Dokument Lindy Jablonské (vydařený snímek Kupředu levá, kupředu pravá) o přibližně dvacítce víceméně normálních Čechů, kteří se vydávají na organizovaný zájezd do KLDR.
Jak je řečeno i v traileru, v Korejské lidové demokratické republice neexistují jiné než "organizované" zájezdy. Účastníci zájezdu se nesmějí odchýlit z vytyčených tras, nesmějí se bavit s "domorodci" a nepřipadá v úvahu, že by někam vyrazili na vlastní pěst. A dál?
Dál nic moc.
Je zajímavé vidět obludné nedostavěné korejské monstrstavby, je úsměvné chvíli sledovat nervozitu hostitelů když se turista odváží zeptat na něco trochu netriviálního či dokonce politického. Pobaví korejská pionýrská monstrbesídka. Každé z toho pár minut. Nic dalšího zajímavého ve filmu není, protože tvůrci - jak ostatně od začátku upozorňují - nic zajímavého natočit nesměli, ani to neviděli, ani jim o tom nikdo neřekl.
Na ČT2, odpoledne při žehlení, klidně. V kině za peníze? Fakt ne.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
15.1.09
12.1.09
Cesta na Měsíc 3D [Fly Me To The Moon 3D] - 20%
Rok 1969. Apollo 11 se připravuje ke startu a na jeho palubu se dostaly mouchy, které by hrozně chtěly letět na Měsíc...
Začátek tohoto filmu v sobě měl náznak jistého příslibu - když je nám poměrně procítěně servírováno, jak chtěl Kennedy poslat Američana do vesmíru atd. Pak ale přijde první záběr na hlavní hrdiny filmu a nadějím je konec. Jsou strašným způsobem nesympatičtí co do vzhledu, hlasů i chování. Úplně všichni! Takovýmto způsobem vymodelovaná a rozhýbaná 3D animace by mě možná mírně zaujala před 20 lety, ale dneska...?! Co si tvůrci proboha mysleli?
V rukou Pixaru by se možná z tohoto příběhu dalo vytěžit něco zajímavého. Některé vedlejší dějové linie, jako třeba ta se zlými konkurenčními sovětskými mouchami, by mohly být v nějakém úplně jiném podání vtipné. Ale v současné podobě je Cesta na Měsíc jen devadesáti minutami nudy střídané s hyperkýčovitostí a občasným - docela osvěžujícím - WTF momentem, jako je například reálný živý Buzz Aldrin, který se objeví úplně na konci a řekne nám, že ve skutečném Apollu žádné mouchy nebyly. Díky, Buzzi, už jsem se bál!
A protože už se jistě nemůžete dočkat technického srovnání s Kozím příběhem, tak tady je: Animace Cesty na Měsíc je o trochu horší, zatímco design hrdinů a scén je mnohem horší. Spousta virtuálních kulis pozůstává z velikých sterilních pustých jednobarevných ploch bez jakékoliv textury.
P.S: K trojrozměrnému aspektu se nijak vyjadřovat nemohu, neboť jsem film viděl ve 2D.
Začátek tohoto filmu v sobě měl náznak jistého příslibu - když je nám poměrně procítěně servírováno, jak chtěl Kennedy poslat Američana do vesmíru atd. Pak ale přijde první záběr na hlavní hrdiny filmu a nadějím je konec. Jsou strašným způsobem nesympatičtí co do vzhledu, hlasů i chování. Úplně všichni! Takovýmto způsobem vymodelovaná a rozhýbaná 3D animace by mě možná mírně zaujala před 20 lety, ale dneska...?! Co si tvůrci proboha mysleli?
V rukou Pixaru by se možná z tohoto příběhu dalo vytěžit něco zajímavého. Některé vedlejší dějové linie, jako třeba ta se zlými konkurenčními sovětskými mouchami, by mohly být v nějakém úplně jiném podání vtipné. Ale v současné podobě je Cesta na Měsíc jen devadesáti minutami nudy střídané s hyperkýčovitostí a občasným - docela osvěžujícím - WTF momentem, jako je například reálný živý Buzz Aldrin, který se objeví úplně na konci a řekne nám, že ve skutečném Apollu žádné mouchy nebyly. Díky, Buzzi, už jsem se bál!
A protože už se jistě nemůžete dočkat technického srovnání s Kozím příběhem, tak tady je: Animace Cesty na Měsíc je o trochu horší, zatímco design hrdinů a scén je mnohem horší. Spousta virtuálních kulis pozůstává z velikých sterilních pustých jednobarevných ploch bez jakékoliv textury.
P.S: K trojrozměrnému aspektu se nijak vyjadřovat nemohu, neboť jsem film viděl ve 2D.
11.1.09
Bolt: Pes pro každý případ [Bolt] - 60%
Pes Bolt je hvězdou televizní show, ve které hraje superpsa se superschopnostmi, bojujícího se superzločinci. Bolt ovšem neví, že je to jen show a myslí si, že je doopravdy superpes. Pak se jednoho dne ztratí a musí se dostat ke své malé majitelce přes celé Spojené státy, za pomoci toulavé kočky a křečka v plastikové kouli.
Bolt vznikal u Disneyho za značných "porodních bolestí" (v pokročilejší fázi ho "kočíroval" John Lasseter z Pixaru) a je to na něm vidět.
