Vince Vaughn a Owen Wilson v komedii o Googlu. Trailer a live chat dnes večer. Uvádí Conan O'Brien.
Podrobnosti zde.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
12.2.13
Recenze: Láska všemi deseti [Populaire] - 70%
Konec 50. let. Rose (Déborah Françoisová) by chtěla vypadnou z malého obchůdku svého otce, což se jí povede a získá místo v malé firmičce pojišťováka Louise (Romain Duris). Jejím talentem je, že píše velmi rychle na stroji, ovšem pouze dvěma prsty. Louis chce její talent řádně rozdmýchat a tlačí ji do účasti v soutěžích strojopisu. Od okresního kola až k mistrovství světa v New Yorku. Kvůli psacímu výcviku ji dokonce nechá bydlet ve svém sídle. A samozřejmě, shodou okolností jsou oba krásní, inteligentní a svobodní...
Romantická komedie Láska všemi deseti je v jistém smyslu triumfem. Přestože má děj, který je více než předvídatelný, prochází jí to, protože je důsledně natočená jako film z oné doby! Ne že by měla schválně vyblité barvy a mono zvuk: Naopak, všechno Vypadá jako nové - jako kdybyste se dívali na film, natočený v 50. letech současnou technikou - šílené pastelové barvy a fešácky načančaní herci jsou nejúžasnější od Austina Powerse.
Celé to muselo být hodně drahé, protože je tam velké množství davových scén a mohutných exteriérů, které vypadají naprosto bezchybně. A "dobový" song "Sekretářská ča ča ča" s montáží. Skoro každá scéna se mi líbila už tím, jak v ní vypadá nábytek, co je rozestavěno na skříních, a co mají lidi na sobě.
Hlavní dva hrdinové jsou samozřejmě sympaťáci (Duris zde vypadá jako mladší klon Guye Pearceho), správně romanticky kulí oči, mají břitké hlášky, atd. atd...
Znovu opakuji, všechno je to hrozně naivní a předvídatelné, ale NIKDY to nesklouzne do záměrné parodie, což je fajn, i když to k ní má místy opravdu blízko: Film například vrcholí mistrovství světa v New Yorku, které je rozhlasem živě přenášeno do celého světa, a hlavní hrdinka je v semifinále s Američankou, Němkou a geniální korejskou holčičkou... A celý svět nedutá a čeká kolik písmen kdo nadatluje! (Docela by mě zajímaly detaily toho korejského psacího stroje.) Netuším, jestli je to tak přesně vyladěný humor, nebo jestli je režisér takový naivka a myslel to všechno vážně, ale je mi to celkem jedno.
Tempo poněkud kulhá v nezbytných pomalých okamžicích, kdy hrdinové pochybují o své lásce, teskní, a váhají, zda se dát zase dohromady, atd., atd... Ale dá se to vydržet a film naštěstí není přehnaně dlouhý.
Pokud mám v kinech vidět nenáročné romantické retrokomedie, tak přesně takovéto, prosím.
P.S: Ve filmu vystupuje v rolích písařek mnoho českých děvčat, protože Francouzové prý nikde jinde na světě nenašli dostatečně zručné mladé písařky na stroji!
Romantická komedie Láska všemi deseti je v jistém smyslu triumfem. Přestože má děj, který je více než předvídatelný, prochází jí to, protože je důsledně natočená jako film z oné doby! Ne že by měla schválně vyblité barvy a mono zvuk: Naopak, všechno Vypadá jako nové - jako kdybyste se dívali na film, natočený v 50. letech současnou technikou - šílené pastelové barvy a fešácky načančaní herci jsou nejúžasnější od Austina Powerse.
Celé to muselo být hodně drahé, protože je tam velké množství davových scén a mohutných exteriérů, které vypadají naprosto bezchybně. A "dobový" song "Sekretářská ča ča ča" s montáží. Skoro každá scéna se mi líbila už tím, jak v ní vypadá nábytek, co je rozestavěno na skříních, a co mají lidi na sobě.
Hlavní dva hrdinové jsou samozřejmě sympaťáci (Duris zde vypadá jako mladší klon Guye Pearceho), správně romanticky kulí oči, mají břitké hlášky, atd. atd...
Znovu opakuji, všechno je to hrozně naivní a předvídatelné, ale NIKDY to nesklouzne do záměrné parodie, což je fajn, i když to k ní má místy opravdu blízko: Film například vrcholí mistrovství světa v New Yorku, které je rozhlasem živě přenášeno do celého světa, a hlavní hrdinka je v semifinále s Američankou, Němkou a geniální korejskou holčičkou... A celý svět nedutá a čeká kolik písmen kdo nadatluje! (Docela by mě zajímaly detaily toho korejského psacího stroje.) Netuším, jestli je to tak přesně vyladěný humor, nebo jestli je režisér takový naivka a myslel to všechno vážně, ale je mi to celkem jedno.
Tempo poněkud kulhá v nezbytných pomalých okamžicích, kdy hrdinové pochybují o své lásce, teskní, a váhají, zda se dát zase dohromady, atd., atd... Ale dá se to vydržet a film naštěstí není přehnaně dlouhý.
Pokud mám v kinech vidět nenáročné romantické retrokomedie, tak přesně takovéto, prosím.
P.S: Ve filmu vystupuje v rolích písařek mnoho českých děvčat, protože Francouzové prý nikde jinde na světě nenašli dostatečně zručné mladé písařky na stroji!
11.2.13
Recenze: Hašišbába [Paulette] - 40%
Paulette je nevrlá stará babizna, žijící sama na hnusném francouzském sídlišti. Kromě toho je velmi chudá, takže když zjistí, kolik se dá vydělat prodejem drog, stane se dealerkou. Protože důchodkyně z takové činnosti nikdo nepodezřívá (ani její zeť policista), časem si vybuduje slušné impérium a protože bývala pekařkou, začne péct a prodávat drogové dobroty...
Samozřejmě, že se dočkáte všech těch scén, které očekáváte:
Jsou ale praštěné odlehčené francouzské komedie, které mají tempo a jakýsi příběh (například Oui, šéfe), a praštěné odlehčené francouzské komedie, které tempo a jakýsi příběh postrádají - jako Hašišbába.
