Nejnovější film Sofie Coppolové je o hollywoodské superhvězdě (Stephen Dorff), která je superslavná, superbohatá a postrádá smysl života.
A to je všechno. Film je série epizodek, ve kterých se Dorff rozvaluje v luxusních hotelích, zve si striptérky, odolává svádění sexy žen a občas se z toho tak nějak zhroutí. A občas se přitom stará o svou malou dcerku (Elle Fanningová), nicméně ani epizody s ní neobsahují nic, co by se dalo označit za děj.
Sofia Coppolová je v zobrazování depresivně luxusního života vzácně důsledná. Většina scén je extrémně dlouhá, téměř trýznivě a nesnesitelně. V jedné je například hrdinovi odléván model hlavy kvůli trikovým záběrům, a my sledujeme asi dvouminutový nepřerušovaný záběr, ve kterém kamera velmi pomalu najíždí na jeho oplácanou hlavu zatímco slyšíme Dorffovo dýchání. A takové scény nejsou rozhodně výjimkou, ale spíš pravidlem.
Přestože takovéto filmy obecně rád nemám, tímto dílem jsem byl poměrně fascinován. Opravdu zdařile zachycuje tu deprimující ATMOSFÉRU života člověka, který má všechno, ale neví co chce. Usnout se mi nechtělo ani na chvíli.
Ovšem líbila se mi pouze ta ATMOSFÉRA (která činí 90 procent filmu). Pokud se objevil náznak děje, jako byly některé scény s dcerou nebo závěr filmu, tyto bych raději ignoroval, nebo - ještě lépe - ve filmu vůbec neměl.
Ne, vystoupením z auta na venkovské silnici, se opravdu nic neřeší.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
12.4.11
Recenze: Neznámý [Unknown] - 60%
Liam Neeson hraje biotechnologa Martina Harrise, který se má se svou manželkou zúčastnit vědecké konference v Berlíně. Přijedou k hotelu, ale Martin si uvědomí, že zapomněl na letišti svůj kufřík a vrátí se pro něj taxíkem. Cestou dojde k nehodě, taxík skončí v řece, Martina zachrání bosenská taxikářka (Diane Krugerová), ale z komatu se probudí až za čtyři dny. Hned se vrátí do hotelu, ale zde zjišťuje, že jeho manželka ho nezná a je doprovázena neznámým mužem, který tvrdí, že je Martin Harris (a všichni kolem mu to věří). Martin si není jistý, jestli se po nehodě zbláznil, nebo jestli je obětí nějakého obrovského spiknutí, a tak se rozhodne využít pomoci starého ex-Stasi agenta (Bruno Ganz) a najít onu taxikářku, která jediná může dosvědčit, že on je on.
Film Neznámý má (po většinu času) hezky vymyšlený scénář. Záhady se vrší jedna na druhou, aniž by přesáhly meze hollywoodské uvěřitelnosti a když už se děje něco opravdu nepravděpodobného, hrdinové filmu se tomu sami podiví a časem je to vysvětleno. Až do přibližně tří čtvrtin filmu jsme napjati, co se vlastně doopravdy děje, a možností je opravdu mnoho, včetně verze, že se díváme na sci-fi nebo na duchařinu. Na tomto místě bych chtěl upozornit, že slavný Roger Ebert je tentokrát zcela mimo a nepochopil ústřední zápletku filmu: Kufřík zůstal na letišti náhodou, auto do řeky spadlo náhodou, kufřík není žádný "MacGuffin" a není v něm nic, co by nějaká tajná organizace chtěla získat. Opravdu to do sebe celkem logicky zapadá.
Kromě toho, že to do sebe logicky zapadá, je také příjemné sledovat Neesona a Ganze v jejich rolích. Naopak epizodní role Krugerové a Franka Langelly jsou dost hrozné.
Celý film je navíc zajímavě natočen, jako kdyby šlo o nějaký ambiciózní francouzský artfilm. Úhly záběrů a střihy jsou originální, obligátní autohonička je jako z Bournea... Proč tedy jenom 60 procent?
Protože ve své poslední čtvrtině jde film totálně do kopru. Dozvíme se konečně pravdu (která mě potěšila, protože nešlo o žádný "fígl" ze strany filmařů a přesto jsem ji stoprocentně neodhadl) a místo aby nastal nějaký efektní osudový konec, musíme vytrpět ještě 30 minut, které nám servírují nezbytné "velké finále" (s velkou bombou s velkým odpočítávacím displejem) a nezbytný happyend. To všechno je v totálním kontrastu s předcházejícími 90 minutami, většina postav se najednou chová jako kreténi a ústřední hrdina najednou obrátí o 180 stupňů, aniž by bylo naznačeno, že k tomu má nějakou motivaci.
Škoda.
Pokud vás to zajímá, následují SPOILERY ohledně ústřední zápletky:
Doktor Martin Harris ve skutečnosti neexistuje. Je to smyšlená postava, kterou vytvořila supertajná špionážní organizace (kterou vede Langella) za účelem ukradení genetického plánu na nějakou superodolnou obilninu. Liam Neeson je ve skutečnosti tajný superagent, který se má na konferenci vydávat za profesora, ukrást jinému profesorovi plán té obilniny (jeho manželku hraje také agentka) a přitom vyhodit hotel do vzduchu, aby to vypadalo, že za vším stojí teroristi. Když Neeson havaruje a na několik dní zmizí, organizace ho nahradí záložním agentem, který má místo něj úkol dokončit. Neesonovi se to mezitím následkem rány v hlavě poplete a začne si myslet, že je Martin Harris.
Když to na konci filmu Neeson všechno zjistí, z nějakého důvodu dojde k názoru, že už nechce být zlý tajný superagent, zabije několik svých kolegů včetně šéfa, zachrání hotel před zkázou a zmizí někam do světa s hezkou bosenskou taxikářkou, zatímco superpšenice je darována světu zdarma a vyřeší hladomor... Ach jo.
Film Neznámý má (po většinu času) hezky vymyšlený scénář. Záhady se vrší jedna na druhou, aniž by přesáhly meze hollywoodské uvěřitelnosti a když už se děje něco opravdu nepravděpodobného, hrdinové filmu se tomu sami podiví a časem je to vysvětleno. Až do přibližně tří čtvrtin filmu jsme napjati, co se vlastně doopravdy děje, a možností je opravdu mnoho, včetně verze, že se díváme na sci-fi nebo na duchařinu. Na tomto místě bych chtěl upozornit, že slavný Roger Ebert je tentokrát zcela mimo a nepochopil ústřední zápletku filmu: Kufřík zůstal na letišti náhodou, auto do řeky spadlo náhodou, kufřík není žádný "MacGuffin" a není v něm nic, co by nějaká tajná organizace chtěla získat. Opravdu to do sebe celkem logicky zapadá.
Kromě toho, že to do sebe logicky zapadá, je také příjemné sledovat Neesona a Ganze v jejich rolích. Naopak epizodní role Krugerové a Franka Langelly jsou dost hrozné.
Celý film je navíc zajímavě natočen, jako kdyby šlo o nějaký ambiciózní francouzský artfilm. Úhly záběrů a střihy jsou originální, obligátní autohonička je jako z Bournea... Proč tedy jenom 60 procent?