Jeho námět je v nejlepším případě "standardně fádní", v horším případě "trapný a nudný". A hodně podobný příběhu Buzze Rakeťáka z Toy Story. Nejen námět, ale i scénář se ubírá přesně nalinkovaným směrem, a v jeho průběhu nás nečeká ani jedno překvapení, ani jeden originální zvrat, nic. Ani ta potenciálně plodná myšlenka se psem, který se domnívá, že je superpes, není naprosto nijak vytěžena a vypadá to, jako by tvůrcům spíš vadila. Není to hnusné, trapné nebo nesnesitelné. Je to jen značně únavné a uspávací, pokud jste v životě viděli pár (jakýchkoliv) filmů.
Na druhou stranu to, řemu se říká "technická stránka", je v Boltovi téměř dokonalé. Animace je skoro jako od Pixaru, postavičky jsou roztomile navržené, dabing je (aspoň v originále) slušný, jednorázové vtípky jsou vtipné (ale spíše pro dětičky než pro fanoušky dějově podobné Tropické bouře) a některé sekvence téměř dojemné (když se v nich nemluví). Jde rozhodně o "áčkovou záležitost", ale Pixar to holt není...
P.S. (a to berte pouze jako zajímavost, nikoliv jako kritiku tohoto filmu): Bolta měl původní natáčet režisér Lilo a Stitche. Mělo se to jmenovat American Dog, mělo to být mnohem černohumorovější, výtvarně úplně jinak pojaté a - obávám se - mnohem zábavnější:
Bolt vznikal u Disneyho za značných "porodních bolestí" (v pokročilejší fázi ho "kočíroval" John Lasseter z Pixaru) a je to na něm vidět.
Jeho námět je v nejlepším případě "standardně fádní", v horším případě "trapný a nudný". A hodně podobný příběhu Buzze Rakeťáka z Toy Story. Nejen námět, ale i scénář se ubírá přesně nalinkovaným směrem, a v jeho průběhu nás nečeká ani jedno překvapení, ani jeden originální zvrat, nic. Ani ta potenciálně plodná myšlenka se psem, který se domnívá, že je superpes, není naprosto nijak vytěžena a vypadá to, jako by tvůrcům spíš vadila. Není to hnusné, trapné nebo nesnesitelné. Je to jen značně únavné a uspávací, pokud jste v životě viděli pár (jakýchkoliv) filmů.
Na druhou stranu to, řemu se říká "technická stránka", je v Boltovi téměř dokonalé. Animace je skoro jako od Pixaru, postavičky jsou roztomile navržené, dabing je (aspoň v originále) slušný, jednorázové vtípky jsou vtipné (ale spíše pro dětičky než pro fanoušky dějově podobné Tropické bouře) a některé sekvence téměř dojemné (když se v nich nemluví). Jde rozhodně o "áčkovou záležitost", ale Pixar to holt není...
P.S. (a to berte pouze jako zajímavost, nikoliv jako kritiku tohoto filmu): Bolta měl původní natáčet režisér Lilo a Stitche. Mělo se to jmenovat American Dog, mělo to být mnohem černohumorovější, výtvarně úplně jinak pojaté a - obávám se - mnohem zábavnější:
Ježíš je normální - 60%
Reminiscence mladé Terezy Nvotové na dobu, kdy jako malé děcko navštěvovala školu vedenou extrémní křesťanskou odnoží "Triumfální centrum víry", a pohled na dnešní činnost tohoto centra.
Tereze Nvotové je těsně přes dvacet let a s přihlédnutím k této skutečnosti je její film lepší než lecjaký dokument mnohem starších a zkušenějších tvůrců.
Můj problém při sledování filmu ovšem pramenil z toho, že jsem viděl mnoho materiálů o tom, co církve a kulty provádějí v USA, a ve srovnání s tím je Ježíš je normální slabá polívčička, která mě nemohla šokovat nebo překvapit. A vzhledem k tomu, že jde opravdu jen o nahlédnutí, a Nvotová se nesnaží o nějakou analýzu, pointu nebo osobní názor, je film občas dost nudný, což je vzhledem k jeho délce (kousek přes hodinu) na pováženou.
Metody, jakými Triumfální centrum víry (odnož Word of Faith) a jemu podobé organizace využívají slabosti různě narušených lidí si v ničem nezadají s metodami NSDAP nebo Al-Kajdy, a samotná existence těchto organizací je pro mě dostatečným důkazem toho, že Bůh buď neexistuje, nebo je zlý, pokud tohle dovolí.
Pokud umíte anglicky, dostane se vám téhož v ryzejší podobě ve filmu Jesus Camp. Pokud se na toto téma chcete dobře neobjektivně pobavit, pak vám doporučuji Billa Mahera ve filmu Religulous.
P.S: Od jednoho z těch nebohých psychicky zneužívaných jsem se dozvěděl, že organizace, o které je ta současná část filmu, je jiná organizace, než ke které Nvotová chodila do školy. Jako kdyby to nebylo jedno...
Tereze Nvotové je těsně přes dvacet let a s přihlédnutím k této skutečnosti je její film lepší než lecjaký dokument mnohem starších a zkušenějších tvůrců.
