Dvanáctiletá Nina (Bibiana Nováková) žije v Bratislavě se svou matkou, bývalou tanečnicí, která je rozvedená a teď se zkouší dát dohromady s rakouským pumpařem. Občas si Ninu půjčuje její otec jeřábník, který se s matkou intenzivně nenávidí. Občas toho má Nina dost a někam uteče. Vpodstatě jediným pevným bodem v životě pro ni je její láska k plavání.
Slovenský film Juraje Lehotského Nina je dalším zástupcem pod-podžánru "Všichni jsou v hazjlu, ale nejvíc to dítě v hlavní roli". Dokonalým příkladem takového filmu je britský Rozbitý svět, z českých končin pak nedávný snímek Na krátko, kterému je Nina opravdu hodně podobná, včetně toho, že se v ní stříhají vlasy na krátko. Nina je ovšem starší, vznikla už v roce 2017. (Ale na různých online digitálních nosičích jsem ji nenašel.)
Nina nabízí fantastické herecké výkony (s výhradou níže), sugestivní "unavenou" atmosféru a pomalu plynoucí děj, jehož pointa je víceméně neodvratná. To vše s velmi omezeným rozpočtem, který tvůrci rozumně "obcházejí", vědomi si svých finančních možností. Takže to (přes pomalé tempo) celé docela rychle uteče (a je velmi dobře, že film má pod 90 minut).
Proč tedy "pouhých 60 procent"?
Především kvůli naprosto bizarnímu rozhodnutí českého distributora, který nechal všechny postavy nadabovat do češtiny! A rozhodně to není dobrý dabing.
Nad tímto rozhodnutím mi zůstává stát rozum (i ledacos jiného). Nina rozhodně není komerční film a rozhodně to není film pro děti. Polovina síly tohoto snímku tkví v jeho hereckých výkonech, které pozůstávají především z dialogů (nikoliv z honiček a střílení laserů). Když postavy mluví jako v mexické telenovele, většina těch hereckých výkonů je zničena. Kompletní slovenskou verzi jsem neslyšel, ale výše umístěný trailer (v původním znění) mi bohatě stačí k potvrzení domněnky, že ve slovenštině jsou herecké výkony mnohem působivější.
Náhoda tomu chtěla, že v tento pro mě osobně významný den došlo i k tomu, že Google oznámil de facto konec Google Plus. Dojde k němu sice až za 10 měsíců, ale zrychlil se tím proces, kterému se věnuji už vícero měsíců, to jest moje přemítání o tom, kam dále se svou sociální aktivitou (protože dočasnost Google Plus byla patrná už hodně dlouho).
Nikdy jsem neměl příliš potřebu sledovat náhodné ejakuláty svých přátel a dávat jim k nim palce nahoru (nebo jinam). Bylo pro mě spíše důležité, aby ostatní lidé (včetně pro mě zcela neznámých) mohli sledovat moje náhodné ejakuláty, a to s co nejmenšími komplikacemi. Což Google Plus docela slušně umožňoval. Pokud u toho byla i možnost nějaké sociální interakce, byl to příjemný bonus.
Ale místo "sociální sítě" by bylo přesnější napsat, že hledám vhodnou platformu pro svůj activity stream / microblogging / fotografie psů.
Někdy okolo roku 1970. Hotel El Royale, ležící na hranici Nevady a Kalifornie. Přímo na hranici, tudíž polovina pokojů je v Nevadě a polovina v Kalifornii (ty jsou o dolar dražší). Do hotelu přijíždí podezřelý kněz (Jeff Bridges), černošská zpěvačka s matrací, prodavač vysavačů (Jon Hamm) a hipísačka s něčím v kufru (Dakota Johnsonová). Všichni se chovají velice divně a později ještě pár hostů přibude (cameo Chrise Hemswortha). Netrvá dlouho a jeden z hostů je po smrti. A dál?
Pokud vás zajímá, co se děje dál, tak spoilery naleznete na konci článku. Bez spoilerů mohu pouze napsat, že celý film začíná scénou o 10 let dříve (tedy asi v roce 1960), kdy vidíme, jak někdo zakope pod podlahou jednoho z pokojů tašku (zřejmě s něčím cenným), načež je zastřelen. A nevíme, kdo to byl.
