Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne
Ben Carson (Kiefer Sutherland) je bývalý newyorský detektiv, který odešel od policie poté, co díky němu zemřel kolega. Teď má problémy s pitím, s prášky, se zaměstnáním a se svou bývalou ženou (a dvěma dětmi), ke které by se chtěl vrátit. Přijme dočasnou práci nočního hlídače, která spočívá v tom, že každé dvě hodiny musí projít obrovskou budovu luxusního obchodního domu, která před pěti lety vyhořela a od té doby se v ní "na nic nesáhlo" (kvůli nějakým problémům s pojišťovnou). Ben ale netuší, že zrcadla v této budově jsou posedlá démony...
Posedlá zrcadla jsou samozřejmě dalším remakem asijského hororu (moc nám toho už nezbývá - možná ještě posedlé zubní kartáčky a záchodová prkýnka) a bohužel jsou odstrašujícím příkladem, jak takové remaky nenatáčet. Alexandre Aja (Noc s nabroušenou břitvou, Hory mají oči) je poměrně zručný řemeslník, některé jeho vizuální nápady jsou přinejmenším roztomilé a pár explicitních scén je správně hardcore (utržená čelist, popáleniny třetího stupně atd.) - ale toho všeho je na skoro dvouhodinový film zatraceně málo.
Doslova průser je totiž námět a scénář Zrcadel. Vůbec nikdo ze zúčastněných (živých i neživých) v něm totiž nedodržuje jakoukoliv logiku, ať už obecnou nebo interní filmovou. Proto netušíme, jestli někdo právě projevil demenci nebo genialitu, netušíme, co vlastně duchové v zrcadlech mohou a nemohou dělat, a někdy od poloviny (téměř dvouhodinového!) filmu nám to začne být srdečně jedno, protože pochopíme, že tvůrci jen kupí náhodné scény na jednu hromadu a nemají v úmyslu to všechno nějak vysvětlit. Následně všichni herci působí trapně, i když se někteří upřímně snaží.
Ale vaše něžná polovička se k vám v kině tisknout bude, o tom žádná.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
10.9.08
8.9.08
Tobruk - 80%
Afrika, rok 1941. Hrstka českých vojáků stojí na "správné straně" (t.j. proti fašistům) a brání město Tobruk.
Druhý film Václava Marhoula je asi milionkrát lepší než jeho první film Mazaný Filip. Začal bych od toho, co mi na českých filmech vadí nejčastěji a čeho jsem se u Trobruku bál nejvíc:
Produkce a postprodukce Tobruku je naprosto profesionální, řemeslně téměř dokonalá a troufám si říct, že v českém měřítku nemá v porevolučních dobách obdoby. I když byl Tobruk drahý, bylo jasné, že jeho rozpočet je jen zlomkem rozpočtů běžného hollywoodského "historického válečného filmu". Přesto se s komornějšími z nich může Tobruk směle měřit - a věřte mi, že něco takového píšu velmi zřídka.
Exteriéry, kulisy, kostýmy, dopravní prostředky, rekvizity - to všechno snese srovnání s podobnými, ne-úplně-nejdražšími hollywoodskými projekty (a všechno to vypadá o dost přesvědčivěji než v Tmavomodrém světě). Velmi slušná je i práce kamery, triky, zahraniční vojáci skutečně mluvící anglicky se správnými přízvuky, ale ze všeho nejvíce bych chtěl vyzdvihnout zvukový mix, protože něco tak kvalitního a nápaditého jsem opravdu zatím neslyšel v žádném českém filmu (doporučuji odstavec o zvuku v mé recenzi Temného rytíře - ledacos z toho platí i o Tobruku, který byl asi stokrát lacinější).
V bezvýhradném nadšení z Tobruku mi zabránilo jen pár "drobností" jako námět, scénář a režie...
Film je poskládán ze střípků, zachycujících běžný život vojáků za války. Bojové scény v něm sice nechybí, ale rozhodně nejsou těžištěm filmu (na to opravdu tvůrci peníze neměli). Těžiště filmu - obávám se - neexistuje. Sledujeme výjevy z výcviku, výjevy z boje, výjevy z opušťáku ve městě, výjevy z občasných velmi tragických událostí, ale vždy to jsou pouze výjevy. Snad tucetkrát jsem se přistihl, že se mi líbily první sekundy nějaké zajímavé scény, těšil jsem se, o co v ní půjde, jak bude rozvinuta, a ona byla najednou useknuta (doslova useknuta po pár vteřinách, než se stačila pořádně rozjet kvalitní hudba na soundtracku) a následoval zárodek nějaké úplně jiné scény odjinud. Bylo to natolik rušivé, že snad muselo jít o nějaký dramatický záměr - schválně podávat válku jen jako směs střípků, které nijak nezapadají do celkového obrazu...??? OK, mohl to být záměr, ale záměr, který mi nedělal radost a po hodině filmu mi začal připaat zněčně fádní a předvídatelný.
Každopádně, výše uvedené znamená, že film vlastně nemá žádného hrdinu, ale sledujeme opravdu jen skupinku pár anonymních vojáků (což je ještě podpořeno tím, že naprostá většina herců je neznámá). Jeden z nich se na pár hodin ztratí v poušti, jiný z nich je žid a nelíbí se mu, že ho ostatní neberou jako plnohodnotného partnera, jeden z velitelů je tak trochu svině, ale nic z toho není nijak zúročeno, nic z toho nevyplyne, film nám to oznámí a dál nic...
Výsledkem je bohužel to, že kdyby byl film o půl hodiny kratší nebo o půl hodiny delší, bylo by to úplně jedno. Zcela podle mého očekávání končí na naprosto náhodném místě, po jisté tragické události, které předcházelo několik jiných tragických událostí a po které jistě následovalo mnoho dalších tragických událostí. Ale o těch se nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, jak vlastně probíhalo a dopadlo to obléhání Tobruku, protože o tom tento film rozhodně není! Je to opravdu - opekuji to radši znovu - "jen" hrstka profesionálně natočených střípků ze života anonymních vojáků na frontě.
Podobně jako u Máje bych byl velice rád, kdyby vznikl nějaký film, který by Václav Marhoul produkoval a nechal ho napsat a režírovat někoho jiného (u Máje to ovšem platilo jen o kameře, u Tobruku o všech jeho technických apektech). Tobruk rozhodně není prohra a opravdu je to film, srovnatelný co do měřítka a profesionality se světovou produkcí, ale pár minut po jeho skončení jsem si z něj pamatoval jen dvě přibližně minutové scény a znovu bych ho rozhodně vidět nechtěl.