Můj problém při sledování filmu ovšem pramenil z toho, že jsem viděl mnoho materiálů o tom, co církve a kulty provádějí v USA, a ve srovnání s tím je Ježíš je normální slabá polívčička, která mě nemohla šokovat nebo překvapit. A vzhledem k tomu, že jde opravdu jen o nahlédnutí, a Nvotová se nesnaží o nějakou analýzu, pointu nebo osobní názor, je film občas dost nudný, což je vzhledem k jeho délce (kousek přes hodinu) na pováženou.
Metody, jakými Triumfální centrum víry (odnož Word of Faith) a jemu podobé organizace využívají slabosti různě narušených lidí si v ničem nezadají s metodami NSDAP nebo Al-Kajdy, a samotná existence těchto organizací je pro mě dostatečným důkazem toho, že Bůh buď neexistuje, nebo je zlý, pokud tohle dovolí.
Pokud umíte anglicky, dostane se vám téhož v ryzejší podobě ve filmu Jesus Camp. Pokud se na toto téma chcete dobře neobjektivně pobavit, pak vám doporučuji Billa Mahera ve filmu Religulous.
P.S: Od jednoho z těch nebohých psychicky zneužívaných jsem se dozvěděl, že organizace, o které je ta současná část filmu, je jiná organizace, než ke které Nvotová chodila do školy. Jako kdyby to nebylo jedno...
Výměna [Changeling] - 80%
V roce 1928 zmizel v Los Angeles malý syn Christine Collinsové (Angelina Jolie). Syn se za pět měsíců našel, ale Christine je upřímně přesvědčena, že to není její syn, ačkoliv policie a chlapec tvrdí opak.
Clint Eastwood je Bůh. Člověk by očekával, že ve svých 78 letech neudrží moč, natož myšlenku, a on pořád točí skvělé filmy, možná by se dokonce dalo říct "čím dál skvělejší".
Výměna je zajímavá tím, že jde o film na motivy skutečných událostí, a ačkoliv trailer vypadá, jako by šlo pouze o osud Christine a jejího syna, film má ještě jednu nebo dvě další důležité dějové linie, odvíjející se zcela jiným směrem, a je hezkým důkazem toho, že skutečnost je často bizarnější než nejšílenější fiktivní příběh.
Všichni dobře hrají (Angelina, John Malkovich v menší roli kněze, který jí věří, i několik méně známých herců), film je napínavý a překvapivý (pokud celou story předem neznáte, o čemž pochybuji) a především vypadá, jako že byl natočený v naprosté pohodě a byla to naprostá brnkačka. Což rozhodně není pravda, protože je v něm například spousta složitých digitálních triků (m.j. vytváření dobového Los Angeles a odstraňování Angelininých tetování).
Vadilo mi pouze to, že film občas sklouzne do nějaké přesně vymezené hollywoodské škatulky - například když je Christine uvězněna na psychiatrii, mezi zlé doktory a podmračené sestry, je vám úplně přesně jasné, co a jak se zde příštích 15 minut bude dít - a také se to děje. Je to trochu škoda, protože většina filmu je originální, netuctová a především nepředvídatelná.
Clint Eastwood je Bůh. Člověk by očekával, že ve svých 78 letech neudrží moč, natož myšlenku, a on pořád točí skvělé filmy, možná by se dokonce dalo říct "čím dál skvělejší".
Výměna je zajímavá tím, že jde o film na motivy skutečných událostí, a ačkoliv trailer vypadá, jako by šlo pouze o osud Christine a jejího syna, film má ještě jednu nebo dvě další důležité dějové linie, odvíjející se zcela jiným směrem, a je hezkým důkazem toho, že skutečnost je často bizarnější než nejšílenější fiktivní příběh.
Všichni dobře hrají (Angelina, John Malkovich v menší roli kněze, který jí věří, i několik méně známých herců), film je napínavý a překvapivý (pokud celou story předem neznáte, o čemž pochybuji) a především vypadá, jako že byl natočený v naprosté pohodě a byla to naprostá brnkačka. Což rozhodně není pravda, protože je v něm například spousta složitých digitálních triků (m.j. vytváření dobového Los Angeles a odstraňování Angelininých tetování).
Vadilo mi pouze to, že film občas sklouzne do nějaké přesně vymezené hollywoodské škatulky - například když je Christine uvězněna na psychiatrii, mezi zlé doktory a podmračené sestry, je vám úplně přesně jasné, co a jak se zde příštích 15 minut bude dít - a také se to děje. Je to trochu škoda, protože většina filmu je originální, netuctová a především nepředvídatelná.
7.1.09
Ocas Ještěrky - 20%
Opravdu není snadné vyprávět, o čem je film Ivo Trajkova Ocas ještěrky. A i kdybych se odvážil to sepsat, jistě by mi záhy někdo vysvětlil, že jsem prd pochopil, a že to vlastně bylo o něčem jiném. Takže si radši přečtěte synopsi na oficiálních stránkách. Stojí tam např. o hlavním hrdinovi toto:
Vnitřní (a vlastně nereflektovaný) spor a trápení ústřední postavy se odehrává často v rituálech, symbolických opakováních, že cesta k poznání sebe sama je nejen plná nejistoty, ale probíhá často nevědomě, v každodenních situacích mnohých pokušení a ztajených [sic] zkoušek. (Je-li možné odkázat k analogickým postupům, pak jistě ke struktuře motivů a situací v Kieslowského filmech.)
Já bych stručněji napsal, že hlavní hrdina je loser a kokot. Narozdíl od Kieslowského.