Damien Chazelle, který natočil skvělý Whiplash a docela dobrý La La Land, se tentokrát věnuje skutečným událostem: Cestě prvních lidí na Měsíc a konkrétně LousiLance Neilu Armstrongovi (Ryan Gosling). Uvidíme celou jeho cestu kosmickým programem (samozřejmě velmi zhuštěnou), seznámíme se s jeho rodinnými i pracovními traumaty, a samozřejmě se s ním podíváme i na Měsíc.
Asi nejpřekvapivější na Chazelleově novém filmu je skutečnost, jak je konvenčně natočený. Nechci tvrdit, že by snad byl nudný, ale po úžasných předělech a mistrných zkratkách Whiplashe a La La Landu je inovativních momentů v Prvním muži méně, než bych od tohoto tvůrce očekával.
Eddie Brock (Tom Hardy) je investigativní reportér, který se chystá oženit se svou snoubenkou (Michelle Williamsová). Pak se jí ale "náhodou" nabourá do e-mailu a zjistí, že ředitel společnosti Life Foundation Carlton Drake (Riz Ahmed) dělá pokusy na lidech. Chce ho odhalit, ale nepovede se mu to, za což je vyhozen z práce a Williamsová ho opustí.
O půl roku později je z něj skoro bezdomovec, ale dostane novou šanci se do Life Foundation podívat. Zde do něj vnikne mimozemský sliz a tím se z něj stane zubaté monstrum Venom. Přesněji řečeno, Eddie se začne občas měnit v nadpřirozeného Venoma (který je super mutující, super rychlý a samouzdravující) a občas se s ním hádá.
Protože Sony stále vlastní práva na filmového Spider-Mana, rozhodlo se začít kolem něj budovat "cinematický vesmír" (to už je dnes taková nadávka) a začalo od Venoma, který je původně (v comicsech) zlou mutací Spider-Mana (a objevil se už ve třetím Raimiho Spider-Manovi). No a jak je už teď zřejmé, cinematické vesmíry neumí budovat nikdo jiný než Disney, takže se Venom nepovedl...
Jackson Maine (Bradley Cooper) je folk-rockový zpěvák (nebo co je to za žánr), který je obrovsky populární, ale cítí, že brzy bude za zenitem. Má problémy se sluchem, s prášky a s alkoholem.
Jednou nad ránem náhodou uvidí v baru zpívat mladou, sympatickou a talentovanou Ally (Lady Gagaová, LOL) a probudí v něm jakýsi složitější pocit. Ne že by ji nutně chtěl ihned osouložit - taky ho fascinuje její talent a energie, která je v protikladu s celkovou vyhořelostí jeho samotného.
Takže se s ní skamarádí, velmi rychle z ní udělá hvězdu i svou životní partnerku, a pak začne prohlubující se krize, za kterou může především Jacksonova prchlivost a závislost na různých látkách. A možná taky to, že Ally začíná být pozvolna slavnější než on.
Tento film je už čtvrtou adaptací stejného námětu (pod stejným názvem). Nejstarší je z roku 1937 (celý film k vidění zde), poslední byla se Streisandovou a Kristoffersonem. A není na tom nic divného, neboť jde o tak univerzální příběh o střetu sláva X závislost X láska, že bez problémů může fungovat v jakémkoliv desetiletí.
Jack (Matt Dillon) jde do pekla a cestou si s Vergiliem (neboli "Vergem"), který ho tam provází, povídá o svém životě psychopatického sériového vraha, který zabil desítky lidí a inscenoval si s jejich mrtvolami hezké scény ve své tajné lednici. A Vergilia hraje Hitler.
Vyprávění je rozvrženo do pěti hlavních kapitol (o pěti hlavních obětech / skupinách obětí) a na konci filmu konečně dojdou do nejhlubšího pekla.
V tomto novém filmu Larse von Triera představuje spousta detailů různé narážky a podobenství, což si můžeme nejlépe demonstrovat na postavě Hitlera Vergilia, u které jsem to podobenství skoro pochopil:
Vergilius byl římský básník, žijící před naším letopočtem, kterého Dante Alighieri použil jako postavu ve své "Božské komedii" (1320), ale bude v tom asi ještě nějaký sofistikovanější humor, neboť ve filmu je oblečen jako měšťan z 19. století. Chci rozklíčovávat, jaký sofistikovanější humor v tom je? Bude pak pro mě film zajímavější? Je v tom nějaký sofistikovanější humor, nebo je to jen tak? 1) Určitě ne. 2) Pravděpodobně ne. 3) Fuck you, Lars.
