V Saúdské Arábii dojde k teroristickému útoku, který zabije desítky Američanů i neameričanů. Na místo se vydává malý tým FBI (vpodstatě proti vůli nadřízených), který chce pomoci s vyšetřováním. Jeho členové brzy zjišťují, že jejich protivníky budou nejen teroristé, ale veškeré zdejší obyvatelstvo (včetně vlády a policie), které je buď nechápe, nebo nenávidí.
Už od vynikající úvodní video/CGI montáže, rekapitulující v pár desítkách sekund dosavadní historií Blízkého Východu, jsem měl příjemný pocit, že tenhle film natočili absolutní profíci, kteří se pečlivě piplali s každou sekundou jeho obrazové i zvukové složky. Království režíroval Peter Berg, původně herec a později režisér překvapivě zábavné akční komedie Vítejte v džungli. Hodně je na něm ale vidět rukopis producenta, kterým je Michael Mann. Film vynikající tempo a atmosféru, kterou si udržuje i v "pomalejších scénách" aspoň nervózní kamerou a střihem. Přičemž "pomalejšími scénami" myslím scény odpočinku a zamyšlení, protože "rychlejší scény" jsou pátrání a politika a klasických akčních scén se v prvních třech čtvrtinách filmu téměř nedočkáme!
Atmosféra neznámého nezbezpečna a smrtícího vedra by se dala krájet a herecké výkony (Jamie Foxx, Jenifer Garnerová, Chris Cooper) jsou bezchybné. Jejich hrdinové jsou absolutní profíci, zachovávají vždy chladnou hlavu, mají drsný humor a když se občas přestanou ovládat a přestanou být absolutní profíci, je to dobrým indikátorem, že situace je skutečně kritická.
Musím zmínit i (pro mě naprosto neznámé) herce v rolích Arabů, kteří jsou extrémně cool a vypadají záludněji (ať už jsou klaďasové nebo záporáci), než nejpůsobivější mafiáni.
Poslední cca. půlhodina je značně akční (ve stylu Černý jestřáb sestřelen) a pro leckoho zřejmě bude vrcholem filmu, ale na mě působila opačně a trochu mi vadilo, že se výborný zážitek z předcházejících 90 minut přerodil ve střílečku.
Je ironií osudu, že jsem před pár dny recenzoval Sílu srdce a označil ji za slušný film s málo nosným námětem a se zbytečnou dějovou linií o zničené manželce. Království je něco velmi, velmi podobného a velmi podobně natočeného, ale chybí v něm zničená manželka a děj je fiktivní, tudíž méně předvídatelný a především řádně filmový - byť ne zrovna "hollywoodský" a závěrečná mírně filosofická tečka o marnosti toho všeho se mi moc a moc líbila.
Pokud jsem Síle srdce dal hodně slabých 80%, pak nemůžu jinak, než dát Království hodně slabých 100%.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
12.9.07
Ztracená dovolená - 80%
Místo vysvětlování toho, o čem je tento český "dokument" (uvozovky vysvětlím později) se podívejte na trailer:
Tvůrci se snaží naznačovat, že film má jakési reálné ambice, například "Analyzovat turistiku jako fenomén hluboce zakořeněný v naší době" nebo "Zjistit, zda je možno najít šest Číňanů jen podle fotografie" (na což bych jim samozřejmě dávno odpověděl "Ano, pokud tu fotografii dostanete do čínské státní televize" a tvůrci mohli ušetřit spoustu času a peněz, pokud by jim opravdu šlo o tuto odpověď). A jak pomůže najít odpovědi na tyto otázky to, že uspořádám v Praze výstavu oněch fotografií a návštěvníci se na ní nechávají fotit, jako by seděli v trávě s Číňany? Nedivil bych se, kdyby se zúčastnil i David Černý a přemaloval něco na růžovo, čímž by byla zodpovězena nějaká palčivá otázka dnešní doby, vymknuté z kloubů...
Spousta toho, co ve filmu uvidíme, je výsledkem manipulace, spousta toho je upraveno tak, aby to bylo vtipné - a ono to vtipné je! Není to "zlá manipulace s fakty" jako Michael Moore, ale spíš "absurdní komedie slepená z kusů reality" á la Borat. Například uvidíme záběr starého velmi fousatého sinologa, který roztomilým způsobem pronese zásadní moudro: "To je velice... velice podstatná věc, že Číňanů je hodně." V reálu asi řekl nějakou smysluplnější myšlenku, ale když se z ní vystřihne pouze toto, je to větší sranda. Nikdo trochu rozumný nemůže věřit, že tohle je "dokument" v původním smyslu toho slova. Ale je to zábava.
Ztracená dovolená je jedním z nejlepších českých filmů, který je o úplném hovně. Český sen (který se pokoušel o něco velmi podobného) jí nesahá ani po kotníky.
Tvůrci se snaží naznačovat, že film má jakési reálné ambice, například "Analyzovat turistiku jako fenomén hluboce zakořeněný v naší době" nebo "Zjistit, zda je možno najít šest Číňanů jen podle fotografie" (na což bych jim samozřejmě dávno odpověděl "Ano, pokud tu fotografii dostanete do čínské státní televize" a tvůrci mohli ušetřit spoustu času a peněz, pokud by jim opravdu šlo o tuto odpověď). A jak pomůže najít odpovědi na tyto otázky to, že uspořádám v Praze výstavu oněch fotografií a návštěvníci se na ní nechávají fotit, jako by seděli v trávě s Číňany? Nedivil bych se, kdyby se zúčastnil i David Černý a přemaloval něco na růžovo, čímž by byla zodpovězena nějaká palčivá otázka dnešní doby, vymknuté z kloubů...
