Recenze: Enderova hra [Ender's Game] - 80%

50 let po invazi zlých broukovitých mimozemšťanů, "termiťanů". Lidstvo přežilo, ale připravuje se na další útok. Svou naději vkládá do talentovaných teenagerů, kteří přemýšlejí rychleji než dospělí, a proto je pravděpodobnější, že se z nich podaří vycvičit dokonalé vojáky, kteří svou strategií a brutalitou termiťany porazí.

Andrew Ender Wiggin (Asa Butterfield z Huga a jeho velkého objevu) se z nich zdá být nejtalentovanější - aspoň si to myslí plukovník Hyrum Graff (Harrison Ford), který osobně dohlíží na to, aby Endera fyzicky i psychicky přetvořil co nejdříve k obrazu svému - protože další, mnohem větší invaze je na spadnutí.

(Je zajímavé, že trailer obsahuje megaspoiler, který ale pravděpodobně pochopí jen ti, kteří četli předlohu, tudíž jim nebude vadit. Chytré!)

Film Gavina Hooda (předposlední Wolverine) vznikl podle první knihy slavné sci-fi literární série, kterou jsem četl kdysi hodně, hodně dávno, a byl jsem přesvědčen, že je nezfilmovatelná. Což se bohužel potvrdilo.

Ale popořádku...

Pokud jste knihu nečetli, nesmíte očekávat něco jako Star Wars. Bitev s mimozemšťany je ve filmu velmi málo a pokud probíhá nějaká akce, odehrává se především v bojovém simulátoru: Buď v sále, kde po sobě děcka střílí v beztížném stavu (jakýsi "laser game" budoucnosti), nebo ve 3D projektoru, kde bojují se svou virtuální flotilou proti virtuální flotile termiťanů. Velká část filmu je ale o tom, že si spolu lidé povídají a dělají si navzájem ošklivé věci.

Svět "Enderovy hry" je značně podobný světu Heinleinovy "Hvězdné pěchoty": Polototalitní společnost, ve které je problém, pokud chcete mít víc jak dvě děti, a ve které vám to dítě mohou de facto sebrat, aby z něj udělali vojáka. Na rozdíl od filmové verze Hvězdné pěchoty ovšem ve filmové verzi Enderovy hry není téměř žádný humor, nebo dokonce ironie. Vše je podáváno smrtelně vážně, děcka proti sobě kují pikle (včetně několika fyzických napadení) a dospělí je v tom lišácky podporují, aby se ukázalo, kdo je "velitelský materiál". Celé je to tak trochu zrůdné a rozhodně to má velmi daleko k tomu, co si normálně představíme pod slovy "hollywoodský blockbuster". (Nabízí se také zajímavá otázka, nakolik zvrácená je ústřední myšlenka "Enderovy hry" a proč je kniha doporučenou četbou v americké armádě, ale to jsou otázky týkající se knihy, nikoliv filmu.)

To všechno ovšem nemyslím jako kritiku! Jen upozorňuji na to, jak velké sousto si tvůrci ukousli a jak strašlivě to mohlo dopadnout, kdyby se to nepovedlo.

Naštěstí se to docela povedlo a je vidět, že všichni zúčastnění přistupovali ke zdrojové látce s velkou úctou a natočili něco velmi inteligentního. Je nezbytné vyzdvihnout také herecké výkony většiny teenagerů, jejichž vzájemné interakce mají hloubku a působivost o několik řádů lepší, než třeba filmové Hunger Games, neřku-li Hostitel nebo Mortal Instruments! (Dospělí jsou adekvátní, jen důchodce Ford občas působí dojmem - nevím, zda záměrným - jako by už nedokázal udržet myšlenku a moč.)

Přes všechnu tu snahu se ale tvůrcům nepodařilo vypořádat s problémem, jak tlustou knihu s nejméně tuctem hlavních postav, odehrávající se během mnoha let, přetransformovat ve 110minutový film, který se odehraje během několika měsíců. Museli dělat kompromisy a ty kompromisy se nebudou zamlouvat ani fanouškům knihy, ani "nepoznamenaným divákům".

Scénář (jehož autorem je režisér) se sice velmi snaží uchovat ve filmu hlavní myšlenky knihy, ale dělá to za cenu velmi zásadních změn v ději, takže jsem v kině musel poslouchat, jak se fanoušci knihy každou chvíli ironicky uchechtávají v místech, ve kterých mi nic k uchechtávání nepřipadalo.

