Recenze: Rogue One: Star Wars Story [Rogue One] - 70%

Původně jsem chtěl opět začít textem, ujíždějícím do dálky, ale nejnovější Star Wars film tento text neobsahuje. Nejnovější Star Wars film dokonce vůbec neobsahuje slova "Star Wars" v jakékoliv podobě, a jmenuje se (v původním znění) jenom "Rogue One". Jen úvodní nápis "Před dávnými časy, v předaleké galaxii...." dává tušit, že začíná něco, co by nám mělo být povědomé...

Film Rogue One je vlastně celovečerní verze úvodního ujíždějícího nápisu z prapůvodních Star Wars - Epizody IV: Nové naděje. Dozvíme se v něm, jak došlo k tomu, že se Povstalci zmocnili plánů Hvězdy smrti. A asi už víte, že v tom neměl prsty nikdo z těch, koho znáte z dosavadních celovečerních Star Wars. Skoro nikdo.

Z jiného konce, systematicky: Jyn Erso (Felicity Jonesová) se osaměle potlouká vesmírem, nezajímá se o politiku a snaží se přežít. Klíčovým se pro její osud ukáže skutečnost, že její otec Galen Erso (Mads Mikkelsen) pro Impérium pomohl navrhnout Hvězdu smrti, později prozřel a rozhodl se kolaborovat s Povstalci. A ti se ho nyní snaží kontaktovat prostřednictvím Jyn. Tedy, je to o trochu složitější a figuruje v tom i Forest Whitaker ve své druhé nejdivnější mimozemské roli (po Bojišti Země).


Rogue One je film, který se jasně odlišuje od dosavadních Star Wars filmů. Je zaměřen na starší diváky, kteří jednak nepotřebují Ewoky a Jar Jary, a jednak poměrně důkladně znají Star Wars ságu.

A to je docela důležité. Pokud si divák dobře nepamatuje Epizodu IV a netuší, že se dívá na film, který jí těsně předchází, bude mít hokej v tom, kolik Hvězd smrti, Darth Vaderů a Rudých eskader vlastně ve světě Star Wars existuje, a jak do toho všeho Rogue One zapadá.

S těmi "staršími diváky" je to tak, že film Rogue One je o tolik "dospěláčtější", o kolik to jen jde, za nutných předpokladů, že pořád musí být mládeži přístupný, a pořád to musejí být Star Wars. V praxi to znamená, že jsou postavy často špinavé, zpocené, a nedělají vtipy. Zdaleka nejzábavnější postavou je droid K-2SO (zdigitalizovaný Alan Tudyk), který ovšem nedělá prvoplánovité humory, nýbrž je vtipný tím, že se po špatném přeprogramování stal autistickým a říká bez obalu věci, které by se bez obalu říkat neměly.

Hlavními hrdiny filmu je partička vyvrhelů různých ras (především humanoidních), která se v průběhu filmu rozroste z původního tria asi na tucet (špinavý tucet), aby s Jyn provedla onu zásadní krádež plánů Hvězdy smrti. V průběhu čehož pochopitelně Jyn dojde, že za ideály stojí za to bojovat.

Režisér Gareth Edwards (nejnovější americká Godzilla) často používá roztřesenou ruční kameru a ukazuje nám tento příběh o záchranu galaxie z pohledu řadových partyzánů, kteří často nemají tušení, jaké jsou vyšší souvislosti. Místy to skoro připomíná nějaké syrové polodokumentární drama ze současného (nebo nedávného) válečného konfliktu. Scény jsou často emocionálně vypjaté a několikrát dojde k situacím, které si vyloženě říkají o to, aby někdo vážně krvácel, prostřelil někomu hlavu z pěti centimetrů, měl brutální sex, nebo aspoň řekl "fuck you, cunt". Ale samozřejmě se to nikdy nestane, protože to jsou Star Wars. A to je vlastně největší prokletí tohoto filmu:

Zcela v něm chybí humor a lehkost, které v jiných Star Wars jsou, ale není v něm dostatek něčeho jiného, co by ten humor a lehkost nahradilo.

Je sympatické, že některé postavy jsou na první pohled komplexnější a nejednoznačné, ale není to moc platné, když se o naprosté většině z nich nic pořádného nedozvíme.

Pár drobností k řemeslnějším aspektům filmu:

• Dočkáme se pár cameo rolí herců, kteří jsou dnes mrtví nebo příliš staří. Ty jsou vytvořeny kombinací starých nepoužitých záběrů (Rudá eskadra), imitátorů a digitálních triků. Překvapivě mají tyto triky k dokonalosti hodně daleko, a jsou výrazně slabší, než srovnatelné efekty v Benjaminu Buttonovi (který je skoro 10 let starý).

• Michael Giacchino měl na složení a nahrání hudby jen asi měsíc, což se projevuje tím, že sice imituje hudební postupy Johna Williamse, ale jeho soundtrack nemá ani zdaleka komplexnost hudby v předchozích Star Wars. Pořád mi připadalo, jako kdybych poslouchal Williamsovu hudbu, ve které chybí třetina nástrojů.

Měl možnost napsat variaci na nejslavnější filmovou hudbu všech dob, a nenapadlo ho nic zajímavějšího než tohle?

• Akční scény boje muže proti muži se snaží být roztěkané, natáčené ve velkých detailech, a záměrně nepřehledné (jako v "realistických" válečných filmech). Když se z nich prostřihává na perfektně vyrenderované kosmické bitvy s krásně plynulou "akrobatickou kamerou", působí to dost nesourodě. (Jako zajímavý příklad "realisticky natočené" kosmické bitvy doporučuji Verhoevenovu Hvězdnou pěchotu.)

• Viděl jsem 3D verzi, která je bohužel naprosto zbytečná a na škodu věci. Edwards si hodně hrál s ostřením, takže je mnoho věcí (záměrně) rozmazaných a ostrost se dost často mění v průběhu jednoho záběru. Když je do toho (dodatečně) přidána trojrozměrnost, je to peklo. 3D má sloužit k tomu, aby si divák sám zaostřil na to, co ho ve scéně zajímá. Pokud kameraman ostří za diváka, a tím mu říká, kterou část záběru má sledovat, tak je naprosto na hlavu, aby byl film ve 3D! Kromě toho se mnoho scén odehrává ve tmě nebo v šeru, se spoustou odstínů šedivé, čemuž 3D rozhodně nepomáhá.

Nechápejte mě špatně. Rogue One rozhodně stojí za zhlédnutí a je to zajímavý experiment. Ale je jasně patrné, že tvůrci nemohli experimentovat naplno a byli svazování vyšší mocí (Disneyem / Lucasfilmem). Nevím, co přesně se dělo při natáčení (které se hodně zdrželo a dodatečně se hodně přetáčelo), ale určitě by z toho byla zajímavá dokumentární "Star Wars Story".

Trailery jsou samozřejmě sestříhány geniálně a vzbuzují velká očekávání, ale skutečnost je taková, že ve filmu samotném toho neuvidíte o moc víc, než jste viděli v trailerech.