Protože ve své poslední čtvrtině jde film totálně do kopru. Dozvíme se konečně pravdu (která mě potěšila, protože nešlo o žádný "fígl" ze strany filmařů a přesto jsem ji stoprocentně neodhadl) a místo aby nastal nějaký efektní osudový konec, musíme vytrpět ještě 30 minut, které nám servírují nezbytné "velké finále" (s velkou bombou s velkým odpočítávacím displejem) a nezbytný happyend. To všechno je v totálním kontrastu s předcházejícími 90 minutami, většina postav se najednou chová jako kreténi a ústřední hrdina najednou obrátí o 180 stupňů, aniž by bylo naznačeno, že k tomu má nějakou motivaci.
Škoda.
Pokud vás to zajímá, následují SPOILERY ohledně ústřední zápletky:
Doktor Martin Harris ve skutečnosti neexistuje. Je to smyšlená postava, kterou vytvořila supertajná špionážní organizace (kterou vede Langella) za účelem ukradení genetického plánu na nějakou superodolnou obilninu. Liam Neeson je ve skutečnosti tajný superagent, který se má na konferenci vydávat za profesora, ukrást jinému profesorovi plán té obilniny (jeho manželku hraje také agentka) a přitom vyhodit hotel do vzduchu, aby to vypadalo, že za vším stojí teroristi. Když Neeson havaruje a na několik dní zmizí, organizace ho nahradí záložním agentem, který má místo něj úkol dokončit. Neesonovi se to mezitím následkem rány v hlavě poplete a začne si myslet, že je Martin Harris.
Když to na konci filmu Neeson všechno zjistí, z nějakého důvodu dojde k názoru, že už nechce být zlý tajný superagent, zabije několik svých kolegů včetně šéfa, zachrání hotel před zkázou a zmizí někam do světa s hezkou bosenskou taxikářkou, zatímco superpšenice je darována světu zdarma a vyřeší hladomor... Ach jo.
11.4.11
Recenze: Rio - 40%
Vzácný modrý papoušek Blu se vydává z USA do Ria, aby se zde spářil s poslední žijící papouščicí svého rodu a tak ho zachovali pro budoucnost. Během toho je ale oba unesou pašeráci, takže se papoušci musí zachránit jednak za pomoci ostatních ptáčků a jiných zvířátek, jednak za pomoci Bluovy milující paničky. Trable spočívají v tom, že Blu se nikdy nenaučil létat.
Film Rio vypadá přesně jako něco "od týmu, který vám přinesl Dobu ledovou". Je to maniakální, groteskové, praštěné, veselé, ale nikoliv tak veselé a maniakální jako Madagascar a nikoliv tak praštěné jako Rango.
Scénář je klišé na klišé (samozřejmě, že se Blu nakonec zamiluje a naučí létat, samozřejmě že si jeho panička najde chlapa, samozřejmě že jsou pašeráci dopadeni), ale to by nemuselo vadit - například scénář Hledá se Nemo taky nebyl zrovna vrchol originality.
Rio ale neobsahuje nic, co by ho v mých očích činilo zajímavým. Groteskové akce spočívají v tom, že se někdo někam řítí a přitom křičí, a všechno ostatní je ve filmu jenom proto, aby to spojovalo akční a hudební scény.
No a v těch hudebních scénách hrozně vadí dabing, který ostatně vadí ve většině filmu. Verbální humor je totiž založen téměř výhradně na tom, že různé postavičky mluví herci různých rasových (a jiných) stereotypů - nikoliv na tom, co říkají. V češtině mluví všichni jako normální Češi, takže je to mnohem menší bžunda. A když zvířátka zpívají sambu a rapují v češtině, je to pouze trochu bizarní, rozhodně ne veselé a rozhodně ne zapamatováníhodné.
Líbily se mi některé CGI scenérie (hory kolem města, velký karneval v závěru) a hudba Johna Powella je jako vždy profi. Vlastně, většina aspektů filmu je "profi". Ale to nestačí...
Film Rio vypadá přesně jako něco "od týmu, který vám přinesl Dobu ledovou". Je to maniakální, groteskové, praštěné, veselé, ale nikoliv tak veselé a maniakální jako Madagascar a nikoliv tak praštěné jako Rango.
Scénář je klišé na klišé (samozřejmě, že se Blu nakonec zamiluje a naučí létat, samozřejmě že si jeho panička najde chlapa, samozřejmě že jsou pašeráci dopadeni), ale to by nemuselo vadit - například scénář Hledá se Nemo taky nebyl zrovna vrchol originality.
Rio ale neobsahuje nic, co by ho v mých očích činilo zajímavým. Groteskové akce spočívají v tom, že se někdo někam řítí a přitom křičí, a všechno ostatní je ve filmu jenom proto, aby to spojovalo akční a hudební scény.
No a v těch hudebních scénách hrozně vadí dabing, který ostatně vadí ve většině filmu. Verbální humor je totiž založen téměř výhradně na tom, že různé postavičky mluví herci různých rasových (a jiných) stereotypů - nikoliv na tom, co říkají. V češtině mluví všichni jako normální Češi, takže je to mnohem menší bžunda. A když zvířátka zpívají sambu a rapují v češtině, je to pouze trochu bizarní, rozhodně ne veselé a rozhodně ne zapamatováníhodné.
Líbily se mi některé CGI scenérie (hory kolem města, velký karneval v závěru) a hudba Johna Powella je jako vždy profi. Vlastně, většina aspektů filmu je "profi". Ale to nestačí...
7.4.11
Video: František Fuka-šima
Před několika dny jsem pořádal pro prodejnu Fanbase (tj. pro pár desítek přátel a známých) velmi improvizovanou přednášku o mém posledním výletu do Japonska (viz také tento článek a tento článek).
Fotodoprovod je v pěti japonských "setech" zde.
Díky hodným lidem z Muvi.cz je celá asi dvouapůlhodinová "přednáška" (vlastně spíš velmi náhodný a nezávazný pokec) k vidění online, v pěti částech, a to zde. (Pozor, zobrazují se v opačném pořadí, tzn. první díl je úplně dole.)
Odkazy na věci zmiňované v "přednášce":
Působivé fotografie z opuštěného ostrava Hashima u Nagasaki.
Dokument o "lese sebevrahů" je k vidění tady, druhá polovina tady.
To závěrečné megagayvideo je samostatně zde na YouTube.
Fotodoprovod je v pěti japonských "setech" zde.
Díky hodným lidem z Muvi.cz je celá asi dvouapůlhodinová "přednáška" (vlastně spíš velmi náhodný a nezávazný pokec) k vidění online, v pěti částech, a to zde. (Pozor, zobrazují se v opačném pořadí, tzn. první díl je úplně dole.)
Odkazy na věci zmiňované v "přednášce":
Působivé fotografie z opuštěného ostrava Hashima u Nagasaki.
Dokument o "lese sebevrahů" je k vidění tady, druhá polovina tady.
To závěrečné megagayvideo je samostatně zde na YouTube.