Životopisný film Ondřeje Trojana, odehrávající se v Československu v letech 1945 - 1948 a dokumentující osudy šéfa zahraniční kontrarozvědky Zdeňka Tomana (Jiří Macháček). Na tomto místě jsem chtěl přidat odkaz na Wikipedii, ale s překvapením jsem zjistil, že ji tam Toman (osoba, nikoliv film) nemá. Takže se zřejmě nemusím stydět za to, že jsem o něm nikdy v životě neslyšel a chvílemi jsem v kině vážně uvažoval, zda celý film není mystifikace a zda Toman opravdu existoval. Inu, existoval!
A proč o něm tedy existuje film?
Inu, podle filmu, tak jak jsem ho pochopil, byl Zdeněk Toman (narozený jako Asher Zelig Goldberger) takový vychcánek české poválečné politiky, který se všemi kolem sebe hrál mazané hry, aby si výrazně namazal vlastní konto. Ale zatímco si mazal vlastní konto, pomáhal svými politickými rozhodnuitími tisícům Židů v útěku před pogromy z Polska, přes Československo (v době, kdy Židi nebyli v Evropě zrovna na vrcholu popularity). Tedy ano, něco jako Oskar Schindler.
To je asi tak hrubá kostra filmu, jak jsem ji já pochopil. Ale není úplně jisté, že jsem ji pochopil správně, neboť jsem byl místy dost zmaten a přehlcen informacemi (přestože jsem se opravdu snažil od první minuty dávat pozor).
Od začátku filmu se téměř non-stop objevují nové a nové postavy, které jsou nám představovány pomocí vysvětlujících titulků (často dost dlouhých), zatímco ty postavy říkají cosi potenciálně důkležitého. Některé z těch postav jsem znal (Klement Gottwald), ale většina jmen pro mě byla zcela neznámá. Vzhledem k tomu, že jsem v úvodu filmu nemohl tušit, kdo na plátně bude později důležitý a kdo méně, neměl jsem šanci si ty postavy zapamatovat. Takto je nám v první půlhodině filmu představeno možná dvacet postav. A důležité jsou později skoro všechny.
Film Toman se chytil do nikoliv neobvyklé pasti, tak běžné u historických snímků (a obzvlášť u českých). Filmaři jaksi zapomněli, že na film budou chodit lidé, kteří s ním nestrávili několik let a nemají v hlavě od první minuty pevně vryto, která postava bude mít v příběhu jakou roli.
Navíc je potřeba toho divákovi hodně sdělit, takže mnohé scény pozůstávají jen z expozice a z ničeho dalšího. Sejde se několik pohlavárů, řeknou si pár velmi šroubovaných vět (sestavených tak, aby divákovi byla sdělena nějaká důležitá informace o aktuální politické situaci), a scéna skončí! Aniž by herci měli čas naznačit nám něco o motivacích a vnitřním rozpoložení svých postav. Trochu mi to (bohužel) připomínalo Miladu.
Nejsem úplný historický ignorant. Vím, kdy skončila válka, co byl Vítězný únor, a co byla Podkarpatská Rus. Přibližně. Znám jména Masaryk (teď už i Jan Masaryk), Gottwald a Slánský. A přesto jsem v mnoha scénách neměl nejmenší ponětí, co je právě v sázce a proč se k sobě ty postavy najednou chovají jinak, než se k sobě chovaly o dvě scény nazpátek. Například někdo významně řekne "Chceš abysme dopadli jako Slánský s jejich malou Naďou?" a já si nemohl vzpomenout, že bychom kdykoliv předtím ve filmu viděli nějakou Slánského Naďu (manželku / sestru / dceru?), nebo že by se o ní aspoň někdo zmiňoval. Je možné, že tomu tak bylo, ale prostě jsem to v tom frmolu nepobral.
A všechno tohle je u tohoto druhu filmu opravdu zásadní problém.