Druhý film Václava Marhoula je asi milionkrát lepší než jeho první film Mazaný Filip. Začal bych od toho, co mi na českých filmech vadí nejčastěji a čeho jsem se u Trobruku bál nejvíc:
Produkce a postprodukce Tobruku je naprosto profesionální, řemeslně téměř dokonalá a troufám si říct, že v českém měřítku nemá v porevolučních dobách obdoby. I když byl Tobruk drahý, bylo jasné, že jeho rozpočet je jen zlomkem rozpočtů běžného hollywoodského "historického válečného filmu". Přesto se s komornějšími z nich může Tobruk směle měřit - a věřte mi, že něco takového píšu velmi zřídka.
Exteriéry, kulisy, kostýmy, dopravní prostředky, rekvizity - to všechno snese srovnání s podobnými, ne-úplně-nejdražšími hollywoodskými projekty (a všechno to vypadá o dost přesvědčivěji než v Tmavomodrém světě). Velmi slušná je i práce kamery, triky, zahraniční vojáci skutečně mluvící anglicky se správnými přízvuky, ale ze všeho nejvíce bych chtěl vyzdvihnout zvukový mix, protože něco tak kvalitního a nápaditého jsem opravdu zatím neslyšel v žádném českém filmu (doporučuji odstavec o zvuku v mé recenzi Temného rytíře - ledacos z toho platí i o Tobruku, který byl asi stokrát lacinější).
V bezvýhradném nadšení z Tobruku mi zabránilo jen pár "drobností" jako námět, scénář a režie...
Film je poskládán ze střípků, zachycujících běžný život vojáků za války. Bojové scény v něm sice nechybí, ale rozhodně nejsou těžištěm filmu (na to opravdu tvůrci peníze neměli). Těžiště filmu - obávám se - neexistuje. Sledujeme výjevy z výcviku, výjevy z boje, výjevy z opušťáku ve městě, výjevy z občasných velmi tragických událostí, ale vždy to jsou pouze výjevy. Snad tucetkrát jsem se přistihl, že se mi líbily první sekundy nějaké zajímavé scény, těšil jsem se, o co v ní půjde, jak bude rozvinuta, a ona byla najednou useknuta (doslova useknuta po pár vteřinách, než se stačila pořádně rozjet kvalitní hudba na soundtracku) a následoval zárodek nějaké úplně jiné scény odjinud. Bylo to natolik rušivé, že snad muselo jít o nějaký dramatický záměr - schválně podávat válku jen jako směs střípků, které nijak nezapadají do celkového obrazu...??? OK, mohl to být záměr, ale záměr, který mi nedělal radost a po hodině filmu mi začal připaat zněčně fádní a předvídatelný.
Každopádně, výše uvedené znamená, že film vlastně nemá žádného hrdinu, ale sledujeme opravdu jen skupinku pár anonymních vojáků (což je ještě podpořeno tím, že naprostá většina herců je neznámá). Jeden z nich se na pár hodin ztratí v poušti, jiný z nich je žid a nelíbí se mu, že ho ostatní neberou jako plnohodnotného partnera, jeden z velitelů je tak trochu svině, ale nic z toho není nijak zúročeno, nic z toho nevyplyne, film nám to oznámí a dál nic...
Výsledkem je bohužel to, že kdyby byl film o půl hodiny kratší nebo o půl hodiny delší, bylo by to úplně jedno. Zcela podle mého očekávání končí na naprosto náhodném místě, po jisté tragické události, které předcházelo několik jiných tragických událostí a po které jistě následovalo mnoho dalších tragických událostí. Ale o těch se nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, jak vlastně probíhalo a dopadlo to obléhání Tobruku, protože o tom tento film rozhodně není! Je to opravdu - opekuji to radši znovu - "jen" hrstka profesionálně natočených střípků ze života anonymních vojáků na frontě.
Podobně jako u Máje bych byl velice rád, kdyby vznikl nějaký film, který by Václav Marhoul produkoval a nechal ho napsat a režírovat někoho jiného (u Máje to ovšem platilo jen o kameře, u Tobruku o všech jeho technických apektech). Tobruk rozhodně není prohra a opravdu je to film, srovnatelný co do měřítka a profesionality se světovou produkcí, ale pár minut po jeho skončení jsem si z něj pamatoval jen dvě přibližně minutové scény a znovu bych ho rozhodně vidět nechtěl.
6.9.08
Polské filmové plakáty
Většina z vás pravděpodobně už nepamatuje dobu, kdy byly zahraniční filmy, uváděné v našich kinech, opatřovány originálními českými plakáty (navrhovala je mj. i moje matka), které většinou neměly naprosto nic společného se svými zahraničními originály, po kterých jsme (v případě hollywoodských trháků) tenkrát všichni prahli.
Dnes je to naopak. Hollywoodské filmy u nás mají stejné plakáty jako v USA a já nostalgicky vzpomínám na ty úžasně bizarní komunistické a těstě-post-komunistické plakáty.
V Polsku naštěstí tato tradice přetrvává dodnes (nebo aspoň do relativně nedávné doby) a na Internetu je k vidění 50 nejlepších kousků.
UPDATE: Tady je spousta dalších. Je zajímavé, že tam lze najít několik různých polských plakátů pro tentýž film...
Dnes je to naopak. Hollywoodské filmy u nás mají stejné plakáty jako v USA a já nostalgicky vzpomínám na ty úžasně bizarní komunistické a těstě-post-komunistické plakáty.
V Polsku naštěstí tato tradice přetrvává dodnes (nebo aspoň do relativně nedávné doby) a na Internetu je k vidění 50 nejlepších kousků.UPDATE: Tady je spousta dalších. Je zajímavé, že tam lze najít několik různých polských plakátů pro tentýž film...
5.9.08
Slepé lásky - 80%
Slovenský dokument Juraje Lehotského pozůstává ze čtyř segmentů, které nás nechají nahlédnout do niter čtyř lidí (nebo párů), které spojuje zamilovanost a slepota.
