Recenze: Láska [Amour] - 70%

Nejnovější film Michaela Hanekeho (nominovaný i na několik Oscarů) vypráví o tom, jak spolu žijí ve velkém bytě (sami) starý dědeček (Jean-Louis Trintignant) a babička (Emmanuelle Rivová). Žijí si spokojeně až do chvíle, kdy začne babička mít záchvaty, které se zhoršují, babička postupně ochrne na polovinu těla, stane se nepříčetnou, přestate být schopna se pohybovat a mluvit, ale je zásadně proti tomu, aby byly převezena do nemocnice...

K art-stylu Michaela Hanekeho nemám nijak vroucí vztah (viz moje recenze filmů Funny Games USA a Bílá stuha).

Protože už jsem byl informován, že u Hanekeho filmů musí člověk být pozorný a přemýšlet (díky, Karle a Boženo!), od začátku filmu jsem byl pozorný a přemýšlel. Takže jsem si všiml, že v jedné scéně, když je v pokoji sama, babička hýbe nohou, kterou má mít chromou. A v jiné scéně babička mluví o tom, že "dědeček si chtěl koupit toto CD", což jí ale dědeček říkal ve chvíli, kdy babička byla duchem mimo a nevnímala. Takže jsem se radoval, jak jsem odhalil, že pointa je v tom, že babička to ochrnutí simuluje!!! Když jsem se ale se svým odhalením po filmu chlubil, koukali na mě ostatní jako na blázna. Takže jsem možná přemýšlel moc. Nicméně, pokud Haneke časem odhalí, že pointa celého filmu byla v tom, že babička celou dobu simulovala, tak si na mě vzpomeňte.

Svým stylem má film mnoho společného s Bílou stuhou: Stejné extrémně dlouhé záběry, s nezvykle statickou, ale vždy precizně umístěnou kamerou. Neuvěřitelné herecké výkony (aby ne, když hlavní dvě postavy prakticky neslezou z plátna). Absence jakékoliv hudby (kromě hudby vyluzované filmovými postavami nebo CD přehrávačem v záběru). Sterilní zaznamenávání zdánlivě všedních scén, které v jiných filmech bývají přeskakovány (v emocionálně nejvypjatějších okamžicích příběhu sledujeme dlouhou scénu, jak dědeček téměř legračně chytá holuba, který omylem vletěl do bytu). Samozřejmě je možné, že holub symbolizoval babiččinu duši. Nebo Boha. Nebo George W. Bushe. Nebo něco úplně jiného. Hanekeho technika "uspat diváka pomalým tempem a pak ho najednou emocionálně uzemnit jednou větou / činem" mi každopádně už přijde poněkud vyčpělá.

Rád bych upozornil, že V PRVNÍCH TŘECH MINUTÁCH FILMU (tj. není to spoiler) uvidíme, jak požárníci vylomí zabarikádované dveře bytu a najdou v něm na posteli květinami obloženou mrtvou babičku. To pro mě bohužel znamenalo, že cca polovina scén mě nijak intelektuálně ani jinak nestimulovala, a většinu času mi bylo jasné nejen k čemu film směřuje, ale jakými cestičkami a pomocí jakých vyprávěcích prostředků tam bude směřovat (a to jsem viděl pouhé dva Hanekeho filmy!). Cítím se možná poctěn tím, že Haneke natočil film podobným způsobem, jak bych ho natočil já, kdyby mi někdo řekl "natoč trochu kontroverzní artfilm se třemi herci za málo peněz". Ale míst, která by mě jakýmkoliv způsobem překvapila, bylo v tomto filmu opravdu pramálo. Příklad: Ten fórek s klavírem a CD přehrávačem, kterým končí trailer. Ve filmu je myslím ještě o něco delší, abyste si mohli dostatečně vychutnat, jak je to skvěle vymyšleno.

A řeči o "syrových emocích" a "intenzivních prožitcích" mi připadají spíš směšné. Stačí navštívit libovolný český domov důchodců a budete mít intenzivnější emocionální prožitky na téma "život a umírání", než při tomto filmu. Mimo jiné i proto, že většina českých umírajících důchodců nemá obrovský luxusní byt, invalidní vozík s motorem, speciální sprchový kout a dvě ošetřovatelky. A kdo tvrdí, že mu tento film umožnil podívat se na lásku novýma očima, ten pravděpodobně nemá v rodině nikoho v důchodovém věku...

Jak tak koukám, psal jsem především kritické věty, ale skutečnost je taková, že ze tří zhlédnutých Hanekeho filmů se mi tento líbil nejvíc (mimo jiné i proto, že má jen dvě hodiny). Hanekeho tvůrčí schopnosti jsou nezanedbatelné a rozhodně je příjemné, že natáčí úplně jiné filmy, než většina jeho kolegů. Bohužel, natáčí dost podobné filmy jako Haneke.

