Columbus (Jesse Eisenberg) je mladý kluk, který je sice dost nesmělý, ale dost inteligentní na to, aby přežil zombie apokalypsu a vydal se zamořenými spojenými státy na durhý konec země za rodinou. Cestou potká ještě Tallahasseeho (Woody Harrelson), Wichitu (Emma Stoneová) a Little Rock (Abigail Breslinová - ta malá holčička z Little Miss Sunshine), kteří se s tím taky moc nepářou a vědí jak na zombie.
Zombieland je o cestě, nikoliv o jejím cíli. Zábavu obstarají různé epizodky se zombiemi i s pnutím uvnitř čtyřčlenné skupinu. Největší zábava je ovšem s jedním nejmenovaným přežiším, kterého najdou.
Tento film mladším bratříčkem oldschoolových pecek jako Evil Dead nebo Brain Dead. Rozdíl je pouze v tom, že Zombieland byl dražší, a že jeho debutující režisér není až tak schopný jako byli mladý Sam Raimi nebo mladý Peter Jackson.
Vyšší rozpočet se uplatní při kvalitních tricích (opravdu máme dojem, že zombie nákaza zachvátila celou Ameriku), režisérská nezkušenost má za následek, že se čas od času ve filmu objeví několik minut bez jediného střeva / mozku / vtipu. A nevím, jestli za to může režisér, ale hlavní hrdina mě místy skoro otravoval (narozdíl od tří zbývajících lidí).
Zombieland je ale evidetně dítko stvořené z lásky k hororům a k filmům obecně. Čím víc jste jich viděli, včetně některých u nás téměř neznámých (např. The Deliverance, Caddyshack), tím lím se budete bavit.
30.11.09
28.11.09
Recenze: Panika v městečku [Panique au Village] - 80%
To jednou takhle v jednom městečku žili spolu v jednom baráku kovboj, indián a kůň. Kůň měl mít narozeniny a indián s kovbojem ho chtěli překvapit tím, že mu postaví barbecue. Když ale přes internet objednávali cihly, příliš dlouho podrželi tlačíko "0", takže jich místo 50 objednali 50 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 (nebo tak nějak). No a dál už to dost dobře nejde vyprávět, protože byste mi jednak nevěřili a jednak si nejsem jistý, jestli se mi to nezdálo...
Trailer nelže. Panika v městečku je totálně absurdní šílenost, připomínající (svým příběhem) největší magořiny Terryho Gilliama. Co se týče výtvarné stránky, postavičky vypadají jako kdyby to byly normální sériově vyráběné a běžně prodávané laciné plastikové figurky kovbojů a indiánů (včetně podstavců). Většina jejich animace spočívá v tom, že se figurky různě klepou - nějaké pohyby končetin nebo trupu se téměř nekonají. Pokud má nějaká figurka stát nakřivo, filmaři se neostýchají ji prostě podložit dobře viditelným kusem plastelíny. Atd... Je to ještě brutálnější než South Park a má to svůj půvab.
Jediný - ale podstatný - problém je v tom, že jde o absurdní grotesku, které lépe sluší dávkování po 15-20 minutách, než jako celovečerní film. Podívejte se na tuto (jistě vtipnou) pětiminutovou epizodu a představte si, že na něco takového budete koukat nepřetržitě hodinu a čtvrt...
Trailer nelže. Panika v městečku je totálně absurdní šílenost, připomínající (svým příběhem) největší magořiny Terryho Gilliama. Co se týče výtvarné stránky, postavičky vypadají jako kdyby to byly normální sériově vyráběné a běžně prodávané laciné plastikové figurky kovbojů a indiánů (včetně podstavců). Většina jejich animace spočívá v tom, že se figurky různě klepou - nějaké pohyby končetin nebo trupu se téměř nekonají. Pokud má nějaká figurka stát nakřivo, filmaři se neostýchají ji prostě podložit dobře viditelným kusem plastelíny. Atd... Je to ještě brutálnější než South Park a má to svůj půvab.
Jediný - ale podstatný - problém je v tom, že jde o absurdní grotesku, které lépe sluší dávkování po 15-20 minutách, než jako celovečerní film. Podívejte se na tuto (jistě vtipnou) pětiminutovou epizodu a představte si, že na něco takového budete koukat nepřetržitě hodinu a čtvrt...
27.11.09
Video palce
Ve spolupráci Rádia 1, Moviezone.cz a Muvi.cz se začaly od minulého čtvrtka umisťovat videozáznamy Odvážných palců na Internet. První díl je zde, druhý tady.
Video Palce jsou už ale stejně na internetu jako doma, viz pět epizod z Karlových Varů.
Video Palce jsou už ale stejně na internetu jako doma, viz pět epizod z Karlových Varů.
26.11.09
Otřesný humor pro čtvrteční večer
Pokud vám připadala nevkusná tato fotografie Johna Travolty, tak prosím v žádném případě neklikejte sem...
Recenze: Vánoční koleda [Disney's A Christmas Carol] - 80%
Starý Ebenezer Vydřigroš (v originále Ebenezer Scrooge) je hamižný mrzout, který žije jen pro peníze. O vánoční noci ho navštíví tři duchové, kteří mu připomenou, jaké vánoce prožíval dřív, jaké prožívá teď a jaké bude prožívat, pokud se nezmění.
Vánoční koleda Roberta Zemeckise je novou adaptací novely Charlese Dickense, která je v anglofonních zemích extrémně populární a dočkala se desítek filmových verzí, včetně některých velmi bizarních:
Vybrat si Vánoční koledu jako další námět pro 3D počítačové zpracování byl od Zemeckise výborný nápad. Vzhledem k tomu, že většina filmu jsou halucinace a přeludy, a i ten každodenní Londýn je spíše pohádkový než historický, mírná CGI "nereálnost" je pro tuto látku velmi vhodná.
Výtvarná podoba filmu velmi věrně kopíruje dřevořezy Johna Leecha z prvního vydání z roku 1843. Zpočátku se mi líbila příjemná strašidelnost filmu a posléze jsem byl příjemně překvapen, že Zemeckis (také autor scénáře) přitlačí na pilu ještě mnohem víc a film je značně strašidelný i slzopudný, rozhodně ne vhodný pro děti mladší 10 let. Což celkem odpovídá Dickensově předloze, která byla v průběhu desetiletí vykastrována jinými adaptacemi. Samozřejmě to nemohu nijak dokázat, ale myslím si, že by se Zemeckisova verze Charlesi Dickensovi líbila. Je dokonce tak retro a seriózní, že se dle mého názoru nebude líbit spoustě dnešních diváků, kteří očekávají (na základě prolhaných trailerů) "příjemnou vánoční zábavu".
Hlavní klíč k úspěchu tkví ale v osobě Jima Carreyho. Technika 3D capture totiž vyžaduje, aby herci přeháněli svou mimiku, a to neumí nikdo lépe než gumový Carrey. Jeho Scrooge vypadá patřičně karikovaně, ale přitom se v něm odráží lidský herecký výkon. Z tohoto bohužel vyplývá i jeden z mála nedostatků filmu: Pokud má nějaká postava vypadat jako normální, nekarikovaný člověk, její obličej většinou působí podivně mrtvě a roboticky, až strašidelně. Netuším, proč to ve Vánoční koledě nefunguje, zatímco téměř před rokem to v Benjaminu Buttonovi fungovalo bezchybně...
Jediná má další výtka spočívá v tom, že je velmi, velmi patrné, kdy jsou pohyby postav motion-capture a kdy jde o ruční animaci. Pokud se to mění v průběhu jednoho záběru, je to rušivé. Opravdu by neškodilo, kdyby na ruční animaci Zemeckis najal nějaké profíky od Pixaru.
A jako dospělý divák bych také ocenil trochu méně těch šílených 3D jízd a letů nad Londýnem.
Vánoční koleda Roberta Zemeckise je novou adaptací novely Charlese Dickense, která je v anglofonních zemích extrémně populární a dočkala se desítek filmových verzí, včetně některých velmi bizarních:
Vybrat si Vánoční koledu jako další námět pro 3D počítačové zpracování byl od Zemeckise výborný nápad. Vzhledem k tomu, že většina filmu jsou halucinace a přeludy, a i ten každodenní Londýn je spíše pohádkový než historický, mírná CGI "nereálnost" je pro tuto látku velmi vhodná.
Výtvarná podoba filmu velmi věrně kopíruje dřevořezy Johna Leecha z prvního vydání z roku 1843. Zpočátku se mi líbila příjemná strašidelnost filmu a posléze jsem byl příjemně překvapen, že Zemeckis (také autor scénáře) přitlačí na pilu ještě mnohem víc a film je značně strašidelný i slzopudný, rozhodně ne vhodný pro děti mladší 10 let. Což celkem odpovídá Dickensově předloze, která byla v průběhu desetiletí vykastrována jinými adaptacemi. Samozřejmě to nemohu nijak dokázat, ale myslím si, že by se Zemeckisova verze Charlesi Dickensovi líbila. Je dokonce tak retro a seriózní, že se dle mého názoru nebude líbit spoustě dnešních diváků, kteří očekávají (na základě prolhaných trailerů) "příjemnou vánoční zábavu".
Hlavní klíč k úspěchu tkví ale v osobě Jima Carreyho. Technika 3D capture totiž vyžaduje, aby herci přeháněli svou mimiku, a to neumí nikdo lépe než gumový Carrey. Jeho Scrooge vypadá patřičně karikovaně, ale přitom se v něm odráží lidský herecký výkon. Z tohoto bohužel vyplývá i jeden z mála nedostatků filmu: Pokud má nějaká postava vypadat jako normální, nekarikovaný člověk, její obličej většinou působí podivně mrtvě a roboticky, až strašidelně. Netuším, proč to ve Vánoční koledě nefunguje, zatímco téměř před rokem to v Benjaminu Buttonovi fungovalo bezchybně...
Jediná má další výtka spočívá v tom, že je velmi, velmi patrné, kdy jsou pohyby postav motion-capture a kdy jde o ruční animaci. Pokud se to mění v průběhu jednoho záběru, je to rušivé. Opravdu by neškodilo, kdyby na ruční animaci Zemeckis najal nějaké profíky od Pixaru.
A jako dospělý divák bych také ocenil trochu méně těch šílených 3D jízd a letů nad Londýnem.
25.11.09
Recenze: Paranormal Activity - 80%
Katie a Micah mají problém: Katii už mnoho let pronásledují démoni nebo něco podobného. Sice jen občas a ne nijak intenzivně, ale není jí to příjemné. Micah se to rozhodne řešit, koupí kvalitní videokameru a začne dokumentovat co se v jejich domě děje (včetně nočních aktivit). Záhy se ukáže, že se v domě skutečně něco divného děje: Hýbou se dveře, někdo nesrozumitelně šeptá atd., a Micah z toho přestane mít legraci. A to je teprve začátek.
Pro některé z vás možná důležitá informace: Tento film není dokument, měl scénář a režiséra, a ti lidé jsou herci. Ano, opravdu.
Kompletně celý film je snímaný onou kamerou, kterou Micah koupil a kterou buď drží v ruce, nebo někam položil. Ve filmu je dost střihů, ale jsou to střihy, které mají vzbuzovat dojem, že z dlouhého záběru prostě byly vystřiženy nezajímavé kusy. Několikrát se také stane, že kamera něco zachytí a po této scéně následuje scéna, ve které už hrdinové vědí, co kamera natočila a analyzují to. Stojí za zmínku, že hrdinové nejsou idioti a snaží se poměrně rozumně analyzovat audio a video za pomoci počítače, literatury a "expertů".
Netvrdím, že tento film nějak kopíruje Záhadu Blair Witch, ale funguje na podobném principu a také byl podobně laciný. Přesto jeho strašení docela dobře funguje - filmaři těží z toho, že snad každý si pamatuje, že se někdy v noci probudil a v polospánku slyšel nějaké podezřelé zvuky, že ano...
Funguje to především proto, že všichni (přesněji řečeno "oba") herci jsou velmi dobří, takže jsem bez problémů akceptoval, že jde dokumentární záběry (na rozdíl třeba od Monstra). Věříme hrdinům, že to psychicky přestávají zvládat a začínají mít strach, tudíž ho začneme mít také. Ve filmu pochopitelně není žádná hudba, osvětlení, drahé triky, akční scény nebo viditelný makeup a místo zvukových efektů se často pracuje s napjatým tichem.
Jde o krásný příklad toho, jak hodně se dá dokázat s naprosto minimálními prostředky a jak to může být působivé. Byl jsem spokojen více než při Záhadě Blair Witch. Přitom samozřejmě tvůrci neobjevili Ameriku a nejsou první, kdo něco podobného úspěšně natočil.
Poznámka pro piráty: Pokud máte tento film stažený v DVD kvalitě z Internetu, jde o dva roky starou festivalovou verzi, která se liší od té, která je promítána v kinech. Jsou v nich poměrně zásadní rozdíly včetně úplně jiného konce. Verze v kinech je o trochu víc "komerční", ale ne nutně horší.
Pro některé z vás možná důležitá informace: Tento film není dokument, měl scénář a režiséra, a ti lidé jsou herci. Ano, opravdu.
Kompletně celý film je snímaný onou kamerou, kterou Micah koupil a kterou buď drží v ruce, nebo někam položil. Ve filmu je dost střihů, ale jsou to střihy, které mají vzbuzovat dojem, že z dlouhého záběru prostě byly vystřiženy nezajímavé kusy. Několikrát se také stane, že kamera něco zachytí a po této scéně následuje scéna, ve které už hrdinové vědí, co kamera natočila a analyzují to. Stojí za zmínku, že hrdinové nejsou idioti a snaží se poměrně rozumně analyzovat audio a video za pomoci počítače, literatury a "expertů".
Netvrdím, že tento film nějak kopíruje Záhadu Blair Witch, ale funguje na podobném principu a také byl podobně laciný. Přesto jeho strašení docela dobře funguje - filmaři těží z toho, že snad každý si pamatuje, že se někdy v noci probudil a v polospánku slyšel nějaké podezřelé zvuky, že ano...
Funguje to především proto, že všichni (přesněji řečeno "oba") herci jsou velmi dobří, takže jsem bez problémů akceptoval, že jde dokumentární záběry (na rozdíl třeba od Monstra). Věříme hrdinům, že to psychicky přestávají zvládat a začínají mít strach, tudíž ho začneme mít také. Ve filmu pochopitelně není žádná hudba, osvětlení, drahé triky, akční scény nebo viditelný makeup a místo zvukových efektů se často pracuje s napjatým tichem.
Jde o krásný příklad toho, jak hodně se dá dokázat s naprosto minimálními prostředky a jak to může být působivé. Byl jsem spokojen více než při Záhadě Blair Witch. Přitom samozřejmě tvůrci neobjevili Ameriku a nejsou první, kdo něco podobného úspěšně natočil.
Poznámka pro piráty: Pokud máte tento film stažený v DVD kvalitě z Internetu, jde o dva roky starou festivalovou verzi, která se liší od té, která je promítána v kinech. Jsou v nich poměrně zásadní rozdíly včetně úplně jiného konce. Verze v kinech je o trochu víc "komerční", ale ne nutně horší.
24.11.09
Recenze: Princezna a žabák [The Princess and the Frog] - 60%
Tiana je mladá černošská dívka, žijící těsně po 1. světové válce v New Orleans. Dře se jako číšnice ve dvou podnicích, aby si splnila svůj sen - pořídit si vlastní restauraci. Do New Orleans přijíždí krásný princ Maveen z Malvonie, který si zde chce najít bohatou nevěstu. Voodoo čaroděj Dr. Facilier mu slíbí, že pomocí kouzel zařídí, aby princ mohl "zbytek života bezstarostně skákat", což se v angličtině dá chápat tak, že ho finančně zajistí, ale lišák doktor to myslí doslova a promění ho v žabáka, protože má nějaký poměrně složitý plán jak ovládnout New Orleans a potom THE WHOLE WORLD, MUHAHAHAHA! V tom plánu nějak figuruje zlý princův sluha, který je očarován aby vypadal jako princ, a má si vzít dceru neworleanského boháče, čímž Facilier získá moc nad New Orleans (hned v okamžiku svatby!), což taky není nijak vysvětleno, proč by to tak mělo být a proč k tomu potřebuje falešného prince.
Může vůbec u Disneyovy pohádky existovat něco jako spoilery? Něco, co by vám zkazlo překvapení z filmu? Pokud ano, pak se v následujících odstavcích vyskytují, takže pozor na ně...
Princ (v žabí podobě) natrefí náhodou na Tianu, která je zrovna na maškarním plese v roli princezny. Požádá ji o polibek s tím, že až se promění zpátky v prince, dá jí spoustu peněz (tzn. úmyslně lže, protože žádné nemá). Tiana mu věří a nenapadne ji, že ten polibek možná nebude fungovat, když není princezna. Polibek skutečně nefunguje, princ zůstane žábou a z Tiany se stane taky žába. Nikdo v celém filmu se nikdy nezamyslí nad tím, co je to za divné kouzlo a jaký účel mělo mít.
Naveen a Tiana utečou do bažin (proč utíkají, když můžou mluvit a říct lidem kolem, co se stalo?), kde se seznámí s krokodýlem Louisem, který hraje na trubku a slíbí, že je zavede k bahenní čarodějnici, která dokáže kouzlo zlomit. Po písničce najdou světlušáka Raye, který jim vysvětlí, že jdou opačným směrem, takže jdou zpátky. Po další písničce dojdou k bahenní čarodějnici, která jim vysvětlí, že prokletí obou bude zlomeno, pokud princ políbí nějakou princeznu. Jak ji seženou? Snadno. Protože v New Orleans probíhá právě průvod Mardi Gras a jeden z boháčů je prohlášen "králem Mardi Gras", stačí najít jeho dceru, která "logicky" je princeznou (ale jen dokud Mardi Gras neskončí, tzn. do půlnoci). WTF? WTF!
Naveen a Tiana se tedy vracejí do New Orleans, kde Naveen najde tu boháčovu dceru (shodou okolností přítelkyni Tiany), t.j. "princeznu" a v tuto chvíli nastane největší WTF, protože se objeví Tiana a zapřísahá prince, aby té "princezně" nedával pusu, že radši zůstanou oba jako žabáci a budou se mít rádi. "Princezna" celkem logicky opáčí, že si přece prince po polibku brát nemusí, jenom mu dá pusu, aby zlomila zakletí. Ale než to pomalu chápajícímu Naveenovi a Tiaře vysvětlí, tak uplyne půlnoc a "princezna" přestane být princeznou, smůla.
Faciliera mezitím sežerou jeho strašidla, která nějak zklamal díky tomu svému plánu, který jsme se nikdy nedozvěděli, takže se dále nemusíme namáhat s přemýšlením co to vlastně plánoval a proč tak složitě.
