Jsem v Praze a je mi pořád fajn

(Tento post přímo navazuje na předcházející post "Jsem v Japonsku a je mi fajn", za jehož každičkým slovem si nadále stoprocentně stojím.)

V Japonsku jsme byli ve třech. Projeli jsme půlku země (od západu ke středu, tedy zcela mimo severovýchodní postižené oblasti) a chtěli jsme výlet završit několika dny v Tokiu. Bohužel, zbývající dva výletníci dospěli k názoru, že se jim do Tokia nechce, protože z důvodů solidarity s obětmi zemětřesení odpadla většina zábavně-společenských akcí, na které se tam těšili, a stejně tak se jim nechce sedět dále v Kjótu, kde jsme poslední 3 dny. Mně je to jedno, neboť jsem se oněch zábavně-společenských akcí stejně zúčastnit nechtěl a značnou část dní musím tak jako tak strávit v hotelu při překládání filmu Paul, ale na druhou stranu se mi dvakrát nezamlouvá představa, že budu v Tokiu (nebo jinde) deset dní sám.

V úterý večer čteme české zprávy a dozvídáme se, že Česká republika chce do Japonska vyslat záchranné letadlo. Připadáme si jako v Matrixu (neboť situace se stále nijak výrazně nezměnila oproti té, kterou jsem popisoval v předchozím článku) a posíláme své osobní údaje na ambasádu, částečně z mladické nerozvážnosti a v opileckém humoru (jejich, ne mém).

Druhý den skutečně přicházejí instrukce, jak se dostat do letadla (které bude na letišti Narita v Tokiu) a my tudíž vyrážíme do Tokia s tím, že se na místě definitivně rozhodneme. Před tím narychlo kupuji dárky, které jsem původně chtěl koupit až v Tokiu.

Do Tokia jedeme normálně šinkansenem (koleje jsou zjevně dost v pořádku na to, aby po nich jel vlak rychlostí 280 km/h) a při bedlivém pozorování z vlaku a po následném vystoupení na hlavním tokijském nádraží konstatujeme, že na ulicích je o něco méně lidí, některé obchody jsou zavřené a na dálnici je krátká zácpa směrem do města. Z Tokia na letiště nejede tradiční expres nýbrž jen normální rychlík. Fronty na nádraží nejsou, před nádražím je dodstatek volných taxíků.

Oba spolucestující se definitivně rozhodují, že nechtějí v Tokiu zůstat a já se s těžkým srdcem nakonec rozhoduji, že sám také nezůstanu a docela se těším, že let vojenským speciálem bude unikátní zážitek. Svou roli hraje i fakt, že vojenské letiště Kbely je za humny od mého domu, na rozdíl od letiště Ruzyně...

Na letišti Narita čeká na evakuaci odhadem okolo stovky čechů (plus pár příslušníků jiných národností). Všichni jsou naprosto v pohodě. Na základě rozhovorů s nimi se hlavním důvodem k využití nabízené "evakuace" zdá být tlak zaměstnavatele nebo rodiny v Čechách (kteří jsou masírování českými sdělovacími prostředky), na druhém místě pak je motivace "ušetřím za zpáteční letenku".

Nástup proběhne ukázněně a v pořádku. Jediná nepříjemná skutečnost spočívá v tom, že jsme na letišti měli být ve čtyři odpoledne a letadlo odlétá až v půl desáté. Dávám si velmi nedobrý letištní buřt s hranolky za 1700 Jenů.

Letadlo je super, s velkými, téměř luxusními sedadly a dostatkem místo na nohy. Neméně super jsou armádní "letušáci" (s dozimetry na krku!!!). Netušil jsem, že v české armádě působí tak sympatičtí lidi (míněno zcela neironicky).



Let probíhá bez problémů, se dvěma mezipřistáními v Rusku. Diskutuji se spolucestující sympatickou Slovenkou, která umí plynně japonsky a sbírá soundtracky.



Hlavní show začíná po přistání ve Kbelích, kde mě pod schůdky letadla osobně vítá Alexandr Vondra a za ním shodou okolností stojí hlouček fotografů (na fotce nejsou vidět, byli víc nahoře).



Následuje měření radiace!!! Radiace všech cestujících je v normě, což je logické, neboť žádný z nich nepobýval delší dobu v žádné japonské elektrárně a tudíž se neměli čím ozářit.