Jde o velmi nápaditě a dobře řemeslně natočený film, obsahující velké množství působivých situací. Něco by se dobře výjimalo v nějaké podivnosti od Lynche, něco je jako z dobrého vtipného sitcomu a kupodivu to všechno sedí dohromady, i když se styl vyprávění zásadně mění (např. druhá epizoda vypráví celkem solidní příběh, za který by se nemusel stydět scenárista, zatímco třetí je naopak "pohledem na danou situaci").
V jednom okamžiku si tvůrci pustí fantazii na špacír a zasadí hrdiny do animované verneovky (má to své opodstatnění), ale jde jen o pár minut. Ve většině filmu jsem si ale uvědomoval, že buď musel být materiál velmi zručně sestříhán, nebo museli protagonisté chvílemi podávat herecké výkony - obojí je obdivuhodné a i když to může znamenat, že vlastně nejde úplně o "dokument", rozhodně mi to nevadilo.
Ať je žánr Slepých lásek jakýkoliv, rozhodně stojí za to je vidět.
P.S: Před filmem je krátký animovaný film o tom, jak se osudově protínají osudy čtyř žen. Na rozdíl od Slepých lásek je tento film plytký, předvídatelný a snažící se marně vzbuzovat dojem sofistikovanosti a hlubších myšlenek.
Jde o velmi nápaditě a dobře řemeslně natočený film, obsahující velké množství působivých situací. Něco by se dobře výjimalo v nějaké podivnosti od Lynche, něco je jako z dobrého vtipného sitcomu a kupodivu to všechno sedí dohromady, i když se styl vyprávění zásadně mění (např. druhá epizoda vypráví celkem solidní příběh, za který by se nemusel stydět scenárista, zatímco třetí je naopak "pohledem na danou situaci").
V jednom okamžiku si tvůrci pustí fantazii na špacír a zasadí hrdiny do animované verneovky (má to své opodstatnění), ale jde jen o pár minut. Ve většině filmu jsem si ale uvědomoval, že buď musel být materiál velmi zručně sestříhán, nebo museli protagonisté chvílemi podávat herecké výkony - obojí je obdivuhodné a i když to může znamenat, že vlastně nejde úplně o "dokument", rozhodně mi to nevadilo.
Ať je žánr Slepých lásek jakýkoliv, rozhodně stojí za to je vidět.
P.S: Před filmem je krátký animovaný film o tom, jak se osudově protínají osudy čtyř žen. Na rozdíl od Slepých lásek je tento film plytký, předvídatelný a snažící se marně vzbuzovat dojem sofistikovanosti a hlubších myšlenek.
1.9.08
Kauza Litviněnko [Бунт. Дело Литвиненко / Rebellion / Poisoned by Polonium: The Litvinenko File] - 60%
Shodou okolností platí o tomto ruském dokumentu téměř totéž, jako o dokumentu o Annii Leibovitzové, který jsem recenzoval nedávno.
Víte, kdo to byl Alexandr Litviněnko? Pokud to nevíte, pak pravděpodobně vůbec nemá smysl, abyste se na tento film dívali, protože jeho tvůrci vycházejí z toho, že víte, co se objevilo v médiích, a uvádějí to na pravou míru. Pokud vám Litviněnkovo jméno nic neříká, pak nebudete tušit, co se na plátně děje, a o čem to všichni ti lidé mluví.
Já rozhodně expert na Litviněnka nejsem - vím pouze, že byl perzekuován v Rusku, emigroval do Anglie, zde zemřel na otravu radioaktivitou a je velmi pravděpodobné, že byl zavražděn ruskou tajnou službou. To je všechno. Že před téměř deseti lety vybuchly v Rusku nějaké domy na sídlišti (důležitý element filmu), to si už téměř nepamatuji, natož abych znal detaily. A při takovémto objemu znalostí jsem byl z filmu nejednou zmaten, když se filmaři letmo zmiňovali o nějakých jménech, která by mi asi měla něco říkat, ale naprosto nic mi neříkala a jakékoliv vysvětlení, co to mělo být za lidi, film neposkytl. Zvláštní také je, že tvůrci (Rusové) natočili tento film v angličtině. Jsem si stoprocentně jistý, že průměrný Američan nebo Angličan nepochopí z tohoto filmu ani minutu.
Český název je do značné míry zavádějící, protože Litviněnkovi je přímo věnována jen asi třetina filmu a zbytek se točí kolem hlubších souvislostí: Kolem toho, kdo je v Rusku ve skutečnosti u moci, jak se k té moci dostali, jak si jí udržují a tak dále. Krátká odpověď: Je to Putin a tajné služby.
Rozhodně se nedá říct, že by se tvůrce filmu Andrej Někrasov snažil o něco jako je objektivita a nestrannost. Od začátku je v jeho filmu jasné, že Litviněnko byl bezva chlapík a všechny oficiální verze Moskvy byly lži. U událostí, jako jsou například teroristické útoky na USA 11. září 2001, znám tolik téměř stoprocentně objektivních informací, že si na základě nich mohu vyvodit, že tvůrci filmu "Loose Change" jsou lháři. Jestli je lhář Andrej Někrasov, to netuším, protože se v problematice neorientuji. Ale i kdyby byla pravda jen desetina toho, o čem mluví, je to samozřejmě velmi znepokojující a měli bychom se snažit, aby na našem území co nejdřív byly ty americké rakety...
Co se týče zpracování filmu, nejde o nic výjimečného. Především považuji za objektivní chybu, že jsem se občas v informacích zcela ztrácel a jindy zase měl pocit, že mě filmaři mají za slabomyslného a snaží se mi něco velmi pochopitelného sdělovat třikrát po sobě. Někrasov se také snaží budovat v nás emoce klasickými filmovými prostředky (záběry Litviněnka a jeho šťastné rodiny), které - když už jsou v dokumentu - by měly být natočené trochu nápaditěji (viz Michael Moore).
Je důležité, aby co nejvíce lidí vědělo o věcech, o kterých je tenhle film. Rozhodně. To ale neznamená, že je tento film dobře natočeným dokumentem. Podstatně lépe jsou informace o Litviněnkovi uspořádány např. na Wikipedii.
Víte, kdo to byl Alexandr Litviněnko? Pokud to nevíte, pak pravděpodobně vůbec nemá smysl, abyste se na tento film dívali, protože jeho tvůrci vycházejí z toho, že víte, co se objevilo v médiích, a uvádějí to na pravou míru. Pokud vám Litviněnkovo jméno nic neříká, pak nebudete tušit, co se na plátně děje, a o čem to všichni ti lidé mluví.
