Recenze (videohra): EndWar - 90%

Protože v kinech je stále jako vymeteno, je čas na ohlédnutí pár (opravdu jen pár) let nazpět, kdy vyšla výborná videohra, která neprávem poněkud zapadla.

Celý název hry zní "Tom Clancy's EndWar", ale je to poněkud zavádějící, protože jde o zcela jiný typ hry, než ostatní "Tom Clancy's XYZ". EndWar je totiž real-time strategie.

Hrál jsem na PS3 různé slušné RTS hry, ale šlo většinou o jednoduché downloadovatelné hříčky, jako "Age of Booty" nebo "Mushroom Wars", které si pomáhaly různými "podvody" (celá mapa se vejde na jednu obrazovku, ovládáte pouze jednu jednotku, atd.). "EndWar" je, pokud vím, nejlepší "seriózní RTS hra", jaká kdy vznikla pro konzole. Dá se dnes koupit za velmi rozumnou cenu pro PS3 a XBox360. Existuje také PC verze, ale nemám nejmenší tušení, jak dobře se ovládá pomocí myši a klávesnice (podle screenshotů je ovládání značně odlišné).

EndWar pojednává o třetí světové válce. V každé z bitev máte za úkol buď vyhladit všechny jednotky nepřítele, nebo obsadit a udržet určitý počet základen (které se na každé mapě vyskytují).

Můžete hrát za Rusko, USA nebo Evropu, přičemž jednotky jednotlivých zemí se liší graficky (a zvukově), mají drobné (velmi drobné) odlišnosti např. v rychlosti, síle útoku a obraně, ale všechny země mají stejné typy jednotek: Vrtulníky, tanky, transportéry, pěchotu, specialisty, děla a moblní hlavní stan. Žádné jiné ovladatelné jednotky ve hře nejsou, ani se "neupgradují" z těchto existujících v průběhu bitev.

Mezi prvními třemi jmenovanými platí tento základní vztah: Vrtulníky hravě porazí tanky, tanky hravě porazí transportéry a transportéry hravě porazí vrtulníky. Tento jednoduchý systém "kámen - nůžky - papír" je zkomplikován tím, že vrtulníky mohou létat a jsou zdaleka nejrychlejší ze všech jednotek, zatímco transportéry mohou převážet vojáky (pěchotu a specialisty), kteří se pěšky přesunují velmi pomalu, ale jako jediní dokáží obsazovat základny.

Specialisté jsou velmi silní, ale velmi zranitelní, pokud nejsou schováni v budově. Pokud jou v krytu, je proti nim účinná jen pěchota. Pěchota je pohyblivější než specialisté, ale nemůže "upgradovat" základny a měnit je tak na generátory speciálních silných útoků.

Mobilní hlavní stan a děla jsou extrémně zratitelná při boji zblízka, ale děla mohou ostřelovat nepřítele na vzdálenost mnoha set metrů a hlavní stan dokáže aktivovat jisté velmi speciální zbraně a provádět výjimečné jednorázové akce.

To je ohledně jednotek víceméně všechno. V každé situaci je jasné, která jednotka by se právě teď hodila k jejímu řešení. Pokud si to nepamatujete, hra vám to decentně připomíná při zadávání útočných rozkazů malým kontextovým "+" nebo "-", případně "=", pokud jsou síly přibližně vyrovnány.

V každé bitvě proti sobě bojují dvě strany. Každá strana může mít v jednu chvíli v boji maximálně 12 jednotek (ale při většině bitev tohoto počtu vůbec nedosáhnete). Přitom je ale na bojišti dost rušno, protože "jedna jednotka" neznamená "jeden tank" nebo "jedno dělo". "Jedna jednotka" znamená čtyři tanky, čtyři děla, čtyři vrtulníky atd. V případě vojáků pak "jedna jednotka" znamená šestnáct panáčků, kteří jsou jasně rozděleni do čtyř čtveřic. Tato čtyři vozidla nebo šestnáct vojáků se ale vždy a za všech okolností pohybuje v jedné skupině a i když se nachází několik jednotek těsně vedle sebe, není díky přehledným grafickým indikátorům problém zjistit, které vozidlo patří které jednotce.

Kdykoliv dáte rozkaz k přesunu nebo k boji, jednotce trvá několik sekund, než rozkaz potvrdí, připraví se k přesunu, zaujme cestovní formaci a začne se pohybovat. V praxi to znamená, že pokud například vaše děla pálí, a vy byste chtěli, aby pálila z místa o 20 metrů vedle, zabere vám tato změna polohy 20 až 30 sekund (protože se děla musí složit, přesunout, rozložit, připravit k palbě a začít pálit). Vrtulníky jsou pochopitelně v tomto hbitější.

Stejně tak zahájení útoku nebo ústupu z boje trvá několik sekund a pokud chcete počkat až bude mít vaše jednotka posledních pár HP a teprv pak ustoupit, nestihnete to. Čímž se dostávám k tomu, že Hit Pointy (tzn. "život" jednotek) je řešen zajímavě: Každá jednotka má čtyři životy. Pokud se ocitne pod palbou, začne jí nejprve ubývat štít. Pokud palba pomine, štít se po chvíli automaticky doplní na maximum. Teprve když následkem soustředěné palby přijde jednotka o štít, začnou jí pomalu ubývat její čtyři HP, což se vizuálně projevuje prostě tak, že se ze čtyř tanků stanou tři, pak dva, atd... Krásně přehledně.

Při pohybu a boji se všechny jednotky chovají víceméně realisticky a "rozumně", což znamená, že pokud to je možné, tak jedou po silnici, nemohou jezdit ani střílet skrz budovy a překážky, a tak dále. Samy si "inteligentě" najdou cestu, ale lepší je, pokud jim rovnou dáte správný rozkaz a patřičně takticky je rozmístíte.

Velmi originální je samotný pohled na bitevní pole. Nemáte totiž k dispozici žádný klasický "pohled shora" jako v běžných RTS. Vaše kamera se může volně pohybovat pouze v okruhu několika metrů od vašich jednotek a přeskakovat od jednotky k jednotce, ale pokud se něco děje v místech, kam nevidí žádná vaše jednotka, prostě o tom nevíte (často se například stává, že na vás střílí děla, ale netušíte odkud). Pokud nepřátelskou jednotku vidí libovolná vaše jednotka, pak o ní "vědí" všechny vaše ostatní jednotky. Je to velmi užitečně znázorněno tak, že když se například koukáte od svých děl směrem na nepřítele, kterého děla nevidí, je na obzoru jasný symbol, který nepřítele označuje (protože ho vidí nějaká jiná vaše jednotka). Není tudíž problém na ni těmi děly (nebo jinou jednotkou) zaútočit.

A to je další unikátní vlastnost této hry: Můžete se dívat "z pohledu" jedné jednotky a přitom dávat rozkazy jiné jednotce. V průběhu celé hry vidíte v dolní části obrazovky infopanely všech svých jednotek a pomocí digitálního ovladače mezi nimi přepínáte, nezávisle na tom, u jaké jednotky se přitom nachází vaše kamera a co vidíte na obrazovce. Svou kameru přitom můžete ovládat podobně jako v běžné third-person střílečce a dokonce zoomovat, takže své jednotky můžete pozorovat velmi z blízka, ale přitom existuje podstatná "fog of war", tzn. co se děje na území nepřítele, to pro vás zůstává tajemstvím. (Zde se opět uplatní vrtulníky jako hbití pozorovatelé, kteří z výšky vidí do velké dálky.) Z událostí mimo váš dohled se dozvíte pouze o tom, že nepřítel obsadil nějakou základnu.

(Hra se dá ovládat i hlasem ("Unit 2, attack enemy 5") a v zahraničních recenzích to bylo docela vychvalováno, ale nikdy mi to nefungovalo (mám hroznou výslovnost) a nikdy jsem to nepotřeboval. S pomocí PS3 ovladače se hra ovládá tak snadno, že jsem při většině bitev ani nepotřeboval organizovat jednotky do skupin.)

To celé znamená, že tato hra je skutečně o taktizování. Podívejte se, jak hraje profesionál (záznam ze z PC verze, proto ta myšová šipka, ale PS3 hra vypadá a zní z 95 procent stejně).

Bitvu začínáte vždy jen se dvěma nebo třemi jednotkami a další si můžete "zavolat", za což platíte "Command Points", které se vám doplňují v průběhu času a za zabíjení nepřátel. Opět ale platí, že po "objednání" jednotky se tato objeví na kraji mapy, připravena k boji, až za několik desítek sekund.

Chytře je vyřešen také neblahý syndrom "čím víc hráč X prohrává, tím snadnější je pro hráče Y dávat mu víc a víc přes hubu". Když má v "EndWar" hráč Y vítězství na dosah, dostane hráč X možnost jako první použít zbraně hromadného ničení. Dobře mířený jaderný výbuch může během sekundy vymazat všechny vaše jednotky (pokud je máte neopatrně v jednom houfu), takže se i na prahu vítězství musíte mít na pozoru.

O některých nuancích jsem se ještě nezmínil, ale základní princip hry je poměrně snadno pochopitelný. Stát se mistrem ale trvá dlouho a hra vám dlouho vydrží.