V závěru to tedy vypadá, že oba hlavní hrdinové rezignují na světské statky a zůstanou nadosmrti šťastnými žábami v močále! Takový konec bych docela ocenil, ale tvůrci se v posledních minutách připoserou a dodělají velmi fikaný happyend: Jak víme, zakletí obou má být zlomeno pokud princ políbí nějakou princeznu (kupodivu nikoho nenapadne odcestovat např. do Monaka nebo někam jinam, kde existuje nějaká princezna). Tudíž: Když se žáby vezmou, z Tiany se stane princezna (protože si vzala prince, byť byl v žabí podobě) a svatebním polibkem se "logicky" kouzlo zlomí,protože v tomto okamžiku už Naveen líbá princeznu!!! Bažinná čarodějka o této kličce evidentně věděla od začátku, ale nikomu nic neřekla, i když by tím zabránila nejméně jedné smrti (ano, závěrečný pohřeb plynule přejde ve svatbu).
Pak následuje zajímavý happyend. Zajímavý proto, že zápletka filmu spočívala v tom, že Tiana i Naveen jsou chudí a do celé štrapáce se namočili především proto, že Tiana potřebuje druhý den dost peněz na koupi restaurace (má jich našetřeno málo). V průběhu zápletky nikdo z nich žádné další peníze nezíská a přesto na konci mají luxusní královskou svatbu a obrovskou restauraci (ve které hraje na trubku krokodýl, pochopitelně).
Několik podzápletek jsem vypustil, ale je evidentní, že scénář Princezny a žabáka byl šit velmi horkou jehlou. Pravděpodobnější asi bude verze, že se tak dlouho upravovalo a přestříhávalo, až to přestalo dávat smysl...
Samozřejmě nevyžaduji, aby pohádka dávala od začátku do konce logický smysl a všechno v ní bylo vysvětleno. Je ale dost na škodu, když vůbec netušíte, jakou motivaci která postava na plátně má a jenom víte "Teď se musejí dostat rychle do New Orleans". Proč? Protože to řekli. A pak přijde šťastná scéna, která je šťastná proč? Protože při ní hraje šťastná hudba...
Á propos, hudba... Hudbu i písničky složil Randy Newman, rozhodně není špatná, ale vaše nadšení z ní bude přímo úměrné tomu, jak moc žerete jazz, bluegrass a podobné věci. Viz také Disneyův Hercules. Mě to bohužel moc nebralo, ale to je opravdu velice subjektivní.
A přes hudbu se plynule dostáváme k dabingu. Naprosto si nedokážu představit, jak dopadne české znění filmu, který je založen na tom, že v něm skoro všichni mluví buď "černošsky" nebo ještě nějak komplikovaněji - například světlušák je Cajun a téměř všechen jeho humor je založen výhradně na tom, že mluví jako Cajun. Netvrdím, že české znění bude špatné (světlušák může mluvit třeba jako nějaká populární česká menšina) - jenom si prostě to české znění naprosto nedokážu představit.
Čímž se přes dabing a menšiny plynule dostáváme na poněkud tenkou půdu rasismu. Disney si pochopitelně dával velký pozor, aby jeho "první pohádka s černou princeznou" (což je dost zvláštní označení, protože ve filmu žádná černá princezna není až do jeho poslední minuty) nikoho rasově neurážela. To "nikoho" zřejmě znamená "černochy", protože napřklad tři tupí (bílí) lovci v bažině jsou extrémní vidlácké karikatury. Musím se navíc přiznat, že leckteré další postavy (včetně černých) mi připadaly vykreslené dost stereotypně a necitlivě, ale v tom se zřejmě Disney a jeho právníci vyznají lépe než já.
To byla zatím skoro samá kritika, ale to nejlepší jsem si nechal na konec: Z výtvarného hlediska je film úchvatný. New Orleans a okolní bažiny (nebo jak se správně česky překládá "bayou"?) mají ve stylizici výtvarníků nepopiratelné kouzlo a nezřídka připomínají úvodní část Pirátů z Karibiku (myslím atrakci v Disneylandu ale ve filmu byly na chvilku taky) nebo herní sérii "Monkey Island" - především Dr. Facilier a jeho různá pestrobarevná duchařina a voodoo. Animace je špičková a dokazuje, že tradiční ruční 2D animace (za pomoci velmi dobře maskovaných počítačů) má v kinematografii své místo a dají se v ní dělat působivé věci, které ve 3D prostě nejdou a nikdo je neumí tak jako výtvarníci u Disneyho. Když se rozjede písnička a na plátně se začne něco dít, člověk skoro zapomene, že o celé nějak moc nesedí dohromady...
Každopádně jsem docela zvědavý, co budou o filmu psát tady...
Může vůbec u Disneyovy pohádky existovat něco jako spoilery? Něco, co by vám zkazlo překvapení z filmu? Pokud ano, pak se v následujících odstavcích vyskytují, takže pozor na ně...
Princ (v žabí podobě) natrefí náhodou na Tianu, která je zrovna na maškarním plese v roli princezny. Požádá ji o polibek s tím, že až se promění zpátky v prince, dá jí spoustu peněz (tzn. úmyslně lže, protože žádné nemá). Tiana mu věří a nenapadne ji, že ten polibek možná nebude fungovat, když není princezna. Polibek skutečně nefunguje, princ zůstane žábou a z Tiany se stane taky žába. Nikdo v celém filmu se nikdy nezamyslí nad tím, co je to za divné kouzlo a jaký účel mělo mít.
Naveen a Tiana utečou do bažin (proč utíkají, když můžou mluvit a říct lidem kolem, co se stalo?), kde se seznámí s krokodýlem Louisem, který hraje na trubku a slíbí, že je zavede k bahenní čarodějnici, která dokáže kouzlo zlomit. Po písničce najdou světlušáka Raye, který jim vysvětlí, že jdou opačným směrem, takže jdou zpátky. Po další písničce dojdou k bahenní čarodějnici, která jim vysvětlí, že prokletí obou bude zlomeno, pokud princ políbí nějakou princeznu. Jak ji seženou? Snadno. Protože v New Orleans probíhá právě průvod Mardi Gras a jeden z boháčů je prohlášen "králem Mardi Gras", stačí najít jeho dceru, která "logicky" je princeznou (ale jen dokud Mardi Gras neskončí, tzn. do půlnoci). WTF? WTF!
Naveen a Tiana se tedy vracejí do New Orleans, kde Naveen najde tu boháčovu dceru (shodou okolností přítelkyni Tiany), t.j. "princeznu" a v tuto chvíli nastane největší WTF, protože se objeví Tiana a zapřísahá prince, aby té "princezně" nedával pusu, že radši zůstanou oba jako žabáci a budou se mít rádi. "Princezna" celkem logicky opáčí, že si přece prince po polibku brát nemusí, jenom mu dá pusu, aby zlomila zakletí. Ale než to pomalu chápajícímu Naveenovi a Tiaře vysvětlí, tak uplyne půlnoc a "princezna" přestane být princeznou, smůla.
Faciliera mezitím sežerou jeho strašidla, která nějak zklamal díky tomu svému plánu, který jsme se nikdy nedozvěděli, takže se dále nemusíme namáhat s přemýšlením co to vlastně plánoval a proč tak složitě.
V závěru to tedy vypadá, že oba hlavní hrdinové rezignují na světské statky a zůstanou nadosmrti šťastnými žábami v močále! Takový konec bych docela ocenil, ale tvůrci se v posledních minutách připoserou a dodělají velmi fikaný happyend: Jak víme, zakletí obou má být zlomeno pokud princ políbí nějakou princeznu (kupodivu nikoho nenapadne odcestovat např. do Monaka nebo někam jinam, kde existuje nějaká princezna). Tudíž: Když se žáby vezmou, z Tiany se stane princezna (protože si vzala prince, byť byl v žabí podobě) a svatebním polibkem se "logicky" kouzlo zlomí,protože v tomto okamžiku už Naveen líbá princeznu!!! Bažinná čarodějka o této kličce evidentně věděla od začátku, ale nikomu nic neřekla, i když by tím zabránila nejméně jedné smrti (ano, závěrečný pohřeb plynule přejde ve svatbu).
Pak následuje zajímavý happyend. Zajímavý proto, že zápletka filmu spočívala v tom, že Tiana i Naveen jsou chudí a do celé štrapáce se namočili především proto, že Tiana potřebuje druhý den dost peněz na koupi restaurace (má jich našetřeno málo). V průběhu zápletky nikdo z nich žádné další peníze nezíská a přesto na konci mají luxusní královskou svatbu a obrovskou restauraci (ve které hraje na trubku krokodýl, pochopitelně).
Několik podzápletek jsem vypustil, ale je evidentní, že scénář Princezny a žabáka byl šit velmi horkou jehlou. Pravděpodobnější asi bude verze, že se tak dlouho upravovalo a přestříhávalo, až to přestalo dávat smysl...
Samozřejmě nevyžaduji, aby pohádka dávala od začátku do konce logický smysl a všechno v ní bylo vysvětleno. Je ale dost na škodu, když vůbec netušíte, jakou motivaci která postava na plátně má a jenom víte "Teď se musejí dostat rychle do New Orleans". Proč? Protože to řekli. A pak přijde šťastná scéna, která je šťastná proč? Protože při ní hraje šťastná hudba...
Á propos, hudba... Hudbu i písničky složil Randy Newman, rozhodně není špatná, ale vaše nadšení z ní bude přímo úměrné tomu, jak moc žerete jazz, bluegrass a podobné věci. Viz také Disneyův Hercules. Mě to bohužel moc nebralo, ale to je opravdu velice subjektivní.
A přes hudbu se plynule dostáváme k dabingu. Naprosto si nedokážu představit, jak dopadne české znění filmu, který je založen na tom, že v něm skoro všichni mluví buď "černošsky" nebo ještě nějak komplikovaněji - například světlušák je Cajun a téměř všechen jeho humor je založen výhradně na tom, že mluví jako Cajun. Netvrdím, že české znění bude špatné (světlušák může mluvit třeba jako nějaká populární česká menšina) - jenom si prostě to české znění naprosto nedokážu představit.
Čímž se přes dabing a menšiny plynule dostáváme na poněkud tenkou půdu rasismu. Disney si pochopitelně dával velký pozor, aby jeho "první pohádka s černou princeznou" (což je dost zvláštní označení, protože ve filmu žádná černá princezna není až do jeho poslední minuty) nikoho rasově neurážela. To "nikoho" zřejmě znamená "černochy", protože napřklad tři tupí (bílí) lovci v bažině jsou extrémní vidlácké karikatury. Musím se navíc přiznat, že leckteré další postavy (včetně černých) mi připadaly vykreslené dost stereotypně a necitlivě, ale v tom se zřejmě Disney a jeho právníci vyznají lépe než já.
To byla zatím skoro samá kritika, ale to nejlepší jsem si nechal na konec: Z výtvarného hlediska je film úchvatný. New Orleans a okolní bažiny (nebo jak se správně česky překládá "bayou"?) mají ve stylizici výtvarníků nepopiratelné kouzlo a nezřídka připomínají úvodní část Pirátů z Karibiku (myslím atrakci v Disneylandu ale ve filmu byly na chvilku taky) nebo herní sérii "Monkey Island" - především Dr. Facilier a jeho různá pestrobarevná duchařina a voodoo. Animace je špičková a dokazuje, že tradiční ruční 2D animace (za pomoci velmi dobře maskovaných počítačů) má v kinematografii své místo a dají se v ní dělat působivé věci, které ve 3D prostě nejdou a nikdo je neumí tak jako výtvarníci u Disneyho. Když se rozjede písnička a na plátně se začne něco dít, člověk skoro zapomene, že o celé nějak moc nesedí dohromady...
Každopádně jsem docela zvědavý, co budou o filmu psát tady...
23.11.09
Recenze: Dokonalý únik [A Perfect Getaway] - 70%
Mladý slušně vychovaný inteligentní pár novomanželů (Steve Zahn, Milla Jovovichová) si vyrazil na turistickou svatební cestu na Havaj. Zábavu jim přeruší zpráva o tom, že nedaleko došlo k brutální vraždě a jejími pachateli byl nějaký velmi narušený pár. Naši hrdinové začnou okamžitě podezřívat dva další páry, které na výletě divočinou potkali a průběžně potkávají, a které se chovají poněkud divně (každý jinak). Je to jeden z nich? Nebo někdo úplně jiný? Havaj skončila, možná půjde i o život...
Pokud máte rádi chytré thrillery, doporučuji nekoukat na trailer, nečíst následující odstavce a jít do kina.
(Bohužel, u tohoto filmu je mírným spoilerem už to, když napíšu, kdo ho natočil. Brutálnější spoilery budou označeny.)
David Twohy se zapsal do mého srdce už před mnoha lety, svou prvotinou Timescape / Grand Tour: Disaster in Time. Šlo o extrémně lacinou (televizní) sci-fi o cestování časem, která mě tehdy před téměř dvaceti lety okouzlila svou invencí a inteligencí.
Neméně okouzlen jsem byl z jeho Invaze a Černočené tmy. I když Twohy prokazoval své režisérské schopnosti, měl jsem ho vždy především za originálního scenáristu (Uprchlík, Nebezpečné pády).
Pět let po svém ne-úplně-vydařeném Riddickovi: Kronice temna přichází Twohy s dalším filmem - s thrillerem s poměrně komorním obsazením a rozpočtem.
Řekl bych, že tentokrát Twohy režíruje velmi dobře (možná nejlépe za celou svou kariéru). Každý aspoň trochu se orientující divák bude mít ale poněkud zkaženou zábavu, protože na základě traileru a Twohyho reputace bude nutně očekávat nějaké velmi lišácké kličky. V tomto ohledu jsou opravdu brutální některé jiné trailery na tento film, které prozrazují opravdu až moc. Dosti na tom, že v traileru na této stránce vidíte akční scény, ke kterým dojde až v závěru filmu a mají být překvapivým vyvrcholením něčeho, co můžete v první třetině docela dobře považovat za romantickou komedii.
V mém případě to znamenalo, že jsem od prvních minut filmu tušil nějakou kulišárnu a bylo mi jasné, že některé trochu zvláštní scény mají nějaký důvod a na jejich základě bude později něco nějak odhaleno.
Posléze skutečně bylo cosi zásadního odhaleno a já se cítil mírně podveden, trochu podobným způsobem jako u Oka ve zdi (i když jinak samozřejmě jde ve všech ohledech o nesrovnatelné filmy). Když si následně přeberete všechno, co jste viděli, tak nemůžete říct, že by vás Twohy podvedl. Logické vysvětlení všeho totiž spočívá v tom, že není logické...
(Dál už to opravdu bez spoilerů nejde!!!)
Od začátku se nám samozřejmě nabízejí dvě základní varianty rozetnutí zápletky: Buď jsou vrahové ten druhý pár (od pohledu nebezpeční floutci) nebo třetí pár (od pohledu hodná ženská plus trochu divný bývalý elitní voják). Samozřejmě jsem tušil, že Twohy bude mít v záloze něco mnohem vychytanějšího a napadla mě i myšlenka, že skuteční vrahové jsou hlavní dva hrdinové. Tuto verzi jsem ovšem záhy zavrhl, protože hlavní dva hrdinové mají z vrahů strach i když jsou spolu sami a tudíž by nemělo smysl, aby si v takovou chvíli na něco hráli.
Pointa tkví v tom, že brutálními vrahy opravdu jsou hlavní dva hrdinové! Mají ale psychologickou úchylku / poruchu, která je nutí k tomu, aby po zabití vždy kompletně přejali identitu svých obětí a pak se za ně co nejdokonalejším způsobem vydávali, a to i v situaci, kdy je nikdo jiný nesleduje! Tedy, taková úchylka jistě existvat může, ale nemohu se zbavit dojmu, že jsem se stal obětí jistého menšího podvodu ze strany Davida Twohyho. Odhalení se navíc odehraje ve formě opravdu dlouhé (snad pětiminutové) série flashbacků, která vyžaduje, abyste si v tu chvíli pustili celý film od začátku a kochali se tím, jak lišácky to Twohy od prvních sekund (opravdu od prvních sekund) vymyslel, aby vás mohl vodit za nos. Celý film například začíná svatebními záběry, ve kterých "shodou okolností" nikdy neuvidíte novomanželům pořádně do obličeje - protože nejde o svatbu hlavních hrdinů nýbrž jejich obětí. A tak dále a tak podobně.
No a pokud jste dočetli až sem, má smysl na tento film chodit? Řekl bych, že ano, protože se znalostí "šokujícího zvratu" můžete Twohyho kombinační schopnosti obdivovat hned od začátku, nemusíte na film koukat dvakrát a můžete si užívat závěrečné akční scény aniž byste přitom museli zuřivě přemýšlet, na co jste to vlastně sakra koukali předchozích 70 minut.
A na tu přírodu se docela hezky kouká.
Pokud máte rádi chytré thrillery, doporučuji nekoukat na trailer, nečíst následující odstavce a jít do kina.
(Bohužel, u tohoto filmu je mírným spoilerem už to, když napíšu, kdo ho natočil. Brutálnější spoilery budou označeny.)
David Twohy se zapsal do mého srdce už před mnoha lety, svou prvotinou Timescape / Grand Tour: Disaster in Time. Šlo o extrémně lacinou (televizní) sci-fi o cestování časem, která mě tehdy před téměř dvaceti lety okouzlila svou invencí a inteligencí.
Neméně okouzlen jsem byl z jeho Invaze a Černočené tmy. I když Twohy prokazoval své režisérské schopnosti, měl jsem ho vždy především za originálního scenáristu (Uprchlík, Nebezpečné pády).
Pět let po svém ne-úplně-vydařeném Riddickovi: Kronice temna přichází Twohy s dalším filmem - s thrillerem s poměrně komorním obsazením a rozpočtem.
Řekl bych, že tentokrát Twohy režíruje velmi dobře (možná nejlépe za celou svou kariéru). Každý aspoň trochu se orientující divák bude mít ale poněkud zkaženou zábavu, protože na základě traileru a Twohyho reputace bude nutně očekávat nějaké velmi lišácké kličky. V tomto ohledu jsou opravdu brutální některé jiné trailery na tento film, které prozrazují opravdu až moc. Dosti na tom, že v traileru na této stránce vidíte akční scény, ke kterým dojde až v závěru filmu a mají být překvapivým vyvrcholením něčeho, co můžete v první třetině docela dobře považovat za romantickou komedii.
V mém případě to znamenalo, že jsem od prvních minut filmu tušil nějakou kulišárnu a bylo mi jasné, že některé trochu zvláštní scény mají nějaký důvod a na jejich základě bude později něco nějak odhaleno.
Posléze skutečně bylo cosi zásadního odhaleno a já se cítil mírně podveden, trochu podobným způsobem jako u Oka ve zdi (i když jinak samozřejmě jde ve všech ohledech o nesrovnatelné filmy). Když si následně přeberete všechno, co jste viděli, tak nemůžete říct, že by vás Twohy podvedl. Logické vysvětlení všeho totiž spočívá v tom, že není logické...
(Dál už to opravdu bez spoilerů nejde!!!)