Já rozhodně expert na Litviněnka nejsem - vím pouze, že byl perzekuován v Rusku, emigroval do Anglie, zde zemřel na otravu radioaktivitou a je velmi pravděpodobné, že byl zavražděn ruskou tajnou službou. To je všechno. Že před téměř deseti lety vybuchly v Rusku nějaké domy na sídlišti (důležitý element filmu), to si už téměř nepamatuji, natož abych znal detaily. A při takovémto objemu znalostí jsem byl z filmu nejednou zmaten, když se filmaři letmo zmiňovali o nějakých jménech, která by mi asi měla něco říkat, ale naprosto nic mi neříkala a jakékoliv vysvětlení, co to mělo být za lidi, film neposkytl. Zvláštní také je, že tvůrci (Rusové) natočili tento film v angličtině. Jsem si stoprocentně jistý, že průměrný Američan nebo Angličan nepochopí z tohoto filmu ani minutu.
Český název je do značné míry zavádějící, protože Litviněnkovi je přímo věnována jen asi třetina filmu a zbytek se točí kolem hlubších souvislostí: Kolem toho, kdo je v Rusku ve skutečnosti u moci, jak se k té moci dostali, jak si jí udržují a tak dále. Krátká odpověď: Je to Putin a tajné služby.
Rozhodně se nedá říct, že by se tvůrce filmu Andrej Někrasov snažil o něco jako je objektivita a nestrannost. Od začátku je v jeho filmu jasné, že Litviněnko byl bezva chlapík a všechny oficiální verze Moskvy byly lži. U událostí, jako jsou například teroristické útoky na USA 11. září 2001, znám tolik téměř stoprocentně objektivních informací, že si na základě nich mohu vyvodit, že tvůrci filmu "Loose Change" jsou lháři. Jestli je lhář Andrej Někrasov, to netuším, protože se v problematice neorientuji. Ale i kdyby byla pravda jen desetina toho, o čem mluví, je to samozřejmě velmi znepokojující a měli bychom se snažit, aby na našem území co nejdřív byly ty americké rakety...
Co se týče zpracování filmu, nejde o nic výjimečného. Především považuji za objektivní chybu, že jsem se občas v informacích zcela ztrácel a jindy zase měl pocit, že mě filmaři mají za slabomyslného a snaží se mi něco velmi pochopitelného sdělovat třikrát po sobě. Někrasov se také snaží budovat v nás emoce klasickými filmovými prostředky (záběry Litviněnka a jeho šťastné rodiny), které - když už jsou v dokumentu - by měly být natočené trochu nápaditěji (viz Michael Moore).
Je důležité, aby co nejvíce lidí vědělo o věcech, o kterých je tenhle film. Rozhodně. To ale neznamená, že je tento film dobře natočeným dokumentem. Podstatně lépe jsou informace o Litviněnkovi uspořádány např. na Wikipedii.
17.8.08
Annie Leibovitz: Život objektivem [Annie Leibovitz: Life Through a Lens] - 60%
Annie Leibovitzová je opravdu hodně slavná fotografka a pokud vám to jméno náhodou nic neříká, jistě budete znát některé její slavné fotografie.
Dokumentární film, který míří do našich kin, není původně celovečerním filmem, nýbrž epizodou televizního seriálu o slavných umělcích. A jako epizoda televizního seriálu je výborný. Jako celovečerní film už ne tak moc.
Pokud Leibovitzovou a její dílo už trochu znáte, pak prakticky nemáte důvod se na film dívat a zajímavější pro vás bude nějaká kniha s velkými kvalitními reprodukcemi jejích děl. Ve filmu uvidíte pár hodně starých domácích záběrů z jejího dětství a mládí, uvidíte spousty slavných lidí říkat, jak je Annie úžasná, uvidíte několik fotosezení (ale vždycky sestříhaných tak, že si neuděláte představu, jak a co při nich vlastně Annie organizuje). Ale nic z toho není nijak extra zajímavé, mimo jiné i proto, že se Annii v jejím životě nic extra zajímavého nestalo (nejzajímavější bylo to, že se od Huntera S. Thompsona naučila brát drogy a skončila v léčebně).
Ano, stojí za to tenhle film vidět. Ale proto, že je o úžasné umělkyni. Ne proto, že by šlo o úžasný film.
Dokumentární film, který míří do našich kin, není původně celovečerním filmem, nýbrž epizodou televizního seriálu o slavných umělcích. A jako epizoda televizního seriálu je výborný. Jako celovečerní film už ne tak moc.
Pokud Leibovitzovou a její dílo už trochu znáte, pak prakticky nemáte důvod se na film dívat a zajímavější pro vás bude nějaká kniha s velkými kvalitními reprodukcemi jejích děl. Ve filmu uvidíte pár hodně starých domácích záběrů z jejího dětství a mládí, uvidíte spousty slavných lidí říkat, jak je Annie úžasná, uvidíte několik fotosezení (ale vždycky sestříhaných tak, že si neuděláte představu, jak a co při nich vlastně Annie organizuje). Ale nic z toho není nijak extra zajímavé, mimo jiné i proto, že se Annii v jejím životě nic extra zajímavého nestalo (nejzajímavější bylo to, že se od Huntera S. Thompsona naučila brát drogy a skončila v léčebně).
Ano, stojí za to tenhle film vidět. Ale proto, že je o úžasné umělkyni. Ne proto, že by šlo o úžasný film.
12.8.08
Hellboy 2: Zlatá armáda [Hellboy 2: The Golden Army] - 80%
Zlý syn krále Elfů zabije svého tátu, aby s pomocí kouzelné koruny oživil dávnou "Zlatou armádu", pozůstávající ze 4900 nezničitelných robotů, narušil dávný mír mezi světem kouzel a světem lidí, a dobyl svět. V cestě mu stojí pouze Hellboy, Abe, Liz atd...
Druhý Hellboy je překvapivý především v tom, že jde o poměrně razantní změnu žánru. Zatímco jednička byla o tom, jak se pár nadpřirozených vyvrhelů spolu pošťuchuje v našem světě, druhý díl se nejméně z poloviny odehrává v nadpřirozených světech, případně v alternativních neviditelných kouzelných verzích našeho světa. Ve filmu jsou spousty nadpřirozených pohádkových bytostí a většinou jsou vymyšleny úžasně - jak co do svého vzhledu, tak co do mytologie, která jim dává jejich místo ve světě kouzel. Tohle je to, po čem touží všichni tvůrci fantasy filmů a jen málokterým se to podaří. Guillermovi del Torovi se to podařilo. Zapůsobila na mne především Smrt osobně a obrovský lesní duch, který krvácí mech a květiny, ale podobných kreatur je ve filmu aspoň tucet, všechny jsou obdivuhodné a všechny by si zasluhovaly vlastní film nebo seriál.
