Recenze: Frankenweenie - Domácí mazlíček [Frankenweenie] - 70%

Malý Victor Frankenstein žije v americkém městě New Holland a miluje svého psa Sparkyho. Když Sparkyho přejede auto, Victor se s tím nehodlá smířit a vzpomene si, co říkal jeho pološílený učitel fyziky: "Život je pouze elektřina!" Sparkyho oživí a začnou se dít věci. Drama vyplývá především z toho, že spolužáci mu závidí úspěch a pokusí se ho napodobit...

"Film Tima Burtona" už je zřejmě žánr sám pro sebe. A Frankenweenie (což je film Tima Burtona) vypadá, jako kdyby se někdo za každou cenu co nejpřesněji napodobit typický Burtonův film. Je v něm totiž naházena spousta odkazů jednak na staré horory a jednak na Burtonovo starší dílo (takže jde vlastně o meta počin). Například:

Vlevo Frankensteinova nevěsta ze stejnojmenného starého filmu, vpravo pudlice z Frankenweenieho:

Vlevo Burtonův oblíbenec, hvězda starých hororů Vincent Price (jedna z jeho posledních rolí byl vynálezce ve Střihorukém Edwardovi), vpravo profesor z Frankenweenieho:

Vlevo taťka z Burtonovy Mrtvé nevěsty, vpravo starosta z Frankenweenieho:

Vlevo "Staring Girl" z patnáct let staré knížky Burtonových básniček, vpravo mladá věštkyně z Frankenweenieho:

Podobných odkazů jsou ve filmu spousty. Ale zatímco třeba hlava té pudlice má smysluplnou vtipnou pointu, v jiných případech ty odkazy nedávají moc smysl. Proč jeden ze žáků vypadá jako Frankensteinovo monstrum? Prostě proto. Ve filmu nedělá ani neříká nic, co by k Frankensteinovu monstru odkazovalo. Většina těch odkazů na staré horory není využita k ničemu vtipnějšímu. Jsou něco jako přísliby potenciálně skvělých vtipů, kterým chybí pointa.

Frankenweenie je remake černobílého hraného filmu, který Tim Burton natočil skoro před 30 lety a který můžete vidět tady. Má 25 minut a je to délka tak akorát. Když jsem se na něj dnes znovu podíval (po mnoha letech), překvapilo mě, kolik scén v novém filmu je přesně zkopírováno z toho starého.

Ale aby se z 25minutového filmu mohl udělat 90minutový, byla přidána celá podzápletka s dalšími spolužáky a dalšími oživlými (a zmutovanými) zvířaty. Rozhodně doporučuji si před kinem nastudovat toto a toto. No a následkem té nové podzápletky (která je vpodstatě non-stop parodie na monstrfilmy) poněkud ztratila svou působivost ta původní zápletka o malému klukovi a jeho milovaném psovi (který, jak už vám možná došlo, má ledacos společného s Albertem).

Když se ve filmu objeví nápaditá scéna s pointou (například profesorův proslov na schůzi Rodičovského sdružení, ve kterém rodičům vysvětlí, že jsou omezení idioti), je to dost bolestné připomenutí toho, jak průměrná je většina ostatních scén.

Přestože se ve filmu dost mluví (zaplaťpánbůh NENÍ DABOVANÝ!), uvědomil jsem si, že by se dala celá tahle story natočit bez větších problémů jako němý film! A bylo by to krásně stylové. Místo toho ale postavy musí vysvětlovat své motivace a nálady slovně, jako by nestačily jejich výrazy a řeč těla. Často to postrádá šmrnc. Což se dá říct i o mnoha dalších aspektech filmu.

Vzhledem k tomu, že je film animován opravdu ručně a s loutkami (tedy má méně než 24 různých políček za sekundu) a že převod do 3D byl dodatečný, jsou poněkud problematické akční scény, ve kterých se něco má rychle pohybovat. Například když má něco proletět za pětinu sekundy přes plátno, objeví se to jen dvou-třech různých polohách, což je ve spojení s 3D docela nápor na bulvy. Celkově se nemohu ubránit dojmu, že po technické stránce je celá animace nejen slabší než nedávný Paranorman, ale dokonce slabší, než Nightmare Before Christmas nebo Mrtvá nevěsta, jako kdyby šlo o nějaký nízkorozpočtový film...


Ale nechápejte mě špatně: Frankenweenie stojí za vidění. Je to stylová pocta filmům minulých let a slušně úchylný mix dětského filmu s rozhodně nedětskými motivy. Je to úlet, který si natočil Burton pro svoje zvrhlé potěšení a vy máte to štěstí, že se na něj můžete taky podívat. Nemějte ale přehnaná očekávání.

Pokrok nezastavíš (na Google+)

Jen krátké Googlovsko-sociální info, než dopíšu recenzi na Frankenweenieho:

Na Google+ jsem spustil "Komunitu" pro FFFILM, a celkem se to tam už rozjelo. Otázka je, jestli ji nyní provozovat souběžně se stránkou FFFILMu, nebo na ni přesunout většinu G+ aktivit...

Hlavní rozdíl je v tom, že na "Stránku" mohu postovat pouze já, kdežto do "Komunity" může postovat kdokoliv (a já to mohu moderovat). V obou případech může kdokoliv psát komentáře k postům.

Uvidím, jak se to bude vyvíjet...

Nebylo to snadné, ale musel jsem to udělat

(Tento post není o filmu.)

Ahoj, lidi! Někdy v průběhu prosince 2012 přestanu být dostupný na Facebooku. Ještě nejsem rozhodnut, zda si účet smažu, nebo jen zablokuji, ale každopádně nebude možno mě tam nijak kontaktovat a nebude pro mě existovat způsob, jak se dozvědět o tom, že mě tam zmiňujete, nebo mě zvete na nějakou skupinovou akci (což mi bude z FB aktivit chybět nejvíc).

Dělám to, protože jsem dospěl k názoru, že existence mého profilu na Facebooku mi přináší více záporů, než kladů (i jeho pouhá existence, bez ohledu na to, jak často tam chodím a jak se tam projevuji).

Nebudu zde rozebírat všechna pro a proti, která jsem zvažoval, ale zvažoval jsem je opravdu dlouho a důkladně, včetně toho, že jsem si zjišťoval, jak přesně se Facebook dá používat a customizovat, a že jsem v posledních týdnech zkusil být na FB trochu aktivnější a také jsem si ho na týden vypnul. Jde to. Rozhodně jsem informován, jak to tam chodí a může chodit, a nepotřebuji v tomto ohledu vaše rady, jak bych mohl vylepšit svůj "Facebook experience".

Není v tom žádné mnou odhalené nové žido-zuckerbergské spiknutí, všechny ty pro a proti argumenty byly v souvislosti s Facebookem už mnohokrát vyřčeny, a v mém případě ty "proti" definitivně převážily nad "pro".

Dokonce zde nebudu ani psát, jakými moderními způsoby mě nyní máte kontaktovat místo Facebooku. Těch způsobů je mnoho, a pokud jste mí natolik dobří přátelé, že mě CHCETE kontaktovat, pak jistě víte, jak na to. Pokud jste současně i přáteli mé manželky, pak vězte, že ona na Facebooku nadále zůstává, takže pokud nás chcete někam pozvat jako pár, pozvěte ji a ona mi o tom dá vědět, až se na Facebook podívá.