Od začátku se nám samozřejmě nabízejí dvě základní varianty rozetnutí zápletky: Buď jsou vrahové ten druhý pár (od pohledu nebezpeční floutci) nebo třetí pár (od pohledu hodná ženská plus trochu divný bývalý elitní voják). Samozřejmě jsem tušil, že Twohy bude mít v záloze něco mnohem vychytanějšího a napadla mě i myšlenka, že skuteční vrahové jsou hlavní dva hrdinové. Tuto verzi jsem ovšem záhy zavrhl, protože hlavní dva hrdinové mají z vrahů strach i když jsou spolu sami a tudíž by nemělo smysl, aby si v takovou chvíli na něco hráli.
Pointa tkví v tom, že brutálními vrahy opravdu jsou hlavní dva hrdinové! Mají ale psychologickou úchylku / poruchu, která je nutí k tomu, aby po zabití vždy kompletně přejali identitu svých obětí a pak se za ně co nejdokonalejším způsobem vydávali, a to i v situaci, kdy je nikdo jiný nesleduje! Tedy, taková úchylka jistě existvat může, ale nemohu se zbavit dojmu, že jsem se stal obětí jistého menšího podvodu ze strany Davida Twohyho. Odhalení se navíc odehraje ve formě opravdu dlouhé (snad pětiminutové) série flashbacků, která vyžaduje, abyste si v tu chvíli pustili celý film od začátku a kochali se tím, jak lišácky to Twohy od prvních sekund (opravdu od prvních sekund) vymyslel, aby vás mohl vodit za nos. Celý film například začíná svatebními záběry, ve kterých "shodou okolností" nikdy neuvidíte novomanželům pořádně do obličeje - protože nejde o svatbu hlavních hrdinů nýbrž jejich obětí. A tak dále a tak podobně.
No a pokud jste dočetli až sem, má smysl na tento film chodit? Řekl bych, že ano, protože se znalostí "šokujícího zvratu" můžete Twohyho kombinační schopnosti obdivovat hned od začátku, nemusíte na film koukat dvakrát a můžete si užívat závěrečné akční scény aniž byste přitom museli zuřivě přemýšlet, na co jste to vlastně sakra koukali předchozích 70 minut.
A na tu přírodu se docela hezky kouká.
22.11.09
Recenze: 3 sezóny v pekle - 90%
Píše se rok 1947 a Ivan Heinz (Kryštof Hádek) je devatenáctiletý dandy, salonní intelektuál, surrealistický básník a povaleč. Utíká z domova, sebevědomá buržoazní bisexuálka Jana (Karolina Gruszka) se stává první zkušenou ženou v jeho životě a on si s ní začne bizarní vztah, směsici lásky a autodestrukce. A do toho přichází Vítězný únor (film se odehrává v rozmezí tří let) se vším co k němu náleželo.
Film je velmi volně inspirován autobiografií Egona Bondyho, ale Ivan Heinz mi spíše připomněl Tylera Durdena. 3 sezóny v pekle jsou totiž variací na můj oblíbený Klub rváčů!
Hlavní hrdina netrpí nedostatkem, ale přesto není vnitřně naplněný. Předkládá nám své rádobyšokující (vulgární) pseudofilosofické básně, které některým snadno ovlivnitelným jedincům připadají charismatické až umělecké (na rozdíl od veterána, který básním rozumí - Jan Kraus). Nemá jasno v tom, zda se chce sám zničit (občas se podpálí) nebo přinést do Čech marxismus (není to v rozporu se surrealismem?). Prostě je hrozně osudový a kdyby žil dneska, měl by určitě piercing a AIDS.
Začne si s ženskou, která je výrazně zkušenější než on, vodí ho za nos (i za jiné orgány), ale přitom to vypadá, že by k němu za jistých okolností mohla něco cítit. A ve chvíli, kdy to vypadá, že k němu něco cítit začíná, udeří realita (přesněji řečeno bolševický převrat) a hlavní hrdina (i většina ostatních) začne mít najednou úplně jiné problémy než je surrealistická poezie.
Klub rváčů připomíná tento film i svou výtvarnou stránkou a režií. Je totiž co do řemeslného zpracování dle mého názoru nejprofesionálněji natočeným českým porevolučním filmem (ano, včetně všeho od Svěráka). Nevím kolik přesně film stál a jaká část těch peněz byla německá, ale na výpravě nejen je vidět, že byla drahá, ale především je působivá, protože tvůrci přesně věděli, jak a kde ty peníze použít. Tuny statistů, dobové rekvizity a dopravní prostředky, tuny digitálních triků - všechno technicky bezchybné a dramaticky fungující lépe než v nejednom hollywoodském velkofilmu.
V našich končinách málokdy viděná profesionalita se promítá i do komornějších scén. Režisér má neuvěřitelně pevnou ruku, má zmáknuté všechny filmařské triky, ale kromě toho ví jak a kdy je použít a jak vést herce, aby ty filmařské triky nebyly samoúčelné. Tudíž je radost se na to všechno koukat i když většina hrdinů filmy představuje typy, které jsou mi ve skutečném životě značně nesympatické. A - což je další paralela s Klubem rváčů - hlavní hrdina je nám podáván tak nejednoznačně, že si nejsme úplně jisti, jestli ho obdivovat nebo z něj mít legraci.
A který že zkušený režisér to natočil? Tomáš Mašín, který tímto filmem celovečerně debutuje a dosud točil pouze reklamy (byť slavné mezinárodní reklamy). V případě tohoto filmu byl i autorem scénáře. Jedna věc je umět natočit efektní třicetisekundovou reklamu a druhá věc je dvouhodinový film. Pokud se Jan Svěrák stal jakýmsi českým Spielbergem, pak je Tomáš Mašín českým Davidem Fincherem a byl bych moc rád, kdyby se mu podařilo co nejrychleji mezinárodně prorazit a zajistit si ještě větší rozpočty.
Má tedy film nějaké vady? Jen mininum. Občas trochu vázne dabing/postsynchrony a celý příběh je na dvouhodinovou délku poněkud řídký. Ale pořád jde o velmi, velmi kvalitní počin, plně srovnatelný s velkovýpravnou hollywoodskou produkcí, a přitom si uchovávající evropský punc. Tomáš Mašín se tímto pro mě stává českým filmovým objevem desetiletí.
Film je velmi volně inspirován autobiografií Egona Bondyho, ale Ivan Heinz mi spíše připomněl Tylera Durdena. 3 sezóny v pekle jsou totiž variací na můj oblíbený Klub rváčů!
Hlavní hrdina netrpí nedostatkem, ale přesto není vnitřně naplněný. Předkládá nám své rádobyšokující (vulgární) pseudofilosofické básně, které některým snadno ovlivnitelným jedincům připadají charismatické až umělecké (na rozdíl od veterána, který básním rozumí - Jan Kraus). Nemá jasno v tom, zda se chce sám zničit (občas se podpálí) nebo přinést do Čech marxismus (není to v rozporu se surrealismem?). Prostě je hrozně osudový a kdyby žil dneska, měl by určitě piercing a AIDS.
Začne si s ženskou, která je výrazně zkušenější než on, vodí ho za nos (i za jiné orgány), ale přitom to vypadá, že by k němu za jistých okolností mohla něco cítit. A ve chvíli, kdy to vypadá, že k němu něco cítit začíná, udeří realita (přesněji řečeno bolševický převrat) a hlavní hrdina (i většina ostatních) začne mít najednou úplně jiné problémy než je surrealistická poezie.
Klub rváčů připomíná tento film i svou výtvarnou stránkou a režií. Je totiž co do řemeslného zpracování dle mého názoru nejprofesionálněji natočeným českým porevolučním filmem (ano, včetně všeho od Svěráka). Nevím kolik přesně film stál a jaká část těch peněz byla německá, ale na výpravě nejen je vidět, že byla drahá, ale především je působivá, protože tvůrci přesně věděli, jak a kde ty peníze použít. Tuny statistů, dobové rekvizity a dopravní prostředky, tuny digitálních triků - všechno technicky bezchybné a dramaticky fungující lépe než v nejednom hollywoodském velkofilmu.
V našich končinách málokdy viděná profesionalita se promítá i do komornějších scén. Režisér má neuvěřitelně pevnou ruku, má zmáknuté všechny filmařské triky, ale kromě toho ví jak a kdy je použít a jak vést herce, aby ty filmařské triky nebyly samoúčelné. Tudíž je radost se na to všechno koukat i když většina hrdinů filmy představuje typy, které jsou mi ve skutečném životě značně nesympatické. A - což je další paralela s Klubem rváčů - hlavní hrdina je nám podáván tak nejednoznačně, že si nejsme úplně jisti, jestli ho obdivovat nebo z něj mít legraci.
A který že zkušený režisér to natočil? Tomáš Mašín, který tímto filmem celovečerně debutuje a dosud točil pouze reklamy (byť slavné mezinárodní reklamy). V případě tohoto filmu byl i autorem scénáře. Jedna věc je umět natočit efektní třicetisekundovou reklamu a druhá věc je dvouhodinový film. Pokud se Jan Svěrák stal jakýmsi českým Spielbergem, pak je Tomáš Mašín českým Davidem Fincherem a byl bych moc rád, kdyby se mu podařilo co nejrychleji mezinárodně prorazit a zajistit si ještě větší rozpočty.
Má tedy film nějaké vady? Jen mininum. Občas trochu vázne dabing/postsynchrony a celý příběh je na dvouhodinovou délku poněkud řídký. Ale pořád jde o velmi, velmi kvalitní počin, plně srovnatelný s velkovýpravnou hollywoodskou produkcí, a přitom si uchovávající evropský punc. Tomáš Mašín se tímto pro mě stává českým filmovým objevem desetiletí.
20,000 Spoonfuls of Terror
Trailer na nový epický horor "The Horribly Slow Murderer with the Extremely Inefficient Weapon".
Nejvtipnější na tom je, že se to vlastně až tak moc neliší od reálných "mistrovských děl" jako americká Clona nebo One Missed Call.
Nejvtipnější na tom je, že se to vlastně až tak moc neliší od reálných "mistrovských děl" jako americká Clona nebo One Missed Call.
21.11.09
20.11.09
Recenze: Ať vejde ten pravý [Låt den rätte komma in / Let The Right One In] - 90%
Oskar je dvanáctiletý kluk, který žije počátkem 80. let na neutěšeném švédském sídliště (které se hodně podobá neutěšeným českým sídlištím z 80. let). Rodiče jsou rozvedení, spolužáci ho šikanují, když tu se náhodou do vedlejšího bytu přistěhuje divné děvčátko, které by s ním možná mohlo kamarádit (i když nechce). A přibližně v tu samou dobu se začnou v okolí objevovat mrtvoly bez krve.
Film Ať vejde ten pravý by se jistě dal vměstnat do škatulky "upírský horor", ale jen velmi okrajově. Kdyby totiž Eli nebyla upír, film by pořád mohl velmi dobře fungovat jako velmi depresivní sonda do života švédských adolescentů a jeho celkové vyznění by se nějak zásadně nezměnilo.
Nadpřirozeno, které se ve filmu vyskytuje, je "pouze" kvalitní bonus k už tak kvalitnímu filmu! Je evidentní, že tvůrci neměli k dispozici hollywoodský rozpočet (některé trikově náročnější záběry a prostetika jsou trochu mimo), ale většinu nadpřirozených scén vyřešili velice chytře jen pomocí střihu a zvukových efektů. Takže v místech, kde bychom v americkém filmu očekávali CGI grafiku, kamera prostě střihne jinam. Je to vymyšleno velmi chytře, citlivě a v dnešní záplavě CGI triků mi to dokonce připadalo osvěžující!
Aby takovýto film mohl fungovat, vyžaduje kvalitní herecké výkony a i s nimi měli tvůrci štěstí. Ten chlapeček i holčička (která hraje něco, co nemusí nutně být holčička) jsou současně roztomilí i strašidelní a jejich vnitřní problémy jsou nám velmi jasné aniž by pronášeli nějaké zbytečné fráze.
Strašidelné scény nejsou lekací nebo přehnaně krvavé - obzvlášť ve dnešní době Pátků třináctého a Texaských masakrů. Jsou spíš extrémně depresivní. Ale jsou působivé, panečku jak ty jsou působivé...
Děti bych na tenhle film nebral (ani ne tak kvůli krvi jako kvůli pomalému tempu a nutnosti přemýšlet). Ale doufám, že mládeži cca. od patnácti let výše tenhle film řekne o jejich životech a vztazích (a upírech) mnohem více než nějaký Twilight...
A pochopitelně se velice bojím, jak hrozně dopadne americký remake od režiséra Monstra.
Film Ať vejde ten pravý by se jistě dal vměstnat do škatulky "upírský horor", ale jen velmi okrajově. Kdyby totiž Eli nebyla upír, film by pořád mohl velmi dobře fungovat jako velmi depresivní sonda do života švédských adolescentů a jeho celkové vyznění by se nějak zásadně nezměnilo.
Nadpřirozeno, které se ve filmu vyskytuje, je "pouze" kvalitní bonus k už tak kvalitnímu filmu! Je evidentní, že tvůrci neměli k dispozici hollywoodský rozpočet (některé trikově náročnější záběry a prostetika jsou trochu mimo), ale většinu nadpřirozených scén vyřešili velice chytře jen pomocí střihu a zvukových efektů. Takže v místech, kde bychom v americkém filmu očekávali CGI grafiku, kamera prostě střihne jinam. Je to vymyšleno velmi chytře, citlivě a v dnešní záplavě CGI triků mi to dokonce připadalo osvěžující!
Aby takovýto film mohl fungovat, vyžaduje kvalitní herecké výkony a i s nimi měli tvůrci štěstí. Ten chlapeček i holčička (která hraje něco, co nemusí nutně být holčička) jsou současně roztomilí i strašidelní a jejich vnitřní problémy jsou nám velmi jasné aniž by pronášeli nějaké zbytečné fráze.
Strašidelné scény nejsou lekací nebo přehnaně krvavé - obzvlášť ve dnešní době Pátků třináctého a Texaských masakrů. Jsou spíš extrémně depresivní. Ale jsou působivé, panečku jak ty jsou působivé...
Děti bych na tenhle film nebral (ani ne tak kvůli krvi jako kvůli pomalému tempu a nutnosti přemýšlet). Ale doufám, že mládeži cca. od patnácti let výše tenhle film řekne o jejich životech a vztazích (a upírech) mnohem více než nějaký Twilight...
A pochopitelně se velice bojím, jak hrozně dopadne americký remake od režiséra Monstra.
19.11.09
18.11.09
Aktuální ekonomicko-politická vsuvka
Pokud by vám ten pán na autě připadal výrazně sofistikovanější než ten u auta, pak doporučuji ještě jeho stránky www.zdenekponert1965.cz...
17.11.09
Recenze: Zemský ráj to na pohled - 70% + Revoluční retro
(Cituji distributora) Dospívání bývá složité, zvlášť když se píše rok 1968, venku se prohánějí cizí tanky, doma se střídají tatínkové mnoha různých poloh. A maminka, navzdory své vnitřní síle, na všechno nestačí. Jak bylo v takových podmínkách možné prožít a přežít už tak náročná 70. léta? Jak šlo udržet si radost ze života, city pro lásku a chuť na smích? I o tom je mrazivá komedie Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled.
Netuším, kdo vymyslel a především schválil tento strašlivý trailer, ale film je naštěstí o dost snesitelnější. Jeho první třetina se odehrává v roce 1968, v době Sovětské invaze, zbytek pak v roce 1977, v době honu na chartisty. Důležitá jsou ta slůvka "v době", protože nejde o historické sondy do těchto událostí, ale především o zachycení duševního rozpoložení lidí v této době.
Vysvětlováno není celkem nic, takže neinformovaný divák (například kdokoliv pod 25 let, obávám se), nebude moc tušit co se vlastně děje, z čeho jsou ti lidi nervózní, proč jsou zavíraní, proč ten herec nosí rolák, proč má ten disident-dramatik příjmení "Pavel" a co je to "CCCP".
Ve filmu mě příjemně překvapily herecké výkony. Bylo mi lhostejno, nakolik který herec imituje nějakou konkrétní historickou osobnost, ale přistihl jsem se, že se těším, až bude opět na plátně Jan Hartl jako cholerický režisér nebo Miroslav Etzler jako alternativní Bartoška. Bavili mě a líbily se mi jejich etudky! Bohužel mě o něco méně bavila Vilma Civulková a její dcery (Tereza Voříšková, Dana Marková) a už vůbec mě nebavilo, když film zapomínal, že je jenom množinou náladových střípků a snažil se vyprávět nějaký příběh (nebo ho dokonce pointovat). Což asi není dobře.
Problém je bohužel také v tom, že si tvůrci ukousli trochu příliš velké sousto, než na které měli finanční prostředky. Je hezké, že se snažili sehnat dobové rekvizity (přesně takové rádio jsme kdysi měli!), ale když mají na ulici demonstrovat nadšené davy po vyhraném hokejovém utkání se SSSR a všechen jásot je snímán v krátkých detailních záběrech, je jasné, že to nebyl ani tak dramatický záměr, jako spíš nutnost - protože těch statistů nebylo víc než 30.
Také mě (a to se mi věru často nestává) v nočních scénách iritovala práce s osvětlením. Tehdy bývalo v noci na ulicích podstatně větší šero než dnes, zatímco ve filmu skoro ve všech nočních scénách naplno září (neviděné) supervýkonné reflektory. Nebo někdo s digitálním materiálem prováděl takové čárymáry, že to aspoň tak vypadá.
Na druhou stranu oceňuji, že mi film skutečně připomněl onu dobu! V roce 1968 jsem se narodil, takže mi v roce 1977 bylo devět let, ledacos si z té doby pamatuju a z počátku osmdesátých let si pamatuju celkem dost. A narozdíl od některých (mladších) recenzentů, kteří nadávají, že film zlehčuje odkaz tehdejších disidentů, tvrdím, že ta atmosféra tenkrát byla skoro přesně takováhle! Bojovalo se za svobodu, riskovalo se, zavíralo, ale současně z toho měli všichni takovým kafkovskýcm způsobem legraci, bylo jim to fuk a okrádali stát. A tenhle film mi tu atmosféru připomněl jako zatím žádný jiný, takže při jeho hodnocení možná jsem trochu nekritický.
Následují retro plky, které vlastně s filmem nesouvisí, ale rád bych je uchoval pro příští generace:
Můj otec (ještě žije, ale moc radostí už mu to nepřináší) byl vždycky bohém, kurevník a přestože se aktivně nezapojoval do politiky, o politické vtipy u nás doma nebyla nouze. Politické vtipy byly tehdy stejné jako dnes, jenom místo "Klaus" a "Paroubek" se v nich používalo "Husák" a "Brežněv". Jednou po jakémsi politickém školení otec v dobrém rozmaru poslal do Moskvy na ústřední výbor KSSS telegram s textem "CHCI MIR STOP FUKA STOP". Nezavřeli ho.
Jasně si vzpomínám, jak jsem na základní škole vyprávěl spolužákům tatínkovy vtipy o Štrougalovi a Primerosu, aniž bych měl úplně jasno v tom, kdo je to Štrougal a co je to Primeros (dost dlouho jsem si totiž pletl Primeros a Primus). Nezavřeli mě.
