8.11.12

Nepřeji si být ojebáván, děkuji

Varování: Tento post není o filmu a nevyznačuje se pozitivistickým přístupem.

Je pár českých firem (například mBank.cz, Fio.cz, Wedos.cz, Alza.cz), u kterých si cením skutečnosti, že jejich služby fungují skoro přesně tak, jak je inzerováno (pokud ne, je to záhy s omluvou napraveno), a nesnaží se mě ojebávat. Moc takových firem není. A pokud vidím takový přístup, dám takové firmě často přednost, i když není úplně nejlacinější.

Ještě asi před rokem k těmto firmám patřil i Vodafone. Když se člověk vyznal v jejich tarifech, mohl si tam online namixovat něco užitečného, a pokud platil, fungovalo mu to. Dnes už mezi ně nepatří, protože jsem po nejméně půl tuctu incidentů za poslední rok došel k závěru, že struktura Vodafonu (technická i lidská) je buď zcela v rozkladu, nebo že jeho zaměstnanci záměrně a cíleně vyjebávají se zákazníkem. Ani jedno není dobré.

Z důvodů, které jsou irelevantní, moje drahá polovička chtěla přenést své číslo od Telefónicy k Vodafonu a mít na něm tarif "pár set MB internetu, žádný balíček hlasových minut, žádný balíček SMS" (tudíž volat i SMSkovat by mohla, ale stálo by ji to maximální sazby).

Můžu ho mít u Vodafonu já, tak proč by nemohla ona?

Chtěli jsme všechno zařídit online, ale po návštěvě eshop.vodafone.cz jsme tam nikde nenašli možnost, jak si tento balíček pro nového (přecházejícího) zákazníka namixovat. Jsou tam nabízeny pouze tzv.  "Férové balíčky" - předdefinované kombinace, které naprosto nevyhovují ani mně, ani manželce. Ty "uživatelsky namíchané" balíčky se jmenují "Na míru" a já je ve své Vodafone samoobsluze (jako existující zákazník) vidím a mohu si mezi nimi libovolně přepínat.

Takže jsem zavolal na zákaznickou linku Vodafonu (800 77 77 77), kde jsem se dozvěděl přesně toto (jsem celkem čerstvě ženatý, takže jsem OPĚT omylem řekl "přítelkyně" místo "manželka"):



(Naštěstí na začátku bylo upozornění, že "hovor může být nahráván za účelem zkvalitnění služeb", tak jsem toho využil a nahrál ho za účelem zkvalitnění služeb.)

MP3 téhož ke stažení zde.

Když si poslechnete ty necelé tři minuty, tak mi jistě dáte za pravdu, že mi ta slečna opakovaně a velmi jasně tvrdí, že:

  • Balíček "Na míru" může používat pouze ten, kdo už ho má (tedy nikoliv nový zákazník).
  • Pokud si svůj balíček "Na míru" změním na "Férový", už ho nebudu moci změnit zpátky.

Postěžoval jsem si na tuto skutečnost na Google Plus. Bylo to spíš takové zoufalé povzdechnutí, že Vodafone ruší služby, které mi u něj vyhovují a nutí lidi do těch, které jim nevyhovují (na což má samozřejmě právo, jen do toho). Překvapivě mě několik lidí v diskusi upozornilo, že to není pravda, a že Vodafone tarify "Na míru" stále nabízí i novým zákazníkům. Jeden z těchto lidí byla i slečna Lenka z péče o zákazníky:


(Tady trochu kecám, když píšu, že mě operátorka přesvědčovala pět minut, byly to jen necelé tři minuty, pardon.)

Všimněte si, že slečna Lenka na můj post o tom, že mi na lince 800 77 77 77 nechtějí aktivovat vysněný tarif, reaguje doporučením, abych si ho nechal aktivovat na lince 800 77 77 77. To překonává i některé mé trollingové projekty a některé slabší nátury by kafkovitost tohoto postu možná dohnala k šílenství, ale kampak na mě!

Chvátáme tedy manželkou do stánku Vodafonu a zde nám příjemný pán bez nejmenších cavyků ukazuje leták s ceníky pro nové zákazníky. Z jedné strany jsou Férové tarify, z druhé strany jsou tarify Na míru:


Tedy přesně ty sestavitelné tarify (a stejně nazvané), o kterých nám zákaznická linka o den dříve tvrdila, že nejsou poskytovány.

Máme radost jako malé děti, zadáváme údaje potřebné k převodu čísla, a když řekneme, jaký tarif manželka chce (600 MB internetu, žádné předplacené hovory, žádné předplacené SMS), pán nás upozorní, že to bohužel nejde a že si musíme vybrat aspoň nejnižší balíček předplaceného hovorného (50 minut za 300 Kč). Co na tom, že manželka plánuje provolat z této SIM tak 5-10 minut měsíčně? Co na tom, že já mám tarif "Na míru" a v něm nemám žádný balíček hovorného? Rozebíráme všechny možnosti, diskuse nenese své ovoce. Prostě samotná data u nově objednaného tarifu "Na míru" nejdou a musí k nim být objednán nějaký balíček hovorného.

Samozřejmě nechceme platit 300 Kč měsíčně za 5-10 minut hovorů, takže odcházíme. Letáček si beru s sebou, a všímám si náhodou předposledního řádku na něm:


Ukazuji ho pánovi a ten připouští, že z této věty vyplývá možnost objednání tarifu Na míru bez předplacených hlasových minut, a záhy dokončuje úspěšně naši objednávku v souladu s naším původním záměrem.

(Slovo "úspěšně" je zde myšleno v relativistickém smyslu. Teď samozřejmě teprve začíná to pravé rodeo s převodem čísla, to se jistě ještě zasmějeme!)

Jak už jsem psal dříve, nemám vpodstatě problém s tím, jak jsou naši operátoři drazí. Například platit 449 Kč za 1,2 GB mobilních dat měsíčně mi přijde jako přijatelná cena a ani kvůli 6,50 Kč za minutu hovoru nebudu nikde nadávat nebo demonstrovat.

Poněkud mě ale vytáčí, když služby, které mají fungovat, nefungují, nebo je mi dokonce aktivně popírána jejich existence.

Jedna věc je, kdybych se operátora zeptal "jaký mobilní tarif mi doporučíte?" a on by mi doporučil ten, na kterém nejvíc vyrejžuje. Moje chyba, jsem vůl, mám se zajímat o informace. Úplně jiná věc ale je, když chci konkrétní službu, kterou Vodafone poskytuje, a je mi řečeno, že tuto službu neposkytuje.