První problém mám s titulní hrdinkou, která je 90 procent filmu opravdu nesympatická, zákeřná a ZLÁ svině. Je rasistická a xenofobní jako Borat, nadává své dceři i vnoučkovi (aniž by tito udělali cokoliv špatného), krade, podvádí atd., a je zcela bezdůvodně zlá i na lidi, kteří se jí upřímně snaží pomoci. A vypadá a mluví jako Lionelova maminka z Braindead. V závěru filmu pak tvůrci hrají na trochu vážnější notečku a snaží se nám vysvětlit, jak se z báby najednou stala hodná stařenka, ale to nefunguje ani trošičku, a je to o to strašnější, že v těchto scénách je už tak řídkého humoru ještě méně.
Režisér se snaží dokodrcat k oněm výše zmíněným "vděčným scénám" a je mu vpodstatě úplně jedno, jaký smysl dávají dějové zvraty, které k těm scénám vedou. Občasa je to tak divné, až je to skoro dada (někdo se někde zcela nelogicky objeví a chce nějakou zcela nelogickou věc, protože scénář ho tam v tu chvíli potřebuje).
Kromě toho má film ještě trochu problém pro českého diváka, protože se v něm několikrát vyskytnou dialogy titulkované tímto stylem:
Takže buď jsou hrdinové retardovaní, nebo nějaký slangový/přízvukový humor zmizel v překladu.
Přestože film má necelých 90 minut, nudil jsem se při něm opravdu značně. Neurazil mě (a není ani v nejmenším kontroverzní nebo něco podobného), ale byl bych radši, kdyby neexistoval.
Samozřejmě, že se dočkáte všech těch scén, které očekáváte:
- Hašišbába studuje, co je to marihuana.
- Marihuana se poprvé omylem dostane do dortu pro jiné důchodkyně.
- HAšišbába začne péct a prodávat marjánkové cukroví policii pod nosem, ta stále netuší.
- Hašišbába studuje jak budovat drogové impérium.
- Velký dealer chce Hašišbábu zaměstnat.
Jsou ale praštěné odlehčené francouzské komedie, které mají tempo a jakýsi příběh (například Oui, šéfe), a praštěné odlehčené francouzské komedie, které tempo a jakýsi příběh postrádají - jako Hašišbába.
První problém mám s titulní hrdinkou, která je 90 procent filmu opravdu nesympatická, zákeřná a ZLÁ svině. Je rasistická a xenofobní jako Borat, nadává své dceři i vnoučkovi (aniž by tito udělali cokoliv špatného), krade, podvádí atd., a je zcela bezdůvodně zlá i na lidi, kteří se jí upřímně snaží pomoci. A vypadá a mluví jako Lionelova maminka z Braindead. V závěru filmu pak tvůrci hrají na trochu vážnější notečku a snaží se nám vysvětlit, jak se z báby najednou stala hodná stařenka, ale to nefunguje ani trošičku, a je to o to strašnější, že v těchto scénách je už tak řídkého humoru ještě méně.
Režisér se snaží dokodrcat k oněm výše zmíněným "vděčným scénám" a je mu vpodstatě úplně jedno, jaký smysl dávají dějové zvraty, které k těm scénám vedou. Občasa je to tak divné, až je to skoro dada (někdo se někde zcela nelogicky objeví a chce nějakou zcela nelogickou věc, protože scénář ho tam v tu chvíli potřebuje).
Kromě toho má film ještě trochu problém pro českého diváka, protože se v něm několikrát vyskytnou dialogy titulkované tímto stylem:
- X: "Nemáte trávu?"
- Y: "Jestli nemám co?"
- Z: "Ona myslí jestli nemáte trávu."
- Y: "Aha, tu mám."
Takže buď jsou hrdinové retardovaní, nebo nějaký slangový/přízvukový humor zmizel v překladu.
Přestože film má necelých 90 minut, nudil jsem se při něm opravdu značně. Neurazil mě (a není ani v nejmenším kontroverzní nebo něco podobného), ale byl bych radši, kdyby neexistoval.
10.2.13
Když se sejdou dva intelektuálové u jednoho stolu...
Loni se mi ozvali, jestli bych byl ochoten 90 minut diskutovat.
Myslel jsem, že jde o trolling. Nešlo. Diskutoval jsem...
Myslel jsem, že jde o trolling. Nešlo. Diskutoval jsem...
9.2.13
Recenze: Sněhurka: Jiný příběh [Blancanieves] - 50%
Španělsko, někdy skoro před 100 lety. Slavný toreador při koridě ochrne a jeho manželka zemře při porodu. Ožení se s ním zdravotní sestra, která je EVIL a tyranizuje jeho dceru (o jejíž přítomnosti v domě toreador dlouho ani neví). Dcera dospěje, je vyhnána z domu, polomrtvou ji v lese najdou trpasličí toreadoři. A začnou jí říkat "Sněhurka". Sněhurka s nimi začne jezdit po koridách a chystá se zásadní konflikt, když má Sněhurka i s trpaslíky vystoupit ve velké aréně, kde je přítomen její otec i macecha (s připraveným otráveným jablkem).
Nevím, co se to v posledních dvou letech stalo za kosmickou událost, že mají všichni potřebu natáčet WTF filmové verze pohádky o Sněhurce, které nemají téměř nic společného s pohádkou o Sněhurce (viz A, viz B).
Tento španělský film je nutno, podobně jako The Artistu, rozebírat jednak z hlediska toho, jak funguje jako film pro normálního současného diváka, a jednak z hlediska toho, jak funguje pro filmového fanouška, který zná Luise Buñuela a podobné andaluské psy.
Celý film je natočen jako černobílý a němý, jen s hudbou a dialogovými mezititulky. A tady se musím zastavit u prvního problému, který jsem s filmem měl: Ta hudba mi nepřišla ani zajímavá, ani dobová. Jen otrocky kopírovala emoce na plátně, samozřejmě používala španělské rytmy, ale vůbec bych se nedivil, kdyby doprovázela nějaký normální současný film. Nebyla ani hudebně zajímavá, ani vtipně retro. Pokud ve filmu není jiný zvuk, než hudba, představuje tato nezajímavost docela značný problém.