Nezavřeli mě ani když jsem okolo roku 1983 v Městské stanici mladých techniků vyprávěl o textové hře pro ZX Spectrum, která je tak dokonalá, že její slovník obsahuje 2000 slov. Starší posluchači se začali z mně neznámého důvodu smát a poradili mi, abych to už nikdy nikde neříkal. Ale nezavřeli mě. Koneckonců, nezavřeli mě ani když jsem se v páté třídě učitelce chlubil, že doma posloucháme Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky (tatínek jim souhrnně říkal "Rádio Kroměříš" - "kromě říše").
Nezavřeli nás ani když jsme si se spolužáky půjčovali asi v deseti letech mezi sebou desku Karla Kryla. Moc se nám ta hudba nelíbila (tehdy mezi námi víc frčely pašované kazety Kiss a Jeana-Michela Jarrého), ten člověk moc dobře nezpíval a nechápali jsme, co má znamenat věta "Kupčíci vyděšení hladí domy sálů". Ale půjčovali jsme si tu desku, protože na zadní straně bylo napsáno "Touto deskou se Kryl vyzpívává z toho, jak byl zkopán před očima učitelky když jí kazil organizovanost v Pionýru", což nám přišlo hardcore. Víc hardcore nám ale přišlo, když se Ivanu Mládkovi podařilo lstivě protlačit do masmédií písničku, která obsahovala dovedně ukrytý americký refrén "Yes Yes Yes" a "No No No" (pokud je tam neslyšíte, všimejte si těch slabik, při kterých sólistovi přizvukuje sbor).
Ještě jsem chtěl upozornit na bizarní skutečnost, že za komunismu byl u nás oficiálně legálně v prodeji (za 20 Kčs) kapitalistický comicsový magazín Pif Gadget, ale právě jsem s překvapením zjistil, že ho vydávala francouzská komunistická strana, což mnohé vysvětluje! Kromě toho se u nás dalo celkem snadno dostat k comicsům jako "Iznogud" nebo "Clever & Smart", protože si je Němci nechávali tisknout v českých tiskárnách a zlaté české ručičky jim je zde ve velkém kradly.
Nicméně zpět k obalu Krylovy desky: Já v životě nebyl v Pionýru ani v Socialistickém svazu mládeže a nejen že mě nikdy nezkopali, ale dokonce mě vzali na gymnázium. Je pravda, že při přijímacích zkouškách na ČVUT se mě ptali, proč nejsem v SSM, ale podle otcovy instruktáže jsem řekl "Nemohu z ideologických důvodů souhlasit s vedoucí úlohou jedné strany" a vzali mě.
Když jsem na výstavě úspěchů Socialistického svazu mládeže hrál na ZX Spectru hru "Green Beret" (kterou jsem si z bezpečnostních důvodů sám nahackoval, aby se v ní místo srpů a kladiv ukazovaly praporky), tak mě taky nezavřeli, ale vedoucí kvůli tomu volal domů mé mamince, že na mě přišlo udání, což mi připadalo nefér, protože člověk vedle mě hrál v tutéž chvíli "Raid over Moscow" a nikdo ho neudal. Možná on udal mě (je možné, že to byl Daniel Dočekal, ale už si to stoprocentně nepamatuji). Výrazně větší průšvih byl z toho, když jsem vylil do klávesnice počítače limonádu a ona se zalepila.
Někdy okolo roku 1987-1988 se konala na ČVUT FEL diskuse studentů s nějakým komunistickým páprdou o aktuální politické situaci a už tehdy studenti říkali nebojácně věci velmi bez servítků, což páprdu evidentně vyvádělo z míry a diskusi ukončil s tím, že "netušil jsem, že situace mezi mladými je takto vážná, budeme to muset u nás rozhodně nějak řešit" (což nepůsobilo jako hrozba, ale spíš nešťastně). Upozorňuji, že z mých vrstevníků téměř nikdo nevěděl, kdo to jsou disidenti a co dělají, protože je to prostě nezajímalo.
V téže době jsem začal chodit na protivládní demonstrace, protože mi to přišlo jako cool bojovka a spolužák z gymplu Ladislav byl na policejní škole, takže jsme na sebe vždycky mávali z opačných stran barikády (pokud jsem ho pod helmou poznal). Párkrát jsem viděl mluvit Havla, ale většinou mě to nebavilo (ono mu taky nebylo moc rozumět) a čekal jsem až se začne vytlačovat / stříkat. I při akčnějších honičkách ale platilo, že pokud člověk měl aspoň minimum strategického cítění, nehrozilo mu ani pocákání vodou, natož zatčení nebo zranění. Mláceni a zatýkáni byli na demonstracích vždycky jenom ti, kteří se chovali netakticky nebo zatčeni být chtěli. V dolní části Václavského náměstí byl obchod s gramodeskami, jehož vedoucí vždycky při demonstracích nahlas pouštěl Kubišovou a Matušku a taky ho, pokud vím, nezavřeli. Demonstrující a policie se tehdy tak nějak plus mínus navzájem respektovali, každý věděl co si může dovolit a ti dnešní protestující i policisti jsou proti těm tehdejším samozřejmě sráčové.
Ke kvalitativnímu posunu ve scénářích demonstrací (WHILE TRUE DO skandování, pochod, vodní dělo, honička REPEAT) došlo až 17. listopadu 1989, kdy jsme byli po náročné celodenní akci policajty obklíčeni na Národní třídě před pasáží Metro. Nikdy předtím jsem takovou koordinaci z jejich strany neviděl a jistým způsobem jsem byl v tu chvíli na Ladislava hrdý. Pak se udělala ulička, kterou jsme byli pouštěni po jednom ven a někteří z nás dostali ránu. Já ji nedostal, tak jsem se na jednoho policistu zarputile podíval, načež jsem ji dostal. Pak jsem šel domů.
17. listopadu 1989 byl pátek. Přes víkend se nedělo nic zajímavého. Jenom v Lidové demokracii (kterou jsme odebírali, protože jsme byli hardcore, nikoliv proto, že bychom byli lidoví demokrati) se psalo, že "na závěr demonstrace Veřejná bezpečnost tvrdě zasáhla", což bylo na tehdejší dobu značně odvážné.
Rozhodl jsem se, že budu taky odvážný a v pondělí jsem si vzal na bundu trikolóru. Napadlo mě to zcela spontánně a byl jsem rozmrzelý z toho, že to v pondělí ráno napadlo spoustu dalších lidí (pravděpodobně taky spontánně, protože nevím, jak jinak by se to tak rychle rozšířilo). U vchodu do Fakulty elektrotechnické mě čekalo příjemné překvapení v podobě mladíka, který mi zakázal jít dovnitř a poslal mě domů s tím, že se stávkuje. Tak jsem si zašel do menzy na jídlo a pak jsem si šel domů hrát s počítačem. Ať tu věc se stávkou vymyslel kdokoliv, bylo to naprosto geniální, protože já i naprostá většina mých spolužáků jsme byli rádi, že můžeme kašlat na školu a flákat se. Po několika dnech jsem ze zvědavosti do školy zašel a stávkový výbor tam právě s velkým rozhořčením řešil tu skutečnost, že někteří horlivější studenti využili stávkové nudy k tomu, aby si udělali zápočty a zkoušky. Mluvilo se tehdy o tom, že takhle si demokracii rozvracet nedáme a že se jim to zruší (což se, pokud vím, nestalo). Ještě si pamatuji, že nám jakási disidentka (jméno mi tehdy naprosto nic neříkalo) přednášela, co máme dělat, kdyby nás zavřeli, z čehož jsme především měli legraci, protože měla vadu řeči (ne, nebyl to Havel).
Nicméně ani revoluce nepřispěla k tomu, že by se na ČVUT FEL začalo vyučovat cokoliv, co by mě aspoň vzdáleně zajímalo, takže jsem z ní odešel (pravda, asi měsíc předtím, než by mě byli vyhodili), pořídil si modrou knížku na atopický ekzém a začal působit v soukromém sektoru (překladat ilegálně dovážené videokazety).
Za zmínku ještě stojí, že ty legendární Havlovy "krátké kalhoty" šila moje sestra, která tehdy pracovala v krejčovství Adam. A krátké byly podle ní prostě proto, že si Havel nenašel čas, aby mu je vyzkoušeli a upravili.
A také si vzpomínám, jak jsem záhy po převratu vešel do potravin zrekonstruovaného obchodního domu Kotva a byl jsem v naprostém šoku z toho, že zde o měli od některých jídel více druhů (například dva různé jogurty, dvoje různé čokoládové sušenky). V tu chvíli jsem teprve pochopil, za co disidenti bojovali a zcela bez legrace mi konečně došly výhody kapitalismu.
Takže: To období komunismu, které jsem já zažil a pamatuji si (1980 až 1989) bylo opravdu tak švejkovsky absurdní, jak je popisováno v Zemském ráji, všichni tak nějak rebelovali a přitom kolaborovali, bouřili se a přitom z toho měli švandu, a hlavně mysleli na sex (můj otec tedy rozhodně, a rozhodně ne s mou matkou). Akorát si nepamatuji, že by tehdy nějaká matka svému čerstvému milenci předváděla nahou sebe i své dvě dcery v erotické choreografii (což je jediná opravdu bizarně nepatřičná scéna v tomto filmu).
Ale třeba se to běžně dělo a já o tom nevím, protože jsem přišel o panictví až v roce 1988. Předtím si mi jenom Mikuškovicová z gymnázia jednou sedla na klín...
UPDATE: Daniel Dočekal tvrdí, že mě neudal. Tedy, přímo to nepíše, ale jeho tón to implikuje. Není úplně jasné, jestli tím popírá i to, že hrál se mnou na výstavě Raid over Moscow. Jak jsem psal, už si nepamatuji, jestli to byl v tu chvíli on.
Netuším, kdo vymyslel a především schválil tento strašlivý trailer, ale film je naštěstí o dost snesitelnější. Jeho první třetina se odehrává v roce 1968, v době Sovětské invaze, zbytek pak v roce 1977, v době honu na chartisty. Důležitá jsou ta slůvka "v době", protože nejde o historické sondy do těchto událostí, ale především o zachycení duševního rozpoložení lidí v této době.
Vysvětlováno není celkem nic, takže neinformovaný divák (například kdokoliv pod 25 let, obávám se), nebude moc tušit co se vlastně děje, z čeho jsou ti lidi nervózní, proč jsou zavíraní, proč ten herec nosí rolák, proč má ten disident-dramatik příjmení "Pavel" a co je to "CCCP".
Ve filmu mě příjemně překvapily herecké výkony. Bylo mi lhostejno, nakolik který herec imituje nějakou konkrétní historickou osobnost, ale přistihl jsem se, že se těším, až bude opět na plátně Jan Hartl jako cholerický režisér nebo Miroslav Etzler jako alternativní Bartoška. Bavili mě a líbily se mi jejich etudky! Bohužel mě o něco méně bavila Vilma Civulková a její dcery (Tereza Voříšková, Dana Marková) a už vůbec mě nebavilo, když film zapomínal, že je jenom množinou náladových střípků a snažil se vyprávět nějaký příběh (nebo ho dokonce pointovat). Což asi není dobře.
Problém je bohužel také v tom, že si tvůrci ukousli trochu příliš velké sousto, než na které měli finanční prostředky. Je hezké, že se snažili sehnat dobové rekvizity (přesně takové rádio jsme kdysi měli!), ale když mají na ulici demonstrovat nadšené davy po vyhraném hokejovém utkání se SSSR a všechen jásot je snímán v krátkých detailních záběrech, je jasné, že to nebyl ani tak dramatický záměr, jako spíš nutnost - protože těch statistů nebylo víc než 30.
Také mě (a to se mi věru často nestává) v nočních scénách iritovala práce s osvětlením. Tehdy bývalo v noci na ulicích podstatně větší šero než dnes, zatímco ve filmu skoro ve všech nočních scénách naplno září (neviděné) supervýkonné reflektory. Nebo někdo s digitálním materiálem prováděl takové čárymáry, že to aspoň tak vypadá.
Na druhou stranu oceňuji, že mi film skutečně připomněl onu dobu! V roce 1968 jsem se narodil, takže mi v roce 1977 bylo devět let, ledacos si z té doby pamatuju a z počátku osmdesátých let si pamatuju celkem dost. A narozdíl od některých (mladších) recenzentů, kteří nadávají, že film zlehčuje odkaz tehdejších disidentů, tvrdím, že ta atmosféra tenkrát byla skoro přesně takováhle! Bojovalo se za svobodu, riskovalo se, zavíralo, ale současně z toho měli všichni takovým kafkovskýcm způsobem legraci, bylo jim to fuk a okrádali stát. A tenhle film mi tu atmosféru připomněl jako zatím žádný jiný, takže při jeho hodnocení možná jsem trochu nekritický.
Následují retro plky, které vlastně s filmem nesouvisí, ale rád bych je uchoval pro příští generace:
Můj otec (ještě žije, ale moc radostí už mu to nepřináší) byl vždycky bohém, kurevník a přestože se aktivně nezapojoval do politiky, o politické vtipy u nás doma nebyla nouze. Politické vtipy byly tehdy stejné jako dnes, jenom místo "Klaus" a "Paroubek" se v nich používalo "Husák" a "Brežněv". Jednou po jakémsi politickém školení otec v dobrém rozmaru poslal do Moskvy na ústřední výbor KSSS telegram s textem "CHCI MIR STOP FUKA STOP". Nezavřeli ho.
Jasně si vzpomínám, jak jsem na základní škole vyprávěl spolužákům tatínkovy vtipy o Štrougalovi a Primerosu, aniž bych měl úplně jasno v tom, kdo je to Štrougal a co je to Primeros (dost dlouho jsem si totiž pletl Primeros a Primus). Nezavřeli mě.
Nezavřeli mě ani když jsem okolo roku 1983 v Městské stanici mladých techniků vyprávěl o textové hře pro ZX Spectrum, která je tak dokonalá, že její slovník obsahuje 2000 slov. Starší posluchači se začali z mně neznámého důvodu smát a poradili mi, abych to už nikdy nikde neříkal. Ale nezavřeli mě. Koneckonců, nezavřeli mě ani když jsem se v páté třídě učitelce chlubil, že doma posloucháme Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky (tatínek jim souhrnně říkal "Rádio Kroměříš" - "kromě říše").
Nezavřeli nás ani když jsme si se spolužáky půjčovali asi v deseti letech mezi sebou desku Karla Kryla. Moc se nám ta hudba nelíbila (tehdy mezi námi víc frčely pašované kazety Kiss a Jeana-Michela Jarrého), ten člověk moc dobře nezpíval a nechápali jsme, co má znamenat věta "Kupčíci vyděšení hladí domy sálů". Ale půjčovali jsme si tu desku, protože na zadní straně bylo napsáno "Touto deskou se Kryl vyzpívává z toho, jak byl zkopán před očima učitelky když jí kazil organizovanost v Pionýru", což nám přišlo hardcore. Víc hardcore nám ale přišlo, když se Ivanu Mládkovi podařilo lstivě protlačit do masmédií písničku, která obsahovala dovedně ukrytý americký refrén "Yes Yes Yes" a "No No No" (pokud je tam neslyšíte, všimejte si těch slabik, při kterých sólistovi přizvukuje sbor).
Ještě jsem chtěl upozornit na bizarní skutečnost, že za komunismu byl u nás oficiálně legálně v prodeji (za 20 Kčs) kapitalistický comicsový magazín Pif Gadget, ale právě jsem s překvapením zjistil, že ho vydávala francouzská komunistická strana, což mnohé vysvětluje! Kromě toho se u nás dalo celkem snadno dostat k comicsům jako "Iznogud" nebo "Clever & Smart", protože si je Němci nechávali tisknout v českých tiskárnách a zlaté české ručičky jim je zde ve velkém kradly.
Nicméně zpět k obalu Krylovy desky: Já v životě nebyl v Pionýru ani v Socialistickém svazu mládeže a nejen že mě nikdy nezkopali, ale dokonce mě vzali na gymnázium. Je pravda, že při přijímacích zkouškách na ČVUT se mě ptali, proč nejsem v SSM, ale podle otcovy instruktáže jsem řekl "Nemohu z ideologických důvodů souhlasit s vedoucí úlohou jedné strany" a vzali mě.
Když jsem na výstavě úspěchů Socialistického svazu mládeže hrál na ZX Spectru hru "Green Beret" (kterou jsem si z bezpečnostních důvodů sám nahackoval, aby se v ní místo srpů a kladiv ukazovaly praporky), tak mě taky nezavřeli, ale vedoucí kvůli tomu volal domů mé mamince, že na mě přišlo udání, což mi připadalo nefér, protože člověk vedle mě hrál v tutéž chvíli "Raid over Moscow" a nikdo ho neudal. Možná on udal mě (je možné, že to byl Daniel Dočekal, ale už si to stoprocentně nepamatuji). Výrazně větší průšvih byl z toho, když jsem vylil do klávesnice počítače limonádu a ona se zalepila.
Někdy okolo roku 1987-1988 se konala na ČVUT FEL diskuse studentů s nějakým komunistickým páprdou o aktuální politické situaci a už tehdy studenti říkali nebojácně věci velmi bez servítků, což páprdu evidentně vyvádělo z míry a diskusi ukončil s tím, že "netušil jsem, že situace mezi mladými je takto vážná, budeme to muset u nás rozhodně nějak řešit" (což nepůsobilo jako hrozba, ale spíš nešťastně). Upozorňuji, že z mých vrstevníků téměř nikdo nevěděl, kdo to jsou disidenti a co dělají, protože je to prostě nezajímalo.
V téže době jsem začal chodit na protivládní demonstrace, protože mi to přišlo jako cool bojovka a spolužák z gymplu Ladislav byl na policejní škole, takže jsme na sebe vždycky mávali z opačných stran barikády (pokud jsem ho pod helmou poznal). Párkrát jsem viděl mluvit Havla, ale většinou mě to nebavilo (ono mu taky nebylo moc rozumět) a čekal jsem až se začne vytlačovat / stříkat. I při akčnějších honičkách ale platilo, že pokud člověk měl aspoň minimum strategického cítění, nehrozilo mu ani pocákání vodou, natož zatčení nebo zranění. Mláceni a zatýkáni byli na demonstracích vždycky jenom ti, kteří se chovali netakticky nebo zatčeni být chtěli. V dolní části Václavského náměstí byl obchod s gramodeskami, jehož vedoucí vždycky při demonstracích nahlas pouštěl Kubišovou a Matušku a taky ho, pokud vím, nezavřeli. Demonstrující a policie se tehdy tak nějak plus mínus navzájem respektovali, každý věděl co si může dovolit a ti dnešní protestující i policisti jsou proti těm tehdejším samozřejmě sráčové.
Ke kvalitativnímu posunu ve scénářích demonstrací (WHILE TRUE DO skandování, pochod, vodní dělo, honička REPEAT) došlo až 17. listopadu 1989, kdy jsme byli po náročné celodenní akci policajty obklíčeni na Národní třídě před pasáží Metro. Nikdy předtím jsem takovou koordinaci z jejich strany neviděl a jistým způsobem jsem byl v tu chvíli na Ladislava hrdý. Pak se udělala ulička, kterou jsme byli pouštěni po jednom ven a někteří z nás dostali ránu. Já ji nedostal, tak jsem se na jednoho policistu zarputile podíval, načež jsem ji dostal. Pak jsem šel domů.