Když se bavím s operátorem, jehož jedinou náplní práce je vyznat se v tarifech a službách Vodafonu, a on mi popírá existenci větší poloviny tarifů, které Vodafone nabízí, jsem z toho znechucen možná ještě více, než když Karel u nás ve třídě popíral existenci holocaustu.

To, že se mi toto stalo u Vodafonu dvakrát za méně než 24 hodin, a v obou případech šlo o podstatnou základní část jejich portfolia služeb, to pokládám za poměrně alarmující.

Jsou dvě možnosti: Buď je Vodafone v takovém rozkladu, že jeho zaměstnanci nejsou schopni plnit svou základní pracovní náplň, nebo jsou zaměstnanci instruováni, aby zákazníkům aktivně lhali. Nikoliv "neříkali všechny informace" nebo "ovlivňovali rozhodnutí", ale LHALI. Já opravdu nejsem přítelem konspiračních teorií, ale skoro mi to připadá jako varianta 2), což snad je i protiprávní, ne?

Ať je pravdivá kterákoliv z těch dvou možností, znamená to pro mě, že Vodafone už není firmou, kterou mohu s čistým svědomím přátelům doporučovat, což jsem dělal ještě cca. před rokem. Nyní na ni nadávám stejně, jako jsem předtím nadával na Český Telecom (od kterého jsem odešel v první den, kdy začala fungovat přenositelnost čísel). Přesto, že je (pro mé potřeby) z českých operátorů stále nejvýhodnější.

A tento můj názor se nezmění poté, co mi nabídnou omluvu a nějakou slevu (jak udělali za poslední rok už několikrát).

Ten pocit, že jsem cílevědomě ojebáván, to je něco, co firma může vymazat z mé hlavy jen velice těžko...

7.11.12

Recenze: Záblesky chladné neděle - 10%

(Následuje oficiální text distributora, protože lépe bych to nenapsal)

Po vzrušené hádce s Richardem v autě vyskočí Dora kdesi na severočeské silnici a v náhlém popudu zamává na kolemjedoucí vůz, v němž sedí Adam. Richard je začne sledovat.

Adam si myslí, že Dora je prostitutka a nabídne jí kšeft: má zahrát při rodinné oslavě roli přítelkyně jeho mladšího bratra Martina. Rodina i sousedé se tím mají uvést v domnění, že Martin už se vzpamatoval z deprese a s novým vztahem začíná nový život. Dora nabídku přijme ani ne tak kvůli honoráři, ale hlavně aby unikla Richardovi. Ten ji už delší dobu svým vlastnickým postojem terorizuje. Ani teď se nevzdává. Přestože mu auto s Adamem a Dorou ujede, nakonec s pomocí kamaráda policisty vypátrá Adamovu adresu a pod falešnou záminkou zjistí, kde Dora je.

Klíčové situace se pak odehrávají na samotě uprostřed lesa, kde Martin s Dorou prožívají jakousi variantu hry kočky s myší. Dlouho máme pocit, že jí chce Martin ublížit, ale postupně přicházíme na to, že skutečné nebezpečí číhá jinde.




O filmu jsem předem nevěděl vůbec nic (ani žánr). A neviděl jsem trailer. Takže jsem na něj šel...

A řeknu vám, nebylo to dobré rozhodnutí.

Pokud bych chtěl napsat o filmu Záblesky chladné neděle (jehož název nechápu) něco za každou cenu pozitivního, tak bych napsal, že je skoro tak dobrý jako průměrná historka televizních Bakalářů, ale neuvádí ho Vladimír Menšík a místo 20 minut trvá 92 minut.

Z dílčích kvalitních prvků je zapotřebí upozornit na herce, kteří vypadají, že za jiných okolností v jiných filmech by mohli slušně hrát (myslím hlavní herce, vedlejší role jsou strašlivé). A kameru, která občas někam přejede, vyjede a podobně, což muselo stát nějaké nezanedbatelné peníze.

Upřímně jsem se divil, jak se dobří herci a dobrý kameraman mohli propůjčit do moci režiséra, jehož schopnosti jsou na úrovni Posledního výkřiku.

Jako obzvlášť strašné bych (kromě režie) vypíchl hudbu (dva několikasekundové shluky tónů, jeden na kytaru, jeden na klavír, opakované stále dokola, za všech příležitostí) a střih: Několikrát se tvůrci snažil o prolínání scén, kdy končí poslední záběr scény X, ale při tom už slyšíme dialog ze začátku následující scény Y, a vždy to působilo jako kdyby byl kus zvukové stopy omylem umístěn někam, kde neměl být.

Přehrával jsem si v hlavě různé varianty, jak tento útvar mohl vzniknout (a dostat se do kin), například "bohatý tatínek zasponzoroval svého netalentovaného dvacetiletého synka", ale po skončení filmu přišla beseda a pan režisér osobně. Byl to Ivan Pokorný, kterému je téměř 60 let, režíroval tuny televizních filmů a seriálů (žádný z nich jsem shodou okolností neviděl) a pokud jsem něco nepřehlédl, tímto filmem debutuje v kinech.

Ivan Pokorný dlouze vyprávěl o různých aspektech svého filmu a jeho natáčení, přičemž (zcela neironicky) používal slovní spojení jako "Francouzská nová vlna 70. let". Prostě jednou větou: Ivan Pokorný žije v jiném vesmíru, než já.

Scénář filmu napsala jeho stejně stará manželka, a když jsem si ho zpětně dal dohromady (za pomoci vysvětlivek na besedě po filmu), uvědomil jsem si, že by v rukou hodně zručného režiséra možná mohl fungovat. Vzdáleně připomíná některé slabší kousky, které kdysi točil Hitchcock a později Shyamalan.

Ovšem v rukou Ivana Pokorného vzniklo něco zrůdného.

Tedy, kdyby to aspoň bylo zrůdné, bylo by to možná dobře, protože bych se aspoň nenudil. Ale film je zrůdný tím, jak je po všech stránkách pustý, natahovaný a vyplňovaný výplněmi, které vyplňují jiné výplně. Režisér na konci upozorňoval, jak "schválně začal v pomalém tempu, aby byl divák připraven na to, že jde o film, který si musí pomalu vychutnávat" (opět zcela neironicky). Výsledkem je atmosféra, která ani není nulová, nýbrž má záporné hodnoty.

Díky strašlivé prořídlosti děje (celá zápletka by se bez nejmenších problémů dala natočit jako YouTube video kratší než 10 minut) jsem měl spoustu času přemýšlet o tom, co se na plátně děje, a nebylo to veselé přemýšlení. Velmi brzy bylo jasné, že se postavy chovají jako kreténi a nedělají ty nejprostší, nejlogičtější věci, pouze z toho důvodu, abychom se o hodinu později mohli dozvědět, že všechno je úplně jinak. Že hodná postava je ve skutečnosti zlá, zlá je ve skutečnosti hodná, nepsychopat je ve skutečnosti psychopat a psychopat je ve skutečnosti... vlastně ne, psychopati jsou všichni.

