(Tento post není o filmu)
Včera byl první Máj, lásky čas, takže jsem se vydal k Máchově soše se psy:
Mimochodem, to vpravo je
Adolf, někteří ho možná ještě neznáte.
A s manželkou:
Ano, mám čerstvě manželku. Jmenuje se Ilča (tedy občanským jménem Ilona) Fuková. Známe se rok, je z Plzně, je učitelka a je to bezva. Je to dokonce tak bezva, že to ve mně vzbuzuje jistou (velmi mírnou) depresi. Totiž:
Podobně jako asi většina lidí jsem se většinu svého života snažil najít někoho, se kým si budu dlouhodobě dokonale rozumět. A protože skutečně
dokonale rozumět (v exaktně gramatickém smyslu toho slova) si nemůže nikdo s nikým, bylo to hledání ve skutečnosti o tom, aby ta míra porozumění byla
dostatečně velká. Tak velká, abych si mohl říct "Jo, teď si rozumíme tak dobře, že to s jinou už líp nepůjde." Což si, logicky, nemohu říct předtím, než poznám
všechny ostatní ženy na světě, se kterými bych potenciálně někdy mohl žít. Což, logicky, nikdy nepoznám... Takže to ve skutečné skutečnosti bylo o hledání někoho, s kým si budu rozumět tak dobře, že není pravděpodobné, že bych mohl potkat někoho, s kým bych si rozuměl líp. Což zní hrozně neromanticky a nikdy dříve jsem si to v hlavě takhle doslovně neformuloval, ale bylo to tak (a odvážím se tvrdit, že to tak je u většiny lidí, ať si to racionálně uvědomují nebo ne).
Ta "mírná deprese" pramení z toho, že se mi shodou náhod (nebo čeho) podařilo po 30 letech hledání "té pravé" najít ženu, se kterou si rozumím nesrovnatelně lépe než se všemi předchozími. Po 30 letech! Poté, co jsem se už skoro smířil s tím, že partnerku podle svých představ najít nemohu, neboť pokud vůbec existuje, žije někde daleko, nebo je šťastně zadaná. A už jsem to skoro vzdal. Tu depresi nemám kvůli sobě, ale kvůli ostatním lidem, se kterými se třeba kamarádím, kteří jsou z mého pohledu fajn, a kteří také hledají "tu pravou" / "toho pravého" a spokojují se s málem, protože jsou přesvědčeni o tom, že "toho opravdu pravého / opravdu pravou" nikdy nenajdou. A často mají pravdu, i když jsou třeba jejich nároky výrazně "normálnější" (a tudíž kompatibilnější s vícero exempláři opačného pohlaví), než ty moje. Neboť takhle funguje pravděpodobnost. Což je smutné.
Pravděpodobnost mi tedy přihrála Ilču (a Ilče přihrála mě). Přes
Tinder. Náhodou jsme oba zadali dost velký kilometrový limit (Praha - Plzeň). Náhodou Ilča zadala věkový limit "až do 50 let" (kdyby zadala "do 49", neseznámili jsme se). Náhodou jsme stejní ve spoustě věcí, které většině ostatních lidí připadají divné až zvrácené. A nevadí nám, že se ostatní diví tomu, jaké divné až zvrácené věci spolu děláme. Například:
 |
| Na společném nákupu |
Co jsem vlastně chtěl tímhle postem říct? Shrňme si to:
- Konečně mám paní Fukovou.
- Ať hledáte jakkoliv dlouho a jste jakkoliv spokojeni, z čistě matematického hlediska je téměř jisté, že pro vás někde existuje někdo lepší. Tragédie je v tom, že nemůžete vědět, zda ho někdy v životě potkáte a zda vám tudíž stojí za to dále hledat. Já už vím, že jsem našel, dál nehledám, a přál bych vám totéž, neboť je to super pocit.
- Pokud máte dost silný žaludek na to, abyste se probrodili hromadou sraček, Tinder funguje.
P.S: Ilča je skutečně moje první "paní Fuková", neboť ta předchozí byla "
paní Fuková Hložková".