17. listopadu 1989 byl pátek. Přes víkend se nedělo nic zajímavého. Jenom v Lidové demokracii (kterou jsme odebírali, protože jsme byli hardcore, nikoliv proto, že bychom byli lidoví demokrati) se psalo, že "na závěr demonstrace Veřejná bezpečnost tvrdě zasáhla", což bylo na tehdejší dobu značně odvážné.
Rozhodl jsem se, že budu taky odvážný a v pondělí jsem si vzal na bundu trikolóru. Napadlo mě to zcela spontánně a byl jsem rozmrzelý z toho, že to v pondělí ráno napadlo spoustu dalších lidí (pravděpodobně taky spontánně, protože nevím, jak jinak by se to tak rychle rozšířilo). U vchodu do Fakulty elektrotechnické mě čekalo příjemné překvapení v podobě mladíka, který mi zakázal jít dovnitř a poslal mě domů s tím, že se stávkuje. Tak jsem si zašel do menzy na jídlo a pak jsem si šel domů hrát s počítačem. Ať tu věc se stávkou vymyslel kdokoliv, bylo to naprosto geniální, protože já i naprostá většina mých spolužáků jsme byli rádi, že můžeme kašlat na školu a flákat se. Po několika dnech jsem ze zvědavosti do školy zašel a stávkový výbor tam právě s velkým rozhořčením řešil tu skutečnost, že někteří horlivější studenti využili stávkové nudy k tomu, aby si udělali zápočty a zkoušky. Mluvilo se tehdy o tom, že takhle si demokracii rozvracet nedáme a že se jim to zruší (což se, pokud vím, nestalo). Ještě si pamatuji, že nám jakási disidentka (jméno mi tehdy naprosto nic neříkalo) přednášela, co máme dělat, kdyby nás zavřeli, z čehož jsme především měli legraci, protože měla vadu řeči (ne, nebyl to Havel).
Nicméně ani revoluce nepřispěla k tomu, že by se na ČVUT FEL začalo vyučovat cokoliv, co by mě aspoň vzdáleně zajímalo, takže jsem z ní odešel (pravda, asi měsíc předtím, než by mě byli vyhodili), pořídil si modrou knížku na atopický ekzém a začal působit v soukromém sektoru (překladat ilegálně dovážené videokazety).
Za zmínku ještě stojí, že ty legendární Havlovy "krátké kalhoty" šila moje sestra, která tehdy pracovala v krejčovství Adam. A krátké byly podle ní prostě proto, že si Havel nenašel čas, aby mu je vyzkoušeli a upravili.
A také si vzpomínám, jak jsem záhy po převratu vešel do potravin zrekonstruovaného obchodního domu Kotva a byl jsem v naprostém šoku z toho, že zde o měli od některých jídel více druhů (například dva různé jogurty, dvoje různé čokoládové sušenky). V tu chvíli jsem teprve pochopil, za co disidenti bojovali a zcela bez legrace mi konečně došly výhody kapitalismu.
Takže: To období komunismu, které jsem já zažil a pamatuji si (1980 až 1989) bylo opravdu tak švejkovsky absurdní, jak je popisováno v Zemském ráji, všichni tak nějak rebelovali a přitom kolaborovali, bouřili se a přitom z toho měli švandu, a hlavně mysleli na sex (můj otec tedy rozhodně, a rozhodně ne s mou matkou). Akorát si nepamatuji, že by tehdy nějaká matka svému čerstvému milenci předváděla nahou sebe i své dvě dcery v erotické choreografii (což je jediná opravdu bizarně nepatřičná scéna v tomto filmu).
Ale třeba se to běžně dělo a já o tom nevím, protože jsem přišel o panictví až v roce 1988. Předtím si mi jenom Mikuškovicová z gymnázia jednou sedla na klín...
UPDATE: Daniel Dočekal tvrdí, že mě neudal. Tedy, přímo to nepíše, ale jeho tón to implikuje. Není úplně jasné, jestli tím popírá i to, že hrál se mnou na výstavě Raid over Moscow. Jak jsem psal, už si nepamatuji, jestli to byl v tu chvíli on.
15.11.09
14.11.09
Recenze: Oko ve zdi - 20%
Po dlouhém bolestném zrodu (pracovalo se na něm prý přes dva roky) se do kin konečně dostává celovečerní debut Miloše J. Kohouta, thriller podle povídky Ivy Hercíkové, kterou prý před mnoha desetiletími chtěl zfilmovat sám Hitchcock.
(Pozor: Tato recenze obsahuje spoilery, které postupně nabírají na intenzitě!)
Nemám nic proti thrillerům s absurdními zvraty. Dokonce bych řekl, že jim až nekriticky nadržuji. Docela se mi líbil třeba Dokonalý únik (recenze záhy), Femme Fatale (ve kterém hrdinka na konci zjistí, že se jí to všechno zdálo) a dokonce i Shattered (ve kterém hlavní hrdina na konci filmu najde svou vlastní mrtvolu, čímž zjistí, že on není on, ale někdo jiný po ztrátě paměti a plastické operaci).
Je nabíledni, že v podobných filmech musí být nakonec odhalena skutečnost a divák musí být šokován tím, jak to tedy doopravdy je. To ale nestačí! Tomu odhalení musí předcházet film, který je nějakým způsobem napínavý nebo zábavný ať už pravdu vytušíme nebo ne. Bohužel, Oko ve zdi není napínavé a zábavné je pouze nechtěně.
Do rozestavěného domu uprostřed lesa přijíždějí dva milenci: Karel Roden a Catherine Flemmingová. Ona má manžela, kterému se chystá být nevěrná. Jak se později dozvíme, jedná se o dům patřící jejímu manželovi, což Roden zpočátku netuší.
Nedaleko domu (pravděpodobně, protože k němu bez problémů dojde pěšky) bydlí v chatrči jakýsi dědek (Jürgen Prochnow) s babkou (Soňa Valentová). Dědek to evidentně nemá v hlavě v pořádku, babce střídavě nadává a ignoruje ji. Jakmile milenci vlezou do domu, zamkne je ve (velké) koupelně a pak je průběžně pozoruje dírami ve zdi, aniž by s nimi nějak komunikoval.
Milence (a také diváka) pochopitelně nejdříve napadne, že je uvnitř zavřel žárlivý manžel. To ale Flemmingová vehementně vyvrací, protože "manžel je v cizině". Milenci tedy posedávají / polehávají v koupelně, občas hystericky mlátí do dveří a malého okénka, pak se pokusí napustit koupelnu vodou a vyplavit dědkovi dům, mezitím si povídají o smyslu života a vesmíru.
Dědek mezitím vrtá další a další sledovací dírky, strašidelně při tom dýchá, pak jim dovnitř strčí papírek s nápisem "Only one can survive!", ale následně tento svůj lišácký sawovský nápad nijak nerozvine, napustí jim dovnitř nějaký plyn, takže milenci omdlí a dědek je vytáhne ven a sváže. To celé se odehrává v průběhu dvou dnů, během kterých dědek křičí na babku čím dál víc, zatímco ona pořád chce, aby jí odpustil nějakou starou nevěru.
Právě jsem vám popsal 90 procent filmu, který je hrozně zdlouhavý, poměrně slušně nasnímaný, ale velmi špatně zrežírovaný a nadabovaný (natáčel se původně v angličtině a české hlášky Prochnowa - jako "Tak takhle ti to dělal!" při pohledu na babku hnětoucí těsto - by měly šanci stát se kultovními, kdyby na tento film lidé náhodou chodili).
Nezmínil jsem se ještě o tom, že v rámci filmu uvidíme podstatnou část Kohoutova předchozího krátkého filmu Sen (také s Rodenem), který má symbolizovat jeho (Rodenovo) horečnaté blouznění a sny. Jde o opravdu originální šetření penězi! Další šetření penězi spočívá v tom, že hudba není původní (je koupená a strašně připomíná Základní instinkt).
No a poté, co se skoro 90 minut koukáme na to málo, co jsem popsal výše, dojde k neuvěřitelnému odhalení, o které se s vámi nemohu nepodělit: Zjistíme, že bába byla skutečně dědkovi někdy před 15 lety nevěrná, dědek jí na to přišel, zastřelil jejího milence a zakopal ho. Všechno, co se odehrávalo v koupelně, tudíž byly pouze dědkovy představy, ve kterých si vizualizoval, jak si před patnácti lety jeho žena (tj. bába zamlada) povídala se svým milencem (Rodenem)!
Za zmínku stojí, že (aspoň tak jsem to pochopil z ne úplně srozumitelného flashbacku) dědek před lety zabil Rodena poté, co ho se svou manželkou načapal v nějakém úplně jiném domě, nikoho tehdy nikam nezamykal a na nikoho se nedíval dírami ve zdi. Prostě na ně vlítl a Rodena zabil. Takže celých 90 minut Rodena a Flemmingové v koupelně bylo pouze dědkovou neurovizualizací na téma "Co by se asi tak stalo, kdybych před 15 lety toho Rodena nezastřelil a místo toho je oba zamkl v koupelně a dělal jim psychoteror, LOL, jsem to ale Jigsaw!"
Ještě jsem zapomněl dodat, že nakonec dědek babku zabije taky (mrtvola sice evidentně i po smrti má tep, ale to je spíš problém herečky, nikoliv dramatický záměr) a zakope.
Upřímně řečeno, v této podobě by Oko ve zdi bylo asi nudné i kdyby šlo o dvacetiminutovou epizodu televizních Příběhů ze záhrobí nebo něčeho podobného. Je pravda, že závěr je dosti netradiční a tvůrci ho mohou použít jako alibi: "My jsme nenatočili kreténský film, to jenom tak vypadalo, protože to byly povětšinou vize kreténského dědka". Mají pravdu a proto zvyšuji hodnocení z 10% na 20%...
Bylo by ale dost dobré natočit horor o tom, jak duch Alfreda Hitchocka zjistí, že je mu tento film dedikován a za to přijde všechny jeho tvůrce zabít.
(Pozor: Tato recenze obsahuje spoilery, které postupně nabírají na intenzitě!)
Nemám nic proti thrillerům s absurdními zvraty. Dokonce bych řekl, že jim až nekriticky nadržuji. Docela se mi líbil třeba Dokonalý únik (recenze záhy), Femme Fatale (ve kterém hrdinka na konci zjistí, že se jí to všechno zdálo) a dokonce i Shattered (ve kterém hlavní hrdina na konci filmu najde svou vlastní mrtvolu, čímž zjistí, že on není on, ale někdo jiný po ztrátě paměti a plastické operaci).
Je nabíledni, že v podobných filmech musí být nakonec odhalena skutečnost a divák musí být šokován tím, jak to tedy doopravdy je. To ale nestačí! Tomu odhalení musí předcházet film, který je nějakým způsobem napínavý nebo zábavný ať už pravdu vytušíme nebo ne. Bohužel, Oko ve zdi není napínavé a zábavné je pouze nechtěně.
Do rozestavěného domu uprostřed lesa přijíždějí dva milenci: Karel Roden a Catherine Flemmingová. Ona má manžela, kterému se chystá být nevěrná. Jak se později dozvíme, jedná se o dům patřící jejímu manželovi, což Roden zpočátku netuší.
Nedaleko domu (pravděpodobně, protože k němu bez problémů dojde pěšky) bydlí v chatrči jakýsi dědek (Jürgen Prochnow) s babkou (Soňa Valentová). Dědek to evidentně nemá v hlavě v pořádku, babce střídavě nadává a ignoruje ji. Jakmile milenci vlezou do domu, zamkne je ve (velké) koupelně a pak je průběžně pozoruje dírami ve zdi, aniž by s nimi nějak komunikoval.
Milence (a také diváka) pochopitelně nejdříve napadne, že je uvnitř zavřel žárlivý manžel. To ale Flemmingová vehementně vyvrací, protože "manžel je v cizině". Milenci tedy posedávají / polehávají v koupelně, občas hystericky mlátí do dveří a malého okénka, pak se pokusí napustit koupelnu vodou a vyplavit dědkovi dům, mezitím si povídají o smyslu života a vesmíru.
Dědek mezitím vrtá další a další sledovací dírky, strašidelně při tom dýchá, pak jim dovnitř strčí papírek s nápisem "Only one can survive!", ale následně tento svůj lišácký sawovský nápad nijak nerozvine, napustí jim dovnitř nějaký plyn, takže milenci omdlí a dědek je vytáhne ven a sváže. To celé se odehrává v průběhu dvou dnů, během kterých dědek křičí na babku čím dál víc, zatímco ona pořád chce, aby jí odpustil nějakou starou nevěru.
Právě jsem vám popsal 90 procent filmu, který je hrozně zdlouhavý, poměrně slušně nasnímaný, ale velmi špatně zrežírovaný a nadabovaný (natáčel se původně v angličtině a české hlášky Prochnowa - jako "Tak takhle ti to dělal!" při pohledu na babku hnětoucí těsto - by měly šanci stát se kultovními, kdyby na tento film lidé náhodou chodili).
Nezmínil jsem se ještě o tom, že v rámci filmu uvidíme podstatnou část Kohoutova předchozího krátkého filmu Sen (také s Rodenem), který má symbolizovat jeho (Rodenovo) horečnaté blouznění a sny. Jde o opravdu originální šetření penězi! Další šetření penězi spočívá v tom, že hudba není původní (je koupená a strašně připomíná Základní instinkt).
No a poté, co se skoro 90 minut koukáme na to málo, co jsem popsal výše, dojde k neuvěřitelnému odhalení, o které se s vámi nemohu nepodělit: Zjistíme, že bába byla skutečně dědkovi někdy před 15 lety nevěrná, dědek jí na to přišel, zastřelil jejího milence a zakopal ho. Všechno, co se odehrávalo v koupelně, tudíž byly pouze dědkovy představy, ve kterých si vizualizoval, jak si před patnácti lety jeho žena (tj. bába zamlada) povídala se svým milencem (Rodenem)!
Za zmínku stojí, že (aspoň tak jsem to pochopil z ne úplně srozumitelného flashbacku) dědek před lety zabil Rodena poté, co ho se svou manželkou načapal v nějakém úplně jiném domě, nikoho tehdy nikam nezamykal a na nikoho se nedíval dírami ve zdi. Prostě na ně vlítl a Rodena zabil. Takže celých 90 minut Rodena a Flemmingové v koupelně bylo pouze dědkovou neurovizualizací na téma "Co by se asi tak stalo, kdybych před 15 lety toho Rodena nezastřelil a místo toho je oba zamkl v koupelně a dělal jim psychoteror, LOL, jsem to ale Jigsaw!"
Ještě jsem zapomněl dodat, že nakonec dědek babku zabije taky (mrtvola sice evidentně i po smrti má tep, ale to je spíš problém herečky, nikoliv dramatický záměr) a zakope.
Upřímně řečeno, v této podobě by Oko ve zdi bylo asi nudné i kdyby šlo o dvacetiminutovou epizodu televizních Příběhů ze záhrobí nebo něčeho podobného. Je pravda, že závěr je dosti netradiční a tvůrci ho mohou použít jako alibi: "My jsme nenatočili kreténský film, to jenom tak vypadalo, protože to byly povětšinou vize kreténského dědka". Mají pravdu a proto zvyšuji hodnocení z 10% na 20%...
Bylo by ale dost dobré natočit horor o tom, jak duch Alfreda Hitchocka zjistí, že je mu tento film dedikován a za to přijde všechny jeho tvůrce zabít.
12.11.09
Recenze: Zakletý v čase [The Time Traveler's Wife] - 60%
Eric Bana je muž, který bezděčně (proti své vůli) čas od času skáče na pár minut časem vpřed i vzad. Rachel McAdamsová je jeho manželka, která se s tím musí naučit žít.
Chtělo by to asi podrobněji vysvětlit, jakou "poruchou" to vlastně Banova postava ve filmu trpí: Čas od času (především když je rozrušený nebo pije) zmizí a přesune se časem do minulosti nebo do budoucnosti (třeba i o mnoho let). Přesune se tam pouze jeho tělo, t.j. šaty zůstanou v současnosti a on je po přesunu nahý. Zůstane tam několik minut a pak se vrátí do okamžiku ze kterého se přesunulu plus doba kterou strávil v jiné době. Tzn. pokud se přesunul ve 12:30 a byl v jiném čase 7 minut, vrátí se zpět ve 12:37 (opět nahý). Navíc je zajímavé, že se dost často přesouvá do okamžiků a míst (skáče totiž při tom i v prostoru), která pro jeho život měla nějaký význam.
To je jistě námět na zajímavou sci-fi. Bohužel (z mého pohledu), Zakletý v čase není sci-fi, nýbrž romantický film. Vzpomínáte na příjemnou romantickou sci-fi (spíše romantickou než sci-) Dům u jezera? Tak Zakletý v čase je ještě podstatně méně sci- než Dům u jezera...
Nejen, že není mechanismus nijak vysvětlen - to by až tak nevadilo. Vadí to, že se nedozvíme skoro nic o tom, co se vlastně hrdinovi děje. Například teprve v polovině filmu je jen tak mezi řečí zmíněno, že cestuje i do budoucnosti. Není ani jasné, který ze dvou základních modelů cesty v čase je v tomto filmu používán: Chvílemi to vypadá, že cestovatel může v jiném čase ovlivnit svůj vlastní osud, v jiných okamžicích se mu pasivně podvoluje.
Proč má takový problém s tím, že po přenosu do jiné doby musí vždycky někde ukrást šaty a tím se vystavovat nebezpečí? Proč se na těch pár minut neschová kamkoliv do křoví a nepočká na návrat?
A jak často k těm jeho přenosům vlastně dochází? Je to několikrát denně nebo několikrát ročně? A když k nim dochází ve zcela nahodilých okamžicích, jak je možné, že k jeho "rozplynutí se" nikdy nedošlo někde na veřejnosti, kde by kolem toho jistě vzniklo pořádné haló a chudáka Banu by okamžitě zavřeli a začali zkoumat...?
Takovýchhle otázek nabízí film spousty a vůbec se nezabývá odpověďmi na ně. Předlohou byla poměrně tlustá kniha a věřím, že v té je všechno vysvětleno podrobněji (nikoliv "vysvětleno, jak to může reálně fyzikálně fungovat", ale "vysvětleno, jaké že zázraky se to vlastně dějí").
Film je ale pouze romantická story, ve které by se místo "cestování časem" mohlo stejně tak dobře vyskytovat "prokletí staré šílené čarodějky". Manželka má traumata z toho, že jí manžel beze stopy mizí v nejnevhodnějších okamžicích (například o svatebním dni), oba manželé mají trauma z toho, že hlavní hrdina má zemřít drastickou smrtí (jednou se totiž na chvíli objevil v kuchyni s šedivými vlasy a střelnou ranou v boku) a že se jim nedaří mít děti (protože potenciální děti dědí "poruchu" po otci a přenášejí se z matčiny dělohy časem pryč, což jim pochopitelně nedělá dobře.