A pak se musím dlouze zastavit u děje filmu. Především, kdyby ti toreadoři (kterých není 7, nýbrž 6) nebyli trpaslíci, a kdyby kdyby se ke konci filmu nevyskytlo otrávené jablko, tak by mě vůbec nenapadlo, že má film mít něco společného s pohádkou o Sněhurce. Více než polovinu stopáže se díváme na příběh, který - když už si mám vybavit nějakou pohádku - je podobný spíše Popelce. Hrdinka je nucena dřít na statku, terorizovaná a zohavená macechou ostříháním vlasů, zatímco její otec je bezmocný. Děj samozřejmě postrádá nejzákladnější logiku - jako například "proč se ochrnutý toreador, schopný komunikace, nechá terorizovat od nové manželky, a opustí dceru, kterou miluje?", nebo "Proč si macecha nechá do svého domu odněkud zdaleka přivézt holčičku, kterou by její manžel neměl už nikdy vidět, a nechá ji tam mnoho let žít?" Pokud je tohle všechno (a spousta dalších divných zvratů) tvůrcům jedno, pak zřejmě natáčeli něco záměrně naivního, co nemá fungovat díky svému ději, ale díky tomu, že to evokuje jisté pohádkové elementy a jisté slavné věci, které z filmových pláten známe (například do vlkova břicha se ve skutečnosti také nemůže vejít Karkulka i babička současně). Což mi přijde jako trochu škoda, ale proč ne (ta Karkulka i ten film)...
Nicméně, ani jako pocta starým filmům na mě Sněhurka moc nefungovala. Narozdíl od oněch starých filmů, které - bez ohledu na svou logiku - měly tempo, se Sněhurka značně vleče, což je u ní mnohem markantnější, než u zvukových barevných filmů. Tvůrci prostě nedokázali vymyslet dostatečný počet scén, které by byly zajímavé na JAKÉKOLIV úrovni. Chtěl jsem původně napsat, že ve filmu je pár originálních nápadů, ale vzpomněl jsem si nakonec jen na ten, že když na plátně někdo pustí gramofon, uslyším z reproduktorů (praskající) na něm nahraný zpěv - a to jsou jediné okamžiky, kdy ve filmu uslyšíme lidský hlas. Na žádný další originální nápad (který by nebyl exaktní kopií něčeho ze starých černobílých filmů) si už fakt nejsem schopen vzpomenout. Myslím, že jich tam pár byl, ale teď, po třech dnech, už si opravdu nedokážu vzpomenout...
A dokonce i to kopírování starých filmů je jen občasné a náhodné. Občas na plátně vidíme vizuální kompozice jako ze starých filmů s hereckými výkony jako před 100 lety, což má svůj půvab, ale mezitím je mnoho záběrů natočeno malou ruční kamerou, což naprosto rozbourávají iluzi, že bychom se mohli dívat na skutečný starý němý film.
Když jsem už byl poměrně rozladěn, znuděn a připraven film odepsat, začal se mi asi ve třech čtvrtinách (po jablku) překvapivě docela líbit, protože se nečekaně posunul směrem k něčemu depresivnějšímu, ujetějšímu a nějak emocinonálně rezonujícímu.
To už ale bylo příliš málo, příliš pozdě.
P.S: Dospělá Sněhurka je docela šťabajzna, ale je celý film oblečená, a to i když je mrtvá.
Nevím, co se to v posledních dvou letech stalo za kosmickou událost, že mají všichni potřebu natáčet WTF filmové verze pohádky o Sněhurce, které nemají téměř nic společného s pohádkou o Sněhurce (viz A, viz B).
Tento španělský film je nutno, podobně jako The Artistu, rozebírat jednak z hlediska toho, jak funguje jako film pro normálního současného diváka, a jednak z hlediska toho, jak funguje pro filmového fanouška, který zná Luise Buñuela a podobné andaluské psy.
Celý film je natočen jako černobílý a němý, jen s hudbou a dialogovými mezititulky. A tady se musím zastavit u prvního problému, který jsem s filmem měl: Ta hudba mi nepřišla ani zajímavá, ani dobová. Jen otrocky kopírovala emoce na plátně, samozřejmě používala španělské rytmy, ale vůbec bych se nedivil, kdyby doprovázela nějaký normální současný film. Nebyla ani hudebně zajímavá, ani vtipně retro. Pokud ve filmu není jiný zvuk, než hudba, představuje tato nezajímavost docela značný problém.
A pak se musím dlouze zastavit u děje filmu. Především, kdyby ti toreadoři (kterých není 7, nýbrž 6) nebyli trpaslíci, a kdyby kdyby se ke konci filmu nevyskytlo otrávené jablko, tak by mě vůbec nenapadlo, že má film mít něco společného s pohádkou o Sněhurce. Více než polovinu stopáže se díváme na příběh, který - když už si mám vybavit nějakou pohádku - je podobný spíše Popelce. Hrdinka je nucena dřít na statku, terorizovaná a zohavená macechou ostříháním vlasů, zatímco její otec je bezmocný. Děj samozřejmě postrádá nejzákladnější logiku - jako například "proč se ochrnutý toreador, schopný komunikace, nechá terorizovat od nové manželky, a opustí dceru, kterou miluje?", nebo "Proč si macecha nechá do svého domu odněkud zdaleka přivézt holčičku, kterou by její manžel neměl už nikdy vidět, a nechá ji tam mnoho let žít?" Pokud je tohle všechno (a spousta dalších divných zvratů) tvůrcům jedno, pak zřejmě natáčeli něco záměrně naivního, co nemá fungovat díky svému ději, ale díky tomu, že to evokuje jisté pohádkové elementy a jisté slavné věci, které z filmových pláten známe (například do vlkova břicha se ve skutečnosti také nemůže vejít Karkulka i babička současně). Což mi přijde jako trochu škoda, ale proč ne (ta Karkulka i ten film)...
