Recenze: Rumový deník [The Rum Diary] - 40%

Johnny Depp v hlavní roli další adaptace z chorého mozku svého oblíbence Huntera S. Thompsona.



Hunter S. Thompson byl legendární člověk, který hodně chlastal, fetoval, hulil, a psal. Podle jeho vzpomínek vznikl například film Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas. Rumový deník je něco velmi podobného, ale je to hůř natočené a nudnější. Pokud vám Thompsonovo jméno nic neříká, pravděpodobně nemá smysl na tento film chodit.

Když Thompson sepsal svou stejnojmennou knihu, byl už poměrně dost mimo. Film rozhodně je také dost mimo a pokud se v něm něco děje, je to povětšinou velmi absurdní:

• X: "Tohle je super droga, dávají ji dokonce i komunistům"
• Y: "Kdo ji dává komunistům?"
• X: "FBI!"
• Y: "Proč dává FBI drogu komunistům?"
• X: "To už po mně chceš moc."

(A to je jeden z těch lepších vtipů celého filmu.)

Celkově dává těch 110 minut výrazně menší smysl, než trailer, který vidíte nahoře. Hrdina i většina ostatních jsou neustále ožralí / zhulení a buď dělají šílené věci, nebo si představují, že je vidí. Je v tom zapletené něco jako zápletka se zlými podnikateli a pomstou redaktorů zkrachovalého časopisu, ale je to něco tak nesmyslného, že pro dobro tvůrců doufám, že to měla být jen další psychedelická vize vypravěče.

Johnny Depp snad ani neumí být ve filmu špatný, ale tady se pouze vyjeveně tváří a podává o dost horší výkon než v Rangovi.

Na další (Aaron Eckhardt, Giovanni Ribisi) je skoro smutné se koukat. Protože se evidentně snaží se svými rolemi něco zajímavého udělat, ale není co.

Pokud jste knihu četli, možná vás filmu mírně zaujme jako pohyblivá ilustrace některých jejich pasáží...

Soundtrack z Brazílie

Soundtack pro dnešní noc: Něco z historických análů. Hudba Jerryho Goldsmithe k filmu hoši z Brazílie (1978). Začíná to jako rozverný valčíček, ale NĚCO s tou harmonií není úplně v pořádku...



Pokud si zjistíte, o čem film je, oceníte Goldsmithovu genialitu...

Recenze: Šťastný nový rok [New Year's Eve] - 40%

Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů. I na Silvestra...



Mohl bych si podstatě ulehčit práci a napsat, že nejnovější film Garryho Marshalla je úplně totéž jako jeho poslední film, Na Sv. Valentýna.

Opravdu.

I kdybych nevěděl, že film natočil tentýž režisér, po pár minutách by mě muselo trknout, že jde o jeho přesnou kopii, která je úplně stejně předvídatelná a úplně stejně nezajímavá. Jen místo spojujícího tématu "dodávka valentýnských kytek a/nebo blahopřání" tu máme téma "úspěšná realizace novoroční oslavy v centru New Yorku", včetně spouštění slavné koule a koncertu Jona Bon Joviho, to vše v nechutné komercializaci (neustálé záběry mj. na "Nivea", "Philips" a plakáty na nového Sherlocka Holmese).

I tentokrát nás čeká totálně hvězdné obsazení: Jessica Bielová, Robert De Niro, Hilary Swanková, Chris "Ludacris" Bridges, Carla Guginová, Zac Efron, Ashton Kutcher, Til Schweiger, Jon Bon Jovi, Michelle Pfeifferová, Sarah Jessica Parkerová, Halle Berryová, Katherine Heiglová, Josh Duhamel, Lea Michele (z "Glee"), Abigail Breslinová (ta holčička z Little Miss Sunshine). A k tomu ještě camea: Penny Marshallová, Matthew Broderick, James Belushi, Ryan Seacrest, Hector Elizondo a starosta Bloomberg...