Mluvčí ministerstva vnitra se pak snažil ulovit mezi přítomnými nějaké Slováky, protože po nich prahli slovenští novináři. Přítomné Slovenky takticky mlčely, případně se spolu bavily japonsky, aby nemohly být odhaleny.

Zavazadla nám byla přistavena tak, abychom museli projít před hvozdem čekajících novinářů. Na jejich dotazy jsem zadeklamoval "Bylo to peklo!", utekl domů, vyvenčil psy, sepsal tohle a šel do vany...

P.S: Jako zdroj objektivních informací o situaci v Japonsku (která rozhodně JE dramatická a tragická a nikdy jsem netvrdil opak) doporučuji tuto stránku nebo tento Twitter. Japonci bohužel mají dost vlastních starostí na to, aby se dívali, co o nich píše nejaponský tisk a nějak proti tomu protestovali...

Jsem v Japonsku a je mi fajn

Od počátku března jsem v Japonsku. V posledních dnech mi píše víc a víc lidí, kteří se upřímně (doufám) strachují, jestli jsem v pořádku a jestli se mi podaří utéct z Japonska před radioaktivitou, zemětřesením, tsunami, hladomorem, rabováním, AIDS a podobně. Nejdřív jsem z toho měl legraci, ale když vidím, jaké neuvěřitelné píčoviny se objevují v českých médiích, odhodlal jsem se (místo práce, kterou bych měl dělat) sepsat toto. A bude to delší povídání, protože popsat složitou realitu je bohužel těžší, než zařvat jednovětou poplašnou zprávu.

Japonsko (ilustrační foto)

Shrňme si nejdříve fakta, která jsou neoddiskutovatelná, ale možná je všichni neznáte:

• Před pár dny došlo k zemětřesení o síle 8,9 v moři východně od Japonska. Toto zemětřesení způsobilo, že:
• V některých částech země byly poškozeny stavby, některé dokonce spadly
• Část pobřeží zasáhla vlna tsunami
• Došlo k poškození několika jaderných elektráren (nacházejících se pár kilometrů od sebe), které se staly nekontrolovatelnými, případně vybuchly / začaly hořet a následně došlo ke zvýšení radiace

V okamžiku, kdy došlo k zemětřesení, jsem byl v zábavním parku Universal City v Ósace, t.j. přibližně uprostřed Japonska, na jeho pobřeží. Čekal jsem ve frontě na horskou dráhu, když mi na pár sekund připadalo, že se mi nějak podlamují kolena. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi udělalo nevolno, nebo jestli se nástupiště atrakce mírně kolébá.

Následně jsem byl usazen a přikurtován do vozíku (poté, co mi odebrali batoh, brýle a obsah kapes - je to opravdu hardcore jízda) a nic se nedělo asi 10 minut. Pak mě nechali vystoupit z vozíku a uklánějící se slečna mi sdělila, že "árs múví". Netušil jsem, o jaký art movie jde, takže mi pohotově napsala tužkou na papír "EARTH MOVING", znovu se uklonila a několikrát omluvila. Následně projela horská dráha jednou bez pasažérů, jednou s Japoncem v uniformě a pak konečně se mnou - a přežil jsem to bez hnědých kalhot.

Následně jsem vyšel z parku, přesunul se pár set metrů do přístavu a navštívil zdejší akvárium. Před akváriem a uvnitř akvária se ozývalo hlášení v japonštině, ve kterém jsem zachytil slovo "tsunami". Takže v době, kdy tsunami dorazilo do Osaky, jsem se nacházel v přístavu, pod úrovní moře, obklopen tunami vody v obrovských akváriích, osídlených m.j. i velkými žraloky. Později jsem se dozvěděl, že "tsunami" v Ósace mělo okolo 20 centimetrů.

Krátce po zemětřesení (po otřesu, ale před "tsunami") jsem pořídil toto dramatické video, na kterém je jasně patrná panika okolostojících. Čuměl jsem jako puk, když večer na CNN mediální mrdka hlásila, že "Ósaka nebyla tímto zemětřesením naštěstí postižena tolik jako Tokio". Měla pravdu. Ósaka byla tímto zemětřesením postižena úplně stejně jako Praha.

V průběhu všech těchto událostí nikdo z tisíců Japonců kolem mě neprojevil ani nejmenší známku paniky nebo znepokojení. Nebýt té hodné slečny s papírkem a slova "tsunami", vůbec bych netušil, že k něčemu došlo. Nikdo nedošel k názoru, že by pár minut po zemětřesení možná neměl jet na extrémní horské dráze a neopustil frontu. V Japonsku totiž dochází k několika zemětřesením denně (stejně jako např. na západním pobřeží USA) a všechno v zemi je na to připraveno, včetně lidí a staveb.