Recenze: Láska a jiné závislosti [Love & Other Drugs] - 80%
Jake Gyllenhaal je proutník a balič, který se (v roce 1996) rozhodne stát prodejcem léků na podporu erekce (včetně tehdy čerstvě vynalezené Viagry). Má v tomto oboru úspěch, protože dokáže dobře ukecávat lidi. Dál balí holky a dámy, až jednoho dne sbalí Anne Hathawayovou. Nejdřív jde jenom o sex, ale pak se z toho stane něco vážnějšího. Mnohem vážnějšího, protože Anne má počínajícího Parkinsona a nechce nikomu kazit život svými neodvratně se blížícími problémy...
Edward Zwick natočil například Legendu o vášni, která se mi takovým sladkobolně přehnaně červonoknihovnovým způsobem dost líbila. Jediný další jeho film s romantickými elementy, který jsem viděl, byl Poslední samuraj, a i ten byl především červená knihovna (jeho televizní počiny jsem neviděl).
Tudíž mě velice příjemně překvapilo, jak kvalitní, chytrý a "realistický" je tenhle film, na který jsem se původně ani nechtěl dívat!
Především, i když jsou v něm postavy a scénky, které bychom očekávali u teenagerské milostné komedie (nerdovitý tlustý vtipný spolubydlící, který by chtěl souložit, hahaha), naprostá většina filmu je DOSPĚLÁ, tzn. asi tak pro diváky od 25 let nahoru. Ve filmu jsou vtipné scény, ale jsou většinou vtipné proto, že jejich hrdinové mají smysl pro humor (i tváří v tvář tragédii), nikoliv proto, že jde o idioty vmanimpulované do vtipné situace.
Oceňuji i to, že ve filmu nejsou vyloženě slzopudné scény a nedočkáme se například nějakých záběrů na stárnoucí umírající Hathawayovou, jak bojuje s třasem končetin. Zato se dočkáme poměrně hodně odvážných (ale pořád vkusných) záběrů na její nahé tělo, což je příjemný bonus.
Tenhle film se prostě vzácně podařil. Od scénáře, přes vynikající a uvěřitelné herecké výkony, až po režii a všechny technické aspekty produkce. Je to sice "jenom romantická komedie (s troškou tragédie, ale opravdu jen s troškou) a nebudete se při ní válet smíchy po zemi jako u dílek Juda Apatowa, ale stojí za to, pokud máte na něco podobného náladu (je to spíš romantika než komedie). S takovouhle holkou bych chtěl chodit (a samozřejmě i souložit, o tom žádná).
Vzpomněl jsem si na devět let starý Gyllenhaalův film Půlnoční míle, který vyprávěl o lásce, smutku a souvisejících věcech s podobnou chytrostí a nadhledem.
P.S: Reklamní sdělení související s láskou a jinými závislostmi. Tuto sobotu (9. dubna) od 17:00 probíhá v pražském divadle Rokoko divadelní představení "Monty Pythonův létající kabaret", spojené s následným seznamovacím večírkem pro nezadané. Podle kamarádky, která to organizuje, je prý zatím přihlášeno méně můžů, než žen. Tudíž, pokud jste nezadaný muž mezi 30-45 lety (plus mínus), můžete získat vstupenku na tuto akci za pouhou 1 Korunu českou. Stačí jí napsat na e-mail "Kristina Maixnerová" kristina.maixnerova@seznam.cz a odvolat se na mne.
Edward Zwick natočil například Legendu o vášni, která se mi takovým sladkobolně přehnaně červonoknihovnovým způsobem dost líbila. Jediný další jeho film s romantickými elementy, který jsem viděl, byl Poslední samuraj, a i ten byl především červená knihovna (jeho televizní počiny jsem neviděl).
Tudíž mě velice příjemně překvapilo, jak kvalitní, chytrý a "realistický" je tenhle film, na který jsem se původně ani nechtěl dívat!
Především, i když jsou v něm postavy a scénky, které bychom očekávali u teenagerské milostné komedie (nerdovitý tlustý vtipný spolubydlící, který by chtěl souložit, hahaha), naprostá většina filmu je DOSPĚLÁ, tzn. asi tak pro diváky od 25 let nahoru. Ve filmu jsou vtipné scény, ale jsou většinou vtipné proto, že jejich hrdinové mají smysl pro humor (i tváří v tvář tragédii), nikoliv proto, že jde o idioty vmanimpulované do vtipné situace.
Oceňuji i to, že ve filmu nejsou vyloženě slzopudné scény a nedočkáme se například nějakých záběrů na stárnoucí umírající Hathawayovou, jak bojuje s třasem končetin. Zato se dočkáme poměrně hodně odvážných (ale pořád vkusných) záběrů na její nahé tělo, což je příjemný bonus.
Tenhle film se prostě vzácně podařil. Od scénáře, přes vynikající a uvěřitelné herecké výkony, až po režii a všechny technické aspekty produkce. Je to sice "jenom romantická komedie (s troškou tragédie, ale opravdu jen s troškou) a nebudete se při ní válet smíchy po zemi jako u dílek Juda Apatowa, ale stojí za to, pokud máte na něco podobného náladu (je to spíš romantika než komedie). S takovouhle holkou bych chtěl chodit (a samozřejmě i souložit, o tom žádná).
Vzpomněl jsem si na devět let starý Gyllenhaalův film Půlnoční míle, který vyprávěl o lásce, smutku a souvisejících věcech s podobnou chytrostí a nadhledem.
P.S: Reklamní sdělení související s láskou a jinými závislostmi. Tuto sobotu (9. dubna) od 17:00 probíhá v pražském divadle Rokoko divadelní představení "Monty Pythonův létající kabaret", spojené s následným seznamovacím večírkem pro nezadané. Podle kamarádky, která to organizuje, je prý zatím přihlášeno méně můžů, než žen. Tudíž, pokud jste nezadaný muž mezi 30-45 lety (plus mínus), můžete získat vstupenku na tuto akci za pouhou 1 Korunu českou. Stačí jí napsat na e-mail "Kristina Maixnerová" kristina.maixnerova@seznam.cz a odvolat se na mne.
5.4.11
Recenze: Odcházení - 40%
Filmová adaptace divadelní hry Václava Havla, napsaná a režírovaná samotným Havlem (jako jeho filmový debut). Jde o frašku (což není myšleno nijak urážlivě, to je prostě definice) o "Kancléři Riegerovi" (Josef Abrhám), který přestal být kancléřem a má vyklidit sídlo, ve kterém dosud existoval se svou "dlouholetou milenkou" (Dagmar Havlová), její přítelkyní, svou matkou, zahradníkem, sluhou, poradcem a dalšími.
Nejdříve bych upozornil, že trailer příliš nevystihuje atmosféru filmu, protože jsou v něm převážně ukázky z dvou krátkých "divočejších, masovějších" scén (kočár, šílený sen u bazénu), přičemž 95 procent filmu samotného spočívá v tom, že dva až šest lidí sedí / stojí u stolu před vilou (stále u stejného stolu) a povídají si.