"EndWar" totiž nemá nic jako tradiční "kampaň", tzn. pevně danou sérii bitev, které musíte vyhrát. Kampaň v "EndWar" spočívá v tom, že v každém "kole" se můžete zúčastnit bitvy v některém z měst (kdekoliv na světě), kde se právě setkaly znepřátelené armády, a na tom, zda tuto bitvu vyhrajete nebo prohrajete, závisí, jak se přesune fronta, kdo získá které město, a jaké speciální featury budou na kterém bojišti k dispozici při příští bitvě. Tato absence klasické kampaně bývá hře vytýkána, ale v mých očích je to naopak výrazné plus, protože to znamená téměř neomezenou variabilitu a znovuhratelnost, a nejsem otravován naskriptovanými událostmi ("když rozstřílím tuhle budovu, zpoza tamté budovy vždycky vyjedou čtyři tanky"). Nic takového se v "EndWar" neděje, a ať bitvu vyhrajete nebo prohrajete, situace na celé zeměkouli se pře příští bitvou patřičně strategicky změní.

Různých bojišť (tj. map) je jen asi jeden tucet (jedno z nich je "základna Dukovany"), ale není to problém, protože každá mapa poskytuje obrovskou spoustu strategických možností (nezapomínejme, že většina budov se dá zničit a ve většině z nich se mohou ukrývat vojáci a střílet z nich) a každé bitvy má jiný cíl, s jinými jednotkami a s jinou podporou týla. Mám mnohem radši takovouto hru, kdy se znovu a znovu vracíte do stejného města a stále lépe a lépe ho poznátváe a dokážete využívat jeho strategické možnosti.

Pokud hrajete kampaň, bude pro vás důležitá i ta skutečnost, že v "EndWar" málokdy nějaká jednotka opravdu "umře". Pokud se HP jednotky sníží na nulu, přiletí pro ni (nesestřelitelný) záchranný vrtulník a odveze posádku do bezpečí. Pouze intenzivní soustředěná palba několika jednotek je schopna jednotku skutečně "vyhladit" dříve, než přiletí záchrana, a stalo se mi to sotva jednou za 10 bitev, když jsem byl opravdu hodně neopatrný. Z toho vyplývá, že v průběhu kampaně bojujete stále s týmiž konkrétními jednotkami, které se vám hlásí svými jmény a vybudujete si k nim jakýsi vztah. Jednotlivé jednotky získávají bojovou zkušenost (pokud bitvu úspěšně dokončí a nejsou evakuovány) a se zvyšující se hodností se zlepšují jejich bojové schopnosti. Z toho všeho vyplývá, že "ústup z bojiště" je v této hře užitečná a běžně používaná akce. A když povoláváte v průběhy bitvy do boje nové jednotky, je důležité rozhodnout se, zda povoláte zelenáče nebo zkušenou jednotku.

Kromě toho dostáváte za úspěšné bitvy peníze a za ty můžete v kasárnách jednotky upgradovat. Můžete tak činit pouze mezi bitvami a upgrady se týkají všech jednotek daného typu. Tzn. pokud koupíte například lepší rakety pro vrtulníky, jsou jimi od příští bitvy až do konce hry automaticky vybaveny úplně všechny vaše vrtulníky, a to zcela automaticky, aniž byste museli provádět nějaký micro-management.

"EndWar" se dá hrát také online, včetně módu "globální války", kdy výsledky jednotlivých bitev (mezi živými hráči) mění rozložení sil po celé zeměkouli. Nejsem si ale jistý, kolik lidí ještě dnes tuto hru hraje, protože jsem online mód téměř nepoužíval. Několik obtížností pro tři armády při rozsáhlé neskriptované celosvětové kampani mi poskytlo mnoho desítek hodin zábavy i při lokálních soubojích. Možná bych ocenil možnost split-screen hry na jedné konzoli, ale je to diskutabilní, protože by úak nefungovala "fog of war", která je důležitou součástí hry. A také bych ocenil trochu rychlejší nahrávání mezi bitvami (hra nemá na PS3 možnost instalace na harddisk).

"EndWar" je hra, které je nejen originálně vymyšlená a přichází s novými nebo málo používanými herními mechanismy. Je to také kus softwaru, který je velmi dobře odladěn a "vypilován". Teprve po pár hodinách hraní poznáte, jak dobře je vymyšleno zacházení s kamerou a vydávání rozkazů, a jak přirozeně si budete při ovládání hry připadat (například s "Command & Conquer" na konzolích je to zcela nesrovnatelné). A v neposlední řadě má hra dobrou grafiku a vynikající zvukovou stopu, která nejen vytváří velmi slušnou atmosféru, ale také pomáhá při strategickém rozhodování.

Takových her vzniká málo a tým Ubisoft Shanghai byl za svou snahu po zásluze potrestán, protože hra "EndWar" sice měla velmi slušné recenze, ale nijak oslnivý komerční úspěch neměla.

Ženskologie: "Budeme dneska mít spolu sex?"

Dnes nastal další přelomový bod v dějinách FFFILMu, neboť jsem došel k rozhodnutí napsat po traktátech o skládání hudby nebo o japonštině nějaký ten post o další věci, která nemá nic společného s filmem (nebo jen velmi vzdáleně): Totiž o ženských.

Zasvětil jsem značnou část svého života tomu, že jsem se zajímal o ženské uvažování a chování, a odhaloval v něm jisté zákonitosti a logiku (které tam jsou, i když to tak nemusí vypadat). Zajímal jsem se o to zpočátku především proto, abych jako nesmělý uhrovitý nerd dokázal ty ženské sbalit. A protože jsem teď šťastně ženatý a i kdybych náhodou přestal být, masivní balení ženských už provozovat stejně nehodlám, chci se s vámi podělit o své zkušenosti, protože mnozí z vás jistě patří mezi nesmělé uhrovité nerdy a tyto rady ocení.

"The Player"

Většinu chlapů dokáže ženská okouzlit prostě tím, že je hezká, usmívá se na ně a koketuje s nimi. Stejně tak může chlap okouzlit většinu ženských (kde většina znamená "hodně přes 50 procent"), a naštěstí k tomu nepotřebuje vypadat jako Brad Pitt a mít Lamborghini (nebo co to dneska frčí), protože u ženských to funguje o dost jinak.

Samozřejmě mi nemusíte věřit, že nepíšu nesmysly. Takže jsem pro vás pro začátek připravil jednu vpodstatě triviální metodu, která jde aplikovat velmi snadno, aniž byste se museli nějak zvláštně psychicky připravovat nebo na sobě pracovat, a přesvědčí vás snad o tom, že vím, o čem píšu.

SITUACE: Strávili jste s nějakým děvčetem příjemný večer (ano, předpokládám, že jste byli schopni dostat se s nějakou slečnou do fáze "příjemný večer"), při kterém jste si pustili film / dali večeři / procházku / příjemně si popovídali, vypadá to, že si celkem rozumíte, a nyní se setmělo a blíží se ta osudová chvíle, kdy si nejste jisti, jestli jí vyjevit své city, nebo ne, a začínáte být nervózní, že to zvořete, že se ztrapníte, a že dnes v noci opět zůstane jen u masturbace.

V tuto chvíli řeknete klíčovou větu: "Budeme dneska mít spolu sex?" Musíte ji ovšem říct stejným tónem, jako kdybyste se ptali na oblíbený druh zmrzliny - naprosto pohodově, přirozeně a rozhodně se přitom netvářit nervózně. Pokud tato přesná formulace z vašich úst nezní přirozeně, upravte si ji, ale ponechte jí jasný význam.

V tuto chvíli může slečna zareagovat jedním z následujících způsobů:

Varianta A:

Slečna řekne "Tak jo" a následuje sex. MISSION ACCOMPLISHED. Toto se ovšem stane v naprostém minimu případů, většinou pouze v situaci, kdy s vámi ta slečna už dávno spát chce, a vy truhlíci jste si toho nevšimli. Každopádně congratz.

Varianta B:

Slečna vám dá facku, případně začne ječet, případně se beze slova otočí a odejde. Prostě dá najevo svou nelibost a přeruší kontakt. V takovém případě se jí rozhodně neomlouvejte, neběžte za ní, nepište jí SMSky, že jste to tak nemysleli apod... Vy jste nic nevychovaného neprovedli, vy jste se jí pouze slušně zeptali (předpokládejme, že nešlo o dvanáctiletou dceru vašeho kněze nebo o někoho jiného, pro koho by taková otázka mohla být urážlivá) a nemáte se za co stydět. V žádném případě při této variantě vy neiniciujte další kontakt se slečnou!

Varianta B následně může vyústit do dvou podvariant:

B1: Slečna se už nikdy neozve, případně vás veřejně zesměšní na svých oblíbených sociálních sítích, nebo dokonce mezi živými lidmi. Z toho si nic nedělejte, nesnažte se nijak kamuflovat, co se stalo, nemáte se za co stydět.

B2: Slečna se po nějaké době ozve pod nějakou zcela nesouvisející záminkou. V takovém případě dle vlastního uvážení pokračujte v přátelských konktaktech (pokud vám dělá dobře se s ní kamarádit), ale v žádném případě nezkoušejte onu úvodní hlášku použít znovu a v žádném případě se nesnažte na sex, vztahy a podobné věci přivádět řeč. Pokud to zkouší ona, tak ji přátelsky, ale jasně dejte najevo, že už ji máte ve škatulce "kamarádka" a pokud chce být něco víc, je teď řada na ní, aby to dala jasně najevo. Tím se vám podaří obrátit role a nechat ji zakusit to, co zakoušíte vy, když vám holka řekne, že "budete jenom kamarádi".