Ale i ten, kdo knihu nezná, bude mít podle mě docela problém s tím, jak zhuštěné to všechno je. Polovina postav (např. Enderův bratr nebo Alaj) má ve filmu doslova jen pár vět textu a je dost těžké ospravedlnit jejich existenci pouze tím, že to byly důležité postavy v knižní předloze. Ve dvou větách se zmíní "Stratég", v jedné "Hegemon", aniž by bylo jakkoliv vysvětlováno, o koho jde. Společenskému uspořádání světa (a tomu, proč všichni mluví anglicky) není věnována ani sekunda. Pravidla hry a fungování pistolí v Bitevním sále jsou vysvětleny velmi rychle a chaoticky (takže pak není úplně jasné, jak vlastně mají ty Enderovy bitevní strategie fungovat).

Češi budou mít navíc problém s tím, že všichni skoro pořád mluví velmi rychle a říkají velmi složité věty, přičemž titulky mají dosti nevhodný timing (od Američanů) a v původním anglickém překladovém skriptu BYLO NĚKOLIK CHYB (tzn. byly v něm napsány hlášky a vysvětlivky, neodpovídající skutečnosti) a ne všechny se podařilo odchytit.

Film má skoro přesně stejný konec, jako kniha, což znamená, že na něj diváci, navnadění akčními trailery, asi budou koukat velmi nevěřícně, stylem "a co to jako mělo znamenat, těch posledních 10 minut"?

Znovu opakuji: Filmová Enderova hra je velmi zajímavý, netradiční, a odvážil bych se i napsat, že i odvážný počin, a velice oceňuji snahu všech zúčastněných, kteří se nezfilmovatelné dílo pokusili zfilmovat, aniž by z něj udělali úplnou blbost. Zásadní chyba ale spočívá v tom, že film měl mít aspoň tři hodiny, nebo mělo jít o několikahodinovou televizní minisérii.

Recenze: Velká nádhera [La grande bellezza] - 80%

Jep Gambardella (Toni Servillo) je stárnoucí římský spisovatel (65 let), který je na tom ekonomicky dobře (spíš "víc než dobře", protože má byt s velkou terasou hned naproti Kolosea), a tak nějak neví, co dál se svým životem. "Život" pro něj totiž znamená především večírky (na kterých se moc nebaví), psaní reportáží (o lidech, které má za idioty) a toulky městem.

Schválně jsem použil italský trailer s francouzskými titulky, abych vám mohl říct, že kdybyste těm dialogům rozuměli, tak byste si stejně neudělali o moc přesnější obrázek o obsahu filmu.

A dokonce i když celý film uvidíte, neuděláte si o jeho obsahu o mnoho přesnější obrázek...

To je tak: V životě jsem neviděl žádný Felliniho film od začátku do konce. Ale viděl jsem z Felliniho filmů dost na to, abych poznal, že Paolo Sorrentino (Tady to musí být) má Felliniho hrozně nakoukaného a rád by mu vzdal poctu / zkopíroval ho / parodoval ho... prostě natočil něco, co na jeho slavné dílo odkazuje.

Podobně jako u Felliniho (což byl hlavní důvod toho, že jsem od něj nic neviděl celé, od začátku do konce) i Sorrentino skládá svůj film ze scén, které jsou samy o sobě stylové, zábavné a leckdy i dobře vypointované, ale nedávají mi dohromady, jako celovečerní film, žádnou pointu - přesněji řečeno, nabízejí mi nekonečné množství point, z nichž bych si mohl libovolnou vybrat a pak všem hodinu vysvětlovat, proč je ta moje pointa tou pravou.

Nejen, že film nemá příběh - není vždy nutné, aby hrdina prošel nějakými změnami a dospěl na konci filmu k nějaké katarzi - ale ani mi nebylo jasné, co tím vším chce Sorrentino říct. Dělá si srandu z "artu"? Ale přitom sám používá "artové" filmové fígle i ve scénách, které neměly být směšné. Dělá si srandu z buržoazie? Ale hlavní hrdina je jejím typickým představitelem a je většinu filmu zobrazován jako pořádný sympaťák.

Film má dvě hodiny a během jeho poslední třetiny jsem si nejméně třikrát řekl "OK, tak tohle je docela slušně vymyšlený konec". A nikdy to konec nebyl a film pokračoval dál, aby nakonec skončil něčím, co jsem nepokládal za "slušně vymyšlený konec"...