I tentokrát jsou osudy jednotlivých postav (a dvojic) tak strašně banální, že je to až k neuvěření, přičemž některé z nich jsou ve filmu tak málo, že nemají žádný konkrétnější osud, než "Toto je hodný policajt. Je černoch." (Ludacris). Pokud vezmeme v úvahu, že na jednu romantickou historku máme přibližně 15 minut, a pořád mezi nimi skáčeme, muselo vyžadovat značný antitalent, že jsou všechny strašně nudné, protože většinou od první minuty víme, jak to po dalších čtrnácti minutách dopadne (jenomže na tu patnáctou minutu musíme čekat 100 minut).

Vypadá to spíš jako (trochu strašidelná) výkladní skříň plná krásných dam a pánů, kteří všichni vypadají trochu plasticky a nepřirozeně, s trochu moc bílými zuby. Na ty zuby má Marshall asi nějakou fixaci, protože z jejich záře úplně přechází zrak a když je ve filmu vtip, založený na tom, že si hrdinka zamatlá zuby čokoládou, o sekundu později je v dalším záběru zase má jako vyleštěné.

Pokud chcete na Vánoce vidět něco romantického, tohle není to pravé.

P.S: Ta starší dáma, co jede s Joshem Duhamelem v karavanu, mluví v originále Lisu Simpsonovou.

P.P.S: Irena Hejdová si myslela, že Sarah Jessica Parkerová je Jennifer Anistonová. Tím urazila Jennifer Anistonovou i všechny koně.

P.P.P.S: Ani jeden z nás celý film nepoznal Michelle Pfeifferovou, která už definitivně není sex symbol (což není nijak divné, je jí 53) a když ji z čisté lásky sbalí Zac Efron (24), je to opravdu trochu... zvláštní.

Recenze: Love [Lóve] - 70%

Maťo a Tomáš žijí v Bratislavě a živí se vykrádáním a kradením aut. Mezitím hulí a paří na PS3 a v nočních klubech. Maťo se náhodou seznámí se studentkou Veronikou a vypadá to, že mezi nimi půjde o něco víc než o souložení, takže by rád přestal s kriminalitou. Což se nelíbí Tomášovi, který potřebuje ještě nějaké ty love vydělat.



Přiznávám, že když jsem uviděl trailer a plakát tohoto slovensko-českého filmu (Češi ho koprodukovali a stříhali), těšil jsem se, jak se budu v kině skvěle bavit (úplně jiným způsobem než tvůrci zamýšleli):

Nicméně, k mému převelkému překvapení, jsem se bavil skoro přesně tak, jak tvůrci zamýšleli.

Scenárista a režisér Jakub Kroner je 24 let starý. Když mu bylo 22 let, debutoval filmem Bratislavafilm, který stál nula peněz. Love stálo o něco víc a Kronerovi se podařilo z těch peněz vytěžit maximum. Možná ještě víc než maximum.

Aby nedošlo k mýlce: Love není a nemá být depresivní sonda do života dnešní mládeže (jako třeba Poupata). Love má být cool zábavný film pro dnešní mládež ve věku 15-25 let, jehož hrdinové jsou gangsta, vyznávají filosofii GANJA & RAP & KUNDY & NO_RESPECT_AUTORITY YEAH a přesto jsou nám víceméně sympatičtí.

Poslední ucházející české filmy tohoto pokleslého žánru vznikly ještě za minulého režimu: Discopříběh nebo Láska z pasáže (místo GANJA & RAP & KUNDY v nich tehdy samozřejmě byly MARLBORA & MICHAL_DAVID & NAHÁ_BRADAVKA, ale paralela je jasná). V následujících letech následovalo několik špatných filmů tohoto žánru, jako například Snowboarďáci nebo Gympl, ale moc jich nevzniklo. Neviděl jsem za posledních 20 let žádný, jehož hrdinové by mi nebyli k smíchu a nechtěl bych je výchovně propleskat / zkopat.