Bana a McAdamsová jsou pohlední, sympatičtí lidé, mají mezi sebou dobrou chemii, a většina žen si pravděpodobně v kině vkusně popláče. Nic proti tomu, ale potenciál filmu byl mnohem větší (viz opět ten Dům u jezera nebo třeba i Na hromnice o den více).
Chtělo by to asi podrobněji vysvětlit, jakou "poruchou" to vlastně Banova postava ve filmu trpí: Čas od času (především když je rozrušený nebo pije) zmizí a přesune se časem do minulosti nebo do budoucnosti (třeba i o mnoho let). Přesune se tam pouze jeho tělo, t.j. šaty zůstanou v současnosti a on je po přesunu nahý. Zůstane tam několik minut a pak se vrátí do okamžiku ze kterého se přesunulu plus doba kterou strávil v jiné době. Tzn. pokud se přesunul ve 12:30 a byl v jiném čase 7 minut, vrátí se zpět ve 12:37 (opět nahý). Navíc je zajímavé, že se dost často přesouvá do okamžiků a míst (skáče totiž při tom i v prostoru), která pro jeho život měla nějaký význam.
To je jistě námět na zajímavou sci-fi. Bohužel (z mého pohledu), Zakletý v čase není sci-fi, nýbrž romantický film. Vzpomínáte na příjemnou romantickou sci-fi (spíše romantickou než sci-) Dům u jezera? Tak Zakletý v čase je ještě podstatně méně sci- než Dům u jezera...
Nejen, že není mechanismus nijak vysvětlen - to by až tak nevadilo. Vadí to, že se nedozvíme skoro nic o tom, co se vlastně hrdinovi děje. Například teprve v polovině filmu je jen tak mezi řečí zmíněno, že cestuje i do budoucnosti. Není ani jasné, který ze dvou základních modelů cesty v čase je v tomto filmu používán: Chvílemi to vypadá, že cestovatel může v jiném čase ovlivnit svůj vlastní osud, v jiných okamžicích se mu pasivně podvoluje.
Proč má takový problém s tím, že po přenosu do jiné doby musí vždycky někde ukrást šaty a tím se vystavovat nebezpečí? Proč se na těch pár minut neschová kamkoliv do křoví a nepočká na návrat?
A jak často k těm jeho přenosům vlastně dochází? Je to několikrát denně nebo několikrát ročně? A když k nim dochází ve zcela nahodilých okamžicích, jak je možné, že k jeho "rozplynutí se" nikdy nedošlo někde na veřejnosti, kde by kolem toho jistě vzniklo pořádné haló a chudáka Banu by okamžitě zavřeli a začali zkoumat...?
Takovýchhle otázek nabízí film spousty a vůbec se nezabývá odpověďmi na ně. Předlohou byla poměrně tlustá kniha a věřím, že v té je všechno vysvětleno podrobněji (nikoliv "vysvětleno, jak to může reálně fyzikálně fungovat", ale "vysvětleno, jaké že zázraky se to vlastně dějí").
Film je ale pouze romantická story, ve které by se místo "cestování časem" mohlo stejně tak dobře vyskytovat "prokletí staré šílené čarodějky". Manželka má traumata z toho, že jí manžel beze stopy mizí v nejnevhodnějších okamžicích (například o svatebním dni), oba manželé mají trauma z toho, že hlavní hrdina má zemřít drastickou smrtí (jednou se totiž na chvíli objevil v kuchyni s šedivými vlasy a střelnou ranou v boku) a že se jim nedaří mít děti (protože potenciální děti dědí "poruchu" po otci a přenášejí se z matčiny dělohy časem pryč, což jim pochopitelně nedělá dobře.
Bana a McAdamsová jsou pohlední, sympatičtí lidé, mají mezi sebou dobrou chemii, a většina žen si pravděpodobně v kině vkusně popláče. Nic proti tomu, ale potenciál filmu byl mnohem větší (viz opět ten Dům u jezera nebo třeba i Na hromnice o den více).
10.11.09
Recenze: Galimatyáš [Micmacs à tire-larigot] - 30%
Bazil měl smůlu. Když byl malý, tatínka mu v Africe zabila mina, a o dvacet let později je on sám zasažen při přepadení zbloudilou kulkou, která mu zůstala hluboko v hlavě a může ho každým okamžikem zabít. Skamarádí se s partou excentrických bezdomovců, žijících v hromadě šrotu. Jednoho dne zcela náhodou narazí na dvě zbrojovky, stojící přes ulici od sebe - v jedné vyrobili minu, která mu zabila otce, ve druhé kulku, kterou má v hlavě. Bazil se rozhodne s pomocí kamarádů bezdomovců pomstít oběma šéfům, kteří mu zničili život.
Takže, nový film Jeana-Pierra Jeuneta...
Předem upozorňuji, že se mi velice líbily Delikatesy a Amélie z Montmartru, o něco méně Město ztracených dětí a neviděl jsem Příliš dlouhé zásnuby. A s ohledem na to vše vězte, že Galimatyáš je pravděpodobně (možná si nevzpomínám na všechny) nejhorší francouzský film, jaký jsem viděl od Belphégora: Fantoma Louvru (tzn. včetně nového Fanfána Tulipána a všech Asterixů).
Jean-Pierre Jeunet má úžasné vizuální nápady a je velmi, velmi zručný filmař. Navíc měl evidentně k dipozici velmi slušný rozpočet. Takže si může dovolit například posadit na schody stočlenný symfonický orchestr kvůli třívteřinovému záběru (lhostejno zda to bylo opravdu sto lidí nebo trik, každopádě to muselo být drahé). A proč to? Protože hrdina miloval staré černobílé hollywoodské filmy a v hlavě mu občas hraje hudba Maxe Steinera. Potud pořád bezva. Méně bezva už je, že hudba Maxe Steinera následně podbarvuje mnoho scén filmu a k většině z nich se zoufale nehodí.
A to symbolizuje hlavní problém filmu: Jeunet má obrovskou spoustu nápadů, které sype z rukávu velmi rychle, ale nedají se označit ani za "scénky". Jsou to jen vtipné nápadité záběry či části záběrů, které ve valné většině nesouvisí s předchozími a následujícími záběry, natožpak s předchozími a následujícími scénami. Dost mi to připomnělo (byť jde samozřejmě o zcela jiný žánr a zcela jiný záměr) druhé Transformers, ve kterých se Bay také neustále urputně snažil přebíjet sám sebe, "jen aby se proboha divák nezačal nudit", že výsledkem byly pouze nesouvisející hromada "cool" scén
A když Jeunet vytuší, že to všechno nestačí, tak herce instruuje, aby se víc křenili, kulili oči a začne vtipy opakovat (zcela náhodně).
Příklad: Je relativně vtipný nápad, když se v rámci filmu Galimatyáš objeví náhodně vylepený plakát na film Galimatyáš. Když se to ale stane potřetí, nejenže to není třikrát vtipnější, ale je to dokonce podstatně méně vtipné, než kdyby se to stalo jednou.
Chápete, v čem je rozdíl oproti Jeunetovým předchozím filmům? I když byly šílené, jejich postavy byly dostatečně dobře vykreslené na to, abychom jejich šílenost částečně pochopili a aby nám následně jejich šílené činy dávali jakýsi šílený smysl. Ne tak v Galimatyáši, kde se lidi podvádějí nebo milují bez jakéhokoliv důvodu, prostě proto, aby se něco dělo. Obávám se, že Jeunetova kreativita potřebuje výrazně přibrzdit a usměrnit schopným producentem nebo spolurežisérem...
Galimatyáš je jako kdyby Marcel Bystroň dostal 100 milionů Kč a příkaz "Natoč něco jako Delikatesy".
P.S: Kdyby film skončil v okamžiku, kdy začínají úvodní titulky, byla by to dokonalá párminutová etuda, ve které by bylo řečeno prakticky totéž, co celým filmem.
Takže, nový film Jeana-Pierra Jeuneta...
Předem upozorňuji, že se mi velice líbily Delikatesy a Amélie z Montmartru, o něco méně Město ztracených dětí a neviděl jsem Příliš dlouhé zásnuby. A s ohledem na to vše vězte, že Galimatyáš je pravděpodobně (možná si nevzpomínám na všechny) nejhorší francouzský film, jaký jsem viděl od Belphégora: Fantoma Louvru (tzn. včetně nového Fanfána Tulipána a všech Asterixů).
Jean-Pierre Jeunet má úžasné vizuální nápady a je velmi, velmi zručný filmař. Navíc měl evidentně k dipozici velmi slušný rozpočet. Takže si může dovolit například posadit na schody stočlenný symfonický orchestr kvůli třívteřinovému záběru (lhostejno zda to bylo opravdu sto lidí nebo trik, každopádě to muselo být drahé). A proč to? Protože hrdina miloval staré černobílé hollywoodské filmy a v hlavě mu občas hraje hudba Maxe Steinera. Potud pořád bezva. Méně bezva už je, že hudba Maxe Steinera následně podbarvuje mnoho scén filmu a k většině z nich se zoufale nehodí.
A to symbolizuje hlavní problém filmu: Jeunet má obrovskou spoustu nápadů, které sype z rukávu velmi rychle, ale nedají se označit ani za "scénky". Jsou to jen vtipné nápadité záběry či části záběrů, které ve valné většině nesouvisí s předchozími a následujícími záběry, natožpak s předchozími a následujícími scénami. Dost mi to připomnělo (byť jde samozřejmě o zcela jiný žánr a zcela jiný záměr) druhé Transformers, ve kterých se Bay také neustále urputně snažil přebíjet sám sebe, "jen aby se proboha divák nezačal nudit", že výsledkem byly pouze nesouvisející hromada "cool" scén
A když Jeunet vytuší, že to všechno nestačí, tak herce instruuje, aby se víc křenili, kulili oči a začne vtipy opakovat (zcela náhodně).
Příklad: Je relativně vtipný nápad, když se v rámci filmu Galimatyáš objeví náhodně vylepený plakát na film Galimatyáš. Když se to ale stane potřetí, nejenže to není třikrát vtipnější, ale je to dokonce podstatně méně vtipné, než kdyby se to stalo jednou.
Chápete, v čem je rozdíl oproti Jeunetovým předchozím filmům? I když byly šílené, jejich postavy byly dostatečně dobře vykreslené na to, abychom jejich šílenost částečně pochopili a aby nám následně jejich šílené činy dávali jakýsi šílený smysl. Ne tak v Galimatyáši, kde se lidi podvádějí nebo milují bez jakéhokoliv důvodu, prostě proto, aby se něco dělo. Obávám se, že Jeunetova kreativita potřebuje výrazně přibrzdit a usměrnit schopným producentem nebo spolurežisérem...
Galimatyáš je jako kdyby Marcel Bystroň dostal 100 milionů Kč a příkaz "Natoč něco jako Delikatesy".
P.S: Kdyby film skončil v okamžiku, kdy začínají úvodní titulky, byla by to dokonalá párminutová etuda, ve které by bylo řečeno prakticky totéž, co celým filmem.
Recenze: Astro Boy - 60%
"Astro Boy" je původně japonský comics z počátku 50. let minulého století o umělém chlapci. Později podle něj vznikl animovaný seriál, hraný seriál, comics podle animovaného seriálu, nějaké videohry atd. atd. Ne všechno to nutně na sebe nějak logicky navazovalo. No a teď vznikl celovečerní CGI film, který na předlohu taky nějak moc nenavazuje.
Především je trochu zvláštní natáčet dneska celovečerního Astro Boye, když většina dnešních dětí vůbec netuší co/kdo to je. Pokusili se snad tvůrci jeho story nějak radikálně přetavit pro dnešní diváky? Nebo to je retrofilm pro pamětníky??
Ani jedno ani druhé, ale blíž to má k druhému. Příběh je jako něco z 50. let (byť se původního comicsu moc přesně nedrží), naivně optimistický a za sto let kinematografie mnohokrát omílaný. Výtvarná podoba je záměrně (aspoň doufám) jednoduchá, všichni a všechno vypadají jako něco z prvního Příběhu hraček a animované je to velmi průměrně. Přesto to má své výtvarné kouzlo a ledacos mi připomnělo scény z klasicky animovaných japonských filmů z 80. let (např. Miyazaki).
Navíc film obsahuje dost humoru, který je sice ne zrovna "sofistikovaný", ale naprosto nepochopitelný pro děti: Tři šílení roboti, snažící se o komunistickou "roboluci" (s plakáty Lenina ve své klubovně!) nebo docela dlouhá narážka na Pulp Fiction (světlo v kufru).
Bohužel, filmaři se zastavili na půli cesty, pravděpodobně se zalekli toho, že by natočili film pro třicátníky, čtyřicátníky a starší, a nacpali do něj taky roztomilá "cool" děcka (jako z Animaxu, Jetix a jak se ty dnešní zhůvěřilosti jmenují), nějaké to ekologické poselství atd...
Je to podobně rozpolcený film jako nedávné Želvy Ninja, což asi nebude náhoda, protože je dílem stejných lidí.
Vzhledem k tomu, že jde spíše o film pro nostalgicky zaměřené starší diváky, český dabing výslednému efektu moc nepomáhá. Jméno bojového superrobota "Peacekeeper" je přeloženo tuším jako "Přemlouvač" nebo něco podobně gay, roztomilý psí robůtek "Trashcan" je česky "Kontejner" a "I've got machine guns in my butt" (pronášeno třináctiletým klukem) je "Mám kulomety v zadečku" (jako kdybych viděl toho režiséra, který si řekl "Hm, v češtině je to moc krátké, tak místo 'v zadku' dám 'v zadečku' a je to, jdu na oběd")! Přitom některá jména zůstala nesystémově v angličtině (Hard Egg, Sparx) a "Widget" je česky "Widžetka"! Plus Lucie Vondráčková etc. etc... :(
Trochu zvláštní je ale i původní anglické znění, protože Nicolas Cage v něm mluví hodného doktora, zatímco zlý generál (kterého mluví Donald Sutherland) vypadá úplně jako Nicolas Cage...
Především je trochu zvláštní natáčet dneska celovečerního Astro Boye, když většina dnešních dětí vůbec netuší co/kdo to je. Pokusili se snad tvůrci jeho story nějak radikálně přetavit pro dnešní diváky? Nebo to je retrofilm pro pamětníky??
Ani jedno ani druhé, ale blíž to má k druhému. Příběh je jako něco z 50. let (byť se původního comicsu moc přesně nedrží), naivně optimistický a za sto let kinematografie mnohokrát omílaný. Výtvarná podoba je záměrně (aspoň doufám) jednoduchá, všichni a všechno vypadají jako něco z prvního Příběhu hraček a animované je to velmi průměrně. Přesto to má své výtvarné kouzlo a ledacos mi připomnělo scény z klasicky animovaných japonských filmů z 80. let (např. Miyazaki).
Navíc film obsahuje dost humoru, který je sice ne zrovna "sofistikovaný", ale naprosto nepochopitelný pro děti: Tři šílení roboti, snažící se o komunistickou "roboluci" (s plakáty Lenina ve své klubovně!) nebo docela dlouhá narážka na Pulp Fiction (světlo v kufru).
Bohužel, filmaři se zastavili na půli cesty, pravděpodobně se zalekli toho, že by natočili film pro třicátníky, čtyřicátníky a starší, a nacpali do něj taky roztomilá "cool" děcka (jako z Animaxu, Jetix a jak se ty dnešní zhůvěřilosti jmenují), nějaké to ekologické poselství atd...
Je to podobně rozpolcený film jako nedávné Želvy Ninja, což asi nebude náhoda, protože je dílem stejných lidí.
Vzhledem k tomu, že jde spíše o film pro nostalgicky zaměřené starší diváky, český dabing výslednému efektu moc nepomáhá. Jméno bojového superrobota "Peacekeeper" je přeloženo tuším jako "Přemlouvač" nebo něco podobně gay, roztomilý psí robůtek "Trashcan" je česky "Kontejner" a "I've got machine guns in my butt" (pronášeno třináctiletým klukem) je "Mám kulomety v zadečku" (jako kdybych viděl toho režiséra, který si řekl "Hm, v češtině je to moc krátké, tak místo 'v zadku' dám 'v zadečku' a je to, jdu na oběd")! Přitom některá jména zůstala nesystémově v angličtině (Hard Egg, Sparx) a "Widget" je česky "Widžetka"! Plus Lucie Vondráčková etc. etc... :(
Trochu zvláštní je ale i původní anglické znění, protože Nicolas Cage v něm mluví hodného doktora, zatímco zlý generál (kterého mluví Donald Sutherland) vypadá úplně jako Nicolas Cage...
9.11.09
Krátce z alternativní televizní kultury
NEW MUNICH - V alternativním vesmíru měl v úterý večer úspěšnou premiéru televizní seriál stanice Sci-Fi Channel, nazvaný "Fallen Axis" ("Pád Osy"), který popisuje děsivý svět, ve kterém Německo prohrálo druhou světovou válku.
Netrpělivě očekávaný televizní projekt je nejambicióznějším seriálem stanice, věnující se vědeckofantastickým snímkům a náležící pod mateřskou Aryan Broadcasting Company. Podle prvních reakcí jsou diváci v alternaticním vesmíru ohromeni smyšleným televizním světem, ve kterém Spojenci zbavili poražené Německo vší moci.
"Zkuste si představit svět, ve kterém Hitlerův slavný dokonalý plán skončil katastrofálním nezdarem a ze Spojenců se stali vítězové", řekl tvůrce seriálu Leonhardt Riefenstahl při rozhovoru v pořadu "Entertainment Heute Nacht". "Představte si, že nic z toho, co pokládáme za samozřejmé - pád Ruska, invaze a kapitulace amerického kontinentu, konsolidace dobytých států Heinrichem Braun-Hitlerem v roce 1973 - se nikdy nestalo."
"Myslím, že diváci celosvětové Národně socialistické říše budou vyděšeni převráceným světem, který jsme stvořili."
Také televizní kritici v alternativním vesmíru reagují na seriál pozitivně: Mnozí ocenili jeho brutáně realistické ztvárnění poválečného rusko-amerického paktu, který dosáhl ekonomické dominance a statutu supermocnosti za pomoci chvástajících se francouzských a anglických spojenců.
"Nejen, že je Pád Osy mrazivý spekulativní příběh světa naruby. Také nás nabádá zamyslet se nad tím, co znamenalo vítězství Německa a proč jeho svaté tažení bylo tak důležité pro otčinu i celé lidstvo", řekl Hans von Winterstein, televizní kritik pro Deutsche-American Zeitung. "A výkon Rolfa Staala v roli bývalého kovbojského herce Henryho Fondy II, zrůdného amerického presidenta, které se pokusí zamořit celou planetu zákeřným politickým a ekonomickým liberalismem své země, vzbudí obavy i v těch nejklidnějších z nás."
Podle producentů stálo znázornění ne-německé Ameriky okolo 40 milionů říšských marek za každý díl, přičemž nejnáročnější bylo zrekonstruovat města Washington a New York tak, jak vypadala před slavným bombardováním Luftwaffe v roce 1951. Kromě toho bylo zkušební obecenstvo ohromeno filigránským ztvárněním zvráceného roku 2009, ve kterém Americká big-band hudba hraje z každého rádia, Mickey Mouse dští semitskou propagandu z každého filmového plátna a čistota nejvyšší rasy je neustále rozmělňována.
