Recenze: Drsňačky [The Heat] - 40%

Sandra Bullocková hraje docela půvabnou, maximálně profesionální, distingovanou a velmi upjatou policajtku, která nemá čas na blbosti, jako jsou třeba chlapi.

Melissa McCarthyová hraje sprostou, tlustou, hnusnou policajtku, která kašle na předpisy i na ostatní lidi.

A tyto dvě musejí samozřejmě spolupracovat, aby rozkryly složitý zločin. Ze začátku se samozřejmě nenávidí, ale pak - samozřejmě - nastane bonding (ale bohužel ne bondage).

McCarthyová hraje opět přesně tutéž postavu, jako v Ženách sobě nebo Z cizího krev neteče.

Především jedna relativně dobrá zpráva: Z traileru se mi chtělo umřít. Poté, co někoho zabiju. Brutálně. Dobrá zpráva je v tom, že film je o něco snesitelnější, než se zdá z traileru.

Špatná zpráva je, že není o tolik lepší, aby byl něčím zajímavý.

Především je velice, velice předvídatelný, a ničím se neodlišuje od ostatních podobných buddy-cop-komedií (jako Policajti z Beverly Hills, Red Heat, atd. atd...). Skutečnost, že obě hlavní hrdinky jsou ženy, není využita k ničemu extra zajímavému. Všechny vážnější sekvence, kdy se např. střílí, řeší kriminalistické zápletky, honí v autech nebo navazuje emocionální bonding (nezaměňovat s "bondage"!), jsou zaručeným receptem na usnutí.

Celkem funguje konverzační humor, nicméně všechno to vypadá velmi "na koleně" a lacině, jako nějaký televizní sitcom, nebo dokonce stand-up scénky. Obě hlavní představitelky spolu mají slušnou chemii a dokáží občas vtipně zaimprovizovat, ale skoro úplně stejně by to celé fungovalo, kdyby improvizovaly na divadelním jevišti před mikrofonem. Vůbec není využita skutečnost, že se díváme na celovečerní film, který by mohl mít například nějakou zajímavou kameru, výpravu, střih, atd...

Kdyby takhle vypadal televizní seriál, tak bych ho asi celkem chválil. Ale jako celovečerní film v kině to celé působí poněkud odbytě.

P.S: Vlevo vidíte, jak vypadá Melissa McCarthy ve skutečnosti. Vpravo vidíte, jak vypadá na oficiálním plakátě tohoto filmu. Scary.

Nevyvolený!

TL;DR: Ve vile nebudu.

Začalo to tím, že na FFFILM chatu kdosi upozornil na přihlašovací formulář do nového ročníku soutěže "Vyvolení", s tím, že bych se tam měl přihlásit.

Po velmi krátkém přemýšlení a ještě kratší konzultaci s manželkou, jsem dospěl k názoru, že se nacházím právě v té správné etapě svého života na to, abych zažil něco takového. A přihlášku jsem odeslal (a musel jsem ji vyplňovat celou dvakrát, protože napoprvé "server error"):

Načež mi přišla pozvánka na první kolo konkursu, do pražského hotelu.

Zde jsem po dvouhodinovém čekání dostal přidělenu "místnost 1", což mě naplnilo radostí, neboť se do ní chodilo po jednom a čekalo nás před ní poměrně málo, zatímco do místností 2 a 3 se chodilo po skupinkách a přítomní se přeřvávali o pozornost dveřníka, který je vybíral (jeden z přítomných kandidátů například měl taktiku, spočívající v tom, že vždy po nástupu dveřníka vykřikl "prcat!" a začal se hlasitě smát). Občas je dveřník vybíral podle toho, jak řvali, občas sám  vznesl požadavek jako "Kdo je tady čtyřprocentní?", "Nějaký mladý kluky!" atd...

(Tričko na počest Chuckyho)

Říkal jsem si, bůhvíjak nejsem originální s přezdívkou "Fuxoft", ale na hrudích ostatních jsem zachytil přezdívky jako:

• Fabio
• Olík Kolík
• Šuly (muž)
• Pecina (děvče)
• Milísek
• Iris Božská
• Kříženeček

Překvapilo mě, že spousta přítomných kandidátů (nejméně polovina) se zjevně znala s ostatními a družně s nimi komunikovala okamžitě po vstupu do sálu. Pak začalo vycházet najevo, že se znají z jiných konkursů na jiné akce, například z "X-Faktoru", ale to už jsem šel dovnitř.

Zde byla tročlenná komise, která se mě vyptávala na různé intimní věci, na které jsem popravdě odpovídal, aniž bych se snažil dělat humory. Především je zajímalo, jestli mě opravdu přitahují mladá děvčata, jestli mé manželce nevadí, že s těmi děvčaty budu ve vile souložit a jestli mně nevadí, že má manželka bude za mého pobytu souložit s někým jiným.

Po chvíli mě nejmladší člen komise identifikoval ("já vás viděl na Eurogamer.cz") a zřejmě si v tu chvíli našli na laptopu mou homepage, protože se mě následně ptali na věci z mého hierarchického self-profilu, například jestli moje sestra opravdu je filmová hvězda. Na závěr jsem jim zahrál na Otamatone, načež mi řekli, že postupuji do druhého kola, protože "jsem velmi odlišný od ostatních účastníků".

To se stalo v neděli. Druhé kolo se konalo ve středu a do té doby jsem si musel sehnat zdravotní potvrzení od doktora a výpis z trestního rejstříku.