Love zcela překvapivě takové hrdiny má. Permanentně hulí, krádeže jsou pro ně zcela normální způsob obživy, místo sloves říkají "jebať" a místo podstatných jmen "kokot", a přitom JSOU COOL skoro jako pořádní niggaz z bostonského předměstí. Nevím jestli to dělá ta slovenština (film je v původním znění bez titulků), nebo jsou herci a režisér (všichni okolo 25 let) opravdu tak geniální, ale docela dobře jsem si dokázal představit, jak si mladí diváci promítají sami sebe do těchto mladých hrdinů, kteří jsou o něco pohlednější a víc cool než oni, ale přitom jsou jim blízcí. Kdybych například měl děti v patřičném věku, neměl bych problém poslat je na Love (na rozdíl od Snowboarďáků nebo Gymplu). I rodokapsový šokující zvrat a závěřečný trest / vykoupení fungují velmi dobře, v rámci tohoto žánru a mohl bych pak následně s ratolestmi konstruktivně probrat problematiku "proč není nejlepší nápad dělat ozbrojená loupežná přepadení".

Zcela současný je také přístup, kdy se při počínající zamilovanosti hrdiny a hrdinky režisér vůbec nezabývá tím, zda, jak často a v jakých pozicích spolu souloží, protože soulož je dneska samozřejmá. Důležitější jsou ty výjimečné okamžiky, kdy si něco řeknou nebo se pohladí po tváři. (Jeden z okamžiků, kdy film přestal fungovat, nastal ke konci, kdy najednou uvidíme explicitní soulož. Ale bradavky jsou zřejmě v těchto filmech nutností a není před nimi úniku.)

Scénář má samozřejmě spoustu logických děr (především policejně / kriminologických), ale funguje v něm to hlavní: Spousta malých okamžiků, kdy někdo hodí nějaký přesně správný pohled a přesně správným tónem hlasu něco ucedí. Konkrétně si vzpomínám třeba na scénu, kdy hoch odchází v noci z dívčího internátu a rozespalá ožralá osouložená slečna na něj volá "Kam ideš? Milujem ťa!" tím přesně správným tónem, který je mírně přehnaný, aby byl vtipný, ale je v něm hodně pravdy. Tohle v naprosté většině českých filmů prostě není.

Takových momentů jsou ve filmu tuny a byly pro mě mnohem důležitější než skutečnost, že se občas divoce videoklipově stříhá a občas jezdí v nějakém superautě.

P.S: 23letá slečna, která byla na filmu se mnou, se divila, když jsem se zmínil o bratislavských exteriérech. Myslela si totiž, že se film odehrával v nějakém menším slovenském městě "Petrželka". Je pravda, že diváci, kteří nepamatují Československo a pravidelná slovenská vysílání ze Slovenska, budou mít občas zkomplikované chápání některých drobností a jazyka, ale myslím, že nejde o nic kritického.

Zdeněk Kubík nebere drogy!

Protože prvních pár dnů dobrovolných finančních darů probíhá celkem úspěšně (aniž bych to chtěl zakřiknout), přináším vám velmi speciální dvacetiminutový rozhovor se Zdeňkem Kubíkem, podle jehož životních osudů vznikl film Czech Made Man a který byl koproducentem (neboli oficiálně "šedou eminencí") nedávných Hranařů.

Jestli na někoho sedne označení "Hranař", tak právě na něj. Klikněte na šipku a posuďte sami:

Pokud nevidíte audio přehrávač, můžete si stáhnout MP3.

Pokud vás zajímá ten v rozhovoru zmiňovaný původní scénář k Hranařům, můžete si ho stáhnout zde.

KUKY SE VRACÍ se vrací

Dnes proběhl křest knihy Aleny Prokopové s názvem "Příběh filmu Kuky se vrací", který pokládám za poněkud nešťastně zvolený. Není to totiž pohádkový příběh o plyšákovi, který se přes všechna protivenství dostane domů (tj. děj filmu), nýbrž publikace, dokumentující zrod, natáčení a postprodukci filmu.



Jsou v ní dost zajímavé věci o vzniku filmu (bez ohledu na to, jak se vám samotný film líbil). Od prvních scenáristických nápadů až po postprodukční triky, nahrávání dialogů a distribuci. Spousta pracovních kreseb a fotek. Nechybí ani hezky autentické okamžiky ryzího zoufalství, jak se na velký filmový projekt sluší.