Sorrentino má ale oproti Fellinimu v ruce trumf v podobě současných filmových technologií, které využívá naplno a může nám tudíž ukázat věci, které by nám kdysi možná rád ukázal Fellini, ale nebylo to tehdy technicky možné. Film obsahuje spoustu záběrů, které buď vyžadovaly velmi složitou přípravu a velmi náročnou kamerovou techniku, nebo (tomu bych věřil spíš) jde o digitální triky. Co z toho převažuje, to je víceméně jedno, protože audiovizuální atmosféra filmu je téměř bezchybná a záměrně se pohybuje někde trošičku mimo naši realitu (aby se do ní průběžně vracela a něco s něčím uváděla do kontrastu).

Řešeno ještě sušším slovníkem: Od začátku do konce, téměř nepřetržitě, tenhle film nádherně vypadá a zní. Tak nádherně, že to stačí k tomu, abych ho rozhodně doporučil. Dalo by se z něj vystříhat nejméně 10 až 20 kratších scének, které by samy o sobě, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování, fungovaly jako vydařená filmová etuda na téma "nenápadný půvab buržoazie".

Ale (a to používám jako svůj soukromý barometr toho, jestli v mých očích film fungoval jako celek) kdyby se některé ty scény mezi sebou chronologicky prohodily, celkové vyznění filmu by se pro mě žádným způsobem nezměnilo.

Recenze: Hoteliér - 80%

Vladimír Pucholt (hvězda českých filmů 60. let, která už mnoho let žije v USA) přijíždí do České republiky na pozvání režiséra Jana Kačera a herce Josefa Abrháma. Má zde důležitou misi: Nastudovat a předvést divadelní hru "Hodinový hoteliér", ve které má vystupovat s Pavlem Landovským. Účelem celé akce je vytrhnout Landovského z trudnomyslnosti a myšlenek na sebevraždu za pomoci divadelní hry, kterou on sám (před mnoha desetiletími) napsal. Landovský ale ani po Pucholtově příjezdu netuší, že by se měl znovu objevit na divadelním jevišti...

Především je nutno upozornit, že oficiální materiály k filmu jsou poněkud matoucí:

Film sice režíroval Josef Abrhám, ale nehraje v něm. Hraje v něm jiný Josef Abrhám (ten slavný herec), kdežto režie se ujal jeho syn Josef Abrhám mladší (který se ve filmu myslím vůbec neukáže). Film je jeho celovečerním debutem a dá se mu mnohé vytknout. Některé zvraty nejsou úplně jasné (pravděpodobně proto, že u zásadních událostí nebyla kamera), některé prostřihy na zpomalené bílé koně ve sněhu jsou až příliš kýčovité...

Ale...!

Film stojí za to vidět kvůli autenticitě materiálu, který v něm je. Kačer se domnívá, že Landovský, který každou chvíli na někoho sprostě řve a polovinu času neví, co se kolem něj děje, jenom "hraje roli nasraného umírajícího důchodce". To je docela dobře možné, ale nabízí se otázka, jestli je Landovský ještě ve stavu, kdy si uvědomuje, že něco hraje - nebo jestli už se do té role natolik vžil, že to je de facto jeho reálné "já".

Kačer plánuje nastudovat s ním představení a uvést ho v normálním divadle před několika sty diváky, i s rizikem toho, že Landovský může zapomenout text, případně začít řvát na diváky, nebo udělat ještě něco horšího. Libuši Šafránkové to spíše než jako pokus o terapii připadá jako hyenismus a otevřeně to Kačerovi vyčítá, do čehož ze sousední místnosti zase Landovský něco řve. Všichni by chtěli Landovskému nějak pomoci, ale otázka je, jak, a jestli to Landovský chce.

Pak se ukáže, že celý projekt je nereálný, Pucholt se chystá odletět zpátky do USA, ale nakonec...!

Protože všichni zúčastnění jsou zvyklí na kamery a film natáčí člověk, kterého dobře znají, chovají se před nimi zcela nenuceně, nevšímají si jich a mluví spolu velmi upřímně (s výjimkou Landovského, který místy kameramanovi nadává a místy neví, kdo to je).

Byl jsem velmi příjemně překvapen, že tito lidé, z nichž většina se dá označit za celostátní celebrity (v původním, nepejorativním smyslu slova), takto brutálním způsobem odhalují svá nitra i s vědomím toho, že to v kinech uvidí desetitisíce lidí (doufám, že aspoň tolik). Někomu může celý film Hoteliér připadat jako hyenismus, ale to už je na delší debatu...