Nikdo nevidí do budoucnosti, takže je docela dobře možné, že na Facebooku z nějakých pracovních důvodů ještě někdy aktivní budu, ale rozhodně to nebude v horizontu týdnů nebo měsíců a rozhodně se tam nebudu vracet proto, abych tam komunikoval se svými blízkými!

Znovu upozorňuji: Rozhodně nehodlám nikoho z vás přesvědčovat, že Facebook je špatný! Tento post existuje jen proto, aby se ti z vás, kteří jsou tam se mnou v kontaktu, dozvěděli, že už tam se mnou v kontatu nebudou moci být. Na samotný Facebook dám v příštích dnech a týdnech několikrát odkaz na tento post, aby si ho všichni všimli a aby si mě odstranili z "Friends", nebo ostatních těch FB seznamů.

Nesouvisí to až tak úplně s Facebookem, ale když už jsem se takhle rozjel, ještě vám sdělím, že už se nebudu projevovat na Instagramu a že uživatel fuxoft na Twitteru nejsem já (a netuším, kdo to je). Svůj Twitter účet jsem smazal už před mnoha lety.

Pokud pořád nechápete, proč o tom všem píšu na FFFILM, tak je to čistě z toho důvodu, aby se tato informace donesla k co nejvíce lidem, kteří žijí v domnění, že když něco na Facebooku pošlou "svým Friends", dostane se to automaticky i k Františku Fukovi.

Asi půjdu sedět kvůli té smlouvě

Tento post není o filmu, ale o to je dramatičtější.

Před pár týdny jsem psal o tom, jak mi přišla složenka, jejímž zaplacením bych údajně automaticky uzavřel smlouvu s Českou pojišťovnou. Připadalo mi to (v této podobě) trochu zvláštní, hodně neetické a rozhodně jsem neměl v úmyslu ji platit.

Nicméně došlo k tomu, že tu složenku za mě zaplatil David Grudl, který je zjevně filantrop. Když jsem totiž zveřejnil scan té složenky, zapomněl jsem v jednom místě vyretušovat variabilní symbol. Když se o tom začalo žertovně psát po Internetech, bylo už samozřejmě pozdě...

No a co se stalo dnes? Dnes mi od České pojišťovny přišlo "Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy".

Načež následoval tento telefonát, který ocení především začínající právníci a fanoušci výrokové logiky:

(MP3 ke stažení zde)

 (Opravdu netuším, jak se tam vzalo to cizí telefonní číslo. Já mám celý život stejné. Mé osobní údaje tam musí mít od doby, kdy jsem u nich uzavřel povinné ručení. Ale to je drobnost.)

Nemá smysl nějak komentovat, co všechno ta dáma říká a jakým tónem to říká. To si poslechněte sami. Jen si povšimněte toho, že mi na mou žádost dokonce ocitovala relevantní odstavec jejich obchodních podmínek, ve kterém se píše, že "Smlouva vzniká zaplacením prvního pojištění pojistníkem", čímž mi dala za pravdu. Ale zřejmě tu větu sama nechápe, takže je jí jedno, že zaplatil David Grudl a nikoliv pojistník. A také si povšimněte, že se vůbec nezajímá o to, jak mohlo dojít k tomu, že tu složenku někdo zaplatil. Prostě je zaplacená a tudíž Fuka uzavřel smlouvu.

Paní Kristýna Boingová (ilustrační foto)

Mohli bychom se asi dlouhé hodiny zajímavě bavit o tom, co by se dělo v případě, že bych záměrně zveřejnil nezcenzurovanou složenku a nabádal čtenáře, aby ji zaplatili, že tím hezky zpwnujeme Českou pojišťovnu. Nicméně to se nestalo a netuším, jak by si mohl někdo mé skutečné jednání vykládat jako směřující k uzavření smlouvy. Ale já nejsem právník, žejo. Takže jsem pro jistotu udělal ještě toto (klik pro velkou verzi):

Čímž jsem, myslím, projevil dostatečnou vstřícnost. Psát nějaké doporučené dopisy a chodit na pobočku rozhodně nehodlám, protože to by mě tam pak nějací Grudlové mohli takhle prohánět každý měsíc.

Takže teď je to na právnících. Kdo by mě chtěl obhajovat, ať se mi ozve.

A také potřebuji ověřit, že jsou v pořádku ty moje obchodní podmínky, podle kterých každý, kdo mi do telefonu řekne "U telefonu Kristýna", se mnou automaticky uzavírá smlouvu o análním znásilnění...

P.S: Kdyby to náhodou nebylo z předchozího jasné, Davidu Grudlovi ani v nejmenším nevyčítám, že udělal to, co udělal.

P.P.S: Vysvětlení k "pojistníkovi" a těm obchodním podmínkám výše (protože mě na to upozorňujete). "Pojistník" je ten, s kým pojišťovna uzavřela smlouvu. "Pojištěnec" je ten, kdo byl pojištěn. V obchodních podmínkách ČP se píše, že "Smlouva vzniká tím, že pojistník zaplatí složenku". Takže: Buď mám být pojistník já, a v tom případě namítnu, že JÁ přece složenku nezaplatil, takže smlouva uzavřena nebyla. Nebo má být pojistník David Grudl (on ji zaplatil), v tom případě mi David Grudl uzavřel bez mého vědomí pojistku, ale v tom případě je nesmysl, aby ČP tvrdila, že uzavřela smlouvu se mnou.

Recenze: Ladíme! [Pitch Perfect] - 40%

Beca (Anna Kendricková) přijíždí studovat na novou školu, kde zuří souboj mezi čtyřmi zdejšími vokálními soubory (to znamená, že performují písničky pouze svými ústy, bez hudebních nástrojů). Beca se stane členkou jednoho z nich a snaží se své spolusborovnice dovést k vítězství ve školní i celostátní soutěži, pochopitelně. A mezitím se možná zamiluje a vyřeší nějaké něčí osobní problémy, pochopitelně...

Ladíme! není tak strašný film, jak by se mohlo zdát z traileru, ale dobrý opravdu není.

Je milé, že obsahuje různé příjemné anarchistické a politicky nekorektní momenty.

Například jedna asijská studentka je takový nesmělý tichošlápek, a když je někým na něco dotázána, vždy odpovíd něco bizarně nesouvisejícího, například "Chcete vidět mrtvolu?" nebo "V děloze jsem snědla své dvojče." Celý film není ani jednou větou naznačeno, proč to dělá, a nic z toho nevyplyne. Vlastně je to jediná věc, kterou celý film dělá (kromě zpívání). Vlastně, ještě v jedné scéně spadne do tlusté vrstvy zvratků a začne v nich labužnicky dělat končetinami "blicí andílky"...

Nebo jiná (nesouvisející) asijská studentka: Celý film nemluví a neodpovídá na dotazy, jen se nasraně kouká.

