Martin Manley: Stylový odchod

(Tento post nemá nic společného s filmem, nicméně přijde mi velice zajímavý)

Jak už jsem se už párkrát zmiňoval (1, 2), pokládám smrt za zcela přirozenou součást života, respektive tečku na jeho konci. A ta tečka by měla být stejně kvalitní a smysluplná, jako život.

Proto mě poměrně naštval jistý Martin Manley, který se ve čtvrtek ráno zastřelil u policejní stanice, což ovšem bylo pouze vyvrcholení pečlivých příprav, směřujících k tomuto razantnímu činu. Naštval mě tím, že si to všechno naplánoval a realizoval vpodstatě přesně tak, jak jsem to chtěl jednou udělat já. Tudíž, až to udělám, nebudu už originální...

Těsně před svou smrtí totiž Manley zprovoznil doménu MartinManleyLifeAndDeath.com (web přetížen, mirror zde), na které velmi podrobně vysvětlil, co, jak a proč se chystá udělat, a také sepsal všechno důležité o svém životě, co by kdy mohlo kohokoliv zajímat - má docela smysl pro humor a docela se s ním shoduji i ve filmovém vkusu.

A ne, nebyl vážně nemocný, nebyl na mizině a neměl problémy s nešťastnou láskou.

Hello. I am dead!

Je to docela fascinující čtení, protože na mnoha a mnoha stránkách velmi racionálně rozebírá co, jak a proč, a je zjevné, že na tom pracoval velmi dlouho a nebyl v žádném psychologickém stresu nebo něčem podobném. V jistém smyslu to chápu jako jeho vítězství nad smrtí.



P.S: V některých médiích se objevila zpráva o tom, že se na jeho webu vyskytují GPS souřadnice zakopaného pokladu. Očekávejte, že to zítra budou říkat na TV Nova a psát na blesk.cz. To není pravda - jde o souřadnice vstupní brány jeho oblíbeného parku, ve kterých se překlepl v jedné číslici. Nebo to možná udělal schválně, protože teď se parkem prohánějí lidé s lopatami a detektory kovu.

Recenze: Očista [Purge] - 40%

Píše se rok 2022 a Ethan Hawke si spokojeně žije se svou manželkou (Lena Headeyová) a dvěma pubertálními dětmi v honosném domě kdesi na americkém předměstí.

Dnes v noci má ale proběhnout Očista, což je každoroční akce, kdy po dobu 12 hodin může kdokoliv beztrestně spáchat jakýkoliv násilný zločin a nebude za to potrestán!

Hawke nemá z Očisty obavy, protože je odborníkem na zabezpečovací zařízení a celý jeho dům se může stisknutím pár tlačítek změnit v pevnost (ve které je mimo jiné i sklad střelných zbraní). Pak ale jeho syn vpustí dovnitř do domu náhodného zraněného černocha, kterého chtěla zabít parta mladých, hezkých, inteligentních lidí (ve strašidelných maskách) a je zaděláno na malér...

Nízkorozpočtový thriller Očista má velmi zajímavý námět, který je naprosto trestuhodně nevytěžen, a to po všech stránkách.

Nápad s dočasnou beztrestností jednou ročně je natolik zajímavý, že by se podle něj dal udělat úžasný mnohadílný seriál (například), nebo bezva videohra (například). Úžasně zajímavá by byla už jen televizní debata, ve které by se různí nehloupí lidé bavili o tom, jaké plusy a mínusy taková radikální myšlenka může společnosti dát.

Docela zajímavých je prvních 20 minut filmu, kdy se dočkáme jakéhosi (byť povrchního) pohledu na společnost, která je zcela stejná, jako ta současná, jen se v ní smí jednou ročně beztrestně vraždit. Někteří se na to těší, jiní se toho bojí, někteří se na to těší, ale trochu se stydí, tak si berou masky, všichni brousí mačety, atd...

Je nakousnuto několik zajímavých podtémat (například, že nesmíte zabít úplně kohokoliv a úplně jakýmkoliv způsobem) a je slibně rozehrána situace, protože kromě výše zmíněných postav je na scéně také mladý milenec Hawkeovy dcery (který se v domě schoval) a dálkově ovládaný robůtek jeho syna.

Nicméně pak začne Očista, všechno zajímavé se z filmu vypaří a musíme se nejméně čtyřicet minut dívat na naprosto standardní podívanou typu "rodina je ohrožována ve svém domě, všude je tma, protože nejde elektřina, a policie nepřijede". Je to strašlivě předvídatelné a strašlivě laciné, až televizní. Rodina je hodná, ti venku jsou zlí, a u černocha se ještě uvidí. A všichni se samozřejmě chovají jako idioti, včetně hromady padouchů, kteří do domu lezou po jednom a zcela neorganizovaně, aby je hrdinové mohli snadno zlikvidovat jednoho po druhém.

Až v posledních 10 minutách filmu (který má necelých 90 minut) to zase začne být trochu zajímavé z morálně - filosofického hlediska, ale rozhodně ne tolik, aby to dalo divákovi zapomenout na nudu v hlavní, prostřední části filmu.

Napadá mě několik režisérů / scenáristů, kteří by se stejným rozpočtem dokázali z tohoto námětu vykřesat něco mnohem zajímavějšího, ale tvůrci Paranormal Activity se nezmůžou na víc, než na sofistikovanou pointu "možná není úplně morální vraždit lidi".

Recenze: Jobs - 40%

Životopisný film nám nabídne několik zásadních událostí ze života Stevea Jobse (Ashton Kutcher), přibližně od založení společnosti Apple až po první představení iPodu.

Protože je poměrně dobře znám můj vztah k firmě Apple, musím upozornit, že mě tento můj vztah nijak neovlivnil při psaní recenze. Viz také recenze na film Social Network, kterému jsem dal 100%, přestože k Facebooku mám podobný vztah jako k Applu.

Takže ještě jednou: Recenzuji film, nikoliv skutečnou firmu a jejího skutečného zakladatele!