Ocas ještěrky je "art-film" v tom nejhorším možném, urážlivém smyslu slova. Je to dílo filmaře, který má vyšší cíle a domnívá se, že jeho tvorba má vyšší poslání, ale přitom by neuměl srozumitelně odvyprávět ani příjezd vlaku do nádraží a "art-postupy", které používá, nejenže už dávno nejsou originální, ale řada z nich je dnes již natolik zprofanovaná, že jejich pouhá přítomnost v normálním filmu bývá často používána jako parodický prvek. Ale on to neví. Nebo to snad ví a skutečně si říká: "Proženu to modrozeleným filtrem jako z Matrixu nebo Underworldu nebo Smrtonosné pasti 4 (nebo 20 dalších filmů) a tím to získá větší pocit odcizenosti NO TO JE BOMBA TO KOUKÁTE ČESKÉHO LVA SEM!!!"...???
Jeden z hrdinů se jmenuje Gabriel, chodí do klubu "klubangel.cz", má bílé oblečení, umí se teleportovat, občas má křídla a předpovídá těhotenství a smrt. Z toho si inteligentnější divák možná má odvodit, že by teoreticky mohlo jít o nějakou nadpřirozenou postavu...
Pokud vám trailer připadá "trochu nudný", pak film samotný je ještě mnohem nudnější, neděje se v něm většinu času vůbec nic, herci (většinou dost nešťastně obsazení) na sebe divně koukají a občas řeknou náhodnou větu nebo udělají náhodný pohyb, a do toho hraje instrumentální hudba, která zní jako kdyby si někdo v obchodě s hudebními nástroji před koupí zkoušel nový syntezátor.
Ocas ještěrky vypadá úplně přesně jako dílo člověka, který zplodil následující text a myslel ho vážně:
V postprodukčním procesu byl při barevných korekcích posunut obraz do chladného, modro-tyrkysového tónování, podpořeného "studeným" světlem v první třetině filmu, do kterého se postupně dostanou "teplejší" zdroje světla, až k přeměně k vyloženě teplému svícení, jako výraznému kontrastu uvnitř takto chladného obrazu. Jedině poslední scéna, prezentující ono skutečné osvobození hlavní postavy, tedy "pravé probuzení" je odlišena od chladného tónování. Barvy kostýmů, i když jsou v opačném žluto-červeném spektru jsou viditelně desaturované přítomností chladného filtru, a nabývají na sytosti až v průběhu vyprávění, aby tak podpořily komplexní barevnou koncepci filmu. Výjimku tvoří Gabriel, oblečený naopak do neutrálních až chladnějších barev, které splývání [sic] s pozadím. Kulisou první poloviny příběhu je velkoměsto, pojímané jako geometrický svět ve kterém vládne pravý úhel, zatímco pozadí druhé poloviny je světem vesnice a městečka, tedy opak. To vše jsou ale jen nástroje, které by měli [sic] sloužit svému cíli. Rád bych tedy navázal na něco, co lze nejlépe vystihnout termínem "the art of storytelling" v té nejlepší tradici vyprávění "příběhů obyčejných lidí" nenásilně "neobyčejným" způsobem jak jí známe z francouzského filmu, i s jeho vysokými nároky na styl a "cinematičnost". Cílem byl tedy vznik kultivovaného snímku s parametry "art-filmu", avšak určeného mnohem širšímu diváckému okruhu.
Za sebe musím pouze konstatovat, že jsem viděl francouzský film Asterix na olympijských hrách a nic takového v něm nebylo.
Vnitřní (a vlastně nereflektovaný) spor a trápení ústřední postavy se odehrává často v rituálech, symbolických opakováních, že cesta k poznání sebe sama je nejen plná nejistoty, ale probíhá často nevědomě, v každodenních situacích mnohých pokušení a ztajených [sic] zkoušek. (Je-li možné odkázat k analogickým postupům, pak jistě ke struktuře motivů a situací v Kieslowského filmech.)
Já bych stručněji napsal, že hlavní hrdina je loser a kokot. Narozdíl od Kieslowského.
Ocas ještěrky je "art-film" v tom nejhorším možném, urážlivém smyslu slova. Je to dílo filmaře, který má vyšší cíle a domnívá se, že jeho tvorba má vyšší poslání, ale přitom by neuměl srozumitelně odvyprávět ani příjezd vlaku do nádraží a "art-postupy", které používá, nejenže už dávno nejsou originální, ale řada z nich je dnes již natolik zprofanovaná, že jejich pouhá přítomnost v normálním filmu bývá často používána jako parodický prvek. Ale on to neví. Nebo to snad ví a skutečně si říká: "Proženu to modrozeleným filtrem jako z Matrixu nebo Underworldu nebo Smrtonosné pasti 4 (nebo 20 dalších filmů) a tím to získá větší pocit odcizenosti NO TO JE BOMBA TO KOUKÁTE ČESKÉHO LVA SEM!!!"...???
Jeden z hrdinů se jmenuje Gabriel, chodí do klubu "klubangel.cz", má bílé oblečení, umí se teleportovat, občas má křídla a předpovídá těhotenství a smrt. Z toho si inteligentnější divák možná má odvodit, že by teoreticky mohlo jít o nějakou nadpřirozenou postavu...