Nebo když jedou děcka na pěveckou soutěž, komentují ji dva nóbl oblečení konferenciéři (muž a žena), kteří své komentování prokládají bizarními infantilními sexuálními obraty jako "No a teď si musím odskočit na záchod, propleskat si čičinku", a podobně. Nikdo ve filmu se nad tím nepozastaví, nikdo to v průběhu filmu nevysvětlí.

A ještě jsem si vzpomněl, že hlavní hrdinka, která chce být DJkou, radostně přicupitá ke stolku označenému "DJ Society", aby zjistila, že jde o "Deaf Jews Society"...

Tyto dadaistické momenty nejsou špatné a skoro připomínají Sachu Barona Cohena, South Park nebo staré bratry Zuckerovy.

Celý se ale rozhodně nenese v tomto duchu, a nejméně polovina je ho hraná zcela "na vážno", jako všechny ty strašné filmy o školácích, kteří dospívají, hledají sami sebe, a tak dále. Místy je to tak nesnesitelné, že jsem byl na vážných pochybách, zda to celé není myšleno jako parodie, ale opravdu si myslím, že nikoliv, a že to pouze režisér (debutující) tak strašně nezvládl.

No a značnou část filmu (asi 30 minut) tvoří záznamy pěveckých vystoupení, která mají co nejsložitější fyzicky možnou choreografii a hudební aranžmá, ale - co naplat - poměrně záhy to bez hudebních nástrojů začne být stereotypní, i když se interpreti odvážně snaží generovat svými ústy i bicí nástroje a jiné zvukové efekty.

Je to celkem škoda, protože většina herců a hereček (včetně těch neznámých) působí velmi sympatickým dojmem, a mají komediální nadání (nemluvě o tom, že mají čisté zuby, vyholená podpaždí a správně vycpaná prsa).

Kdyby se chirurgicky vystříhala většina nezáživných meditování a poučení, mohla z toho být svěží podívaná s délkou pod 60 minut. V této téměř dvouhodinové podobě jde ale spíš o podivnost.

P.S: Písničky nejsou VŮBEC otitulkované, přestože chvílemi posunují děj.

Recenze: Pí a jeho život [Life of Pi] - 60%

Ind v nejlepších letech jménem Pí Patel (je vysvětleno, že je to taková slovní hříčka a obrana před žertíky na základě skutečného jména) sedí ve svém kanadském domě a vypráví jakémusi mladému spisovateli neuvěřitelné dobrodružství ze svého mládí: Když tenkrát s celou rodinou převáželi svou zoo z Indie do USA, loď se potopila, a on musel strávit mnoho týdnů na člunu, kde mu dělal společnost pouze hladový divoký tygr.

Vzhledem k tomu, že celý příběh od začátku filmu Anga Leeho vypráví dospělý, dobře živený Pí Patel, který má všechny končetiny a žádné velké viditelné jizvy, je jasné, že film není ani tak o tom, zda hrdina přežije, ale spíš o tom, co se mu v průběhu toho přežívání stane. A především o tom, co se mu přitom honí hlavou.

A tady film poněkud (značně) kulhá, protože když asi po 40 minutách víceméně příjemného vyprávění o vyrůstání v zoo dojde ke spektakulárnímu ztroskotání lodě, následuje více než hodina téměř bez dialogů, jenom s křikem (Patela) a mručením (tygra). Během této této hodiny bychom měli sledovat vývoj hlavního hrdiny z chlapce v muže, a také jeho spirituální vývoj od naivního hocha, který je křesťanem, muslimem i hinduistou současně, v dospělého rozumného muže, kterému Bůh, Alláh a Višna společně zachránili život.

Zatímco Patelovo tělo se patřičně mění (chudák herec opravdu v průběhu natáčení značně zhubl), celá spirituální stránka jeho cesty (která má být těžištěm celého příběhu) působí jako velmi triviální new age pamflet, který vám někdo vnutí v metru. V knižní předloze je tomu možná jinak, ale ve filmu dojde k situaci, kdy má hrdina šanci navždy se zbavit divokého tygra, který bude čím dál hladovější a hladovější, a který se ho už několikrát pokusil sežrat. A místo toho ho zachrání, protože "uvidí cosi v jeho bezmocných očích". V tuto chvíli mě Ang Lee ještě ani zdaleka nepřesvědčil o tom, že mezi chlapcem a tygrem začal vznikat jakýkoliv jiný vztah, než vztah kořist-dravec, tudíž na mě Pí působil jako kretén, ne jako mladík na počátku osvícení.

A tak dále, a tak podobně.

Základní metafora celého filmu (tygr představuje vnitřní boj hrdiny) je strašlivě triviální a kdyby to někomu nedocvaklo, na konci filmu následuje "velké vysvětlení", které je tak neuvěřitelně polopaticky a necitlivě natočené, že působí jako něco z Járy Cimrmana. Abyste měli analogii, představte si že by na konci Blade Runnera Rachel řekla: "Hele, tobě se občas zdává o jednorožcích, viď? Tak kdyby tě to náhodou zajímalo, je to proto, že..."

A navíc bych se mohl zeptat "Když tygr symbolizoval Patela, koho tedy symbolizoval Patel?", ale to by se asi zacyklil vesmír...

Spiritualita filmu mi přišla podobně strašná jako v nedávném Jíst, meditovat, milovat. Tedy aspoň ta, kterou jsem zachytil. Mělo jí tam asi být víc a měla být lépe vysvětlená, ale to se tvůrcům fakt nepovedlo. Například o Bohu (křesťanském) je v celém filmu celkem asi deset vět a pak najednou, zčistajasna, ZJEVENÍ (včetně světla skrz rozestoupivší se mraky). A nic z něj...

Je to škoda, protože po vizuální stránce je film velmi zajímavý, a to z vícero důvodů.

Především: Některé záběry a celé sekvence jsou úchvatné tím, co Lee s kamerou dělá. A je jich hodně. Možná taková čtvrtina filmu. Potápějící se loď v podvodním záběru, jejíž světla září skrz hlubinu na vyjeveného kluka. Noční moře plné fosforeskujících medůz, kam až oko dohlédne. Hladina tak klidná, že voda není vidět a nahoře i dole je pouze obloha... Mnohé z toho opravdu stojí za to a je nutné to vidět v kině.

Za druhé: Jde o jeden z těch výjimečných filmů, kde je 3D použito nevtíravým způsobem a přitom obohacuje filmový zážitek. Občas dokonce někteří živočichové vyskočí z klasického filmového formátu ven (film je stále stejně širokoúhlý, ale něčí končetina nebo celá ryba se na okamžik objeví pod spodním okrajem obrazu, tam, kde celý zbytek filmu je tma).

Za třetí: Tygr je téměř stoprocentně CGI, musela s ním být STRAŠLIVÁ práce a vypadá sakra dobře. Což má i tu nevýhodu, že když občas udělá na půl vteřiny něco ne zcela realistického, iluze skutečného zvířete se velmi snadno rozplyne.

Nechce se mi věřit, že by knižní předloha byla tak plytká, jak je film. Například způsob, jakým je vyřešena hrdinova dětská osudová láska, je ve filmu naprosto urážlivý a dělá z Patela téměř hajzla. Je proto možné, že pokud knihu znáte, film pro vás bude fungovat jako ilustrace vašich oblíbených scén.