Toto zemětřesení ale bylo podstatně silnější, než "obvyklá" zemětřesení. Jak silné? Na to už není tak snadná odpověď, protože intenzita zemětřesení závisí na vzdálenosti od jeho epicentra. Toto zemětřesení mělo intenzitu 8,9. Kdyby k němu došlo v Tokiu, budou tam tisíce mrtvých. Ale došlo k němu v moři (kde dochází k většině zemětřesení), daleko od pevniny (a ještě dále od Tokia), takže škody nebyly tak strašné. Nicméně, tím chci upozornit hlavně na skutečnost, že titulek "V Tokiu bylo zemětřesení o intenzitě 8,9" má diametrálně jiný význam, než titulek "V moři 300 km od Tokia bylo zemětřesení o intenzitě 8,9 a následkem toho bylo v Tokiu zemětřesení o intenzitě 7".

(Stojí za zmínku, že stupnice otřesů je logaritmická, takže zemětřesení o intenzitě 9 je 10x silnější než 8 a 100x silnější než 7.)

Následkem zemětřesení vznikla vlna tsunami, která po nějaké době narazila na pobřeží Japonska (i jiných zemí). Zničila zde spoustu majetku a zabila spoustu lidí (pravděpodobně tisíce), nicméně tyto extrémní škody se odehrály v pobřežní oblasti o délce několika desítek km. A odehrály se proto, že byť Japonsko bylo připraveno na tsunami, nebylo připraveno na takto velkou vlnu. Například v Tokiu (relativně blízko epicentra) tsunami žádné podstatné škody nezpůsobila, natož někde dál na západ. Japonské pobřeží má okolo 30 000 km.

Japonsko (ilustrační foto)

Opakuji, že ke škodám způsobenými tsunami došlo v jeden okamžik a v jedné izolované oblasti. Všechny ty nové přicházející záběry jsou záběry ze stejných okamžiků a ze stejných míst, pořízené různými lidmi.

Na pobřeží, kde tsunami řádilo nejvíce, stálo několik jaderných reaktorů, které byly otřesy a vlnou poškozeny, protože zemětřesení bylo několikanásobně silnější, než na jaké byly elektrárny projektovány. V elektrárnách následně něco začalo hořet a vybuchovat a zvýšila se radiace, což je průběžně řešeno podle patřičných protokolů. V tuto chvíli je nutné si uvědomit další triviální pravdu, která médiím nedochází: Věta "Radiace v místě X je dvacetkrát vyšší než obvykle" znamená něco zcela jiného, než věta "Radiace v místě X je dvacetkrát vyšší, než je pro člověka zdravé". Věta "Na dvoře elektrárny je zdraví nebezpečná radiace" (pravda) znamená něco zcela jiného než "30 km od elektrárny je zdraví nebezpečná radiace" (nepravda). Je evakuována zóna 30 km okolo reaktorů, protože vzdálenější lidé nejsou v ohrožení. Tokio je několik set km od elektráren. Radioaktivita je zde (tzn. v Tokiu) díky reaktorům několikanásobně vyšší než normálně a současně několikanásobně nižší, než by mohlo být nebezpečné (a nižší, než je např. při hodně slunečném dni). Pokud se obáváte, že "Ono to ale stejně může ještě bouchnout a bude to další Černobyl OMFG!", tak vás nemůžu uklidnit nějakým jednoduchým souvětím a musím vás odkázat například na tento podrobný článek.

Naprosté většiny obyvatel Japonska se toto zemětřesení vůbec nijak nedotklo a naprostá většina by o něm dodnes nevěděla, kdyby jim o něm někdo neřekl. UPDATE: Předchozí větu myslím čistě ve smyslu okamžité příčiny a následku. Samozřejmě, že se obyvatel Japonska dotklo, že umřely tisíce lidí a že se nyní ještě prohloubí japonské ekonomické problémy.

Ihned po zemětřesení Japonci preventivně odstavili všechny jaderné reaktory (kterých mají hodně), čímž došlo ke snížení kapacity energetické sítě a v některých oblastech je vypínán proud (plánovaně, podle předem zveřejněného rozvrhu). Mnohé obchody a podniky dobrovolně omezují provoz, aby ušetřily proud a ulehčily tak celostátní síti. Přesně řečeno, východní síti. Zbytek země naprosto žádné problémy s energií nemá, ale západní a východní síť mají rozdílné kmitočty, takže si nemohou navzájem vypomoci.