O myšce a medvědovi [Ernest et Célestine] - 70%

V jednom úplně normálním městě úplně normálně žili svým každodenním životem normální medvědi. Chodili do práce, prodávali v cukrárnách, chodili do kina na filmy s Indiana Brtníkem, sloužili u policie (to ti lední) a tak dále. A báli se myší.

Pod městem si mezitím v úplně normálním myším městě úplně normálně žily normální myši. Vylézaly nahoru, braly medvědím dětem z pod polštáře vypadané zuby (ve Francii tohle dělají myši místo Víly Zuběnky) a většinou snily o tom, že z nich budou zubaři. A většina se jich bála medvědů.

S výjimkou Célestine, která snila o tom, že se s nějakým medvědem skamarádí. A pak jednou narazila na skoro-houmles medvěda Ernesta, který byl chudý a živil se jako street performer.

Francouzská animovaná (ne-CGI, ne-3D) pohádka má roztomilou grafickou podobu a také je příjemně střelená a originální.

Její první polovina pozůstává z toho, jak se Célestine a Ernest poznají, způsobí společně pozdvižení ve městě medvědů i myší a nakonec společně utečou do Ernestovy rozpadlé chatky za městem.

Zde by většina dětských pohádek skončila, ale nás čeká ještě značný kus filmu, ve kterém se Célestine Ernestovi víceméně vnutí do života, teprve se pořádně skamarádí, a pak se společně snaží ukrývat před medvědo-myší policií a posléze i bránit u soudu). Přesto má celý film necelých 90 minut.

Film mi znovu a znovu připadal povědomý, než jsem si konečně uvědomil, že dosti připomíná starší tvorbu Hayao Miyazakiho. Není sice tak bravurně animovaný, ale postavičky mají podobný design, dělají podobné kukuče, a hlavně - děj je místy podobně příjemně dada a originální. Například když přijde po zimě jaro, myška ho začne malovat, a film se na chvíli stane zcela obstraktní směsí barevných obrazců.

Nejsem si úplně jistý, jestli jde o tak kvalitní film, aby na něj dospělý člověk měl chodit do kina (a místy mě iritoval český dabingový hlas myšky, kterou mluví nějaká malá holčička). Ale pokud máte děti, neváhejte ani okamžik.

Recenze: Paříž-Manhattan [Paris-Manhattan] - 30%

Alice (Alice Taglioniová) je lékárnice a miluje Woodyho Allena. Je svobodná, protože si zatím "nenašla toho pravého", a večery tráví s Allenovými filmy nebo v rozhovorech s jeho velkým portrétem, který má v ložnici. Film je o tom, jak se průběžně setkává a míjí s instalátorem poplašných systémů Victorem (Patrick Bruel), který je pro ni zřejmě tím pravým, ale neviděl nikdy žádný film Woodyho Allena.

Tato romantická komedie má pouhých 77 minut, ale přesto je k nepřežití. Snahou zřejmě bylo natočit něco jako Když Harry potkal Sally, tzn. story o dvou lidech, kteří se znovu a znovu potkávají "jen jako přátelé", i když je divákovi jasné, že jsou si nakonec souzeni. Tato snaha ale strašlivým způsobem padá na hubu následkem totální neschopnosti debutující režisérky a scenáristky v jedné osobě.

Herci jsou poměrně sympatičtí, ale hlavní tvůrkyni se vůbec nedaří vyprávět jakýkoliv příběh. Postavy se náhodně setkávají a častují se náhodnými bonmoty (které pravděpodobně mají být "woodyallenovsky sofistikované"), aniž bychom měli nejmenší představu, co k sobě právě cítí a jestli některá z nich zrovna tu druhou miluje.

Film selhává i na té úplně nejzákladnější úrovni vyprávění, takže v mnoha scénách není jasné, kde právě hrdinové jsou, co a proč tam dělají, a kolik hodin respektive dní respektive let uplynulo od těsně předcházející scény. Například záběry Alice v traileru v časech 1:47 a v 1:49 by od sebe mělo ve filmu dělit více než 15 let (při první scéně se její sestra seznámí s budoucím manželem, při druhé má skoro dospělou dceru), ale hlavní hrdinka na obou vypadá úplně stejně.

Celé to velmi nepříjemně připomíná film 2 dny v New Yorku.

Bomba přijde v úplném závěru filmu, kdy (SPOILER!) se v něm na tři minuty objeví skutečný, stále ještě živý Woody Allen, aby dal hrdiny dohromady, protože se z nějakého důvodu nedali dohromady celou tu dobu předtím, i když zjevně jeden chtějí druhého. Rozhodně nejsem nějakým velkým Allenovým fanouškem, ale jeho pár bonmotů je na filmu to zdaleka nejlepší.