Kdyby se jakákoliv z těch postav zachovala aspoň trochu normálně a položila tu nejlogičtější otázku, jaká se nabízela, film by musel skončit mnohem dřív. Takže se postavy chovají jako kreténi a místo důležitých věcí se ptají na nesmysly. Jen proto, aby na konci mohla přijít šokující odhalení. Šokující odhalení jsem očekával od 20. minuty filmu, ale některá mě šokovala i tak.

Po skončení filmu jsem se upřímně domníval, že jedno z odhalení mělo spočívat v tom, že hrdina souložil se svým mrtvým psem, ale režisér vysvětlil, že ve skutečnosti souložil jen se svou mrtvou manželkou (ale zato tři dny a na zahradě). Takže film nebyl zdaleka tak avantgardní, jak jsem si myslel.


Bohužel film neobsahuje příliš mnoho objektivně šílených momentů, při kterých by se divák mohl bavit  neschopností tvůrců. Svitla mi naděje, když hrdinka potřebovala ukrýt svůj bicykl, takže ho položila 20 centimetrů od silnice, po které měl co chvíli přijet psychopat, a hodila na něj dvě hrsti trávy (což není eufemismus pro "nedostatečnou kamufláž", ale skutečně dvě hrsti trávy).

Bohužel pro mě, v diskusi po filmu Ivan Pokorný tvrdil, že některé filmové okamžiky měly být záměrně humorné, ale lišácky neřekl, které přesně. Takže jsem se možná smál přesně tam, kde režisér chtěl, abych se smál, z čehož nemám radost, protože tím mě dostal.

Já totiž měl radost, že se můžu občas zasmát tomu, jak je film hrozný.

Recenze: Patrola [End of Watch] - 80%

Jake Gyllenhaal a Michael Peña (který musí mít nad N vždycky něco extra) hrají dva policajty v rizikové čtvrti na pokraji Los Angeles.

Kurvy, Mexikánci, negři, drogy, obchod s lidmi a zbraně ze zlata, vykládané drahými kameny. To je jejich denní chleba. A chlapské přátelství a rodina. Jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou zloději aut, vrahové a vyděrači. A tak dále.



V novém filmu scenáristy a režiséra Davida Ayera (odborníka na policejní záležitosti) je mnoho dobrého a dokonce výborného.

Bohužel je trochu problém v tom, že každé to dobré a výborné je jako z úplně jiného filmu.

Značná část filmu je věnovaná tomu, jak je těžké dělat policajta, ale jak to ti chlapi (a ženské) stejně dělají, i když pravděpodobnost hraje proti nim. Každý den může přinést zranění nebo smrt a člověk musí mít obrovskou psychickou odolnost. Abyste to přežili, je dobré mít zázemí - kamaráda, rodinu, a nejlépe oboje. To všechno jsou velmi obehraná slova, ale v Patrole je většina z toho natočena velmi, velmi dobře a působí to emocinonálně přesně tak, jak by mělo. Mohou za to, kromě scénáře a režie, také výborné herecké výkony úplně všech.

No a druhá část filmu pozůstává z "badass" scén, ve kterých někdo strašně moc homeboyuje, gringuje, a vůbec motherfuckuje někoho jiného, případně "shit gets real" a začne střelnice. Tyto scény jsou povětšinou také fajn. Například se mi moc líbilo, jak jsou hlavní hrdinové načrtnuti jako velcí drsňáci, kteří mají všechno v paži, a pak se objeví zvláštní agent FBI, který vypadá přibližně takhle, a má oba hlavní hrdiny totálně v paži, stylem "tak se tady děcka moc nepleťte, nebo si ublížíte".

To všechno je taky fajn, ale je to jako cutscény z nejnovějšího dílu videohry "Grand Theft Auto" nebo "Saints Row". Případně z Pulp Fiction. Stejně tak skutečnost, že u policie pracuje nějak podezřele moc supermodelek a supermodelů.


Ve filmu jde mimo jiné i o to, že Gyllenhaal natáčí pro svůj školní projekt ruční kamerou dokument o své práci, takže mnoho záběru je natočeno jakoby dokumentární formou (digitální těkavá kamera). Tento styl je používán i ve scénách, ve kterých z logiky věci NEMOHL Gyllenhaal mít umístěnou minikameru na místech, odkud je záběr snímán, ale to rozhodně nevadí - prostě to funguje, má to atmosféru, atd...

Jenom je škoda, že se mi úplně nedařilo přelaďovat mezi těmi dvěma styly: Mezi psychologickým dramatem, a mezi cool bijákem, ve kterém bych čekal Vina Diesela a The Rocka. Přitom oba ty styly samy o sobě byly opravdu fajn!

6.11.12

A nejlepším sebevrahem je....

Zde je vyhodnocení před týdnem vyhlášené soutěže o nejkreativnější sebevraždu u příležitosti premiéry filmu Obchod pro sebevrahy.

Nejvíce práce si s vymýšlením sebevraždy dal Lukáš Jelínek (kompletní text včetně náčrtku je zde).
Lukáš Veverka o sebevraždě dokonce natočil video a pravděpodobně by soutěž vyhrál, nebýt skutečnosti, že video je rok staré. A soutěže na FFFILMu nejsou určeny cestovatelům časem!

A Jiří Jahoda má zase největší porci literárního talentu.

Odborná porota, složená z Františka Fuky a nikoho jiného, ovšem nejlépe vyhodnotila návrh Zdeňka Krajíčka, jinak též (pod přezdívkou EvilMind) provozovatele hororového serveru Studna.net. Jeho nápad je víceméně prostý, ale jeho účinnost je více než maximální:

"Vylezu na strechu rozumne vysoke budovy, ocelovou strunu uvazu kolem pevnyho objektu se smyckou kolem krku. Ruce si prilepim vterinovym lepidlem k hlave. Necham zaschnout. Po skoku ze strechy dojde k dekapitaci, nicmene vysledny efekt bude vypadat, jak bych si rukama utrhnul hlavu. Do ust je pak mozne vlozit zertovny vzkaz."

EvilMindovi tudíž gratuluji a ve čtvrtek si může užít animoavné hudební francouzské sebevraždy na slavnostní premiéře.

Bude Michael Moore režírovat Star Wars VII?