Nicméně, ani jako pocta starým filmům na mě Sněhurka moc nefungovala. Narozdíl od oněch starých filmů, které - bez ohledu na svou logiku - měly tempo, se Sněhurka značně vleče, což je u ní mnohem markantnější, než u zvukových barevných filmů. Tvůrci prostě nedokázali vymyslet dostatečný počet scén, které by byly zajímavé na JAKÉKOLIV úrovni. Chtěl jsem původně napsat, že ve filmu je pár originálních nápadů, ale vzpomněl jsem si nakonec jen na ten, že když na plátně někdo pustí gramofon, uslyším z reproduktorů (praskající) na něm nahraný zpěv - a to jsou jediné okamžiky, kdy ve filmu uslyšíme lidský hlas. Na žádný další originální nápad (který by nebyl exaktní kopií něčeho ze starých černobílých filmů) si už fakt nejsem schopen vzpomenout. Myslím, že jich tam pár byl, ale teď, po třech dnech, už si opravdu nedokážu vzpomenout...
Když jsem už byl poměrně rozladěn, znuděn a připraven film odepsat, začal se mi asi ve třech čtvrtinách (po jablku) překvapivě docela líbit, protože se nečekaně posunul směrem k něčemu depresivnějšímu, ujetějšímu a nějak emocinonálně rezonujícímu.
To už ale bylo příliš málo, příliš pozdě.
P.S: Dospělá Sněhurka je docela šťabajzna, ale je celý film oblečená, a to i když je mrtvá.
Romantická valentýnská soutěž!
"Svátek svatého Valentýna byl původně oslavován jako svátek lásky, v dnešní době ale často dopadá jako spíše jako svátek konzumu a kýče." - To se píše v prohlášení filmové společnosti Artcam. A nezbývá, než souhlasit.
"Přitom je možné oslavit lásku i krásným filmem. Filmem o lásce, která přetrvává i po období zamilovanosti, o lásce mezi manželi, mezi rodiči a dětmi."
A jakýmže filmem?
"Cenami ověnčený snímek režiséra Michaela Hanekeho Láska vstupuje 14. února do českých kin speciální akcí, kterou ve spolupráci s Film Distribution Artcam připravila vybraná kina v celé republice. Diváci, kteří přijdou na sv. Valentýna na projekci Lásky, budou moci soutěžit o romantickou večeři pro dva a o DVD z produkce Artcamu."
Takže tak. Už se těším na soutěž ke Dni dětí s filmem Pán much!
(Všechny citace jsou z oficiální tiskové zprávy Artcamu)
"Přitom je možné oslavit lásku i krásným filmem. Filmem o lásce, která přetrvává i po období zamilovanosti, o lásce mezi manželi, mezi rodiči a dětmi."
A jakýmže filmem?
"Cenami ověnčený snímek režiséra Michaela Hanekeho Láska vstupuje 14. února do českých kin speciální akcí, kterou ve spolupráci s Film Distribution Artcam připravila vybraná kina v celé republice. Diváci, kteří přijdou na sv. Valentýna na projekci Lásky, budou moci soutěžit o romantickou večeři pro dva a o DVD z produkce Artcamu."
Takže tak. Už se těším na soutěž ke Dni dětí s filmem Pán much!
(Všechny citace jsou z oficiální tiskové zprávy Artcamu)
7.2.13
Recenze: Let [Flight] - 80%
Whip Whitaker (Denzel Washington) je špičkový dopravní pilot. Má ale trochu problémy s (bývalou) rodinou a tak není divu, že si občas trochu přihne. Občas tvrdý alkohol. Občas koks.
A jednoho dne, když má jeho letadlo nečekaně vážnou poruchu, zachrání většinu lidí na palubě tím, že provede neuvěřitelný manévr - letí vzhůru nohama a pak přistane plachtěním na poli.
Nejnovější film Roberta Zemeckise ale není o letecké katastrofě, i když tato stojí za to, je natočena fantasticky (z hlediska trikového i dramatického) a krásně ukazuje, jak by se měl ve vypjaté situaci zachovat profesionál. K nouzovému přistání dojde někdy okolo 30. minuty a následující více než půldruhé hodiny se díváme na události, které ona katastrofa uvede do chodu.
A jsou to poměrně složité události.
To máte tak: V letadle bylo 102 lidí. Při nehodě zemřelo šest lidí (z toho dvě letušky) a mnoho se vážně zranilo. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby letadlo pilotoval někdo jiný, než Whip, zemřeli by úplně všichni (jak ukazují následné pokusy na simulátorech). Je nezvratným faktem, že Whip byl v době katastrofy pod vlivem několika návykových látek, a ještě po startu si na palubě přihýbal, takže byl značně opilý. Je možné, že kdyby nebyl opilý, všechno by proběhlo ještě trošku jinak, nenarazil by možná těsně před přistáním křídlem do věže kostela a možná by bylo o něco méně zraněných a mrtvých. Možná.
Nehoda se samozřejmě začne okamžitě vyšetřovat, přičemž se mi velice líbilo, že toto vyšetřování je ztvárněno velmi realisticky a nikoliv tak, jak se obvykle podobná vyšetřování ve filmech znázorňují. Všichni jsou profesionálové, všichni chápou, že Whip je celostátní hrdina, ale přece jen, "jsou tu jisté drobnosti, které se musí vysvětlit". Nikdo ve filmu není typický hollywoodský hajzl.
Whip pochopí, že jde do tuhého, když mu jeho kamarád sežena právníka-specialistu (Don Cheadle), který mu má pomoci, aby nedostal doživotí. Krevní vzorky, které mu byly po havárii odebrány, a které prokazují opilost, se podaří prohlásit za neplatné, ale jsou tu další komplikace...
Nezmínil jsem se ještě o všech základních zápletkách, jako je například Whipova nová známost z nemocnice, nebo jeho frajerský dealer (John Goodman). Film má vzácně komplikovaný příběh, který vzácně dobře drží pohromadě, a umožňuje skvělým hercům předvádět úžasné věci, takže Washingtonovi věříme, že Whip musí dělat velmi, velmi vážná rozhodnutí (jejichž konkrétní podobu vám zde nebudu spoilerovat). Rozhodně nejde jen o vyšetřování havárie a Whipovy viny. Jde o mnohem obecnější záležitosti lidského života, na což odkazuje i nepřeložitelný dvojsmyslný název ("Flight" znamená také "Útěk").
Znovu zdůrazňuji, že po prvních 30 nervydrásajících minutách jde především o konverzační film, a že od něj nemůžete očekávat mnoho humoru nebo zábavy. Je to jeden z "nejdospělejších" Zemeckisových filmů, s nejzajímavěji načrtnutou a nejkomplikovanější hlavní postavou.