Celý film na mě působil dojmem, že se tvůrcům podařilo někde v hotelu náhodou ulovit Woodyho Allena, takže si rychle vymysleli tříminutovou scénku, kterou s ním natočili, a k té si pak domysleli 70 minut filmu, které jí předcházejí. A těch 70 minut velmi neschopně natočili.

P.S: Tento francouzský film měl údajně velký úspěch na britském festivalu židovských filmů.

Recenze: Lincoln - 60%

Nejnovější film Stevena Spielberga není životopisem Abrahama Lincolna (Daniel Day-Lewis), nýbrž se zabývá jen poměrně krátkým obdobím jeho vlády, ke konci občanské války, kdy bylo zapotřebí co nejrychleji schválit zákon o zrušení otroctví, a to dříve, než skončí válka. Za tímto účelem musel Lincoln nasadit všechny politické tlaky (včetně těch ne úplně korektních), aby ukecal co nejvíce členů kongresu.

Proti Spielbergovu Lincolnovi hraje několik okolností, objektivních i subjektivních.

V našich končinách je to především ten neoddiskutovatelný fakt, že film rozebírá jednu velmi konkrétní událost, o které má většina Čechů jen velmi mlhavé tušení, a která úzce souvisí s dalšími událostmi a historickými postavami, o kterých má Čech neméně mlhavé tušení, ale které už ve filmu vysvětlovány nejsou. I když jsem měl přibližnou představu, o co šlo Severu a o co šlo Jihu, stejně jsem se na mnoha místech filmu značně ztrácel, protože těch jmen (míst i lidí) bylo příliš mnoho. A tím nemyslím jen to, že film má hodně postav (což má), ale i to, že je spousta jmen pouze letmo zmíněna a je dost těžké, pamatovat si, zda se mluví o někom, kdo ve filmu před chvílí byl, nebo o někom, koho máme znát z Amerického dějepisu. Dialogy jsou většinou velmi rychlé a i když jsou české titulky velmi kvalitní (Jiří Šteffl a Jana Ďoubalová) a snaží se ledacos dovysvětlit, samozřejmě neobsáhnout všechno.

A politickému pletichaření je věnována naprostá většina tohoto dvouapůlhodinového filmu, který vyvrcholí hlasováním. Kromě pletichaření je v něm pár minut o Lincolnových trablech s migrénovitou manželkou (Sally Fieldová), příliš zapáleným synem (Joseph Gordon-Levitt) a o Občanské válce (která zuří po celou dobu filmu, ale dozvídáme se o tom jen zprostředkovaně). Rozhodně ve filmu nejsou žádné akční scény, a překvapivě ani upíři (ale o tom až za chvíli).

Jak je u Spielberga již tradicí, z řemeslného hlediska je film bezchybný (kamera, hudba, výprava) a herci zvučných jmen v něm předvádějí to nejlepší, co dokáží.

O námětu, scénáři a režii se ovšem nedá říct nic víc, mež že jsou "adekvátní". Nejzajímavější mi na celém filmu připadalo to, že velmi jasně a neironicky říká, jak je lobbying fajn věc, a že v zájmu "vyššího dobra" je občas nezbytné i trošičku pošlapat demokracii (například zalhat, nebo někde schválně zdržet nějakou delegaci), a je to tak oukej. "Vyšším dobrem" je v tomto případě pochopitelně zrušení otroctví, a film se nijak moc nezabývá tím, jak nejednoznačně Lincoln nahlížel na celou tuto složitou problematiku.

Pokud bych se intenzivně věnoval studiu amerických dějin, Spielbergův Lincoln by pro mě možná byl příjemným zpestřením studia. Ale, je mi líto, americké dějiny jsou pro mě španělskou vesnicí, a ve filmu bylo kromě politického pletichaření velmi málo věcí, které mě mohly zaujmout. A nebyli v něm upíři!!!

Opravdu! Když si tento film srovnáme s loňským Abrahamem Lincolnem: Lovcem upírů, najdeme mnoho paralel. Například vousy, cylindr, koně s drožkami, nebo osudové siluety amerického prezidenta.

Bohužel, stačí se podívat jen na počet upírů v obou filmech nebo na Lincolnovu manželku, aby nám bylo jasné, že Spielberg tentokrát zůstal daleko za Timurem Bekmambetovem. Kterou z nich byste chtěli za manželku vy?

Abyste si nemysleli, že si hodnocení jen tak vycucávám z prstu, připravil jsem pro vás tuto zcela objektivní srovnávací tabulku s bodovým hodnocením (klik):

60 procent pro Spielbergova Lincolna je tedy nakonec ještě až moc...

P.S: Rád bych, kdyby mě někdo opravil, ale... měl jsem pocit, že v některých záběrech byly jasně vidět SOUČASNÉ americké vlajky (s 50 hvězdami). Ne že bych uměl počítat tak rychle do 50, ale ten pattern hvězd byl přece tehdy zásadně jiný.