Ilustrační foto, které ve vás má vzbudit dojem, že v reálném světě existují takto vypadající ženy, a že je můžete sbalit pomocí dvou nabiflovaných vět.

Variantu C jsem si sice nechal nakonec, ale je zdaleka nejběžnější a zažijete ji zdaleka nejčastěji. Má opět dvě podvarianty:

C1: Slečna bez delšího uvažování řekne něco jako "Ne, díky", nebo udělá nějaký vtip, a pokračuje v konverzaci, jako by se nechumelilo. V takovém případě můžete zkusit pokračovat jako kdyby šlo o podvariantu C2 (viz dále), ale spíše vám doporučuji zcela se na to vykašlat, protože tato slečna vás má na háku, umí v tom chodit lépe než vy, a buď si z vás chce dělat sofistikovanou legraci, nebo vás chce použít jako námět pro svou dizertační práci / příspěvek na blog. Z toho se dále může vyvinout něco zajímavého, ale ve vašem současném stádiu (ženskolog začátečník) vám nedoporučuji se tímto směrem vydávat, protože to je poněkud "next level" a vy budete její loutka, což nakonec povede možná k sexu, ale především k frustraci.

C2 (zdaleka nejčastější varianta ze všech zmíněných!): Slečna se na delší či menší okamžik zarazí, je vyvedená z míry, a pak začne mít doplňující otázky a připomínky, jako například "Myslíš to vážně?", "Jak tě napadlo, že bych něco takového mohla chtít?", "Vždyť se skoro neznáme", "Myslela jsem, že jsme jenom kamarádi", atd... Nebo dokonce řekne "Já bych ráda, ale... (nějaká více nebo méně smysluplná výmluva)". Narozdíl od varianty C1 řekne něco, z čeho je jasné, že jí toto téma není lhostejné a nějakým způsobem o něm uvažuje. Ať řekne cokoliv z toho, v tuto chvíli přichází ke slovu váš hlavní trumf: Rozhodně, ani za nic, v žádném případě, jí v tuto chvíli nic nevysvětlujte a dále ji nepřemlouvejte. Rozhodně se netvařte nijak osudově nebo zničeně, její otázky / připomínky nechcte zcela bez odpovědi, a prostě řekněte něco ve smyslu: "No tak nic, ono už je dost pozdě, tak já půjdu, musím ještě nakrmit papouška" (nebo jakýkoliv podobný důvod, proč musíte schůzku ukončit, který ve vašem případě vypadá aspoň trochu smysluplně). Slušně, neuspěchaně, se rozlučte a odeberte se domů.

Pokud toto uděláte, tak ve slečně vzbudíte větší zájem, než kdy dokázala valná většina vašich spolužáků / kolegů / soukmenovců. Ženy jsou totiž přitahovány především tím, jak se muž chová a mluví, a ne tolik tím, jak vypadá (i když samozřejmě neuškodí, když si čistíte zuby a nesmrdíte). A úplně nejvíc jsou přitahovány tím, když vidí, že pro muže není otázkou života a smrti, zda ženu získá (v jakémkoliv smyslu toho slova).

Pokud vám jde o něco jako trvalý vztah, pak varianta C2 je tou nejlepší možnou (dokonce lepší, než varianta A). Většinou totiž po vámi přerušené schůzce pokračuje tak, že slečna sama od sebe iniciuje kontakt, a protože máme dnes těch komunikačních kanálů po ruce fakt hodně, udělá to často ještě téže noci. V takovém případě doporučuji telefon nebrat, na chatu nereagovat a odpovědět až následující den, a to ne hned ráno. Efekt je zřejmý: Slečna o vás bude přemýšlet celou noc i dopoledne a navíc bude vidět, že do ní nejste bezhlavě zamilovaní (i když ve skutečnosti jste).

Pokud proběhne varianta C2 a slečna se vám už neozve, pak to znamená, že o vás od začátku neměla zájem, chtěla vás jenom využít / zneužít a aspoň jste to zjistili dostatečně rychle.

Pokud proběhne varianta C2 a slečna se vám ozve, ale vůbec nijak se nezmiňuje o sexu a souvisejících věcech, pokračujte viz B2 a další důležitý krok nechte na ní.

Je dobré zmínit, že i když za vámi třeba slečna jede s jasným úmyslem vyspat se s vámi, předem vám to téměř nikdy neřekne, a ten první krok musíte někde na lavičce, v průjezdu nebo na horské dráze stejně udělat vy, s ohledem na to, jak dobře máte načtené její signály a jak moc chcete riskovat. To ale v tuto chvíli nebudu rozebírat, protože je to materiál na několik knih. Každopádně nic nezkazíte tím, že budete dělat blbého a její drobné náznaky (které možná špatně chápete) budete ignorovat, dokud se neodhodlá k jasnějším.

"Live fast, die hard!"

Celý výše uvedený postup nedoporučuji používat na slečny, které znáte z dřívějška. Je to mnohem těžší, protože pokud už vás lépe zná, bude jí připadat divné, že najednou uděláte věc, kterou by si s vámi předtím vůbec nespojovala.

Pokud se opakovaně setkáváte s variantou C1 (místo kýžené C2), problém není v tom, že byste se stýkali s tak sofistikovanými ženami, ale v tom, že jste příliš nervózní, vaše chování nevypadá přirozeně a je na vás vidět, že jste z toho všeho tak trochu bez sebe. To je špatně! Berte to celé jako školu hrou. Zkoušejte to i se slečnami, které vás zrovna dvakrát nepřitahují. Zkoušejte si to říkat před zrcadlem a pozorujte, jak se přitom tváříte a co děláte s rukama a zbytkem těla.

Asi znáte ve svém okolí chlapy, kteří se chovají podobně, jak zde popisuji, a asi jsou vám nesympatičtí. Mně taky. Ale, bohužel pro nás, naprostou většinu žen takové chování přitahuje, i když by to třeba nikdy nahlas nepřiznaly. Pokud je získáte tímto způsobem, přinese vám to neocenitelné zkušenosti, které se vám budou hodit, až se pak někdy objeví "ta pravá".

Mimochodem, moje manželka je úplně super, ale zpočátku mě to vůbec nenapadlo a několik měsíců po seznámení jsem ji naprosto žádným způsobem nebalil, protože jsem si užíval s jinými a jako "ta pravá" mi vůbec nepřipadala. Ale je "ta pravá" mimo jiné i proto, že tohle všechno ví a nevadí jí to.

P.S: Pokud to, co zde čtete, považujete za samozřejmost, pak si můžete gratulovat. Ale většina zástupců mužského pohlaví to bohužel neví a je ochotna platit nezanedbatelné peníze za to, aby jí to někdo vysvětlil.

Recenze: Sousedská hlídka [The Watch] - 40%

Poté, co někdo brutálně zabije jeho kolegu, rozhodne se člen ostrahy v supermarketu (Ben Stiller) založit "sousedskou hlídku", která by chránila jejich městečko a pomohla vypátrat vraha. Jejími dalšími členy jsou Vince Vaughn, Jonah Hill a Richard Ayoade (ten snědý pán z "IT Crowdu"). Pátrání jim pochopitelně moc nejde, ale záhy zjistí, že v pozadí všeho stojí mimozemšťani, a tudíž půjde o hodně.

Sousedská hlídka má být vulgární komedie, ve stylu Tropické bouře nebo Vybíjené.

Bohužel, i když je film hodně vulgární, nějak mu chybí ta komedie, což je vskutku na pováženou, vzhledem k tomu, jak úžasně jsou obsazeny hlavní role (i některé vedlejší, například R. Lee Ermey).

O těch čtyřech hercích by se dalo říct, že by klidně stačilo, aby se 90 minut improvizovaně bavili u stolu v kavárně, a výsledkem by byl humor. Tři ze zúčastněných také něco podobného dělají, tzn. na každou situaci reagují nikoliv logicky, ale nějakou absurdní hláškou, která je většinou aspoň trošku vtipná tím, jak ji přednesou. Bohužel, toto neplatí pro Bena Stillera, který se svou postavu snaží hrát jako víceméně normálního, odměřeného chlapíka, který to myslí dobře. A to je zásadní problém, protože je na plátně zdaleka nejvíc ze všech a dělá a říká věci, které nás většinou ani v nejmenším nezajímají a nejsou ani v nejmenším vtipné (například celá bizarní vedlejší dějová linie o tom, že je neplodný a tají to před manželkou).

Když se sejdou hrdinové ve třech nebo čtyřech, je to aspoň trochu zábavné, ale pořád to vypadá jako nějaká improvizovaná stand-up scénka, natažená na mnohem delší dobu, než by se slušelo. Pořád ale platí, že naprostá většina vtipů je něco, co by se v dobrém filmu použilo k mírnému vylepšení existující pointy, aby měla ještě lepší říz, ale v tomto filmu ty pointy neexistují a sledujeme jenom ta "vylepšení", která je nahrazují.

Celá zápletka s mimozemšťany a pátráním samozřejmě nemá smysl, a je přesto značně předvídatelná. Nejhorší je, že finále filmu se zvrhne v cosi akčně-trikového a humor vymizí zcela stoprocentně. Netuším, proč se v takovém filmu, který působí značně televizně (ve všech ohledech), vyhazují peníze za trikové akční scény, které do něj vůbec nesednou. Rozhodně se nenechte nalákat na to, že jde o sci-fi.