Dvě slavné osobnosti na novinářské projekci (ukradeno z filmcz.info)

UPDATE: Zapomněl jsem bohužel v textu zmínit tu "drobnost", že film je DOKUMENT, tzn. nikdo v něm nikoho nehraje, všechno to jsou skuteční lidé (byť herci) a jejich skutečný život.

Vskutku, nejlépe investovaných 10 dolarů tohoto měsíce!

Kromě videoher hraju (nebo spíš "hrával jsem") společenské hry a tužkopapírové RPG. Před mnoha lety jsem zkoušel klasické Dungeons & Dragons, ale neměl jsem štěstí na Pána jeskyně a spoluhráče, kteří by hru chápali skutečně jako "hraní rolí" a ne jako soutěž ve sčítání čísel a hledání v tabulkách...

Později jsem objevil RPG systémy, které jsou naprosto triviální a mají směšně stručná pravidla, ale přitom hráčům dávají srovnatelné možnosti zábavy, jako 300stránková D&D kniha - pokud je schopný Pán jeskyně, samozřejmě. Jeden příklad za všechny: Risus (základní verze zdarma, ale doporučuji zakoupit také "Risus Companion", protože je to velmi zajímavé četní o RPG hrách a filosofii jejich hraní obecně).

Také mě zajímají RPG hry, které nevyžadují Pána jeskyně. Z těch, co jsem zkoušel, mohu uvést například Universalis nebo Fiasco. Přestože jsou zajímavé, je u nich pořád trochu problém s tím, že trvá dost dlouho, než všem vysvětlíte pravidla, obzvlášť pokud to nejsou lidi, kteří žijí RPG hrami.

A tento měsíc jsem víceméně náhodou objevil RPG hru, která je původně z roku 1998 (druhé velmi rozšířené vydání z roku 2008), má neskutečně triviální pravidla, ale přitom je brilantní (a to jsem ji ještě ani pořádně nehrál). Jmenuje se "The Extraordinary Adventures of Baron Munchausen" (tedy "Neobyčejná dobrodružství Barona Prášila") a zde je její oficiální stránka  s odkazy na zakoupení papírové i PDF verze.

Tato hra do značné míry stírá rozdíly mezi "RPG hrou", "stolní hrou" a "jednoduchou kratochvílí na dlouhý večer". Jejím autorem je James Wallis, který je také spolutvůrcem karetní hry "Bylo nebylo" (s níž má Prášil hodně společného). K hraní "Barona Prášila" potřebujete nejméně tři lidi a pár mincí. Ani ten zmiňovaný papír a tužku nepotřebujete, jsou jen k zapsání vašeho vznešeného jména (např. "Vévoda Francesco de Fuqua z Assisi").

Výňatek z pravidel

Pravidla hry jsou tak jednoduchá, že jsem skoro na rozpacích, abych při jejich popisu neporušil copyright autora, a nemysleli jste si pak, že je koupě oficiálních pravidel zbytečná. Takže opravdu stručně:

Každý hráč hraje vznešeného šlechtice z cca. 18. století, de facto variaci na tradičního Barona Prášila. Na každém hráči je, jestli chce postavu pojmout spíš jako Miloše Kopeckého, nebo jako Johna Nevillea, nebo úplně jinak. Snad každý žijící člověk má nějakou poměrně konkrétní představu, jak se Baron Prášil chová a projevuje.

Hráči pak postupně vyprávějí klasické "prášilovské historky", každý na téma, který určí jeho soused, každý o délce cca. 5 minut. Přičemž všichni celou hru zůstávají v roli, takže rozehrávka začne například slovy "Vévodo Francesco, mohl byste nám znovu vyprávět onu slavnou historku, jak jste objevil naftu na Měsíci?", načež Vévoda Francesco musí okamžitě a bez přípravy začít vyprávět historku na toto téma.

Vtip je v tom, že v průběhu vyprávění mohou vypravěče všichni ostatní hráči přerušovat svými námitkami a protesty, ale musejí stále zůstávat v roli. Tudíž nejde o to, nachytat vypravěče při lži ("ve skutečnosti se na dělové kouli letět nedá!"), ale donutit ho udělat v příběhu stylovou odbočku. Například: "Drahý vévodo, tehdy ale přece byl vládcem Měsíce Šách Patmat a nikoliv Ludvík XIV, jak tvrdíte vy. Ten přeci, jako Král Slunce, byl naopak nejzarytějším nepřítelem všech Měsíčňanů!"

