Recenze: Hodný syn [Hyvä poika] - 30%

Finské mírně komediální drama o dospívajícím mírně narušeném klukovi a jeho nezodpovědné, mírně narušené matce, stárnoucí filmové hvězdě.

Hodný syn je trochu dost artfilm, jehož tvůrci trochu dost ujíždějí na věcech jako je Dogma, Lars von Trier, Jónsi a předmanželský sex bez ochrany.

Jedna věc jsou filmy jako Melancholia nebo Nic proti ničemu, které nejsou můj šálek kávy, v životě bych je nechtěl vidět znovu, ale mám jistý respekt k tvůrcům, kteří dokázali natočit něco, co má nějakou konzistenci, smysl a záměr.

Hodný syn, kromě toho, že svou formou není můj šálek kávy, navíc není dobře natočený. Má sice docela zajímavě nadefinované hlavní hrdiny (kluka i matku), ale nepřipraví jim žádné zajímavé osudy, a především nedokáže udržet zamýšlenou atmosféru - ať už byla zamýšlená atmosféra jakákoliv. Například hrdinova krátká aférka s mladým děvčetem je natočena jako něco z Mého vysvlečenýho deníku a v Dogma-tickém zbytku filmu působí jako kdyby to byla parodie (a jsem si skoro úplně totálně jistý, že to parodie být neměla).

A i když se ve filmu občas objeví válející se nahý muž, nebo malý chlapeček recitující moudra za dojemné hudby, není toho rozhodně dost na to, aby byl film zajímavý jen z toho důvodu, že je divný.

Že je tento film uváděn do normální distribuce, zatímco mnoho podobných, které jsou stejně artové, ale navíc i dobré, se nedostane mimo filmové kluby, to je pro mě docela záhada.