Factorio 1.0 (a soutěž)! (Updatováno s výsledky)

Někdy před třemi lety jsem se obšírně rozepisoval o videohře Factorio (přečtěte si to, pokud jste nečetli) a ohodnotil jsem ji 100 procenty, přestože to byla alfa verze. Nyní, po více než třech letech (a po celkem osmi letech nepřetržitého vývoje), se konečně chystá verze 1.0, která vyjde v pátek 14. srpna. K nejzásadnějším změnám v ní patří nová high resolution grafika, příjemnější uživatelské rozhraní a nový tutorial, ale drobných vylepšení jsou tisíce.

Pořád platí vše, co jsem tehdy napsal. Factorio je jedna z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) komerčních herních investic co se týče poměru "čas * zábava / peníze". Je to jakýsi závan starých herních časů, kdy hry neměly předem plánované DLC a kdy je dělaly malé týmy vývojařů, kteří je sami rádi hráli a kteří naslouchali svým fanouškům (u Factoria jsou bugy opravovány téměř okamžitě a vychází i několik verzí týdně). Za 25 Euro dostanete nejen hru, ale také jakousi multiplayer sandbox platformu, pro kterou jiní lidé vytvořili tisíce modifikací (a vy si můžete vytvořit vlastní), z nichž některé mění Factorio v podstatně jinou hru (příklad). Ve Factoriu můžete hrát PvP, PvE, programovat, hrát si s vláčky, jen tak si experimentovat (bez útočících nepřátel) nebo stavět hezké baráčky. Nebo všechno současně.

Factorio nabízí zdarma ke stažení demo verzi, která je ale téměř rok stará a obsahuje víceméně jen tutorial, kde jste dost intenzivně "vedeni za ručičku". To znamená, že v něm vlastně nemůžete zakusit ten pocit naprosté volnosti v plné hře, kdy je zcela na vás, zda budete problémy ve své továrně řešit tak, aby to bylo co nejefektivnější nebo co nejestetičtější. Nebo úplně šílené. Což je škoda.

Recenze: Démon zatracení [The Wretched] - 60%

Teenager Ben přijíždí do venkovského domu za svým (rozvedeným) otcem, u kterého má strávit prázdniny / pracovat v přístavu / prožít první lásku atd atd...

Bohužel, v nedalekém lese se skrývá lesní démonka, která se primárně věnuje tomu, že krade (a žere) děti, a kromě toho provádí následující:

• Hypnotizuje lidi a vymazává jim paměť
• Schovává se ve vnitřnostech mrtvých zvířat
• Obléká se do kůže lidí, které zabila
• Způsobuje zjevování / zmizování strašidelného stromu, pod kterým má doupě
• Nasazuje si na hlavu jelení (?) lebku
• Staví v domě svých obětí oltář nějakému lesnímu bohu (?)
• Nesnáší sůl
• Ryje do všeho kolem sebe symbol, který vypadá jako kozí hlava nebo písmeno "A" vzhůru nohama
• Křupe v ní

Recenze: Proxima - 70%

Francouzská astronautka (Eva Greenová) se v Rusku připravuje k dlouhému pobytu na oběžné dráze, což má být příprava k její pozdější cestě na Mars. Musí zvládnout náročnou fyzickou přípravu a vyrovnat se s tím, že dlouho neuvidí svou malou dceru a že sexismus stále existuje i ve vesmírném programu.

Pro ocenění kvalit filmu Proxima je důležité ujasnit si, co tento film NENÍ. Není to vesmírné dobrodružství a není to film pro fanoušky kosmonautiky. A není to velkorozpočtový film. Odvážím se tvrdit, že v něm není jediný trik nebo kulisa. Objektivně vzato to JE sci-fi (protože jde o přípravy k letu na Mars), ale není to pro děj nijak důležité a je to spíše na škodu věci (viz dále).

Proxima je především intimní drama jedné ženy, která toho má na svých bedrech hodně a dobrovolně si toho chce nandat ještě víc. Musí se společně s ex-manželem starat o svou dceru Stellu, která má dyslexii (a několik dalších vývojových vad) a musí čelit nepříjemným snahám kapitána výpravy (Matt Dillon), který by ji nejraději ve své posádce neměl (protože je žena).

Film ale nemá nic jako "obvyklou filmovou zápletku", Dillon nepřipraví žádný zlý plán, není za něj potrestán atd... Film končí startem rakety a v jeho průběhu nedojde k žádnému dějovému zvratu.