Recenze: (Švédští) Muži, kteří nenávidí ženy [Män som hatar kvinnor] - 80%

Abyste v tom neměli zmatek: Toto je recenze švédského filmu z roku 2009 (nyní na DVD, takže je to vlastně už retro recenze?), na který jsem se teprve nyní podíval, protože mi při kinopremiéře nešťastnou náhodou utekl a chtěl jsem mít srovnání, než budu recenzovat americkou filmovou verzi téže knihy. Recenzi Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy (na kterou je zatím embargo) najdete zde na FFFILMu za pár dní. V tomto článku tedy nic srovnávat nebudu, ale nemám to jednoduché, protože jsem dřív viděl americkou verzi než švédskou...



A navíc jsem samozřejmě nečetl knižní předlohu, čímž se připravuji o další možnosti srovnání. Nicméně:

Mikael Blomkvist je švédský novinář v pozdně středních letech, který je najat starým milionářem, aby se nastěhoval na několik měsíců do chatky na jeho zasněženém ostrově a zde se pokusil přijít na kloub tomu, kdo zabil před 40 lety jeho dceru příbuznou (která oficiálně "zmizela" a země se po ní slehla). Podezřelí jsou prakticky všichni žijící členové milionářovy rozvětvené rodiny (z nichž většina žije také na tom ostrově). Ve Stockholmu mezitím 24letá punkerka a hackerka Lisbeth Salanderová (která vypadá jako něco mezi spisovatelkou Petrou Soukupovou a bloggerkou White Kate) šmejdí na dálku v Mikaelově počítači (protože právě ona dostala za úkol ho prověřit před jeho "úkolem"), nachází stopy kterých si Mikael nevšiml a začíná s ním spolupracovat.

Detektivní dvojice "stárnoucí mírně obtloustlý novinář plus nepřizpůsobivá anarcho-punkerka" je poměrně originální (i když se dají dohromady až v polovině velmi dlouhého filmu). Zatímco Mikael se permanentně tváří jako kdyby mu poněkud uletěly včely (aniž by byl hloupý nebo málo důvtipný), Lisbeth nejdřív jedná a pak přemýšlí (přesněji řečeno, přemýšlí tak rychle, že to vypadá jako kdyby nejdřív jednala a až pak přemýšlela). Celá zápletka a struktura filmu přitom není ani zdaleka tak praštěná a absurdní jako jiná nedávná severská kriminálka, Lovci hlav (dokonce i ty hackerské elementy v něm mají celkem hlavu a patu). Muži mají mnohem blíže k tradičním detektivkám, jaké psávali Arthur Conan Doyle nebo Edgar Allan Poe. Ale protože máme 21. století, musí tam být také temný odkaz minulosti a posmrtné zohavování (vlastně, zpět, to je už ve "Vraždách v ulici Morgue").

Adaptace je provedena zdařile (pokud mohu soudit bez znalosti knihy), protože děj filmu dává slušný logický smysl, v postavách se neztrácíme a i při délce přes dvě hodiny to není nudné. Plusem je také to, že pro Čecha jsou téměř všichni herci naprosto neznámí, takže netušíme, která postava se bude vyvíjet a která záhy umře.

Co se týče filmařského řemesla (kamera, hudba, střih), jde o slušnou imitaci polonezávislých méněrozpočtových hollywoodských kriminálek. Opět zde hraje svou roli relativita hodnocení. Kdyby tento film vznikl v České republice (čemuž teoreticky nic nebrání), budou ho všichni (včetně mě) vyzdvihovat jako naprostý zázrak a vrcholné porevoluční dílo. Pokud by vznikl v USA, budou všichni upozorňovat, že "to sice ujde, ale na Obvyklé podezřelé nebo Gone Baby Gone to nemá".

P.S: Pokud jste stejně jako já byli poněkud zmateni tím, že kniha (a film), který se v USA jmenuje "The Girl With The Dragon Tattoo", se u nás jmenuje "Muži, kteří nenávidí ženy", pak vězte, že "ti blbí" jsou Američani, kteří se neodvážili vydat původní knihu pod doslovným překladem původního svédského názvu a vymysleli si jiný, zřejmě aby se jim nebouřily feministky nebo Justin Bieber...