To ale není můj případ. Pro mě je to jen o málo víc než nesoudržná směs úchvatných obrazů. Vlastně, ještě jeden velmi podobný film mě teď napadl: Pevné Pouto Petera Jacksona.

P.S: Film jsem viděl dabovaný a moc mu to nepomohlo. Postavy mluví občas česky (hlasem českého dabéra) a občas francouzsky nebo jiným neanglickým jazykem (hlasem svého původního herce), takže se přepínají mezi dvěma různě znějícími hlasy. K tomu jsou občas české titulky, ve kterých se dočtete věci jako "koření kary". A když Pí uprostřed bouřky česky vzývá Boha a podobné věci, prostě to zní divně a asi ne tak působivě, jak by mělo. Jako dabovaný film... Měly by existovat i titulkované kopie. Je ale otázka, co dělá dabing u tohoto filmu, který ani omylem není pro děti.

Recenze: Oui, šéfe [Comme un chef] - 70%

Asi třicetiletý Jacky (Michaël Youn, který vypadá dost jako mladý Martin Short) je kuchařským fanatikem, ale nedokáže se kuchařstvím uživit (v závodních vyvařovnách chce vařit á la carte, a podobně). Jeho největším idolem je Alexandre Lagarde (Jean Reno), který má superluxusní úspěšnou restauraci, vlastní televizní pořad, ale jeho superbohatý zaměstnavatel s ním hodlá vyjebat a restauraci mu sebrat - a to jakýmikoliv prostředky.

Když unavený Alexandre přijde o své kuchaře, náhodou mu přijde do cesty vitální ztřeštěný Jacky, který - jak se zdá - zná jeho recepty lépe, než on sám. Začne pro něj pracovat, ale přitom musí před svou těhotnou manželkou dále hrát, že se živí "poctivě", tzn. jako malíř zdí nebo cosi podobného...



O této francouzské komedii není moc co psát, než že je naprosto předvídatelná, ale svižná, s dobrým timingem verbálních i situačních gagů.

Trochu mi připomněla staré francouzské klasiky (Křidýlko nebo stehýnko!), trochu mi připomněla Ratatouille svým roztomilým fanatismem ohledně jídla (fakt se mi to líbilo, přestože jsem u poloviny kulinářských termínů netušil, co znamenají).

I když nedosahuje kvalit ani jednoho zmíněného, je to celkem jedno, protože je krátká a skončí dřív, než se začnete nudit.

Můžeme nad podobnými filmy ohrnovat nos, ale je smutnou zkušeností, že například v naší zemi existuje celkem asi jeden a půl filmového režiséra, který něco takového umí natočit...

Sacha Baron Cohen: Smějící se bestie

(Tento článek jsem původně napsal na objednávku jistého "exkluzivního lifestylového magazínu" [jejich slova, ne moje], ale nelíbil se jim a já ho nechtěl radikálně předělávat. Takže jsem ho jen doplnil o pár linků a předhazuji ho vám...)

Po hlavních rolích v pouhých čtyřech filmech (přičemž jen tři z nich - Borat, Bruno a Diktátor - byly promítány v USA) je Sacha Baron Cohen hollywoodskou hvězdou prvního stupně a nadějí pro skomírající filmovou legraci ve 21. století. Pro tohoto 41letého Brita je nechutný humor posláním a v rámci honby za další neuvěřitelnou pointou je schopen dělat věci, které by člověk jen kvůli obživě nedělal.

Sacha Baron Cohen: Smějící se bestie


Po působení v modelingu a britských okresních televizích debutoval Baron Cohen celovečerním filmem Ali G Indahouse (2002), který rozvinul postavičku bílého retardovaného rappera Aliho G, vymyšlenou původně pro stejnojmenný televizní pořad. V televizi experimentoval komik s formátem “budu ze sebe dělat idiota a tím zesměšním nic netušící lidi, kteří se domnívají, že jsou chytřejší, než já”. Celovečerní film byl ale stoprocentně hranou záležitostí, bez nic netušících “obětí”, a především byl založen na velmi specifickém lokálním humoru. Přiznejme si, že na slovním spojení “Bílý rapper, šéfující bandě Da West Staines Massiv” nenajde neBrit mnoho vtipného. O vlivu Barona Cohena už v této rané fázi jeho kariéry ale svědčí skutečnost, že se městečko Staines kvůli nechtěné publicitě nakonec nechalo přejmenovat (na “Staines nad Temží”, čímž tomu moc nepomohli).

Formát “dělám ze sebe idiota” poprvé na filmovém plátně použil až v Boratovi (také na motivy svého stejnojmenného televizního hrdiny). Přesněji řečeno, ve filmu s kompletním českým názvem Borat: Nakoukání do amerycké [sic] kultůry [sic] na obědnávku [sic] slavnoj kazašskoj národu (2006). V tomto filmu se kazašský reportér vydává poznávat krásy (a hrůzy) Spojených států a dělat si strašlivou prču z jejich obyvatel. Tedy, prču si dělá Sacha Baron Cohen, který ani na okamžik nevypadne z role xenofobního sexistického nemytého (a spousta dalších přívlastků) vagabunda.

Co je možné udělat v rámci “nevypadnutí z role”? Například se mnoho týdnů neoholit. Nebo nosit oblek, který jste záměrně několik měsíců nevyčistili. Nebo zapásit před kamerou a stovkami neznámých lidí nahý. Nebo obtěžovat náhodné kolemjdoucí. Nebo přinést na večírek skutečné lejno v pytlíku. Nebo nabízet skutečnému, nic netušícímu politikovi “sýr z mléka z cecku mé ženy”...

Dost se mluví o tom, že Baron Cohen prostřednictvím Borata - a o tři roky později prostřednictvím rakouského gay kadeřníka a supermodela Bruna (2009) - nastavuje zrcadlo xenofobii, rasismu a omezenosti běžných lidí. Ale s tímto tvrzením bych byl značně opatrný, protože jeho filmy zdaleka nejsou tak dokumentární, jak na první pohled vypadají.

Představte si, že nic netušícího, trošičku rasistického provozovatele rodea v té trošičku rasističtější části USA jednoho dne navštíví seriózně vyhlížející americký producent s následující nabídkou: “Zastupujeme kazašskou státní televizi a její reportér, ve své vlasti velká celebrita, by s vámi rád natočil rozhovor a reportáž o rodeu. Je sice trochu divný, to víte, je to Kazachstán (to je ve Švédsku, poblíž Austrálie), ale dostal byste za to slušně zaplaceno.”

Provozovatel rodea souhlasí a těší se na prašule.

V den konání rodea pak dorazí početný filmový štáb a v nastalém zmatku je provozovateli rodea předložena tlustá smluva, kterou musí rychle podepsat, aniž by měl čas si ji pořádně přečíst. Ve smlouvě se mimo jiné uvádí, že podepisující souhlasí s tím, že bude natáčen libovolně dlouho a libovolnými metodami, a že takto natočený materiál může být použit v celovečerním komediálním filmu, promítaném v amerických kinech, včetně toho, že může být sestříhán a upraven tak, aby z něj vyplývaly věci, které podepisující při natáčení neřekl, následkem čehož může být zesměšněn nebo zobrazen ve špatném světle.