Nic nás nerozdělí [The Impossible] - 80%

Britští manželé (Ewan McGregor a Naomi Wattsová), žijící v Japonsku, si se svými třemi syny užívají v Thajsku. Bohužel pro ně, píše se rok 2004 a po dvou dnech přijde cunami. Rodina je od sebe oddělena a zbytek druhá polovina filmu je o tom, jak se snaží opět dát dohromady, respektive zjistit, jestli zbývající členové žijí.

Film byl prý natočen podle skutečných událostí. Nevím nakolik přesně odpovídá skutečnosti, ale vím, že rodina byla ve skutečnosti španělská a rodiče mnohem méně hezčí, než McGregor a Wattsová. A také musím konstatovat, že z čistě dějového hlediska je scénář velmi neoriginální, předvídatelný a citově vyděračský. Je tam všechno to, co od podobného filmu očekáváte: Krátké seznámení s hrdina, pak katastrofa, odloučení, zranění, záchrana, hledání, naplnění, extrakce, asimilace a tak dále...

Kromě obsazení je tento (anglicky mluvený) film téměř stoprocentně španělskou záležitostí a režíroval ho jistý Juan Antonio Bayona, který před nedávnem natočil slušný horor Sirotčinec.

A já nemohu jinak, než konstatovat, že Nic nás nerozdělí, je téměř dokonale natočený film, kde 95 procent scén funguje lépe, než jsem očekával, že by mohly fungovat! A tím myslím opravdu všechny aspekty filmu: Herecké výkony, režie, střih, hudba, zvuk (podprahové efekty nebo naopak jejich absence), digitální triky, davové scény...

Všechno funguje FANTASTICKY, má to atmosféru, tempo, napětí, dojetí. Jenom škoda toho triviálního scénáře.

A je mi úplně jedno, že ve skutečnosti katastrofa nespočívala v tom, že se do vnitrozemí vřítila tři metry vysoká stěna vody (jak je to prezentováno ve filmu).

Podobně rozporuplné pocity jsem měl například u Hancocka. Film, od jehož děje nic moc neočekáváte, ten děj skutečně je takový, jak jste se obávali, a přesto je film natočen s takovým talentem a nasazením, že stojí za to dívat se na něj a věnovat mu pozornost.

Každopádně budu velmi bedlivě sledovat, do čeho dalšího se Bayona pustí...

Recenze: Carmen 3D - 60%

Tento celovečerní film F.A. Brabce je 3D záznamem divadelního muzikálu Carmen s Lucií Bílou v hlavní roli.



Znovu opakuji, a je velmi důležité si to uvědomit: Jde o záznam divadelního muzikálu. To znamená, že občas je vidět, jak pod jevištěm hraje orchestr, v detailních záběrech jsou jasně vidět mikroporty na hlavách herců a náplasti, které je tam přidržují. Když je někdo propíchnutý nožem, je jasně vidět, že je to rekvizita, přidělaná k břichu. Tato divadelní stylizace se k tomuto červenoknihovnovému příběhu hodí mnohem lépe, než to, o co se snažili filmoví Bídníci. V takovémto zpracování nemám nejmenší problém s tím, že se do sebe dva lidé zamilují po jednom pohledu, nebo že v cirkuse zlí klauni někoho proti jeho vůli přivážou jako terč pro vrhače nožů.

Mimochodem, moc si nepamatuji, o čem je původní Carmen. Jenom mi nějak utkvělo, že v ní je "toreador smělý". V této verzi žádný toreador není, José je policajt, Carmen je cirkusová umělkyně a děj se odehrává někdy mezi rokem 1930 a současností (kapitán policie je oblečen jako snaživý člen Wehrmachtu, jeden z členů cirkusu je pankáč). Hudba mi přišla o něco zajímavější, než v Bídnících, zato český překlad (muzikál původně není český) by se dal vypilovat lépe. Trochu problém je jen v tom, že v detailních záběrech je docela jasně vidět, že obě ženské protagonistky jsou o 15-20 let starší, než by podle zápletky měly být.

Lucie Bílá je v titulní roli fakt dobrá, zatímco Jiří Korn je bůh a příjemně (zcela neironicky) mě překvapil i Noid Bárta v roli padoušského nožovrhače.

Přestože jde, opakuji potřetí, o záznam divadelního představení, F.A. Brabec ho místy ozvláštňuje drobnými audio/video žertíky, jako zpomalování a zrychlování obrazu, dvojexpozice, velmi jednoduchý trik... Je to decentní a spolu s občas divokou kamerou to - aspoň v mém případě - úspěšně pomáhalo zahánět nudu, kterou bych asi trpěl v divadle. Bonusem jsou živí lvi, velbloud a slušní cirkusoví performeři - netuším, jestli něco z toho je i v divadelní verzi.