Retro Recenze: Malý krámek hrůz [Little Shop of Horrors] - 90%

Malý krámek hrůz (u nás v kinech nikdy neuvedený) je roztomilý retro muzikál z roku 1986 o obří lidožravé (a zpívající) kytce. "Retro" v tom smyslu, že je záměrně natočen jako filmy z 50. - 60. let.



Než se ale dostaneme k tomuto filmu, zastavme se u jeho dvou předchůdců:

Film se stejným názvem (tj. Little Shop of Horrors) natočil už v roce 1960 Roger Corman, údajně jako důsledek sázky, že natočí celovečerní film za dva dny. Což se mu povedlo, ale film podle toho vypadá. Mladý zaměstnanec květinářství se v něm seznámí s masožravou mluvící kytkou a ta mu slíbí slávu a úspěch za přísun čerstvého (lidského) masa. Ostatně, můžete se na film hned sami podívat, protože je v plné verzi (legálně) k dispozici na YouTube. Ale je dost k nepřežití, protože rozhodně není dobrý, ale přitom ani tak strašný, aby byl zábavný. Doporučuji vaší pozornosti tehdy zcela neznámého mladého Jacka Nicholsona v roličce masochistického pacienta u zubaře.

Cormanův film sice měl záblesky záměrného humoru, ale ani jako komedie moc nefungoval.

Komedií byl až stejnojmenný divadelní muzikál Alana Menkena a Howarda Ashmana, který byl poprvé uveden v roce 1982 a děj filmu značně přepracoval, byť zachoval moho původních elementů (mluvící kytka, zubař, masochista). Tento divadelní muzikál se v USA dodnes těší slušné popularitě a je pravidelně inscenován například různými středními školami, což ho rozkošně vrací k jeho béčkovým kořenům.

Čímž se konečně dostáváme k celovečernímu film z roku 1986, který je adaptací tohoto muzikálu (t.j. jde o podobný proces Film -> Divadlo -> Film jako u Producentů) a funguje na několika různých úrovních:

Především je to opravdu kvalitní muzikál, co se týče hudby (Menken) i velmi nápaditých textů (Ashman). Pokud vám jsou jména Ashman a Menken povědomá, tak vězte, že právě díky Little Shop of Horrors si jich tehdy všiml Disney a nabídl jim skládání písniček pro Malou mořskou vílu. Čímž začala jejich mnohaletá hegemonie v kategoriích "Nejlepší píseň" a "Nejlepší hudba" všech myslitelných filmových cen (později zredukovaná na hegemonii Alana Menekena, když Ashman zemřel na AIDS). Především kvůli nim byla na Oscarech filmová hudba znovu rozdělena na kategorie "drama" a "komedie nebo muzikál", protože jinak by si nikdo jiný než Menken neškrtl. A jen díky Menkenovi si dnes můžeme připomenout jak umí Batman zpívat.

Dále má Little Shop of Horrors opravdu snové obsazení. Hlavního hrdinu hraje (a zpívá) Rick Moranis, jeho milou Ellen Greeneová (která ji hrála v divadelní verzi, s neuvěřitelným hlasovým rozsahem) a kytku mluví a zpívá nedávno zesnulý Levi Stubbs ze skupiny Four Tops. V dalších rolích se objevují největší tehdejší komediální esa, viz nová verze té scény s masochistou a zubařem.

Kromě toho má film krásnou stylizaci do 50.-60. let a muzikálů tehdejší doby, spočívající např. v pestrobarevnosti kostýmů a v tom, že všechny jeho exteriéry záměrně vypadají jako kulisy (a jsou to kulisy).

No a všechno to funguje samozřejmě také díky režisérovi, kterým je Frank Oz. Tomu bych měl asi časem věnovat samostatný článek, ale vězte, že má jednak na svém kontě spoustu komedií (z nichž spousta u nás bohužel nikdy nešla) a jednak má zkušenosti s loutkami, neboť jako blízký spolupracovník Jima Hensona mnohé slavné vodil a mluvil. Mimo jiné Slečnu Piggy a Yodu. Ano, ten samý člověk mluví Slečnu Piggy a Yodu. A v tomhle filmu měl opravdu tunu dobrých nápadů, včetně některých, které jsme viděli později jinde:

(Tím rozhodně nechci naznačovat, že Svěrák musí nutně být zloděj nápadů - jen že rozhodně nebyl první, koho tohle napadlo)

Frank Oz totiž - kromě toho že velmi precizně všechny režíroval na přesné hranici muzikálu a parodie na muzikál - vymyslel jak dát život opravdu hlavnímu hrdinovi, tj. masožravé, mluvící, zpívající a celkově velmi živé kytce, která v průběhu filmu roste, až dosáhne velikosti několika metrů.