Film se snaží představit Jobse jako vizionáře a dokonce gurua (ve spirituálním významu!), ale jaksi se mu nedaří sdělit divákovi, co vizionářského vlastně měl udělat (a je irelevantní, jestli skutečný Jobs takový byl nebo ne, bavím se o filmu). Tenhle Jobs působí spíše jako agresivní sociopat, kradoucí cizí nápady, a v některých scénách dokonce jako prvotřídní svině (okrade nejlepšího kamaráda, vyhodí z domu těhotnou partnerku). Vezměme si konkrétně hned začátek: Jobs přijde k Wozniakovi a uvidí v jeho kutlochu mikropočítač, zobrazující černobílé znaky na obrazovce (což v té době nebylo nic neobvyklého). Jobs na obrazovku půl minuty kouká a je zcela u vytržení, protože má VIZI, spočívající v tom, že by mohl založit firmu a stavebnici toho počítače prodávat (což opět není nic radikálně jiného, než dělaly desítky jiných firem). A ta půlminuta je doprovázena epickou hudbou (John Debney), jako když Ježíš slézá z kříže bez žebříku.

A takových momentů je ve filmu víc. Momentů, kdy se neděje na plátně nic výjimečného, ale je to natočeno způsobem, jako kdyby se Kolumbus právě poprvé vyloďoval v Novém světě. Kdybych ty scény viděl samostatně, bez zbytku filmu, skoro bych si myslel, že je Kutcher natočil jako parodické scénky pro nějakou svou televizní show.

A když jsme u Kutchera: Je chvályhodné, že se pokouší o vážnější náročnou roli, ale bohužel není tak dobrý herec, aby tu roli zvládl. Je vidět, že se velmi snaží, ale místy na to prostě nemá a některé jeho pokusy napodobit Jobsovu specifickou chůzi, gestikulaci a mluvu vypadají skoro legračně.

Věřil bych, že Steve Jobs byl zajímavou postavou, ale tomuto filmu se moc nedaří tuto skutečnost divákovi sdělit. Na mnoha místech navíc je nezbytně nutné znát celkem do detailů historické souvislosti, protože film některé události pouze ilustruje a předpokládá, že divák zná detaily a tudíž mu to docvakne. Například celé vyhození a znovupřijetí Jobse z/do Applu je ztvárněno tak, že je vyhozen, pak je několikaminutová montáž, jak se rýpe v zahrádce a má flashbacky, což je prostřiháváno s teleizními zprávami o Applu, a pak za ním přijdou, že ho ve firmě znovu potřebují. Pokud by náhodou na tento film šel někdo, kdo Jobsův životopis nezná, pak bude zcela mimo. I mě, který se relativně orientuje, místy překvapilo, když se ve dvou-třech scénách objevil někdo, kdo podle filmařů měl mít nějakou důležitost, ale já si ho z dějin Applu nepamatoval a film ho nijak nepředstavil.

Tvůrci se pokusili natočit něco, co mělo být hodně podobné filmu Social Network, ale nevyšlo jim to na všech frontách. Ne že by se "šeredně spálili", ale prostě jim to nevyšlo tak, jak bylo nezbytné, aby to celé fungovalo.

Kdyby šlo o televizní inscenaci, asi bych si říkal, že "to celkem ujde". Ale o televizní inscenaci nejde a tento nezdar nám pouze připomíná, jak skvěle se povedlo Sorkinovi a Fincherovi jejich dílo. Ty nejlepší okamžiky Jobse jsou skoro tak dobré jako slabší chvilky Social Networku.

P.S: Název filmu je někde uváděn jako "jOBS" (Apple humor!), ale jinde psán normálně "Jobs".

Recenze: Elysium - 80%

Polovina 22. století. Zatímco pár tisíc vyvolených miliardářů žije na kosmické stanici Elysium, která obíhá okolo Země, většina ostatní (tzn. 99 procent obyvatel Země) jsou chudina, raubíři a podobně. Jeden z té chudiny je Max (Matt Damon), který kdysi dělal pro gangstery, ale dnes se snaží poctivě živit v pracovním procesu.

Když je v průběhu pracovního procesu smrtelně ozářen a je mu férově sděleno, že mu zbývá několik dní života, Max se chce dostat na Elysium, kde existuje lékařské technika, která dokáže vyléčit téměř cokoliv (včetně ustřelené hlavy, jak zjistíme později). Dostat se na Elysium, kterému de facto šéfuje Jodie Fosterová, ale není vůbec jednoduché, takže Max spustí s pomocí kamaráda gangstera poměrně složitý plán, ve kterém figurují kyberskelet, únos a mozkový hacking, a všechno se to zkomplikuje JEŠTĚ VÍC, když se uneseným stane Maxův bývalý šéf (William Fichtner), který má shodou okolností v mozku uploadováno něco velice, velice důležitého.

A to nemluvím o tom, že Maxová dětská láska (Alice Bragová) má teď vlastní malou holčičku, která by také nutně potřebovala vyléčit.

Jo, a skoro bych zapomněl - Jodie Fosterová aktivuje Krugera (Sharlto Copley), což je žoldák, který nejdříve vždy nejdříve brutálně zabíjí a teprve pak přemýšlí, proč to udělal a jestli to měl udělat.

Režiséru Neillu Blomkampovi je 34 let a toto je teprve jeho druhý celovečerní film (po Districtu 9). Je ale jasné, že ten člověk má neuvěřitelný talent a můžeme od něj očekávat úžasné věci.

Především umí (podobně jako jeho mentor Peter Jackson) natáčet filmy, které vypadají vzhledem ke svému rozpočtu neočekávaně výpravně. District 9 byla vlastně komorní záležitost za cca. 30 milionů, a mohl se směle měřit s velkými hollywoodskými spektákly. Elysium stálo asi 3x - 4x více, a je to (čistě z hlediska výpravy) úžasná podívaná.