Někomu by mohlo vadit, že po několika průběžných svěžích nehollywoodských odbočkách na zajímavé vedlejší koleje film skončí poměrně tradičně a předvídatelně, ale já s tím neměl problém. On to JE hollywoodský film. A hollywoodské filmy, které jsou trochu méně hollywoodské, ale přitom řemeslně bezchybné, mám rád. Možná bych se na Zemeckisově místě jen zamyslel, jestli by se nedalo bez větších problémů vystřihnout takových 15-20 méně výrazných minut filmu s méně výraznými epizodními postavami...
P.S: Po filmu jsme měli menší diskusi, zda nebyla chyba překladu, když byla opilost "point twenty four" přeložena jako "2,4 promile". Nebyla. Američané to uvádějí v procentech. Gratulace překladatelovi.
A jednoho dne, když má jeho letadlo nečekaně vážnou poruchu, zachrání většinu lidí na palubě tím, že provede neuvěřitelný manévr - letí vzhůru nohama a pak přistane plachtěním na poli.
Nejnovější film Roberta Zemeckise ale není o letecké katastrofě, i když tato stojí za to, je natočena fantasticky (z hlediska trikového i dramatického) a krásně ukazuje, jak by se měl ve vypjaté situaci zachovat profesionál. K nouzovému přistání dojde někdy okolo 30. minuty a následující více než půldruhé hodiny se díváme na události, které ona katastrofa uvede do chodu.
A jsou to poměrně složité události.
To máte tak: V letadle bylo 102 lidí. Při nehodě zemřelo šest lidí (z toho dvě letušky) a mnoho se vážně zranilo. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby letadlo pilotoval někdo jiný, než Whip, zemřeli by úplně všichni (jak ukazují následné pokusy na simulátorech). Je nezvratným faktem, že Whip byl v době katastrofy pod vlivem několika návykových látek, a ještě po startu si na palubě přihýbal, takže byl značně opilý. Je možné, že kdyby nebyl opilý, všechno by proběhlo ještě trošku jinak, nenarazil by možná těsně před přistáním křídlem do věže kostela a možná by bylo o něco méně zraněných a mrtvých. Možná.
Nehoda se samozřejmě začne okamžitě vyšetřovat, přičemž se mi velice líbilo, že toto vyšetřování je ztvárněno velmi realisticky a nikoliv tak, jak se obvykle podobná vyšetřování ve filmech znázorňují. Všichni jsou profesionálové, všichni chápou, že Whip je celostátní hrdina, ale přece jen, "jsou tu jisté drobnosti, které se musí vysvětlit". Nikdo ve filmu není typický hollywoodský hajzl.
Whip pochopí, že jde do tuhého, když mu jeho kamarád sežena právníka-specialistu (Don Cheadle), který mu má pomoci, aby nedostal doživotí. Krevní vzorky, které mu byly po havárii odebrány, a které prokazují opilost, se podaří prohlásit za neplatné, ale jsou tu další komplikace...
Nezmínil jsem se ještě o všech základních zápletkách, jako je například Whipova nová známost z nemocnice, nebo jeho frajerský dealer (John Goodman). Film má vzácně komplikovaný příběh, který vzácně dobře drží pohromadě, a umožňuje skvělým hercům předvádět úžasné věci, takže Washingtonovi věříme, že Whip musí dělat velmi, velmi vážná rozhodnutí (jejichž konkrétní podobu vám zde nebudu spoilerovat). Rozhodně nejde jen o vyšetřování havárie a Whipovy viny. Jde o mnohem obecnější záležitosti lidského života, na což odkazuje i nepřeložitelný dvojsmyslný název ("Flight" znamená také "Útěk").
Znovu zdůrazňuji, že po prvních 30 nervydrásajících minutách jde především o konverzační film, a že od něj nemůžete očekávat mnoho humoru nebo zábavy. Je to jeden z "nejdospělejších" Zemeckisových filmů, s nejzajímavěji načrtnutou a nejkomplikovanější hlavní postavou.
Někomu by mohlo vadit, že po několika průběžných svěžích nehollywoodských odbočkách na zajímavé vedlejší koleje film skončí poměrně tradičně a předvídatelně, ale já s tím neměl problém. On to JE hollywoodský film. A hollywoodské filmy, které jsou trochu méně hollywoodské, ale přitom řemeslně bezchybné, mám rád. Možná bych se na Zemeckisově místě jen zamyslel, jestli by se nedalo bez větších problémů vystřihnout takových 15-20 méně výrazných minut filmu s méně výraznými epizodními postavami...
P.S: Po filmu jsme měli menší diskusi, zda nebyla chyba překladu, když byla opilost "point twenty four" přeložena jako "2,4 promile". Nebyla. Američané to uvádějí v procentech. Gratulace překladatelovi.
6.2.13
Nový chat: Sociální experiment o dvě generace napřed
Jak jste si asi už všimli, v pravém sloupci FFFILMu máte buď krásný nový chat (nebo krásný nový prázdný obdélník).
Základní informace, pokud se vám nechce moc číst:
Základní informace, pokud se vám nechce moc číst:
- Pokud nevíte co a jak, napište místo příspěvku otazník
- Pokud chcete chatovat přes celou obrazovku a prohlédnout si zpětně historii příspěvků, jděte na stránku fuxoft.cz/fffilm/ffchat/
- Budou pravděpodobně tři úrovně účastníků chatu:
- Po nahrání dostanete automaticky přiděleno náhodné jméno (které je černé)
- Po použití příkazu "/nick" máte modrou přezdívku. Není ale zaručena jeho unikátnost, klidně zde může bý současně dvacetkrát různý ZdenekTroska
- Ověření uživatelé budou mít červenou přezdívku (klikatelnou), která bude znamenat, že si u tohoto člověka můžete být jisti, kdo to je.
Ale detaily jsou ve hvězdách...
Tento chat IMHO po doladění přispěje k ještě většímu zkvalitnění diskusí na FFFILMu (pokud něco takového vůbec jde).
Tento chat IMHO po doladění přispěje k ještě většímu zkvalitnění diskusí na FFFILMu (pokud něco takového vůbec jde).
Jak přesně budou probíhat registrace "červených uživatelů", v tom zatím nemám úplně jasno, ale uvítám vaše návrhy.