Načež má vypravěč dvě možnosti:

• Buď bez hnutí brvou okamžitě zaimplementuje tuto přípomínku do svého vyprávění, např.: "Děkuji, hraběnko, samozřejmě máte pravdu. Myslel jsem to tak, že mě tehdy kontaktovala jaho výsost Ludvík XIV, kterýžto se na Měsíci zrovna nacházel, aby se zúčastnil koncertu Britského umělce Floyda Růžového s názvem Dark Side of The Moon. A právě na onom koncertě, o přestávce, na pánských záchodcích, došlo k zásadnímu odhalení, které se týkalo ropných polí..."
• Nebo hraběnku urazí, vysměje se jí a zesměšní ji (je to přeci jen žena a nevyzná se v panovnících stejně dobře, jako lidé), na což může hraběnka reagovat tím, že trvá na své námitce, a takto se to může dál eskalovat...

Každopádně to musí skončit buď tím, že jeden z těch dvou dá druhém zapravdu (za což získává mince od toho druhého), nebo jeden druhého vyzve na souboj na život a na smrt, protože jinak není možno pošramocenou pověst očistit.

Takhle odvypráví každý svůj příběh, pak se hlasuje (opět pomocí mincí) a pak se ukáže, kdo má na konci nejvíc mincí, ten vyhrál, všem nalije alkohol a pokračuje se dalším kolem.

Důležité je, že během celé hry nikdo z hráčů nikdy nevypadne z role a jde tedy o jakési dvoúrovňové RPG. Na jedné úrovni všichni hráči hrají šlechtu. Na druhé úrovni si vymýšlejí příběh, který by si vymýšlel chvástavý šlechtic a současně tento příběh rozporují, ovšem nesmějí říci na rovinu "to je blbost", protože si tím koledují o souboj a o smrt.

Pravidla jsou opravdu extrémně jednoduchá, dají se napsat na jednu stránku textu a vysvětlit během pěti minut.

Pravidla v knižní (nebo PDF) podobě ovšem mají přes 100 stránek, což je způsobeno především tím, že jsou psána jako kdyby je sepsal Baron Prášil osobně před 200 lety, když byl na návštěvě v Londýně, a jsou v nich neuvěřitelné odbočky, které nijak nesouvisí s pravidly hry...

Ten sloh je hrozně legrační a nápaditý (je tam i odbočka o tom, jak je těžké najít v Praze ve dvě ráno schopné sekundanty). Kdyby vás ale štval, najdete v knize také pravidla v "normální řeči", hezky pohromadě na dvou stránkách.

Kromě toho najdete v knize mnoho připomínek ke správnému průběhu hry, mnoho příkladů, několik dalších herních variant ("Vyprávění z Orientu", "Zjednodušená varianta pro děti") a 200 příkladů zahajovacích témat:

A je to ilustrováno nádherými Dorého obrázky z nejstarších vydání Prášila.

Vskutku, drazí přátelé, nestalo se mi ještě v tomto měsíci, abych si za pouhých 10 dolarů amerických (což není o mnoho více, než jedna kinematografická vstupenka) tolik srandy užil, byť alkoholismu neholduji. Obzvlášť v dnešní pohnuté době voleb parlamentních jeví se takovéto prášení a občerstvení ducha býti velmi stylovým.

Recenze: Machete zabíjí [Machete Kills] - 50%

Macheteho milá je zavražděna mužem v masce luchadora a jeho ninja armádou. Machete má být popraven, ale na poslední chvíli mu zavolá prezident USA (debutující Carlos Estevez, neboli nedebutující Charlie Sheen) a pošle ho do akce, v rámci které má najít a zneškodnit mexického teroristu (Demian Bichir), ohrožujícího Washington dalekonosnou střelou, vyrobenou šíleným Vozem (Mel Gibson), který je "genuine high-calibre fucker-people-upper" a vidí do budoucnosti...

Nejdříve si přečtěte mou recenzi filmu Machete, protože druhý díl je do značné míry totéž.

Pořád platí, že to všechno je laciné a velmi amatérské, občas záměrně, občas možná ne, ale těžko to Rodriguezovi dokážete.

Pořád platí, že Danny Trejo je hardcore sympaťák, přeju mu každičký vydělaný cent, ale je spíše rekvizita, než herec.

Zatímco v jiných filmech podobného ražení se objevují nečekaná "celebrity cameos", zde jsou všechna uvedena už v úvodních titulcích, jako kdyby to byli hlavní představitelé. Demian Bichir je v celém filmu jediný, o kom se dá říct, že předvádí něco jako "herecký výkon" v roli teroristy s rozdvojenou osobností. Jinak všichni jen zaujímají sexy / drsné pózy, utíkají, střílejí a hláškují ("Machete don't tweet").