Provozovatel rodea to samozřejmě podepíše bez čtení, protože se musí právě starat o neklidné býky a navíc nemá brýle. A o půl roku později zjistí, že je hvězdou filmu, o jehož existenci neměl ani tušení, a že v něm říká jednak věci, které ve skutečnosti tak nemyslel, a jednak věci, které sice tak myslel, ale netušil, že je přitom natáčen.

Cohenův Borat a Bruno nejsou tradiční hrané filmy (v každém z nich je jen pár profesionálních, přiznaných herců), ale těžko se dají označit za dokumenty, protože většina humoru vzniká až ve střižně, kdy se scény přestříhají a zkombinují s dotáčkami tak, aby byl maximalizován komediální potenciál. Například jedna z klíčových epizod Borata vypráví zdánlivě o studentech, kteří odvážného Kazacha svezli ve svém karavanu a předvedli mu v průběhu jízdy to nejhorší, co se v americké mládeži skrývá. Ve skutečnosti sice šlo o americké studenty, ale karavan patřil filmařům a studenti dostali zaplaceno za to, že v něm pojedou a nechají se opít.

Ledaskomu může takový způsob natáčení připadat krajně neetický. Rozhodně připadá neetický lidem (včetně senátorů a prezidentských kandidátů), kteří se objevili v Cohenových filmech v nepříznivém světle a následně na něj podali doslova desítky žalob, z nichž - sluší se podotknout - dosud nikdo žádnou nevyhrál.

Cohenovi je to ale jedno a v zájmu humoru udělá opravdu téměř cokoliv, přičemž se občas ocitne i v nebezpečí života. Jako například když pořizoval (jako Bruno) rozhovor se skutečnými blízkovýchodními teroristy. Nebo když předváděl gay sex ve velké hale plné vidláků, kteří se těšili na stoprocentní hetero wrestling. Nejblíže k smrti ale měl (podle vlastních slov), když ho na Blízkém východě pronásledovala skupina ortodoxních Židů, kterým se nelíbilo, že má na sobě kombinaci jejich tradičního oděvu a vyzývavého gay kostýmku.

Skutečnost, že něco takového potkalo zrovna Barona Cohena, který je praktikující Žid, by mohla být velmi ironická, kdyby celá jeho profesionální kariéra nebyla plná přinejmenším stejně ironických zvratů.

Sacha Baron Cohen totiž ironické zvraty doslova přivolává a do značné míry na nich staví svůj image a publicitu svých filmů.

Ani při svém zatím posledním filmu Diktátor (2012) si neodpustil kampaň, ve které se prolínala realita s fikcí. Takže rozhovory opět neposkytoval Sacha Baron Cohen, nýbrž “jeho eminence, admirálgenerál Háfiz Aladín”. Když se měl Baron Cohen zúčastnit oscarového ceremoniálu (protože hrál ve filmu Hugo a jeho velký objev), organizátoři mu zaslali dopis, ve kterém ho upozorňovali, že si nepřejí, aby se na ceremoniálu objevil v převleku a tropil tam neplechu. Na to Baron Cohen reagoval tím, že zveřejnil videonahrávku, ve které (jako Aladín) varoval “akademii filmových sionistů”, že pokud nedostane lístky, následky budou strašné. Lístky nakonec dostal, na červený koberec dorazil v diktátorské uniformě a na jednoho z netušících reportérů v přímém přenosu vysypal “urnu s ostatky mého přítele Kim Čong-ila”. Mission accomplished.

Je vzácná událost, pokud Sacha Baron Cohen poskytne rozhovor nikoliv jako jedna ze svých postav, ale jako Sacha Baron Cohen. Pokud se to stane (jako například v případě neortodoxního rozhlasového moderátora Howarda Sterna, jeho idola), máme možnost vidět člověka, který se snaží jít ve svém kumštu dál a dál, bez ohledu na útrapy s tím spojené, a přinášet i nejvyšší oběti - například zlomený prst po natáčení sadomasochistické scény se skutečnou BDSM prostitutkou (v Brunovi).

Kolik takových komiků z historie známe? Pár jich bude. Ale většinou už nežijí. Kolik jich známe z tohoto století? Kolik komiků se dokázalo dostat do mainstreamu a přitom stále generovat humor, který je nekompromisní, politicky nekorektní, bez jakýchkoliv zábran, promyšlený do nejmenších detailů a - především - vtipný? A nebude to jen tím, že (jak tvrdí Baron Cohen) “Židi mají po těch všech patáliích přirozenou tendenci být vtipní”. Například Adam Sandler nebo Karol Sidon skoro vůbec vtipní nejsou.

Sacha Baron Cohen si dále opatrně upevňuje své unikátní postavení a kromě svých vlastních zásadních projektů nemá problém s účinkováním v menších roličkách v cizích filmech (v původním znění namluvil například hlavního lemura v animovaných Madagaskarech a hraje Thénardiera v nejnovější verzi Bídníků). Když ve Sweeney Toddovi Tima Burtona poprvé dokázal, že umí i zpívat, přineslo mu to zatím nejzásadnější hereckou nabídku: Bude hrát hlavní roli v životopisném filmu o Freddiem Mercurym, protože - jak řekl jeden z producentů - je víc Freddie Mercury než Freddie Mercury.

Takže se ukáže, zda je schopen ztvárnit i tak neuvěřitelně náročnou roli, jakou je bisexuální zpívající Ind s AIDS, který nemá být skoro vůbec k smíchu...

Všichni hurá do cloudu (s Chromebookem?)

(Tento post není o filmu)

Původně jsem chtěl napsat něco jako recenzi konkrétního Chromebooku, který jsem dostal zapůjčený od Google ČR (díky Janu Gemrichovi), abych konečně zjistil, jak to funguje v praxi.

Posléze se z toho vyvinulo trochu obecnější zamyšlení nad cloudem, operačními systémy a podobnými věcmi. Totiž tak:

Každý, kdo používá počítač (a tím myslím opravdu každý) má nějaké vlastní dokumenty, o které nechce přijít. Nemusí být rovnou podvojné účetnictví, mohou to klidně být třeba jen bookmarky v browseru nebo fotografie vnoučat / psů.

Pokud o tyto dokumenty nechcete přijít, musíte si je zálohovat. Zálohovat si je musíte do nějakého úložiště, přičemž máte dvě možnosti:

1) Mít to úložiště doma, nějakým způsobem přimontované k počítači (nebo do počítače).

2) Mít to úložiště online, u nějaké firmy, v cloudu.

Cloud (ilustrační foto, zdroj: síť Internet)

V současné době například mám ještě pořád úložiště doma. Je to jednoduchá RAID 1 krabice se dvěma 1 TB disky, kterou mám namountovanou k hlavnímu počítači jako externí disk. Hlavní počítač nevypínám a vždycky v pět ráno se mi všechno v něm zazálohuje automaticky na RAID. Takové řešení nebylo příliš drahé a složité (pro mě) a kromě zálohování tento RAID plní také úlohu centrálního úložiště multimédií pro celou domácnost.