Technické informace: Zatím je to samozřejmě beta a začal jsem na tom pracovat před čtyřmi dny. Naprogramované je to kompletně od nuly, bez použití jakýchkoliv frameworků (jejichž bezpečnostní díry tudíž nemůžete zneužívat), v jazycích Erlang (serverová část a komunikace mezi procesy) a Lua (logika chatu). Lue a Erlangu poměrně rozumím. Pak jsem k tomu potřeboval ještě nějaký Javascript a CSS (kterým skoro nerozumím a pomohli mi chytřejší lidé). Musím podotknout, že kombinace Erlang + Lua se mi osvědčila jako velmi zdařilé kombo, které umožňuje prasácky rychle "hackovat" nové featur v Lue, přičemž ty důležité serverové multitaskovací věci běží naprosto solidně (tedy aspoň "hodně solidně") v Erlangu. Pokud se mi to celé zhroutilo, mohla za to zatím vždycky ta Lua. I když je nalogovaných v chatu 100 lidí současně (tedy každá vložená zpráva se rozesílá 99 lidem), zátěž našeho laciného VPS serveru je pod jedním procentem a paměťová náročnost je pod 100 KB! Celkově z toho mám příjemný pocit, ale o tom možná někdy jindy.
Při této příležitosti bych chtěl podotknout, že Microsoft Explorer je zlo, při jeho odlaďování jsem strávil stejně času jako při všech (dvou) ostatních browserech dohromady, a stejně to nefunguje jak má.
Pokud chat jede, pak by mělo platit, že:
- Odezvy by měly být naprosto okamžité (zlomky sekund).
- Neměl by být problém při přecházení mezi stránkami FFFILMu (chat si pořád pamatuje, kdo jste).
- Mělo by fungovat i to, když jste ve více oknech současně (např. v jednom okně browseru máte ten chat přes celou obrazovku, ve druhém máte normální FFFILM).
Pokud mi napíšete jenom něco jako "V Exploreru mi to občas ignoruje příspěvky", tak s tím opravdu nemohu dělat vůbec nic, protože mám problém vůbec Explorer spustit, natož v něm něco složitě debugovat, bohužel. Pokud seženete někoho, kdo se vyzná v Exploreru, a poradí mi, jaké změny bych měl udělat v Javascriptu, aby to fungovalo radostněji, budu velmi rád. Totéž platí pro CSS, ve kterém jsem opravdu začátečník.
P.S: V tuto chvíli není server nijak příliš chráněn proti ZÁMĚRNÝM pokusům dělat problémy jemu a ostatním uživatelům. Takže vás prosím, abyste toho nezneužívali, protože v opačném případě ho budu muset vypnout do té doby, než ho pořádně nezabezpečím (což je asi dvakrát tolik práce, než ho naprogramovat).
P.P.S: Pokud někdo z vás chce mít svou přezdívku unikátní (červenou) a klikatelnou, ať mi pošle vybranou přezdívku a URL adresu... Samozřejmě takovým způsobem, abych mu mohl odpovědět a aby bylo prokazatelné, že jde opravdu o jeho web.
P.S: V tuto chvíli není server nijak příliš chráněn proti ZÁMĚRNÝM pokusům dělat problémy jemu a ostatním uživatelům. Takže vás prosím, abyste toho nezneužívali, protože v opačném případě ho budu muset vypnout do té doby, než ho pořádně nezabezpečím (což je asi dvakrát tolik práce, než ho naprogramovat).
P.P.S: Pokud někdo z vás chce mít svou přezdívku unikátní (červenou) a klikatelnou, ať mi pošle vybranou přezdívku a URL adresu... Samozřejmě takovým způsobem, abych mu mohl odpovědět a aby bylo prokazatelné, že jde opravdu o jeho web.
4.2.13
Recenze: Pevnost - 70%
Podněstří je takový zvláštní, nepříliš velký stát mezi Moldavskem a Ukrajinou s půl milionem obyvatel, který oficiálně není téměř nikým uznáván, a ve kterém se občas konají volby a referenda, ke komu se připojit (celkem zbytečně, protože ani ty skoro nikdo neuznává).
Dva mladí čeští filmaři se do země vydali v době, kdy se chystaly volby, které měly ukončit dvacetiletou vládu prezidenta Igor Smirnova, což je naprosto úžasný týpek - něco mezi Azamatem Bagatovem z Borata a stereotypním bondovským padouchem:
Smirnov má ve svých televizních projevech opravdu boží hlášky, kdy zdůrazňuje výhody "kontrolované demokracie", nutnost "nechat se chránit Ruskem" a podobně.
Tedy, nejsem si úplně jistý, jak to s tím Ruskem bylo, protože jinde jsem se zase dočetl, že Rusko bylo PROTI Smirnovovi, přestože Smirnov byl proti Moldavsku.
A to je trochu problém filmu: Tvůrci se nijak moc nesnaží podrobněji vysvětlit, jak složitá politická situace v zemi vládne, a předkládá nám pouze dva typy lidí: Disidenty-amatéry, kteří pseudointelektuálně filosofují o tom, že "toto je hrůza, musí se to změnit, poslední zvonění, nejsme jako oni", a zastánce současného režimu, kteří jsou natočeni a sestříháni tak, aby působili co nejvíce mentálně retardovaně. Funguje to, ale je to poměrně laciné a nejde to ani trochu do hloubky.
Není přitom pochyb, že situace v Podněstří je velmi složitá, a říká si o trochu hlubší analýzu. Například neustálé nářky na cenzuru a utlačování mi připadaly dost v rozporu s tím, že všichni mají internet. A skutečnost, že na jednoho obyvatele připadá přibližně jeden policista, se musí kladně odrážet na míře zločinnosti. Viz jeden z komentářů pod trailerem na YouTube:
Vzhledem ke krátké stopáži je škoda, že je velká část film věnována tomu, jak normálně žijí obyvatelé Podněstří - chodí na koupaliště, do lunaparku, na disco parníky... Nebýt podivné řeči, nepřipadalo by mi, že se tyto scény jakkoliv odlišují od toho, co se dělo v okrajových částech Prahy před 20 lety, nebo v pohraničním maloměstě před 10 lety. Ano, i tyto scény mají špetku jistého formanovského bezprostředního kouzla, ale místo nich mohlo být ve filmu mnohem víc materiálu o tom, jakými absurdnostmi je Podněstří unikátní - například nutností mít tři a více pasů, pokud chcete vycestovat ze země, neřku-li vrátit se zpět.