Nová kreatura přibyla i do Hellboyova týmu: Je to Johann Krauss, nesmlouvavý ale férový mluvící plyn uzavřený ve starém potapěčském skafandru. Ano, vždyť jsem psal, že je to nápadité.
Hrdinové se tedy snaží elfímu princi zabránit v aktivaci Zlaté armády, Liz zjišťuje, že je těhotná a Abe se zamilovává do elfí princezny.
Z globálního hlediska je děj nepříliš zajímavý (od A k B, tam sehnat C, abych objevil D, a tam udělat E, abych dosáhl F), ale všechna prostředí a bytosti jsou tak hrozně nápadité, že je fascinující se na to koukat.
Bohužel, škorpení se v rámci týmu a akční scény nejsou tak úžasné. Jsou rozhodně nadprůměrné, ale trochu mi vadilo, jak mě pořád strhávají z toho fantastického pohádkového světa do "jenom" dobrého sitcomu nebo dobrého akčního filmu.
Ale del Toro je bůh a bere úžasné drogy, o tom není pochyb.
Druhý Hellboy je překvapivý především v tom, že jde o poměrně razantní změnu žánru. Zatímco jednička byla o tom, jak se pár nadpřirozených vyvrhelů spolu pošťuchuje v našem světě, druhý díl se nejméně z poloviny odehrává v nadpřirozených světech, případně v alternativních neviditelných kouzelných verzích našeho světa. Ve filmu jsou spousty nadpřirozených pohádkových bytostí a většinou jsou vymyšleny úžasně - jak co do svého vzhledu, tak co do mytologie, která jim dává jejich místo ve světě kouzel. Tohle je to, po čem touží všichni tvůrci fantasy filmů a jen málokterým se to podaří. Guillermovi del Torovi se to podařilo. Zapůsobila na mne především Smrt osobně a obrovský lesní duch, který krvácí mech a květiny, ale podobných kreatur je ve filmu aspoň tucet, všechny jsou obdivuhodné a všechny by si zasluhovaly vlastní film nebo seriál.
Nová kreatura přibyla i do Hellboyova týmu: Je to Johann Krauss, nesmlouvavý ale férový mluvící plyn uzavřený ve starém potapěčském skafandru. Ano, vždyť jsem psal, že je to nápadité.
Hrdinové se tedy snaží elfímu princi zabránit v aktivaci Zlaté armády, Liz zjišťuje, že je těhotná a Abe se zamilovává do elfí princezny.
Z globálního hlediska je děj nepříliš zajímavý (od A k B, tam sehnat C, abych objevil D, a tam udělat E, abych dosáhl F), ale všechna prostředí a bytosti jsou tak hrozně nápadité, že je fascinující se na to koukat.
Bohužel, škorpení se v rámci týmu a akční scény nejsou tak úžasné. Jsou rozhodně nadprůměrné, ale trochu mi vadilo, jak mě pořád strhávají z toho fantastického pohádkového světa do "jenom" dobrého sitcomu nebo dobrého akčního filmu.
Ale del Toro je bůh a bere úžasné drogy, o tom není pochyb.
Tropická bouře [Tropic Thunder] - 80%
V roce 1969 se skupina deseti vojáků vydala na sebevražednou misi do jihovýchodního Vietnamu. Jen čtyři z nich přežili. Tři z nich o tom napsali knihu. Jen dvě z nich byly vydány. A jen jedna zfilmována…
Hvězdy vietnamského válečného velkofilmu TROPICKÁ BOUŘE:
Film, který přichází do našich kin, ovšem není toto válečné drama, nýbrž komedie o tom, jak se natáčení tohoto dramatu zvrhlo. Dozvídáme se, že natáčení je v měsíčním skluzu (už pátý den po začátku natáčení!), především díky neschopnosti britského art režiséra (Steve Coogan) ukočírovat hollywoodské primadony. Ten proto přistoupí na šílený plán skutečného seržanta Taybacka (Nick Nolte bez rukou!) a vysadí herce do skutečné vietnamské džungle, doufaje, že vše natočí "guerilla stylem", skrytými kamerami, s maximální realističností. Osud ale rozhodne zcela jinak, herci se ztratí někde na hranicích s Laosem a dostanou se do křížku s drogovým kartelem – přičemž si nejsou zcela jisti, jestli jde o skutečné padouchy, nebo jen o statisty v natáčeném filmu...
Ben Stiller (jinak též spoluscenárista a režisér filmu) je z té partičky nakonec nejméně zajímavý – především z toho důvodu, že ani přes vypěstovanou svalovinu nepůsobí dojmem, že by někdy mohl být akční hvězdou. Možná právě v tom má být vtip, nicméně ostatním hercům bez problémů uvěříme, že hrají herce, které hrají, což je něco, u čeho bych se rád zastavil: Většina zúčastněných totiž podává vynikající herecké výkony. A tím nemyslím "hrozně srandovní herecké výkony", ale opravdu komplexní performance. Ono jistě není snadné, aby bílý Američan zahrál Australana, který ne-úplně-dobře, ale s maximálním nasazením hraje černocha. Robert Downey Jr. v této roli podává doslova výkon oscarového kalibru. A navíc je hrozně srandovní. Celý film je nám naprosto jasné, že si nedělá legraci z černochů, nýbrž z herců, kteří se snaží hrát černochy. U Downeyho je to nejmarkantnější, ale i pro většinu ostatních rolí platí, že kdyby herci podávali méně kvalitní výkony, výsledek by byl v lepším případě urážlivý, v horším případě by mohl zničit jejich kariéru – a teď nemluvím jen o hlavní trojici nebo pětici, ale i o ostatních hercích, kteří se ve filmu třeba jen mihnou a s bláznivou komedií byste si je asi nespojovali.