5.11.12

Jak se nechat přefiknout a jak vyhrát v loterii

Pod mým nedávným postem o magii se mě několik lidí ptalo "jak je udělané to a to kouzlo". Časem se k tomu možná vrátím (a předem upozorňuji, že rozhodně nejsem vševědoucí a že existuje spousta kouzel, jejichž pointu prostě neznám), ale dnes chci poukázat na jeden problém, spočívající v tom, jak jsou tyto triky prezentovány televizi (a taky vám později ve článku prozradím, jak uhodnout čísla tažená v národní loterii).

Jde konkrétně o tuto magickou show Kevina Jamese, na kterou kdosi z vás odkazoval v diskusi pod článkem:



Jak je to udělané?

(Následují spoilery.)

Když jsem se na to koukal, tak mi zprvu připadalo, že je to triviální a není co řešit.

Chlapík prostě nemá dolní polovinu těla. Není první ani poslední invalida, který je takto použit při kouzelnickém čísle.

Druhý (kompletní) chlapík je předkloněn v úhlu 90 stupňů, horní polovinu těla má schovanou vevnitř v (nelogicky tlustém) stolku, zatímco nohy mu koukají ven a emulují nohy toho půlchlapíka.

Překvapen jsem byl až na úplném konci, kdy chlapíka na jevišti "sešijí" a on začne čiperně poskakovat. Jsou to nějaké sofistikované chůdy, na kterých beznohý dovádí? Jak to dělají? Chtěl jsem tomu přijít na kloub.

Našel jsem jiný záznam podobného představení téhož chlapíka:



A opět: Všechno mi to připadalo úplně jasné (všimněte si, jak podivně se pohybují černochovy nohy, když přichází na jeviště). Jen ten konec je ohromující. Jakmile ho "sešijí dohromady", skáče jako gazela. V čem je trik?

Řešení je (opět) tak trapné, že to vlastně není zábavné.

V obou záznamech je vystřižena část čísla!

Zde je záznam z jiného představení téhož čísla, který je nesestříhaný, a hned je vše jasné, že ano (od 3:40 dále)...



A zároveň se tím vysvětluje, proč má "rozříznutý" celou dobu čepici, roušku a černé brýle.

Na prvních dvou záznamech ten střih zřejmě nebyl proveden za účelem matení diváků, ale prostě proto, aby číslo mělo lepší tempo. To, že se tím z triviálního triku stal neuvěřitelný trik, byl pouze vedlejší efekt.

A to je problém s většinou televizních záznamů kouzelnických triků.

Režisér, který není odborník na magii, jednak střihá na reakce diváků v sále a jednak občas něco vystřihne úplně, aniž by tušil, že tím připraví diváka u televize o možnost analyzovat, co se na jevišti doopravdy stalo. Penn a Teller to (pokud vím) měli ošetřené a důležité kousky vystřihnout nenechali (dokud jejich pořad nezrušili pro malou sledovanost).

Na druhou stranu, "kouzelníci" jako Criss Angel, "Dynamo" nebo David Copperfield používají televizní střih i jiné televizní triky zcela běžně a záměrně a některé jejich triky fungují pouze díky tomu střihu a domluvenému obecenstvu.

Bohužel, k televizním trikům se uchýlil v poslední době i Derren Brown, který dřív býval "férový". Což rád demonstruji na příkladu, ve kterém "uhodl" čísla tažená v loterii. Nejdříve se opět podívejte, o co jde:



A jakpak to provedl?

První, jednodušší možnost je, že Derren Brown umí předvídat budoucnost.

Druhá, o něco komplikovanější možnost, následuje:

Kupodivu, důležitý okamžik "prozrazení" se tradičně nachází tam, kde byste ho nečekali, totiž skoro na úplném začátku záznamu, dlouho před samotným losováním.

Všimněte si dobře, co se stane v čase 00:35 až 00:45. Derren přijde do studia, sleduje ho ruční kamera. Derren řekne "Jsem tu jen já, jeden kameraman tady, a druhý kameraman, tam vzadu, helou!". Následuje střih na záběr "kamery vzadu". Derren dá ruce nahoru a zamává. Následuje střih zpět na ruční kameru. Derren dá ruce dolů a pokračuje ve výstupu.

No a nyní krátké zamyšlení: Proč Derren vůbec má v sále "kameru vzadu", když tato kamera celý zbytek čísla nezabere už ani sekundu? Celý zbytek čísla už pak sledujeme v jednom záběru z ruční kamery. Která ovšem není ruční kamera, muhahaha!

Všimněte si, jak se pohybuje ruční kamera při příchodu do sálu, a jak se pohybuje tatáž kamera po Derrenově "helou". Ta první je skutečná ruční kamera, ta druhá je naopak kamera, která je velmi pevně přimontovaná, aby se ani nehnula, ale je s ní digitálně manipulováno, aby to vypadalo "jako že je držena v ruce". A není to ani provedeno moc dobře. Podívejte se znovu na celou sekvenci od 00:40 až do odhalení čísel, a když si budete všímat, jak se kamera pohybuje, je velmi jasné, že to rozhodně není kamera, kterou někdo drží v ruce. Dokonce se celou dobu ani o trochu nenahne do žádné strany, což je u "ruční kamery" opravdu podivné. Pouze se posunuje do všech čtyř směrů a zoomuje.

Nevím, jestli je to kamera, se kterou mírně pohybují motion-tracking motorky, nebo jestli je zcela nehybná a to, co vidíme celý zbytek show, je digitálně manipulovaný pohyblivý výřez z nehybného záběru. Přikláním se spíše ke druhé možnosti, protože je jednodušší, ale pro podstatu triku je to celkem jedno. (Každopádně by se s existující dnešní technikou dal tento trik zrealizovat o dost lépe, než ho zrealizoval Derren.)


Nojo - říkáte si zřejmě teď - to by ale znamenalo, že v záběru "kamery vzadu" by musely být vidět obě "přední" kamery, jak skutečná ruční, která Derrena doprovodila do studia, tak "falešná" přimontovaná, která zabírá celý zbytek triku. Jakto, že ji v tom záběru zezadu nevidíme?

Z toho jednoduchého důvodu, že ty dva kratičké "záběry zadní kamerou" (v 0:34 a 0:40) byly natočeny někdy úplně jindy (například několik dní předem)! Derren si musel pouze nacvičit a načasovat své pohyby a střihač to musel správně nastřihnout, aby na sebe obraz navazoval (což zase není tak velký problém, vzhledem k tomu, z jaké nesmyslné a nepraktické dálky to všechno zabírá "zadní kamera").