Spousta toho, co ve filmu uvidíme, je výsledkem manipulace, spousta toho je upraveno tak, aby to bylo vtipné - a ono to vtipné je! Není to "zlá manipulace s fakty" jako Michael Moore, ale spíš "absurdní komedie slepená z kusů reality" á la Borat. Například uvidíme záběr starého velmi fousatého sinologa, který roztomilým způsobem pronese zásadní moudro: "To je velice... velice podstatná věc, že Číňanů je hodně." V reálu asi řekl nějakou smysluplnější myšlenku, ale když se z ní vystřihne pouze toto, je to větší sranda. Nikdo trochu rozumný nemůže věřit, že tohle je "dokument" v původním smyslu toho slova. Ale je to zábava.
Ztracená dovolená je jedním z nejlepších českých filmů, který je o úplném hovně. Český sen (který se pokoušel o něco velmi podobného) jí nesahá ani po kotníky.
Síla srdce [A Mighty Heart] - 80%
Daniel Pearl byl americký novinář, kterého před pěti lety unesli v Pakistánu, popravili a nahráli to na video (pokud jste jedním z těch tří lidí na světě, kteří to video ještě neviděli, můžete to napravit zde).
Brad Pitt produkoval filmovou verzi těchto tragických událostí a Angelina Jolieová hraje Pearlovu manželku.
Především: Film není nijak skandální, popravu v něm neuvidíte a dokonce neuvidíte téměř nic z toho, co se s Pearlem dělo po jeho únosu. Michael Winterbottom (Tristram Shandy, Road to Guantanamo) ho režíroval výborně, s několika opravdu bravurními momenty, ale centrální myšlenka filmu je poněkud slabá.
Vznikl podle knihy Pearlovy manželky, takže je jeho značná část věnována tomu, že těhotná manželka ho milovala a když byl unesen, byla z toho velice zoufalá, nemluvě o tom, co cítila po jeho popravě. To se dalo očekávat, nevím proč by mě to mělo zajímat, a ani přesvědčivý přízvuk a pláč Angeliny nedodá jejím scénám zajímavost.
Mnohem zajímavější jsou scény, ve kterých sledujeme, jak se pakistánská policie ve spolupráci s Američany různými nepříliš čistými metodami snaží odhalit stopy únosců. Je to vpodstatě regulérní detektivka, odehrávající se v bizarním prostředí (Pakistán a jeho obyvatelé vypadají extrémně realisticky) a plná napětí. Tvůrci si ovšem nemohli vymyslet jiný konec, než k jakému reálně došlo, takže film nejenže nedopadne dobře, ale nedopadne vlastně nijak.
Takže, jak už jsem psal výše, není to špatný film, ale lituji toho, že Winterbottom nevyužil svůj nezanedbatelný talent ke zfilmování něčeho, co by mělo použitelný filmový příběh...
Brad Pitt produkoval filmovou verzi těchto tragických událostí a Angelina Jolieová hraje Pearlovu manželku.
Především: Film není nijak skandální, popravu v něm neuvidíte a dokonce neuvidíte téměř nic z toho, co se s Pearlem dělo po jeho únosu. Michael Winterbottom (Tristram Shandy, Road to Guantanamo) ho režíroval výborně, s několika opravdu bravurními momenty, ale centrální myšlenka filmu je poněkud slabá.
Vznikl podle knihy Pearlovy manželky, takže je jeho značná část věnována tomu, že těhotná manželka ho milovala a když byl unesen, byla z toho velice zoufalá, nemluvě o tom, co cítila po jeho popravě. To se dalo očekávat, nevím proč by mě to mělo zajímat, a ani přesvědčivý přízvuk a pláč Angeliny nedodá jejím scénám zajímavost.
Mnohem zajímavější jsou scény, ve kterých sledujeme, jak se pakistánská policie ve spolupráci s Američany různými nepříliš čistými metodami snaží odhalit stopy únosců. Je to vpodstatě regulérní detektivka, odehrávající se v bizarním prostředí (Pakistán a jeho obyvatelé vypadají extrémně realisticky) a plná napětí. Tvůrci si ovšem nemohli vymyslet jiný konec, než k jakému reálně došlo, takže film nejenže nedopadne dobře, ale nedopadne vlastně nijak.
Takže, jak už jsem psal výše, není to špatný film, ale lituji toho, že Winterbottom nevyužil svůj nezanedbatelný talent ke zfilmování něčeho, co by mělo použitelný filmový příběh...
Once - 80%
“I don't know you but I want you all the more for that” - láska mezi Dublinem a Prahou v muzikálu, jaký tu nebyl nejméně pár desetiletí a možná nikdy.
On byl pouliční kytarista, zpěvák a opravář vysavačů (nepouliční). Ona odjela z České republiky, aby si přivydělala pouličním prodejem časopisů a květin. Setkali se uprostřed Dublinu a díky rozbitému vysavači spolu prohodili pár slov a zjistili, že je spojuje láska k hudbě. Ona hrála na klavír. Jemu se to líbilo a nechal ji napsat text pro jednu ze svých písniček. Rozhodli se, že seženou pár dalších neznámých hudebníků, natočí ty písničky a On s nimi udělá terno v Londýně. Ona ale musí zůstat v Dublinu se svou matkou a dcerkou, a čekat na manžela, který má z Čech konečně přijet.
Je to příběh o lásce? Pochopitelně ano. Ale nikdo se s nikým nevyspí, ani žádný vášnivý polibek nepadne, a přesto to skončí dobře. Novým klavírem...
Jako člověk, který dal 100% Transformers a nenávidí folk, jsem měl nemalé obavy z toho, že budu muset z důvodu zaneprázdněnosti redaktorů Cinemy recenzovat irský hudební film o pouličním kytaristovi s neherci a rozpočtem 150 000 $. Naštěstí to byly obavy liché.
Je pravda, že mizivý rozpočet je na filmu jasně patrný, ale tvůrci se za to nestydí a učinili z toho součást vyprávěcího stylu. Ruční kamera je v každém záběru jinak rozostřená, rozzrněná, zabarvená a rozklepaná, monofonní zvuk je přeřvaný, střihová kontinuita neexistuje (pokud existuje střih) a náhodní lidé na ulici se občas dívají do kamery (štáb většinou jen namířil kameru a točil). A to všechno vytváří unikátní dojem, že se díváme na něco jako dokumentární muzikál.