Film má dvě hodiny a je to přesně akorát. Původní divadelní muzikál má prý o 40 minut více, ale nepřipadalo mi, že by ve filmové verzi cokoliv chybělo (dokonce mi tam přebývala nepochopitelná předtitulková scéna, ve které Carmen tančí po stole a pak podřízne nějakou ženu, aniž by se o tom někdy později v ději mluvilo nebo z toho něco bylo).

Rozhodně jsem raději viděl tuto 120minutovou filmovou 3D verzi, s občasným vizuálním fórkem a s pohyblivou kamerou, než abych 160 minut seděl v divadle!

I když jde samozřejmě o naprosto nesrovnatelné projekty, bavil jsem - po sečtení všech pro a proti - u Carmen 3D o trošku lépe, než u posledních filmových Bídníků.

P.S: Na slavnostní premiéře se kdosi z tvůrců chlubil, že prý jde údajně o první muzikál natočený ve 3D. Zřejmě neviděl předchozí film téhož režiséra s touž herečkou v hlavní roli. A spoustu jiných filmů. Co tito lidé hulí, že veřejně říkají takové snadno napadnutelné věci?

Recenze: Mistr [The Master] - 50%

Skončila Druhá světová. Freddie Quell (Joaquin Phoenix) končí službu na válečné lodi někde v tichomoří (nebo kde) a vrací se domů, aby se nějak uchytil v normálním životě. To se mu moc nedaří, protože nemá přátele a je trochu podivín (například občas souloží se ženami, které si na pláži vymodeluje z písku a pak před lidmi masturbuje). Shodou náhod (protože umí vyrobit exkluzivní chlast z neočekávaných ingrediencí) se skamarádí s Lancasterem Doddem (Philip Seymour Hoffman), charismatickým chlapíkem, který vede jakýsi kult oddaných následovníků. Freddie v něm najde jediného přítele a je odhodlán změnit svou prchlivou povahu podle Lancasterových požadavků...

Postava Lancastera Dodda je zjevně inspirovaná některými aspekty života L. Rona Hubbarda (zakladatele Scientologie), ale jde o inspiraci velmi volnou a celý kult i konkrétní aspekty jeho fungování jsou pro děj filmu spíše vedlejší. Není to nijak rozebíráno, ani divákovi nijak představováno.

Hoffman / Hubbard. Podoba čistě náhodná?

On i samotný Lancaster Dodd je méně důležitější postavou, než námořník Freddie.

Paul Thomas Anderson se vždy odlišoval od průměru a tentokrát se odlišuje tolik, že už to přestává být zajímavé, neřku-li zábavné. Je mi naprosto jasné, že Až na krev nebyl film o tom, jak se kdysi těžila ropa a Hříšné noci nebyl film o tom, jak se kdysi točilo porno. Mám ale dost vážný problém nějak si udělat představu, o čem vlastně má být Mistr.

Tedy, je mi jasné, že je hlavně o tom, jak je na tom Freddie uvnitř špatně a jak se chytá šance na to, aby jeho život dostal nějaký smysl. To mi ale - v té podobě, jak je to znázorněno v tomto filmu - připadá jako strašně málo na film, který má téměř dvě a půl hodiny. Měl jsem pocit, jako kdyby šlo o nepříliš vydařenou adaptaci nějaké slavné knihy nebo životopisu, ze které se při brilantním popisu jednotlivých epizod nějak vytratila celková pointa.

Film je natáčený na (analogový) 65 mm film a některé jeho scény vypadají úchvatně. Ale zdaleka ne tak úchvatně, jako třeba filmy Terrence Malicka, u kterých vizuální stránka pomáhá zahánět nudu, pokud vás náhodou míjí obsahová stránka. Je také překvapivé, jak je film výpravný (davové scény, spousty kostýmů a dobových rekvizit), vzhledem k tomu, že je to vlastně komorní záležitost o dvou lidech.

Herecké výkony hlavních dvou představitelů jsou naprosto úžasné a je radost dívat se, co na plátně předvádějí. Ale je přitom víceméně jedno, co říkají, a jak to souvisí nebo nesouvisí se scénami, které předcházejí a následují. Ve filmu je vícero scén, které jsou působivě natočeny, a když skončí (scény i film), neměl jsem pořád nejmenší tušení, proč ve filmu byly a co mi měly říct o jeho hrdinech.

Hudba je velmi zajímavá tím, že je na první poslech naprosto nevhodná k většině scén, které doprovází, což vzbuzuje jisté téměř halucinogenní pocity. Ale opět - uniká mi, co tím mělo být řečeno.

Ještě jinak: Kdybych viděl pouze trailer na této stránce, měl bych po jeho zhlédnutí o hlavních dvou hrdinech filmu přibližně stejný obrázek, jako jsem měl po zhlédnutí celého filmu. A byl bych v přibližně stejném emocionálním stavu (tzn. v zajímavém, mozek stimulujícím).