Středa začala tím, že jsem šel na projekci filmu Futurologický kongres, jenž vypráví o herečce, která se nechá zdigitalizovat a prodá filmovému studiu práva, aby si dělalo s její identitou, co se mu zachce, čímž je zničen její reálný život.

Film skončil a já dorazil znovu do hotelu.

Atmosféra byla výrazně hustší, než v neděli, protože bylo mnohem více lidí napěchováno do mnohem menšího prostoru (zřejmě přišli všichni vybraní z celého prvního dne na stejnou hodinu dne druhého). A také šlo o mnohem pečlivější selekci přítomných, kdy prakticky každý muž měl nagelovanou hlavu a náušnice, a každá žena měla tetování a prsa (nejvíce mě zaujal vytetovaný nápis "Pretty Women" [sic] na jednom ženském prsu). Někteří přítomní měli vše současně:

(Tato bytost měla jednu polovinu těla mužskou a druhou ženskou - včetně šatů, vlasů a líčení. Bohužel nemám záběr zepředu.)

Také kamarádská atmosféra zde byla podstatně hutnější, a vypadalo to, že se navzájem znají skoro všichni. Kromě výše zmíněného Two-Face mě nejvíce zaujal strašidelně vyhlížející starší snědý pán s plyšovým vlkem, který je i na této fotografii:

Zde jsem mimoděk vyslechl několik zajímavých hovorů, mimo jiné jednoho mladíka, který si pochvaloval, že sice seděl ve vězení, ale že to nemá v rejstříku, takže pohoda. A chlubil se, že teď bude mrdat jednu moc hezkou holku, která ještě nemrdala. Jeho kamarádka ho ovšem upozornila, že sice (ta holka) nemrdala, ale že ona (ta kamarádka) teď kvůli ní asi dostane podmínku, ale že to bude až po přijetí do vily, takže pohoda. Oběma bych hádal asi tak 20 let.

Po necelých dvou hodinách čekání jsem dostal číslo a bylo mi řečeno, že mám přijít za tři hodiny - což bylo super, protože jsem si akorát stihl odskočit na další novinářskou projekci (tentokrát Pain & Gain Michaela Baye).

(Tričko na počest pana Kubricka. Neocenil nikdo.)

Po filmu jsem se vrátil do hotelu, kde bylo na chodbách naskládáno snad ještě víc lidí, než předtím (takže to s příchody a odchody fungovalo zřejmě nějak složitěji, netuším jak).

Zasmál jsem se a po ujištění pořadatelky, že to bude trvat ještě nejméně tři hodiny, jsem odjel jsem domů na schůzi Společenství vlastníků našeho domu.

Po dalších třech hodinách (tedy už okolo osmé večer) jsem se vrátil zpět do hotelu a bylo zde snad ještě víc lidí, než předtím (rozhodně přes 100), přičemž někteří už dost hlasitě nadávali, že tam leží od rána (tzn. 10 hodin), že nic nejedli a že jim za chvíli jede poslední vlak zpátky do Valašského Meziříčí. Kdybych se nenacházel v České republice, byl bych přesvědčen, že je celý konkurs pečlivě navržen tak, aby psychologicky vytřídil kandidáty už při čekání.

Celý den zde vše probíhalo před jedinou komisí (asi desetičlennou), kam byli lidé povolávání po skupinách, po dvou až osmi. Když mě zavolali jako jednoho samostatného, hned jsem si připadal důležitý.

Důležitě vypadajícím lidem jsem byl představen jako "To je pan Fuka, kterého možná znáte z televize, kde mluví o IT, a asi úplně nejvíc ze všech kandidátů vybočuje".

Načež se mě dva zjevně inteligentní vedoucí komise (míněno zcela neironicky) velmi decentně vyptávali na to, zda se cítím nadřazený nad ostatními soutěžícími a zda se hodlám aktivně zapojit do života ve vile. Na to jsem jim podle pravdy odpověděl ("ano" / "ano"), nic dalšího předvést nechtěli, poslali mě čekat dalších 20 minut a pak mi bylo sděleno, že mi děkují za snahu a sbohem.

Byl jsem z toho trochu smutný, ale vnuklo mi to nápad na ještě lepší sociální experiment. Uspořádám něco jako Vyvolené ve svém sklepě (1 x 4 metry). Očekávejte brzy vyhlášení konkursu.

Recenze: Šmoulové 2 [The Smurfs 2] - 40%

Gargamel si užívá s Azraelem v Paříži jako světově slavný iluzionista (což mi přišlo jako docela dobrý scenáristický nápad). Zde si vyrobí dva "šedivé proradné šmouly" (kterým ríká Neplechové) a dál už je to dost složité: Gargamel unese Šmoulinku, která kdysi dávno taky byla Naplecha (ale Taťka Šmoula ji zmodřil) a zná recept na magickou šmoulí esenci, která z Neplechů dělá Šmouly. Gargamel doufá, že z ní ten recept dostane psychickou manipulací (ve filmu skutečně je souvětí "Jsem tvůj otec. Nahlédni do svého srdce a poznáš, že je to pravda."), a že si tudíž bude moci vyrobit nekonečné množství Neplechů, ze všech udělat pomocí esence Šmouly a pak je držet v podemním pařížském koncentráku, kde z nich bude modrou energii vysávat a ovládne svět, pochopitelně.