Napsal jsem “muzikál”? Inu, ve filmu se hodně hraje a zpívá. Možná víc, než v klasických hollywoodských muzikálech. A texty písní často cosi vypovídají o situaci, ve které se zpívající právě nachází. Není to ovšem tak, že by postava uprostřed souvětí plynule přešla z mluvení do zpěvu a pokračovala v načaté myšlence. Jsou to přece oba muzikanti, nástroj jednoho z nich je přenosný, takže není problém po něm v radostném či tíživém okamžiku sáhnout a začít něco vybrnkávat. Ale ne moc hlasitě, protože v autobuse to může rušit.
Dva hlavní hrdiny (ve filmu nemají jména, stejně jako většina ostatních postav) hrají Glen Hansard a Markéta Irglová. Hansard (ročník 1970) hraje a zpívá v irské rockové kapele The Frames. Irglová (ročník 1988) s ním vydala v roce 2006 společné album a je jeho životní partnerkou.Ani jeden z nich nikdy nehrál v žádném filmu Herecké zkušenosti mají pramalé a s ohledem na tuto skutečnost je s podivem, jak kvalitní herecké výkony oba předvádějí. Jejich nejistota a boj s klíčícími city (ona je vdaná, on čerstvě rozejitý) jsou storpocentně uvěřitelné.
Vzhledem k tomu, že většinu filmu zabírají písničky, interpretované hlavními představiteli, je logické, že mnoho dalších postav už ve filmu neuvidíme, protože na to není čas - jen rodiče obou protagonistů a pár pouličních hudebníků, kteří pomáhají se studiovou nahrávkou. A vzhledem k rozpočtu filmu je logické, že se nedočkáme žádné muzikálové choreografie nebo něčeho podobného. Hudební čísla vypadají většinou tak, že hrdinové hrají a zpívají, někdo drží v ruce kameru, která je snímá v nepřetržitém záběru, a když je svátek, ty kamery jsou dvě a párkrát se mezi nimi střihne. Nic z toho ovšem není na závadu a tento polodokumentární styl filmu sluší.
Once (proč zůstává český název v angličtině?) je mnohem komornější než to, čemu se říká “komorní filmy”. Je to dílo, vzniklé doslova na koleně, které boduje tím, že se snaží být maximálně upřímné a maximálně se vyhýbat klišé. A podařilo se mu zabodovat i u mě, přestože mě tento konkrétní hudební žánr víceméně irituje a soundtrack z filmu si rozhodně nekoupím. Z čehož vyplývá, že musí jít o opravdu hodně, hodně kvalitní film...
P.S: Ve filmu je pár situací, založených na tom, že se mluví česky a irští protagonisté (a diváci) nemají rozumět tomu, co bylo řečeno. Jako Češi tedy máme paradoxně poněkud ochuzený kulturní zážitek...
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
On byl pouliční kytarista, zpěvák a opravář vysavačů (nepouliční). Ona odjela z České republiky, aby si přivydělala pouličním prodejem časopisů a květin. Setkali se uprostřed Dublinu a díky rozbitému vysavači spolu prohodili pár slov a zjistili, že je spojuje láska k hudbě. Ona hrála na klavír. Jemu se to líbilo a nechal ji napsat text pro jednu ze svých písniček. Rozhodli se, že seženou pár dalších neznámých hudebníků, natočí ty písničky a On s nimi udělá terno v Londýně. Ona ale musí zůstat v Dublinu se svou matkou a dcerkou, a čekat na manžela, který má z Čech konečně přijet.
Je to příběh o lásce? Pochopitelně ano. Ale nikdo se s nikým nevyspí, ani žádný vášnivý polibek nepadne, a přesto to skončí dobře. Novým klavírem...
Jako člověk, který dal 100% Transformers a nenávidí folk, jsem měl nemalé obavy z toho, že budu muset z důvodu zaneprázdněnosti redaktorů Cinemy recenzovat irský hudební film o pouličním kytaristovi s neherci a rozpočtem 150 000 $. Naštěstí to byly obavy liché.
Je pravda, že mizivý rozpočet je na filmu jasně patrný, ale tvůrci se za to nestydí a učinili z toho součást vyprávěcího stylu. Ruční kamera je v každém záběru jinak rozostřená, rozzrněná, zabarvená a rozklepaná, monofonní zvuk je přeřvaný, střihová kontinuita neexistuje (pokud existuje střih) a náhodní lidé na ulici se občas dívají do kamery (štáb většinou jen namířil kameru a točil). A to všechno vytváří unikátní dojem, že se díváme na něco jako dokumentární muzikál.
Napsal jsem “muzikál”? Inu, ve filmu se hodně hraje a zpívá. Možná víc, než v klasických hollywoodských muzikálech. A texty písní často cosi vypovídají o situaci, ve které se zpívající právě nachází. Není to ovšem tak, že by postava uprostřed souvětí plynule přešla z mluvení do zpěvu a pokračovala v načaté myšlence. Jsou to přece oba muzikanti, nástroj jednoho z nich je přenosný, takže není problém po něm v radostném či tíživém okamžiku sáhnout a začít něco vybrnkávat. Ale ne moc hlasitě, protože v autobuse to může rušit.
Dva hlavní hrdiny (ve filmu nemají jména, stejně jako většina ostatních postav) hrají Glen Hansard a Markéta Irglová. Hansard (ročník 1970) hraje a zpívá v irské rockové kapele The Frames. Irglová (ročník 1988) s ním vydala v roce 2006 společné album a je jeho životní partnerkou.