Je tu ale lákadlo: "Co kdybych k těm svým datům mohl nejen ze všech pokojů svého bytu, ale skoro odevšad na světě (kde je Internet)?"

Tedy, já můžu odevšad na světě i k datům na tom svém RAIDu (protože mám dynamicky updatovanou adresu subdomény pro svůj domácí router-server, a skrz něj se dostanu na ten RAID), ale mám teď na mysli o něco normálnější uživatele.

Vícero firem vám dnes nabízí cloudové služby (od úschovy fotek vašich vnoučat / psů až po virtuální servery, kam si nainstalujete co chcete) a já používám převážně ty, které mi nabízí Google. Že jsem si vybral právě Google, k tomu jsem došel následující jednoduchou úvahou:

1) Aby byla moje data v bezpečí proti smazání / poškození, musí být u velké, zavedené firmy, s mnoha datacentry, velkou zkušeností a kapitálem. U někoho, kdo se nepohybuje na hraně zákona a u koho nehrozí, že ze dne na den přestane existovat, ať už následkem finančních, technických, nebo právních problémů (viz MegaUpload). Musí to být firma, u které jsou má aspoň tak bezpečná, jako data v externím disku na mém stole. To znamená, že potenciální kandidáty spočítám na prstech jedné ruky: Google, Microsoft, Yahoo, Amazon, Facebook... Ještě někdo?

2) Když jsem si to naposled ověřoval, Google má z nich zdaleka nejlepší politiku pro případ, že bych s jejich službami chtěl skončit. Pokud bych se z jakéhokoliv důvodu chtěl s Googlem rozloučit, pak mi stačí navštívit adresu google.com/takeout, kde si mohu stáhnout naprostou většinu svých dat ve formátech, které mi umožní snadno si je převést do nějakého jiného systému. Včetně všech videí, která jsem kdy uploadoval na YouTube V JEJICH PŮVODNÍCH FORMÁTECH, včetně všeho, co jsem kdy napsal na Google Plus, včetně celé své geohistorie v Google Latitude, a tak dále. Google má tým lidí, kteří se starají pouze o to, že si svá data mohu kdykoliv stáhnout, bez nějakých komplikací, a snaží se držet obecných standardů (většinou XML). Takže pokud bych se teoreticky s Googlem rozešel, můžu po pár úpravách (byť ne zcela triviálních) například nadále používat stejnou e-mail adresu a stejného chat klienta se stejnou konfigurací, a většina mých přátel ani nepozná, že už to nedělám prostřednictvím služeb Google na své doméně, ale prostřednictvím vlastního serveru na vlastní doméně. Když jsem si to naposled ověřoval, nikdo z "velké pětky" neposkytoval nic ani vzdáleně podobného (ale už je to nějaký ten rok).

3) Problémy "Ale všichni u nás v práci používají mail / kalendář / voice chat / systém XY, tudíž i já musím" pro mě naštěstí nejsou relevantní.

4) Námitky o "Velkém bratru Googlu" jsou mi k smíchu. Skutečnost, že Google je megakorporace s pevnou zaměstnaneckou hierarchií znamená, že kdyby se zde měla organizovaně zneužívat data uživatelů, muselo by o tom vědět vícero lidí na vícero postech (někdo by musel někomu přikázat, aby to implementoval a provozoval), a kterýkoliv z nich by se mohl jednoho dne naštvat, prozradit to, a Google by měl obrovský průser, ze kterého by se těžko mohl vzpamatovat (pokud si myslíte, že to není pravda, pak si také asi myslíte, že následkem nárazu dvou letadel nemohou spadnout tři mrakodrapy a nemá smysl vás přesvědčovat). A pokud chce má soukromá data zneužívat jeden šílený zaměstnanec Googlu, je to pro něj mnohem těžší, než kdyby chtěl totéž udělat jeden šílený zaměstnanec mého internetového providera nebo mé hostingové firmy (což vím na základě soukromých kamarádských pohovorů se zaměstnanci Googlu na nejrůznějších postech).

4b) Někomu může být proti srsti, že Google využívá jistá má soukromá data jistými ne zcela transparentními způsoby, ale takoví lidé jen nemají čas a dostatečnou intelektuální kapacitu k tomu, aby si přečetli a pochopili, co přesně Google s jejich daty může dělat a jak se proti tomu "bránit", pokud se mi to nelíbí (většinou to jde prostě vypnout). Všechno je to pochopitelně a logicky vysvětleno v dokumentaci, naprostá většina z toho mi vůbec nevadí a velkou část z toho pokládám za užitečnou - například kontextové reklamy v GMailu nebo záznam historie mého vyhledávání a mého pohybu po světě.

5) Samozřejmě, je mi naprosto jasné, že by Google hrozně chtěl získat co nejvíce detailů z mého soukromého života. Ale získává je způsobem, který je pro mě transparentní a vím přesně, do čeho jdu. Například ne každý si je vědom toho, že Google o vašich zájmech ví toto, a že to ví pouze proto, že jste mu to dovolili. Pokud nechcete, aby to věděl, můžete mu to zakázat. Pokud chcete tyto informace uvést na pravou míru, můžete. Pokud vás překvapuje, že tam uvidíte spousty soukromých informací o sobě, je pouze vaše blbost, že jste to povolili, aniž byste si pořádně přečetli, co povolujete (a rozhodně nešlo o 10 stránek nestravitelného právnického textu). Všechno toto je v příkrém kontrastu s tím, co dělá například Facebook (který vám cpe nos do soukromí mnohem víc a přitom se snaží aktivně tajit, co a jak přesně dělá).

Skoro se Google trefil. Skoro.

S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem už delší dobu mám většinu svých dat na serverech Googlu: e-maily, kontakty, kalendáře, hudbu, legální videa, spousty textů a tabulek.

Jedinou výjimkou jsou mé fotografie, které si (úplně všechny) v originální velikosti zálohuji na Flickru, protože Google zatím nepodporuje neomezené úložiště pro velké fotky, a to ani za peníze. (Nicméně už teď Google nabízí neomezené úložiště zdarma pro fotografie do velikosti 2048x2048 pixelů, což ledaskomu může stačit.)

K pohodovému, snadnému přístupu k většině těchto dat mi stačí telefon s operačním systémem Android, nebo libovolný moderní internetový prohlížeč. Přičemž bezpečnost přístupu k osobním datům z cizího, potenciálně zavirovaného počítače, má Google vyřešenu také celkem solidně.

Dnešní internetové browsery již umožňují provozování poměrně pokročilých aplikací. Prohlížení fotek, přehrávání hudby nebo psaní textů je bez problémů a nyní se nacházíme v době, kdy pomalu, pomaloučku začíná být možné provádět v browseru například střih videa, skládání hudby, 3D hry nebo vývoj a debugování složitého softwaru. Stále není úplně jednoduché dostat svá data do cloudu a z cloudu, nicméně všechno spěje ke stavu, kdy data budou až na vzácné výjimky POUZE V CLOUDU, čímž se všechno zase posune na další level. Víte třeba o tom, že už dnes můžete během jedné sekundy přidat ke svému e-mailu přílohu o velikosti 10 GB? Ne, to jsem se neupsal, opravdu 10 GB s "G".