Ale možná tvůrcům křivdím a víc toho možná natočit nemohli, protože ve filmu je několikrát naznačováno, jak moc zdejším policistům vadí, když se někdo ohání kamerou. Chtělo to být trochu více investigativní!
Dva mladí čeští filmaři se do země vydali v době, kdy se chystaly volby, které měly ukončit dvacetiletou vládu prezidenta Igor Smirnova, což je naprosto úžasný týpek - něco mezi Azamatem Bagatovem z Borata a stereotypním bondovským padouchem:
Smirnov má ve svých televizních projevech opravdu boží hlášky, kdy zdůrazňuje výhody "kontrolované demokracie", nutnost "nechat se chránit Ruskem" a podobně.
Tedy, nejsem si úplně jistý, jak to s tím Ruskem bylo, protože jinde jsem se zase dočetl, že Rusko bylo PROTI Smirnovovi, přestože Smirnov byl proti Moldavsku.
A to je trochu problém filmu: Tvůrci se nijak moc nesnaží podrobněji vysvětlit, jak složitá politická situace v zemi vládne, a předkládá nám pouze dva typy lidí: Disidenty-amatéry, kteří pseudointelektuálně filosofují o tom, že "toto je hrůza, musí se to změnit, poslední zvonění, nejsme jako oni", a zastánce současného režimu, kteří jsou natočeni a sestříháni tak, aby působili co nejvíce mentálně retardovaně. Funguje to, ale je to poměrně laciné a nejde to ani trochu do hloubky.
Není přitom pochyb, že situace v Podněstří je velmi složitá, a říká si o trochu hlubší analýzu. Například neustálé nářky na cenzuru a utlačování mi připadaly dost v rozporu s tím, že všichni mají internet. A skutečnost, že na jednoho obyvatele připadá přibližně jeden policista, se musí kladně odrážet na míře zločinnosti. Viz jeden z komentářů pod trailerem na YouTube:
"Autor videa je debil, já žiju v Podněstří a nic z toho není pravda"
Vzhledem ke krátké stopáži je škoda, že je velká část film věnována tomu, jak normálně žijí obyvatelé Podněstří - chodí na koupaliště, do lunaparku, na disco parníky... Nebýt podivné řeči, nepřipadalo by mi, že se tyto scény jakkoliv odlišují od toho, co se dělo v okrajových částech Prahy před 20 lety, nebo v pohraničním maloměstě před 10 lety. Ano, i tyto scény mají špetku jistého formanovského bezprostředního kouzla, ale místo nich mohlo být ve filmu mnohem víc materiálu o tom, jakými absurdnostmi je Podněstří unikátní - například nutností mít tři a více pasů, pokud chcete vycestovat ze země, neřku-li vrátit se zpět.
Ale možná tvůrcům křivdím a víc toho možná natočit nemohli, protože ve filmu je několikrát naznačováno, jak moc zdejším policistům vadí, když se někdo ohání kamerou. Chtělo to být trochu více investigativní!
2.2.13
Recenze: Maniak [Maniac] - 80%
Všichni fanoušci Pána prstenů se jistě ptají: Co se stalo s Frodem poté, co se vrátil ze svých dobrodružství? Nyní se to konečně dozvíme: Přestěhoval se do Los Angeles, stal se z něj psychopat, začal zabíjet krásné ženy, skalpovat je, a jejich vlasy přimontovával na figuríny, se kterými si povídal! Tady vidíte, kam až sahá prokletí Prstenu...
Maniak má zápletku jako z nějakého béčkového hororu z minulých desetiletí. Však to také je remake filmu z roku 1980.
Nová verze Maniaka je především francouzský projekt, produkovaný a napsaný Alexandrem Ajou. Kupodivu jde o nejlepší film, na jakém kdy pracoval, možná proto, že ho režíroval pro mě naprosto neznámý Franck Khalfoun (to je ale boží jméno!).
Ohledně děje není moc co rozebírat: Frodo je psychopat, zabíjí ženské, a má jistá traumata, která se jen prohloubí, když se blíže seznámí s krásnou umělkyní, která potřebuje jeho figuríny.
Ale to zpracování, joj!
Především: Celý film, s výjimkou několika desítek sekund, je natočený z pohledu hlavního hrdiny! Může to znít jako trapný gimmick, ale funguje to výborně, protože nevidíme objektivní realitu, ale scény zabírané pokřivenou optikou (graficky i mentálně) psychopata. Takže občas vidíme věci, které se rozhodně nestaly, nebo rozhodně nevypadaly tak, jak je vidíme. Občas je kamera nervózně roztěkaná, občas naopak nepřirozeně hladce pluje prostorem. Z toho vyplývá, že celý film vůbec netušíme například to, kdo a jak po pachateli oněch vražd pátrá.
Teď vás možná napadá, proč je do hlavní role obsazen někdo tak relativně slavný jako Elijah Wood, když ho vlastně celý film nevidíme. Omyl, vidíme ho dost často v různých zrcadlech a jiných odrazových plochách, často vidíme jeho končetiny a jiné části těla, a skoro pořád slyšíme jeho psychopatický dech, případně samomluvu. Film je ale natočen tak dobře, že i v dlouhých scénách, kdy hlavního hrdinu vůbec nezahlédneme, máme pocit, že je ve scéně s námi, a není to příjemný pocit.
U toho bych se rád zastavil: Maniak byl po hodně dlouhé době thrillerem/slasherem/hororem, který na mne fungoval tak, jak bylo zamýšleno, tzn. nikoliv humorně/zábavně. Nebavil jsem se litry krve, nesmál jsem při skalpování, ale měl jsem skoro pořád plíživý pocit, že ten chlapík je fakt nebezpečný, nepředvídatelný, a každou chvíli se stane něco strašného. Film je sice dost brutální, ale čistě na litry krve rozhodně žádný rekord nepředstavuje. Funguje PSYCHOLOGICKY. Myslím, že naposled na mě podobně zafungoval Poslední dům nalevo, a to už jsou víc než tři roky!