Vzhledem k tomu, že většinu filmu zabírají písničky, interpretované hlavními představiteli, je logické, že mnoho dalších postav už ve filmu neuvidíme, protože na to není čas - jen rodiče obou protagonistů a pár pouličních hudebníků, kteří pomáhají se studiovou nahrávkou. A vzhledem k rozpočtu filmu je logické, že se nedočkáme žádné muzikálové choreografie nebo něčeho podobného. Hudební čísla vypadají většinou tak, že hrdinové hrají a zpívají, někdo drží v ruce kameru, která je snímá v nepřetržitém záběru, a když je svátek, ty kamery jsou dvě a párkrát se mezi nimi střihne. Nic z toho ovšem není na závadu a tento polodokumentární styl filmu sluší.
Once (proč zůstává český název v angličtině?) je mnohem komornější než to, čemu se říká “komorní filmy”. Je to dílo, vzniklé doslova na koleně, které boduje tím, že se snaží být maximálně upřímné a maximálně se vyhýbat klišé. A podařilo se mu zabodovat i u mě, přestože mě tento konkrétní hudební žánr víceméně irituje a soundtrack z filmu si rozhodně nekoupím. Z čehož vyplývá, že musí jít o opravdu hodně, hodně kvalitní film...
P.S: Ve filmu je pár situací, založených na tom, že se mluví česky a irští protagonisté (a diváci) nemají rozumět tomu, co bylo řečeno. Jako Češi tedy máme paradoxně poněkud ochuzený kulturní zážitek...
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Skandál [The Hoax] - 40%
Clifford Irving byl nepříliš úspěšný spisovatel, kterého v roce 1971 napadlo, že napíše "autorizovaný životopis Howarda Hughese" - aniž by o tom Hughes věděl. Jako "důkaz" předložil vydavateli dopis "od Hughese", který ovšem napsal sám a zfalšoval milionářův rukopis. Byl to celkem dobrý nápad, protože Hughes byl podivín, který tehdy nekomunikoval vůbec s nikým a tudíž by se velmi těžko dokazovalo, že nekomunikoval zrovna s Irvingem.
Irving tedy dostal tučný honorář a s kolegou začali vymýšlet Hughesovu zpověď. Za několik měsíců se na to přišlo a Irvinga zavřeli.
(Pokud náhodou netušíte, kdo je to ten Howard Hughes, tak je to ten pán, kterého hrál Leonardo DiCaprio ve filmu Letec.)
Skandál je filmová verze výše zmíných událostí s Richardem Gerem v roli Clifforda Irvinga, režírovaná Lasse Hallströmem.
Nebudu vám lhát a tvrdit, že jsem věděl, jak to s Irvingem bylo doopravdy (věděl jsem sotva to, jak to bylo s Hughesem). Takže jsem si přečetl toto a byl jsem překvapen, jak málo má film společného se skutečností, přestože by se jí mohl držet a být přitom přinejmenším stejně zajímavý, napínavý a vtipný.
I když Gere není špatný a Alfred Molina nebo Stanley Tucci jsou velmi dobří, film není moc zajímavý, vtipný ani dramatický (i když se pokouší o to všechno). V mnoha ohledech připomíná Chyť mě, když to dokážeš, ale ve většině ohledů za Spielbergovým filmem zaostává.
Zpočátku je zábavné sledovat téměř groteskové eskapády Gereho a Moliny, kteří se snaží získávat (tj. krást) soukromé informace o Hughesovi a obelhávat nakladatelství.
Pak ovšem začnou převažovat jiné elementy, které jsou buď nezajímavé (Irvingovy manželské problémy a psychická traumata) nebo úplně bizarní (náznaky politického spiknutí na nejvyšších místech, které stojí v pozadí toho všeho a možná se Irvingovi jenom zdá). Ve výsledku film není ani historickou lekcí, ani komedií ani psychologickou sondou.
P.S: Zvláštně zavádějící je český název, protože ve filmu se neodehraje nic, co by se dalo označit slovem "skandál". Prostě se přijde na to, že Irving je podvodník a zavřou ho.
P.P.S: Všimněte si šikovně sestříhaného traileru, který 1) zatajuje, že se celý film točí kolem Howarda Hughese, 2) používá stejně animované fonty jako Chyť mě, když to dokážeš.
Irving tedy dostal tučný honorář a s kolegou začali vymýšlet Hughesovu zpověď. Za několik měsíců se na to přišlo a Irvinga zavřeli.
(Pokud náhodou netušíte, kdo je to ten Howard Hughes, tak je to ten pán, kterého hrál Leonardo DiCaprio ve filmu Letec.)
Skandál je filmová verze výše zmíných událostí s Richardem Gerem v roli Clifforda Irvinga, režírovaná Lasse Hallströmem.
Nebudu vám lhát a tvrdit, že jsem věděl, jak to s Irvingem bylo doopravdy (věděl jsem sotva to, jak to bylo s Hughesem). Takže jsem si přečetl toto a byl jsem překvapen, jak málo má film společného se skutečností, přestože by se jí mohl držet a být přitom přinejmenším stejně zajímavý, napínavý a vtipný.
I když Gere není špatný a Alfred Molina nebo Stanley Tucci jsou velmi dobří, film není moc zajímavý, vtipný ani dramatický (i když se pokouší o to všechno). V mnoha ohledech připomíná Chyť mě, když to dokážeš, ale ve většině ohledů za Spielbergovým filmem zaostává.
Zpočátku je zábavné sledovat téměř groteskové eskapády Gereho a Moliny, kteří se snaží získávat (tj. krást) soukromé informace o Hughesovi a obelhávat nakladatelství.
Pak ovšem začnou převažovat jiné elementy, které jsou buď nezajímavé (Irvingovy manželské problémy a psychická traumata) nebo úplně bizarní (náznaky politického spiknutí na nejvyšších místech, které stojí v pozadí toho všeho a možná se Irvingovi jenom zdá). Ve výsledku film není ani historickou lekcí, ani komedií ani psychologickou sondou.