V Japonské televizi jsou kromě dramatických událostí ze zaplavených oblastí (kde opravdu je dramatická situace, málo zásob, málo paliva atd.) spousty záběrů z Tokia. Neodehrává se zde žádná panika, některé obchody jsou vyprodanější než jiné, některé trasy metra mají delší intervaly než obvykle a některé velké obrazovky na mrakodrapech jsou vypnuté. A z pietních důvodů se ruší některé koncerty a jiné zábavní akce.

Pokud chcete mít smysluplné aktuální zprávy z Japonska, použijte například tuto stránku. České zpravodajství je téměř komické v tom, že za "horké novinky" vydává totálně zkreslené události, které se staly před 12, 18 i více hodinami.

Pokud mi něco chcete, jsem k dispozici na e-mailu a Google Talku jako obvykle. Ale omluvte mě, že nebudu reagovat na vaše další dobře míněná starostlivé zprávy "Vypadni odtamtud, říkali na Nově že to bouchne!!!" Pokud se situace zásadně nezmění, pozítří se přesouvám podle plánu z Kjóta do Tokia.

P.S: Tento článek vychází se situace, která je 15. března ráno středoevropského času a pochopitelně se může změnit.

P.P.S: Na mém osobním anglickém blogu v pravém sloupci vidíte mapku, kde se zrovna nacházím.

P.P.P.S: Na tento blogpost plynule navazuje toto pokračování.

Recenze: Světová invaze [Battle: Los Angeles] - 60%

Sledujeme osudy malého vojenského oddílu, který na předměstí Los Angeles bojuje s mimozemskou invazí.



Nejdříve krátce k názvu: Film se původně měl jmenovat "World Invasion: Battle Los Angeles", z čehož si Falcon vybral pouze tu "Světovou invazi", zatímco Američané jej naopak zkrátili pouze na "Battle: Los Angeles". Takže nejde vyloženě o záměrnou lež, ale skutečností zůstává, že se kompletně celý děj tohoto filmu odehrává v Los Angeles a jeho těsné blízkosti. Invaze probíhá po celém světě, ale je jí věnováno jen pár vteřin zpravodajských záběrl v televizi.

A teď k tomu jedinému dobrému, co ve filmu je: Akčních a trikových scén je opravdu dost, možná tak polovina filmu. A jsou technicky velmi kvalitní. Všechno správně vybuchuje, mimozemská letadla a další stroje mají zajímavý design, i samotné mimozemšťany uvidíme.

A teď k tomu ostatnímu, nedobrému:

Scénář je slabý. Chápu, že se zřejmě tvůrci snažili nastolit pocit "nepřehledné válečné vřavy", ale opravdu nebyl šťastný nápad natočit celý film roztřesenou ruční kamerou. Opravdu celý film, včetně zamyšlených klidných dialogů. Někdy kolem poloviny filmu jsem byl už docela naštvaný, že si díky "umění" kameramana nemůžu ty mimozemšťany a jejich stroje pořádně prohlédnout.

Režie akčních scén ještě ujde, ale jakmile děj zpomalí (a také v průběhu celé dvacetiminutové expozice), je to hrozná nuda, protože všechny postavy jsou strašlivě klišoidní, papírové a neříkají a nedělají nic než klišé. Přestože mezi nimi jsou dobří (Aaron Eckhart) i pohlední (Michelle Rodriguezová) herci. Narozdíl od Districtu 9 jsem ani na okamžik neuvěřil, že by se takhle chovali skuteční vojáci při setkání se skutečnými mimozemšťany.

Poměrně záhy dojde ve filmu dokonce k tomu, že se hrdinům podaří ulovit polomrtvého bezvědomého mimozemšťana a okamžitě do něj začnou píchat noži, aby zjistili, jak je možné nepřítele zabít (tj. kde má mozek nebo srdce). Ani na chvíli se nezastaví a nezamyslí se nad tím, že se právě poprvé setkali s obyvatelem jiné planety. Ani na okamžik se nezamyslí nad tím, že ho právě brutálně mučí. V rukou schopného režiséra (například režiséra Districtu 9) by tato scéna mohla fungovat jako sžíravá satira amerických vymytých vojenských mozků, ale režisér Jonathan Liebesman, který dosud natáčel převážně laciné blbé horory, není něčeho takového ani v nejmenším schopen.