Druhá možnost je ta, že VŠECHNO až do 00:41 bylo předtočeno předem, což by bylo ještě jednodušší, ale nejsem si jistý, jestli tomu, co je na YouTube, těsně nepředcházelo něco, co dokazovalo, že jde opravdu o živé vysílání. Pokud nepředcházelo, pak Derrenu Brownovi pouze stačilo stát s rukama nahoře, a ve chvíli, kdy ze záznamu zaznělo jeho "helou", ty ruce spustit dolů a vynervovaně začít s trikem. Všimněte si také, že Derren při tomto důležitém okamžiku trochu zpanikaří, poplete to, a těsně po střihu, když říká "...and here is the television...", tak se chvíli nedívá do kamery, ale někam poněkud jinam, po sekundě mu to dojde a "přeladí". (Ale to jaky jen taková drobná zajímavost, nic to nedokazuje a může to být nějaká divná náhoda.)

Trik tedy začíná a Derren Brown stojí před kamerou, která je buď nehybná, nebo precizně ovládaná motory.

Pobíhá kolem, a další klíčový okamžik nastává někdy mezi okamžikem kdy definitivně přejde do pravé části obrazu (1:25) a momentem, kdy je taženo první číslo (4:45). Někdy v průběhu tohoto časového úseku režisér digitálně rozdělí obraz na dvě poloviny (levou a pravou) a v levé polovině nadále vidíme místo real-time záběru stojanu s míčky jen jeho fotografii (včetně celého pozadí, odlesků v podlaze, prostě kompletní levou polovinu obrazu). Umělé "roztřesení" je samozřejmě prováděno až po vymaskování poloviny obrazu. Dnešní televizní technika toto zvládne bez nejmenších problémů, a navíc se to jistě stane v okamžiku, kdy se kamera co nejvíce "třese" a kdy Derren Brown nejdivočeji gestikuluje, takže sledujete jeho vpravo a ne nějaké divně se měnící pixely vlevo. Opravdu nemám chuť projíždět celou sekvenci snímek po snímku a hledat, kdy se to stalo, ale měl na to dost času (přes tři minuty). Okamžitě po tomto zakrytí levé poloviny obrazu asistent vyndá všechny míčky ze stojanu, my nadále vidíme fotku stojanu s míčky. Jestli je statická fotografie stojanu pořízena předem, nebo je prostě zapauzována z živého záznamu, to je víceméně jedno, druhá možnost je asi jednodušší.

Následně jsou tažena čísla a Derren potřebuje získat co nejvíce času. Proto si při samotném tahu nic nezapisuje, začne si je zapisovat až po skončení tahu a nějakých dalších zbytečných kecech. A napjatě čeká na bonusové číslo, i když o něj ve triku vůbec nejde (hádá jen šest normálních čísel)! Proč to protahuje?

Proto, že od okamžiku prvního taženého čísla nějaký jeho asistent velmi hbitě vybírá z připravené poličky mimo záběr (kde má seřazené všechny míčky se všemi možnými čísly) míčky s taženými čísly a strká je do stojanu místo těch původních (pravděpodobně prázdných) míčků, které tam byly na začátku, a které vyndal hned po rozdělení obrazu. Tohoto asistenta samozřejmě nevidíme, místo něj sledujeme stále fotku plného stojanu.

Deren přitom celou dobu asistenta vidí dva metry vedle sebe, tudíž ví, jak dlouho musí oddalovat okamžik přesunu ke stojanu s míčky.

Ve chvíli, kdy je asistent hotov s umísťováním míčků, nastává nejriskantnější okamžik celého triku. Režisér musí vypnout levou masku a místo fotky stojanu musíme opět uvidět reálný stojan (ve kterém už jsou správná čísla) a Derrena, který k němu přijde. Na to vypnutí má režisér poměrně málo času a navíc v tuto chvíli leckterý divák už pozorně sleduje stojan.

Pro úspěch triku je zapotřebí, aby po odkrytí digitální masky stojan s míčky vypadal PŘESNĚ jako stojan na začátku přenosu (když v něm byly prázdné míčky). Proto musí být stojan slušně stabilní a proto jsou v něm míčky napěchované těsně vedle sebe. A to se, obávám se, Derrenovi trochu vymstilo, protože nahrazované míčky byly v součtu o trošičku větší, takže zatímco na počátku show jsou míčky všechny hezky vyrovnané v řadě, při jejich detailním záběru na konci je krajní z nich (pravý, po otočení levý, tj. "39") posunutý o trochu nahoru vůči ostatním. Řekl bych, že těsně po Derrenově hlášení "twenty three" je vidět, že levý míček ve stojanu sám od sebe poskočí o nějaký ten pixel nahoru, a že v tuto chvíli byla vypnuta digitální maska. Tento časový údaj je ale jen má domněnka, HD verzi nemám, takže pokud ji máte vy, zkuste si to v ní ověřit.

No a pak se už může v pohodě nazoomovat na detail (klidně i mechanicky, protože žádné další optické triky nenásledují), ukázat správně "uhodnutá" čísla a říct, že v příštím pořadu všechno vysvětlím. Když se pak všichni dívají na následující pořad, vpodstatě se jim vysměju a řeknu nějaké psychotronické nesmysly ("spočítal jsem to aritmetickým průměrem!").

Samozřejmě, je to celé chytře vymyšlené a Derren nikde v TOMTO pořadu netvrdí, že nepoužil optické triky.

Ale trochu mě to zklamalo, protože pokud budou kouzelníci dělat takové věci, tak sice bude zajímavé na to koukat, ale bude to zajímavé úplně jiným způsobem - jako když v Pánovi prstenů koukáte na čarujícího Gandalfa.

Z technického hlediska je tento trik triviální a kdyby se Derren Brown domluvil například s Jamesem Cameronem, tak mohl s jeho pomocí a dnešními technologiemi rozhodně ukázat v reálném čase mnohem neuvěřitelnější věci. Například Méliés takhle opticky "čaroval" už v roce 1899:



Pokud akceptujeme, že kouzelníci při svých televizních pořadech mohou používat podobné metody, pak to prostě přestává být zajímavé, protože - pokud to je uděláno dobře - je pointa triku zcela neodhalitelná.

A přiznám se, že pointa toho, jak může Gandalf střilet blesky z berle, mě nikdy až tak moc nezajímala...

Z tohoto důvodu jsou pro mě lidi jako Criss Angel nebo "Dynamo" z kouzelnického hlediska prostě nezajímaví a nemám ani moc chuť se na jejich delší triky dívat, abych se je pak snažil vysvětlovat.