P.S: Zvláštně zavádějící je český název, protože ve filmu se neodehraje nic, co by se dalo označit slovem "skandál". Prostě se přijde na to, že Irving je podvodník a zavřou ho.
P.P.S: Všimněte si šikovně sestříhaného traileru, který 1) zatajuje, že se celý film točí kolem Howarda Hughese, 2) používá stejně animované fonty jako Chyť mě, když to dokážeš.
9.9.07
Mé druhé já [The Brave One] - 80%
Jodie Fosterová hraje poměrně slavnou rozhlasovou reportérku, která se chce vdávat, ale jí a jejího přítele přepadnou v noci v parku nějací gauneři, kteří je oba brutálně zmlátí a přítele zabijí.
Když se z toho Fosterová trochu vzpamatuje, stane se z ní "jiný člověk", pořídí si pistoli a začně se úmyslně vydávat do nebezpečných čtvrtí, kde jako "tajemný mstitel" zabíjí ty, na které je zákon krátký. A přitom se začne kamarádit s policistou (Terrence Howard), který vyšetřuje, kdo že mu to střílí v rajónu zločince, na které je zákon krátký.
Finálne nastává ve chvíli, kdy Fosterová zjistí identitu vraha svého snoubence, zatímco detektivovi začíná být celkem jasné, která bije...
Filmů s podobným námětem už tady bylo hodně (i s ženskými hrdinkami), ale Neil Jordan režíruje jistou rukou a velmi dobře se mu daří dát hlavní postavě opravdový psychologický rozměr, takže v jistém smyslu chápeme, proč začne dělat ty extrémní věci, které začne dělat. A Fosterová je výborná, kouká z toho nějaká cena.
Menší problém filmu je právě v tom, že podobný námět už tu byl mnohokrát, a i když je tentokrát zfilmován velmi dobře, pořád při jeho sledování máte dojem "Jo, tohle jsem viděl v Rambovi, tohle v Death Wish" atd. atd... Přičemž Mé druhé já samozřejmě není akční film (vystřelí se v něm celkem asi desektrát) a morální dilema, které je divákovi předkládáno, už tady také mnohokrát bylo.
Když se z toho Fosterová trochu vzpamatuje, stane se z ní "jiný člověk", pořídí si pistoli a začně se úmyslně vydávat do nebezpečných čtvrtí, kde jako "tajemný mstitel" zabíjí ty, na které je zákon krátký. A přitom se začne kamarádit s policistou (Terrence Howard), který vyšetřuje, kdo že mu to střílí v rajónu zločince, na které je zákon krátký.
Finálne nastává ve chvíli, kdy Fosterová zjistí identitu vraha svého snoubence, zatímco detektivovi začíná být celkem jasné, která bije...
Filmů s podobným námětem už tady bylo hodně (i s ženskými hrdinkami), ale Neil Jordan režíruje jistou rukou a velmi dobře se mu daří dát hlavní postavě opravdový psychologický rozměr, takže v jistém smyslu chápeme, proč začne dělat ty extrémní věci, které začne dělat. A Fosterová je výborná, kouká z toho nějaká cena.
Menší problém filmu je právě v tom, že podobný námět už tu byl mnohokrát, a i když je tentokrát zfilmován velmi dobře, pořád při jeho sledování máte dojem "Jo, tohle jsem viděl v Rambovi, tohle v Death Wish" atd. atd... Přičemž Mé druhé já samozřejmě není akční film (vystřelí se v něm celkem asi desektrát) a morální dilema, které je divákovi předkládáno, už tady také mnohokrát bylo.
Zbouchnutá [Knocked Up] - 80%
On: Obtloustlý mladý vulgární Žid bez práce, žije ze zbytku peněz, které vysoudil, když mu přejeli nohu. Většinu dne hulí a baví se s kámoši.
Ona: Slušně vychované slečna z vyšší střední třídy, která právě začala úspěšně budouvat svou kariéru televizní hlasatelky. Šla to oslavit na diskotéku, opila se tam, vyspala se s Ním a nezůstalo to bez následků. Následuje tato scéna:
Pokud se mnou souhlasíte, že "40 let panic" byla veskrze geniální záležitost, budete se mnou souhlasit i v tom, že Zbouchnutá (od stejných lidí) je ještě lepší.
A je překvapivá.
Navzdory mému očekávání není většina humoru stavěna na brutálním střetu rozdílných světů dvou hlavních hrdinů. Sotva se dohodnou na tom, že potrat nebude a že to spolu zkusí, začíná v podstatě reálná story toho, jak těžké je pro takové dva mladé lidi "zkusit to spolu" a co na to říká jejich okolí.
Ve filmu jsou sice velmi sprosté dialogy - ale většinou proto, že přesně takhle mezi sebou dnešní mladí opravdu mluví. Rozhodně nejde o "sexykomedii" například ve stylu Prci, prci, prcičky, ale spíš o výborný sitcom, který bez větších problémů udrží tempo celé dvě hodiny!
Herci (většinu neznáte) jsou vynikající a dialogy jsou neuvěřitelně vtipné. Jsou rozebírána i některá velmi seriózní témata, ale všechna s lehkostí, dokonalým komediálním timingem a drtivými hláškami. Zápletka není nijak vykonstruovaná (dokonce si nemůžu vzpomenout, že by ve filmu byl nějaký zásadní záporák) a celý film se točí opravdu především kolem toho, jestli spolu tihle dva nekompatibilní jedinci můžou přeci jen žít.
Dávám Zbouchnuté tag "super", protože si myslím, že se musí líbit opravdu každému. 100% jí nedávám jenom proto, že by si všichni mysleli, že jsem vyměkl a dávám 100% komedii, kde si skoro 2 hodiny lidi povídají o vztazích, nejsou tam žádní skládací roboti a nikdo nikoho nekope do koulí.
Jediná potenciální komplikace spočívá v tom, že dialogy počítají s tím, že divák velmi dobře ví, kdo je Boba Fett, XBox 360 nebo Doc Brown. Některé komplikovanější odkazy se české titulky pokusily "dovysvětlit", ale samozřejmě to ne vždycky funguje.