"Machete don't act..."

S přibývajícími minutami film už nemá co dalšího nabídnout, protože způsobů, jak někoho zabít a něco vyhodit do vzduchu, aby to moc nestálo, je jen omezené množství.

Film mi ale přišel o něco zábavnější než jednička, především díky podstatně šílenějšímu scénáři, ve kterém nechybí třeba vysávání mexických imigrantů teleportačním paprskem nebo paprskomet, obracející zasažené předměty naruby. Díky tomu, že si tvůrci v každé sekundě filmu mohou dovolit naprosto cokoliv (na co mají peníze), je nuda o něco menší -  ale pořád platí, že neměli zdaleka tolik originálních nápadů, kolik se z tohohle námětu dalo vytěžit.

A asi třikrát jsem se opravdu od srdce zasmál vtipům, které mi připadaly chytřejší, než cokoliv v jedničce (například titulku "Nasaďte si 3D brýle" před scénou sexu, místo kterého pak byly vidět jen červeno-modré rozostřené fleky).

Takže nashledanou nejpozději napřesrok u třetího dílu...

P.S: (Mírný spoiler) Když na konci film Machete odlétá do vesmíru raketou SpaceX (jako předzvěst avizovaného pokračování Machete Kills in Space), ten nefilmově vypadající chlapík, co se s ním loučí, je tento pán osobně.

Recenze: Apokalypsa v Hollywoodu - 70%

Několik slavných amerických komediálních herců (James Franco, Jonah Hill, Seth Rogen, Jay Baruchel, Danny McBride) se sejde v jednom baráku shodou okolností zrovna když začne Apokalypsa...

Náhoda tomu chtěla, že do našich kin krátce po sobě přicházejí dva velmi podobné filmy. Apokalypsa v Hollywoodu je totiž něco velmi podobného, jako britská komedie U Konce světa. Oba filmy vyprávějí o partě kámošů, kteří se nachomýtnou ke katastrofickým událostem. Oba filmy jsou vpodstatě sitcomy, ve kterých jde spíš o verbální humor, než o výbuchy a triky. A oba vypadají jako série improvizovaných scének, slepená do něčeho, co má vypadat jako celovečerní film.

Když píšu "James Franco, Jonah Hill a další", tak tím v tomto případě myslím nejen herce, ale i postavy. Všichni tito pánové (a nejen oni) totiž hrají v tomto filmu sami sebe, přesněji řečeno "alternativní verze sebe samotných", asi jako ve V kůži Johna Malkoviche - a velmi srdnatě si dělají srandu ze sebe a svých kariér. Závěrečné titulky vypadají takhle roztomile:

Bez ohledu na přehlídku slavných jmen je většinu filmu na plátně pouze šest lidí, film je velmi, velmi komorní a samotná apokalypsa je je ztvárněna trikově přibližně na úrovni lacinějšího amerického televizního seriálu.

Nicméně, nic z toho mi nijak moc nevadilo. Dokonce mi takováto nízkorozpočtová podoba připadá vhodnější, než když se v (podobně poslepovaném) U Konec světa tvůrci snaží o poměrně drahé a "realisticky vypadající" triky.

Co mi vadilo, byly některé scény, které se táhly dlouhé desítky vteřin, aniž by se v nich objevil sofistikovanější humor, než (například) "Já si chci honit, tak se budu honit kde chci" (a tím myslím verbální humor, přílš jiného humoru ve filmu není). Asi polovina scén celého filmu byla improvizovaná a i když všichni zúčastnění mají obrovský komediální potenciál, jenom jejich přednes občas nestačí a bylo by hezčí, kdyby se na tom scénáři trochu více zapracovalo.

Je nutno ocenit, že se ke konci filmu objeví i poněkud vážnější scény, ve kterých herci provádějí něco jako "obnažování duší a účtování se životem", což překvapivě funguje a je to i trošku mrazivé, protože se při tom oslovují svými skutečnými jmény a přestávají dělat infantilní sprosté vtípky.

Tenhle film je ale především o infantilních sprostých vtípcích a pokud máte něco proti infantilitě nebo sprosťárnám, rozhodně není pro vás.

No a pak tu máme ještě konec: Zatímco U Konce světa ke konci značně ztrácí dech, Apokalypsa v Hollywoodu se naopak v posledních 5-10 minutách rozjede naprosto fantastickým způsobem a její triumfální zakončení způsobí, že do značné míry zapomenete na slabší okamžiky, které ve filmu byly.