4.11.12

Recenze: Svatba mezi citróny [Den skaldede frisør] - 70%

Čtyřicetiletá dánská kadeřnice Ida (Trine Dyrholmová) se právě zdárně vyléčila z rakoviny (snad), najde doma manžela s nahou účetní z jeho práce, ten se sbalí a opustí ji. Co na tom, že za pár dní měli oba jet do itálie, kde se vdává jejich dcera.

Ida se tedy vydává do Itálie sama, ale na letišti nabourá postaršího elegána (Pierce Brosnan), ovocného magnáta, ze kterého se vyklubu otec snoubence Idiny dcery (vdovec!). Do Itálie tedy letí spolu, ale do noty si moc nepadnou.

V Itálii, v nádherném sídle u moře, obklopeném citronovníky (odtud český název filmu, původní název znamená "Plešatá kadeřnice" - rakovinový humor), se má konat svatba, ale zkomplikuje se to na všech frontách. Mimo jiné proto, že Brosnan musí čelit neúprosným balícím nájezdům své švagrové a Idin manžel dorazí na svatbu se svou mladou milenkou. Potenciálních konfliktů je ještě mnohem víc, ale nejdůležitější samozřejmě je, že Ida a Brosnan po sobě začnou velmi pozvolna pokukovat...



Když si tak čtete dějové shrnutí tohoto dánského filmu (mluveného střídavě dánsky, anglicky a italsky), musí vám dozajista připomínat romantické slaďáky jako Moje tlustá řecká svatba nebo Mamma Mia (ve kterém, mimochodem, také hrál Brosnan).

Zajímavá je skutečnost, že film režírovala Susanne Bierová (Oscar za Lepší svět), která většinou nenatáčí romantické slaďáky, a dokázala vyždímat zajímavé věci ze zajímavých herců (kteří jsou s výjimkou Brosnana neznámí, pokud nekoukáte na dánská existenciální dramata).

Především díky režii většina scén funguje až překvapivě dobře a ne tak únavně tradičně hollywoodsky, jak by se dalo čekat. Přesněji řečeno, rozehrávky situací jsou tradičně hollywoodské, ale konflikty a dramata, které z nich vyvěrají, jsou nejen dobře zahrané a zrežírované, ale povětšinou i ZAJÍMAVÉ A ORIGINÁLNÍ svými drobnými nuancemi, upřímností a všudypřítomnou špetkou depresivní drsnosti, na kterou v hollywoodu nejsme zvyklí. Opravdu jsem se nenudil, protože jsem se téměř stále těšil, jak bude nakonec celý problém vyřešena kdo přitom jak drasticky odhalí něco, co v sobě skrýval.


A samozřejmě exteriéry i interiéry (velká trochu zanedbaná vila) potěší oko.

Bohužel, filmu vadí občas až moc přeslazená hudba (která dost brutálně kopíruje italského Pošťáka) a především jeho posledních 10 až 15 minut, kdy Bierová zcela zapomene na hořkost, která prostupovala celý film, a uzavře ho stoprocentně hollywoodsky pohádkově dokonalým happyendem, který zdárně rozbíjí všechno, co předchozí minuty pracně vybudovaly.

Kdyby se film náhodně utnul vpodstatě kdykoliv v posledních 15 minutách, výsledek by byl lepší, než to, co nakonec vidíme na plátně.

2.11.12

It's Magic Time!

Mám rád magii. Mám rád, když kouzelník převeze diváky, ať už hbitostí svých rukou, nebo psychologickou manipulací. Kdysi ještě na základní škole jsem se o kouzlení dost zajímal - tatínek mi tehdy od nějakého slavného českého kouzelníka, se kterým se kamarádil, sháněl tajné návody ke kouzelnickým trikům: Cyklostylované návody, psané ručně na stroji, s neumělými kresbičkami, vyhotovené zřejmě někdy ve 40. letech.

Později, když jsem se začal učit balit holky, otevřel se přede mnou úžasný svět psychologické manipulace (bez rohypnolu). V této souvislosti vřele doporučuji tuto knihu Derrena Browna, ve které je mnoho příkladů toho, jak neuvěřitelně snadno se dá oblbnout lidský mozek (vyšla i česky, za kvalitu překladu neručím).

Bohužel, ke kouzlení jsem se už nevrátil, prsty ztuhly, karty vybledly, a tak dále...

Ale pořád na magii rád koukám. Tedy, abych byl přesný: Nekoukám moc na pány jako Criss Angel nebo David Copperfield, protože ti (ne vždycky, ale často) používají jednak kamerové triky a jednak domluvené "náhodně vybrané" asistenty / asistentky, čímž "skutečnými magici" opovrhují. Čímž nechci říct, že tito pánové neovládají férovou fyzickou i psychickou manipulaci - jak asi myslíte, že Copperfield balí ty supermodelky? OK, možná na prachy...

Ale zpět k tématu.

Miluji kouzelníky, kteří se nebojí vystupovat před kamerami, které je zabírají zblízka, takže pak můžete jejich trik analyzovat a případně odhalit.

K mým nejoblíbenějším kouzelníkům patří Penn a Teller, kteří jsou mistři, ale zároveň se netají tím, že celá magie je švindl, a nestydí se sem tam něco odhalit. A jsou srandisti:



A je podle nich kultovní retro videohra.

Penn a Teller mají svůj pořad nazvaný "Fool Us", do kterého si zvou začínající kouzelníky, kteří je zkoušejí oblbnout. Většinou se jim to nepodaří a Penn s Tellerem trik odhalí (aniž by ho prozradili obecenstvu). Občas se to podaří, jako v tomto případě:



Tento trik mi připadá naprosto úžasný.

Pro jistotu si shrňme, co se vlastně odehraje: Náhodně vybraná žena určí, který podnos má kouzelník dát na který stůl. Pak vybere tři náhodné muže z obecenstva. Muži jdou na pódium, dostanou mikrofony a jmenovky (tady je kus nezajímavého videa vystřižen). Pak žena náhodně přidělí třem mužům tři obálky (které měl u sebe kouzelník) a rozhodne, který muž má sedět u kterého stolu. Následně každý muž přečte dopis ve své obálce, a na každém je správně napsáno jeho jméno, číslo jeho stolu a jídlo na jeho podnosu. Magic!

Zkuste se zamyslet nad tím, v čem spočívá trik, a pak čtěte opatrně dále, kde je to vysvětleno. Podotýkám, že jsem na řešení rozhodně nepřišel sám od sebe, ale jeho pointa mi připadala tak geniální, že se o to musím s vámi podělit.

Nápověda 1: Žena i tři muži jsou skutečně vybráni náhodně a nejsou domluveni s kouzelníkem.

Nápověda 2: Není použito žádné komplikované technické zařízení jako soustava zrcadel, holoprojektor, kapesní tiskárna...