Taťka Šmoula a tři velmi nevhodně zvolení Šmoulové (Sprosťák, Nemehlo a Gay Narcis) se vydávají na záchrannou misi do Paříže, spolu s Neilem Patrickem Harrisem, jeho ženou, jeho synem, a jeho nevlastním otcem (Brendan Gleeson). Ve Šmoulím světě se tentokrát odehrává ještě menší část filmu.

První Šmouly jsem viděl v polo-komatickém stavu při desetihodinovém letu do Japonska, takže si nejsem jist, jestli tehdy mé smysly správně fungovaly - nicméně jsem tehdy byl příjemně překvapen, že film celkem odsýpal a chvílemi jsem se i zasmál.

Bohužel, Šmoulové 2 trpí zcela typickými neduhy nekvalitních pokračování.

Je v nich několik nových postav, takže ve výsledku každá z postav má méně času na plátně a má méně možností, jak odůvodnit svou existenci. Například Harrisův malý synek se ve filmu prostě jenom VYSKYTUJE, a od začátku do konce vůbec nic neudělá.

Jistý šarm prvního dílu spočíval v tom, že se divák SEZNAMUJE s postavami a poznává, jak se (v této filmové verzi) chovají a jak vypadají. To samozřejmě v pokračování odpadá, takže Gargamel je pořád stejný Gargamel, Azrael je pořád stejný Azrael (jenom je teď navíc na Facebooku), a tak dále...

A konečně, scénář je méně nápaditý. Zbytečně překombinovaná zápletka nevede k ničemu zajímavějšímu, než k tradičním praštěným honičkám a k dost trapným srdcervoucím momentům ("kdo je moje pravá rodina?").

Děti se pravděpodobně nudit nebudou, protože se pořád něco barevného trojrozměrného děje a někdo pořád hlasitě povykuje. Ale bohužel u druhého dílu už neplatí, že by byl snesitelný i pro dospělé. Pár bizarně nedětských vtipů (narážky na My Fair Lady a Snídani u Tiffanyho) to rozhodně nespraví.

A kromě toho:

Pokud jste plnoletí a pokud zrovna nejste v práci, můžete se zdarma podívat na toto filmové zpracování Šmoulů, které v mých očích stále vede.

Čtyři ze čtrnácti? Slušné skóre!

Na populárním serveru "Cracked" se objevil velmi zábavný článek o čtrnácti nejdivnějších oficiálních neamerických plakátech k americkým filmům.

Pravděpodobně "Osouložení shnilého archu"?

A co byste řekli? Čtyři z nich jsou české!

Obzvlášť si všimněte autorova komentáře ohledně tvůrce českého plakátu Přichází Satan!, a pak si vzpomeňte, že ho kreslil Kája Saudek, který posledních sedm let strávil v kómatu...

(Mimochodem, k tomuto filmu existuje ještě jeden český plakát, který je také od Saudka, ale věrně kopíruje původní americký plakát)

Pamatuji si, že dříve (před revolucí) se dělaly originální české plakáty k úplně všem filmům, které u nás šly do kin. Moje matka, výtvarnice, dokonce dělala plakát k sovětské detektivce Smrt filatelisty. To je on:

A když se od této praxe začalo po revoluci upouštět a začaly se přejímat původní hollywoodské plakáty, pamatuji si, že česká umělecká fronta ostře protestovala, že takto tedy ne, a že se tím ničí původní česká kultura.

Ha ha ha.

Ten chlapec čte myšlenky!

A máme tu další hezký kousek z našeho seriálu "kouzelníci jsou podvodníci".

Tento mladý hoch předvádí úžasný trik, ve kterém jednak z verbálních a neverbálních reakcí člověka uhodne myšlenou kartu a SOUČASNĚ zastaví druhého člověka přesně ve chvíli, kdy vynáší tuto kartu na stůl (aniž by ji viděl).

Hoch je schopný, nicméně tento trik nevymyslel on a je pravděpodobné, že Penn a Teller od první sekundy věděli, co a jak se děje a jaká bude pointa.

Ale protože jsou Penn a Teller narozdíl od mne profesionální kouzelníci, tak (narozdíl od mne) kouzlo neprozradili.

No a řešení? Řešení je opět trapně jednoduché. Takže nespěchejte a nejdříve na něj zkuste přijít sami.

Nápověda 1: Kdyby měl chlapec kouzlo hned zopakovat, nebylo by to pro něj úplně snadné.

Nápověda 2: Nejrizikovější část je úplně na začátku kouzla. Zbytek je naopak velmi snadný.

Nápověda 3: Chlapec by se v průběhu celého kouzla mohl koukat na druhou stranu nebo mít zavřené oči. A pořád by fungovalo.

Nápověda 4: Kdybyste kouzlo chtěli předvést vy, nemuseli byste mít žádné speciální mentální ani manuální schopnosti. Ale potřebovali byste jistou nezanedbatelnou přípravu.

Pořád nic?

(SPOILER SPOILER SPOILER) ŘEŠENÍ:

Všechny karty v balíčku jsou pikové královny. To je všechno. Jediné riziko spočívá v tom, že je některá ze dvou "obětí" natolik vychcaná nebo neschopná, že při manipulaci s balíčkem (snímání, zasunování) sobě nebo někomu jinému ukáže některou z dalších královen.

Ano, trik velmi "trapný", který funguje díky tomu, že ho kouzelník dobře "prodá" a zahraje. Ale o tom je magie, a mě baví na ty triky přicházet - nijak mi to zážitek z kouzla nekazí, naopak.