Takže film funguje pouze jako slušná přehlídka triků a akce, prokládaná dlouhými minutami nudy.

P.S: Scénu "Zjistili jsme, že mimozemšťané obsadili přímořské města, protože nám chtějí ukrást vodu z oceánů", předcházenou záběry z dobývané Paříže a následovanou hlášením, že "hladina světových oceánů klesla už o několik metrů", raději nebudu nijak komentovat a doufám, že jsem se jen přeslechl...

Recenze: Králova řeč [King's Speech] - 60%

Jen velmi, velmi, velmi stručně, protože nestíhám (respektive stíhám jiné věci než FFFilm):



Králova řeč mě neuvěřitelně překvapila tím, jak mi přišla tuctová.

Viděl jsem ji až poté, co dostala všechny ty ceny, a nechápu...

Je to slušně odsýpající komediálně-dramatická divadelní inscenace se třemi slušnými herci v hlavních rolích. Všichni hrají adekvátně, scénář je adekvátní (byť totálně předvídatelný), režie je adekvátní, kulisy jsou adekvátně gay, ale pár hodin po skončení se mi film naprosto vykouřil z hlavy a nevzpomenu si na jedinou jeho scénu, kterou bych někomu chtěl citovat s upozorněním, že "tohleto bylo fakt bezva".

Recenze: Tantra - 40%

Dokument o české tantrické komunitě a jejím anglickém guruovi.



Tento "dokument" se snaží být stoprocentně jednostranou reklamní kampaní na tantru. Jeho message je jasná: Když budete dělat tantru, budete mít lepší osobní i partnerský život. Tečka. Je to "dokument o tantře" stejně jako je Triumf vůle "dokument o Německu". Oboje není vysloveně zavádějící tvrzení, ale našla by se v obou případech výstižnější definice, například "propaganda". Přitom Triumf vůle rozhodně je zajímavý film a Tantra také je zajímavý film. Ale v obou případech jinak, než jejich tvůrci zamýšleli.

Mezinárodní tantra expert a jeho spokojená žačka / partnerka

Z filmařského hlediska tento snímek není příliš dobře natočený. Sleduje dva (nebo dokonce tři?) nesouvisející tantrické kurzy, jejichž scény se prolínají se záběry Simony Babčákové, vysvětlující, jak moc jí tantra dala. Základní koncepty jsou omílány stále dokola v drobných variacích a - nezlobte se na mě, tantristé - mnohem více než jako dokument to vypadá jako pokus o vymývání divákova mozku někým, kdo už ho má úspěšně vymytý. Včetně monologů doprovázených záběry na mraky a uklidňující hudbou.

Někteří z vás se možná těší, že ve finále filmu uvidí skupinový sex, což je téměř pravda (ale pozor, nezúčastní se ho Simona Babčáková!), ale nepůsobilo to na mě ani v nejmenším skandálně, šokujícně, eroticky, nebo nějak podobně. Prostě se ti lidé konečně příjemně uvolnili, což jim předtím nešlo a teď už jim to jde a já jim k tomu gratuluji, protože už nějaké to desetiletí vím, že taková věc je v mnoha ohledech fajn.

A to by bylo asi tak všechno, co bych chtěl říct k tomuto veskrze nezajímavému filmu. Následuje zamyšlení nad tím, jak vlastně tantra (tedy to, co je za tantru označováno v tomto filmu a tudíž to nemusí nutně být "oficiální správná tantra") funguje:

Guru na počátku kursu řekne "Nebudu vás hypnotizovat, nebudu vám říkat co máte cítit a dělat" a následně celý kurs dělá přesně to. Nutí účastníky hyperventilovat, aby byli susceptibilnější, říká jim co přesně mají cítit a dělat atd... atd... A oni mu věří, dělají to, jsou z toho šťastní a vyzařují lásku a štěstí všem kolem. Vlastně pardon: Všem kolem, kteří jsou ochotni ji přijímat, tzn. kteří mají stejný světonázor a stejně vytuněné čakry. Pokud stejný světonázor a stejně vytuněné čakry nemají, jsou chudáci pomýlení a je jim ho třeba vnutit nebo se smířit s tím, že jsou zaostalí.

Toto je naprosto exaktně stejná metoda, jakou používají všechny kulty, náboženství, hnutí atd... atd... Od Aštara Šerana přes Scientology až po tuhle partičku.