Až se budete na film koukat (což byste rozhodně měli, jak už jste asi pochopili), všímejte si, jak hbitě a elegantně se kytka hýbe, i když má metr a později zaplňuje celou velkou místnost. Až po několikerém sledování mi došlo, že v naprosté většině filmu kytka není ani CGI (které tehdy neexistovalo) ani žádný optický trik (jako zadní projekce, animace apod), ale obrovská loutka, kterou muselo vodit několik dobře ukrytých lidí. To ale stále nevysvětlovalo scény, ve kterých se její dvoumetrový "květ" hýbe tak svižně, že by ho museli ovládat nějakou extra silnou hydraulikou a při nejmenší chybě loutkoherce by zabil okolostojící živé herce. Trik spočívá (kromě velmi šikovného střihu) ve skutečnosti, že akčnější záběry a songy jsou natáčeny zpomalenou kamerou a pak puštěny normální rychlostí, takže jsou vlastně zrychlené a živí herci při jejich natáčení museli zpívat a hrát několikanásobně zpomaleně. Když to víte a ty herce velmi pozorně sledujete, občas si všimnete, že jejich pohyby jsou trochu divné. Ale i tak, klobouk dolů. Takhle se dělají kvalitní nápadité triky. Viz Macourek s Vorlíčkem nebo Brdečka s Lipským (jejichž Adéla ještě nevečeřela vznikla před muzikálem, ale po původním černobílém filmu).

Jako by to všechno nestačilo na výjimečný film, s Little Shop Of Horrors se pojí také neuvěřitelná historie nejdražšího alternativního konce, který neuvidíte. Předpokládám, že vás nepřekvapí odhalení, že film končí happyendem, jako každá správná muzikálová romantická komedie. Původně natočený film ale obsahoval dlouhou závěrečnou scénu, kdy kytka sežere všechny hlavní postavy, pak celý New York a v posledním záběru obepíná Sochu svobody. To diváky na testovacích projekcích natolik rozhodilo, že byl narychlo natočen šťastný konec, který ve filmu je. Původní konec, včetně pětiminutového trikově náročného masakru je k vidění na YouTube v podobě černobílých nehotových záběrů (nekoukat dokud neuvidíte celou původní verzi!). Warner Bros. chtěli konec zrekonstruovat, ale původní negativy byly bohužel zničeny při požáru skladu. Působivá tečka za osudem tohoto výjimečného (u nás zcela neznámého) filmu.

P.S: V naší televizi šel tento film kdysi pozdě v noci s českým dabingem, který byl vynikající (režie Olga Wallo) a písničky byly otitulkované. Jinak samozřejmě originální znění je originální znění, ale velmi výrazně doporučuji aspoň anglické titulky, protože texty písní jsou naprosto zásadní pro děj a jsou občas velmi kulometné a sofistikovaně vtipné.

8465 Kč za 24 hodin: Kdo z vás to má?

Ano, 8465 Kč.

Tolik jste poslali (po odečtení PayPal poplatků a před zdaněním) za prvních 24 hodin po výzvě na účet a kartami na další provoz FFFILMu.

Sponozorovalo celkem 35 lidí a organizací (25 bankovním převodem, 10 kartou nebo PayPalem), přičemž nejmenší příspěvěk byl 20 Kč a nejvyšší 2000 Kč (od dárce, který si nepřeje být jmenován). Nejštědřejším korporátním sponzorem byla firma Eltea.cz, která poslala 1000 Kč. Průměrná částka na jednoho sponzora byla 242 Kč a cca polovina sponzorských částek měla hodnotu 100 Kč.