P.S: Aby toho nebylo málo, české titulky vznikaly tímto nepříjemným způsobem, což vedlo k tomu, že je jich ve filmu strašně moc, strašně krátkých a jsou strašně rychle po sobě (například dva za sekundu), takže se nedají číst. Ale vlastně bych měl být rád, protože jsem placen podle počtu titulků, ne podle počtu znaků...

Recenze: Total Recall (2012) - 40%

Nedávno jsem publikoval retro-recenzi původního filmu Total Recall z roku 1990.

V této recenzi nového stejnojmenného filmu budu několikrát odkazovat k onomu 22 let starému. A bude to ode mě naprosto fér srovnání.

Tvůrci nového filmu si za to mohou sami. Zcela totiž ignorovali původní sci-fi povídku "We Can Remember it for You Wholesale", která první film inspirovala (velmi mlhavě), a natočili otrocký remake filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem, který upravili jen tak, aby z něj zmizelo téměř vše, co ho činilo zábavným.

Takže: Ve filmu není Mars ani mutanti. Tedy, Mars je tam zmíněn jednou větou, Quaid by na něj chtěl letět, ale neletí tam. Místo toho cestuje z Austrálie do Londýna. Středem Země. Za 17 minut. Do Londýna, kde je stejný čas jako v Austrálii. Ne, opravdu. Dlouho jsem neviděl tak intenzivně debilní scénář.

Film se odehrává po světové válce, která zničila většinu lidstva a osídleny jsou pouze Anglie (nebo pouze Londýn, nebo pouze Evropa? Není to jasné) a Austrálie. V Londýně žije zlá smetánka, v Austrálii hodní nuzáci. V "zamořených oblastech" v těsném okolí Londýna se dá snadno vegetovat bez skafandru, stačí jen plynová maska. Uvnitř budov není potřeba ani ta. Místo aby hlavní zloun v těchto oblastech, pár minut od města, ubytoval své dělníky, raději je ubytuje v Austrálii a dováží je každý den ráno do továren skrz střed Země výtahem pro 50 000 lidí a večer zase zpět.

Dělník tudíž nastoupí ráno australského času v Austrálii do "Zeměpádu" a přejede skrz střed Země do Evropy, kde je také ráno. A zde celý den pracuje, aby se večer zase vrátil do Austrálie (kde je také večer). Je explicitně řečeno, že jízda jedním směrem trvá 17 minut, tzn. průměrná rychlost Zeměpádu je přes 12 kilometrů za sekundu, což se projevuje tak, že když za jízdy lezete po jeho vnějším plášti, trochu to fouká. Průjezd středem Země je znázorněn tak, že na 15 sekund nastane beztížný stav, během kterého se kabiny cestujících otočí vzhůru nohama.

Na informačním monitoru Zeměpádu ale kupodivu při jízdě svítí informace o délce jízdy přes 3 hodiny a promítají se zde aktuální zprávy, ve kterých je špatně napsáno jméno šéfa Zeměkoule (Cohaagan místo Cohaagen).

Když Zeměpád stojí zaparkovaný v konečné stanici, na jeho vrcholu je hangár, ve kterém stojí vrtulníky. Když projede Zemí, majitelé vrtulníků jsou jistě rádi, že jejich stroje jsou nyní dole pod Zeměpádem a vzhůru nohama...

A bizarnosti pokračují...

Jsem zlý tyran, který chce ovládnout Zemi. Svému nepříteli implantuji nové falešné vzpomínky, aby zapomněl, že jsme nepřátelé. V rámci těch vzpomínek mu z nějakého důvodu implantuji i informace o tom, kde je slabé místo robotů v mé armádě, s jejíž pomocí chci ovládnout svět (pokud jste už film viděli: tím nemyslím ten "deaktivační kód", ale ten vadný vodič na hrudi).

Jsem zlá ženská, mistryně bojových umění, a chci zabít chlapa, který je v bezvědomí v sanitce. Místo abych mu zlomila vaz nebo vrazila skalpel do srdce, nasadím si na krk holografický projektor, promítnu si místo své hlavy hlavu jeho milé, a pak ho začnu budit a povídat si s ním, aby si mohl všimnout, že na rozdíl od jeho milé nemám jizvu na ruce a aby se se mnou mohl porvat.

A co se týče ústřední zápletky filmu: Hlavní padouch chce zlikvidovat armádu otroků, kterou každý den vozí do Londýna středem Země z Austrálie, a pak Austráli osídlit svými roboty, kteří pro něj budou pracovat a buď dojíždět do Londýna, nebo tam posílat Zeměpádem své výrobky. Co kdyby se na to celé vykašlal, a roboty usídlil někde v těsném okolí Londýna (neobyvatelném pro lidi)? Ušetřil by čas i peníze, a pokud se mi otroci opravdu hnusí, ať jim Zeměpádem pošle do Austrálie atomovku...

A nyní prosím dávejte velký pozor, protože vím, co chcete říct. Ano, máte pravdu, v prvním Total Recallu také bylo značné množství logických i fyzikálních blbostí. Jsou tu ale dva zásadní rozdíly:

1) V prvním filmu bylo možné chápat ty nesmysly jako produkt hrdinovy fantazie.

2) První film byl zábavný.

V nové verzi je otázka "zdá se mu to nebo ne?" jednoznačně zodpovězena někdy okolo třetiny. Quaidovi se to rozhodně nezdá a rozhodně je to skutečnost. Jakékoliv další diskuse "sen vs. realita" ztrácejí smysl a jde už jen o akci, revoluci a likvidaci robotické armády (ano, to je hlavní zápletka filmu).

A humor téměř neexistuje. Navzdory scénáři, který je o dost debilnější, než u originálu, to tvůrci filmu berou všechno hrozně vážně a nepokusí se téměř o žádý vtip. Pokud nepočítám tříprsou prostitutku a tlustou ženu, říkající "dva týdny", přičemž ani jedna z nich nemá ve filmu jiný účel, než aby nám připomněla první film...

Vlevo verze 1990, vpravo verze 2012. Uchechtl jsem se.

Colin Farrell se bohužel nesnaží imitovat Arnolda Schwarzeneggera (což by mohlo být zábavné), ale snaží se svého Quaida zahrát jako rozervaného muže, zmítaného vnitřními démony a nejistotou, takže v téměř groteskově nesmyslném prostředí okolo sebe působí jako nesympatický nic netušící idiot. Nejzajímavější postavou je nakonec jeho falešná manželka Kate Beckinsaleová (v té roli, kterou v originále hrála Sharon Stoneová). Ta jde po svém "manželovi" sveřepě jako Terminátor a film by byl mnohem zábavnější, kdyby byl celý příběh vyprávěn z jejího pohledu. Jessica Bielová v roli Rachel Ticotinové je naprosto nezajímavá v jakémkoliv smyslu.

Na filmu je vidět, že byl hrozně drahý. Výtvarníci se velice snažili a vytvořili působivé obrazy, jako je například chudinská kolonie v Austrálii, zjevně inspirovaná Blade Runnerem a plná asijských nápisů. V jednom okamžiku se v ní objeví i tento záběr, s českým nápisem "Vítáme Vás":

Zvětšený výřez záběru z australského kolonie. Nefotošopováno.

Stejně tak je zajímavý Londýn budoucnosti, kde jsou historické stavby zastíněny hypermoderními dálnicemi (tady je zase zjevná inspirace Minority Reportem). V těchto působivých kulisách by se mohly odehrávat neskonale zajímavé příběhy, které by vydaly na tisícidílný seriál. Ale v tomto filmu je nám to vše podáváno jen jako nezajímavá kulisa v pozadí honiček. Je to něco podobného, jako "syndrom Star Wars prequelů", ale ještě horší.

Téměř dvě třetiny filmu pozůstávají z honiček a stříleček, na kterých je opět vidět, že byly drahé, ale nechávaly mě zcela chladným. Oceňoval jsem práci výtvarníků a trikařů, hudba a střih byly ucházející, moc jsem se nenudil, ale to všechno ve mně nevzbuzovalo jakékoliv emoce směrem k hrdinům filmu.

A to vlastně platí o celém tomhle remaku: Nevzbudil ve mně vůbec žádné emoce, které by stály za zmínku.

Recenze: Divoká stvoření jižních krajin [Beasts of the Southern Wild] - 60%

Nejdříve smutná zpráva: Tento film není pokračováním Divokých stvoření. :(

Jde o fantaskní příběh malé holčičky, která s tatínkem žije na jihu USA, který je po velkých záplavách téměř celý pod vodou a je hrází oddělen od "severu", kde je to civilizovanější, ale "nuzáci z Jihu" tam nesmějí.

Slovem fantaskní jsem bravurně vyjádřil skutečnost, že o děj v tomto filmu ani příliš nejde. Děj spočívá v tom, že tatínek občas churaví a občas se přižene bouře a voda stoupne ještě více než obvykle. To je víceméně celý děj. Dokonce bych film ani neoznačoval za "postapokalyptický", protože tomu, co a jak se vlastně stalo, jak vegetuje většina obyvatelstva, nebo jak to vypadá na druhé straně hráze, se vůbec nevěnuje. Celý se odehrává v hlavě malé holčičky a svět kolem ní nám zprostředkovává prostřednictvím jejích očí, její bujné fantazie a její narušené psychiky. Například film Cesta je ve srovnání s Divokými stvořeními jižních krajin akční velkofilm s komplexní zápletkou.