Tento seriál je považován za další úspěch podzimního programu kanálu Sci-Fi Channel, v jehož rámci již jsme měli možnost zhlédnout seriály "Battlestar Gleichschaltung", drama o posádce kosmické lodě, která prosazuje totální koordinaci mezigalaktické společnosti a obchodu, nebo reality show "Jew Hunters", ve které se tým paranormálních lovců duchů vydává do bank a bývalých polských ghet, kde pátrá po židovských strašidlech.
Sám říšský ministr propagandy Helmut Goebbels pochválil nový seriál ve svém včerejším proslovu v Reichstagu.
"Vůdce i já jsme nesmírně potěšeni tímto novým provokativním pořadem," řekl Goebbels. "Díky němu se dozvíte, jak málo scházelo k prohře Německa, kdyby nacističtí vědci nevynalezli vlnové dělo. Upevňuje v nás hodnoty sebeobětování a rasové čistoty, které nám přinesly slavné vítězství Německa."
"Musím však důrazně varovat tvůrce seriálu, že by bylo velmi nemoudré, kdyby se na začátku všech dalších epizod neobjevila pětimitutová oslava Vůdce," dodal Goebbels.
(Ukradeno a přeloženo z The Onion)
Netrpělivě očekávaný televizní projekt je nejambicióznějším seriálem stanice, věnující se vědeckofantastickým snímkům a náležící pod mateřskou Aryan Broadcasting Company. Podle prvních reakcí jsou diváci v alternaticním vesmíru ohromeni smyšleným televizním světem, ve kterém Spojenci zbavili poražené Německo vší moci.
"Zkuste si představit svět, ve kterém Hitlerův slavný dokonalý plán skončil katastrofálním nezdarem a ze Spojenců se stali vítězové", řekl tvůrce seriálu Leonhardt Riefenstahl při rozhovoru v pořadu "Entertainment Heute Nacht". "Představte si, že nic z toho, co pokládáme za samozřejmé - pád Ruska, invaze a kapitulace amerického kontinentu, konsolidace dobytých států Heinrichem Braun-Hitlerem v roce 1973 - se nikdy nestalo."
"Myslím, že diváci celosvětové Národně socialistické říše budou vyděšeni převráceným světem, který jsme stvořili."
Také televizní kritici v alternativním vesmíru reagují na seriál pozitivně: Mnozí ocenili jeho brutáně realistické ztvárnění poválečného rusko-amerického paktu, který dosáhl ekonomické dominance a statutu supermocnosti za pomoci chvástajících se francouzských a anglických spojenců.
(Otec odpočívá s manželkou a synem po dni těžké práce v továrně na panzerkampfwagens)
Podle producentů stálo znázornění ne-německé Ameriky okolo 40 milionů říšských marek za každý díl, přičemž nejnáročnější bylo zrekonstruovat města Washington a New York tak, jak vypadala před slavným bombardováním Luftwaffe v roce 1951. Kromě toho bylo zkušební obecenstvo ohromeno filigránským ztvárněním zvráceného roku 2009, ve kterém Americká big-band hudba hraje z každého rádia, Mickey Mouse dští semitskou propagandu z každého filmového plátna a čistota nejvyšší rasy je neustále rozmělňována.
Tento seriál je považován za další úspěch podzimního programu kanálu Sci-Fi Channel, v jehož rámci již jsme měli možnost zhlédnout seriály "Battlestar Gleichschaltung", drama o posádce kosmické lodě, která prosazuje totální koordinaci mezigalaktické společnosti a obchodu, nebo reality show "Jew Hunters", ve které se tým paranormálních lovců duchů vydává do bank a bývalých polských ghet, kde pátrá po židovských strašidlech.
Sám říšský ministr propagandy Helmut Goebbels pochválil nový seriál ve svém včerejším proslovu v Reichstagu.
"Vůdce i já jsme nesmírně potěšeni tímto novým provokativním pořadem," řekl Goebbels. "Díky němu se dozvíte, jak málo scházelo k prohře Německa, kdyby nacističtí vědci nevynalezli vlnové dělo. Upevňuje v nás hodnoty sebeobětování a rasové čistoty, které nám přinesly slavné vítězství Německa."
"Musím však důrazně varovat tvůrce seriálu, že by bylo velmi nemoudré, kdyby se na začátku všech dalších epizod neobjevila pětimitutová oslava Vůdce," dodal Goebbels.
(Ukradeno a přeloženo z The Onion)
7.11.09
6.11.09
Recenze: Ctihodný občan [Law Abiding Citizen] - 50%
(Neděste se, že vám vykládám celý film - následující odstavce popisují opravdu jen prvních pár minut)
Clyde (Gerard Butler) je milující manžel a otec. Jednoho dne k němu vtrhnou dva průměrní náhodní zlodějíčci, okradou ho a zabijí mu rodinu. Brzy jsou polapeni, ale u soudu nejsou úplně stoprocentní důkazy, takže se advokát Nick Rice (Jamie Foxx) rozhodne "dohodnout se" s obhajobou tak, že jeden z vrahů dostane svobodu za to, že bude svědčit proti druhému (a ten dostane trest smrti). Clyde je zděšen, jak je něco takového možné. Vždyť jsou to oba vrazi!
O deset let později...
Vrah má být konečně popraven, ale poprava se nějak nepovede a on zemře ve strašných bolestech. V ještě strašnějších bolestech zemře druhý z vrahů. Záhy Rice zjistí, že oba zabil Clyde. Clyde je uvězněn a zcela otevřeně Riceovi oznámí: "Zabil jsem je a zabiju i spoustu dalších, kteří měli něco společného s tím případem. A nezastaví mě takové drobnost jako skutečnost, že jsem ve vězení."
Inu, celkem hezky rozehráno to je. Záhy vyjde najevo, že Clyde kdysi pracoval pro tajné služby, byl expert na náročné "likvidace lidí na dálku" a posledních 10 let života věnoval přípravě své strašné pomsty.
A je věru dobře připraven, protože brutálními způsoby umírají další a další soudci a právníci, zatímco Clyde sedí ve vězení a dělá si ze všech legraci!
Ctihodný občan začíná zajímavě a napínavě. Jako diváci soucítíme vpodstatě s oběma hrdiny a netušíme, jak se bude film vyvíjet dál. Ledacos, co je ve filmu řečeno, je zajímavým námětem k zamyšlení nad tím, jak funguje právo a pořádek, zločin a trest, Starsky a Hutch atd...
Navíc režisér F. Gary Gray (Osamělý mstitel, Vyjednavač) zručně pracuje s kamerou a střihem a nabízí nám zajímavě snímané exteriéry Filadelfie a okolí, které jsou příjemnou alternativou k Los Angeles a New Yorku.
Bohužel, někdy po polovině začíná být děj absurdnější a absurdnější, až v poslední třetině zcela vykolejí a film totálně pohřbí sám sebe.
Nevyžaduji nutně, aby thrillery byly logické. Většina Hitchcockových thrillerů logická nebyla. Ale pokud opatrně rozehrávám psychologickou hru dvou inteligetních protivníků s nejasnou morálkou, nemůžu z toho najednou udělat něco jako Oko dravce (které se mi moc líbilo, protože bylo konzistentně šílené od začátku do konce).
Ve Ctihodném občanovovi se totiž ukáže (to pořád není spoiler, nebojte se), že Clyde je nejen lepší psycholog než celá CRS ve Hře, má větší zdroje než FBI a CIA dohromady, a navíc ještě nadpřirozené štěstí, které bere jako samozřejmost - například jeho "dokonale promyšlený geniální plán" počítá s tím, že si (a to je možná trochu spoiler) na nejpřísněji střežené samotce ve vězení nikdo nevšimne, že jim na dvě hodiny zmizel z cely vězeň. V posledních minutách to dojde až k takovému absurdnu, že bych se nedivil, kdybychom se nakonec dozvěděli, že Clyde tajně nahradil prezidenta USA jeho robotickým dvojníkem, ale Rice na něj vyzrál tím, že tohoto prezidenta nahradil jiným - hodným - robotickým dvojníkem, kterého přes noc sestrojil, protože se před 20 lety zajímal o loutkové divadlo.
Což je - opět - něco, u čeho bych se možná dobře bavil v Oku dravce, ale nikoliv u tohoto filmu, jemuž jsem v první polovině věnoval svou pozornost a zajímala mě motivace a rozpoložení jeho postav. Filmaři se měli rozhodnout, kterou z těch dvou polovin měli z filmu zcela eliminovat. Já bych se přimlouval za tu druhou.
Clyde (Gerard Butler) je milující manžel a otec. Jednoho dne k němu vtrhnou dva průměrní náhodní zlodějíčci, okradou ho a zabijí mu rodinu. Brzy jsou polapeni, ale u soudu nejsou úplně stoprocentní důkazy, takže se advokát Nick Rice (Jamie Foxx) rozhodne "dohodnout se" s obhajobou tak, že jeden z vrahů dostane svobodu za to, že bude svědčit proti druhému (a ten dostane trest smrti). Clyde je zděšen, jak je něco takového možné. Vždyť jsou to oba vrazi!
O deset let později...
Vrah má být konečně popraven, ale poprava se nějak nepovede a on zemře ve strašných bolestech. V ještě strašnějších bolestech zemře druhý z vrahů. Záhy Rice zjistí, že oba zabil Clyde. Clyde je uvězněn a zcela otevřeně Riceovi oznámí: "Zabil jsem je a zabiju i spoustu dalších, kteří měli něco společného s tím případem. A nezastaví mě takové drobnost jako skutečnost, že jsem ve vězení."
Inu, celkem hezky rozehráno to je. Záhy vyjde najevo, že Clyde kdysi pracoval pro tajné služby, byl expert na náročné "likvidace lidí na dálku" a posledních 10 let života věnoval přípravě své strašné pomsty.
A je věru dobře připraven, protože brutálními způsoby umírají další a další soudci a právníci, zatímco Clyde sedí ve vězení a dělá si ze všech legraci!
Ctihodný občan začíná zajímavě a napínavě. Jako diváci soucítíme vpodstatě s oběma hrdiny a netušíme, jak se bude film vyvíjet dál. Ledacos, co je ve filmu řečeno, je zajímavým námětem k zamyšlení nad tím, jak funguje právo a pořádek, zločin a trest, Starsky a Hutch atd...
Navíc režisér F. Gary Gray (Osamělý mstitel, Vyjednavač) zručně pracuje s kamerou a střihem a nabízí nám zajímavě snímané exteriéry Filadelfie a okolí, které jsou příjemnou alternativou k Los Angeles a New Yorku.
Bohužel, někdy po polovině začíná být děj absurdnější a absurdnější, až v poslední třetině zcela vykolejí a film totálně pohřbí sám sebe.
Nevyžaduji nutně, aby thrillery byly logické. Většina Hitchcockových thrillerů logická nebyla. Ale pokud opatrně rozehrávám psychologickou hru dvou inteligetních protivníků s nejasnou morálkou, nemůžu z toho najednou udělat něco jako Oko dravce (které se mi moc líbilo, protože bylo konzistentně šílené od začátku do konce).
Ve Ctihodném občanovovi se totiž ukáže (to pořád není spoiler, nebojte se), že Clyde je nejen lepší psycholog než celá CRS ve Hře, má větší zdroje než FBI a CIA dohromady, a navíc ještě nadpřirozené štěstí, které bere jako samozřejmost - například jeho "dokonale promyšlený geniální plán" počítá s tím, že si (a to je možná trochu spoiler) na nejpřísněji střežené samotce ve vězení nikdo nevšimne, že jim na dvě hodiny zmizel z cely vězeň. V posledních minutách to dojde až k takovému absurdnu, že bych se nedivil, kdybychom se nakonec dozvěděli, že Clyde tajně nahradil prezidenta USA jeho robotickým dvojníkem, ale Rice na něj vyzrál tím, že tohoto prezidenta nahradil jiným - hodným - robotickým dvojníkem, kterého přes noc sestrojil, protože se před 20 lety zajímal o loutkové divadlo.
Což je - opět - něco, u čeho bych se možná dobře bavil v Oku dravce, ale nikoliv u tohoto filmu, jemuž jsem v první polovině věnoval svou pozornost a zajímala mě motivace a rozpoložení jeho postav. Filmaři se měli rozhodnout, kterou z těch dvou polovin měli z filmu zcela eliminovat. Já bych se přimlouval za tu druhou.
5.11.09
Recenze: Můj život v ruinách [My Life in Ruins] - 40%
Všimněte si hlášky v traileru: "The star of My Big Fat Greek Wedding has finally arrived
Jinak ale trailer nelže a film je přesně tak nezávadně romanticky polodementní podívaná pro mírně odrostlejší diváky, jak se z toho traileru zdá.
Můj život v ruinách rozhodně není dobrý film.
Na druhou stranu nemůžu nesrovnávat tuhle rychlokvašnou propagandu romantického Řecka s rychlokvašnou propagandou romantické Moravy 2Bobule a jinými podobnými českými díly, která chtějí "jenom teple lidsky zahřát u srdíčka". Na rozdíl od nich má Můj život v ruinách pochopitelnou zápletku, dostatečně definované postavy (byť naprosto jednorozměrné), občasné tempo a několik vtipných vtipů.
A stud, že se na to dívám a že v tom musí hrát chudák Richard Dreyfuss, jsem pocítil jenom asi třikrát nebo čtyřikrát za celý film...
Recenze: 2012 - 60%
V roce 2009 silná sluneční erupce způsobila, že v zemském jádře zmutovala neutrina a začalo ho nadměrně ohřívat. Vědci o tom zpravili americkou vládu, ta to prozradila ostatním důležitým státům a začaly tajné přípravy na katastrofu, která měla během několika málo let přijít.
Katastrofa přišla koncem roku 2012, tedy o něco rychleji, než se čekalo. Záchranný plán není dokončen. Nikdo není připraven. V pevninách se otvírají bezedné propasti a sopky, na moři řádí tsunami, vládne chaos. Někteří lidé zjišťují, na čem že to vlastně vlády poslední tři roky pracovaly, a vydávají se za záchranou. A my sledujeme osudy různých lidí z různých společenských vrstev a konců světa, kteří mají společné pouze to, že by rádi ještě nějaký ten den přežili...
Tvůrcem filmu je Roland Emmerich, který natočil Den nezávislosti, Den poté a 10 000 Př. n. l. Emmerich je megaloman, jehož filmy s nějvětší pravděpodobností vznikají tak, že si vymyslí půl tuctu až tucet úžasných monumentálních scén a pak je narychlo nějak pospojuje. A to píšu jako člověk, kterému se moc líbil Den nezávislosti!
Ve 2012 jsou po technické stránce vynikající triky. Bohužel jich zase není až tak moc a i když se trailery snaží působit jako kdyby film byly trikové orgie, není to pravda, a v trailerech vidíte záběry ze snad úplně všech megascén filmu.
Nejdůležitější roli má John Cusack jako "normální skeptický chlapík", kterému začne docházet, že ty paranoidní kecy některých šílených konspiračních teoretiků možná jsou pravda a rozhodne se zachránit svou (ex-) rodinu. John Cusack je fajn a dokonce chvílemi působí, jako kdyby se snažil dobře hrát navzdory tomu, že ho Emmerich nutí k opaku.
Bohužel, někteří jiní herci (Woody Harrelson jako šílený konspirační teoretik, Zlatko Buric jako ruský miliardář) mají hrát komické figurky a zoufale se snaží být tak strašně "krejzy", že už nejsou vtipní, ale spíš trochu strašidelní, jako nějaké karikatury z Mars útočí! Takhle je v Emmerichově podání posunuto směrem k "německému humoru" všechno, takže ty postavy, které mají být naprosto seriózní (americký prezident Danny Glover, geniální vědec Chiwetel Ejiofor), jsou jenom "normálně krejzy". Doopravdy seriózně nepůsobí ve filmu nikdo a obávám se, že Emmerich to doteď neví.
Všechny tyto problémy ale blednou ve chvíli, kdy se začneme zabývat scénářem. Odvážím se tvrdit, že bych dějovou kostru tohoto filmu včetně většiny drobných podzápletek a vtipných point bez problémů vymyslel a sepsal za dvě-tři hodiny. Nikoliv proto, že bych se považoval za tak dobrého scenáristu, ale proto, že by to dle mého mínění jakýkoliv patnáctiletý hoch, který viděl v životě aspoň 30 filmů, dokázal za jedno odpoledne (tedy za trochu déle než já).
Nevadí mi ani tak vědecké nelogičnosti (bleskově putující kontinenty, zmutovaná neutrina) jako spíš předvídatelnost toho všeho. Pokud jste sledovali trailery a oficiálně zveřejněné ukázky z filmu a znáte předchozí Emmerichovy eposy, tak znáte všechny hlavní dějové zápletky, znáte většinu akčních a trikových scén, znáte "překvapivou pointu" a můžete docela slušně odhadnout, jak film skončí (a budete mít pravdu).
Dokonce jsem ochoten smířit se i s prohřešky proti elementární logice: Například jde o projekt na záchranu lidstva před zkázou, o jehož existenci musí nutně vědět minimálně několik desítek tisíc lidí po celém světě, včetně nekvalifikovaných dělňasů a jejich rodin, a přesto se ho daří udržet v tajnosti i když začnou mizet města z povrchu zemského. Jsem ochoten se s tím smířit, protože - nezapomeňte - se mi moc líbil Den nezávislosti, kde se prostě rozhodli zavirovat mimozemský počítač, tak si sedli a udělali to. Rozdíl je ale v tom, že ve Dni nezávislosti jsem fakt nečekal, že se bude zavirovávat mimozemský počítač, a ocenil jsem, že byl Emmerich natolik na tripu, že si něco takového dovolil. Ve filmu 2012 je to obráceně: Nesmysly vznikají samy od sebe díky lajdáckému smontování nesourodých "efektních" scén a dějových podlinek, a Emmerich je líný je jakkoliv řešit.
A kromě toho... ZMUTOVANÁ NEUTRINA!
Nevadí mi také nesmysly typu "auto projíždí deset minut bortícím se městem, něco soustavně vybuchuje několik metrů vedle něj, a všichni uvnitř to ve zdraví přežijí" nebo "nejbezpečněji se z letadla letícího nízko nad ledovcem vyskakuje v autě", protože takové nesmysly k tomuto žánru neodmyslitelně patří. Jenom vás musím ujistit, že díky až cartoonové přehnanosti akčních scén jim chybí jakákoliv emocionální hloubka nebo napětí a například posledních pět minut Proroctví je neskonale emocionálně opravdovějších než dvě a půl hodiny 2012. Téměř nikdy v průběhu 2012 si neřeknete "no jo, takhle nějak by se lidi mohli opravdu chovat, kdyby se blížil konec světa".
Za zmínku ještě stojí, že celá ta mystická provázanost s mayským kalendářem je pro děj filmu naprosto nedůležitá a je odbyta asi dvěma větami ve stylu "no to je ale zajímavá náhoda". Ve skutečnosti totiž ZMUTOVANÁ NEUTRINA!