Tantristé jsou z nich možná ještě nejlepší, protože (pokud vím) nelikvidují fyzicky ani společensky své odpůrce, netahají z lidí přehnaně velké peníze a nemohou napáchat v životech netantristů příliš velké škody. Takže proti nim vlastně nic nemám, dokud mi nezačnou agresivně vysvětlovat, že jejich životní řešení je jediné správné konečné řešení.

Pokud je někdo takový slaboch a stydlín, že k poznání osobního štěstí, partnerského splynutí a tělesných slastí potřebuje něčí instruktáž a koordinovaný skupinový očistec, budiž mu to přáno a vysmívat se mu kvůli tomu nebudu (moc).

P.S: Při pátrání po českých tantra odkazech jsem na této stránce objevil děvče, se kterým jsem před patnácti lety chodil a dnes se s ním dobře kamarádím...

Recenze: Rango - 90%

Domácí chameleon vypadne (v současnoti) z auta v americké poušti a narazí zde na "westernové" město Prach, obývané jinými malými zvířaty. Protože je náš hrdina herec-amatér, začne se vydávat za kovboje jménem Rango. Vesničané mu to uvěří a doufají, že jim pomůže získat pro Prach vodu a postavit se desperádům.



Nejdřív to, co se dá napsat nejsnáze: Rango vypadá úžasně. Může za to jednak skutečnost, že vizuálním konzultantem byl slavný kameraman Roger Deakins a jednak skutečnost, že celý film animovali a renderovali v Industrial Light & Magic, kde se normálně zabývají REALISTICKOU trikovou grafikou (a celovečerní animovaný film dosud nikdy nedělali). Následkem toho má většina záběrů fantastickou kompozici a práci s barvami a stíny, a zvířecí hrdinové nejenže se úžasně "realisticky" hýbou, ale naprosto unikátně vypadají: Jako kdybyste víceméně realistická zvířata nacpali do šatů a nechali chodit po dvou. Jejich šupiny / srst / bulvy vypadají naprosto realisticky a plasticky, přestože film NENÍ ve 3D.

Vizuálně je tedy film naprosto super a "obávám se", že v tomto ohledu překonává i to nejlepší od Pixaru! Když jde chameleon městem a kamera mu zabírá pouze kovbojské boty, nerozeznáme tento záběr od reálného záběru z reálného westernu!

Vizuální stránku bychom tedy měli za sebou, a zůstává ten těžší úkol: Pokusit se vysvětlit, jak unikátní je scénář a dialogy.

Rango je částečně klasický dětský animák o tom, že se hodné ale trochu nešikovné zvířátko rozhodne pomoci ostatním hodným zvířátkům proti několika zlým zvířátkům, která kují pikle. OK. Uvidíme tedy akční scény, groteskový humor a dočkáme se nějakého toho poučení o tom, jak je hezké objevit v sobě odvahu, nebo tak něco. Fajn. Podobně jako u ostatních úspěšných animáků se i tentokrát koná spousta drobných nesouvisejících vtípků, které ovšem jsou leckdy podstatně drsnější, než by si dovolil Pixar nebo Disney. Například jeden z obyvatel města má v oku zaražený šíp. Nebo se zvířátka předhánějí v tom, kdo z nich je víc hardcore, vyprávějí historky jako "Já jednou sežral celoou rodinu" a zvítězí jakási ježura s hláškou "Já jsem jednou ve svých výkalech našel lidskou páteř". A podobných věcí je ve filmu hodně.

No a pak zbývají scény a dějové zvraty, které prostě v rodinném animovaném filmu dosud nebyly. Je to třeba halucinační sekvence, kdy se hlavní hrdina ocitne ve snovém světě ve stylu Salvatora Daliho. Nebo scéna, při které hrdina přechází rušnou dálnici, záměrně pomalým krokem a záměrně se zavřenýma očima, aby se ukázalo, zda je mu souzeno přežít a "dostat se na druhou stranu". Nebo scéna s umírajícím pásovcem-prorokem, kterému nebylo souzeno přežít. Nebo úplně nejvíc maximálně WTF scéna s Duchem západu na golfovém vozíku, která se prostě nedá popsat...

Tyhle scény jsou srovnatelné s něčím z filmů Hayao Miyazakiho nebo Davida Cronenberga. Teoreticky by neměly fungovat, ale díky režii Gore Verbinského (Kruh, Piráti z karibiku) fungují naprosto dokonale a JSOU DOJEMNÉ! Může za to i hudba Hanse Zimmera, která kromě automaticky se nabízejícího řešení "zkopírujeme Morriconeho" přichází s nejedním zajímavým nápadem.