Holčička si například představuje obrovská zmutované pra-prasata se čtyřmi kly, která připlula z rozmrzlých ledovců (kde byla zmrzlá od pravěku). Tato prasata se občas proženou kolem holčičky, ale nikdo kromě holčičky je nikdy nevidí, ani se o nich nezmiňuje. Podobných momentů je ve filmu mnoho, a člověk nemusí být bůhvíjaký metakritik, aby pochopil, že ledacos, co vidí na plátně, je podobenství. Kdyby nic jiného, tak samotné scény potopy a devastace byly natáčeny v oblastech, zničených skutečným hurikánem, což vybízí k různým interpretacím, nastavováním zrcadel atd...

Film režíroval celovečerní debutant (také složil hudbu, zdatně imitující Philipa Glasse) a do rolí holčičky a jejího otce obsadil neherce. Pokud to není lež, skutečně jde o debutanta, a skutečně měl tak mizivý rozpočet, jak bylo řečeno, je výsledek jeho práce obdivuhodný. Film totiž pomocí velmi omezených prostředků buduje velmi hutnou a velmi snovou atmosféru, a nechybí ani pár bezchybných triků (pra-prasata).

Tento film na mě zapůsobil velmi podobně, jako třeba nedávný Faust. Oba filmy jsou vizuálně i řemeslně naprosto profesionální, mají unikátní atmosféru, skvělé herce, a je jasné, že jejich prostřednictvím tvůrce říká nějaké pro něj zásadní poselství, které mu leží na srdci, a říká ho přesně tak, jak ho říct chtěl. To oceňuji. Bohužel pro mě, ani u jednoho z těchto filmů mě obsah tohoto poselství nijak nezaujal a neoslovil více, než jakýkoliv průměrný polosen, které mám každou druhou noc (a to za střízliva), plastičtější a barevnější.

Oficiální vyjádření režiséra "Posledního výkřiku"

Obdržel jsem vyjádření režiséra Tomáše Kučery k mé recenzi jeho filmu Poslední výkřik. Vzal celý můj článek, odstavec po odstavci, a ke každému připsal své vysvětlení / komentář.

Protože má v mnoha věcech pravdu a donutil mě podívat se na tento film a jeho tvůrce novýma očima, souhlasil jsem s jeho prosbou a kompletní dopis (tj. včetně jeho citací mé recenze) zde přetiskuji. Tzn. kurzívou je vždy citace z mé recenze, tučně je jeho vyjádření.

(Ilustrační foto s filmařskou tématikou)

Následuje kompletní, nijak neupravované vyjádření režiséra Tomáše Kučery (KučeraFilm), a jako bonus na závěr fotografie jeho a bratra Jana (scenáristy).

--------------------------------

Na základě zatím jediné větší recenze, která na tento film vyšla, bychom rádi reagovali, aby taky divák mohl znát názor tvůrců, jak a co zamýšleli a nějaké vyjádření k filmu. Taky hlavně proto, že nám přijde, že jste byl chvílemi na jiným filmu a přistupoval k němu zvláštním způsobem. Byli bychom neradi, kdybyste diváky zbytečně pletl.

Vyjádřili bychom se ke každému odstavci, abychom se nemohli záměrně vyhýbat tomu, co jste napsal. Jen upozorňujeme, že vzhledem k Vaší recenzi, kde se objevovali SPOILERY(bez varování, dost velká chyba u recenzéra), tak ani my se jim nevyhneme, a tak diváka tímto předem varujeme, aby dál nečetl, pokud nechce něco prozradit.

Tak k recenzi

FF: Zdání ale klame. Ve skutečnosti jde o vícevrstevnaté podobenství z post-apokalyptické budoucnosti, které nastavuje zrcadlo nešvarům dnešní společnosti. Je to patrné už z první (předtitulkové) scény, ve které rozechvělá Iveta Bartošová volá na policii (ze své pevné linky), protože jí někdo neustále prozvání telefon, a odehraje se tento dialog: Policie: "Policie ČR." Bartošová: "Tady Perlová. Někdo mi neustále volá a obtěžuje mě." Policie: Vydržte, prověříme to. (10 sekund pauza) Policie: "Zjistili jsme, že vám někdo volal z vašeho vlastního mobilu."

KF: Nevidím na tom nic tak zvláštního, ani nemožného, když se to stane ve filmu, aby nad tím měl divák nějak dumat. Vlastně jste zatím jediný, kdo nad tím tak hluboce přemýšlel.

FF: Pak někdo v rybářské pláštěnce propíchne Bartošovou zezadu nožem, přestože vteřinu před bodnutím už má velkou krvavou skvrnu na břiše zepředu. Tím končí role Ivety Bartošové a začíná film.

KF: Tady pravděpodobně přišla ta chvíle, kdy jste si připravil kameru, abyste si mohl film nějak zdokumentovat, vzhledem k tomu jak znáte každý bezvýznamný detail z filmu a pravděpodobně jste zvedl hlavu až při závěrečném bodacím aktu, jinak byste musel vidět, že cca 20 sekund předtím jí vrah bodl do břicha (na co reagovala křikem, plus obraz a zvuk nože) a následně viditelně odkulhala po schodech dolů a držela si ránu z které krvácela. Jiné vysvětlení Vaší nepozornosti nás nenapadá.

FF: Tímto stručným úvodem je brilantně vysvětleno, že se film odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou veškeré komunikační kanály vzájemně úzce prolinkovány, lidské soukromí téměř zmizelo a je nahrazeno orwellovskou totalitou, kdy z příjmení a hlasu je možno okamžitě zjistit číslo mobilního telefonu a volání z něj uskutečněná.

KF: Nic neříkající. Pouze pro fanoušky hledání jakýchkoliv chyb ve filmu.

FF: Perlová (Bartošová) dělala ředitelku ve střední škole v obci Petrovice, ve které se náš příběh odehrává. Obec má podle leteckého záběru celkem asi 10 ulic uprostřed polí, ale přesto se v ní nachází obrovská třípatrová střední škola, na jejíchž chodbách jsou vyvěšené malůvky jako od čtyřletých dětí

KF: Tady opět něco co diváka vůbec nezajímá, řešit jestli škola měla 3 patra a jak velká je obec z leteckého záběru, který trvá asi 5 vteřin, stejně není poznat. Možná jste byl v jiných Petrovicích. Malůvky skutečně po důkladném prozkoumáním tam někde v pozadí jsou, snad nám to divák odpustí.

FF: Z toho je vidět, že v této budoucnosti se zcela zhroutil vzdělávací systém - honba za vyšším než základním vzděláním vedla k tomu, že nyní všichni mají středoškolské vzdělání, ale přitom jsou všichni nevzdělaní idioti. Viz špičkový detektiv, který má ve svých záznamech napsanou větu "Podezřelý měl zřejmě intimní vztah z obětí." Ale mohlo jít také o nenápadné upozornění na nepředstavitelnou vyšinutost podezřelého, který lezl dovnitř do obětí a odtud navazoval s někým nejmenovaným intimní vztah. Tento film je mnohovrstevný a není snadno interpretovatelný, podobně jako poslední filmy Petera Greenawaye.

KF: Tady asi přišla opět na řadu kamera, záběr který trvá vteřinu a je v ní 8 vět, tak skutečně se tam objevila tato hrubka(asi byl ten policajt negramot).

FF: Strašný stav této společnosti je evidentní také ze školního hlášení: "Milé děti. Někdo zabil paní ředitelku. Proto máte všichni týden volno a raději moc nevycházejte z bytů." Vládne zde strach. Nová totalita. Svobodné volby. Nejsme jako oni.

KF: Přišel ředitel do školy ,,Asi už víte, že byla zavražděna paní ředitelka Perlová, máte týden volno a radši zůstaňte doma a moc nevycházejte. Opět to Vaše uši slyšely jinak, a z věty, která nestojí o pozornost se snažíte něco dostat. Jako by vám hlasy něco našeptávaly (bohužel vždy negativně).

FF: Pak zjistíme, že s jednou ze žaček bydlí v jejím domě digitální kopie Davida Bowieho z filmu Labyrint. Ta má pravděpodobně symbolizovat labyrintózní strukturu tohoto světa budoucnosti. Vrah v rybářské pláštěnce pak Bowiemu sáhne na koule (kulečníkové). Pak ho ubodá, ale až do konce filmu o tom nikdo nemluví a nikdo ho nepostrádá, což mistrně symbolizuje lidskou odcizenost v tomto světě zítřka.