To je velmi často prokládáno krátkými (např. jednovteřinovými) střihy někam jinam, na něco, co s dějem u stolu zdánlivě nesouvisí, a po skončení filmu zjistíme, že to s ním opravdu nesouviselo. Například několikrát během filmu přijdou za ex-kancléřem dva novináři, a několikrát v průběhu filmu (na jiných místech) vidíme, jak jdou oba novináři otráveně polem. Z podobného soudku jsou opakované záběry na kámen před domem, o který neustále zakopává sluha. Nebo opakované záběry na kaluž před domem, kterou všechny příchozí a odcházející postavy musejí nějak překonat, a každá to dělá jinak.
Tyto scény (a mnohé další podobné) působí jako nějaký "running gag", který není gagem, nebo jako předzvěst něčeho, co se až do konce filmu nestane. Má ale smysl vyčítat takové "prohřešky" absurdní frašce?
Odcházení totiž zcela jednoznačně je absurdní fraškou. Někteří tvrdí, že autobiografickou fraškou, ale s tím se neztotožňuji, protože nevím nic o tom, že skutečný Václav Havel na stará kolena neměl kde bydlet a byl kretén. Můžeme stejně tak dobře tvrdit, že jde o frašku ze života Adolfa Hitlera, protože i Hitler psal knihy a i on jednoho dne přišel o vysokou politickou funkci, úplně stejně jako hrdina tohoto filmu, OMG to je ale náhoda!!!
Absurdita politiky a moci je, obávám se, prezentována asi stejně sofistikovaně jako v průměrné pohádkové fantasy pro mírně starší děti (např. v Burtonově Alence v říši divů) nebo v několikastránkové povídce Werichova "Fimfára". Zde by ovšem měla tvořit základní pilíř filmu, poněvadž se nedočkáme digitálního Tlachapouda ani cool čerta. Typologie postav je naprosto jasná od prvních minut (zmatený stárnoucí hrdina s komplexy, jeho stárnoucí milenka s komplexy, jeho slizký poradce s komplexy, mlčenlivý sluha bez komplexů atd...) a nijak příliš mě nelákala představa, že se budu dalších 90 minut dívat, jak se všechny postavy úspěšně drží své typologie a nic víc (což se stalo).
Účinnost vší té absurdity je do značné míry podkopávána tím, že je na ni prvoplánovitě upozorňováno: Po některých větách se ozve legrační houknutí sovy (nebo co to je za lesního ptáka) a následuje střih na někoho, kdo se pitvoří. Jako kdyby tvůrci nevěřili divákovi, že pochopí absurditu toho, co bylo proneseno, a museli ho na to explicitně upozornit, aby mu to došlo.
Z technického hlediska je Odcházení silně nadprůměrné. Kameraman dělá doslova divy, aby ozvláštnil skutečnost, že se všechno odehrává u jednoho stolu. Atmosférická hudba funguje přesně jak má a patřičně bizarně obsahuje variace na "Ódu na radost" nebo "Měsíčku na nebi hlubokém". I střihač se snažil svým řemeslem něco říct, i když jsem nepochopil co a nestydím se za to (Miroslav Krobot v epizodní roli zahradníka je z nějakého důvodu ve všech svých scénách zabírán jako kdyby měl být nějakým Deus ex machinou, hybatelem celého představovaného mikrosvěta).
Problém vidím v tom, že všechny tyto postupy a grify byly originální v roce 1955, běžné v roce 1975 a dneska si při nich řeknu "no a co?". Kdybych chtěl vidět artfilm ze 70. let, podívám se na něj a nikoliv na jeho letošní kopii. Ale je docela možné, že Havla a jeho cílové publikum filmy natočené po roce 1975 nezajímají, což není problém Havla, ale můj a případně těch, kteří by na tomto filmu chtěli vydělat nějaké peníze...
Viděl jsem argumenty ve smyslu "Havel tam obsadil své známé, všichni mu šli na ruku, fuj!". K těm jen tolik, že Václav Havel rozhodně má právo obsazovat do filmu své známé, kteří mu jdou na ruku, fuj, pokud tito známí jsou dobří herci. Což v tomto případě jsou a díky nim film není katastrofou, jakou mohl být.
Viděl jsem také otázky ve smyslu "Má Václav Havel právo dostat státní peníze (z fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie) na zfilmování své divadelní hry?" Na to odpovídám: "Má na to rozhodně větší právo než tvůrci Ulovit miliardáře".
Naopak, pokud někdo z vás hodlá tvrdit, že "Abych Odcházení docenil, musím znát původní divadelní představení a / nebo různé slavné artfilmy z minulého století", rozhodně s ním nesouhlasím. Je možné, že jde o velmi dobrou adaptaci divadelní hry, a že je Václav Havel dobrým producentem, který fanouškům divadelní hry dá to, co chtějí. Není ale dobrým filmovým scenáristou a režisérem.
Pokud je jeho film něčím zajímavý, je tomu tak především díky faktu, že ho natočil on, a díky souvislostem, které z tohoto faktu vyplývají. A které mě ani v nejmenším nezajímají.
Nejdříve bych upozornil, že trailer příliš nevystihuje atmosféru filmu, protože jsou v něm převážně ukázky z dvou krátkých "divočejších, masovějších" scén (kočár, šílený sen u bazénu), přičemž 95 procent filmu samotného spočívá v tom, že dva až šest lidí sedí / stojí u stolu před vilou (stále u stejného stolu) a povídají si.
To je velmi často prokládáno krátkými (např. jednovteřinovými) střihy někam jinam, na něco, co s dějem u stolu zdánlivě nesouvisí, a po skončení filmu zjistíme, že to s ním opravdu nesouviselo. Například několikrát během filmu přijdou za ex-kancléřem dva novináři, a několikrát v průběhu filmu (na jiných místech) vidíme, jak jdou oba novináři otráveně polem. Z podobného soudku jsou opakované záběry na kámen před domem, o který neustále zakopává sluha. Nebo opakované záběry na kaluž před domem, kterou všechny příchozí a odcházející postavy musejí nějak překonat, a každá to dělá jinak.
Tyto scény (a mnohé další podobné) působí jako nějaký "running gag", který není gagem, nebo jako předzvěst něčeho, co se až do konce filmu nestane. Má ale smysl vyčítat takové "prohřešky" absurdní frašce?
Odcházení totiž zcela jednoznačně je absurdní fraškou. Někteří tvrdí, že autobiografickou fraškou, ale s tím se neztotožňuji, protože nevím nic o tom, že skutečný Václav Havel na stará kolena neměl kde bydlet a byl kretén. Můžeme stejně tak dobře tvrdit, že jde o frašku ze života Adolfa Hitlera, protože i Hitler psal knihy a i on jednoho dne přišel o vysokou politickou funkci, úplně stejně jako hrdina tohoto filmu, OMG to je ale náhoda!!!
Absurdita politiky a moci je, obávám se, prezentována asi stejně sofistikovaně jako v průměrné pohádkové fantasy pro mírně starší děti (např. v Burtonově Alence v říši divů) nebo v několikastránkové povídce Werichova "Fimfára". Zde by ovšem měla tvořit základní pilíř filmu, poněvadž se nedočkáme digitálního Tlachapouda ani cool čerta. Typologie postav je naprosto jasná od prvních minut (zmatený stárnoucí hrdina s komplexy, jeho stárnoucí milenka s komplexy, jeho slizký poradce s komplexy, mlčenlivý sluha bez komplexů atd...) a nijak příliš mě nelákala představa, že se budu dalších 90 minut dívat, jak se všechny postavy úspěšně drží své typologie a nic víc (což se stalo).