Pokud vám trailer připadá "trochu nudný", pak film samotný je ještě mnohem nudnější, neděje se v něm většinu času vůbec nic, herci (většinou dost nešťastně obsazení) na sebe divně koukají a občas řeknou náhodnou větu nebo udělají náhodný pohyb, a do toho hraje instrumentální hudba, která zní jako kdyby si někdo v obchodě s hudebními nástroji před koupí zkoušel nový syntezátor.
Ocas ještěrky vypadá úplně přesně jako dílo člověka, který zplodil následující text a myslel ho vážně:
V postprodukčním procesu byl při barevných korekcích posunut obraz do chladného, modro-tyrkysového tónování, podpořeného "studeným" světlem v první třetině filmu, do kterého se postupně dostanou "teplejší" zdroje světla, až k přeměně k vyloženě teplému svícení, jako výraznému kontrastu uvnitř takto chladného obrazu. Jedině poslední scéna, prezentující ono skutečné osvobození hlavní postavy, tedy "pravé probuzení" je odlišena od chladného tónování. Barvy kostýmů, i když jsou v opačném žluto-červeném spektru jsou viditelně desaturované přítomností chladného filtru, a nabývají na sytosti až v průběhu vyprávění, aby tak podpořily komplexní barevnou koncepci filmu. Výjimku tvoří Gabriel, oblečený naopak do neutrálních až chladnějších barev, které splývání [sic] s pozadím. Kulisou první poloviny příběhu je velkoměsto, pojímané jako geometrický svět ve kterém vládne pravý úhel, zatímco pozadí druhé poloviny je světem vesnice a městečka, tedy opak. To vše jsou ale jen nástroje, které by měli [sic] sloužit svému cíli. Rád bych tedy navázal na něco, co lze nejlépe vystihnout termínem "the art of storytelling" v té nejlepší tradici vyprávění "příběhů obyčejných lidí" nenásilně "neobyčejným" způsobem jak jí známe z francouzského filmu, i s jeho vysokými nároky na styl a "cinematičnost". Cílem byl tedy vznik kultivovaného snímku s parametry "art-filmu", avšak určeného mnohem širšímu diváckému okruhu.
Za sebe musím pouze konstatovat, že jsem viděl francouzský film Asterix na olympijských hrách a nic takového v něm nebylo.
3.1.09
Podivuhodný případ Benjamina Buttona [Curious Case Of Benjamin Button] - 100%
Benjamin Button (Brad Pitt) se narodil narodil v New Orleans té noci, kdy skončila (první) světová válka. Už od narození ale byl jiný než ostatní. Narodil se totiž jako vrásčitý stařec a během svého života mládl a mládl. Přesněji řečeno, Benjaminova tělesná schránka mládne, zatímco psychicky se vyvíjí přesně tak, jak by měl. A jak se dá žít takový život? To se dozvíme během téměř tříhodinového filmu.
Pokud se Benjamin Button nějakému recenzentovi nelíbí, je velice snadné napsat na něj zdrcující recenzi a dá se napsat velice vtipně. Bohužel, mně se Benjamin Button velice líbil, takže mě teď čeká těžší a méně zábavný úkol...
Film sleduje opravdu celý Benjaminův život, od začátku do konce (nebo od konce do začátku?). Samozřejmě z něj bylo nutno vybrat jen ty nejzásadnější okamžiky a lidi, kteří formovali Benjaminovu osobnost a názory. Od jeho adoptivní matky, černošky Queenie (pravé rodiče nepoznal) přes obyvatele v domově důchodců, kde vyrůstal, až po Daisy (Cate Blanchettová), jeho osudovou životní lásku.
Není možné nesrovnávat tento film s Forrestem Gumpem. Oba vznikly podle literární předlohy (Fitzgeraldova kratičká povídka ale nemá s filmem téměř nic společného a hlavní hrdina v ní mládne i mentálně), oba zachycují dlouhé období v životě "výjimečného prosťáčka", oba jsou slzopudné a oba představují revoluci ve filmové technologii (o tom záhy). A k oběma napsal scénář stejný člověk, Eric Roth.
Forresta i Benjamina považuji za výjimečně vydařené filmy, ale každého z jiných důvodů. Je velice zajímavé sledovat, jak oba filmy obsahují velmi podobné elementy, ale v rukou jiného režiséra je výsledný efekt úplně jiný. Nepíšu "opačný", ale prostě úplně jiný.
Zatímco Zemeckis vyprávěl Forresta Gumpa jako roztomilou pohádku (i roztomilé pohádky mohou být chvílemi smutné!), David Fincher většinu Benjamina Buttona vypráví věcně, jako kdybychom se dívali na životopis někoho, kdo se později proslavil jako nepříliš významný politik, vynálezce nějaké vakcíny, nebo něco podobného. Fascinující je skutečnost, že tímto věcným způsobem vypráví děj, který je nepravděpodobný, pohádkový, plný symbolů a magický! Celý Benjamin Button je také velmi temný. Občas je v něm nějaký vtípek, ale pochmurnost byla tak všeobjímající, že jsem podvědomě stále očekával, že v příští scéně někdo někomu vyndá vnitřnosti a sní je, nebo aspoň někdo začne zběsila řvát a v zoufalství mlátit hlavou o zeď. Ale ne. Film plyne dál, většina jeho postav je zamlklá a klidná, a do toho téměř podprahově zní vrcholně originální hypnotická hudba Alexandra Desplata.