KF: Tady věnujete pozornost Miro Šmajdovi(ve filmu dalo by se říct velmi malé roli, která nemá ve filmu moc prostor), zdá se, že jste Šmajdou malinko posedlý a z nějakého důvodu se ho snažíte rádoby zesměšnit, viz Vaše Odvážné palce, kde děláte, že ho vůbec neznáte. Jak to působí, ať si každý udělá obrázek sám. Ale k problému. Postava Romana má jednu scénu se strejdou, kde se dozvídáme, že se zrovna přistěhoval a strejda odjíždí na chatu.S žádnou jinou postavou se tam Roman ani nesetká a nikdo ho tam ani nezná. Pak je večer zavražděn. Druhý den odpoledne je dotázána hlavní postava, zda se dovolala Romanovi, na což říká, že ne a snad se mu nic nestalo, potom ještě večer zkouší volat Romanovi, ale kamarádka říká, ať si nedělá starost, že asi bude venku s nějakou holkou. Ten týž večer končí film. Na slasher se tato postava vzhledem k prostoru (a k jedinému vztahu ke Karin a strýci, což je podnájemník) postrádala až, až. Nepostrádal jste ji Vy, protože tu postavu hrál Miro Šmajda??


FF: Mezitím můžeme sledovat, jak marná je snaha policejních vyšetřovatelů (starý důchodce v teplákách a čtrnáctiletý chlapec se třemi vousy na bradě v nepadnoucím kvádru). V tomto nemilosrdném světě nemají ani služebnu a musejí místo toho mít hlavní stan na recepci jakési stavební firmy (na skleněných dveřích "policejní služebny" je zevnitř vidět její název). Nedokáží vystopovat vraha, přestože jsou mistry svého řemesla (pravidelně se objevují uvnitř zamčených domů několik sekund po spáchání trestného činu) a přestože vrah je handicapovaný spoluobčan (z jednoho metru nevidí deseticentimetrový kus loktu své oběti, vykukující zpoza skříně).

KF: Tady opět něco pro fanouška hledače chyb ve filmu, 999 z 1000 si nevšimne, a pokud ten jeden jo, tak mu je to stejně fuk. Loket, ano pokud si film důkladně stopnete, tak je možnost vidět že jí kousek loktu trčí...asi měl vrah zákal či si s obětí hrál.

FF: Musíme tedy sledovat plíživé drama, které znepokojuje svou zdánlivou pervazivní banalitou (česky by se dalo napsat "kurva nic se pořád neděje"), podobně jako třeba Stalker Andreje Tarkovského, který ale měl mnohem méně zábavné postsynchrony.

KF: Postsynchrony dělalo renomované studio, to už je samozřejmě na subjektivním názoru.

FF: Policista a jeho synovec mají doma pokoj, ve kterém jsou nalezeny typické psychopatické stalkerské propriety (detailní fotografie hrdinky, nástěnka s ledabyle vytrhanými výstřižky, obrazy na zdech nakřivo, nedbale ustlaná postel), přičemž policista tvrdí, že v tomto pokoji bydlí jeho synovec, nebezpečný psychopat a schizofrenik, zatímco synovec tvrdí totéž o strýci. Pokoj je totiž tak sofistikovaně ambivalentní, že není možno poznat, zda v něm bydlí důchodce nebo gymnazista! Na konci filmu se v mistrné scenáristické kličce ukáže, že vrahem není policista ani jeho synovec, nýbrž někdo úplně jiný, koho všichni podezřívali od samého začátku, ale my jsme jim to nevěřili, protože při vraždách (kdy mu nebylo vidět do obličeje a nemusel ho tudíž hrát placený herec) byl o hlavu vyšší, než je na konci.

KF: Opět jsme u toho, že vidíte a slyšíte úplně něco jiného než se děje. Strýc je obviněn, že je schizofrenik, alkoholik a posedlý vyšetřením případu smrti rodičů hlavní postavy. A Synovec říká, že není normální ale vrah ne..(takže vražedný psychopat je opět vaše představa) a to že je někdo alkoholik a schizofrenik z něj ještě psychopatického vraha dělat nemusí. A kdo je ten alkoholik a čí to byl pokoj, kdybyste pozorně sledoval scénu, tak jste na to mohl přijít a nečekat do konce filmu.

FF: Film pak končí tím, že zachráněná hrdinka odchází z koncertního sálu smrti v objetí jak policisty, tak jeho synovce, přičemž jeden z nich je její stalker a psychopat s rozdvojenou osobností (podle toho, co se říkalo o půl hodiny dříve). Film pak končí tím, že zachráněná hrdinka odchází z koncertního sálu smrti v objetí jak policisty, tak jeho synovce, přičemž jeden z nich je její stalker a psychopat s rozdvojenou osobností (podle toho, co se říkalo o půl hodiny dříve).

KF: Co říct k tomuto. Opět vaše fikce. K žádnému společnému odcházení nedochází. Hlavní postava se s policistou vůbec nesetkává, kdo je schizofrenik, chytrý diváka po druhým shlédnutí ví, některý i po prvním..

Bohužel se jedná o jedinou výraznější recenzi, která divákovi vůbec nic neřekne, zabývá se nesmyslnými detaily a výmysli, které se ve filmu ani nestal.

Slibovaný pohled na film tvůrců:

Asi nejvíc lidi (média) zajímá proč tenhle casting? A kritizují nelogičnost ve filmu typu proč utíká postava nahoru po schodech, či proč některé postavy zabije vrah bez motivu či proč oběti běhají po prázdných budovách, kde nikdo není.

Jsme asi jedni z posledních fanoušků tohoto bohužel mrtvého žánru a chtěli jsme natočit klasickou teengerovskou vyvražďovačku, která by se líbila převážně mladým lidem, pro které byla točena. V těchto filmech většinou jsou postavy velice naivní. Samozřejmě by bylo jednodušší utéct hlavním vchodem a zůstat na policii dokud se případ nevyřeší. Postavy utíkají nahoru z důvodu stejného jako ve všech slasherech=aby je mohl vrah chytat..většinou když jsou chytáni, tak se vyskytují v prostorech sami. Atmosféra kdyby na stanici, či v posilovně všude kolem nich bylo mnoho lidí by asi nebyla žádná, vrah si prostě počká až budou sami. Stejně to je tak s motivem vraha. Jako ve všech těchto filmech vrah zabijí všechny kolem hlavní hrdinky bez jakéhokoliv důvodu a na konci se většino střetne i s ní. Postavy jsou ve špatný čas na špatném místě, viz Roman, který je v domě hl.postavy nebo školník, který je ve škole s hlavní postavou. Psychopatickému vrahovi přijde jednodušší ho zabít a vzít si jeho klíče od školy, než mu říct, jestli by nemohl opustit školu, že teď má v plánu zabít hlavní postavu. Takhle to ve slasherech je. Vrah nemůže 90 minut chytat jednu hlavní postavu.

Ke castingu, obsazením M.Šmajdy, P. Machaly, Š, Turka a hlavně Ivety Bartošové jsme věděli , že to bude už předem „filmovými kritiky“ kritizováno, což se samozřejmě stalo. Lidé a média v Česku jsou už takový a to jim nevyčítáme. Sledovali jsme tím vetší zajímavost tohoto filmu. Myslíme, že pro diváka bude zajímavé a snad i zábavné vidět třeba Ivetu či Mira, jak utíkají před vrahem, to už u nás jen tak neuvidí. Že v jedné scéně je P. Machala je spíš takové zpestření, přišel nám nejzajímavější z účastníků Hledá se táta a máma. A Štěpán Turek, na kterého se všichni hodně odvolávají, tam má asi vteřinový prostor a řekne jedno slovo v celém filmu, je tam jen jako takový vtípek a osvěžení, klasické cameo. A kdyby tam místo těchto lidí byli kvalifikovaný herci, kteří by byli neznámý, tak by to nebylo tak zábavné a svěží vzhledem k filmu, který je klasický český béčko a na nějaký velký umění si nehraje (záměrně říkám český, protože americký béčko je lepší než český áčko z mnoha důvodů, tak srovnávat náš film třeba s Vřískotem co se týče kvality po všech stránkách je zcela mimo).

Závěrem doufáme, že se divákům film bude líbit nebo líbil a nebudou se nudit..a snad si nějaký fanoušky (hlavně mezi mladými či velkým fanoušky slasheru, resp. asi chápete, že pro Vás a lidi, co čtou Vás ten film točený není) najdeme.

S pozdravem Tomáš (WesCraven) Kučera, Honza (Kevin Williamson) Kučera

Já jsem úplně nalevo, brácha je 2. zprava v bílém triku.

Recenze: Bourneův odkaz [The Bourne Legacy] - 60%

"Nikdy nebyl jen jeden!" Jason Bourne byl pouze jedním z mnoha zmutovaných "superagentů", kteří byli vypěstování a vycvičeni. Agentura se nyní snaží urovnat předchozí velký problém s Jason Bournem (který se ale ve filmu osobně vůbec neobjeví, i když je naznačováno, že k tomu dojde) a současně se vypořádat se snad ještě větším problémem: Další ze superagentů (Jeremy Renner) se vymkl kontrole a je na útěku spolu s lékařkou (Rachel Weiszová), která pracovala na jeho mutování. No a ambiciózní šéf (Edward Norton) to musí všechno vyřešit a zlikvidovat každého, kdo něco ví.

Začal bych tím, že film má dost přes dvě hodiny a není vymyšlen aní natočen tak úžasně, aby to takovou dlouhou stopáž ospravedlňovalo.

Prvních cca. 60 minut se pouze mluví a uvádí do děje, s mnohými flashbacky, a rozvíjejí se náznaky tří nebo čtyř dějových linií půl tuctu postav. Ale ani vynervovaný Norton, ani nabušený Renner v zasněžené divočině (pořád se tvářící trochu jako štěňátko) nejsou natolik nosní, aby dokázeli film hnát dopředu, takže jsem si pořád říkal "OK, úvod ujde, ale kdy už to teda začne naplno?"