Účinnost vší té absurdity je do značné míry podkopávána tím, že je na ni prvoplánovitě upozorňováno: Po některých větách se ozve legrační houknutí sovy (nebo co to je za lesního ptáka) a následuje střih na někoho, kdo se pitvoří. Jako kdyby tvůrci nevěřili divákovi, že pochopí absurditu toho, co bylo proneseno, a museli ho na to explicitně upozornit, aby mu to došlo.
Z technického hlediska je Odcházení silně nadprůměrné. Kameraman dělá doslova divy, aby ozvláštnil skutečnost, že se všechno odehrává u jednoho stolu. Atmosférická hudba funguje přesně jak má a patřičně bizarně obsahuje variace na "Ódu na radost" nebo "Měsíčku na nebi hlubokém". I střihač se snažil svým řemeslem něco říct, i když jsem nepochopil co a nestydím se za to (Miroslav Krobot v epizodní roli zahradníka je z nějakého důvodu ve všech svých scénách zabírán jako kdyby měl být nějakým Deus ex machinou, hybatelem celého představovaného mikrosvěta).
Problém vidím v tom, že všechny tyto postupy a grify byly originální v roce 1955, běžné v roce 1975 a dneska si při nich řeknu "no a co?". Kdybych chtěl vidět artfilm ze 70. let, podívám se na něj a nikoliv na jeho letošní kopii. Ale je docela možné, že Havla a jeho cílové publikum filmy natočené po roce 1975 nezajímají, což není problém Havla, ale můj a případně těch, kteří by na tomto filmu chtěli vydělat nějaké peníze...
Viděl jsem argumenty ve smyslu "Havel tam obsadil své známé, všichni mu šli na ruku, fuj!". K těm jen tolik, že Václav Havel rozhodně má právo obsazovat do filmu své známé, kteří mu jdou na ruku, fuj, pokud tito známí jsou dobří herci. Což v tomto případě jsou a díky nim film není katastrofou, jakou mohl být.
Viděl jsem také otázky ve smyslu "Má Václav Havel právo dostat státní peníze (z fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie) na zfilmování své divadelní hry?" Na to odpovídám: "Má na to rozhodně větší právo než tvůrci Ulovit miliardáře".
Naopak, pokud někdo z vás hodlá tvrdit, že "Abych Odcházení docenil, musím znát původní divadelní představení a / nebo různé slavné artfilmy z minulého století", rozhodně s ním nesouhlasím. Je možné, že jde o velmi dobrou adaptaci divadelní hry, a že je Václav Havel dobrým producentem, který fanouškům divadelní hry dá to, co chtějí. Není ale dobrým filmovým scenáristou a režisérem.
Pokud je jeho film něčím zajímavý, je tomu tak především díky faktu, že ho natočil on, a díky souvislostem, které z tohoto faktu vyplývají. A které mě ani v nejmenším nezajímají.
1.4.11
Žhavá vášeň z ohně pekelného
V rámci vzpomínání na starší disneyovky, jsem si připomněl tento song ze zvláštního (15 let starého) Zvoníka u Matky boží.
Pravděpodobně první a poslední disneyovská písnička o znásilňování a pekle...
P.S: Kdo z vás má půjčené moje originální DVD Beauty And The Beast: Special Editon?
Pravděpodobně první a poslední disneyovská písnička o znásilňování a pekle...
P.S: Kdo z vás má půjčené moje originální DVD Beauty And The Beast: Special Editon?
31.3.11
Recenze: Jsem číslo čtyři [I Am Number Four] - 40%
"Číslo 4" je mimozemšťan, který uprchl ze své rodné planety na Zemi a shodou okolností vypadá jako supersexy teenager. Spolu s ním uprchlo několik dalších "čísel", ale nevědí o sobě. Pronásledují je jiní (zlí) mimozemšťané, kteří je postupně zabíjejí, což z nějakého důvodu musejí dělat v číselném pořadí. Čísla 1 až 3 již byla zlikvidována, teď je řada na Čísle 4. V tom se začnou probouzet jeho superschopnosti, které se zpočátku projevují tím, že mu občas nekontrolovaně svítí části těla a vychází z něj nějaká energie. Číslo 4 je tedy na útěku před kosmickými vrahouny, učí se ovládat své superschopnosti a do toho se zamiluje do pozemského děvčete.
Jsem číslo čtyři je adaptací prvního dílu teenagerské knižní série, kterou jsem pochopitelně nečetl, ale je na ní zajímavé, že zatím existuje pouze její první díl a další nebyly napsány. Nevím, jestli autoři knihy vědí, co bude dál, nicméně filmová adaptace prvního dílu vypadá jako typické "intro", ve kterém se vlastně nic nestane a je pouze otevřeno velmi široké pole možností, kam by se příběh mohl dále ubírat (jestli se někam ubírat bude, to záleží především na tržbách filmu, které zatím nejsou nijak valné).
Takže jsou nám jakž-takž představeni hrdinové a jejich nepřátelé (kteří vypadají jako kulturisté v matrixových kabátech, mluvící legračně jako Tupouni v "Gumídcích") a jinak se první hodinu filmu neděje nic zajímavého nebo překvapivého. Hlavní hrdina předvádí hezké tělo, dozvídá se co je zač, učí se ovládat své nadpřirozené schopnosti, zamilovává se a má menší konflikty s pozemskými vrstevníky a se svým mimozemským ochráncem (Timothy Olyphant). Je to všechno velmi nezajímavé.
Po více než hodině filmu začne poměrně rozsáhlá nadpřirozená akční scéna, kdy spolu ve škole bojuje několik humanoidů a tři mimozemské příšery. Ta je natočena velice profesionálně, s kvalitními triky, ale bohužel přijde příliš pozdě na to, aby diváka probudila z letargie (pokud mezitím neodešel z kina).
Z filmu je velice patrná snaha, vytvořit novou fantastickou ságu pro děcka, která už odrostla Harrymu Potterovi a mají špatné pohlaví / sexuální orientaci pro Twilight. Výsledek je srovnatelný s Percym Jacksonem, ale bohužel neobsahuje tolik legrační demence.
Jsem číslo čtyři je adaptací prvního dílu teenagerské knižní série, kterou jsem pochopitelně nečetl, ale je na ní zajímavé, že zatím existuje pouze její první díl a další nebyly napsány. Nevím, jestli autoři knihy vědí, co bude dál, nicméně filmová adaptace prvního dílu vypadá jako typické "intro", ve kterém se vlastně nic nestane a je pouze otevřeno velmi široké pole možností, kam by se příběh mohl dále ubírat (jestli se někam ubírat bude, to záleží především na tržbách filmu, které zatím nejsou nijak valné).