A to dle mého názoru není úplně dobře. Nebo, přesněji řečeno, na takové filmy nechci v kinech koukat.

Recenze: Nespoutaný Django [Django Unchained] - 80%

Rok 1858. Dr. King Schultz (Christoph Waltz) býval kdysi zubař, ale nyní se živí jako bounty hunter, tzn. hledá zločince, aby je živé nebo mrtvé (spíš mrtvé) předal do rukou spravedlnosti a shrábl prašule.

Potřebuje služby černého otroka jménem Django (Jamie Foxx), který jediný dokáže poznat jakési tři otrokáře, na které je vypsána velká odměna a Schultz je hledá. Společně je najdou poměrně brzy, ale během té krátké doby se skamarádí, loví spolu padouchy přes zimu a pak se společně pokusí o majstrštyk: Najít a zachránit z otroctví Djangovu manželku, která je v současné době umístěna na obávané plantáži "Candyland", vlastněné nejhorším otrokářem ze všech (Leonardo DiCaprio). Vlastně ne, nejbrutálnějším otrokářem ze všech, je starý černošský DiCapriův sluha Stephen (Samuel J. Jackson, namaskovaný na osmdesátiletého).

Nespoutaný Django Quentina Tarantina je jednak pocta klasickým westernům a spaghetti-westernům, a jednak hardcore badass nigga filmům, jako byl třeba Shaft.

Přitom Tarantino rozhodně není prvním, koho napadlo tyto žánry spojit dohromady:

Django vypadá velmi velkorozpočtově a je to dobře. Města, vily a opulentní salónky vypadají výtečně, stejně jako většina postav, které jsou buď slizce distingované, nebo slizce smradlavé a hnijící.

Django není zrovna akčním filmem, ale když už dojde na jednu-dvě přestřelky, je to patřičně tarantinovsky přehnané a masakrózní - každý zasažený je brutální silou odhozen směrem, který ani nemusí nijak souviset se směrem, odkud přišla rána, a vyšplíchne z něj přitom několik litrů krve metr do vzduchu...

Výborně funguje dynamika dvou hlavních protagonistů. Foxx je divoké a živočišné zvíře a sex symbol, zatímco Christoph Waltz je sofistikovaný starší chlapík se smyslem pro černý humor a fantastickými větnými konstrukcemi (znovu a znovu vzniká humor z toho, že s vidláky mluví slovníkem univerzitního profesora). Ale myslím, že všichni víme, čeho je Waltz schopen...

Celé je to říznuto čistě současnými prvky, například hláškami, které nejsou úplně dobové, nebo občasným rapem. Soundtrack tudíž obsahuje mnoho staré westernové hudby, 2Paca, RZA, jednu novou skladbu od Morriconeho a něco, co zní jako Joan Baezová. V roce 1966 byl natočen film Django, ale jeho děj nemá s Tarantinovým filmem nic společného a řekl bych, že tak svůj film (a hrdinu) pojmenoval jen proto, aby mohl použít tu titulní písničku (a Franco Nero má v Tarantinově filmu cameo). Prostě typický tarantinovský guláš, kdy nepoznáte, co je pocta, co je parodie, a co je myšleno vážně. Je to více ultrapostmodernismus než vyloupit banku převlečený sám za sebe. Nikdo nikdy nezjistí, jestli má nějaký hlubší smysl, že postavy ve filmu mluví o populární Beethovenově skladbě "Pro Elišku" několik let předtím, než byla v Německu poprvé vydána. Nejspíš je to Tarantinovi u prdele a Beethoven je jediný germánský skladatel, kterého znal.

Vpodstatě jediné, co bych filmu vytkl, je jeho délka přes dvě a půl hodiny, která nemá naprosto žádné opodstatnění. Postavy neprocházejí žádným složitým vývojem a nepodnikají žádnou složitou pouť někam. Prostě něco udělají, pak udělají něco jiného, pak ještě něco jiného, a pak ještě něco. Že to celé směřuje k záchraně manželky, to je vpodstatě jedno. Stejně dobře by to mohly být tři nebo čtyři díly televizního seriálu. Naštěstí je každý z "dílů" obsazen skutečně kvalitně načrtnutými figurkami - ano, opravdu to nejsou víc než jen figurky. Vlastně všichni kromě hlavních dvou představitelů jsou jen jakési rekvizity, jejichž vzorce chování jsou jasné od prvních vteřin, kdy je uvidíme na plátně. Včetně DiCapria.