Ona: Slušně vychované slečna z vyšší střední třídy, která právě začala úspěšně budouvat svou kariéru televizní hlasatelky. Šla to oslavit na diskotéku, opila se tam, vyspala se s Ním a nezůstalo to bez následků. Následuje tato scéna:
Pokud se mnou souhlasíte, že "40 let panic" byla veskrze geniální záležitost, budete se mnou souhlasit i v tom, že Zbouchnutá (od stejných lidí) je ještě lepší.
A je překvapivá.
Navzdory mému očekávání není většina humoru stavěna na brutálním střetu rozdílných světů dvou hlavních hrdinů. Sotva se dohodnou na tom, že potrat nebude a že to spolu zkusí, začíná v podstatě reálná story toho, jak těžké je pro takové dva mladé lidi "zkusit to spolu" a co na to říká jejich okolí.
Ve filmu jsou sice velmi sprosté dialogy - ale většinou proto, že přesně takhle mezi sebou dnešní mladí opravdu mluví. Rozhodně nejde o "sexykomedii" například ve stylu Prci, prci, prcičky, ale spíš o výborný sitcom, který bez větších problémů udrží tempo celé dvě hodiny!
Herci (většinu neznáte) jsou vynikající a dialogy jsou neuvěřitelně vtipné. Jsou rozebírána i některá velmi seriózní témata, ale všechna s lehkostí, dokonalým komediálním timingem a drtivými hláškami. Zápletka není nijak vykonstruovaná (dokonce si nemůžu vzpomenout, že by ve filmu byl nějaký zásadní záporák) a celý film se točí opravdu především kolem toho, jestli spolu tihle dva nekompatibilní jedinci můžou přeci jen žít.
Dávám Zbouchnuté tag "super", protože si myslím, že se musí líbit opravdu každému. 100% jí nedávám jenom proto, že by si všichni mysleli, že jsem vyměkl a dávám 100% komedii, kde si skoro 2 hodiny lidi povídají o vztazích, nejsou tam žádní skládací roboti a nikdo nikoho nekope do koulí.
Jediná potenciální komplikace spočívá v tom, že dialogy počítají s tím, že divák velmi dobře ví, kdo je Boba Fett, XBox 360 nebo Doc Brown. Některé komplikovanější odkazy se české titulky pokusily "dovysvětlit", ale samozřejmě to ne vždycky funguje.
6.9.07
Disturbia - 80%
Mladý kluk (Shia LaBeouf) dostane za napadení učitele domácí vězení, což znamená, že musí neustále nosit na noze vysílačku, která spoustí poplach, jakmile se vzdálí víc než pár metrů od domu. Většinu dne tedy tráví tím, že se dívá z okna. A uvidí jednak hezkou holku, která se nastěhovala vedle, a jednak podezřelého souseda, který dělá doma podivné věci, a občas to vypadá, že v jeho bytě zmizí nějaké slečna nebo v noci odklízí nějaké podezřelé těžké pytle...
Disturbii se podařil z mého pohledu opravdu husarský kousek, a to ten, že jsem nejméně tři čtvrtiny filmu vůbec netušil, jestli se vlastně dívám na teenagerskou komedii o nesmělém klukovi (s mírně thrillerovými prvky), který se zamiloval do holky odvedle, nebo na thriller o nesmělém klukovi (s mírně komediálními prvky), který odhalí vraždícího psychopata, ale nikdo mu to nevěří. Nejméně 90 minut je Disturbia současně vtipná i napínavá a překvapivě dobře funguje obojí!
Bohužel, úplný konec je poněkud tradičnější (schválně nepíšu, který žánr zvítězí) a tudíž ve srovnání s předcházejícími událostmi poněkud fádní a antiklimaktický.
Shia LaBeouf je rozhodně velký talent a ohromný sympaťák a po Transformers (i když tento film je starší) znovu ukazuje, jak svým výkonem dokáže povznést průměrně napsané dialogy na jakousi "vyšší úroveň". Tohohle chlapce podle mě čekají opravdu velké věci (a tím nemyslím jen čtvrtého Indianu Jonese).
P.S: Název je složenina ze slov "disturbing" ("znepokojivý") a "suburbia" (předměstí).
P.P.S: Netušil jsem, že Carrie-Anne Mossová a David Morse už vypadají takhle staře.
Disturbii se podařil z mého pohledu opravdu husarský kousek, a to ten, že jsem nejméně tři čtvrtiny filmu vůbec netušil, jestli se vlastně dívám na teenagerskou komedii o nesmělém klukovi (s mírně thrillerovými prvky), který se zamiloval do holky odvedle, nebo na thriller o nesmělém klukovi (s mírně komediálními prvky), který odhalí vraždícího psychopata, ale nikdo mu to nevěří. Nejméně 90 minut je Disturbia současně vtipná i napínavá a překvapivě dobře funguje obojí!
Bohužel, úplný konec je poněkud tradičnější (schválně nepíšu, který žánr zvítězí) a tudíž ve srovnání s předcházejícími událostmi poněkud fádní a antiklimaktický.
Shia LaBeouf je rozhodně velký talent a ohromný sympaťák a po Transformers (i když tento film je starší) znovu ukazuje, jak svým výkonem dokáže povznést průměrně napsané dialogy na jakousi "vyšší úroveň". Tohohle chlapce podle mě čekají opravdu velké věci (a tím nemyslím jen čtvrtého Indianu Jonese).
P.S: Název je složenina ze slov "disturbing" ("znepokojivý") a "suburbia" (předměstí).
P.P.S: Netušil jsem, že Carrie-Anne Mossová a David Morse už vypadají takhle staře.