Přes to všechno je 2012 docela zábavný film. Rozhodně je zábavnější než Den poté, z toho prostého důvodu, že bortící se kontinenty jsou inherentně zábavnější než rychle přicházející zima.
Nejzajímavější námět k zamyšlení je ale následující fakt: Zástupy talentovaných výtvarníků, architektů a trikových expertů použily své nezanedbatelné schopnosti k tomu, aby se za pár settisíc milionů dolarů na filmovém plátně zhmotnily představy, které by patnáctileté děcko vymyslelo za jedno odpoledne. Only in Hollywood...
Katastrofa přišla koncem roku 2012, tedy o něco rychleji, než se čekalo. Záchranný plán není dokončen. Nikdo není připraven. V pevninách se otvírají bezedné propasti a sopky, na moři řádí tsunami, vládne chaos. Někteří lidé zjišťují, na čem že to vlastně vlády poslední tři roky pracovaly, a vydávají se za záchranou. A my sledujeme osudy různých lidí z různých společenských vrstev a konců světa, kteří mají společné pouze to, že by rádi ještě nějaký ten den přežili...
Tvůrcem filmu je Roland Emmerich, který natočil Den nezávislosti, Den poté a 10 000 Př. n. l. Emmerich je megaloman, jehož filmy s nějvětší pravděpodobností vznikají tak, že si vymyslí půl tuctu až tucet úžasných monumentálních scén a pak je narychlo nějak pospojuje. A to píšu jako člověk, kterému se moc líbil Den nezávislosti!
Ve 2012 jsou po technické stránce vynikající triky. Bohužel jich zase není až tak moc a i když se trailery snaží působit jako kdyby film byly trikové orgie, není to pravda, a v trailerech vidíte záběry ze snad úplně všech megascén filmu.
Nejdůležitější roli má John Cusack jako "normální skeptický chlapík", kterému začne docházet, že ty paranoidní kecy některých šílených konspiračních teoretiků možná jsou pravda a rozhodne se zachránit svou (ex-) rodinu. John Cusack je fajn a dokonce chvílemi působí, jako kdyby se snažil dobře hrát navzdory tomu, že ho Emmerich nutí k opaku.
Bohužel, někteří jiní herci (Woody Harrelson jako šílený konspirační teoretik, Zlatko Buric jako ruský miliardář) mají hrát komické figurky a zoufale se snaží být tak strašně "krejzy", že už nejsou vtipní, ale spíš trochu strašidelní, jako nějaké karikatury z Mars útočí! Takhle je v Emmerichově podání posunuto směrem k "německému humoru" všechno, takže ty postavy, které mají být naprosto seriózní (americký prezident Danny Glover, geniální vědec Chiwetel Ejiofor), jsou jenom "normálně krejzy". Doopravdy seriózně nepůsobí ve filmu nikdo a obávám se, že Emmerich to doteď neví.
Všechny tyto problémy ale blednou ve chvíli, kdy se začneme zabývat scénářem. Odvážím se tvrdit, že bych dějovou kostru tohoto filmu včetně většiny drobných podzápletek a vtipných point bez problémů vymyslel a sepsal za dvě-tři hodiny. Nikoliv proto, že bych se považoval za tak dobrého scenáristu, ale proto, že by to dle mého mínění jakýkoliv patnáctiletý hoch, který viděl v životě aspoň 30 filmů, dokázal za jedno odpoledne (tedy za trochu déle než já).
Nevadí mi ani tak vědecké nelogičnosti (bleskově putující kontinenty, zmutovaná neutrina) jako spíš předvídatelnost toho všeho. Pokud jste sledovali trailery a oficiálně zveřejněné ukázky z filmu a znáte předchozí Emmerichovy eposy, tak znáte všechny hlavní dějové zápletky, znáte většinu akčních a trikových scén, znáte "překvapivou pointu" a můžete docela slušně odhadnout, jak film skončí (a budete mít pravdu).
Dokonce jsem ochoten smířit se i s prohřešky proti elementární logice: Například jde o projekt na záchranu lidstva před zkázou, o jehož existenci musí nutně vědět minimálně několik desítek tisíc lidí po celém světě, včetně nekvalifikovaných dělňasů a jejich rodin, a přesto se ho daří udržet v tajnosti i když začnou mizet města z povrchu zemského. Jsem ochoten se s tím smířit, protože - nezapomeňte - se mi moc líbil Den nezávislosti, kde se prostě rozhodli zavirovat mimozemský počítač, tak si sedli a udělali to. Rozdíl je ale v tom, že ve Dni nezávislosti jsem fakt nečekal, že se bude zavirovávat mimozemský počítač, a ocenil jsem, že byl Emmerich natolik na tripu, že si něco takového dovolil. Ve filmu 2012 je to obráceně: Nesmysly vznikají samy od sebe díky lajdáckému smontování nesourodých "efektních" scén a dějových podlinek, a Emmerich je líný je jakkoliv řešit.
A kromě toho... ZMUTOVANÁ NEUTRINA!
Nevadí mi také nesmysly typu "auto projíždí deset minut bortícím se městem, něco soustavně vybuchuje několik metrů vedle něj, a všichni uvnitř to ve zdraví přežijí" nebo "nejbezpečněji se z letadla letícího nízko nad ledovcem vyskakuje v autě", protože takové nesmysly k tomuto žánru neodmyslitelně patří. Jenom vás musím ujistit, že díky až cartoonové přehnanosti akčních scén jim chybí jakákoliv emocionální hloubka nebo napětí a například posledních pět minut Proroctví je neskonale emocionálně opravdovějších než dvě a půl hodiny 2012. Téměř nikdy v průběhu 2012 si neřeknete "no jo, takhle nějak by se lidi mohli opravdu chovat, kdyby se blížil konec světa".
Za zmínku ještě stojí, že celá ta mystická provázanost s mayským kalendářem je pro děj filmu naprosto nedůležitá a je odbyta asi dvěma větami ve stylu "no to je ale zajímavá náhoda". Ve skutečnosti totiž ZMUTOVANÁ NEUTRINA!
Přes to všechno je 2012 docela zábavný film. Rozhodně je zábavnější než Den poté, z toho prostého důvodu, že bortící se kontinenty jsou inherentně zábavnější než rychle přicházející zima.
Nejzajímavější námět k zamyšlení je ale následující fakt: Zástupy talentovaných výtvarníků, architektů a trikových expertů použily své nezanedbatelné schopnosti k tomu, aby se za pár set
3.11.09
Recenze: Restaurované filmy Jana Špáty - 80%
Jan Špáta (1932 - 2006) byl legendární dokumentární filmař a do kin je nyní uváděno pět jeho dokumentů ve zrestaurované podobě, slepených do jednoho stominutového útvaru.
Špátovy filmy jsou vesměs geniální a krásně ukazují, jak může dokument o něčem vyprávět, aniž by měl vypravěče a aniž by přestal být dokumentem.
Maximální hodnocení této stominutové kolekci nedávám především kvůli způsobu uvedení a kvůli lepší existující alternativě (viz dále).
Dívat se sto minut nepřerušeně v kině na krátké dokumenty prostě nepovažuji za vhodný způsob jejich zhlédnutí. K těmhle dokumentům mi sedí spíše to, že si jeden, dva z nich pustím po večeři doma na slušné televizi z DVD. Navíc se trochu drbu za uchem, proč bylo ze Špátovy tvrorby vybráno zrovna těchto pět filmů a proč zrovna v tomto pořadí. Čímž se dostáváme k té lepší alternativě!
Současně s uvedením tohoto filmu do kin totiž vychází kolekce čtyř DVD se Špátovými dokumenty, na které kromě těchto pěti najdete i mnohé další (celkem osmnáct jeho filmů plus jeden dokument o něm plus bonusy), všechny v dokonale restaurované podobě!
Tuto luxusní kolekci (k zakoupení např. zde za 552 Kč) považuji za mnohem lepší způsob, jak si dokumenty Jana Špáty užít - po takových dávkách a v takovém pořadí, jak uznáte za vhodné.
Špátovy filmy jsou vesměs geniální a krásně ukazují, jak může dokument o něčem vyprávět, aniž by měl vypravěče a aniž by přestal být dokumentem.
Maximální hodnocení této stominutové kolekci nedávám především kvůli způsobu uvedení a kvůli lepší existující alternativě (viz dále).
Dívat se sto minut nepřerušeně v kině na krátké dokumenty prostě nepovažuji za vhodný způsob jejich zhlédnutí. K těmhle dokumentům mi sedí spíše to, že si jeden, dva z nich pustím po večeři doma na slušné televizi z DVD. Navíc se trochu drbu za uchem, proč bylo ze Špátovy tvrorby vybráno zrovna těchto pět filmů a proč zrovna v tomto pořadí. Čímž se dostáváme k té lepší alternativě!
Současně s uvedením tohoto filmu do kin totiž vychází kolekce čtyř DVD se Špátovými dokumenty, na které kromě těchto pěti najdete i mnohé další (celkem osmnáct jeho filmů plus jeden dokument o něm plus bonusy), všechny v dokonale restaurované podobě!
Tuto luxusní kolekci (k zakoupení např. zde za 552 Kč) považuji za mnohem lepší způsob, jak si dokumenty Jana Špáty užít - po takových dávkách a v takovém pořadí, jak uznáte za vhodné.
2.11.09
Recenze: Pamětnice - 30%
Asi dvacet důchodců ve věku okolo 80 let se má sejít na třídním srazu svého gymnázia - po šedesáti letech!
Film Pamětnice má opravdu originální genezi. Ani ne pětadvacetiletý (!!) Tomáš Magnusek, spisovatel a humanitární pracovník, se rozhodl napsat scénář, který by dal příležitost slavným českým hercům, na které se v dnešních filmech již nemyslí. Scénář napsal, film také produkoval z vlastní kapsy a hraje v něm hlavní nedůchodcovskou roli! Obdivuhodný záměr a odhodlání.
Bohužel, Tomáš Magnusek je velmi chudý producent, velmi špatný filmový herec a ne o mnoho lepší scenárista. Ale po pořádku:
Přestože nejsem bůhvíjaký fanoušek filmů pro pamětníky, mám v sobě zakořeněnu jakousi úctu ke starší herecké generaci (byť rozhodně nemám přehled v tom, jak přesně se která z těch legend jmenuje a které z nich ještě neumřely). Doufal jsem v něco jako byly třeba filmy Dej si pohov, kámoši, t.j. ve film, ve kterém herecké legendy dostanou načrtnutu nějakou situaci a pak je jim necháno volné pole, aby improvizovaly a bavily diváka.
Takový film nemusí být nijak extrémně drahý. Ale pokud je většina tvůrců producentovi kamarádi, kteří pracují na svém prvním filmu v životě (což on sám na tiskovce řekl), je velká šance že to bude film degradovat pod hranici koukatelnosti, což v nejedné scéně děje. Nepamatuji si, že bych si někdy v posledních letech všiml, že má nějaký film vyloženě blbý střih, ale v Pamětnici se mnohokrát stane, že dva okamžitě po sobě následující záběry na sebe nenavazují, někdo začne na nějakou repliku reagovat dříve, než je vyřčena apod.
Podobně hrozná je hudba, která není vyloženě špatně složená, ale je jí málo, takže se pořád opakují asi tři stejné motivy a především je neuvěřitelně špatně zasazena do scén: Pořád znovu a znovu docházelo k tomu, že v rámci nějakého dialogu byla nějaká hláška pointována tím, že se na soundtracku místo ticha najednou ozval jeden nebo dva osamocené tóny (veselé nebo smutné, podle potřeby).
Mnoho problémů je také s kamerou a zvukem, ale ty nejsou tak křiklavé, nebo jsme na ně aspoň už rámcově zvyklí z mnoha jiných nepodařených českých filmů.
Scénář a režie nejsou vyloženě hrozné (především jméno režiséra Vlada Štancela ve me mně po Mezi námi přáteli vzbuzovalo obavy), ale rozhodně nejsou dobré a zabíjejí i takové potenciálně vtipné scény jako "Mladý rompřijede přiveze na sraz svého starého dědečka na vozíku, na ulici se potká s mladým skinheadem, tlačícím na vozíku Zdeňka Srstku a dědečkové se začnou kamarádsky vítat, zatímco si v pozadí vnuci začnou dávat přes hubu."
"Stará garda" ukazuje svůj talent, i když jsou na tom mnozí z nich zdravotně viditelně velmi špatně. Je ale smutné sledovat, jak se snaží díky svému talentu být vtipní navzdory špatné režii a každou chvíli drhnoucímu scénáři. Kapitolou samou pro sebe je pak několik brutálně špatných neherců, objevujících se v mnoha vedlejších (naštěstí) rolích.
Malou hereckou roličku má v Pamětnici také Jiří Krejčík, režisér Božské Emy a mnoha jiných zásadních filmů, kterému je přes devadesát, má problém se pohybovat bez hole a přesto je na něm vidět, že má stále jasno. A právě on měl v rámci tiskovky krátký projev, který výstižně shrnuje všechno dobré a špatné na tomto filmu a dal by se shrnout větou "Je hezké, že jsme my staří dostali tuto šanci, jen škoda, že film je tak špatný a já se k němu dostal tak pozdě, že už jsem s tím nemohl nic dělat".
Takže, byl dobrý nápad natočit tento film. Ale jeho realizace je strašlivá, protože kvalita filmu je bohužel něco víc než součet talentu jeho herců. Kdyby byl výsledek zadarmo legálně nabízený na internetu, určitě bych ho jako zajímavou kuriozitu všem doporučil, ale pokud je nabízen jako zboží, za jehož zhlédnutí mám zaplatit 150 Kč nebo víc a chodit kvůli tomu do kina, pak jde o zboží vysoce nekvalitní.
A na závěr ještě jedna veselá historka z natáčení:
Odvážím se tvrdit, že kdyby hypoteticky existoval "film o filmu Pamětnice" nebo dokument "herci z Pamětnice sedí u stolu a 90 minut si náhodně povídají o svých životních zážitcích", výsledek by byl asi desetkrát zábavnější než film Pamětnice. A není to rozhodně jenom tím, že producent měl málo peněz. S těmi třiceti procenty opravdu přimhuřuji obě oči...
P.S: Několik členů "staré gardy" při tiskovce otevřeně nadávalo na producenty filmu Hodinu nevíš, kteří jim prý dodnes nezaplatili honorář.
Film Pamětnice má opravdu originální genezi. Ani ne pětadvacetiletý (!!) Tomáš Magnusek, spisovatel a humanitární pracovník, se rozhodl napsat scénář, který by dal příležitost slavným českým hercům, na které se v dnešních filmech již nemyslí. Scénář napsal, film také produkoval z vlastní kapsy a hraje v něm hlavní nedůchodcovskou roli! Obdivuhodný záměr a odhodlání.
Bohužel, Tomáš Magnusek je velmi chudý producent, velmi špatný filmový herec a ne o mnoho lepší scenárista. Ale po pořádku:
Přestože nejsem bůhvíjaký fanoušek filmů pro pamětníky, mám v sobě zakořeněnu jakousi úctu ke starší herecké generaci (byť rozhodně nemám přehled v tom, jak přesně se která z těch legend jmenuje a které z nich ještě neumřely). Doufal jsem v něco jako byly třeba filmy Dej si pohov, kámoši, t.j. ve film, ve kterém herecké legendy dostanou načrtnutu nějakou situaci a pak je jim necháno volné pole, aby improvizovaly a bavily diváka.
Takový film nemusí být nijak extrémně drahý. Ale pokud je většina tvůrců producentovi kamarádi, kteří pracují na svém prvním filmu v životě (což on sám na tiskovce řekl), je velká šance že to bude film degradovat pod hranici koukatelnosti, což v nejedné scéně děje. Nepamatuji si, že bych si někdy v posledních letech všiml, že má nějaký film vyloženě blbý střih, ale v Pamětnici se mnohokrát stane, že dva okamžitě po sobě následující záběry na sebe nenavazují, někdo začne na nějakou repliku reagovat dříve, než je vyřčena apod.
Podobně hrozná je hudba, která není vyloženě špatně složená, ale je jí málo, takže se pořád opakují asi tři stejné motivy a především je neuvěřitelně špatně zasazena do scén: Pořád znovu a znovu docházelo k tomu, že v rámci nějakého dialogu byla nějaká hláška pointována tím, že se na soundtracku místo ticha najednou ozval jeden nebo dva osamocené tóny (veselé nebo smutné, podle potřeby).
Mnoho problémů je také s kamerou a zvukem, ale ty nejsou tak křiklavé, nebo jsme na ně aspoň už rámcově zvyklí z mnoha jiných nepodařených českých filmů.
Scénář a režie nejsou vyloženě hrozné (především jméno režiséra Vlada Štancela ve me mně po Mezi námi přáteli vzbuzovalo obavy), ale rozhodně nejsou dobré a zabíjejí i takové potenciálně vtipné scény jako "Mladý rom
"Stará garda" ukazuje svůj talent, i když jsou na tom mnozí z nich zdravotně viditelně velmi špatně. Je ale smutné sledovat, jak se snaží díky svému talentu být vtipní navzdory špatné režii a každou chvíli drhnoucímu scénáři. Kapitolou samou pro sebe je pak několik brutálně špatných neherců, objevujících se v mnoha vedlejších (naštěstí) rolích.
Malou hereckou roličku má v Pamětnici také Jiří Krejčík, režisér Božské Emy a mnoha jiných zásadních filmů, kterému je přes devadesát, má problém se pohybovat bez hole a přesto je na něm vidět, že má stále jasno. A právě on měl v rámci tiskovky krátký projev, který výstižně shrnuje všechno dobré a špatné na tomto filmu a dal by se shrnout větou "Je hezké, že jsme my staří dostali tuto šanci, jen škoda, že film je tak špatný a já se k němu dostal tak pozdě, že už jsem s tím nemohl nic dělat".
Takže, byl dobrý nápad natočit tento film. Ale jeho realizace je strašlivá, protože kvalita filmu je bohužel něco víc než součet talentu jeho herců. Kdyby byl výsledek zadarmo legálně nabízený na internetu, určitě bych ho jako zajímavou kuriozitu všem doporučil, ale pokud je nabízen jako zboží, za jehož zhlédnutí mám zaplatit 150 Kč nebo víc a chodit kvůli tomu do kina, pak jde o zboží vysoce nekvalitní.
A na závěr ještě jedna veselá historka z natáčení:
Odvážím se tvrdit, že kdyby hypoteticky existoval "film o filmu Pamětnice" nebo dokument "herci z Pamětnice sedí u stolu a 90 minut si náhodně povídají o svých životních zážitcích", výsledek by byl asi desetkrát zábavnější než film Pamětnice. A není to rozhodně jenom tím, že producent měl málo peněz. S těmi třiceti procenty opravdu přimhuřuji obě oči...
P.S: Několik členů "staré gardy" při tiskovce otevřeně nadávalo na producenty filmu Hodinu nevíš, kteří jim prý dodnes nezaplatili honorář.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)