Nápověda 3: Celý trik je tak brutálně jednoduchý, že je to skoro neuvěřitelné, a je založený především na lidské psychologii a neschopnosti uvažovat logicky ve stresu.

Nápověda 4: Je úplně jedno, jak se který muž jmenuje, jakou ze tří obálek dostane a ke kterému stolu si sedne.

Nápověda 5: Ve všech třech obálkách byl přesně stejný papír!


ŘEŠENÍ!

Na všech třech papírech jsou napsány tyto tři stejné odstavečky textu:

Stůl 1: Řekněte "Muž jménem (vaše jméno) bude sedět u stolu číslo jedna a dostane kuře s rýží."

Stůl 2: Řekněte: "(vaše jméno) bude usazen u stolu číslo 2, kde dostane hamburgr a hranolky."

Stůl 3: Řekněte: "Takže zbývá (vaše jméno), který sedí u stolu číslo tři a dostal pizzu."


Ještě jednou: Na každém ze tří papírků jsou všechny tři tyto odstavečky!

Ďábelská pointa triku spočívá v tom, že všichni tři pánové se domnívají, že celé kouzlo spočívá jen v tom, že kouzelník uhodl, co mají pod poklopem za jídlo. Diváci a v sále i u obrazovek si ovšem myslí, že kouzelník uhodl i jejich jména a kdo bude sedět u kterého stolu!

Tohle se při magii používá časo, říká se tomu "dual reality", ale málokdy se to vidí takhle geniálně jednoduše implementované.

Kouzelník musel všechny své věty mít velmi přesně zformulované, aby nebyly v rozporu s tím, co si myslí tři pánové, ani s tím, co si myslí obecenstvo. Například jeho větu "Inside, there will be a message for each of you" chápou tři pánové zcela jinak než obecenstvo.

Jediný skutečný "kouzelnický trik" spočíval v tom, že kouzelník musel mít připraveno šest sad po třech obálkách, pro každou z šesti možných kombinací stolů a jídel, a vybrat z hlubokých kapes tu trojici obálek, které odpovídaly skutečnosti. Samozřejmě na začátku celého triku věděl, pod kterým poklopem je které jídlo, tudíž následně také věděl, které jídlo podle instrukcí ženy položil na který stůl.

Když se nad tím takhle zamýšlíte, může vám připadat nesmyslné, aby ti tři pánové byli tak blbí a nedošlo jim, že "trik", kterého se účastní, je tak stupidní. A v tom je ta největší genialita kouzelníka, který počítal s tím, že pánové budou vynervovaní, nebudou si pořádně pamatovat, co se na jevišti dělo, a že bude stačit říct jim důrazně "please" a oni udělají, co se po nich chce, aniž by přemýšleli o tom, jak to bude působit na diváky a jaký velbloud se dělá z komára. (O tomhle se hodně píše v té Brownově knize.) Dokonce bych věřil tomu, že pointa těm třem pánům nedošla ani následně, po Pennově proslovu. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že kouzelník záměrně vybral mladou dámu, která následně vybrala tři mladé, tzn. nezkušené a nervózní, kluky.

Kdybyste mi náhodou pořád nevěřili, tak tady to celé máte i s obrazovým důkazem.

A pokud si teď říkáte "No to je teda pěkná blbost, to vůbec není kouzlo", tak vám uniká podstata magie.

P.S: Teller není němý. Akorát většinou nemluví, je to takový jejich gag (protože se jmenuje "Teller").

1.11.12

O 11 měsíců později

Vzhledem k tomu, že za pár dní budu mít na Czech Internet Fóru přednášku o FFFILMu a jeho financování, připravil jsem si pár grafů, které by mohly zajímat i vás, kteří se aktivně podílíte na jejich podobě.

Takže, za 11 měsíců dobrovolně placeného FFFILMu, od prosince 2011 do října 2012, to vypadalo s vašimi příspěvky na FFFFriends přesně takhle:


Celkem je rozložení platebních metod takovéto:


Celkově jsem za tu dobu dostal od vás 330 000 Kč (před zdaněním), to znamená v průměru 30 000 Kč za měsíc, 1000 Kč na den, 1000 Kč na jeden post, a také to znamená skoro přesně 1 Kč na unikátního návštěvníka za tuto dobu:


Nijak to nekomentuji, různé zajímavé závěry si z toho všeho jistě vyvodíte sami, protože nejste hloupí.

Jen upozorňuji, že tato real-time data se mohou o nějaké to procento lišit od skutečnosti,  nejsou v nich zahrnuty Flattr a BitCoiny a bankovní převody se tam objevují až příští den (infozprávy z mBank chodí jen jednou denně).

P.S: Další přednášku budu mít v sobotu 10. listopadu na DevFestu, kde budu prezentovat něco ve stylu FFFILMové hudební nauky, ale trochu jinak, s živými ukázkami a diskusí. Tato akce by vás mohla zajímat více, neboť je na ni o 4950 Kč lacinější vstupné.

P.P.S: Pokud je vám v průměru jeden FFFILM post denně málo, pak věnujte pozornost FFFFeedu na Google+, kde je toho víc. K jeho čtení vůbec nepotřebujete mít Google účet.

31.10.12

Recenze: Občan K. - 60%

Ztohoven je punkově subversivní umělecké sdružení, které například před pár lety propašovalo záběr atomového hřibu do vysílání České televize. Tento film je o jejich zatím největším projektu, v rámci kterého si "promixovali" identity.



To si žádá vysvětlení, neboť to není stoprocentně jasné ani ze samotného filmu. Dvanáct členů Ztohoven se podobně ostříhalo a učesalo, a pak seřadilo se do kruhu tak, aby vždy vedle sebe stáli dva fyzicky co nejpodobnější členové. Pak pomocí klasického morfingu vytvořili kombinované obličeje každé sousedící dvojice. Měli tedy jednu fotku f1, kombinující obličej členů č1 a č2, druhou fotku f2, kombinující obličej členů č2 a č3, až dvanáctou fotku f12, kombinující obličej členů č12 a č1. Následně provedli to, že každý člen č(n) přišel na obvodní úřad a zažádal si o nový občanský průkaz s tím, že starý ztratil. Každý z nich přinesl jako svou portrétní fotografii fotku f(n), která vznikla kombinací obličeje jeho a člena č(n mod 12 + 1). Když byla nová občanka hotová, přišel si ji vyzvednout člen č(n mod 12 + 1) a dostal ji, protože byl dostatečně podobný fotce na občance, stejně jako člen č(n). S těmito "nesprávnými" občankami pak všech 12 členů skupiny několik měsíců žilo, dělalo různé věci, ke kterým je potřeba občanka, a posléze o tom udělali mini-výstavu.