Z toho všeho vyplývá zajímavá skutečnost. Totiž ta, že operační systém vašeho počítače je čím dál méně a méně důležitý. Přesněji řečeno, browser se stává operačním systémem. Dnes už je to naprosto evidentní a je zřejmé, proč se tento vývoj nelíbí Microsoftu a proč přináší vzrušující možnosti a vidinu tržeb všem IT firmám, které nejsou Microsoft.

Jedním z hlavních průkopníkům oněch vzrušujících možností je bezpochyby Google, a to nejen proto, že se nemá rád s Microsoftem a že má vidinu tržeb.

Google přišel s browsererm Chrome, který kromě toho, že je přívětivý, rychlý atd., umožňuje snadnou a rychlou instalaci rozšíření, která se pak automaticky aktualizují a mohou toho dělat opravdu hodně. Což mi vyhovuje. Mnohem raději si do browseru nainstaluji takový RSS reader a takový slovník, jaký se mi líbí (takže si ho musím nejdřív najít a ověřit si, zda je pro mě opravdu nejlepší), než abych tam měl nějaké defaultně předistalované. Toto je ovšem čistě osobní preference, a proto také mám telefon Android, kde to funguje podobně. Někdo má jiné osobní preference, není na tom nic špatného, a proto má iPhone nebo dokonce snad Windows Mobile. iPhone vám jede (myslím) stále stejně hladce a svižně. Já dávám přednost tomu, že si mohu do Androida nainstalovat tolik multitaskujících aplikací, že mi začne viditelně drhnout. S Chromem je to trochu podobné.

Toto je skutečná lišta mého browseru. Ne, nepřechází mi z toho zrak a není to na úkor šířky adresního řádku (mám dost široký monitor). Mám tam ještě několik dalších rozšíření, která nemají viditelné ikony.

Stejně jako u ostatních Google služeb se vaše rozšíření, bookmarky, nastavení, historie a další browserové věci mohou synchronizovat do cloudu. Takže pro mě je reálné (a také to dělám), že si někde sednu k cizímu počítači, nahodím Chrome, naloguji se do svého účtu a pracuji / bavím se, jako kdybych seděl doma. Skutečnost, že na svém počítači doma mám jiný operační systém (Linux), je téměř zcela irelevantní!

No a tím se konečně dostáváme k tomu ChromeOS.

Google by chtěl, abyste ChromeOS chápali přibližně takhle:

ChromeOS je - zjednodušeně řečeno - osekaná linuxová distribuce, ve které běží pouze Chrome a jeho rozšíření. Rozdíl mezi funkčností ChromeOS a Chrome prohlížeče na vašem domácím počítači je opravdu minimální (tedy - měl by být minimální, ale o tom až za chvíli). ChromeOS má navíc jen jednoduchého správce souborů a základní systémovou konfiguraci (rychlost myši, správu uživatelů atd.), přičemž není úplně rozpoznatelné, co z toho je vlastně speciální rozšíření pro Chrome a co je součástí základního operační systému (tzn. té části ChromeOS, která není Chrome). Ikony aplikací jsou jen naprosto normální bookmarky (odkazující na webovou stránku nebo na rozšíření Chromu), které se naprosto normálně otevřou v Chrome! (Můžete vybrat, zda v novém okně, v novém tabu, a podobně.) Chrome v tomto případě opravdu je operačním systémem, i když to celé běží na Linuxu, což je zajímavé jen pro haxxory. Podobně jako skutečnost, že celý Android běží na Linuxu, což dělá z Linuxu pravděpodobně nejpoužívanější operační systém celosvětově, muhahaha.

Čímž se konečně dostáváme k tomu, že jsem dostal od Googlu zapůjčen starší model Chromebooku, konkrétně tento Samsung Series 5.

Hned na začátku jsem musel předvést jaký jsem haxxor, protože přede mnou ho měl půjčený jistý "mart.bem", který v něm zůstal zaregistrovaný jako správce a já samozřejmě neznal jeho heslo. Takže jsem musel najít správný "panenský" image a flashnout Chromebook do továrního nastavení. Čímž jsem se rovnou seznámil s tím, jak je v něm řešeno haxxorování: Pod krytem, po straně Chromebooku, je malý dobře ukrytý přepínač. V defaultní poloze je Chromebook odolný proti hackování, nedostanete se k příkazové řádce, nemůžete se hrabat v linuxovém filesystému, atd. Pokud přepínač přepnete do polohy "odjištěno", Chromebook hned po startu naběhne do odlišného režimu, kdy jste upozorněni, že nyní je "vše dovoleno" a můžete si hackovat do alelujá, včetně nainstalování zcela nového firmwaru / operačního systému. Podotýkám, že mně osobně je takové řešení velmi sympatické.

Pro jistotu dodávám, že pokud by vám někdo Chromebook ukradl a přepnul ho do developerského módu, nepomůže mu to dostat se k vašim souborům, protože obsahy uživatelských adresářů jsou encryptované vaším přihlašovacím heslem.

Ovšem, moc vašich dat by zloděj v Chromebooku stejně nenašel, protože většina jich je v Google cloudu. Vy si jen koupíte nový Chromebook, zadáte své heslo, a budete mít téměř vše přesně v tom stavu, v jakém jste to měli na tom ukradeném. Načež jistě ti bystřejší z vás upozorní, že v tom případě je Chromebook pěkně na nic, když ho můžu používat pouze online.

A zde to začíná být zajímavé.

Do některých modelů Chromebooků můžete zasunout SIM kartu a používat v nich mobilní internet. To je při současné kvalitě, rychlosti a cenách mobilního internetu v našich končinách víceméně k ničemu (protože nemůžete nijak moc kontrolovat, jaká kvanta dat smí Chromebook kdy přenést), ale pro jistotu jsem to zmínil.

Zajímavější je, že rozšíření pro Chromebook mohou být psaná tak, aby fungovala offline, používala lokální SD úložiště, a synchronizovala se automaticky s cloudem poté, co se Chromebook připojí k internetu.

V praxi to funguje následovně: Dejme tomu, že v Chromebooku máte ikonku "GMail", což je ve skutečnosti jen úplně normální bookmark, odkazující na "www.gmail.com". Pokud nejste online a kliknete na ni, dozvíte se úplně klasicky, že "Nemohu zobrazit stránku www.gmail.com protože nejede Internet." Pokud si ovšem nainstalujete rozšíření Gmail Offline, při běžném surfování se vám bude pošta z GMailu v pozadí synchronizovat lokálně do Chromebooku. A pokud následně budete offline a navštívíte "www.gmail.com", rozšíření to pozná a zobrazí vám offline rozhraní, kde můžete číst a psát e-maily, které se pak automaticky sesynchronizují až se opět připojíte! Podobně to má fungovat pro  další online služby.

Toto je úžasná myšlenka, která je ovšem stále ve stádiu "beta", a to jak pro GMail, tak pro Google Drive (dříve Google Docs).

V praxi to vypadá tak, že můžete psát a číst e-maily, nebo vytvářet textové dokumenty i offline, ale uživatelské rozhraní se v offline verzi liší od normální verze (u GMailu velmi zásadně) a pokud se v průběhu psaní odpojíte nebo připojíte k Internetu, tak musíte být opatrní, protože se mohou začít dít divné věci. Koneckonců, můžete si to snadno vyzkoušet sami, protože zmíněná rozšíření můžete používat stejně snadno v normálním desktopovém Chromu.