A to je asi výčitka, která bude na Fincherovu adresu v souvislosti s Benjaminem Buttonem adresována nejčastěji: Film působí na první pohled velice chladně a odtažitě. Hrdinové jako kdyby vůbec neprojevovali své emoce. Pokud by šlo o něčí režijní debut, byl bych na pochybách, zda jde opravdu o záměr. Ale vzhledem k předchozí Fincherově tvorbě nepochybuji o tom, že o záměr jde. Když někdo jednou prostou větou fatálně změní život někoho jiného, a tomu se jen na zlomek vteřiny mihne cosi v obličeji, je to skoro působivější, než když ve Forrestu Gumpovi někdo naplno pláče a k tomu burácejí tklivé smyčce.
Čímž se plynule dostáváme k tomu, že by Benjamin Button dopadl naprosto katastrofálně, kdyby v něm nebyli skvělí herci a naprosto dokonalé triky. Byl to obrovský risk, ale naštěstí to vyšlo a přinejmenším Pitt a Blanchettová předvádějí své životní výkony. Hrají své postavy v rozmezí mnoha desetiletí a Pitt navíc musí hrát dítě v tělě starce a naopak. Ani na sekundu jim nepřestanete věřit. Ani na sekundu si neříkáte "ten Brad Pitt je dobře namaskovaný" - ale prostě vidíte na plátně mladého nebo starého člověka. Naprosto nemáte šanci poznat, že ve více než třetině filmu vůbec nevidíte Pitta, nýbrž jiné herce, na jejichž těle je namontována digitální stará/mladá mladá hlava Pitta, počítačem animovaná podle jeho reálné mimiky, natočené zvlášť ve speciálním studiu. Dlouhý rozhovor o tom je například zde, ale hlavní je, že to vypadá naprosto věrně a asi milionkrát lépe, než cokoliv v Beowulfovi. Vlastně je to tak dobré, že Benjamin Button možná toho Oscara za triky nedostane, protože si spousta akademiků neuvědomí, co všechno musely být triky, a že ve filmu nehraje žádný stařeček, který náhodou vypadá jako Pitt...
Čímž se dostáváme k další důležité věci, a to k Fincherovu pověstnému perfekcionismu, který je v případě tohoto filmu dohnán téměř ad absurdum. Nejde jen o triky s mládnutím/stárnutím. V tomto filmu je vlastně všechno trik, protože každý záběr vypadá jako něco snového. Stíny a barvy jsou trochu příliš výrazné, hloubka obrazu je trochu nepřirozená, detaily jsou trochu příliš ostré... Ne, to nejsou nechtěné artefakty vzniklé při natáčení digitální kamerou. To je pečlivě naplánovaný a bezchybně zrealizovaný unikátní "look". Každá sekunda filmu je tak dokonalá, že z toho téměř jde strach, a opět - na někoho to může působit negativně, "chladně" a "odtažitě".
Nejdůležitější ale je, že mě Benjamin Button neokouzlil proto, že jde o trikový film a o fantasy. Je to především skica o životě, který - byť není věčný - může přesto být naplněný. Bizarní Benjaminovo mládnutí je samozřejmě použito k pár unikátním zápletkám a ke zvýraznění motivu "těžkého soužití osudových milenců", ale není to to nejdůležitější. Ty nejlépe fungující scény vycházejí prostě z toho, že lidé, kteří nejsou hloupí, dělají věci, které nejsou hloupé, a my chápeme jejich pohnutky nebo nerozhodnost, soucítíme s nimi a buď jim závidíme, nebo jsme rádi, že jsme na tom líp, než oni. A to je - pokud si dobře pamatuji - pointa toho, proč filmy existují.
Samozřejmě si můžete myslet, že jsem z Benjamina Buttona naměkko proto, že jsem nedávno oslavil čtyřicítku a tudíž na mě doléhá, že už mám třetinku života pomalu za sebou. To je vaše svaté právo a já vám ho nemůžu vzít. A vy mi zase nemůžete vzít zážitek z tohohle filmu. Takže tak...
P.S: Fakt se v tomhle případě vykašlete na ten existující DVDRIP a jděte na to do kina. Tenhle film si zaslouží velké plátno, nejkvalitnější zvuk a ničím nerušenou pozornost.
Pokud se Benjamin Button nějakému recenzentovi nelíbí, je velice snadné napsat na něj zdrcující recenzi a dá se napsat velice vtipně. Bohužel, mně se Benjamin Button velice líbil, takže mě teď čeká těžší a méně zábavný úkol...
Film sleduje opravdu celý Benjaminův život, od začátku do konce (nebo od konce do začátku?). Samozřejmě z něj bylo nutno vybrat jen ty nejzásadnější okamžiky a lidi, kteří formovali Benjaminovu osobnost a názory. Od jeho adoptivní matky, černošky Queenie (pravé rodiče nepoznal) přes obyvatele v domově důchodců, kde vyrůstal, až po Daisy (Cate Blanchettová), jeho osudovou životní lásku.
Není možné nesrovnávat tento film s Forrestem Gumpem. Oba vznikly podle literární předlohy (Fitzgeraldova kratičká povídka ale nemá s filmem téměř nic společného a hlavní hrdina v ní mládne i mentálně), oba zachycují dlouhé období v životě "výjimečného prosťáčka", oba jsou slzopudné a oba představují revoluci ve filmové technologii (o tom záhy). A k oběma napsal scénář stejný člověk, Eric Roth.