Protože ve filmu je několikrát upozorňováno na to, že se pomocí občanek "prolínají identity" účastníků akce, raději znovu upozorňuji, že "prolínání" se týkalo pouze portrétů, všechny ostatní údaje na občance byly korektní a neupravené (ale občanka byla používána někým, komu nepatřila).

Tolik k tedy k preciznímu vysvětlení podstaty celého triku. A nyní: Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho, že jde mnohem více o avantgardní art projekt, než o dokument, upozorňující na něco, nebo pranýřující něco. Pokud by chtěli tvůrci upozornit na to, jak je snadné přijmout cizí identitu, stačilo by jim najít pár dvojic lidí, kteří si jsou podobní, a kteří se dohodnou, že si na nějakou dobu vymění občanky. Není zapotřebí žádný morfing a žádná výroba nových občanek. Nebo sehnat kontakty na ukrajince a vietnamce, kteří totéž dělají neustále, ve velkém, a protáčejí v tom miliony.

12 zmorfovaných portrétů. Nikdo z těchto lidí neexistuje.

Klíčová (pro účastníky celého projektu) je skutečnost, že členové sdružení mohli na vlastní kůži prožít pocit, že "jsou někým jiným", což pro ně bylo opojné / vzrušující / nebezpečné. (A to nemyslím nijak ironicky, sami na to ve filmu opakovaně upozorňují a jsou z toho vyloženě u vytržení.) V některých momentech je to i zábavné (když jeden z nich vysvětluje, jak byl vlastně svědkem na své vlastní svatbě), ale celkově mi to přišlo jako něco na úrovni žertíku, kterému bych věnoval tři dny práce, dva blogposty a pak se na něj po právu zapomnělo.

Nicméně, tomuto "opojení jinou identitou" je věnována většina filmu, což mi přišlo velmi málo opojné / vzrušující a začalo mě to poměrně brzy nudit.

V závěru pak dojde k výstavě oněch občanek a získaného materiálu, která je rozehnána policií a jeden z členů je zatčen, protože se vzpíral (i když mi uniklo, čemu se vzpíral, pravděpodobně odmítal být předvolán k podání vysvětlení). A úplně na konci se dozvíme, že se policii nepodařilo prokázat žádný trestný čin ani přestupek.

A zde je zabito to, co mě zajímalo nejvíc, to jest, z čeho vlastně policie členy skupiny obvinila a jak se Ztohoven pokoušelo získat od státu satisfakci za neoprávněně zničené umělecké dílo, zrušenou výstavu atd. O tom se ve filmu překvapivě vůbec nemluví a kóda se opět stočí k vágním náznakům nebezpečí totalitní společnosti, orwellovského sledování jednotlivce atd...

Po filmu následovala půlhodinová diskuse s tvůrci, která byla jednak zajímavější, než celý film, a jednak se v ní vysvětlilo ledacos, co nebylo vysvětleno ve filmu. Musím říct, že Ztohoven jako celek díky ní poněkud stoupli v mých očích, protože jsem začal mít dojem, že to nejsou vychcaní exhibicionisti, ale že jsou skutečně upřímně převědčeni, že dělají něco, co má jednak uměleckou hodnotu, jednak smysl z hlediska vyššího mravního principu, a ještě to nutí značnou část společnosti k zamyšlení nad závažnějšími aspekty ztráty soukromí, digitalizace všeho atd... Bohužel z čistě technicko-faktického hlediska o tom jako umělci nemají příliš povědomí, takže jeden z nich například tvrdil, že "Google si nechal nedávno patentovat algoritmus na rozeznávání obličejů", přičemž pravděpodobně neměl tušení, že tímto algoritmem (vynalezeným a patentovaným před mnoha lety) už delší dobu prochází mj. každičká fotka, kterou uploaduje na Facebook...

To je ale pouze taková odbočka ke Ztohoven, která příliš nesouvisí s tímto jejich filmem.

Akce "Občan K." ("občanká", geddit?) byla projektem současného umění, který z projektů současného umění, se kterými jsem byl obeznámen, patří rozhodně k těm zajímavějším. V této recenzi bych ovšem neměl hodnotit projekt jako takový, ale film, který jsem viděl. Film by měl dokumentovat tento umělecký projekt, ale nedaří se mu příliš dobře zachytit jeho atmosféru, a už vůbec ne vysvětlit, jak by ho autoři chtěli zasadit do širšího kontextu problémů moderní digitální společnosti. A dokonce ani zachycení objektivních faktů okolo projektu není zvládnuto bůhvíjak dobře. Jestli by to šlo s natočeným materiálem lépe, to nemám tušení, ale ať je odpověď jakákoliv, tvůrce to neomlouvá.

Přestože má film jen něco přes 70 minut, je v něm poměrně málo obsahu, takže ho tvůrci ještě trochu "přifoukli" poloabstraktními scénkami, kdy postava se zamaskovaným obličejem stojí nehybně v metru a do toho někdo spisovně předčítá verbatim přepisy (včetně nedokončených vět a hovorových obratů) citáty účastníků projektu. Díky tomu je možno tvrdit, že nejde jen o dokument, ale současně i o originální artové dílo, ale nepřipadá mi, že by to bylo celkově ku prospěchu věci.

Budou se prý konat projekce tohoto filmu, po kterých budou následovat diskuse s tvůrci. Rozhodně vám doporučuji zúčastnit se těchto speciálních akcí, poslouchat odpovědi tvůrců na dotazy a případně se sami na něco zeptat. Pak se vám možná zpětně i film začne líbit o něco víc.

P.S: Po filmu, před diskusí, se ke mně přitočil tento člověk...


...a řekl mi bez jakékoliv přípravy: "Tys mi udělal hnusnou koláž", což mě vyvedlo z míry, protože jsem v něm nepoznal Pavla Béma, našeho králíka, ani nikoho dalšího, koho znám a s kým jsem dělal hnusnou koláž. Prostě mi nebyl vůbec povědomý, takže jsem jsem se ho zeptal "A vy jste kdo?", což pro změnu vyvedlo z míry jeho a odešel na jeviště. Následně mi bylo vysvětleno, že to byl David Hons, který - méně zarostlý - figuroval i ve filmu (jako "Roman Týc" je členem Ztohoven), a kterého jsem skutečně použil při tvorbě jednoho svého staršího art projektu (kde ovšem vypadal zase úplně jinak) a nikdy nikde jinde jsem ho neviděl, což ve spojení s mou špatnou pamětí na lidi udělalo své.