A třetí velmi zajímavá věc na tomto filmu spočívá v tom, že při natáčení dialogů nejenže byli herci ve studiu všichni pohromadě (většinou se natáčí jeden po druhém), ale dokonce měli kostýmy a rekvizity a natáčela je kamera, což pak posloužilo animátorům k tomu, aby postavičky měly mimiku svých předloh (šlo o čistě vizuální referenci, žádný motion tracking, žádné tečky na obličejích). Natáčení vypadalo takhle a na výsledku je to slyšet, protože vzájemná interakce, hbitost a přirozenost dialogů je výjimečná.

Z předchozího odstavce bohužel vyplývá, že český dabing je tentokrát ještě nepřijatelnější než obvykle a dává filmu totálně jinou atmosféru, než má v originále. (Nemluvě o klasickém dabingovém problému, kdy v češtině některým kulometnějším hláškám prostě vůbec není rozumět.) Srovnejte například výše umístěný trailer s jeho českou verzí:



Měla by snad existovat nějaká kopie bez dabingu. Snažte se ji najít a naučit se pořádně anglicky.

Rango rozhodně není film pro každého (proto mu také nedávám 100%). Ovšem pro někoho jako já, kdo je do značné míry znuděn tím, jak je současný Hollywood připosraný a fádní, je to doslova dar z nebes. Gore Verbinsky si za 130 milionů natočil přesně takový praštěný film, jaký chtěl, zdánlivě zcela bez ohledu na požadavky studií a demografické rozbory. Sláva mu.

(Napsáno a publikováno ve vlaku z Nagasaki do Fukuoky.)

Recenze: Správci osudu [The Adjustment Bureau] - 80%

David Norris (Matt Damon) je politik, který v den rozhodujících voleb náhodou potká sympatickou dívku Elise (Emily Bluntová) a osudově se do ní zamiluje, aniž by si stihl vzít její adresu nebo telefon. Volby prohraje, ale dívku po nějaké době znovu potká. Chce to s ní dát dohromady, ale zjistí, že je pronásledují podivní páni v kloboucích, kteří se snaží zabránit tomu, aby s ní něco měl...



Tento film je režijním debutem George Nolfiho, scenáristy Dannyho parťáků 2 nebo Bourneova ultimáta. Je to bohužel film, který nemá v současných kinech co dělat: Velmi komorní, nepříliš drahý, téměř bez triků a akčních scén, ale zato s dobrými herci a chytrým dějem, který se divákovi nepodbízí.

A než začnou spoilery (už v předchozím textu jsem některé věci vynechal), ještě upozorním, že film je stejnou měrou romantika jako sci-fi, tudíž není problém vzít na něj něžnou polovičku.

Následuje podrobnější popis děje a tudíž nevyhnutelné spoilery. Doporučuji vám dále nečíst, protože jsem měl v kině vyloženě příjemný pocit, že jsem dost dlouho netušil o co půjde, a současně jsem si nepřipadal jako idiot...

Po nějaké době zjistíme, že "muži v kloboucích" jsou zaměstnáváni nějakým nespatřeným "Předsedou" a mají za úkol ovlivňovat lidské osudy tak, aby se držely "plánů", které mají od Předsedy. Bohužel pro Davida, v jeho plánu stojí, že se nemá dát dohromady s Elise a "kloboučníci" se mu v tom tudíž snaží zabránit pomocí mírně nadpřirozených schopností, z nichž nejzajímavější spočívá v tom, že mohou používat normální dveře jako teleporty.

Ještě později vyjde najevo následující: "Kloboučníci" ovládají osudy lidstva již mnoho staletí, a to v zájmu harmonického a mírumilovného rozvoje civilizace ("V roce 1915 jsme vás nechali na pár desetiletí být a jak to dopadlo!"). Davidovi je "souzeno", aby se stal za pár let americkým prezidentem. Elise je "souzeno", aby se stala světově uznávanou baletkou. Pokud se dají dohromady, jejich vzájemná láska přehluší jejich ambice a i když budou šťastně zamilovaní, pro společnost to v důsledku bude škoda.

Toto dilema je díky hereckým výkonům hlavních představitelů a díky velice citlivé Nolfiho režii ztvárněno způsobem, který není ani trošku trapný a připomíná chytřejší fantastické filmy např. z poloviny minulého století (asi to není náhoda, protože film je natočen podle povídky Philipa K. Dicka) nebo televizní hry Stanislawa Lema.