Forresta i Benjamina považuji za výjimečně vydařené filmy, ale každého z jiných důvodů. Je velice zajímavé sledovat, jak oba filmy obsahují velmi podobné elementy, ale v rukou jiného režiséra je výsledný efekt úplně jiný. Nepíšu "opačný", ale prostě úplně jiný.
Zatímco Zemeckis vyprávěl Forresta Gumpa jako roztomilou pohádku (i roztomilé pohádky mohou být chvílemi smutné!), David Fincher většinu Benjamina Buttona vypráví věcně, jako kdybychom se dívali na životopis někoho, kdo se později proslavil jako nepříliš významný politik, vynálezce nějaké vakcíny, nebo něco podobného. Fascinující je skutečnost, že tímto věcným způsobem vypráví děj, který je nepravděpodobný, pohádkový, plný symbolů a magický! Celý Benjamin Button je také velmi temný. Občas je v něm nějaký vtípek, ale pochmurnost byla tak všeobjímající, že jsem podvědomě stále očekával, že v příští scéně někdo někomu vyndá vnitřnosti a sní je, nebo aspoň někdo začne zběsila řvát a v zoufalství mlátit hlavou o zeď. Ale ne. Film plyne dál, většina jeho postav je zamlklá a klidná, a do toho téměř podprahově zní vrcholně originální hypnotická hudba Alexandra Desplata.
A to je asi výčitka, která bude na Fincherovu adresu v souvislosti s Benjaminem Buttonem adresována nejčastěji: Film působí na první pohled velice chladně a odtažitě. Hrdinové jako kdyby vůbec neprojevovali své emoce. Pokud by šlo o něčí režijní debut, byl bych na pochybách, zda jde opravdu o záměr. Ale vzhledem k předchozí Fincherově tvorbě nepochybuji o tom, že o záměr jde. Když někdo jednou prostou větou fatálně změní život někoho jiného, a tomu se jen na zlomek vteřiny mihne cosi v obličeji, je to skoro působivější, než když ve Forrestu Gumpovi někdo naplno pláče a k tomu burácejí tklivé smyčce.
Čímž se plynule dostáváme k tomu, že by Benjamin Button dopadl naprosto katastrofálně, kdyby v něm nebyli skvělí herci a naprosto dokonalé triky. Byl to obrovský risk, ale naštěstí to vyšlo a přinejmenším Pitt a Blanchettová předvádějí své životní výkony. Hrají své postavy v rozmezí mnoha desetiletí a Pitt navíc musí hrát dítě v tělě starce a naopak. Ani na sekundu jim nepřestanete věřit. Ani na sekundu si neříkáte "ten Brad Pitt je dobře namaskovaný" - ale prostě vidíte na plátně mladého nebo starého člověka. Naprosto nemáte šanci poznat, že ve více než třetině filmu vůbec nevidíte Pitta, nýbrž jiné herce, na jejichž těle je namontována digitální stará/mladá mladá hlava Pitta, počítačem animovaná podle jeho reálné mimiky, natočené zvlášť ve speciálním studiu. Dlouhý rozhovor o tom je například zde, ale hlavní je, že to vypadá naprosto věrně a asi milionkrát lépe, než cokoliv v Beowulfovi. Vlastně je to tak dobré, že Benjamin Button možná toho Oscara za triky nedostane, protože si spousta akademiků neuvědomí, co všechno musely být triky, a že ve filmu nehraje žádný stařeček, který náhodou vypadá jako Pitt...
Čímž se dostáváme k další důležité věci, a to k Fincherovu pověstnému perfekcionismu, který je v případě tohoto filmu dohnán téměř ad absurdum. Nejde jen o triky s mládnutím/stárnutím. V tomto filmu je vlastně všechno trik, protože každý záběr vypadá jako něco snového. Stíny a barvy jsou trochu příliš výrazné, hloubka obrazu je trochu nepřirozená, detaily jsou trochu příliš ostré... Ne, to nejsou nechtěné artefakty vzniklé při natáčení digitální kamerou. To je pečlivě naplánovaný a bezchybně zrealizovaný unikátní "look". Každá sekunda filmu je tak dokonalá, že z toho téměř jde strach, a opět - na někoho to může působit negativně, "chladně" a "odtažitě".
Nejdůležitější ale je, že mě Benjamin Button neokouzlil proto, že jde o trikový film a o fantasy. Je to především skica o životě, který - byť není věčný - může přesto být naplněný. Bizarní Benjaminovo mládnutí je samozřejmě použito k pár unikátním zápletkám a ke zvýraznění motivu "těžkého soužití osudových milenců", ale není to to nejdůležitější. Ty nejlépe fungující scény vycházejí prostě z toho, že lidé, kteří nejsou hloupí, dělají věci, které nejsou hloupé, a my chápeme jejich pohnutky nebo nerozhodnost, soucítíme s nimi a buď jim závidíme, nebo jsme rádi, že jsme na tom líp, než oni. A to je - pokud si dobře pamatuji - pointa toho, proč filmy existují.
Samozřejmě si můžete myslet, že jsem z Benjamina Buttona naměkko proto, že jsem nedávno oslavil čtyřicítku a tudíž na mě doléhá, že už mám třetinku života pomalu za sebou. To je vaše svaté právo a já vám ho nemůžu vzít. A vy mi zase nemůžete vzít zážitek z tohohle filmu. Takže tak...
