséra)? Byla to bizarní směs všemožných westernových klišé, současně pocta i parodie, bylo to praštěné, bylo to vizuálně nápadité a mělo to 105 minut. Kdyby měl Rango dvě a půl hodiny, těžko by se dal přežít.

Osamělý jezdec má naprosto bezchybných posledních 20-25 minut, kdy se odehraje šílená akční megascéna (se dvěma lokomotivami a jejich vagóny na dvou tratích). Tonto i John skáčou (na koni!) z vlaku na vlak, všichni po sobě střílí nebo něco hází, vlaky se různě předjíždějí, podjíždějí, rozpojují a křižují, a k tomu hraje ona slavná melodie ve fantasticky nápaditém aranžmá Hanse Zimmera (nebo spíš Geoffa Zanelliho, pokud bychom chtěli být exaktní). Celá scéna má úžasný švih a vyrovná se nejlepším groteskám s Road Runnerem nebo Tomem a Jerrym. Super.

Ovšem v celém dlouhatánském filmu předtím není NAPROSTO NIC, co by se svým stylem blížilo této scéně (ze které je naprostá většina akčních záběrů v trailerech)! Je krátká akční scéna na úplném začátku filmu (také s vlakem), a pak skoro dvě hodiny NIC, s výjimkou jedné přestřelky, respektive masakru, který je naopak natočen syrově realisticky, dost drasticky a bez hudby - jako ze zcela odlišného filmu.

Titulní hrdina se většinu času projevuje jako naivní blb, jehož idealismus hraničí s debilitou (ne nepodobný Limonádovému Joeovi) - a zřejmě se máme jeho naivitě smát. Tonto v podání Johnnyho Deppa je aspoň konzistentně zábavný svou ujetostí a rasovými stereotypy (mluví zásadně stylem "Já netušit, co bledá tvář chtít") - ale jde samozřejmě o variaci na Jacka Sparrowa z Pirátů z Karibiku. Přitom ale ve filmu je značné množství dlouhých scén, ve kterých máme odhalovat historii a traumata obou postav - například Tonto se díky flashbacku uvnitř flashbacku ukáže být spíše ubohým, pomýleným, tragickým bláznem. Což je ve velmi podivném rozporu s těmi odlehčenějšími scénami.

Většina postav, které mají být "normální" (tj. skoro všichni kromě hlavních hrdinů a jasných padouchů), je značně nezajímavá - především vdova po Johnově bratrovi, která Johna možná miluje, a její syn. A Helena Bonham Carterová jako stará bordelmamá s brokovnicí skrytou ve slonovinové noze, která je nesmyslně ve dvou pětiminutových scénách a vypadá to, že půlhodina jejích dalších scén byla vystřižena.

Gore Verbinski je velmi schopný řemeslník a většina jím natočených scén je vizuálně zajímavá a má nějakým způsobem fungující atmosféru. Problém je, že v každé scéně filmu je ta atmosféra zcela jiná - od poměrně strašidelného historického dramatu se sociálními přesahy, přes televizní sitcom až po absurdní grotesku.

Kapitolou samou pro sebe jsou různé vtípky a citace: Od kopírování záběrů a hudby z westernů Sergia Leoneho, přes zesměšňování klasických atributů starého TV seriálu, až po (nepřiznanou) citaci Dvořákovy Novosvětské symfonie v závěrečných titulcích! Je pravda, že ledacos z toho zahání případnou nudu, ale opět platí, že jde o náhodné střípky, které jsou zcela nekonzistentně roztroušeny ve filmu, který by si přál býti epickým a smysluplným.

Celý tento megaprojekt má samozřejmě za cíl udělat z Osamělého jezdce výdělečnou frančízu (všimněte si v kině, že neuvidíme se stoprocentní jistotou skon ani jednoho ze dvou hlavních padouchů), načež se v Disneyových zábavních parcích existující sekce Frontierland s minimem námahy upraví na "LoneRangerLand" a bude se rejžovat podobně jako na Pirátech z Karibiku.

Obávám se ale, že tento plán neproběhne zcela podle představ zúčastněných a finančně zainteresovaných...

P.S: Film je naštěstí s titulky a ve 2D.

Meanwhile, in Transylvania...

Třísekundová ukázka z nového filmu Michaela Baye Pot a krev (Pain & Gain):

"Všechno to začalo v Transylvánii. Byla jsem Miss Bukurešť"...