Hodně pomáhá střih (ano, ve filmu je mnoho střihů, přestože je zabírán pořád stejnýma očima), zvukové efekty (bublinky koupelové pěny ve vaně!) a především soundtrack! Jeho autor je v titulcích uveden jen jako "Rob" (celé jméno Robin Coudert) a je to bizarní mix šlágrů z osmdesátých let (nebo jejich napodobenin, v tomto se neorientuji) a pseudoretro syntezátorů, používaných ne-úplně-normálním-trochu-ironickým způsobem. Samotný bych ten soundtrack asi nevydržel poslouchat, ale v kombinaci s pomalým tempem filmu a nočními záběry hnusných zákoutí Los Angeles vzniká velmi zajímavá atmosféra, připomínající například nedávný Drive. Jedna ukázka ze soundtracku:
To nejsou jen tak nějaké náhodné synťáky, s tou hudbou si musel autor velmi vyhrát a dává filmu úplně nový rozměr.
Je škoda, že ústřední zápletka je víceméně nezajímavá, a že nás nečeká nic jako zásadní odhalení nebo vygradování. Vlastně je celkem jedno, jak film skončí. V tomto případě ale není důležitý cíl, nýbrž cesta k němu.
Maniak je po dlouhé době nekompromisní, opravdu napínavý thriller, jehož režisér byl nejen řemeslný profesionál, ale dokázal své mírné artistní tendence zapojit do služeb psychoteroru a brutálních scén (tedy něco, co jsem marně hledal třeba v Pietě).
A ještě jeden film mi Maniak připomněl: Má podobně temnou snovou atmosféru, jako měl Stud, ale jeho hrdina má ještě o trochu závažnější problém.
Opravdu vám tenhle film doporučuji, je to příjemné překvapení a něco zásadně jiného, než jen další tuctový vraždící psychopat.
Maniak má zápletku jako z nějakého béčkového hororu z minulých desetiletí. Však to také je remake filmu z roku 1980.
Nová verze Maniaka je především francouzský projekt, produkovaný a napsaný Alexandrem Ajou. Kupodivu jde o nejlepší film, na jakém kdy pracoval, možná proto, že ho režíroval pro mě naprosto neznámý Franck Khalfoun (to je ale boží jméno!).
Ohledně děje není moc co rozebírat: Frodo je psychopat, zabíjí ženské, a má jistá traumata, která se jen prohloubí, když se blíže seznámí s krásnou umělkyní, která potřebuje jeho figuríny.
Ale to zpracování, joj!
Především: Celý film, s výjimkou několika desítek sekund, je natočený z pohledu hlavního hrdiny! Může to znít jako trapný gimmick, ale funguje to výborně, protože nevidíme objektivní realitu, ale scény zabírané pokřivenou optikou (graficky i mentálně) psychopata. Takže občas vidíme věci, které se rozhodně nestaly, nebo rozhodně nevypadaly tak, jak je vidíme. Občas je kamera nervózně roztěkaná, občas naopak nepřirozeně hladce pluje prostorem. Z toho vyplývá, že celý film vůbec netušíme například to, kdo a jak po pachateli oněch vražd pátrá.
Teď vás možná napadá, proč je do hlavní role obsazen někdo tak relativně slavný jako Elijah Wood, když ho vlastně celý film nevidíme. Omyl, vidíme ho dost často v různých zrcadlech a jiných odrazových plochách, často vidíme jeho končetiny a jiné části těla, a skoro pořád slyšíme jeho psychopatický dech, případně samomluvu. Film je ale natočen tak dobře, že i v dlouhých scénách, kdy hlavního hrdinu vůbec nezahlédneme, máme pocit, že je ve scéně s námi, a není to příjemný pocit.
Milášek!
U toho bych se rád zastavil: Maniak byl po hodně dlouhé době thrillerem/slasherem/hororem, který na mne fungoval tak, jak bylo zamýšleno, tzn. nikoliv humorně/zábavně. Nebavil jsem se litry krve, nesmál jsem při skalpování, ale měl jsem skoro pořád plíživý pocit, že ten chlapík je fakt nebezpečný, nepředvídatelný, a každou chvíli se stane něco strašného. Film je sice dost brutální, ale čistě na litry krve rozhodně žádný rekord nepředstavuje. Funguje PSYCHOLOGICKY. Myslím, že naposled na mě podobně zafungoval Poslední dům nalevo, a to už jsou víc než tři roky!
Hodně pomáhá střih (ano, ve filmu je mnoho střihů, přestože je zabírán pořád stejnýma očima), zvukové efekty (bublinky koupelové pěny ve vaně!) a především soundtrack! Jeho autor je v titulcích uveden jen jako "Rob" (celé jméno Robin Coudert) a je to bizarní mix šlágrů z osmdesátých let (nebo jejich napodobenin, v tomto se neorientuji) a pseudoretro syntezátorů, používaných ne-úplně-normálním-trochu-ironickým způsobem. Samotný bych ten soundtrack asi nevydržel poslouchat, ale v kombinaci s pomalým tempem filmu a nočními záběry hnusných zákoutí Los Angeles vzniká velmi zajímavá atmosféra, připomínající například nedávný Drive. Jedna ukázka ze soundtracku:
To nejsou jen tak nějaké náhodné synťáky, s tou hudbou si musel autor velmi vyhrát a dává filmu úplně nový rozměr.
Je škoda, že ústřední zápletka je víceméně nezajímavá, a že nás nečeká nic jako zásadní odhalení nebo vygradování. Vlastně je celkem jedno, jak film skončí. V tomto případě ale není důležitý cíl, nýbrž cesta k němu.
Maniak je po dlouhé době nekompromisní, opravdu napínavý thriller, jehož režisér byl nejen řemeslný profesionál, ale dokázal své mírné artistní tendence zapojit do služeb psychoteroru a brutálních scén (tedy něco, co jsem marně hledal třeba v Pietě).
A ještě jeden film mi Maniak připomněl: Má podobně temnou snovou atmosféru, jako měl Stud, ale jeho hrdina má ještě o trochu závažnější problém.
Opravdu vám tenhle film doporučuji, je to příjemné překvapení a něco zásadně jiného, než jen další tuctový vraždící psychopat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)