5.9.07
Kurz negativního myšlení [Kunsten a Tenke Negativit] - 60%
Třicátník Geirr je po dopravní nehodě už 2 roky ochrnut na dolní polovinu těla a impotentní. Stará se o něj jeho manželka a on má nepřetržité deprese, kouká na "Lovce jelenů" a přikládá si revolver k hlavě. Jeho manželka pozve k nim domů pycholožku s partou podobně postižených lidí, což má vést k tomu, že se Geirr nějak dá do pořádku.
Jde o typický norský artfilm, tj. odehrává se to v jednom domě, hraje v tom méně než 10 lidí a je to točeno ruční kamerou. K technické stránce jen jednu poznámku: Když se tvůrci nechají příliš unést a zapomenou, jaký mají rozpočet, uchylují se občas k hudebním mezihrám, kdy za doprovodu písničky kamera jezdí domem a sledujeme invalidy v různém stádiu depresí. Vzhledem k tomu, že ona kamera "nejezdí", ale někdo ji drží v ruce, působí to velmi nepatřičně a diletantsky.
Většina filmu je ale celkem kvalitním hereckým koncertem, kdy Geirr zprvu zcela zničí "příjemnou atmosféru" v rámci skupinky a pak vede její "vzpouru" proti "zdravým". Záměrně nepoužívám slova "příjemným hereckým koncertem", protože byť je film avizován jako černá komedie, humoru je v něm pramálo a většinu času (79 minut, ale zdá se být delší) jsem ze všeho nejvíc chtěl, aby všichni už proboha přestali hysterčit, litovat se a buď se sebrali nebo konečně spáchali sebevraždu. (Pozor: Diváci slabších nátur možná nesnesou některé dost explicitní scény, jako například sexuální předehru dvou hodně starých postižených lidí.)
A musím uznat, že když ve mně film vzbudil takto intenzivní emoce, asi není špatně natočen. Ale rozhodně to není film, na který byste měli chodit, pokud se chcete bavit v jakémkoliv smyslu toho slova.
Jde o typický norský artfilm, tj. odehrává se to v jednom domě, hraje v tom méně než 10 lidí a je to točeno ruční kamerou. K technické stránce jen jednu poznámku: Když se tvůrci nechají příliš unést a zapomenou, jaký mají rozpočet, uchylují se občas k hudebním mezihrám, kdy za doprovodu písničky kamera jezdí domem a sledujeme invalidy v různém stádiu depresí. Vzhledem k tomu, že ona kamera "nejezdí", ale někdo ji drží v ruce, působí to velmi nepatřičně a diletantsky.
Většina filmu je ale celkem kvalitním hereckým koncertem, kdy Geirr zprvu zcela zničí "příjemnou atmosféru" v rámci skupinky a pak vede její "vzpouru" proti "zdravým". Záměrně nepoužívám slova "příjemným hereckým koncertem", protože byť je film avizován jako černá komedie, humoru je v něm pramálo a většinu času (79 minut, ale zdá se být delší) jsem ze všeho nejvíc chtěl, aby všichni už proboha přestali hysterčit, litovat se a buď se sebrali nebo konečně spáchali sebevraždu. (Pozor: Diváci slabších nátur možná nesnesou některé dost explicitní scény, jako například sexuální předehru dvou hodně starých postižených lidí.)
A musím uznat, že když ve mně film vzbudil takto intenzivní emoce, asi není špatně natočen. Ale rozhodně to není film, na který byste měli chodit, pokud se chcete bavit v jakémkoliv smyslu toho slova.
1.9.07
Pokoj 1408 [1408] - 80%
Je to hezký pokoj, ale nikdo v něm nevydržel déle než hodinu...
Michael Enslin (John Cusack) se živí hrůzou. Objíždí venkovské hotýlky, ve kterých údajně straší a píše knížky o tom, jaký hrozný děs v nich na něj dolehl. Jeho knížky se následně docela slušně prodávají, hotýlkům stoupne návštěvnost a všichni jsou spokojeni. Že autor nevěří na strašidla a v životě nic nadpřirozeného nezažil, s tím nikdo problém nemá.
Zlom nastane ve chvíli, kdy se Mike dozví o místě, které by se výborně hodilo do závěrečné kapitoly jeho nejnovější knihy: O pokoji ve 14. patře velkého newyorského hotelu (přesněji řečeno, ve 13. patře, označeném číslem 14, protože 13. patra v renomovaných hotelích neexistují). Za necelých 100 let od otevření hotelu v tomto jednom pokoji došlo k více než padesáti úmrtím. V některých případech šlo bizarní sebevraždy, jindy o “přirozené” smrti: Infarkty, záchvaty nebo utopení v talíři s polévkou. Zajímavé je to, že manažer hotelu (Samuel L. Jackson) hraje tentokrát “svou roli” lépe, než je Mike zvyklý z venkovských hotýlků, a zdá se, že své pragmatické varování “It's an evil fucking room” myslí vážně a opravdu nechce, aby se Mike v pokoji 1408 ubytoval.
Nicméně, po necelé půlhodině filmu se Mike ubytuje v pokoji 1408 a může začít to, co divák očekává od filmové adaptace povídky Stephena Kinga.
King je plodný a úspěšný spisovatel, takže není divu, že podle jeho děl vznikl bezpočet filmů nejrůznějších žánrů i kvalit (většinou inspirovaných předlohou jen velmi volně). Když si vedle sebe postavíme například filmy Vykoupení z věznice Shawshank, Běžícíh muž, Nadaný žák, Stůj při mně a Pavučina snů, málokdo by uvěřil, že všechny vznikly na motivy literárních děl téhož člověka, navíc člověka, označovaného nálepkou “mistr hororu”.
Pokoj 1408 ovšem je horor, a to zcela klasický horor. U tohoto zdánlivě triviálního faktu by bylo dobré se na chvíli zastavit, protože v posledních letech dochází k tomu, že za horor jsou vydávány série Vřískot, Saw, Hory mají oči, Texaský masakr motorovou pilou nebo Hostel, tedy krvavé vyvražďovačky, cílené především na teenagery. Pokoj 1408 je ale vysloveně dospěláckou záležitostí a obsahuje jen naprosté minimum krve a šoků. Přesto si nepamatuji, že bych v posledních letech viděl v kině něco strašidelnějšího (zdůrazňuji: “strašidelnějšího”, nikoliv “nechutnějšího”).