Elysium působí jako skutečné okno do homogenního, fungujícího světa budoucnosti. Stroje, nástroje a dopravní prostředky opravdu vypadají jako něco, co funguje a je používáno (takže je to omlácené). Interiér obrovské továrny opravdu vypadá jako fungující továrna budoucnosti a ne jako nápaditý výplod výtvarníkovy hlavy. Los Angeles budoucnosti vypadá jako chudinské předměstí v Mexiku, zatímco Elysium působí jako směs opulentní elegance a špičkové techniky. Uživatelská rozhraní počítačů jsou pečlivě navržena tak, že když programuje bohatý šéf továrny, má elegantní GUI, zatímco gangsteři jedou v oldschool textovém režimu. A tak dále, a tak podobně, desítky a stovky detailů...

O něco podobného se pokouší téměř každý sci-fi / comicsový film, ale málokterému se to podařilo tak dobře, jako Elysiu. Výtvarně se na něm dokonce podílel i Syd Mead, při vyslovení jehož jména si můžete vzpomenout na Blade Runnera (a to je co říct). Ani Nevědomí, ani poslední Superman se v tomto ohledu nemohou s Elysiem měřit.

Samozřejmě, většina z toho jsou triky. Ale nepoznáte to. Protože to téměř všechno působí REÁLNĚ. Moderní létající stroje, omlácení policejní roboti, i utržení něčí hlavy. Co do kvality triků se může Elysium měřit s tím nejlepším od Industrial Light & Magic.

Takže zatím super. Ale teď už k těm dalším věcem, jako jsou třeba herci, scénář a podobné drobnosti...

Elysium má problém v tom, že jeho scénář není příliš zajímavý, a už vůbec ne ambiciózní. Netvrdím, že je předvídatelný - každou chvíli se v něm stane něco nečekaného! Ale zatímco District 9 byla břitká satira, v průběhu filmu se měnící v různé jiné zajímavé věci, Elysium má velmi standardní akčně / revoluční zápletku, která by se dobře vyjímala v nějakém akčním velkofilmu z 80. let s Arnoldem v hlavní roli, a která neomylně směřuje k neodvratnému totálnímu happyendu. Občasná satira ve scénáři je (velmi občasná), ale jinak je zápletka až překvapivě trapná a fádní, a je nutno složit poklonu Neillu Blomkampovi za to, že tuto trapnou zápletku režíruje tak dravě a nápaditě, že nám její trapnost příliš nevadí a nepřemýšlíme moc ani nad happyendem, který by v reálu těžko mohlo fungovat. (SPOILER: Elysium má zdroje, které sotva stačí jeho pár tisícům obyvatel, ale na konci filmu najednou ty samé zdroje stačí pro celou Zemi a všichni jsou happy.)

Matt Damon a Jodie Fosterová mají tak standardně napsané role, že se z nich nic extra zajímavého nedá vyždímat, byť by se snažili sebevíc. Nejzábavnější jsou ty vedlejší postavy, které jsou přehnaně padoušské, téměř zkarikované - což je jednak William Fichtner, a především Sharlto Copley, jehož zarostlý africký psychopat se samurajským mečem Kruger se pro mě stává novým životním vzorem.

Blomkamp je vynikající režisér a asi i producent. Měl by rychle dostat další hromadu peněz a rychle natočit co nejvíce dalších filmů, nejlépe nové Star Wars, nového Vetřelce, nového Batmana, adaptaci Halo, a tak dále... Tentokrát podle vypiplaných scénářů nějakých výborných scenáristů. Protože Elysium při vší své audiovizuální kráse působí jako něco, co bylo vymýšleno a improvizováno v průběhu natáčení (ale vymýšleno a improvizováno sakra dobře).

P.S: Kruger má ve filmu dva žoldácké poskoky, kteří se jmenují Drake a Crowe. Tomu říkám sofistikovaný filmový humor pro fanoušky žánru...

Korg MircroArranger: Hodně zábavy za málo peněz

Před lety jsem měl v oblibě syntezátory "samohrajky", které fungovaly na tom principu, že vámi držený akord v levé ruce rozkládaly do kompletního harmonického doprovodu (včetně bicích) a pravou rukou jste k tomu mohli hrát melodii.

Užil jsem si s nimi stovky hodin zábavy, včetně toho, že jsem potmě lehával v posteli (bez ženy a bez psů), samohrajku měl položenou na klíně a improvizoval si se zavřenýma očima. Ale dnes bych se asi styděl mít něco takového doma, respektive zbytečně by mi to zabíralo místo. Dnes se přece všechno tvoří softwarovou syntézou v PC, což vám dává mnohem neomezenější možnosti, že ano?

To jsem si taky říkal, dokud jsem úplnou náhodou neobjevil Korg MicroArranger.

Na první pohled vypadá jako typická samohrajka (které se dodnes vyrábějí, aby měli Eva s Vaškem na čem vyrábět své songy): Maličká klaviaturka, řada kláves s názvy předdefinovaných hudebních stylů, druhá řada kláves s názvy předdefinovaných nástrojů. Podobně vyhlížejících nástrojů existují stovky.

Naštěstí jsem ale neztratil ihned zájem a zjistil jsem, že se můžete nejen nechat doprovázet předdefinovanými hudebními styly a nástroji, ale také si můžete vytvořit vlastní hudební styly, vlastní nástroje, nahrávat a editovat po stopách, aplikovat desítky digitáních efektů, a tak dále...

I když jde o pouhé dva roky starý model, jeho "střeva" jsou založena na technologiích mnohem starších (což je vidět například z toho, že jsou podporovány pouze DOSové osmiznakové názvy souborů nebo z absence USB MIDI), konkrétně na sérii arrangerů Korg PA, které ovšem byly velké jako kráva (a dost drahé). MicroArranger je široký pouhých 87 cm a váží pouhé 4 kg, včetně poměrně slušných vestavěných reproduktorů, což ho činí ideálním pro tvorbu na chatě u rybníka (pokud tam máte zástrčku, protože microArranger nefunguje na baterie) nebo performování na besídkách a vesnických zábavách. Můžete k němu samozřejmě připojit pedály, velkou externí klávesnici a další věci (případně ho přes MIDI propojit s PC), ale přijde mi krásné, že z něj dokážete vymáčknout hezké věci bez toho všeho.