To ale nevadí! Tenhle film je opravdu jenom zábava. Velmi specifická hrubozrnná negerská zábava (toto slovo je použito nejméně stokrát a ve filmu je jediná postava, která místo "negr" říká "černej" - její identita nechť je pro vás vtipným překvapením). Je to zábava, i když je negr trhán psy, když jsou mu uřezávána varlata žhavým nožem, když je negryně zavřena v díře pod žhavým plechem nebo když bílejm vylítávají mozky z hlavy. Takhle si Tarantino představuje zábavu a musím říct, že tentokrát jsem se bavil s ním, a to asi nejlépe od původního Pulp Fiction. U Kill Bill a Hanebnejch panchartů jsem se zdaleka tak dobře nebavil, ale Django je podstatně soudržnější dílo, ve kterém postavy neexistují jen proto, aby se mohly dostat do cool situací.

Samuel Jackson: So much nigga it hurts

BTW, Rango je pořád o něco lepší než Django.

Dlouho tu nebyl žádný japonský sitcom...

...takže to hned napravíme!

Volejte z telefonu laciněji (i z blbého)

(Tento článek není o filmu.)

Jak už asi víte z mých předchozích příspěvků, naši mobilní operátoři mi nejsou sympatičtí. Ne kvůli vysokým cenám, ale kvůli tomu, že za tyto nemalé ceny neposkytují služby v takové kvalitě, jakou slibují, natož v takové kvalitě, jakou bych si představoval.

Dokud se tento stav nějak nezmění (v čemž jsem značně skeptický), je jen dalším důvodem k tomu, abych telefonování považoval za cosi archaického, z minulosti. Existují ale okamžiky, kdy se potřebujete s někým z minulosti spojit. S někým, kdo nemá internet, nebo ho neumí používat a jeho mozek už není ve stavu, aby se ho používat naučil (příklad: Staří rodiče nebo prarodiče).

Vím, že existují různí VOIP operátoři a s pomocí smartphonu mohu už nějaký ten rok volat na normální telefonní čísla (přes WiFi nebo svá mobilní data). Bohužel, česká mobilní data na tom nejsou tak dobře, aby to bylo kvalitně použitelné, a navíc netelefonuji tolik, abych si kvůli tomu takovou aplikaci kupoval, instaloval a konfiguroval. Zběžně jsem nějakou takovou populární aplikaci pro Android před pár týdny vyzkoušel a k uživatelskému komfortu měla hodně daleko.

O VOIP volání ale psát nechci. Chci psát o věci, která se jmenuje callback, a o jejíž existenci jsem do loňska neměl tušení, neboť s VOIP souvisí a celá tato oblast stála jaksi mimo můj zájem.

Pokud tedy víte, co je to callback, nemáte příliš důvodů číst zbytek článku a můžete se o mně domnívat, že jsem zaostalý.

Callback je způsob, jak zavolat z jednoho normálního (nebo mobilního) telefonu na druhý normální (nebo mobilní) telefon, aniž by kterýkoliv z těchto dvou telefonů provedl úspěšný telefonát, tzn. aniž by někdo z účastníků tohoto hovoru musel platit svému telefonnímu operátorovi.

Fór je v tom, že firma F má s nějakým českým telefonním operátorem smlouvu na telefonáty za méně než 1 kč za minutu. Jak k té smlouvě přišla, to není v tuto chvíli podstatné. Pokud chci já jako uživatel X ze svého normálního telefonu volat uživateli Y na jeho normální telefon, sdělím to firmě F a ta okoamžitě na to zavolá současně na číslo X i Y a ve své ústředně tyto dva hovory navzájem propojí, takže se X a Y navzájem slyší, jako kdyby si normálně zavolali. X i Y ale pouze PŘIJMOU HOVOR a neplatí tudíž nic svému operátorovi. X zaplatí firmě F okolo dvou Kč za minutu, a firmě F se to vyplatí, neboť její náklady jsou dva hovory po méně než jedné koruně za minutu.

V tuto chvíli se zřejmě logicky ptáte, jakým způsobem může X sdělit firmě F, že hodlá volat Y. Jde to několika způsoby, které stojí buď málo nebo žádné peníze!

Především to jde přes Internet. Tzn. zalogujete se na stránce firmy F a tam do formuláře vložíte telefonní číslo Y (nebo ho vyberete ze seznamu, který tam máte vytvořený). Následně vám zavolá robot z divného čísla a když to zvednete, zavolá i na číslo Y, a poté co to Y zvedne, normálně hovoříte.

Tuto akci můžete můžete bez problému provést ze svého mobilního browseru, případně použít příjemnou mini-aplikaci, která vám umožní volat "callbacky" přímo z vašeho normálního seznamu kontaktů. Znovu raději upozorňuji, že tato aplikace přenese v průběhu celé akce jen asi 100 bajtů dat (zavolá API na serveru callback providera) a celý hovor pak probíhá přes klasický hlasový kanál, bez ohledu na datové připojení.

Jde to také SMSkou. To ale není "zadarmo".