Recenze: RED 2 - 60%

Nejdříve krátce k prvnímu filmu RED, který jsem dosud nerecenzoval: V něm se Bruce Willis, jako bývalý elitní killer, zamiluje do Mary-Louise Parkerové a za pomoci Johna Mlakoviche (šíleného bývalého elitního killera) utíkají před Karlem Urbanem. A objeví se tam i Helen Mirrenová jako bývalá elitní killerka. A taky Morgan Freeman jako bývalý elitní killer...

První RED měl zajímavý námět (velmi volně na motivy comicsu), ve kterém se snoubila romantická komedie pro odrostlejší až důchodové diváky s akčními střílečkami a honičkami. To vše bohužel v dosti neschopné režii Roberta Schwentkeho, následkem které byly některé scény dost k nepřežití a nedefinovatelně divnou atmosférou. Film se dal jakž-takž přežít díky hvězdné síle výše zmíněných starších pánů (a dam), kteří dokázali scénám dát vtip, navzdory režisérovi (obávám se).

Druhý díl režíroval Dean Parisot (Galaxy Quest) a jeho zápletka i režie jsou přímočařejší, jasnější a pochopitelnější. "Pochopitelnější" myslím ve smyslu "je jasné, jak má která scéna působit na diváka". Nikoliv "pochopitelnější" ve smyslu děje, protože ta schovaná jaderná nálož a podrazy na čtvrtou až na pátou žádný smysl nedávají a asi ani dávat nemají...

Přibyl Anthony Hopkins jako šílený vynálezce a Catherine Zeta-Jonesová (která se definitivně přeškatulkovala na "šarmantní zvolna odkvétající ženu ve středním věku") jako ruská agentka, bývalá Willisova bokovka. A mladý sexy asiat (co dělá mezi všemi těmi důchodci?). A ubyli Freeman a Urban.

Romantická zápletka je jasná: Bruce - zdá se - znovu poněkud zahořel k Catherine a Mary-Louise se to nelíbí.

Zbytek zápletky je také jasný: Všichni létají po světě a chtějí najít MacGuffina (což je nejdříve někdo, pak něco, a pak něco jiného).

Humor plyne z toho, že:

• Parkerová je prostá ženuška, ale chtěla by se stát superagentkou
• Malkovich je psychopat
• Zeta-Jonesová je femme fatale
• Hopkins je starý Hannibal Lecter
• Willis je starý Willis

...a tak dále, a tak podobně. Nic inovativního se nekoná, ale film má o trošku lepší grády a jasnější nalinkovanost, než jednička.

A sledovat tuhle stárnoucí gardu, jak si "jen tak blbne", je rozhodně snesitelné, a místy dokonce příjemné.

Originál Schindlerova seznamu objeven, máme český překlad!

Recenze: Wolverine [The Wolverine] - 50%

Logan / Wolverie už nechce zabíjet, žije si zarostlý někde v lesích a teskní po Jean Greyové (kterou opíchal a zapíchl v X-Men 3). Vše změní příjezd drobné Japonky Yukio, která mu nabídne cosi zajímavého - konkrétně zranitelnost a smrtelnost. Slibuje mu to starý japonec Yashida, kterému Wolverine kdysi zachránil život při atomovém bombardování Nagasaki.

Wolverine se tedy vydává do Země vycházející mangy - původně jen proto, aby se s umírajícím Yashidou naposled pozdravil a nechal si od jeho megakorporace upravit DNA. Všechno se ale zkomplikuje, takže je nucen prchat přes půl Japonska a chránit Yashidovu sexy vnučku před nindži, zmijo-ženou a další podobnou chátrou...

Před čtyřmi lety vznikl film s názvem X-Men Origins: Wolverine. The Wolverine je pravděpodobně jeho pokračováním. Píšu "pravděpodobně", protože se v něm na sekundu objeví Wolverinova milá z The Origins. Ale Jackman hrál stejnou postavu už v šesti filmech a silně pochybuji, že by všechny byly spolu navzájem konzistentní. Každopádně, tento film není "origin story" a předpokládá se, že jeho divák ví, co je Logan / Wolverine zač.

(V České republice se oba filmy jmenují stejně: Wolverine. Což je geniální distribuční tah.)

Tentokrát režíroval James Mangold (Kate a Leopold, Identita, 3:10 do Yumy) a vypadá to, že mu záleželo na detailním ztvárnění hrdinova nitra a jeho psychického rozpoložení.

To je dobře, ale bohužel se mu nepodařilo tyto pasáže nijak smysluplně skloubit s tím, co divák od většiny comicsových filmů očekává (i od těch psychologičtějších): S akcí, spektáklem, hláškami atd...

Ne že by tyto věci ve filmu nebyly! Je tam hodně Japonska, tři větší akční scény a i nějaká ta vtipná hláška. Ale je to velmi špatně skloubeno s oněmi pomalejšími, zadumanějšími momenty. Tak špatně, že silně pochybuji, že by se někomu v tomto filmu mohlo líbit oboje.

Například jedna z akčních scén spočívá v tom, že Wolverine přijde do vesnice, kde se na něj sesype hromada nindžů, včetně toho, že někteří začnou na motorkách jezdit po střechách domů a skákat na nich dolů do ulic. Představoval jsem si, jak padouch předtím ty nindži instruoval: "No a vy tři kluci si vytáhněte motorky na střechy a tam čekejte, kdybyste byli náhodou potřeba, jeden nikdy neví kdy se může hodit motorka s nindžou na střeše".