Například tohle je hlavní motiv z filmu Star Trek: První kontakt, mnou předělaný na romantickou baladu:

(ten druhý keyboard tam jen náhodou leží a není součástí MicroArrangeru, ani s ním není propojen)

Použil jsem předdefinovaný styl z knihovny "Ballad" (jeden z asi 200 předdefinovaných) a předdefinované nástroje (kterých je v MicroArrangeru asi 600). A je to kompletně hrané v reálném čase. Nic jsem si nepřipravoval předem, žádné chyby jsem následně neopravoval, a stejně dobře bych si bez přípravy mohl improvizovat hodinu. Viz moje hudební tutorialy, ve kterých vysvětluji, že vám melodie a doprovodný akord docela dobře stačí k vytvoření i komplexnějších skladeb.

Samozřejmě, to co hraju, si mohu uložit do paměti, potom uložit jako MIDI sekvenci na SD kartu, pak to editovat, piplat se v tom, přidat další stopy, vytvořit si kompletně vlastní osmistopé doprovody (které budou stejně interaktivní a auto-harmonizované jako ten v tom videu) a konečně vytvořit si také vlastní nástroje a bicí. Sice jen z nabízených několika set  samplů, ale mohu je pomocí různých efektů zprznit k nepoznání. Nějaká profesionální audio dema (která už nejsou hraná v reálném čase) najdete například zde. A má to i vestavený jukebox, ve kterém se dají přehrávat a editovat jakékoliv General MIDI soubory (vytvořené v jiném softwaru / hardwaru).

Zde se musím zastavit u faktu, že MicroArranger je s láskou navržen tak, aby se v něm dalo konfigurovat téměř cokoliv (včetně například hodně pokročilých efektových routingů a MIDI ovládání), ale vše se to musí dělat pomocí rozhraní, které má daleko ke komfortu počítačového monitoru a myši. Manuál má přes 240 stránek a v krabici je přiložena pouze jeho česká verze, která pravděpodobně byla překládána několika různými lidmi, protože v různých sekcích manuálu jsou stejné termíny překládány různě! Například hudební termín "Meter" je v jedné sekci překládán zcela nesmyslně jako "stupnice" (opakovaně), takže se v manuálu vyskytují WTF věty jako "Stupnice indikuje tempo songu".

Naštěstí se dá návod v angličtině stáhnout bez problémů z Internetu a i když ho máte a umíte dobře anglicky, bude vám nějakou dobu (hodně dlouhou dobu) trvat, než pochopíte všechny funkce.

Je to oldschool a hardcore...

Korg MicroArranger se dá u nás koupit za méně než 11 000 Kč, což mi připadá jako velmi výhodná cena. Abyste totiž měli srovnatelně přenosné a srovnatelně hudebně výkonné vybavení, museli byste s sebou vozit laptop + malý MIDI keyboard (s joystickem a extra tlačítky) + trochu slušné reproduktorky, pokud se chcete producírovat veřejně. A samozřejmě speciální software do toho laptopu, který by jednak generoval zvuk a jednak se staral o editaci, auto-doprovody atd... Takové softwary existují, ale ty slušnější nejsou zadarmo.

Není pravděpodobné, že bych začal zveřejňovat hudbu, vytvořenou kompletně na MicroArrangeru. Mimo jiné i proto, že bych ji musel analogově nahrávat (neboť MicroArranger nemá nic jako digitální audiovýstup nebo rendering do audiosouboru).

Ale je to nejzábavnější hudební hračka (ať už hardwarová nebo softwarová), jaká se mi v posledních letech dostala do rukou. Neznám nic jiného, na čem bych si mohl s hudebními nápady a improvizacemi hrát podobně zábavně.

(Tento post není nijak sponzorován firmou Korg ani žádnou jinou.)

Recenze: Futurologický kongres [The Congress] - 60%

Robin Wrightová (dříve Pennová) hraje sama sebe, respektive herečku jménem Robin Wrightová, která kdysi bývala slavná a krásná (viz Princezna nevěsta nebo Forrest Gump) a teď už... not so much.

Stárnoucí Robin dostane nabídku, která se neodmítá: Dostane velké peníze, pokud dovolí studiu Miramount (haha!), aby ji naskenovalo do počítače a vyrobilo v budoucnosti libovolný počet audiovizuálních děl, obsahujících virtuální Robin Wrightovou. Skutečná Robin Wrightová se auž ale nikdy nesmí věnovat herectví. Respektive, nesmí se mu věnovat 20 let od podpisu smlouvy. Robin souhlasí a je naskenována.

O 20 let později...

Robin Wrightová přijíždí na "Futurologický kongres", který se koná v "animované zóně", tudíž je zde všechno kreslené (včetně Robin, která zde má podepsat prodloužení kontraktu s Miramountem). Všichni dýchají různé chemikálie, které (v očích ostatních) mění jejich fyzickou podobu. Dojde k útoku jakýchsi revolucionářů na hotel, Robin je na mnoho dalších let zmrazena, pak se znovu probouzí a vydává se hledat svého syna do nového světa, kde už neexistuje nic jako realita, protože jsou všichni neustále na drogách a vidí své okolí podle svých představ.

Film (přesněji řečeno jeho druhá polovina) je inspirován stejnojmenou knihou Stanisława Lema, ale jde o inspiraci velmi volnou. Styčné body jsou pouze v tom, že se koná bizarní kongres, všichni mají halucinace a hrdina se probudí o mnoho let později v novém, ještě zdrogovanějším světě (což se celé možná vůbec nestalo).

Snímek natočil Ari Folman, který před pár lety všechny překvapil svým unikátním Valčíkem s Bašírem a od té doby pracoval na tomto svém novém filmu (ve spolupráci s Robin Wrightovou, která je také jeho producentkou).

Bohužel, Folmanův Futurologický kongres je velmi netradičním a asi i ambiciózním dílem, po jehož skončení jsem si řekl: "Hm, a to je všechno?"