Tropická bouře na jednu stranu připomíná víceméně "laskavé" filmy o filmování jako Galaxy Quest, Trhák pana Bowfingera nebo dokonce Eda Wooda, na druhou stranu je ale neskutečně sprostá a politicky nekorektní, dosahující až výšin South Parku nebo Borata. Dělá si nemilosrdnou legraci naprosto ze všeho a naprosto všemi myslitelnými způsoby, od citací konkrétních válečných filmů přes sofistikovanou satiru až po humor, založený na tom, že někdo s přesně správnou kadencí pronese sprostou větu. Dokážu si představit tucty hlášek, od nevinného "You never go full retard" až po "Take a big step back and literally fuck your own face" (což je v současné době zvonění v mém mobilu), které se okamžitě po premiéře stanou nesmrtelnými. Samozřejmě se budete bavit tím lépe, čím více filmů (jakéhokoliv žánru) jste viděli, protože leckdy je humoru dosaženo tím, že Stiller jen o trošičku přežene to, čím nás dnes filmová studia běžně krmí (a začne s tím už několik minut před začátkem filmu, což je myslím rekord). Za zmínku stojí také skutečnost, že tato komedie o natáčení velkofilmu je sama velkofilmem s velmi slušným rozpočtem! Jejím kameramanem byl John Toll (Legenda o vášni, Statečné srdce), leckteré záběry jsou zcela neironicky nádherné, a když dojde na akční scény, musí blednout závistí i nejeden naprosto seriózní akční velkofilm. Takový hybrid tu opravdu dlouho nebyl...
Tropická bouře je ale především guláš a chaos, byť organizovaný chaos. Nikdy netušíte, co absurdního se stane další minutu a jaký druh humoru vás v příštích pěti sekundách čeká. Je také samozřejmé, že některé scény jsou méně vtipné než jiné, ale jejich kadence je většinou tak rychlá, že nemáte čas uvědomit si, že jste se už 30 sekund nezasmáli.
Tímto filmem prokázal Ben Stiller světu filmu stejně neocenitelnou službu, jakou prokázal svým Zoolanderem světu modelingu. Jen doufejme, že těsně před premiérou zase nevrazí nějaké letadlo do nějakého mrakodrapu...
P. S.: Asi chápete, že titulkovat do češtiny kulometné dialogy Australana, který se neúspěšně pokouší mluvit květnatě sprostě černošsky a občas uprostřed věty omylem sklouzne do květnaté australštiny, není dost dobře možné, a překladatel (shodou okolností já) tudíž nemůže v tomto případě být na výsledek své práce pyšný a musí pouze doufat, že to podělal co nejméně. Pokud umíte dobře (ale opravdu dobře) anglicky, připočtěte si nejméně dvacet procent, you limp dick fuckups.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Hvězdy vietnamského válečného velkofilmu TROPICKÁ BOUŘE:
(vlastním jménem Doug Spiegelman) Debutoval v 19 letech po boku Jackieho Chana v akční komedii “The Sixth Sensei". Nejvíce ho ale proslavila série "Pařák", v níž hrál muže, který si jako jediný ví rady, když se Země přestane otáčet (šestkrát). Méně úspěšný byl jeho film "Prosťáček Jack", vyprávějící o retardovaném venkovském chlapci, který rozumí řeči zvířat. Tugg Speedman je odhodlaným aktivistou, bojujícím za záchranu pand. V "Tropické bouři" hraje legendárního seržanta "Štístko" Taybacka, který je za vietnamské války svými přáteli zachráněn z vězeňského tábora.
Držitel tří Oscarů, dvou Zlatých glóbů a šesti cen Plačíčí opice se narodil v Austrálii, kde se po turbulentním dětství začal ve vězení zajímat o Williama Shakespeara. Po krátkém učinkování v pornofilmech účinkoval v americkém hiphopovém policejním seriálu "Rap Street". Díky jeho celovečernímu debutu ve filmu "Back of the Bus", ve kterém hrál člena Ku Klux Klanu, musel americký Kongres narychlo přijmout nový zákon. Největší slávu mu ale přinesl film "Kéž bys viděl to, co slyším", ve kterém ztělesnil nacistu, jenž při invazi do Polska ohluchne a zamiluje se do židovky, která ho učí znakovou řeč. Pro roli černého seržanta v "Tropické bouři" podstoupil Lazarus kontroverzní operaci a nechal si změnit pigmentaci kůže.
Oblíbený americký komik Jeff Portnoy se narodil ruským emigrantům v chicagské Polské čtvrti a první dny jeho života mohly být i posledními. Narodil se totiž s enormním žaludkem a konečníkem a musel se podrobit okamžité operaci. Stal se miláčkem Ameriky díky svým flatulentním komediím "Sexy Tábor", "Farty Animal", "Fart Club" a především díky veleúspěšnému snímku "Tlustoprdi", ve kterém za pomoci špičkových masek a vizuálních efektů ztělesnil všechny členy obézní rodiny, jejímž nejoblíbenějším jídlem jsou luštěniny. V "Tropické bouři" Jeff Portnoy dokazuje, že mu není cizí ani seriózní filmový žánr.Ti bystřejší z vás už asi teď tuší nějakou nekalou boudu, protože jim minimálně u jednoho nebo dvou portrétů v úvodu nějak nesedí jména a znají ty pány odjinud. Inu, Tugg Speedman je Ben Stiller, Kirk Lazarus je Robert Downey, Jr. a Jeff Portnoy je Jack Black. Tito tři pánové hrají herce, kteří s dalšími kolegy (Jay Baruchel, Brandon T. Jackson) mají hrát vojáky ve vietnamském dramatu Tropická bouře, natáčeném podle memoárů seržanta "Štístka" Taybacka.
Film, který přichází do našich kin, ovšem není toto válečné drama, nýbrž komedie o tom, jak se natáčení tohoto dramatu zvrhlo. Dozvídáme se, že natáčení je v měsíčním skluzu (už pátý den po začátku natáčení!), především díky neschopnosti britského art režiséra (Steve Coogan) ukočírovat hollywoodské primadony. Ten proto přistoupí na šílený plán skutečného seržanta Taybacka (Nick Nolte bez rukou!) a vysadí herce do skutečné vietnamské džungle, doufaje, že vše natočí "guerilla stylem", skrytými kamerami, s maximální realističností. Osud ale rozhodne zcela jinak, herci se ztratí někde na hranicích s Laosem a dostanou se do křížku s drogovým kartelem – přičemž si nejsou zcela jisti, jestli jde o skutečné padouchy, nebo jen o statisty v natáčeném filmu...