"Naplno to začne" až téměř po hodině, kdy se Renner a Weiszová konečně dají dohromady, Weiszová přestane debilně hysterčit a společně se vydávají... neřeknu kam, aby tam... neřeknu co.

Film napsal a režíroval Tony Gilroy (který také napsal scénáře předchozích tří Bourneů) a i když je slušný řemeslník, nedokáže dát scénáři sofistikovanost, kterou mu pravděpodobně chtěl dát. Obávám se, že Gilroy se domníval, že napsal "propletenou síť intrik, zrady, nedůvěry a smyslu života", ve které jsou věci "v zákulisí" důležitější než honičky a výbuchy. Ve skutečnosti ale vyplodil průměrnou historku o chlapíkovi, který utíká a všichni ho chtějí zabít, a ty čachry "v zákulisí" jsou víceméně zbytečné, a každopádně nezajímavé.

Buď se to celé nemělo brát tak hrozně vážně (ve filmu není žádný humor nebo nadsázka), nebo to mělo mít sofistikovanější scénář, nebo to mělo mít mnohem efektnější režii.

Problém je samozřejmě i v tom, že jde o variace na něco, co jsme viděli už třikrát, takže by to muselo být opravdu špičkové, aby nás to ještě zajímalo.

Ne že by mě film výslovně štval, ale neobjevil jsem v něm nic a nikoho, co by mě zaujalo. S jednou výjimkou: Po dvou hodinách se dočkáme jedné opravdu nadupané honičky na motocyklech, bezchybně kombinující drahé triky s kaskadérskými výkony a epileptickým střihem. Tou film vyvrcholí, a pak... je zničehonic kone. A i když se nekoná nápis "Pokračování příště", je jasné, že to tak tvůrci mysleli, a někoho takový nečekaný konec může i naštvat.

Vpodstatě celý více než dvouhodinový film by se dal vměstnat do cca třiceti minut a pak mohlo následovat něco zajímavého. Nenásleduje. Je to něco jako pilot k něčemu, co možná bude zajímavé. Uvidíme za rok, dva...

Recenze: Rebelka [Brave] - 60%

Kdysi dávno, kdesi ve Skotsku, žije princezna Merida, která má milující rodiče, ale tvrdou hlavu a nechce si hledat ženicha, jak by se v jejím věku slušelo. Když náhodou najde v lese starou čarodějnici, požádá ji o splnění svého přání...



Upozorňuji raději, že další text by mohl být někým brán jako mírný spoiler, neboť se bude týkat toho, co se stane v polovině filmu. Ovšem kdybych to nenapsal, tak bych o ději nemohl napsat nic víc, než je v úvodním odstavci...

Takže: První polovina filmu je o tom, jak se Merida nechce vdávat a posílá k šípku tři nápadníky ze sousedních klanů (kteří všichni jsou takové karikatury, že nás ani na vteřinu nenapadne, že by si některého z nich mohla snad opravdu vzít). Její matka, královna, jí to vyčítá - stejně jako její ostatní prohřešky proti etiketě. Merida ovšem na etiketu kašle a raději se prohání krásnou přírodou a střílí z luku.

To vše je natočeno opravdu dobře. Snad ani není potřeba zmiňovat, že film úžasně vypadá (například Meridiny vlasy nebo panenská okouzlující a mystická příroda) a všechno je úžasně animováno (ručně, bez motion capture). Je to krásně vymyšlené a vymodelované prostředí, ve kterém by se mohl odehrát nějaký úžasný příběh.

I děj je jistým způsobem zajímavý, protože konflikt rodič / ratolest je ztvárněn příjemně aktuálním způsobem (Merida se chová a mluví téměř jako normální dnešní teenager). A je to prokládáno rozličnými vtipnými groteskovými scénami (neschopní nápadníci, rozverní tři Meridini malí bratříčci, atd.). Takže jsem čekal, v co se to všechno vlastně vyvine, a o čem vlastně bude zápletka.

Zápletka se rozvine někdy kolem poloviny filmu, kdy Merida najde čarodějnici a požádá ji, aby očarovala královnu, aby si s ní pak (Merida) lépe rozuměla. Čarodějnice dá Meridě kouzelný koláček, královna se do něj zakousne a změní se v medvědici (přičemž nemůže lidsky mluvit, ale stále lidsky vnímá, uvažuje a může například lidsky gestikulovat).

Tím by se měla rozjet hlavní zápletka filmu, ale dojde spíše k tomu, že všechno rozbředně a přestane to držet pohromadě.

Především se scenáristé Pixaru provinili něčím, co dosud v žádném jejich filmu nebylo: Jejich postavy se znovu a znovu chovají jako idioti, pouze proto, aby film mohl mít patřičnou celovečerní stopáž a obsahoval scény, které v něm filmaři chtějí mít. Toto se stává v průměrných a podprůměrných filmech velmi často, ale v žádném filmu od Pixaru (s výjimkou Aut 2, kde je Burákova idiocie hnacím motorem celého filmu) jsem takovou lenost nepozoroval.

Takže například dojde k rozsáhlé podzápletce, točící se kolem toho, že královna musí být ukrývána na zámku a nesmí ji objevit král - protože ten je vyhlášený lovec medvědů (jeden mu kdysi ukousl nohu) a kdyby královnu v medvědí podobě viděl, zabil by ji. Samozřejmě existuje mnoho způsobů, jak Merida může králi šetrně sdělit, že královna je zakletá do medvěda, a jak mu následně dokázat, že to není výmysl (protože královna i v medvědí podobě s Meridou plně spolupracuje). Nic takového ale Merida neudělá, abychom se mohli dívat na různé schovávačky a honičky ve všech prostorách hradu, protože král "tam někde cítí medvěda" a musí ho zabít.

Podobně je opředeno záhadami i samotné kouzlo. Jak může dojít k tomu, že "chci změnit svou matku, abych si s ní lépe rozuměla", a ona se tudíž změní v medvěda...? Možná šlo o nějakou hříčku v angličtině, která nefungovala v českém překladu (film je samozřejmě dabovaný, takže neuslyšíme Emmu Thompsonovou, Billyho Connollyho atd.), něco s dvojím významem "bear / to bear"...? Pak čarodějnice Meridě a královně sdělí, co musejí udělat, aby kouzlo bylo zlomeno (a královna nezůstala medvědem, což má časový limit), a udělá to slovní hříčkou, jejíž skutečný význam musí být jasný úplně každému, včetně nejmenších dětí, ale obě hrdinky ji pochopí úplně jinak, nesmyslně, aby se mohly čtvrt hodiny hnát po falešné stopě.

Také bych ocenil, kdybych se dozvěděl, jestli tedy čarodějnice chtěla Meridě ublížit, nebo jestli jí chtěla tímto způsobem dát životní lekci, nebo prostě jen byla senilní a celá medvědovidost byl nějaký její omyl. To se ovšem nedozvíme, nikdo to neřeší a čarodějnice už se do konce filmu neobjeví.

Kromě Meridy, královny a (částečně) krále jsou vlastně ÚPLNĚ VŠECHNY postavy ve filmu především kvůli tomu, aby předváděly groteskový humor, fyzickou komedii a vtipné hlášky. Neunikne tomu ani Merida, která si ani v nejvypjatějších okamžicích, kdy je se zakletou matkou v lese a oběma jde o život, neodpustí moderní slangové vtipné hlášky.

Celé to pak dopadne naprosto přesně tak, jak jsem očekával od dvou třetin filmu, tím nejtriviálnějším a nejméně zajímavým způsobem.

Můžete říkat "No bóže, co má bejt, je to přece pro dětičky, tak proč by to mělo mít smysluplný a dramaticky fungující děj?"

Nemuselo.

Ale filmy od Pixaru se lišily od filmů Disneyho právě tím, že i když byly praštěné a odehrávaly se v neexistujících světech se smyšlenými postavami, na těch postavách mi záleželo a něco jsem k nim cítil (opět s výjimkou Aut 2, která ovšem byla praštená a maniakální od začátku do konce).

Rebelka takové kouzlo nemá a je plně srovnatelná s aktuální produkcí Disneyho (např. Na vlásku, ke kterému mám téměř stejné výhrady).

Když se o něčem řekne "je to jako současný velkofilm od Disneyho", dá se to brát jako pochvala, ale já to myslím spíš jako povzdechnutí, protože Pixar až dosud měl na víc.

P.S: Film je ve 3D a (aspoň na novinářské projekci) mi to velice vadilo, protože značná jeho část se odehrává v noci a všechno bylo příliš tmavé a nezřetelné.

Recenze: Poslední výkřik - 0%

Mohlo by se zdát, že nový film bratrů Kučerových (tvůrců Čepele smrti) je sice o nějaký zlomek procenta lepší než jejich první video-opus, ale stále je to neuvěřitelná sračka, natočená neumětely pomocí digitálního fotoaparátu, jejíž nasazení do kin za 179 Kč (ano, tolik jsem zaplatil!) je výsměchem všem fanouškům hororů a obětem holocaustu.



Zdání ale klame. Ve skutečnosti jde o vícevrstevnaté podobenství z post-apokalyptické budoucnosti, které nastavuje zrcadlo nešvarům dnešní společnosti.