Především je zajímavé, že první polovina (o digitalizaci herečky) nemá nic moc společného s druhou polovinou (tripový kongres) a jde spíše o dvě zcela nezávislé sci-fi minipovídky, které jsou násilně propojeny stejnou hlavní postavou (a několika vedlejšími). Obě poloviny filmu (hraná a animovaná) jsou od sebe odděleny titulkem "O 20 LET POZDĚJI" a nikdy se uspokojivě nedozvíme, co dělala Robin těch 20 let a co se přesně stalo mezi ní a jejím synem (jehož hledání v novém světě je jakýmsi hnacím motorem druhé poloviny filmu).

Přitom první (hraná) polovina je zajímavější, protože víme, o co v ní jde, a protože Robin Wrightová skvěle hraje. Ale různé technické, právní a morální aspekty "digitalizace" jsou v ní vysvětlovány zbytečně polopatisticky, aby to pochopil i zcela zaostalý divák, kterému nedochází, že tato zápletka vpodstatě už ani není sci-fi, nýbrž něco, co budou muset filmová studia a herci (a jejich pozůstalí) v nejbližší době reálně řešit.

Samozřejmě, u celé druhé poloviny filmu netušíme, které z událostí na plátně se vlastně staly (pokud vůbec nějaké) a co jsou následky halucinogenů. A herectví Robin Wrightové si moc neužijeme, protože její animované podoba vypadá jako něco z rumunského večerníčku.

Většina animovaných sekvencí je záměrně "retro", ve stylu nejstarších disneyovek, Žluté ponorky nebo undergroundových filmů Ralpha Bakshiho. Všechny postavy jsou extrémně karikované, perspektiva se neustále mění, všechno je pestrobarevné, všechno někam přetéká a nic nedává smysl ani v rámci jedné scény, natož v rámci celého filmu. Paradoxně je psychedelický výsledek výrazně nudnější, než byl umírněnější, formálně ukázněnější Valčík s Bašírem.

I druhá polovina filmu obsahuje pár sekvencí s živými herci, ale Robin Wrightová i Paul Giamatti (jako psycho-doktor) v nich vypadají nesmyslně mladě, vzhledem k tomu, že se tato část filmu odehrává nejméně 25 let po první). Spíš než s neschopností maskérů to možná souvisí s tím, že "všechno je jinak a realita neexistuje", ale v tuto chvíli už mi to bylo celkem jedno.

Je samozřejmé, že Futurologický kongres není komerčním filmem. Ale nenašel jsem v něm mnoho motivů a scén, které by dokázaly nějak zajímavě stimulovat můj mozek nebo jiné orgány. Viz také například Mizející vlny nebo Atlas mraků.

Folman dostal na hraní krabici plnou úžasných hraček, a nedokázal s nimi udělat nic zajímavějšího, než natočit dvě nesouvisející epizody "Krajních mezí", nebo něčeho podobného. A ta normálnější, nepsychedelická, je ta lepší z nich.

P.S: Hudba zdatně, avšak nenápaditě imituje Michaela Nymana (srovnejte hudbu v první půlce traileru např. s touto).

Recenze: Pot a krev [Pain & Gain] - 70%

Bodybuilding instruktor Daniel Lugo (Mark Wahlberg) s několika svými komplici (Dwayne Johnson, Anthony Mackie) unesl bohatého žida (Tony Shalhoub), několik týdnů ho mučil a donutil ho přepsat všechen jeho majetek na sebe.

Pak se ho pokusili zabít (protože celou dobu znal identitu svého únosce), ale on to přežil - nicméně policie mu nevěřila (kdo by taky věřil židovi z Jižní Ameriky, že ho unesli a mučili bodybuildeři), takže pachatelé zůstali dále na svobodě a protože jim došly peníze, rozhodli se provést další loupež. Ta ale také zcela nevyšla a bylo zapotřebí se zbavit mrtvol.

A to ještě není zdaleka všechno...

Nejsem si úplně jist, jestli nejnovější film Michaela Baye je dobrý nebo špatný. Je to ale film, jaký tady dlouho nebyl, a to ve více ohledech. Z tohoto důvodu doporučuji na něj jít každému, kdo se trochu zajímá o to, jak, proč, kdo a jakým způsobem filmy natáčí. A kdo má rád čivavy s černobílou hlavou...

Především bych si rád odbyl skutečnost, že film je natočen na motivy skutečných událostí. Ať to ve skutečnosti bylo jakkoliv, je při sledování filmu velmi jasně patrné, že mnohé je upraveno / přikrášleno, aby to bylo zábavnější / akčnější / hollywoodštější. Můžete strávit dlouhé hodiny tím, že budete srovnávat filmové postavy s jejich skutečnými předlohami, číst si skutečné soudní dokumenty, a filosofovat nad tím, zda mají živí příbuzní skutečných obětí právo být uraženi tím, že si film dělá srandu z jejich rodinných dramat.

Ano, Pot a krev je komedie. Komedie, která má něco z Farga, něco z Mizerů, něco z Transformers a něco z Malérů pana účetního. Řečeno méně odborně: Je to strašlivý maglajz.

I když je film zjevnou Bayovou "bokovkou" po všech těch Transformerech, rozhodně byl drahý, rozhodně není odbytý a po řemeslné stránce obsahuje věci, o kterých čeští filmaři jen sní - například dokonale choreografované (a tudíž trikové) 100x zpomalené záběry jako z 300 - Bitvy u Thermopyl. Bay na sebe vrší všechny existující filmové postupy (včetně toho, že v různých náhodných chvílích slyšíme vnitřní hlasy různých postav), ale jakýkoliv dramatický systém se mi v tom vypozorovat nepodařilo.

Mark Wahlberg v hlavní roli mi připomněl úžasnou starší asijsko-hollywoodskou akční komedii Big Hit, jejíž absurdnost Pot a krev dost připomíná. I zde jsou hlavní hrdinové neschopní a mentálně zaostalí zločinci a vrazi, a když s nimi chceme náhodou soucítit, připadáme si zákonitě velmi divně.