V polovině filmu pak přijde na scénu "superčistič", který má vše radikálně vyřešit. Hraje ho Terence Stamp a film se tím stane poněkud akčnějším a hollywoodštějším, což je trochu na škodu, protože v tomto ohledu nepřinese naprosto nic nového. Ale ani pak, když film vrcholí a hrdinové se vydají vyříkat si to osobně s Předsedou, se děj nestane zcela debilním a není pro nás problém pochopit, co hrdinové prožívají a jak se těžko rozhodují.

Správci osudu jsou vydařenější verzí toho, čím se snažil být The Box nebo Zakletý v čase. Má to sci-fi motivy, ale je to spíše romantická pohádka. Aby takový film fungoval, musí fungovat jeho hrdinové, musíme s nimi soucítit, chápat jejich motivace atd... A to všechno funguje tak dobře, že ani příliš nevadí, že jde spíš o televizní inscenaci než o hollywoodský trhák.

Lucie Bílá svý pády zná

Píseň z českého 3D muzikálu V peřině. Záměrně ji nijak nekomentuji, aby to nevypadalo, že vám něco podsouvám...

Oscarová zpráva z tisku

Recenze: Drive Angry - 0%

Nicolas Cage je muž, kterého nám seslalo samo peklo.



A to doslova. První scéna filmu ukazuje, jak Cage utíká z pekla. V autě. Pak postřílí pár lidí a vyráží hledat vůdce satanské sekty. Tento vůdce totiž zabil jeho dceru (která mu ukousla penis) a pak unesl její dítě, aby je obětoval Satanovi.

Cage je také pronásledován "Účetním" (William Fichtner), což je buď Smrt, Ďábel, Bůh, tramvaj nebo osm žen, které jsem v životě miloval. Nejsem si jistý.

Všechny tři hlavní postavy (Cage, Účetní, kultista) jsou tedy nadpřirozené a nesmrtelné (u kultisty není vysvětleno proč, ale to je fuk), ale Cage s sebou naštěstí má super revolver s něžným názvem "God Killer", který ukradl v pekle, což nastoluje několik zajímavých otázek, ale nechme toho...

Ještě bych zapomněl, že Cage jede celou cestu se servírkou (Amber Heardová), kterou víceméně náhodou nabral (resp. ona nabrala jeho), což tvůrcům umožnilo ignorovat v reklamní kampani Cage a soustředit se místo něj na kozy:

Na filmu Drive Angry je úžasné to, že se nedá snadno identifikovat, zda je to neuvěřitelná sračka neschopných tvůrců nebo sofistikovaná parodie schopných tvůrců na neuvěřitelné sračky. Chvíli to vypadá jako případ A, chvíli poté jako případ B...

Například Nicolas Cage si zřejmě myslel, že bude drsně hrát drsného mstitele ze záhrobí. Ve skutečnosti hraje legračního kokota, mnohem trapnějšího než v Ghost Riderovi (a to je co říct). Tento film vůbec Ghost Ridera hodně připomíná, ale na rozdíl od něj se nezastavil na půl cesty k ultimativnu, ale jel nadoraz...

Naopak William Fichtner hraje svého pekelníka (nebo co to je) jako hrozně zábavnou postavičku záměrně. Je škoda, že je ve filmu tak málo, protože kdykoliv se objeví, je legrace zaručena, bez ohledu na to, co říká a jestli to dává smysl (pozn: nedává).

Také si myslím, že žádný, jakkoliv retardovaný scenárista nemohl myslet vážně například akrobatickou přestřelku v motelu (natočenou zpomaleně), při které má Cage celou dobu v jedné ruce pistoli, v druhé flašku chlastu, v puse doutník a na penisu nahou kurvu. Výsledek ovšem není zdaleka tak zábavný, jak se zdá z textového popisu, protože celá scéna je hrozně špatně natočena (což ostatně platí pro většinu filmu: herecké výkony, akční scény i triky). Na druhou stranu není natočena tak špatně, abych uvěřil, že je to komediální záměr.

Film je hrozně sprostý, hrozně 3D, jsou v něm nahé kozy (nikoliv hlavní představitelky!) a obsahuje nejméně tolik nadčasově legendárních scén jako Kněžna Libuše. To, že některé z těch zábavných scén jsou zábavné záměrně, zatímco jiné omylem, činí z tohoto filmu podobnou enigmu, jakou je Nicolas Cage...