Nebýt Greenové a Dillona, skoro by se dalo uvěřit, že se díváme na dokumentární film, zaznamenaný nějakými skrytými kamerami, protože herecké výkony jsou dokonalé, a naprosto všechno ve filmu vypadá stoprocentně realisticky, pravděpodobně proto, že to všechno opravdu realistické je. T.j. natáčelo se opravdu ve Hvězném méstečku, na kosmodromu Bajkonur, v Rusku a v Kazachstánu, a naprostá většina lidí ve filmu jsou skuteční zaměstnanci a obyvatelé těchto míst. I kosmický výcvik vypadá přesně tak, jako ve skutečnosti (pravděpodobně). Tudíž všechno je omlácené, žádná technika nevypadá sexy, a skutečnost, že jde o sci-fi, je vlastně kontraproduktivní, neboť přípravám k letu na Mars a k pobytu na Marsu je věnováno celkem asi 20 sekund filmu (i když to má být to hlavní, na co se hrdinové připravují).

Greenová a její filmová dcera jsou skvělé, jen Dillon je tak trochu klišoidní kretén (a jediný trochu připomíná "filmovou postavu"), ale zřejmě je to záměr.

Proxima je kvalitní film, ale není to film pro diváka, kterého zajímají tajemství vesmíru. Ani trochu. Je to film pro diváka, kterého zajímají hluboká lidská traumata a supermarkety v Bajkonuru.

Prázdninová várka společenských her (a jedna RPG)

Vzhledem k tomu, že filmových premiér je pramálo a jsou to většinou divné nezávislé artfilmy nebo dokumenty, přináším vám po nedávném úspěšném postu pár dalších zajímavých společenských her na dlouhé letní večery:

Recenze uklízečky: Gabriela Jasinská

(Tento post není o filmu nýbrž o uklízení)

Hledali jsme k nám domů "paní na úklid" a nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o naše zkušenosti.

Přes inzerát na robeeto.cz se nám ozvala paní Gabriela Jasinská, která u nás uklízela celkem slušně, ale pouze dvakrát, a nemohu vám její služby bohužel doporučit.

Její veřejné foto na Facebooku

Naposledy (podruhé) u nás uklízela 30. května 2020 dopoledne, po skončení úklidu jsme se dohodli, že znovu přijde za 8 dní (7. června) a rozloučili jsme se.

Je zajímavé, že téhož dopoledne se někam zatoulal ze stojánku v naší koupelně manželčin zásnubní prsten. Tedy dvě hodiny před úklidem tam byl, tři hodiny po úklidu nikoliv. To je ale jistě jen náhoda a rozhodně nechci paní Jasinskou z něčeho obviňovat.

7. června v 11:00 hodin jsme paní Jasinskou podle předchozí dohody opět očekávali, ale kupodivu nepřišla, neozvala se a telefon nebrala. Když jsme jí (asi při pátém telefonátu) zavolali z jného telefonního čísla, tak hovor zvedla a po našich dvou slovech hned zavěsila, načež nás SMSkou informovala, že je v nemocnici a brzy se ozve (to se odehrálo až pět hodin poté, co se původně měla dostavit). Nevím, co v té nemocnici dělala, ale téhož dne dávala na svůj Facebook sestřih finálového utkání MS 2005 v hokeji a písničku Michala Penka o tom, že "žijeme na krásný Zemi", tak to snad nebylo nic vážného.

A od té doby se už vůbec neozvala a na naše SMS a volání nijak nereagovala, přestože na Facebooku je stále velmi aktivní. Telefon zvedala pouze pokud jsme jí zkoušeli volat z pro ni neznámých čísel, takže má asi nějakou velkou specifickou poruchu hardwaru.

Z manželčina telefonu

Přeji jí tedy brzké uzdravení, ale jako uklízečku vám ji s čistým svědomím doporučit nemůžu, aspoň dokud si neopraví telefon.

Tak nám zabili Vetřelce...

Jak může být "outdated" něco, co se teprve stane za 160 let, aha?

Game over, man...

Recenze: Psí láska - 40%

Český dokument o Janě Henychové, která se (několikrát) zúčastnila závodů psích spřežení ve Finsku, jejichž trať je dlouhá 1200 km!

Z tohoto traileru budete mít velmi jasnou představu o tom, co je tento film zač:

Tedy: Asi polovina filmu se věnuje závodům. Přitom slovo "závod" je mírně zavádějící, protože v těchto scénách nevidíme jiné saně než saně Jany Henychové. Nejde tudíž o nějaké předjíždění / shazování z útesů, ale o to, aby psi nezmrzli, neumřeli únavou a... a to je asi všechno. Rozhodně se nekoná nějaké přílišné vzrušení.

Druhá polovina filmu pak pozůstává ze scén, ve kterých Henychová ukazuje, jak má ráda psy, a víceméně všechno ostatní na světě ji sere.