Kromě Wahlberga film obsahuje další slušné herce (včetně např. Eda Harrise), kteří často činí své scény zajímavými / vtipnějšími jen silou svého hereckého talentu, a dokonce to vypadá, že navzdory Bayově režii a jeho zvráceným představám o humoru.

Bayovi totiž připadá úplně nejvtipnější, když je někdo tlustý / hloupý / s malým penisem / ošklivý / etnická minorita / gay, nejlépe všechno najednou. A objektifikace žen, samozřejmě. A všechno velmi explicitně a velmi nevhodně pro mládež. Pokud máte ve filmech problémy s něčím, jako je "morální poselství", pak vás bude Pot a krev strašlivě štvát - ale předpokládám, že moc takových lidí na FFFILM nechodí.

Ano, přesně tak...

V tomto filmu se máme smát úplně všem postavám (možná s výjimkou Eda Harrise, ale ten se v něm moc nevyskytuje) - vrahům, obětem i náhodným kolemjdoucím. Přitom se ale čas od času objevují střípky scén, které naznačují, že by film chtěl mít nějaký hlubší satirický rozměr, nebo druhý plán, nastavující zrcadlo něčemu. Tedy přesně věci, které v Big Hitu, ani v Malérech pana účetního nebyly, a proto jsme neměli problém se při nich bavit blbostí všech zúčastněných.

Představte si, že vám někdo začne vyprávět historku. Historka je možná zajímavá, ale nemáte moc šanci to ocenit, protože její vypravěč je na drogách, moc mu nefungují vyjadřovací schopnosti, evidentně si při vyprávění hodně vymýšlí, občas zamečí nebo udělá stojku, a neustále koulí očima a vypráví velice rychle. Vypráví 10 minut, 20 minut, a vás už vpodstatě ani nezajímá, o čem vypráví, jen jste fascinováni jeho bizarním způsobem vyprávění, a chcete slyšet více, protože vás zajímá, jestli se při tom vyprávění pokaká, dostane infarkt, vybuchne, nebo něco podobně zábavného - možné je totiž u něj všechno.

A takhle nějak působí těch 120 minut v kině při filmu Pot a krev. Není to kvalitní kulturní zážitek, nemůžu ani říct, že by mě to vyloženě "bavilo", ale rozhodně jsem se nenudil a jednou za čas něco takového rád zažiju, protože to narušuju monotónnost "obyčejných" filmů.

P.S: Nějak hodně podobně bych si představoval filmovou verzi videohry "Saints Row: The Third". Viz moje recenze, v tomto ohledu velmi prorocká...

Tajemství a smysl života - minireportáž

Petr Vachler i v těchto pekelných vedrech pracuje na svém srdečním projektu s názvem Tajemství a smysl života a já vám přináším minireportáž z placu, ve které se mimo jiné dozvíte, co by to vlastně mělo být za unikátní věc:

V této fázi je samozřejmě naprosto nemožné nějak hodnotit, jestli se mi hotový film bude líbit, ale jsem poněkud nervózní z toho, jak je Petr nadšený z filmu Co my jen víme, který jsem já ohodnotil nula procenty...

Cestování: Jak na Londýn

Protože před nějakou dobou měly úspěch moje články "Jak na Tokio", rozhodl jsem se napsat něco podobného i o svém druhém nejoblíbenějším městě, o Londýně.

Jak do Londýna?

Zde se nabízí mnoho možností. S různými nízkonákladovými aerolinkami se dá letenka do Londýna (jednosměrná) sehnat doslova za pár stovek (pokud netrváte na konkrétním datu letu). Nezapomeňte, že všechna londýnská letiště (Heathrow, Gatwick, Stansted) jsou poměrně daleko od centra města a doprava letiště > centrum vás může přijít na několik dalších stovek.

Kromě toho samozřejmě můžete jet autobusem, nebo to vzít autem a zažít různé zajímavosti cestou, jako například White Cliffs of Dover, holandský lunapark s překvapivě hardcore atrakcemi bez front, nebo Belgickou riviéru, která mě celkem příjemně překvapila.

Škoda Felicia FTW!

Ubytování a MHD

Londýn je veliký a ať v něm budete chtít dělat cokoliv, budete muset používat mětstkou hromadnou dopravu, i kdybyste náhodou bydleli přímo v centru. Londýnská MHD (metro, autobusy, vlaky, nadzemka a dokonce pár tramvají) má lišácké tarify, které vás intenzivně nutí, abyste používali Oyster Card. Tedy, používat ji nemusíte, ale máte pak výrazně dražší jízdné. Ani s Oyster Cardem není doprava nijak laciná normální londýnská MHD jízda metrem vás klidně přijde na 3 libry i víc.

Sportovnější alternativou k MHD jsou městské bicykly od Barclays, což je docela užitečná (a cenově výhodná) věc, ale bohužel je pouze v centru a východně od něj (jižně od Temže téměř nejsou) a často se stává, že váš vyhlédnutý stojan nemá žádná funkční kola, nebo naopak nemá volná místa, takže vaše kolo není kam vrátit - a nepomůže ani speciální mobilní aplikace s real-time mapou stojanů.

Takže zpět k Oyster Card: Tu pouze přiložíte k turniketu / označovači, a je vám automaticky stržena nejnižší částka, kterou byste platili při této cestě - i když jste omylem jeli delší trasou. Kartu si můžete pořídit na každé větší stanici, můžete si ji snadno dobíjet, a můžete se na její stav dívat i online. To ovšem vyžaduje menší podvod, neboť při online registraci musíte zadat platné britské PSČ (i když zbytek adresy vyplníte pravdivě jako pražskou).

S MHD úzce souvisí ubytování. Bydlení v Londýně je totiž drahé a v centru je pochopitelně dražší, než na předměstí. Protože stejně budete muset používat MHD, doporučuji vám ubytovat se někde dále od centra, poblíž vlakového nádraží. Odsud jezdí vlaky do centra Londýna každou chvíli.