Ben Stiller (jinak též spoluscenárista a režisér filmu) je z té partičky nakonec nejméně zajímavý – především z toho důvodu, že ani přes vypěstovanou svalovinu nepůsobí dojmem, že by někdy mohl být akční hvězdou. Možná právě v tom má být vtip, nicméně ostatním hercům bez problémů uvěříme, že hrají herce, které hrají, což je něco, u čeho bych se rád zastavil: Většina zúčastněných totiž podává vynikající herecké výkony. A tím nemyslím "hrozně srandovní herecké výkony", ale opravdu komplexní performance. Ono jistě není snadné, aby bílý Američan zahrál Australana, který ne-úplně-dobře, ale s maximálním nasazením hraje černocha. Robert Downey Jr. v této roli podává doslova výkon oscarového kalibru. A navíc je hrozně srandovní. Celý film je nám naprosto jasné, že si nedělá legraci z černochů, nýbrž z herců, kteří se snaží hrát černochy. U Downeyho je to nejmarkantnější, ale i pro většinu ostatních rolí platí, že kdyby herci podávali méně kvalitní výkony, výsledek by byl v lepším případě urážlivý, v horším případě by mohl zničit jejich kariéru – a teď nemluvím jen o hlavní trojici nebo pětici, ale i o ostatních hercích, kteří se ve filmu třeba jen mihnou a s bláznivou komedií byste si je asi nespojovali.
Tropická bouře na jednu stranu připomíná víceméně "laskavé" filmy o filmování jako Galaxy Quest, Trhák pana Bowfingera nebo dokonce Eda Wooda, na druhou stranu je ale neskutečně sprostá a politicky nekorektní, dosahující až výšin South Parku nebo Borata. Dělá si nemilosrdnou legraci naprosto ze všeho a naprosto všemi myslitelnými způsoby, od citací konkrétních válečných filmů přes sofistikovanou satiru až po humor, založený na tom, že někdo s přesně správnou kadencí pronese sprostou větu. Dokážu si představit tucty hlášek, od nevinného "You never go full retard" až po "Take a big step back and literally fuck your own face" (což je v současné době zvonění v mém mobilu), které se okamžitě po premiéře stanou nesmrtelnými. Samozřejmě se budete bavit tím lépe, čím více filmů (jakéhokoliv žánru) jste viděli, protože leckdy je humoru dosaženo tím, že Stiller jen o trošičku přežene to, čím nás dnes filmová studia běžně krmí (a začne s tím už několik minut před začátkem filmu, což je myslím rekord). Za zmínku stojí také skutečnost, že tato komedie o natáčení velkofilmu je sama velkofilmem s velmi slušným rozpočtem! Jejím kameramanem byl John Toll (Legenda o vášni, Statečné srdce), leckteré záběry jsou zcela neironicky nádherné, a když dojde na akční scény, musí blednout závistí i nejeden naprosto seriózní akční velkofilm. Takový hybrid tu opravdu dlouho nebyl...
Tropická bouře je ale především guláš a chaos, byť organizovaný chaos. Nikdy netušíte, co absurdního se stane další minutu a jaký druh humoru vás v příštích pěti sekundách čeká. Je také samozřejmé, že některé scény jsou méně vtipné než jiné, ale jejich kadence je většinou tak rychlá, že nemáte čas uvědomit si, že jste se už 30 sekund nezasmáli.
Tímto filmem prokázal Ben Stiller světu filmu stejně neocenitelnou službu, jakou prokázal svým Zoolanderem světu modelingu. Jen doufejme, že těsně před premiérou zase nevrazí nějaké letadlo do nějakého mrakodrapu...
P. S.: Asi chápete, že titulkovat do češtiny kulometné dialogy Australana, který se neúspěšně pokouší mluvit květnatě sprostě černošsky a občas uprostřed věty omylem sklouzne do květnaté australštiny, není dost dobře možné, a překladatel (shodou okolností já) tudíž nemůže v tomto případě být na výsledek své práce pyšný a musí pouze doufat, že to podělal co nejméně. Pokud umíte dobře (ale opravdu dobře) anglicky, připočtěte si nejméně dvacet procent, you limp dick fuckups.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
8.8.08
Star Wars: Klonové války [Star Wars: The Clone Wars] - 40%
Zatímco pokračují Klonové války, Jabba Hutt požádal Republiku o pátrání po svém uneseném synovi. Yoda vysílá do akce Obi-Wana Kenobiho, Anakina Skywalkera a jeho padawana, mladé děvče jménem Ahsoka Tano. Akce je důležitá z toho důvodu, že ten, kdo získá přízeň Jabby Hutta, získá také právo používat jeho obchodní cesty v Okrajových soustavách. To si jsou ale vědomi i separatisté a snovají svůj ďábelský plán...
Děj filmu se odehrává mezi Epizodou II a III, ale je celkem zbytečné to psát, protože pokud to sami nevíte, nemá smysl se na Klonové války dívat, protože vůbec nebudete chápat, kdo je s kým proti komu a budete pouze pod soustavným náporem bojových scén a nepochopitelných pletich. Fanoušci si přijdou na své aspoň v tom ohledu, že uvidí mnoho svých oblíbených postav a planet, ale nedočkají se z pochopitelných důvodů ani žádných zásadních zvratů: Nemůže se přece stát nic, co by bylo v rozporu s Epizodou III, a noví záporáci také musejí všichni přežít, protože budou vydatně záporákovat v navazujícím 3D animovaném seriálu.
Tvůrci před sebou měli nelehký úkol - navázat jednak na hrané Star Wars, jednak na klasicky animovanou televizní sérii Genndy Tartakovského (2003). Výsledek je značně rozpačitý. Výtvarná stylizace postav by ještě ušla, ale technika a kulisy vypadají vyloženě odbytě (ve srovnání s městy ve VALL-Im doslova směšně). Také animace je v lepším případě divně stylizovaná, v horším případě lajdácká. Ani kdybych viděl videohru, která by takovouto grafiku a animaci produkovala v reálném čase, nebyl bych z ní v dnešní době nijak příliš nadšený. Ovšem mohl bych ji - na rozdíl od tohoto filmu - ovládat. Toto výtvarné pojetí vpodstatě znemožňuje, aby postavy na plátně měly nějaké emoce, takže je dobře, že na ně filmaři povětšinou rezignovali a většinu filmu sledujeme, jak se střílí a šermuje.