Hodnotit takovýto film je poněkud problematické. I když zřejmě objektivně nezkresleně "dokumentuje" život Jany Henychové, obávám se, že na této ženě není nic dostatečně zajímavého na to, abych to chtěl vidět. Přestože má film jen 75 minut, nudil jsem se při něm ukrutně.

(Ano, to je celá recenze.)

Recenze: Bourák - 30%

Většinou začínám své recenze krátkým shrnutím děje, ale v tomto případě to nejde, neboť se mi nepodařilo pochopit, o čem film Bourák je, nebo měl být. Přečetl jsem si synopsi na jeho oficiálních stránkách, ale ta bohužel příliš neodpovídá tomu, co se na plátně děje. Například je tam věta "Zastydlý puberťák s otřískaným růžovým Cadillacem, který chodí trsat rock and roll s holkou, co vypadá jako ze starého amerického katalogu na podprdy." Ve filmu ale hlavní hrdina s tou holkou naposledy trsá dlouho před tím, než poprvé uvidí ten Cadillac, a není jakkoliv naznačeno, že s ní trsal více než jednou v životě. Podobně je pro mě velkým překvapením závěrečná věta o tom, že "dospělá dcera se rozhodne zachránit manželství svých nedospělých rodičů", neboť jsem nic takového ve filmu nepostřehl, pokud "záchranou manželství" není myšleno vynadání otci a přesvědčování matky, aby se na otce vykašlala.

Souhlasil bych s větou, že Bourák měl být "černá komedie", ale nesouhlasím s tím, že to komedie je, neboť jsem se při něm zasmál celkem třikrát, z toho dvakrát na místech, kde jsem se smát neměl.

Film se odehrává ve smyšleném městě Šlukdorf, které kopíruje Šluknov, což se projevuje tím, že v něm chodí v noci po ulicích prostituky a jsou v něm silniční ukazatele směrem k německým městům, ale jinak z toho nic nevyplyne (například existence Němců nebo Německa v ději).

Zde žije chlapík s přezdívkou Bourák (Ivan Trojan), který miluje Elvise, má autoservis jménem Graceland, kde opravuje staré vraky, a chodí oblečený a učesaný jako v 50. letech. Kromě toho se ve městě vyskytuje překvapivé množství dalších lidí, kteří chodí oblečení a učesaní jako v 50. letech (ale většinou mají výrazné tetování), takže jsem dost dlouho byl na pochybách, ve kterém století se film odehrává. Zřejmě se ale odehrává v současnosti a ve Šlukdorfu náhodou žije absurdně velká komunita fanoušků Elvise, kteří se scházejí ve zdejším nočním klubu na tanečních večírcích v rytmu rockabilly.

Recenze: Můj otec Antonín Kratochvíl - 50%

Antonín Kratochvíl (narozen 1947) je velmi slavný český fotograf, možná slavnější ve světě než v Česku. Má spoustu cen, fotil nejslavnější celebrity a nejbrutálnější mezinárodní konflikty, a po mnoha desetiletích se vrátil do ČR za svým synem (emigroval v 60. letech).

Tento dokument Andrey Sedláčkové pozůstává především z toho, jak Kratochvíl a jeho syn (který je mu velmi podobný) vyprávějí o svých životech. Občas je to doprovázeno Kratochvílovými fotografiemi (což je dobře, protože pak se je na co dívat), jindy vidíme jen sedícího Kratochvíla / jeho syna (což není dobře, protože pak se není na co dívat).

Recenze: Raoul Taburin - 60%

Raoul Taburin žije ve francouzském městečku, provozuje opravnu bicyklů a všichni ho mají za špičkového cyklistu akrobata / závodníka. Je to ovšem omyl / lež, neboť Taburin není schopen ujet na kole ani pár metrů. Snažil se celý život, ale prostě mu to nejde. A kdykoliv se snažil své tajemství někomu prozradit, stalo se cosi nemilého.

Během let si Taburin našel manželku (které také nezná pravdu) a celkem spokojeně žije. Krize nastává, když se ve městě objeví fotograf, který chce Taburina za každou cenu vyfotit při jízdě na kole...

Nejdříve ohodnoťme tento film bez jakéhokoliv kontextu: Je to stylový / naivní / roztomilý příběh, který svou poetikou trochu připomíná Wese Andersona. Ovšem na rozdíl od jeho filmů není tak stylisticky vypilovaný (což je mínus) a má celkem jasný a jednoznačný děj (což je plus). Jeho absurdní poetika ("strašidelný" bicykl sám doprovází Taburina na jeho procházkách) je příjemná, ale po nějaké době se stane předvídatelnou. Což ale neznamená, že je film zdlouhavý. Naopak, má necelých 90 minut a skončí dost překvapivě, ve chvíli, kdy jsem očekával, že konečně nějak vyvrcholí.