Takže jsou nám jakž-takž představeni hrdinové a jejich nepřátelé (kteří vypadají jako kulturisté v matrixových kabátech, mluvící legračně jako Tupouni v "Gumídcích") a jinak se první hodinu filmu neděje nic zajímavého nebo překvapivého. Hlavní hrdina předvádí hezké tělo, dozvídá se co je zač, učí se ovládat své nadpřirozené schopnosti, zamilovává se a má menší konflikty s pozemskými vrstevníky a se svým mimozemským ochráncem (Timothy Olyphant). Je to všechno velmi nezajímavé.
Po více než hodině filmu začne poměrně rozsáhlá nadpřirozená akční scéna, kdy spolu ve škole bojuje několik humanoidů a tři mimozemské příšery. Ta je natočena velice profesionálně, s kvalitními triky, ale bohužel přijde příliš pozdě na to, aby diváka probudila z letargie (pokud mezitím neodešel z kina).
Z filmu je velice patrná snaha, vytvořit novou fantastickou ságu pro děcka, která už odrostla Harrymu Potterovi a mají špatné pohlaví / sexuální orientaci pro Twilight. Výsledek je srovnatelný s Percym Jacksonem, ale bohužel neobsahuje tolik legrační demence.
29.3.11
Recenze: Vem si mou duši [My Soul To Take] - 20%
Malým americkým městem zmítá hrůza. Několik lidí bylo zavražděno "Rozparovačem" s velkou kudlou. Chlapík je doma se svou těhotnou manželkou a my zjišťujeme, že chlapík má rozdvojenou osobnost a "skrývá se v něm" Rozparovač.
Líbilo se mi, že to, co píšu v úvodu, se stalo během prvních pár minut a docela jsem se těšil, jak bude toto drama rozehráno. Bohužel, staly se dvě nepříjemné věci, které jsem možná měl očekávat:
1) Během několika následujících minut "Rozparovač" získal navrch, zabil těhotnou manželku, zabil několik policajtů, nechal se postřelit, cestou do nemocnice zabil několik dalších policajtů a utekl ze sanitky neznámo kam.
2) Objevil se titulek "O 16 let později".
Je právě 16. výročí vražd a současně slaví 16. narozeniny sedm dětí, které se ve městě narodily (většinou předčasně) v noc oněch vražd a obecně se má za to, že do nich vstoupila zlá duše Rozparovače - což se zdá být potvrzeno skutečností, že těch sedm děcek je nějak "psychicky propojeno", mají strašidelné halucinace a občas se jim strašidelně mění hlas. Těchto sedm děcek pořádá každý rok oslavu "Rozparovačova dne", kdy si o něm vyprávějí strašidelné historky. A tohoto dne se Rozparovač objeví (i s nožem) a začne vraždit.
Tento film Wese Cravena má sedm hlavních hrdinů a mnoho vedlejších hrdinů. Jinými slovy, je v něm sakra moc nesympatických uječených teenagerů s psychologickými problémy.
Film se mohl ubírat mnoha zajímavými cestičkami, ale místo toho zdegeneruje v úplně nejdebilnější a nejlínější variantu klasické teenagerské vyvražďovačky, kdy hrdinové (hlavní i vedlejší) postupně umírají, zabíjeni někým, kdo vypadá jako Hagrid z Harryho Pottera (nekecám) a divák má být na trní, kdo je vlastně vrahem.
Možností je hodně. Vrahem může být:
1) Původní Rozparovač, který se 16 let někde ukrýval a teď se vrátil.
2) Některé ze sedmi "jeho dětí" (maskované), možná aniž by o tom samo vědělo, protože má "po tátovi" taky rozdvojenou osobnost.
3) Někdo starší, kdo pamatoval původní vraždy a byl jimi poznamenán.
4) Nějaký nadpřirozený bubák / duch kondora (nechtějte vědět detaily), protože je to všechno magické prokletí / něčí sen / atd...
Jinými slovy, od začátku víme, že vrah může být úplně kdokoliv, takže když se nakonec dozvíme, kdo to byl (a je to jedna ze čtyř výše zmíněných možností), není na tom naprosto nic zajímavého.
K tomu si připočtěme, že vraždy nejsou nijak moc krvavé a už vůbec ne zajímavé (prostě nůž do břicha / do krku a konec).
K tomu si připočtěme, že mezi vraždami se řeší kdo by mohl být vrah, což (jak jsem napsal výše) není ani v nejmenším zajímavé, většina hrdinů je opravdu extrémně nesympatická a musejí kvůli debilnímu scénáři vypouštět z úst neuvěřitelné demence, například: "Něco se musí stát v den našich šestnáctých narozenin, protože nás je sedm a 16 = 1 + 6 = 7!!!"
Je překvapivé, že se nám Wes Craven snaží s naprostou vážností servírovat přesně ta nejdebilnější klišé, ze kterých si dělal legraci ve svých Vřískotech.
P.S: Navzdory českému názvu ve filmu nejde o žádné braní ničích duší, je to verš z dětské říkanky.
P.P.S: Netuším proč je film ve 3D, nic trojrozměrně zajímavého v něm není.
Líbilo se mi, že to, co píšu v úvodu, se stalo během prvních pár minut a docela jsem se těšil, jak bude toto drama rozehráno. Bohužel, staly se dvě nepříjemné věci, které jsem možná měl očekávat:
1) Během několika následujících minut "Rozparovač" získal navrch, zabil těhotnou manželku, zabil několik policajtů, nechal se postřelit, cestou do nemocnice zabil několik dalších policajtů a utekl ze sanitky neznámo kam.
2) Objevil se titulek "O 16 let později".
Je právě 16. výročí vražd a současně slaví 16. narozeniny sedm dětí, které se ve městě narodily (většinou předčasně) v noc oněch vražd a obecně se má za to, že do nich vstoupila zlá duše Rozparovače - což se zdá být potvrzeno skutečností, že těch sedm děcek je nějak "psychicky propojeno", mají strašidelné halucinace a občas se jim strašidelně mění hlas. Těchto sedm děcek pořádá každý rok oslavu "Rozparovačova dne", kdy si o něm vyprávějí strašidelné historky. A tohoto dne se Rozparovač objeví (i s nožem) a začne vraždit.
Tento film Wese Cravena má sedm hlavních hrdinů a mnoho vedlejších hrdinů. Jinými slovy, je v něm sakra moc nesympatických uječených teenagerů s psychologickými problémy.
Film se mohl ubírat mnoha zajímavými cestičkami, ale místo toho zdegeneruje v úplně nejdebilnější a nejlínější variantu klasické teenagerské vyvražďovačky, kdy hrdinové (hlavní i vedlejší) postupně umírají, zabíjeni někým, kdo vypadá jako Hagrid z Harryho Pottera (nekecám) a divák má být na trní, kdo je vlastně vrahem.
Možností je hodně. Vrahem může být:
1) Původní Rozparovač, který se 16 let někde ukrýval a teď se vrátil.
2) Některé ze sedmi "jeho dětí" (maskované), možná aniž by o tom samo vědělo, protože má "po tátovi" taky rozdvojenou osobnost.
3) Někdo starší, kdo pamatoval původní vraždy a byl jimi poznamenán.