Taková scéna má své jasné místo v Schumacherově GayBatmanovi, ale v Nolanově Batmanovi už by působila poněkud nevhodně. A Wolverine by se chtěl velmi podobat Nolanovu Batmanovi, ale daří se mu to jen chvílemi a tak nějak napůl. Totéž v bleděmodrém platí pro závěrečný souboj, který je jako něco z 80. let, ale je zřejmě myšlen úplně vážně.

Jako z 80. let jsou i mnohé vedlejší postavy (například zmijo-žena nebo japonský lukostřelec), které jsou inspirovány comicsovými předlohami s bohatou historií, ale ve filmu působí zcela zbytečně, předvedou jednou-dvakrát nějakou svou superschopnost, a chybí jakýkoliv trochu zajímavější pohled do jejich nitra. V jistých typech filmů nejsou takové postavy na závadu, ale jsou na závadu v tomto filmu, který se dobrou svou polovinu snaží představovat nám Wolverina jako traumatizovaného, démony pronásledovaného hrdinu, který ze všeho nejvíc chce zemřít (což nastoluje otázku, proč třeba nevleze pod parní lis nebo se nenechá vystřelit do Slunce).

Film je poměrně dlouhý a neškodilo by mu více dramatických zkratek. Například to, co se v traileru dozvíme během prvních 30 sekund (Wolverine žije divoce v lesích, nemá rád lidi, najde ho Japonka), to trvá ve filmu přes 20 minut a nepůsobí to nijak intenzivněji nebo zajímavěji, než těch 30 sekund v traileru.

Maximálně podivné pak jsou snové sekvence, ve kterých se Wolverinovi zjevuje mrtvá Jean Greyová v negližé a baví se s ním o tom, že je mrtvá. Ty jsou skoro na hranici parodie a opět platí, že NĚKDE by fungovat mohly - například v Batmanovi Tima Burtona.

Překvapivé také je, že i když se opravdu natáčelo v Japonsku, a odehrává se tam většina filmu, většina exteriéroých scén z této země postrádá vizuální exotično a vypadá jako natočená buď ve studiu nebo v nějakém anonymním kanadském městě.

Vpodstatě všechny scény, které v tomto filmu jsou, by mohly dobře fungovat v nějakém druhu comicsového filmu. Ale rozhodně nefungují všechny takhle pohromadě, v jednom filmu. Nový Wolverine není agresivně blbý film - je jen nanicovatý, nezajímavý a v této podobě zbytečný.

P.S: Nejsem comicsový expert a až dodatečně jsem zjistil, že film je volně inspirován jakousi úspěšnou comicsovou předlohou (která se také odehrává v Japonsku a vyskytují se v ní postavy se stejnými jmény). Po letmém nahlédnutí do Wikipedie ale musím konstatovat, že tento film má s jejím dějem pramálo společného.

P.P.S: Viděl jsem 2D verzi.

P.P.P.S: Uprostřed závěrečných titulků je krátká scéna, která je z celého filmu zdaleka nejzajímavější, ale obávám se, že staví na hlavu už úplně všechno, co se kdy ve světě X-Men stalo...

Videohra: The Last of Us - 80%

Dvacet let po smrtící nákaze přežívají v USA jen hrstky lidí. Jeden z nich, Joel, se pokouší dopravit mladou holku (Ellie) přes více než polovinu Spojených států, protože se v ní může skrývat naděje na nalezení léku proti nákaze.

Kromě hladu a zimy je pronásledují jednak zombie (což nejsou exaktně vzato zombie, ale budu jim říkat zombie) a jednak různé skupiny lidí, které je chtějí okrást / znásilnit / sníst.

"The Last of Us" (TLOU) je hrou od studia Naughty Dog (např. série "Drake's něco"), na kterou Sony hodně vsadilo (a hodně do ní investovalo). Ty investice rozhodně jsou na hře hodně vidět (a slyšet).

Nejdříve krátce o technické stránce hry:

Jde o exkluzivní hru pro PlayStation 3 a řekl bych, že s tímto systémem dokázala zatím nejvíc. To znamená, že její grafika má nejvíce polygonů a grafických efektů a přitom se pohybuje nejjemněji. Z toho pro mě vyplývá jedna věc:

PS3 existuje sedm let. Trvalo sedm let a stovky her, než se ze systému podařilo vymáčknout něco (tj. tuto hru), co uměl už před těmi sedmi lety. Většina ostatních PS3 her, vycházejících v těchto měsících, nevypadá a nepohybuje se ani zdaleka tak dobře jako TLOU. Závěr? Většině vydavatelů je úplně fuk, jak pokročilá bude jejich hra z technického hlediska a kolik FPS bude mít. Mnohem důležitější pro většinu studií je, aby mohla dát na trh stejnou hru pro vícero různých platforem současně, což de facto vylučuje, aby hry byly takto vypiplané.

TLOU si snadno můžete splést s filmem: Prostředí jsou nádherně vymyšlená, vymodelovaná, ozvučená. Jen pokud se zamyslíte nad ústřední zápletkou hry, mnohé interiéry a exteriéry jsou příliš málo zarostlé a rozpadlé na to, že měly být vystaveny přírodním vlivům celých 20 let.