Režisér Mikael Håfström (Hra s nevěrou) prokazuje ve svém teprve druhém anglicky mluveném filmu překvapivý talent pro filmařské řemeslo i práci s herci. Během úvodních deseti minut se mu povede dobře naskicovat charakter hlavního hrdiny a jeho obživy, nenápadně nás upozornit, že tají cosi ze své minulosti, a přitom vzbudit dojem, že se chystá cosi zlověstného, aniž by k tomu potřeboval tradiční hororové rekvizity. Následuje skvělá desetiminutová scéna se Samuelem L. Jacksonem (nervozita opět budována pouze pomocí inteligentních dialogů) a pak se hrdina ocitá v pokoji 1408 a další hodinu už budeme sledovat jen souboj Johna Cusacka s fucking evil pokojem a občas nějakou tu překvapivě hostující postavu. Je tudíž nabíledni, že kdyby Cusack nepodával výborný výkon, film by vůbec nemohl fungovat.
Neodvážil bych se tvrdit, že je Pokoj 1408 něčím revoluční. Mé počáteční nadšení (pečlivě budovaná atmosféra velmi připomínala Shining, mimochodem také podle Kinga) bylo poněkud utlumeno závěrečným dějstvím, ve kterém se scenárista a trikaři trochu moc předvádějí. Ale bylo příjemné vidět zase jednou poctivý a řemeslně dobře zvládnutý horor pro dospělého diváka.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Michael Enslin (John Cusack) se živí hrůzou. Objíždí venkovské hotýlky, ve kterých údajně straší a píše knížky o tom, jaký hrozný děs v nich na něj dolehl. Jeho knížky se následně docela slušně prodávají, hotýlkům stoupne návštěvnost a všichni jsou spokojeni. Že autor nevěří na strašidla a v životě nic nadpřirozeného nezažil, s tím nikdo problém nemá.
Zlom nastane ve chvíli, kdy se Mike dozví o místě, které by se výborně hodilo do závěrečné kapitoly jeho nejnovější knihy: O pokoji ve 14. patře velkého newyorského hotelu (přesněji řečeno, ve 13. patře, označeném číslem 14, protože 13. patra v renomovaných hotelích neexistují). Za necelých 100 let od otevření hotelu v tomto jednom pokoji došlo k více než padesáti úmrtím. V některých případech šlo bizarní sebevraždy, jindy o “přirozené” smrti: Infarkty, záchvaty nebo utopení v talíři s polévkou. Zajímavé je to, že manažer hotelu (Samuel L. Jackson) hraje tentokrát “svou roli” lépe, než je Mike zvyklý z venkovských hotýlků, a zdá se, že své pragmatické varování “It's an evil fucking room” myslí vážně a opravdu nechce, aby se Mike v pokoji 1408 ubytoval.
Nicméně, po necelé půlhodině filmu se Mike ubytuje v pokoji 1408 a může začít to, co divák očekává od filmové adaptace povídky Stephena Kinga.
King je plodný a úspěšný spisovatel, takže není divu, že podle jeho děl vznikl bezpočet filmů nejrůznějších žánrů i kvalit (většinou inspirovaných předlohou jen velmi volně). Když si vedle sebe postavíme například filmy Vykoupení z věznice Shawshank, Běžícíh muž, Nadaný žák, Stůj při mně a Pavučina snů, málokdo by uvěřil, že všechny vznikly na motivy literárních děl téhož člověka, navíc člověka, označovaného nálepkou “mistr hororu”.
Pokoj 1408 ovšem je horor, a to zcela klasický horor. U tohoto zdánlivě triviálního faktu by bylo dobré se na chvíli zastavit, protože v posledních letech dochází k tomu, že za horor jsou vydávány série Vřískot, Saw, Hory mají oči, Texaský masakr motorovou pilou nebo Hostel, tedy krvavé vyvražďovačky, cílené především na teenagery. Pokoj 1408 je ale vysloveně dospěláckou záležitostí a obsahuje jen naprosté minimum krve a šoků. Přesto si nepamatuji, že bych v posledních letech viděl v kině něco strašidelnějšího (zdůrazňuji: “strašidelnějšího”, nikoliv “nechutnějšího”).
Režisér Mikael Håfström (Hra s nevěrou) prokazuje ve svém teprve druhém anglicky mluveném filmu překvapivý talent pro filmařské řemeslo i práci s herci. Během úvodních deseti minut se mu povede dobře naskicovat charakter hlavního hrdiny a jeho obživy, nenápadně nás upozornit, že tají cosi ze své minulosti, a přitom vzbudit dojem, že se chystá cosi zlověstného, aniž by k tomu potřeboval tradiční hororové rekvizity. Následuje skvělá desetiminutová scéna se Samuelem L. Jacksonem (nervozita opět budována pouze pomocí inteligentních dialogů) a pak se hrdina ocitá v pokoji 1408 a další hodinu už budeme sledovat jen souboj Johna Cusacka s fucking evil pokojem a občas nějakou tu překvapivě hostující postavu. Je tudíž nabíledni, že kdyby Cusack nepodával výborný výkon, film by vůbec nemohl fungovat.
Neodvážil bych se tvrdit, že je Pokoj 1408 něčím revoluční. Mé počáteční nadšení (pečlivě budovaná atmosféra velmi připomínala Shining, mimochodem také podle Kinga) bylo poněkud utlumeno závěrečným dějstvím, ve kterém se scenárista a trikaři trochu moc předvádějí. Ale bylo příjemné vidět zase jednou poctivý a řemeslně dobře zvládnutý horor pro dospělého diváka.
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)