4) Nějaký nadpřirozený bubák / duch kondora (nechtějte vědět detaily), protože je to všechno magické prokletí / něčí sen / atd...
Jinými slovy, od začátku víme, že vrah může být úplně kdokoliv, takže když se nakonec dozvíme, kdo to byl (a je to jedna ze čtyř výše zmíněných možností), není na tom naprosto nic zajímavého.
K tomu si připočtěme, že vraždy nejsou nijak moc krvavé a už vůbec ne zajímavé (prostě nůž do břicha / do krku a konec).
K tomu si připočtěme, že mezi vraždami se řeší kdo by mohl být vrah, což (jak jsem napsal výše) není ani v nejmenším zajímavé, většina hrdinů je opravdu extrémně nesympatická a musejí kvůli debilnímu scénáři vypouštět z úst neuvěřitelné demence, například: "Něco se musí stát v den našich šestnáctých narozenin, protože nás je sedm a 16 = 1 + 6 = 7!!!"
Je překvapivé, že se nám Wes Craven snaží s naprostou vážností servírovat přesně ta nejdebilnější klišé, ze kterých si dělal legraci ve svých Vřískotech.
P.S: Navzdory českému názvu ve filmu nejde o žádné braní ničích duší, je to verš z dětské říkanky.
P.P.S: Netuším proč je film ve 3D, nic trojrozměrně zajímavého v něm není.
27.3.11
Recenze: Sucker Punch - 40%
Sny uvnitř snu uvnitř blázince, to je nejnovější dílo Zacka Snydera (Úsvit mrtvých, 300: Bitva u Thermopyl, Strážci - Watchmen).
"Když nic jiného, vizuálně to musí být kulervoucí", říkáte si jistě. A máte pravdu, co se týče několika minut filmu.
Ale nejdříve k ději, o kterém je nutno rozepsat se trochu podrobněji, abyste měli pak jasno, o čem budu mluvit:
Dívka, známá pouze jako Babydoll (Emily Browningová z Řady nešťastných příhod) je tyranizována otčímem a umístěna do blázince (otčím doufá, že zde bude co nejdříve dovedena k šílenství / lobotomizována a on bude dědit). V blázinci je zlý lapiduch, hodná doktorka a několik dalších pacientek. Toto je realita.
Z blázince Babydoll uprchne do nitra své vlastní fantazie (Level 1), ve které je blázinec šantánem, doktorka je choreografkou a pacientky jsou tanečnicemi. Vždy když Babydoll začne v Levelu 1 tančit, přenese se do dalšího fantastického světa (Level 2), ve kterém spolu s ostatními děvčaty prožívá fantaskní akční scény (celkem ctyři různé: japonský chrám s obřími pseudo-samuraji, steampunkovou První světovou válku, fantasy hrad se skřety a drakem a konečně futuristický sci-fi vlak s bojovými roboty). Ve scénách v Levelu 2 se vyskytuje Scott Glenn, který hrdince (a všem děvčatům) radí, co mají ve kterém světě udělat, aby získaly nějaký "item", nezbytný k získání svobody (zřejmě myšleno "svobody v reálném světě"). Jak vypadá samotný tanec, to nikdy neuvidíme, ale všem v Levelu 1 se evidentně moc líbí a jsou jím okouzleni.
Scény z reality zabírají asi 15 minut, scény z Levelu 1 asi 60 minut a scény z Levelu 2 (tedy ty vizuálně nejzajímavější) asi 35 minut.
Začněme Levelem 2, protože ten se dá analyzovat a hodnotit nejsnáze: 35 minut videoherně / mangového šílenství s neustálými kamerovými prostocviky, extrémním zpomalováním / zrychlováním a velmi hlasitým soundtrackem (většinou jde o inovativní remixy slavných songů a má je na svědomí Marius De Vries, který totéž dělal v Moulin Rouge). Všechno natočeno stylem, který připadá cool a sexy adolescentním hochům. Tyto čtyři scény jsou největším lákadlem filmu, ale už někdy uprostřed druhé z nich jsem se začal nudit. Bylo to jako kdybych se non-stop díval na mnoho minut něčeho takovéhohle. Je to profesionálně vyrenderované, hudba je patřičně hlasitá, ale je to prostě otupující a neměl jsem jakoukoliv starost o hrdinky, protože jim nikdy nic nijak nemůže ublížit. Sekvence se brzy začnou opakovat (například dopad na zem do poloklečící polohy s následnou dramatickou pauzou a pozvednutím obličeje je ve filmu asi půltucektrát). Jako videohra, kterou bych mohl ovládat, by to ovšem bylo super!
Většina filmu pozůstává z děje v realitě a v Levelu 1, kde bychom měli s hrdinkami nějak soucítit a chápat jejich motivace. To naprosto nefunguje. Především proto, že jsou to všechno hysterické krávy (postavy), velmi špatně hrají (herečky) a především: nemají co hrát, protože scénář je hrozný.
Film se snaží naznačovat, že má nějakou hloubku, ale s přibývajícími minutami v tomto ohledu torpéduje sama sebe a ukazuje, že prostě obsahuje jenom "nějaké náznaky aby tam byly náznaky", ale smysl to nedává. Jak můžou například na konci filmu v realitě být dvě postavy, která předtím byly pouze v halucinacích v Levelu 2 (kluk a děda)? Nejdřív to vypadá, že celý Level 1 se odehraje během krátkého okamžiku (několika sekund) v realitě, ale nakonec se ukáže, že to tak být nemohlo, protože v realitě se projevují rozsáhlé stopy toho, co se dělo v Levelu 1. Při závěrečných titulcích vidíme písňově-taneční číslo, které zcela neguje to, jak film skončil. Jak je to všechno možné? No prostě protože to byl osud a zařídili to andělové (asi). Hlavní důvod, proč ale nehodlám tyto nesmysly analyzovat a hledat v nich smysl, je prostě ten, že v případě tohoto filmu je mi to buřt. A nejsem evidentně sám. Četl jsem zahraniční recenze a některým renomovaným recenzentům (např. Richard Roeper, Peter Travers) ani nedošlo, že Level 1 není realita a domnívali se, že je prostě v blázinci současně i šantán (což rozhodně nemůže být pravda, protože stejní herci hrají v realitě a v Levelu 1 zcela jiné postavy, nedá se to vysvětlit nějakým "převlékáním" nebo "hraním si na někoho"). To neznamená, že jsou Roeper a Travers idioti, ale že Snyder mezi těmi všemi efekty a kamerovými filtry neumí vyprávět příběh, o kterém by se vám chtělo jakkoliv přemýšlet.
Za zmínku také stojí, že film je mládeži přístupný, takže v něm není žádná nahota, erotika a minimum brutality (je až legrační, jak nás tvůrci upozorňují, že v té válce v Levelu 2 nebojují lidi, nýbrž zombie, tudíž není nic závadného na tom, že jich desítky rozsekáme na kusy). Díky detailnímu snímaní dokonce většina hrdinek nepůsobí ani bůhvíjak sexy a jsou vidět obrovské vrstvy make-upu na jejich obličejích (existence make-upu v šantánu je samozřejmě logická, ale potvrdil se můj názor, že šantánové tanečnice nejsou zblízka sexy).