A podobné (nebo ještě horší) je to s detaily zápletky. Titulní hrdina se většinu filmu jeví jako prvotřídní hajzlík a pokud něco riskoval z lásky k čerstvě vzniklému státu Izrael (jak poněkud překvapivě naznačují závěrečné titulky), není to ve filmu příliš patrné. Například bral 500 Kčs za přechod jednoho židovského uprchlíka, z čehož stovku dával Komunistické straně a 400 Kčs si nechával ve vlastní kapse. Kdyby bral například jenom 200 Kčs, mohl by těch židů přece zachránit víc - ovšem na úkor vlastního bohatství, takže je nechal radši zmasakrovat...? (Důrazně upozorňuji, že popisuji události tak, jak jsem je [ne]pochopil z filmu a nijak se nevyjadřuji k tomu, co se skutečně historicky dělo.)
Ilustrační obrázek nějaké pomatené ženy.
Proto mě bohužel značná část filmu míjela a byl jsem připraven ho pořádně zkritizovat. Ale pak naštěstí přišla poslední půlhodina, kdy Toman docela slušně vygradoval a začalo být celkem jedno, komu o co jde, protože najednou šli po krku všichni všem (což mi pro změnu poněkud připomínalo finále filmu Ztratili jsme Stalina). Vadou na kráse je skutečnost, že ta poslední kvalitní půlhodina přišla až téměř po dvou hodinách. Toman totiž má dvě hodiny a dvacet pět minut.
Toman je výpravný film, který slušně navozuje atmosféru tehdejšího Československa (hlavně Prahy) a ve kterém se objeví "celá plejáda předních hereckých hvězd", jak se hezky říkávalo za mého mládí. Mohla z něj být filmová superudálost, ale následkem špatně koncipovaného scénáře a chybějící dramaturgie vzniklo další české historické veledílo, které je z řemeslného hlediska OK, ale do značné míry mu chybí to základní, kvůli čemu na filmy chodím.
P.S: Pravděpodobně jste z recenze pochopili, že pokud na Tomana náhodou půjde nějaký dnešní teenager, kterému třeba Vítězný únor splývá se Sametovou revolucí (a že jich není málo), bude naprosto mimo od první minuty do poslední.
Will (Ben Foster) žije se svou teenage dcerou Tom (Thomasin McKenzieová) v hlubokých lesích nedaleko amerického Portlandu. Zjevně jsou zvyklí zde žít a nečiní jim to nejmenší problém. V průběhu filmu se sice dozvíme, že Will je válečný veterán, ale přesné důvody toho, proč se se svou dcerou zdržuje mimo civilizaci, nám zůstanou utajeny (ne, nedopustil se žádného zločinu).
Jejich "idyla" ale nemá dlouhého trvání. Jsou polapeni a nuceně integrováni do civilizace. Tam se jim ale nelíbí, takže opět utečou, do jiných lesů. A pak...
Nezávislý film Beze stop se svou atmosférou hodně podobá nedávnému snímku Tohle je náš svět. S tím rozdílem, že Beze stop neobsahuje humor, je tlumenější, méně vtipný a více o vztazích a pocitech, než o nějaké zápletce.
Roman (Jiří Konvalinka) je vrcholový cyklista, který v poslední době nějak nemá úspěch a chce se za každou cenu opět dostat na výsluní. Za každou cenu. Jeho manželka Šarlota (Tereza Hofová) už není nejmladší (pravděpodobně je o něco starší než Roman) a chtěla by stihnout dítě. A neztratit manžela.
29letý režisér a scenárista Adam Sedlák filmem Domestik celovečerně debutuje. Tento mladý režisér je zřejmě dost spřízněná duše, protože předtím natočil studentské filmy o Radovanu Kalužovi a o Lordu Hoven. A seriál "Semestr". A je jedním z té malé hrstky lidí, kteří mi dávají naději, že český film není úplně v prdeli.
Domestik je psychologická studie mikrokosmu dvou lidí. To není přehánění, neboť 95 procent filmu se odehrává v bytě hlavních hrdinů a nevystupuje v nich nikdo jiný. Jedinou další postavou je jakýsi bezejmenný ilegální doktor v podání Miroslava Hanuše, který Romanovi někde ve sklepě dělá transfuze a dodává mu dopingové látky. A při jeho dlouhých monolozích nikdy neuvidíme Romana, který u toho musí být a pečlivě naslouchat.