Obrovskou chválu si zaslouží i děj hry, jehož základní pointou je skutečnost, že teenagerka Ellie se narodila až po katastrofě, nikdy nezažila cvilizaci, neviděla přírodu atd... Je sice protřelá a dovede se ohánět zbraněmi, ale je to pořád naivní malá holka, což krásně kontrastuje se skeptickým Joelem. Hra je rozdělena na čtyři části - léto až jaro - takže příběh trvá téměř rok, během kterého obě hlavní postavy projdou jasným dramatickým vývojem, který se projeví na jejich chování, ale také na jejich vzhledu! Například Joelovi postupně přibývají šedivé vousy (ovšem Ellie má pořád stejná prsa). Závěrečná pointa bude pro většinu hráčů nečekaná a nastoluje otázky na téma "co je to pravda, láska a štěstí", které jsou - na videohru - překvapivě ambicozní.

Cutscény byly nasnímány ve 3D s živými herci (podobně jako u Avataru), ovšem bez pohybů úst, které byly animovány dodatečně (což umožňuje poměrně snadno vyrobit dabovanou verzi hry, ve které se pohybují postavám jinak ústa).

Jediný menší problémem cutscén je v tom, že některé objekty (dveře, brokovnice, tyč, plynová maska) v nich mají viditelně menší hmotnost a setrvačnost, než by správně měly mít - protože při natáčení buď vůbec neexistovaly, nebo to byly plastové makety.

A zvuková stopa je naprosto bezchybná. Od zvukových efektů, přes dialogy až po hudbu od dvojnásobného držitele Oscara.

Minimalistické hudby je ovšem ve hře velmi málo, a to především v neovladatelných cutscénách. Většinou je atmosféra vytvářena environmentálními efekty, jako je skučení větru, vzdálené zvuky zvířat atd... Funguje to opravdu skvěle a přinejmenším tak dobře, jako v hollywoodských filmech.

Zatím jsem psal téměř samé superlativy, ovšem zatím jsem se nijak nezmínil o hře. Respektive o těch částech hry, ve kterých můžete něco ovlivňovat tím, že mačkáte nějaká tlačítka a páčky.

A s tímto bodem mám problém. Dokonce docela zásadní problém.

Totiž, všechno to úžasné emocionálno, o kterém jsem psal, a které vidíte v ukázkách, je neinteraktivní. Tedy, asi 95 procent z něj je zcela neinteraktivních, zbylých 5 procent je interakivních způsobem "drž páčku v jednom směru" nebo "mačkej co nejrychleji jedno tlačítko". Většina "puzzlů" si ani nezaslouží takové označení, protože jsou na úrovni "Zvedni náhodně ležící prkno / žebřík a přenes ho o tři metry" (asi patnáctkrát), "Nastartuj generátor trojím stisknutím tlačítka" (asi desetkrát) nebo "Převez Ellie několik metrů na voru" (asi pětkrát).

Cutscény a polo-cutscény (tzn. herní sekvence, ve kterých nemůžete dělat nic jiného, než jít rovně a poslouchat dialog) tvoří většinu tohoto videoherního produktu! A některé z nich NEJDOU PŘESKOČIT, což mi při opakovaném hraní docela slušně lezlo na nervy.

To, co bych označil, za "hru", zabírá odhadem tak čtvrtinu herního času, a připomíná starý "Manhunt" nebo novější díly "Metal Gear Solid". Váš hrdina se musí pohybovat neslyšně ve stínech a v tichosti vraždit nepřátele. Pokud se mu to nepovede a je prozrazen, nepřátelé se na něj sesypou a hra se pro něj stává výrazně těžší, dokud je nezlikviduje, nebo jim neuteče.

Herní mechanismy rozhodně nejsou špatné (líbilo se mi to pravděpodobně víc, než "Metal Gear Solid") a ovládání je příjemné. Nicméně takové ty typické reklamní kecy o "neuvěřitelném realismu a nepřátelích, kteří inteligentně myslí a spolupracují", jsou skutečně pouze reklamní kecy.

Bez ohledu na obtížnost (tedy aspoň na první tři obtížnosti ze čtyř) se mi zcela běžně stávalo, že:

• Zdravý nezfetovaný voják nezaregistroval, že někdo prošel doslova metr před jeho nosem.
• Mí spolubojovníci nahlas mluvili, přičemž se krčili metr od nepřítele
• Elitní vojáci mě viděli vběhnout do místnosti s jediným vchodem, načež se zastavili před jejími dveřmi (jedinými) a začali mě hledat jinde
• Mohu svými "supersmysly" vidět (respektive "slyšet") nepřátele skrz zdi, ale nefunguje to na nepřátele, kteří jsou jen nascriptovaní a nejsou plnohodnotná AI - ti jsou neviditelní, ať dělají cokoliv divokého / hlasitého.

Prostě AI blbla úplně stejným způsobem jako ve většině podobných her. A to soustavně, od začátku do konce hry. Při vyšších obtížnostech nepřátelé lépe vidí a slyší, ale stále je jejich chování natolik nepředvídatelné a náhodné, že se mi nepodařilo odhalit žádné herní strategie, které by byly složitější, než "hodím flašku do bodu X a všichni se tam seběhnou". Hodně jsem se těšil, že dojde k souboji "já vs. zlí lidé vs. zombie", ale ten se nekonal. Vaši protivníci jsou vždy buď jen lidé, nebo jen zombie, nikdy obojí současně.

Ve hře, která má být postavena na postavách se složitými emocemi, působí mnohem rušivěji, když se tyto postavy v interaktivních sekvencích chovají jako směšní pajduláci, opakující stále dokola stejné manévry, stejné animace a stejné hlášky.