Nejvychcanější způsob spočívá v tom, že firma F má registrovaných např. 100 různých telefonních čísel, která se liší pouze posledním dvojčíslím. Volající X si po registraci na jejích stránkách zadá až 100 čísel, na která častěji volá, a každé z nich dostane přiřazeno jedno z "firemních čísel" +420 FFF FFFF00 až +420 FFF FFFF99. Pak vám stačí pouze zavolat na jedno z těchto čísel, řekněme +420 FFF FFFF25. Když to uděláte, počítač ve firmě F si řekne. Aha - teď mi volá můj zákazník z čísla X (vidí přece číslo volajícícho) na číslo končící "25", tudíž chce volat na číslo, které má ve svém seznamu na našem serveru v řádku 25. Načež okamžitě počítač F zavěsí volání od X (tudíž nikdo nikomu nic nemusí platit) a provede spojení dvou hovorů stejně jako v předchozích případech. Toto mi přijde jako tak neuvěřitelně vychcaná metoda, že mi skoro připadá, jako by ji vymyslel někdo v České republice.

(Celosvětově je termínem "callback" označováno něco podobného, ale trochu jiného.)

Všimněte si, že posledně zmiňovaná metoda je poměrně dobře použitelná i pro telefony vašich starých příbuzných, kteří netuší, co je to smartphone nebo internet. Ti stejně volají většinou jen na 2 - 3 čísla, tak jim prostě ta čísla v jejich starých Nokiích změníte na +420 FFF FFFF01 až +420 FFF FFFF03 a vysvětlíte jim, že když vám budou volat, tak se to automaticky zavěsí, a následně musejí zvednout příchozí hovor. To většinou pochopí i v pokročilejších stádiích senility.

V každém případě se na displeji Y (volaného) vždy korektně zobrazuje normální telefonní číslo X, tzn. volaný se vůbec nedozví o tom, že mu není voláno tradičním způsobem.

Callback operátoři jsou u nás nejméně tři, pravděpodobně víc. Je na vás, abyste vyzkoušeli, jak přesně který z nich funguje a jaké vychytávky / háčky mají jeho smluvní podmínky. Například někteří účtují po minutách, jiní po sekundách. U některých platíte už hovor, který proběhne od F k X (tedy k volajícímu), aniž by to Y zvedl. Tzn. když někomu takto voláte, on to vůbec nezvedne a pouze to u něj minutu zvoní, zaplatíte za tuto minutu poloviční sazbu normálního volání (okolo 1 kč za minutu). U jiných operátorů platíte až po spojení X s Y, ale pokud to Y nebere, po 10 sekundách se pokus o hovor automaticky utne (což je logické, protože F musí telefonnímu operátorovi platit za těch 10 sekund, které úspěšně volá Xovi, a X mu za ně nic nedá). Jeden z operátorů má podmínku, že pokud během roku dobijete méně než 100 Kč kreditu, platíte "pokutu" 100 Kč. Někteří operátoři vyžadují měsíční poplatky podle počtu vámi u nich registrovaných čísel. Různí operátoři mají při callback telefonátech různou latenci audia (od nepostřehnutelné po sekundovou). Ne všichni poskytují všechny metody callbacku, které jsem zde popsal.

Zkrátka, je na vás, abyste si pečlivě pročetli ceníky a podmínky, a případně si službu sami vyzkoušeli. Někteří z callback operátorů nabízejí do začátku symbolický kredit zdarma. Většina z nich současně nabízí také klasické VOIP a VOIP z internetu na normální telefon, někdy včetně vlastní VOIP aplikace pro smartphone. Já nehodlám žádného konkrétního doporučovat, protože jsem zatím vyzkoušel pouze dva a nikoliv vědecky vyčerpávajícím způsobem (například jsem se vůbec nezajímal o podrobnosti callbacků z ciziny / do ciziny). Jen pár callback operátorů do začátku (abecedně): www.klikniavolej.cz, www.odorik.cz, www.voocall.cz.

Já používám VooCall, ale netvrdím, že je objektivně nejlepší. Všechny callback operátory jsem nezkoušel, protože je mi celkem jedno, jestli mě to bude v průměru stát 1,90 Kč nebo 2,10 Kč za minutu hovoru. Volám stejně jen pár minut měsíčně.

Tento post není placenou ani barterovou reklamou žádného operátora. Jenom mi přišlo zajímavé, že něco takového existuje a myslím, že jsou i někteří další, podobně zaostalí jako já, kteří o této možnosti telefonování zatím nevědí.

P.S: O právní aspekty jsem se nezajímal. Je docela možné, že celý tento koncept nějak porušuje smlouvu, kterou firma F má s telefonním oeprátorem. Ale to je mi také víceméně jedno, protože já nic neporušuji a i kdyby VooCall nakrásně zkrachoval ze dne na den, nikdy u něj nemám kredit více jak pár desítek Kč.