Jak jste si všimli, dávám Apokalypse stejných 70 procent, jako filmu U Konce světa. Každý z nich má ale jiné klady a zápory, a kdybych to měl nějak všechno sečíst dohromady, Apokalypsa v Hollywoodu je o chloupek vydařenější.

Recenze: Příběh kmotra - 70%

Film Petra Nikolaeva Příběh kmotra je volně inspirován knihou "kmotr Mrázek", která je volně inspirována skutečným příběhem Františka Mrázka.

Příběh kmotra rozhodně ani zdaleka není "film, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech" a rozhodně vám nevysvětlí vůbec nic o "prohnilé české politice let 1990 - 2000". Netuším, co se doopravdy kolem Mrázka dělo, ale rozhodně se kolem něj nedělo tohle. Totéž ostatně tvrdí i závěrečné titulky (je tam nějaká vychytaná formulace ve smyslu "film je sice na motivy knihy Kmotr Mrázek, ale jeho hlavní hrdina nemá nic společného se skutečným Mrázkem"!), hlavní hrdina se jmenuje Vedral, a hlavní firmy a osoby mají také smyšlená jména (banka Obsco, chemička Sezeta, OLOL). Jeden politik, který se na plátně objeví (a nic neřekne), má zřejmě vizuálně připomínat Václava Klause, ale jinak mi ničí obličej povědomý nebyl a například "pan premiér" (dobrý Vedralův kámoš) nevypadá ani vzdáleně jako Standa Grossů.

Je možné, že obzvláště zaprdění důchodci si budou po filmu libovat "Nojóó, přesně takhle to tehdy bylo, proč já jsem si taky nesměl nakrást miliardy, mámo?!" Ale to už zaprdění důchodci dělávají. Tenhle film má pramálo společného s realitou a vypráví o českém organizovaném zločinu asi stejně, jako libovolná bondovka vypráví o fungování britské tajné služby. A kdykoliv se snaží dělat, jako že tepe nadčasová česká politicko-ekonomická témata, je to ke škodě věci.

Stejně tak je ke škodě věci, když se tvůrci snaží příliš otrocky kopírovat vizualitu současných amerických thrillerů (především Tonyho Scotta, který už se chudák nemůže bránit). Když rozzrníte obraz, zcela náhodně scrubujete video vpřed a vzad (se zvukovými efekty) a k tomu hraje techno jako od Trevora Rabina, přičemž na plátně vidíme honičku Lady se Škodou 130, tak je to sice zábavné, ale obavám se, že nikoliv záměrně.

Začátek filmu (odehrávající se v 80. letech) obsahoval této tonyscottovské vizuality až moc. A navíc v něm Ondřej Vetchý (51 let) hrál třicetiletého Vedrala za pomoci velmi nepřesvědčivého makeupu, takže vypadal trochu jako Michael Douglas v Liberacem.

Pak se ale poprvé (a ne naposledy) objevila nahá prsa Vicy Kerekesové (do které se Vedral zamiloval se slovy "Tuhle vopíchám"), proběhla Sametová revoluce, Vetchý začal vypadat normálněji a já se pomalu naladil na tu správnou vlnu a začal si film poměrně užívat.

V recenzi Hranařů jsem vyjádřil svou naději, že by u nás mohl někdo natočit takovou tu mafiánskou spikleneckou politickou podívanou, jako byly francouzské a italské filmy a seriály v 80. letech. Příběh kmotra je takovým filmem!

Poměrně slušně se mu daří vykreslit dva hlavní hrdiny a jejich nejbližší: Na jedné straně Kmotr Vedral, jehož nejbližší spolupachatelé jsou (doslova) jeho "rodina" a kupuje si všechno a všechny, aby se nakonec upřímně divil, že "v téhle republice už se nedá nikomu věřit". Na druhé straně drsný zarostlý policajt Cajthaml (Lukáš Vaculík, v průběhu 20 let příběhu vypadající stále stejně), který jde Vedralovi po krku tak intenzivně, že se to z výkonu policejní práce mění téměř v obsesi -  a kolem něj tři, čtyři nejvěrnější "osamělí vlci". Opravdu to příjemně funguje, takovým tím poctivým oldschoolovým způsobem, a hodně tomu pomáhají herecké výkony téměř všech zúčastněných (včetně Kerekesové, když začne hrát i něčím jiným, než svými prsy).