Konkrétní příklad: Podívejte se na tuto mapu. My při poslední návštěvě bydleli pár minut od stanice Streatham Common, tedy v zóně 3. Odtud jezdí vlaky na některé z hlavních Londýnských nádraží každých 10 minut, a je to cca. 15 minut jízdy. Jeden zpáteční lístek stojí 7 liber, což je dost. 

AVŠAK! Pokud hodláte být v Londýně okolo týdne (nebo 2, 3 týdnů), je tady jedna velmi výhodná možnost: Můžete si koupit "7-Day Travelcard", který vám umožňuje kromě vlaku také používat všechny ostatní prostředky MHD, a to v libovolném rozsahu! Například týdenní Travelcard pro zóny 0 až 3 stojí 35 liber, tzn. za pouhých 5 liber denně můžete jezdit po Londýně (a širokém okolí) jak se vám zlíbí, zcela bez omezení! Travelcard si snadno zakoupíte v každé větší stanici v automatu, a uloží se vám přímo na Oyster Card. NEPOTŘEBUJETE žádný doklad totožnosti ani fotografii, stačí opravdu jen Oyster Card.

Peníze

Platební karty berou skoro všude a bankomaty jsou všude. Ale v překvapivě mnoha obchodech a hotelích musíte zaplatit explicitní přirážku za to, že platíte kartou a ne hotově!

Internet

Otevřené WiFi hotspoty jsou v Londýně velmi vzácné. I když stránky hotelu tvrdí "WiFi zdarma na pokoji", v reálu to často znamená, že WiFi je jen v recepci, případně nikde. S polským recepčním se pak o tom budete těžko dohadovat...

Proto je lepší pořídit si Internet v mobilu, který se vám bude VELICE hodit téměř nepřetržitě, například pří:

• Vyhledávání dopravního spojení (Google Maps zvládají složitou londýnskou MHD skvěle)
• Vyhledávání dobré restaurace nebo Tesco food shopu
• Zjišťování provozní doby muzejí a jiných atrakcí
• Posílání erotických fotek na sociální sítě
• ...a tak dále

Jediná přijatelná nabídka mobilního Internetu od českých operátorů je Vodafone Data Passport, který vám za fixní denní (50 Kč) nebo měsíční (350 Kč) částku umožní používat váš mobilní Internet zcela stejně, jako kdybyste se nacházeli v ČR! Vodafone Data Passport je tak neuvěřitelně výhodnější, než ostatní internetové roamingy Vodafonu i jiných českých operátorů, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho v nejbližší době plánovali zrušit / zdražit (a není samozřejmě kompatibilní s novými Red tarify, protože ty jsou příliš "výhodné" na to, aby byly výhodné).

Pokud nemáte Vodafone Data Passport a nepotřebujete v Anglii přijíma hovory na své existující české číslo, není problém koupit si v nejbližším londýnském telefonním obchodě předplacenou SIM kartu, se kterou vás rozumný denní Internet (několik desítek MB) bude stát okolo jedné libry.

Komunikace

V Londýně se mluví jazykem, který vzdáleně připomíná angličtinu.

Toto video nijak moc nepřehání. Nornální Londýňané opravdu mluví mezi sebou nějak takhle.

Opravdu! Mluvený projev běžného Londýňana pro vás může být značně problematický, i když nemáte problém s čtením anglického textu a se specificky britskou slovní zásobou.

Toto jídlo překvapivě nemá nic společného s kapelou Lunetic, jde jen o lingvistickou náhodu

Čímž se dostáváme k jídlu.

Stravování

Restaurace v Londýně jsou drahé a kvalita velmi proměnlivá, bez ohledu na cenovou kategorii.

Jako dražší restauraci, ve které mi připadalo, že to jídlo a atmosféra za ty peníze stály, mohu doporučit tuto.

Pokud chcete "hodně teplého jídla za málo peněz", pak především v Čínské čtvrti a jejím okolí je dost restaurací stylu "sněz co můžeš za 4-8 liber", kde se ovšem musíte připravit na různé triky, jako "jídlo je pikantní a nápoje se platí zvlášť", nebo "připočítáme vám 10% i když ve výloze píšeme, že je to dobrovolné" a dohadování s lidmi, kteří neovládají žádný jazyk podobný jakémukoliv, který znáte.

Osobně se mi mnohem lépe vyplatilo nakupovat jídlo ve všudypřítomných samoobsluhách Tesco, Sainsbury's, případně o něco dražších H&M Food M&S Food, případně úplně nejlepších megasámoškách Asda (něco trochu jako naše Makro, ale pro každého). Na rozdíl od podobných podniků v ČR je zde většinou jídlo kvalitní, nehnijící, není o mnoho dražší než v ČR a je ho obrovský výběr, včetně mnoha hotových jídel, určených k ohřátí. Pokud máte v hotelu / hostelu k dispozici mikrovlnku, pak jste zcela za vodou a můžete si dopřát např. velmi dobré hotové polévky, různé masové taštičky, či jiná jídla k ohřátí. A každý den můžete zkusit něco zcela jiného.

Zajímavým zážitkem je také nakupování čerstvých potravin na tržištích, například na Borough Market.

A pokud jste opravdu z laciného kraje, po Londýně je mnoho obchodů "Poundland" a "99p Stores", kde všechno stojí 1 libru.

Pozor na to, že informace "otevřeno 24 hodin denně / 7 dní v týdnu" znamená něco trochu jiného, než byste si mohli myslet.

Náhodná turistika po Londýně

Londýn je ideální k tomu, abyste se vydali zcela náhodně neznámým směrem, a stále zůstali v civilizaci a v dosahu MHD, a stále objevovali něco nového. I když se dostanete do čtvrtí, kde najednou jsou samí Arabové a na sloupech plakáty "Death to America", stále je to poměrně bezpečné a nehrozí vám významné nebezpečí ani v noci. A zažíjete spoustu nových zážitků a humoru.

Cílená turistika po Londýně - méně známá místa ZCELA ZDARMA!

Postman's Park. Miniaturní tichý park, skrytý mezi budovami nedaleko St Paul's Catherdral, kde se odehrává klíčová scéna z filmu Closer. Je zde zajímavá kolekce pamětních desek různých lidí, kteří zemřeli při zachraňování jiných lidí. Například hořící mimové...