Rozhodně vám nechci naznačovat, kolik je podle mě "správná hodnota příspěvku", protože když dva lidi pokládají stejný článek za "úplně super", každý z nich tu hodnotu "úplně super" převede na peněžní hodnotu zcela jinak, podle toho jestli je student nebo Babiš.

!!! VŠEM VELMI DĚKUJI A JSEM TÉMĚŘ SLUNÍČKOVĚ DOJAT !!!

A nyní zpět na zem... 8465 Kč za jeden den je výborný výsledek. 8465 Kč za týden je o něco slabší výsledek a  8465 za měsíc ještě slabší, i když je to pořád podstatně víc než nula... Podobná částka jako 8465 Kč za jeden den se s největší pravděpodobností už nikdy nebude opakovat.

Klíčová otázka je, jak rychle nyní bude přisun peněz klesat a na jaké hladině se ustálí. To se uvidí nejdříve za několik týdnů, zda pokles bude o 90 procent nebo o 99,9 procenta...

Na Google+ se po mém postu rozvinula celkem obsáhlá diskuse, ve které mě překvapivé množství lidí upozornilo, že nechtějí zadávat své bance trvalý příkaz, ale chtěli by být 1x měsíčně upozorňováni, že mají zaplatit za FFFILM. To mě trochu překvapilo.

Mohl bych naprogramovat něco, co bude jednou měsíčně rozesílat e-maily lidem, kteří si o to řeknou, ale vyžadovalo by to implementaci nějakého ověřovacího mechanismu, rozpoznávání když si adresát zruší schránku, limitování zátěže poštovních serverů abych nebyl označen za spammera a řešení dalších otravných (i když řešitelných) technických problémů.

To je opravdu tak těžké, založit si opakovanou událost s e-mailovým upozorněním ve svém Google kalendáři? Nebo si udělat alert ve svém mobilu? Nebo použít www.memotome.com? Nebo vždy po zaplacení poslat e-mail s textem "Zaplatit FFFILM!" na adresu 1month@followupthen.com (a on se vám po měsící automaticky připomene)? Vždyť těch možností jsou doslova desítky...

Rozhodně nechci, aby při návštěvě FFFILMu řadovým čtenářům vyskakovalo nějaké upozorňovací okno, nebo aby každá stránka měla v záhlaví prosbu o zaplacení. Většina návštěvníků (co si budeme nalhávat, dokonce valná většina) platit nikdy nebude, a takováto "vylepšení" by pouze štvala jak je, tak ty, kteří sami od sebe platí. A pokud bychom se měli bavit o systému, který rozpozná sponzora a jemu ty popupy neukáže, tak to je opět něco mimo moje současné technické možnosti. Jako všeobecně únosný a relativně málo otravný mi připadá ten banner, který zůstane v pravém sloupci stránky. To, co teď dělá Wikipedie, mi přijde až přehnané.

Takže ještě jednou děkuji a přísahám, že články jako je tento se zde nadále  budou objevovat jen opravdu výjimečně. Má tady přece jít o filmy, ne? Takže jdu něco psát...

P.S: Pod tímto článkem JE povolena diskuse. Ta výše zmiňovaná předešlá diskuse se nachází zde.


P.P.S: Kolik z vás by zajímal Google Hangout nebo jiný online chat se mnou, a v jaký den v týdnu a hodinu?

Recenze: Velká vánoční jízda [Arthur Christmas] - 90%

Santa existuje! Ale není to jedna nesmrtelná osoba, nýbrž dědičný titul, který si už po 20 generací předává rodina, žijící na severním pólu, a disponující tajnou základnou, odkud expeduje vánoční dárky za pomoci nejmodernější techniky.



Aktuální Santa už má nejlepší léta za sebou, začíná tak trochu senilnět a uvažuje o tom, že co nevidět předá celý podnik jednomu ze svých dvou synů (Santové žijí o něco déle než lidi, běžně přes 100 let). A není to moc těžké rozhodování, protože zatímco starší syn Steve už teď celému podniku de facto velí a vyzná se v technice, které taťka nerozumí, mladší Arthur je spíš takový trumbera, který byl odklizen na řadovou pozici poštovního agenta, aby zase něco nezvoral. No a kromě toho do rodiny patří ještě paní Santová a dědeček Santa, který už má senilitu pořádně rozvinutou a když je zrovna při smyslech, tak nadává na dnešní techniku a láskyplně vzpomíná, že "za mých časů jsem lítal na dvoumístných saních a osobně lezl do komínů a vždycky jsem to zvládl bez problémů, akorát v roce 1913 se můj elf strašně ožral a spadl do Ženevského jezera", nebo tak nějak podobně.