V některých scénách, které mají být interaktivní a současně kinematografické, je pak skriptování velmi problematické, protože musíte udělat něco velmi konkrétního a hra vám ne vždy řekne, co to přesně je. Jeden příklad z mnoha: V baráku je odstřelovač, ale vy ho nemůžete zabít, dokud nezlikvidujete všechny jeho poskoky, běhající po městě. Do té doby je nesmrtelný. Přesněji řečeno: Do té doby v tom baráku vůbec není - je tam jenom jeho puška, která sama od sebe střílí!! A opět, takových situací je ve hře mnoho. Několikrát se mi stalo, že jsem slyšel jinou postavu říkat "musíme jít tudy!", a já vůbec neviděl, kde v levelu ta postava je, natož kam ukazuje.

To ale nepředstavuje velký problém, protože - jak už jste asi pochopili - celá hra je striktně lineární sekvence cutscén a levelů, které se nijak nevětví a nemůžete v nich dělat nic jiného, než postupovat od jednoho předdefinovaného eventu k dalšímu.

Tvůrci se samozřejmě snažili hru poněkud obohatit sbíráním různých předmětů (z nichž některé můžete používat ke craftování zbraní), ale zůstává smutnou skutečností, že zatímco audiovizuální složka videoher učinila za posledních 30 let neuvěřitelný skok kupředu, herní mechanismy jsou v mnoha případech dnes OMEZENĚJŠÍ, než tehdy. V neakčních "prozkoumávacích" sekvencích TLOU toho můžete dělat méně, než ve starých adventurách od Lucasfilmu. Je to pochopitelné, protože už takhle muselo modelování všech těch úžasných prostředí dát OBROVSKOU námahu a není reálné, aby se ještě dalo s tímto prostředím manipulovat. Ale je to vývoj směrem k něčemu, co se mi moc nelíbí...

Hra je zajímavá tím, že se vždy při spuštění nahrává strašivě dlouho, ale v průběhu hry (a cutscén) vše jede téměř bez prodlev, protože se levely přednahrávají v pozadí. To ovšem platí jen do té doby, dokud se nerozhodnete v nějakém levelu vrátit o hodně zpět (pokud je to level, kde to vůbec jde) - pak se hra zcela nekompromisně zasekne uprostřed kroku třeba na 10 sekund. Skutečnost, že se mi to za celou hru stalo jen dvakrát, je dokladem toho, že levely jsou chytře navrženy tak, abyste se v nich vracet nemohli a aby to nevypadalo nepřirozeně.

A to je pro mě asi největší triumf této hry: Jejím tvůrcům se podařilo vytvořit poměrně zdařilou "Potěmkinovu vesnici", takže značnému procentu hráčů nedojde, jak přísně lineární a předdefinované v ní všechno je. Dokonce ani smrt ve hře de facto neexistuje a i když můžete být zabiti mnoha způsoby, většinou to znamená jen automatický návrat o několik sekund, maximálně desítek sekund zpět.

Myslím, že bych velice rád viděl film, který by vznikl podle stejného námětu a scénáře, za použití stejných výtvarníků, kameramana a skladatele. To, že je tento CGI film přerušován interaktivní hrou (poměrně kvalitní!), to škodí v mých očích jak tomu filmu, tak té hře.

-----------------------

Hra je vybavena českými titulky (které se dají vypnout nebo přepnout na jiný jazyk). Přeloženo je téměř úplně vše: Dialogy, herní menu i texty na předmětech, které ve hře naleznete.

Nejhůře dopadla herní menu, jejichž český překlad často ztěžuje nebo dokonce znemožňuje pochopit, co se vlastně kde nastavuje. Například místo správného překladu "zapnuto / vypnuto" zde najdeme konzistentně překlad "zapnout / vypnout", takže to vypadá, že položky v Settings jsou nastavené přesně obráceně, než ve skutečnosti jsou. Uložená pozice "Save Game 2" je přeložena "Uložit hru 2", takže když ji chcete nahrát, provádíte činnost "Nahrát hru Uložit hru 2", a tak dále. U herních menu je víceméně nezbytné přeložit si je v hlavě zpět do angličtiny, jinak jsou nepochopitelná.

Je nutno zdůraznit, že za tento nevydařený překlad nenesou pravděpodobně vinu překladatelé, nýbrž "lokalizační systém" (většinou honosný eufemismus pro "Excel tabulku"), který překladatelům neumožnil vidět překládané texty v náležitém kontextu.

V překladu jsou jednak pravopisné chyby:

• "Dva blbci si mě poddali"
• "Příděly ještě neotevřeli" (přičemž "příděly" je podmět - mluví se o otevření výdejního centra, ne o krabicích s příděly)

...a jednak normální překladové chyby:

• "Here goes nothing" -> "Zatím nic"
• "We've got a live one" -> "Tady to žije"
• "This place reeks" -> "Tady to vypadá"
• "I heard yelling a couple of buildings down" -> "Slyšel jsem spadnout pár budov"
• "Don't even think about cutting in line" -> "Tebe ještě nikdy nenapadlo předběhnout ve frontě?"

...a spousta, spousta dalších. U některých z nich je opět jasné, že by to překladatel nikdy nemohl přeložit takto špatně, kdyby viděl, kdo a za jakých okolností tu hlášku říká. Vzhledem k množství textu a vzhledem k tomu, že překladatelé zřejmě pracovali v horších podmínkách, než se dnes překládají filmy, je kvalita překladu nakonec lepší, než jsem se obával. Nicméně pokud má hra budovat komplexnější emoce, je samozřejmě každá taková chyba na závadu.