Také překvapivě dobře funguje humor a ironie - většinou ve scénách, kdy se Vedralův mafiánský svět musí střetnout s tím "normálním", jehož fungování Vedral už skoro nechápe.

Musím příznat, že jsem úplně nepochopil, co se to vlastně stalo za zásadní zvrat s tou SMS o červené kartě, která byla buď odeslána v nepravou chvíli, nebo si někdo omylem prohodil telefony...? (Ano, opět ty problémy se SMSkami!) Také mi vrtalo hlavou, proč Vedral, který dostal PODMÍNEČNÝ TREST, následně mluví o tom, že "hodně v kriminále přemejšlel". Nebo proč probíhá kampaň "Havel na hrad" POTÉ, co měl Havel prezidentský projev v televizi. To jsou ale jen drobnosti, protože většina zvratů a postav je načrtnuta velmi srozumitelně, přehledně a občas dokonce příjemně vypointovaně.

Příběh kmotra je výrazně povedenější film, než Kajínek nebo Hranaři (ke kterým má námětem a tvůrčím záměrem velmi blízko). Je to taková ta "slušná napínavá zábavná řemeslná žánrovka", které u nás téměř neexistují, protože u nás málokdo ovládá žánrové řemeslo...

Recenze: U Konce světa [The World's End] - 70%

Pět kamarádů se po mnoha letech znovu sejde, aby si s odstupem 20 let zopakovali celonoční "tah" po hospodách ve svém rodném městečku. Při návratu do městečka ale zjišťují, že zde něco není v pořádku, a zdejší obyvatelé se chovají trochu jako ženská populace Stepfordu...

Film U Konce světa (kde "Konec světa" je název poslední z hospod) je jakýmsi završením volné trilogie Edgara Wrighta a Simona Pegga, která začala filmem Shaun of the Dead (na videu jako Soumrak mrtvých) a pokračovala Jednotkou příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz). U konce světa je z těchto tří zdaleka nejvýpravnější a nejhvězdněji obsazený - K pětici pánů (veskrze slavných britských komiků) se později přidá i Rosamund Pikeová.

Ale obábám se, že s tím, jak pánům stoupají rozpočty a jak si mohou dovolit složitější a složitější vychytávky a akční scény, čím dál méně si dávají záležet na scénáři. Například záběr v traileru 1:25 musí být trikový, protože v opačném případě by se v tom zrcadle musela odrážet kamera. To je sice jistým způsobem obdivuhodné, ale 99 procent diváků si toho nikdy nevšimne a nijak to nepřispěje ke zkvalitnění jejich filmovému zážitku. Naopak si ale spousta lidí všimne, že film prakticky nemá scénář. Ne že by "měl špatný scénář", ale on ho opravdu nemá vůbec.

Existuje nějaký výchozí stav, ve kterém jsou definováni hlavní hrdinové a skutečnost, že město je ovládáno nějakou temnou ošklivou mind-control věcí. A všechno, co následuje, vypadá jako kdyby si to tvůrci vymýšleli až při natáčení a improvizovali tak, aby hrdinové zůstali za každou cenu ve městě, i když je zřejmé, že jim tam jde o holé životy.

Nabízí se srovnání s chystanou komedií Apokalypsa v Hollywoodu (recenze už brzy), která je podobným způsobem improvizovaná a praštěná. Ta ale působí jako sitcom nebo stand-up, bez (mnoha) CGI efektů a složitě choreografovaných akčních scén, takže k ní celková improvizovanost a absence příběhu sedne o něco lépe.

Wright se snaží svůj film napumpovat energií, k čemuž využívá především kulometný střih a kulometné dialogy plné infantilních narážek a nedorozumění. V obou případech se ale snaží diváka ohromit spíše kvantitou, než kvalitou, a zakrýt skutečnost, že celý film je jen série nepříliš souvisejících scének, které přestanou být snesitelné kdykoliv se začnou brát trochu vážně a začnou řešit nějaká stará traumata hrdinů. A to se v tomto filmu děje překvapivě často, rozhodně víc, než by se na takovouto "improvizovanou" komedii o invazi mimozemšťanů slušelo.

Video: Diskuse o copyrightu a pirátství

Zde je neupravovaný záznam včerejší diskuse (s mým krátkým úvodem) na téma "Copyright a pirátství", která včera proběhla na festivalu Film Sokolov.

Není to zrovna lavina humoru a vzrušení, člen Pirátské strany se během celé diskuse ani nedotkl krku člena představenstva OSA, ale někoho z vás to může zajímat.

A koho volíte vy?