Fun Fact: V původním znění došlo k zajímavé situaci, kdy herec, mluvící dědečka (Bill Nighy), je stejně starý jako herec mluvící jeho syna (Jim Broadbent), a pouze o deset let starší než herec, mluvící jeho vnuka (Hugh Laurie). Arthura mluví James McAvoy, z čehož vyplývá, že Santovi-Christmasovi jsou zřejmě Britové.

Krátce poté, co jsou nám představeni hrdinové a jejich utajený svět, začíná zápletka: Všechny dárky jsou rozneseny, až na jeden! Malá holčička z Anglie nedostala omylem svoje kolo. Steve "logicky" přesvědčí Santu, že to jedno dítě v celém tom úspěšném megaprocesu nic neznamená, ale Arthur se s tím nehodlá spokojit a spolu s dědou se ve starých saních tajně vydávají nedopatření napravit, dřív než vyjde slunce (ve většině Santoidního světa děti nacházejí dárky pod stromkem ráno 25. prosince).

Rozjezd filmu je úžasný. Rodina Santových je nám představena jako víceméně normálně fungující, standardní rodina (nikdo z ní není nic jako prvoplánovitý padouch, včetně Stevea), která se od ostatních odlišuje jen tím, že každý rok musí provozovat přísně utajenou megaoperaci za pomoci armády elfů. Při realizaci operace a pohledu do jejího zákulisí se samozřejmě dočkéme obrovské spousty vtipů, ale přitom si film neustále udržuje jakýsi glanc, eleganci a stopu logiky kterou se to všechno řídí. Rozehrávka, dynamika v rodině a celý ten šílený podnik mi dost připomínal Hračky Barryho Levinsona.

Další děj už obdahuje méně vyložených překvapení a je celkem předvídatelný. Ale i pak je celý film pohodový (i pří šílených akčních scénách) a i když jde do tuhého, nikdy se v něm neobjeví vyloženě záporná postava. Prostě je celý plný (nejen vánoční) pohody a je na něm dle mého dost vidět, že ho režírovala žena a že ho produkoval Aardman (ano, jde o film od tvůrců "Wallace a Gromita", přestože se nedíváme na modelínu, ale na CGI).

I když tedy film probíhá a dopadne podle očekávání, je pořád nabitý spoustou drobných vtípků, z nichž některé jsou (na děti) překvapivě sofistikované.

• Například když Santa úspěšně (domněle) dokončí rozvoz dárků, oslavuje to před elfy na pódiu s transparentem "Mission Accomplished".
• Na nočním stolku Santových je roztomilá fotka paní Santové z doby, kdy byla ještě mladá šťabajzna.
• Ve staré kůlně je plakát v propagandistickém stylu Druhé světové s nápisem "Don't be seen - Remember 1812" (což se váže k dříve letmo zmiňované historce o předchozím Santovi, který byl při roznášení spatřen a byly z toho velké problémy).
• V téže staré kůlně leží velká kovová stříkačka s nápisem "Chimney Lube" ("komínové mazadlo").

A spousta dalších. Až bude film na BluRayi, při některých scénách to budou doslova hody.

Pokud chodíte na méně než dva animované filmy za 14 dní, vykašlete se na Kocoura v botách a jděte na Vánoční jízdu.

P.S: Mých 90 procent platí pokud film uvidíte bez dabingu. V češtině to není hlasově úplně ono a ne všechny vtipy a narážky šlo přeložit.

P.P.S: Před samotný film je bohužel přilepený teroristický videoklip s Justinem Bieberem a stejná "píseň" zazní i při závěrečných titulcích. Při samotném filmu naštěstí ta hnusná lesba slyšet není.