Klonové války jsou zkrátka televizní projekt, který je (ve srovnání s tím, co vídáme v kinech) po všech stránkách odbytý. Hudbu samozřejmě nedělal John Williams, většinu postav samozřejmě mluví jiní herci, než ve filmu (a je to slyšet), zvukový mix je odbytý, občas jsou některé hrany objektů dokonce trhané, protože se renderovalo v příliš malém rozlišení, a tak dále, a tak dále... Pokud bych v přesně stejné podobě viděl tento film v televizi, jako úvodní díl seriálu, pak bych byl podstatně shovívavější. Že se ale Lucas rozhodl vydávat tento televizní pilot za celovečerní kinofilm, to je na diváka vyložený podraz.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Děj filmu se odehrává mezi Epizodou II a III, ale je celkem zbytečné to psát, protože pokud to sami nevíte, nemá smysl se na Klonové války dívat, protože vůbec nebudete chápat, kdo je s kým proti komu a budete pouze pod soustavným náporem bojových scén a nepochopitelných pletich. Fanoušci si přijdou na své aspoň v tom ohledu, že uvidí mnoho svých oblíbených postav a planet, ale nedočkají se z pochopitelných důvodů ani žádných zásadních zvratů: Nemůže se přece stát nic, co by bylo v rozporu s Epizodou III, a noví záporáci také musejí všichni přežít, protože budou vydatně záporákovat v navazujícím 3D animovaném seriálu.
Tvůrci před sebou měli nelehký úkol - navázat jednak na hrané Star Wars, jednak na klasicky animovanou televizní sérii Genndy Tartakovského (2003). Výsledek je značně rozpačitý. Výtvarná stylizace postav by ještě ušla, ale technika a kulisy vypadají vyloženě odbytě (ve srovnání s městy ve VALL-Im doslova směšně). Také animace je v lepším případě divně stylizovaná, v horším případě lajdácká. Ani kdybych viděl videohru, která by takovouto grafiku a animaci produkovala v reálném čase, nebyl bych z ní v dnešní době nijak příliš nadšený. Ovšem mohl bych ji - na rozdíl od tohoto filmu - ovládat. Toto výtvarné pojetí vpodstatě znemožňuje, aby postavy na plátně měly nějaké emoce, takže je dobře, že na ně filmaři povětšinou rezignovali a většinu filmu sledujeme, jak se střílí a šermuje.
Klonové války jsou zkrátka televizní projekt, který je (ve srovnání s tím, co vídáme v kinech) po všech stránkách odbytý. Hudbu samozřejmě nedělal John Williams, většinu postav samozřejmě mluví jiní herci, než ve filmu (a je to slyšet), zvukový mix je odbytý, občas jsou některé hrany objektů dokonce trhané, protože se renderovalo v příliš malém rozlišení, a tak dále, a tak dále... Pokud bych v přesně stejné podobě viděl tento film v televizi, jako úvodní díl seriálu, pak bych byl podstatně shovívavější. Že se ale Lucas rozhodl vydávat tento televizní pilot za celovečerní kinofilm, to je na diváka vyložený podraz.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
7.8.08
Cesta do středu Země [Journey to the Center of the Earth] - 60%
Tento film s Brendanem Fraserem, vzdáleně inspirovaný stejnojmennou knihou Julese Verna (a zasazený do současnosti), je strašlivá píčovina, jejíž všechny elementy jsou recyklované z jiných (a většinou lepších) filmů. Například si představte, že hrdinové nastoupí v dole do vozíků, rozjedou se, pak se ukáže, že koleje tvoří regulérní několikakilometrovou horskou dráhu (v dolech!) a že v ní kus kolejí chybí, ale vozík hrdinů náhodou díru efektně přeskočí a pokračuje v pohodě dál v jízdě. No řekněte, viděli jste už někdy někde něco tak originálního?!?! Jistě ne!
Je to evidentně film pro nejmenší diváky, ale obávám se, že i jim bude trošičku podezřelé, že se někdo dostane během minuty z Islandu do středu Země (a pak během 30 sekund zpět na povrch), že se ze středu Země dá telefonovat normálním mobilem, že je tam normální pozemská teplota, vlhkost a gravitace, že tam žijí agresivní masožravé rostliny, se kterými je potřeba boxovat, atd..., atd...
Takový typ filmu to tedy je. Nicméně bavil jsem se u toho nesrovnatelně lépe, než u třetí Mumie. Nostalgicky mi to připomnělo ty úplně nesmyslné výpravné dětské podívané z 80. let jako Goonies nebo Kačer Howard.
Cesta do středu Země má devadesát minut a téměř pořád se v ní něco děje, někdo někam padá, s něčím bojuje, něco ho honí, má to překvapivě dobré triky, hraje k tomu bombastická hudba a je to ve 3D...
Vlastně moment! Ve zbytku světa je to ve 3D (a má to "3D" v názvu), ale u nás to z nějakého důvodu půjde pouze v normálních 2D kinech, což je opravdu škoda, protože mnoho záběrů je koncipováno speciálně pro 3D efekt a je to přesně ten typ filmu, u kterého bych se chtěl bezmyšlenkovitě bavit ve 3D kině.
Je to evidentně film pro nejmenší diváky, ale obávám se, že i jim bude trošičku podezřelé, že se někdo dostane během minuty z Islandu do středu Země (a pak během 30 sekund zpět na povrch), že se ze středu Země dá telefonovat normálním mobilem, že je tam normální pozemská teplota, vlhkost a gravitace, že tam žijí agresivní masožravé rostliny, se kterými je potřeba boxovat, atd..., atd...
Takový typ filmu to tedy je. Nicméně bavil jsem se u toho nesrovnatelně lépe, než u třetí Mumie. Nostalgicky mi to připomnělo ty úplně nesmyslné výpravné dětské podívané z 80. let jako Goonies nebo Kačer Howard.
Cesta do středu Země má devadesát minut a téměř pořád se v ní něco děje, někdo někam padá, s něčím bojuje, něco ho honí, má to překvapivě dobré triky, hraje k tomu bombastická hudba a je to ve 3D...
Vlastně moment! Ve zbytku světa je to ve 3D (a má to "3D" v názvu), ale u nás to z nějakého důvodu půjde pouze v normálních 2D kinech, což je opravdu škoda, protože mnoho záběrů je koncipováno speciálně pro 3D efekt a je to přesně ten typ filmu, u kterého bych se chtěl bezmyšlenkovitě bavit ve 3D kině.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)