Nomen omen: Film produkovala společnost "Cruel & Unusual Films" a jeho název by se dal velmi snadno přeložit jako "Rána pod pás".
P.S: Pokud čtete FFFILM pravidelněji, pravděpodobně jste si všimli, že mám tendenci obecně nadržovat filmům jen za to, že obsahují hezky vyrenderované, sestříhané a ozvučené akční trikové scény. Přesto dávám tolik procent, kolik dávám. Na druhou stranu, Alena Prokopová našla ve filmu jakousi hloubku a druhý plán, který v něm dle mého názoru vůbec není, respektive pokud tam je, dostal se tam omylem či náhodou, protože Snyder takovéto hloubky bohužel vůbec není schopen. A to se mi tak líbil Úsvit mrtvých...
"Když nic jiného, vizuálně to musí být kulervoucí", říkáte si jistě. A máte pravdu, co se týče několika minut filmu.
Ale nejdříve k ději, o kterém je nutno rozepsat se trochu podrobněji, abyste měli pak jasno, o čem budu mluvit:
Dívka, známá pouze jako Babydoll (Emily Browningová z Řady nešťastných příhod) je tyranizována otčímem a umístěna do blázince (otčím doufá, že zde bude co nejdříve dovedena k šílenství / lobotomizována a on bude dědit). V blázinci je zlý lapiduch, hodná doktorka a několik dalších pacientek. Toto je realita.
Z blázince Babydoll uprchne do nitra své vlastní fantazie (Level 1), ve které je blázinec šantánem, doktorka je choreografkou a pacientky jsou tanečnicemi. Vždy když Babydoll začne v Levelu 1 tančit, přenese se do dalšího fantastického světa (Level 2), ve kterém spolu s ostatními děvčaty prožívá fantaskní akční scény (celkem ctyři různé: japonský chrám s obřími pseudo-samuraji, steampunkovou První světovou válku, fantasy hrad se skřety a drakem a konečně futuristický sci-fi vlak s bojovými roboty). Ve scénách v Levelu 2 se vyskytuje Scott Glenn, který hrdince (a všem děvčatům) radí, co mají ve kterém světě udělat, aby získaly nějaký "item", nezbytný k získání svobody (zřejmě myšleno "svobody v reálném světě"). Jak vypadá samotný tanec, to nikdy neuvidíme, ale všem v Levelu 1 se evidentně moc líbí a jsou jím okouzleni.
Scény z reality zabírají asi 15 minut, scény z Levelu 1 asi 60 minut a scény z Levelu 2 (tedy ty vizuálně nejzajímavější) asi 35 minut.
Začněme Levelem 2, protože ten se dá analyzovat a hodnotit nejsnáze: 35 minut videoherně / mangového šílenství s neustálými kamerovými prostocviky, extrémním zpomalováním / zrychlováním a velmi hlasitým soundtrackem (většinou jde o inovativní remixy slavných songů a má je na svědomí Marius De Vries, který totéž dělal v Moulin Rouge). Všechno natočeno stylem, který připadá cool a sexy adolescentním hochům. Tyto čtyři scény jsou největším lákadlem filmu, ale už někdy uprostřed druhé z nich jsem se začal nudit. Bylo to jako kdybych se non-stop díval na mnoho minut něčeho takovéhohle. Je to profesionálně vyrenderované, hudba je patřičně hlasitá, ale je to prostě otupující a neměl jsem jakoukoliv starost o hrdinky, protože jim nikdy nic nijak nemůže ublížit. Sekvence se brzy začnou opakovat (například dopad na zem do poloklečící polohy s následnou dramatickou pauzou a pozvednutím obličeje je ve filmu asi půltucektrát). Jako videohra, kterou bych mohl ovládat, by to ovšem bylo super!
Většina filmu pozůstává z děje v realitě a v Levelu 1, kde bychom měli s hrdinkami nějak soucítit a chápat jejich motivace. To naprosto nefunguje. Především proto, že jsou to všechno hysterické krávy (postavy), velmi špatně hrají (herečky) a především: nemají co hrát, protože scénář je hrozný.
Film se snaží naznačovat, že má nějakou hloubku, ale s přibývajícími minutami v tomto ohledu torpéduje sama sebe a ukazuje, že prostě obsahuje jenom "nějaké náznaky aby tam byly náznaky", ale smysl to nedává. Jak můžou například na konci filmu v realitě být dvě postavy, která předtím byly pouze v halucinacích v Levelu 2 (kluk a děda)? Nejdřív to vypadá, že celý Level 1 se odehraje během krátkého okamžiku (několika sekund) v realitě, ale nakonec se ukáže, že to tak být nemohlo, protože v realitě se projevují rozsáhlé stopy toho, co se dělo v Levelu 1. Při závěrečných titulcích vidíme písňově-taneční číslo, které zcela neguje to, jak film skončil. Jak je to všechno možné? No prostě protože to byl osud a zařídili to andělové (asi). Hlavní důvod, proč ale nehodlám tyto nesmysly analyzovat a hledat v nich smysl, je prostě ten, že v případě tohoto filmu je mi to buřt. A nejsem evidentně sám. Četl jsem zahraniční recenze a některým renomovaným recenzentům (např. Richard Roeper, Peter Travers) ani nedošlo, že Level 1 není realita a domnívali se, že je prostě v blázinci současně i šantán (což rozhodně nemůže být pravda, protože stejní herci hrají v realitě a v Levelu 1 zcela jiné postavy, nedá se to vysvětlit nějakým "převlékáním" nebo "hraním si na někoho"). To neznamená, že jsou Roeper a Travers idioti, ale že Snyder mezi těmi všemi efekty a kamerovými filtry neumí vyprávět příběh, o kterém by se vám chtělo jakkoliv přemýšlet.
Za zmínku také stojí, že film je mládeži přístupný, takže v něm není žádná nahota, erotika a minimum brutality (je až legrační, jak nás tvůrci upozorňují, že v té válce v Levelu 2 nebojují lidi, nýbrž zombie, tudíž není nic závadného na tom, že jich desítky rozsekáme na kusy). Díky detailnímu snímaní dokonce většina hrdinek nepůsobí ani bůhvíjak sexy a jsou vidět obrovské vrstvy make-upu na jejich obličejích (existence make-upu v šantánu je samozřejmě logická, ale potvrdil se můj názor, že šantánové tanečnice nejsou zblízka sexy).
Nomen omen: Film produkovala společnost "Cruel & Unusual Films" a jeho název by se dal velmi snadno přeložit jako "Rána pod pás".
P.S: Pokud čtete FFFILM pravidelněji, pravděpodobně jste si všimli, že mám tendenci obecně nadržovat filmům jen za to, že obsahují hezky vyrenderované, sestříhané a ozvučené akční trikové scény. Přesto dávám tolik procent, kolik dávám. Na druhou stranu, Alena Prokopová našla ve filmu jakousi hloubku a druhý plán, který v něm dle mého názoru vůbec není, respektive pokud tam je, dostal se tam omylem či náhodou, protože Snyder takovéto hloubky bohužel vůbec není schopen. A to se mi tak líbil Úsvit mrtvých...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)