Dalším méně známým parkem jsou Victoria Tower Gardens, které se nacházejí v samém centru, hned za Parlamentem a Big Benem, je z nich krásný výhled na Temži, ale přesto sem chodí poměrně málo lidí a je tu krásný klid.

Museum of London se zabývá historií Londýna od pravěku po současnost. Doslova pár metrů severovýchodně od něj jsou zbytky nejstaršího londýnského opevnění (z dob starého Říma) a Barbican Center se zajímavou soustavou jezírek mezi domy.

Museum of London Docklands (nezaměňovat s předchozím muzeem) je velké muzeum, věnující se pořevážně historii a rozvoji Londýnských doků, kde se také nachází. Celá tato čtvrť ostatně stojí za prozkoumání. Před pár desetiletími byla tak zdevastovaná, že zde Kubrick mohl natáčet Full Metal Jacket, ale od té doby prošla bouřlivým rozvojem, a dnes to zde vypadá trochu jako v Tokiu. Z Doků je pak možno projít stařičkým úzkým pěším tunelem pod Temží do...

National Maritime Museum Greenwich obashuje expozice, které souvisí s mořem, loděmi a britskou kolonizací zbytku světa. Okolo muzea je veliká příjemná zahrada a v ní se nachází také Greenwichská observatoř s nulovým poledníkem (za ten ale musíte platit vstupné). Nedaleko také stojí (na souši) slavná historická loď Cutty Sark, která jim před pár lety shořela, tak si ji postavili znovu.

Science Museum (věda), Natural History Museum (přírodopis) a Victoria and Albert Museum (klasické výtvarné umění) se nacházejí těsně vedle sebe kousek jižně od Hyde Parku, jsou obrovská a není v lidských silách je projít za jeden den.

Harrods je pravděpodobně nejluxusnější a nejopulentnější obchodní dům na světě (nachází se nedaleko od výše zmíněných muzejí). Není moc pravděpodobné, že byste zde něco kupovali (i standardní zboží je zde běžně předraženo o desítky procent a slevy se nevedou), ale stojí za to si prohlédnout jednak neuvěřitelnou architekturu - egyptské schodiště, včetně oltáře princezny Diany (dům postavil provozuje otec jejího snoubence) - a jednak neuvěřitelné zboží, které je zde nabízeno (včetně velké sekce s potravinami).

Camden Market je obrovské tržiště s "vietnamským typem zboží", ale i se spoustou jiného. Chodí sem opravdu davy lidí a kolem tržiště vykvetla infrastruktura různých "alternativnějších" obchodů, restaurací atd... Nechází se zde také síť říčních kanálů, po kterých se můžete projet (za peníze) na motorové lodi se zajímavým výkladem kolem zoo až do Little Venice a zpátky.

Forbidden Planet je ultimativní obchod pro geeky, kde seženete všechno, co jakkoliv vzdáleně souvisí s fantasy, sci-fi, comicsy a filmy. Včetně 1:1 repliky vetřelčího vejce a věcí, o kterých by vás nikdy nenapadlo, že mohou existovat.

A z mnoha zajímavých londýnských hřbitovů doporučím Kensal Green, který je obrovský, velmi starý a nepříliš udržovaný, takže některé jeho části připomínají spíše strašidelnou pohřební louku z nějakého fantasy filmu. Tím spíš, že sem chodí velmi málo lidí a je tady klid.

Znovu upozorňuji, že na všechna tato místa je vstup zcela zdarma. O těch placených možná někdy jindy...

Recenze: Drsňačky [The Heat] - 40%

Sandra Bullocková hraje docela půvabnou, maximálně profesionální, distingovanou a velmi upjatou policajtku, která nemá čas na blbosti, jako jsou třeba chlapi.

Melissa McCarthyová hraje sprostou, tlustou, hnusnou policajtku, která kašle na předpisy i na ostatní lidi.

A tyto dvě musejí samozřejmě spolupracovat, aby rozkryly složitý zločin. Ze začátku se samozřejmě nenávidí, ale pak - samozřejmě - nastane bonding (ale bohužel ne bondage).

McCarthyová hraje opět přesně tutéž postavu, jako v Ženách sobě nebo Z cizího krev neteče.

Především jedna relativně dobrá zpráva: Z traileru se mi chtělo umřít. Poté, co někoho zabiju. Brutálně. Dobrá zpráva je v tom, že film je o něco snesitelnější, než se zdá z traileru.

Špatná zpráva je, že není o tolik lepší, aby byl něčím zajímavý.

Především je velice, velice předvídatelný, a ničím se neodlišuje od ostatních podobných buddy-cop-komedií (jako Policajti z Beverly Hills, Red Heat, atd. atd...). Skutečnost, že obě hlavní hrdinky jsou ženy, není využita k ničemu extra zajímavému. Všechny vážnější sekvence, kdy se např. střílí, řeší kriminalistické zápletky, honí v autech nebo navazuje emocionální bonding (nezaměňovat s "bondage"!), jsou zaručeným receptem na usnutí.

Celkem funguje konverzační humor, nicméně všechno to vypadá velmi "na koleně" a lacině, jako nějaký televizní sitcom, nebo dokonce stand-up scénky. Obě hlavní představitelky spolu mají slušnou chemii a dokáží občas vtipně zaimprovizovat, ale skoro úplně stejně by to celé fungovalo, kdyby improvizovaly na divadelním jevišti před mikrofonem. Vůbec není využita skutečnost, že se díváme na celovečerní film, který by mohl mít například nějakou zajímavou kameru, výpravu, střih, atd...

Kdyby takhle vypadal televizní seriál, tak bych ho asi celkem chválil. Ale jako celovečerní film v kině to celé působí poněkud odbytě.

P.S: Vlevo vidíte, jak vypadá Melissa McCarthy ve skutečnosti. Vpravo vidíte, jak vypadá na oficiálním plakátě tohoto filmu. Scary.