P.S: Fakt se v tomhle případě vykašlete na ten existující DVDRIP a jděte na to do kina. Tenhle film si zaslouží velké plátno, nejkvalitnější zvuk a ničím nerušenou pozornost.
Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám [How To Lose Friends And Alienate People] - 40%
Sidney Young je mladý, nespoutaný, nevycválaný, britský bulvární pisálek. Dostane velkou šaanci ve velkém newyorském časopise, kde má mít na starosti klepy o hollywoodských hvězdách. Bohužel, jeho nevycválanost a absence servítků nenachází pochopení u konformního šéfa (Jeff Bridges) - byť tento byl před dvaceti lety jako Sidney. Další problém spočívá v Sidneyho ne-zcela-pochopitelném love/hate vztahu s editorkou (Kirsten Dunstová) a v jeho touze po sexu s mladou hvězdičkou (Megan Foxová).
Tento film má svým námětem hodně společného s vydařeným Ďábel nosí Pradu. Podobně jako Ďábel nosí Pradu vznikl i tento film na motivy autobiografické knihy skutečného člověka. Rozdíly jsou pouze v tom, že se odehrává ve světě filmu a showbyznysu místo ve světě módy, a že není dobrý.
Simon Pegg (brzy ho uvidíme jako mladého Scottyho v novém Star Treku) je velmi zdatný komik a v tomto filmu se velmi snaží, což je chvályhodné, protože téměř nesleze z plátna. Bohužel, Dunstová je slabší, Bridgesova role je pouhé cameo a Megan Foxová, ať je jakkoliv hot, hraje v tomto filmu dost hrozně.
Úplně nejzákladnějším problémem této komedie ovšem je námět a scénář. Nepopírám, že jsem se dočkal několika fajnových hlášek (přejatých doslova z knihy?) a několika scén s dobrým komediálním timingem. Hlavní hrdina se ale od začátku chová jako debil, místy jako vyloženě zlý a zákeřný debil, a divák nemá nejmenší důvod, proč by mu měl fandit dříve než v posledních pěti minutách, kdy z ničeho nic přestane být debil. Tón filmu velmi divoce osciluje mezi několika polohami od seriózní romance po grotesku a v nejednom okamžiku jsem zíral na nečekané zvraty s otevřenou pusou a říkal jsem si, jestli omylem promítač nevynechal pár vteřin nebo minut filmu. Některé velmi zásadní scény totiž ve filmu vůbec nejsou, nebo jsou odbyty zběžnou montáží, zatímco v jiných okamžicích se film strašně vleče a ne-moc-dobrý režisér (dosud točící televizní seriály) se dlouhé minuty babrá v komediálních situacích, které přestanou být vtipné už po pár sekundách, nebo nikdy vtipé nebyly. Extrémně talentovaný režisér by mohl v této situaci ledacos zachránit, ale Robert B. Weide jím není.
Ale humor je subjektivní, že ano...
Tento film má svým námětem hodně společného s vydařeným Ďábel nosí Pradu. Podobně jako Ďábel nosí Pradu vznikl i tento film na motivy autobiografické knihy skutečného člověka. Rozdíly jsou pouze v tom, že se odehrává ve světě filmu a showbyznysu místo ve světě módy, a že není dobrý.
Simon Pegg (brzy ho uvidíme jako mladého Scottyho v novém Star Treku) je velmi zdatný komik a v tomto filmu se velmi snaží, což je chvályhodné, protože téměř nesleze z plátna. Bohužel, Dunstová je slabší, Bridgesova role je pouhé cameo a Megan Foxová, ať je jakkoliv hot, hraje v tomto filmu dost hrozně.
Úplně nejzákladnějším problémem této komedie ovšem je námět a scénář. Nepopírám, že jsem se dočkal několika fajnových hlášek (přejatých doslova z knihy?) a několika scén s dobrým komediálním timingem. Hlavní hrdina se ale od začátku chová jako debil, místy jako vyloženě zlý a zákeřný debil, a divák nemá nejmenší důvod, proč by mu měl fandit dříve než v posledních pěti minutách, kdy z ničeho nic přestane být debil. Tón filmu velmi divoce osciluje mezi několika polohami od seriózní romance po grotesku a v nejednom okamžiku jsem zíral na nečekané zvraty s otevřenou pusou a říkal jsem si, jestli omylem promítač nevynechal pár vteřin nebo minut filmu. Některé velmi zásadní scény totiž ve filmu vůbec nejsou, nebo jsou odbyty zběžnou montáží, zatímco v jiných okamžicích se film strašně vleče a ne-moc-dobrý režisér (dosud točící televizní seriály) se dlouhé minuty babrá v komediálních situacích, které přestanou být vtipné už po pár sekundách, nebo nikdy vtipé nebyly. Extrémně talentovaný režisér by mohl v této situaci ledacos zachránit, ale Robert B. Weide jím není.
Ale humor je subjektivní, že ano...
Humor a vkus jsou relativní
Jak co na člověka působí, to je obrovským způsobem závislé na okolnostech, souvislostech a informovanosti.
Například kdybych někde vystavil tuto fotografii před týdnem, tak na tom nebude vůbec nic ani trochu vtipného nebo nechutného...
Například kdybych někde vystavil tuto fotografii před týdnem, tak na tom nebude vůbec nic ani trochu vtipného nebo nechutného...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)