Je to patrné už z první (předtitulkové) scény, ve které rozechvělá Iveta Bartošová volá na policii (ze své pevné linky), protože jí někdo neustále prozvání telefon, a odehraje se tento dialog:

Policie: "Policie ČR."

Bartošová: "Tady Perlová. Někdo mi neustále volá a obtěžuje mě."

Policie: Vydržte, prověříme to.

(10 sekund pauza)

Policie: "Zjistili jsme, že vám někdo volal z vašeho vlastního mobilu."

Pak někdo v rybářské pláštěnce propíchne Bartošovou zezadu nožem, přestože vteřinu před bodnutím už má velkou krvavou skvrnu na břiše zepředu. Tím končí role Ivety Bartošové a začíná film.

Tímto stručným úvodem je brilantně vysvětleno, že se film odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou veškeré komunikační kanály vzájemně úzce prolinkovány, lidské soukromí téměř zmizelo a je nahrazeno orwellovskou totalitou, kdy z příjmení a hlasu je možno okamžitě zjistit číslo mobilního telefonu a volání z něj uskutečněná.

Perlová (Bartošová) dělala ředitelku ve střední škole v obci Petrovice, ve které se náš příběh odehrává. Obec má podle leteckého záběru celkem asi 10 ulic uprostřed polí, ale přesto se v ní nachází obrovská třípatrová střední škola, na jejíchž chodbách jsou vyvěšené malůvky jako od čtyřletých dětí.

Z toho je vidět, že v této budoucnosti se zcela zhroutil vzdělávací systém - honba za vyšším než základním vzděláním vedla k tomu, že nyní všichni mají středoškolské vzdělání, ale přitom jsou všichni nevzdělaní idioti. Viz špičkový detektiv, který má ve svých záznamech napsanou větu "Podezřelý měl zřejmě intimní vztah z obětí." Ale mohlo jít také o nenápadné upozornění na nepředstavitelnou vyšinutost podezřelého, který lezl dovnitř do obětí a odtud navazoval s někým nejmenovaným intimní vztah. Tento film je mnohovrstevný a není snadno interpretovatelný, podobně jako poslední filmy Petera Greenawaye.

Strašný stav této společnosti je evidentní také ze školního hlášení: "Milé děti. Někdo zabil paní ředitelku. Proto máte všichni týden volno a raději moc nevycházejte z bytů." Vládne zde strach. Nová totalita. Svobodné volby. Nejsme jako oni.

Pak zjistíme, že s jednou ze žaček bydlí v jejím domě digitální kopie Davida Bowieho z filmu Labyrint. Ta má pravděpodobně symbolizovat labyrintózní strukturu tohoto světa budoucnosti. Vrah v rybářské pláštěnce pak Bowiemu sáhne na koule (kulečníkové). Pak ho ubodá, ale až do konce filmu o tom nikdo nemluví a nikdo ho nepostrádá, což mistrně symbolizuje lidskou odcizenost v tomto světě zítřka.

Mezitím můžeme sledovat, jak marná je snaha policejních vyšetřovatelů (starý důchodce v teplákách a čtrnáctiletý chlapec se třemi vousy na bradě v nepadnoucím kvádru). V tomto nemilosrdném světě nemají ani služebnu a musejí místo toho mít hlavní stan na recepci jakési stavební firmy (na skleněných dveřích "policejní služebny" je zevnitř vidět její název). Nedokáží vystopovat vraha, přestože jsou mistry svého řemesla (pravidelně se objevují uvnitř zamčených domů několik sekund po spáchání trestného činu) a přestože vrah je handicapovaný spoluobčan (z jednoho metru nevidí deseticentimetrový kus loktu své oběti, vykukující zpoza skříně).

Musíme tedy sledovat plíživé drama, které znepokojuje svou zdánlivou pervazivní banalitou (česky by se dalo napsat "kurva nic se pořád neděje"), podobně jako třeba Stalker Andreje Tarkovského, který ale měl mnohem méně zábavné postsynchrony.

(Podobně jako v experimentálních filmech Davida Lynche ze 70. let je navozována atmosféra plíživé nejistoty tím, že každá scéna je jinak rozostřená a má jiné digitální zrnění)

Pak ale tvůrci vytáhnou svůj epický trumf!

Policista a jeho synovec mají doma pokoj, ve kterém jsou nalezeny typické psychopatické stalkerské propriety (detailní fotografie hrdinky, nástěnka s ledabyle vytrhanými výstřižky, obrazy na zdech nakřivo, nedbale ustlaná postel), přičemž policista tvrdí, že v tomto pokoji bydlí jeho synovec, nebezpečný psychopat a schizofrenik, zatímco synovec tvrdí totéž o strýci. Pokoj je totiž tak sofistikovaně ambivalentní, že není možno poznat, zda v něm bydlí důchodce nebo gymnazista!

Na konci filmu se v mistrné scenáristické kličce ukáže, že vrahem není policista ani jeho synovec, nýbrž někdo úplně jiný, koho všichni podezřívali od samého začátku, ale my jsme jim to nevěřili, protože při vraždách (kdy mu nebylo vidět do obličeje a nemusel ho tudíž hrát placený herec) byl o hlavu vyšší, než je na konci.

Film pak končí tím, že zachráněná hrdinka odchází z koncertního sálu smrti v objetí jak policisty, tak jeho synovce, přičemž jeden z nich je její stalker a psychopat s rozdvojenou osobností (podle toho, co se říkalo o půl hodiny dříve).

Který z nich? To se pravděpodobně dozvíme v kinech za pár měsíců, pokud se bratři Kučerovi nešťastnou náhodou neutopí v záchodové míse!

Recenze: Cosmopolis - 30%

28letý dravý finančník / megamilionář Eric Packer (Robert Pattinson) právě přišel o hromadu prachů a jede se ve své superlimuzíně nechat ostříhat, přestože ve městě je zácpa. Cestou potkává různé bizarní figurky, aby nakonec... vlastně nevím co...



Na základě jména režiséra a traileru jsem byl na tento film docela natěšený, ale bohužel jsem se dočkal obrovského zklamání a musel jsem se nadlidsky snažit, abych neusnul.

Celý film se odehrává v polosnové atmosféře, která není budována kamerou nebo obrazem, ale především dialogy, které jsou většinou tak absurdní, že se jim ani nedá říkat dialogy. Například rozhovor dvou lidí probíhá přibližně takto:

X: Jsi cítit sexem.
Y: To není sex, ale příslib sexu s někým jiným.
X: Vsadím se, že dokážeš zhodnotit každou informaci.
Y: Každé násilí vyžaduje příčinu. Ale proč?
X: Protože budoucnost se stává nesystémovou. Vše v našich životech nás vedlo k tomuto okamžiku.
Y: Mám asymetrickou prostatu.

Víceméně jde o pseudofilosofické žvásty, které na sebe nijak nenavazují, tzn. když se někdo na něco zeptá, tázaný začne většinou mluvit o něčem úplně jiném. Velmi mi to připomínalo ty nejhroznější výblitky artfilmistů, kteří právě dokončili školu a vytvořil svou vlastní epickou Nouvelle Vague.

A zatímco Pattinson je na plátně téměř non-stop, naprostá většina ostatních má jen epizodní roličky (někteří z herců, jmenovaných velkým fontem v traileru, jsou ve filmu doslova 2-3 minuty celkem). Chvíli mi trvalo pochopit, že ty scény, ve kterých jsou nám jednotlivé postavy představovány, ve skutečnosti nejsou jejich představováním - protože už je do konce filmu vůbec neuvidíme.

Po letmém (opravdu letmém!) nahlédnutí do knižní předlohy mi došlo, v čem je pravděpodpobně problém. Jednak byly v knize scény jednotlivých setkání rozsáhlejší a především byly prokládány dlouhými pasážemi o tom, co se hlavnímu hrdinovi honí hlavou - takže následně dávala větší smysl nějaká absurdní věta, kterou po takovém hlavohonění pronesl.

Bez ohledu na Twilighty se domnívám, že Pattinson není špatný herec. Hraje hlavního hrdinu tak, jak ho autor zamýšlel, ale nemůže ho učinit zajímavým, protože ten hrdina z vnějšího pohledu zajímavý není. Možná by pomohlo, kdybychom občas slyšeli jeho myšlenky jako voiceover, ale to se nestalo, takže pro nás Packer je pouze vyšinutým nepředvídatelným psychopatem, jehož mysl je tak na sračky, že nemá smysl snažit se ji pochopit. Snažit se pochopit ostatní postavy má ještě menší smysl, protože to jsou pouze jakési kratičké noční můry, které nějakým způsobem stimulují psychopatii hlavního hrdiny - nedivil bych se, kdyby značná část z nich neexistovala a byla jen Packerovým přeludem.

Celkový dojem připomíná poslední filmy Davida Lynche, s tím rozdílem, že není dostatečně WTF na to, abychom se bavili aspoň tím, že je WTF.

Pokud vám to ještě nedošlo, Cosmopolis se snaží mít popdobné vyznění jako American Psycho, ale snaží se o to překvapivě nenápaditě, způsobem, který nefunguje a ve filmu snad ani fungovat nemůže. Jde rozhodně o nejhorší Cronenbergův film a utěšuji se pouze myšlenkou, že mu někdo za zfilmování nezfilmovatelného nabídl obrovské prachy, protože "kontroverzní kniha + Robert Pattinson = Profit!"