To znamená, že tento systém zatím není použitelný pro "běžného BFU uživatele".

Běžný uživatel PC (ilustrační foto, zdroj: síť Internet)

Což ostatně platí o Chromebooku celkově. Pokud většina obyčejných lidí dnes neví, co je to "internetový prohlížeč" a neví, co je to "operační systém", pak můžeme těžko očekávat, že pochopí fungování Google cloudu (nebo jakéhokoliv cloudu), rozdíly mezi online a offline úschovou, problematiku "aplikace versus rozšíření prohlížeče" a tak dále... Tudíž Google musí ve svých kampaních propagovat především to, že "se vám to nezaviruje a nemusíte to updatovat, protože se to updatuje automaticky".

Čímž se dostáváme k tomu, že tento konkrétní model Chromebooku by update potřeboval, a to především update svého hardwaru. Přestože jde o teprve rok a půl starý model, mnoho běžně používaných webů a Chrome rozšíření na něm běží velmi ztuha. Nejlépe se to samozřejmě dokumentuje na hrách. I všemi oblíbení "Angry Birds", kteří jsou jakýmsi základním benchmarkem každé platformy byli na tomto Chromebooku pomalí na hranici použitelnosti (pod 10 FPS i při přepnutí na Lo-Res verzi). A to nemluvím o složitějších hrách pro Chrome, z nichž většina je na tomto modelu zcela nepoužitelná. Buď se animují rychlostí okoro jednoho snímku za sekundu, nebo vám při pokusu o spuštění rovnou nahlásí nějakou legrační hlášku, například "máte špatný browser, stáhněte si místo něj Chrome", nebo "aktualizujte ovladače své grafické karty"! Vrcholem pak byla hra, která mě při prvním spuštění prostě přesměrovala na server, kde mi vnucovala ke stažení soubor "setup.exe"...

"Oops", přesně tak

Já se těmto věcem zasměju (protože jsem za ten Chromebook neplatil, měl jsem ho půjčený), ale pro BFU je toto zásadní problém a myslím, že je to naprosto nepřijatelné u produktu, který má být masově používán. Pokud mám zařízení, do kterého instaluji aplikace z centrálně spravovaného katalogu (a tento katalog přesně ví, jaké zařízení mám), pak je na správci tohoto katalogu, aby mi v něm nenabízel aplikace, které na svém zařízení nemohu spustit (nebo aby mě aspoň varoval dříve, než než je zkusím spustit "na vlastní nebezpečí").

Mnohé z těchto problémů (kromě toho se "setup.exe") se pravděpodobně vyřeší zakoupením nového, výkonnějšího Chromebooku, ale tento model rozhodně působí dojmem, jako kdyby to byl nějaký interní testovací projekt v beta stádiu a ne masově prodávané zařízení do každé rodiny. Mně osobně se ale takový přístup líbí a raději si vyzkouším co jde a co nejde, než abych musel po submitnutí své browserové hry do Google katalogu čekat, až ji někdo vyzkouší a schválí, například.

Pro "běžné" informační a tvořivé účely je Chromebook dostačující a elegantně vymyšlený, ale je tomu tak pouze proto, že většina mého života už je na Google serverech a že vím, co se kam ukládá, jaký je rozdíl mezi externím USB diskem, interní flash pamětí a Google Drivem, a podobně. Z BFU uživatelů bych toto zařízení doporučil pouze těm, kteří jsou totálně nezkušení a "používání počítače" pro ně pozůstává jen z toho, že kliknou na maličký glóbus a tím se jim objeví Seznam.cz. A nevědí, co je ICQ a Skype (v Chromebooku bezproblémově funguje Google Chat včetně audia a videa).

Google se tím ocitá v zajímavé situaci, kdy aktivně vyvíjí dva operační systémy (Android a ChromeOS), které toho nemají moc společného, a například všechny "základní Google aplikace" musejí být vyvíjeny zvlášť pro Androida a zvlášť pro Chrome (existuje Chrome browser pro Android, ale ten vůbec nepodporuje rozšíření).

V současné době je pro mě rozhodně užitečnější Android tablet než Chromebook. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že i slušně výkonný Android telefon je pro mě užitečnější, než Chromebook, a mohu z něj provádět téměř všechno, čím se normálně u počítače zabývám. Jediný případ, kdy bych dal přednost Chromebooku, je situace, kdy bych potřeboval psát delší texty. A i v tomto případě by asi bylo výhodnější vzít si s sebou Android telefon/tablet a k němu příjemnou Bluetooth klávesnici od Microsoftu, která s ním bezproblémově funguje (hardware vyrábějí u Microsoftu fakt kvalitní). Ovládání Chromebooku pomocí klávesnice a myši (i když je externí) je výrazně méně příjemné, než dotyková obrazovka telefonu / tabletu (zde jde jen o rozhodnutí, zda chci spíš něco malého, co mohu ovládat jednou rukou [telefon], nebo něco s větším displejem a výdrží baterie [tablet]).

ChromeOS tedy zatím jen "z povzdálí sleduji", ale jsem velmi potěšen z toho, že už teď se nachází má data ve stavu, kdy se k většině z nich dostanu skoro odkudkoliv, ze skoro jakéhokoliv zařízení. A to vůbec nemluvím o době, kdy bude všude rychlý Internet, takže aplikace a hry budou fungovat prostě takto. Žijeme v úžasné době, jen tak dál!

P.S: I když mně zapůjčený Chromebook neměl na klávesách české znaky, doinstalování českého klávesnicového layoutu a přepínání pomocí Alt-Shift fungovalo naprosto bezproblémově a bez jakéhokoliv hackování.

Pokrok nezastavíš (QR Edition)

Docela se mi líbí (aspoň na papíře) projekt jménem QR-Platba, který se snaží přijít se standardem, umožujícím snadnou platbu pomocí naskenování QR kódu, prostřednictvím vaší oblíbené mobilní bankovní aplikace. Jde o OTEVŘENÝ formát, tzn. měl by nadále fungovat i pokud ta firma zkrachuje nebo bude koupena Microsoftem. V QR kódu jsou pouze zachyceny informace, sloužící k provedení bankovního převodu. Vaše data ani peníze nejdou skrz žádnou další finanční nebo jinou instituci.

Bohužel nevlastním účet u žádné z bank, jejíž aplikace tyto QR kódy podporuje (v ČR prozatím jen Raiffeisen a KB), takže to nemohu vyzkoušet.

Pokud používáte příslušnou mobilní aplikaci a hodláte v nejbližších dnech přispět na FFFILM, zkuste to, prosím, pomocí následujícího QR kódu:

O své zkušenosti se prosím podělte v diskusi pod tímto článkem, nebo - pokud jste na Google Plus - ještě lépe zde.

Pokud nebudou problémy, přidám tuto možnost na FFFILM natrvalo jako další způsob platby.

P.S: Pod tímto postem budu výjimečně mazat komentáře, které budou vadit faktické diskusi.