A přeložit "Charles Bridge" (v Bostonu) jako "Karlův most" je buď zvláštní překladatelský žertík, nebo naopak obrovská sofistikovanost, pokud si překladatelé zjistili, že se ten most jmenuje podle řeky, která se jmenuje podle Karla I.

Nezanedbatelný problém (za který nemohou překladatelé) spočívá v tom, že načasování titulků je občas i o několik sekund mimo (dvě hlášky, mezi kterými je několik sekund ticha, jsou přeloženy jediným titulkem) a pokud ve hře mluví víc lidí přes sebe, titulky naskakují bez ladu a skladu nečitelnou rychlostí, aniž by bylo jasné, který patří k čí hlášce. Nejsou v nich ani oddělovače na začátku řádků, indikující "teď mluví jiná postava", a není v nich nijak odlišeno, co je zásadní dialog hlavních postav a co jsou nedůležité kecy někoho, kdo si v tutéž chvíli něco zrovna mumlá v koutě.

--------------------------------------

P.S: Zánovní hru (před 14 dny koupenou, t.j. v záruce a nepoškozenou) prodám serióznímu zájemci za 999 Kč, a to včetně nepoužitého online multiplayer passu (multiplayer jsem nehrál a hrát nehodlám, takže ho nijak nehodnotím). K osobnímu předání v Praze někdy okolo pátku, po návratu z dovolené. 

Recenze: Liberace! [Behind the Candelabra] - 90%

Znáte, jak to chodí. Stárnoucí gay pianista si nabalí sedmnáctiletého bisexuálního kluka, několik let s ním žije a souloží, nechá mu udělat plastickou operaci, kluk se stane závislým na drogách, pak se rozejdou a pianista umře na AIDS, aniž by většina veřejnosti věděla, že byl gay. Prostě story jako každá jiná...

Asi bych měl především ty heterosexuálnější z vás upozornit, že pianista Liberace skutečně žil, stejně jako jeho boy lover Scott Thorson a většina ostatních postav v tomto filmu Stevena Soderbergha.

Zde je skutečný Liberace a ve 3:14 mu otvírá dveře skutečný Scott Thorson:

Už od první scény v baru, kde na stěnách visí obrazy mého oblíbeného malíře, mi bylo jasné, že tohle bude výjimečný film.

Ale bez legrace:

Tenhle film, natočený pro HBO (protože by se nikdo v USA neopovážil něco takového promítat v normální kinodistribuci), patří k nejlepším, jaké jsem v posledních měsících viděl. A rozhodně to není jen tím, že v něm vidíme Jasona Bournea souložit s Gordonem Gekkem (full frontaly bohužel nejsou, ale explicitní je to dost).

Musím začít od scénáře Richarda LaGraveneseho, který vskutku geniálně pracuje s filmovou zkratkou a velmi jasně nám vysvětlí zásadní události ze soužití Thorsona a Liberaceho. Přihodila se jim spousta opravdu velmi bizarních epizodek (včetně toho, že Liberace chtěl Thorsona adoptovat!), ale film celou dobu velmi hladce odsýpá a nepůsobí ani přeplácaně, ani nudně. Například ke ztvárnění cesty letadlem tam a zpátky postačí tvůrcům párvteřinová montáž záběrů na rozostřený modýlek letadla - a funguje to.

A kromě toho je film (především ve své první polovině) velmi vtipný. Pomocí úderných zkratek LaGravenese a Soderbergh načrtnou zmatky ve Scottově duši (například když se nečekaně probudí s penisem v Liberaceho ústech), ale díky střihu, hudbě a patřičným gestům obou protagonistů to působí roztomile a odlehčeně, jako nějaká opravdu dobrá a inteligentní komedie. Ano, film o prznění malého chlapce pedofilem. Roztomile a odlehčeně. Ano. (Možná i proto, že Damon rozhodně nevypadá tak mladě.) V hlubších rovinách děje je zajímavé to, že film poukazuje na dobré i zlé u obou hlavních postav a rozhodně nějakým prvoplánovitýmm způsobem nenadržuje jedné z nich.

Film pochopitelně stojí a padá na výkonech Douglase a Damona, které naprosto bezchybně balancují mezi humorem a dramatem, a často předvádějí obojí současně. Z dalších rolí stojí za povšimnutí především umělohmotný Rob Lowe, utlumený Dan Aykroyd a Burke z Vetřelců (jestlipak ho poznáte?).

Film má také úžasný soundtrack, poskládaný z různých originálních klavírních adaptací, jejichž autorem je superslavný Marvin Hamlisch, který získával Oscary už před 40 lety a zemřel loni, před dokončením filmu (a nikoliv na AIDS, ačkoliv byl gay). Douglas při klavírních performancích mlátí do kláves překvapivě realisticky (nebo je to trik?), jen klavírní pedál si zřejmě plete s plynem v autě...

Nejsem si úplně jist, jestli je nejlepší film Sodeberghovy kariéry Liberace! nebo Traffic (protože už si Traffic moc nepamatuji). Ale pokud Soderbergh opravdu hodlá uzavřít svou kariéru tímto dílem (čímž vyhrožuje), je to ten nejlepší způsob, jak se zapsat do filmových análů.

BONUS: Army of Lovers: "I am a Liberace Fan":