Maťo a Tomáš žijí v Bratislavě a živí se vykrádáním a kradením aut. Mezitím hulí a paří na PS3 a v nočních klubech. Maťo se náhodou seznámí se studentkou Veronikou a vypadá to, že mezi nimi půjde o něco víc než o souložení, takže by rád přestal s kriminalitou. Což se nelíbí Tomášovi, který potřebuje ještě nějaké ty love vydělat.
Přiznávám, že když jsem uviděl trailer a plakát tohoto slovensko-českého filmu (Češi ho koprodukovali a stříhali), těšil jsem se, jak se budu v kině skvěle bavit (úplně jiným způsobem než tvůrci zamýšleli):
Nicméně, k mému převelkému překvapení, jsem se bavil skoro přesně tak, jak tvůrci zamýšleli.
Scenárista a režisér Jakub Kroner je 24 let starý. Když mu bylo 22 let, debutoval filmem Bratislavafilm, který stál nula peněz. Love stálo o něco víc a Kronerovi se podařilo z těch peněz vytěžit maximum. Možná ještě víc než maximum.
Aby nedošlo k mýlce: Love není a nemá být depresivní sonda do života dnešní mládeže (jako třeba Poupata). Love má být cool zábavný film pro dnešní mládež ve věku 15-25 let, jehož hrdinové jsou gangsta, vyznávají filosofii GANJA & RAP & KUNDY & NO_RESPECT_AUTORITY YEAH a přesto jsou nám víceméně sympatičtí.
Poslední ucházející české filmy tohoto pokleslého žánru vznikly ještě za minulého režimu: Discopříběh nebo Láska z pasáže (místo GANJA & RAP & KUNDY v nich tehdy samozřejmě byly MARLBORA & MICHAL_DAVID & NAHÁ_BRADAVKA, ale paralela je jasná). V následujících letech následovalo několik špatných filmů tohoto žánru, jako například Snowboarďáci nebo Gympl, ale moc jich nevzniklo. Neviděl jsem za posledních 20 let žádný, jehož hrdinové by mi nebyli k smíchu a nechtěl bych je výchovně propleskat / zkopat.
Love zcela překvapivě takové hrdiny má. Permanentně hulí, krádeže jsou pro ně zcela normální způsob obživy, místo sloves říkají "jebať" a místo podstatných jmen "kokot", a přitom JSOU COOL skoro jako pořádní niggaz z bostonského předměstí. Nevím jestli to dělá ta slovenština (film je v původním znění bez titulků), nebo jsou herci a režisér (všichni okolo 25 let) opravdu tak geniální, ale docela dobře jsem si dokázal představit, jak si mladí diváci promítají sami sebe do těchto mladých hrdinů, kteří jsou o něco pohlednější a víc cool než oni, ale přitom jsou jim blízcí. Kdybych například měl děti v patřičném věku, neměl bych problém poslat je na Love (na rozdíl od Snowboarďáků nebo Gymplu). I rodokapsový šokující zvrat a závěřečný trest / vykoupení fungují velmi dobře, v rámci tohoto žánru a mohl bych pak následně s ratolestmi konstruktivně probrat problematiku "proč není nejlepší nápad dělat ozbrojená loupežná přepadení".
Zcela současný je také přístup, kdy se při počínající zamilovanosti hrdiny a hrdinky režisér vůbec nezabývá tím, zda, jak často a v jakých pozicích spolu souloží, protože soulož je dneska samozřejmá. Důležitější jsou ty výjimečné okamžiky, kdy si něco řeknou nebo se pohladí po tváři. (Jeden z okamžiků, kdy film přestal fungovat, nastal ke konci, kdy najednou uvidíme explicitní soulož. Ale bradavky jsou zřejmě v těchto filmech nutností a není před nimi úniku.)
Scénář má samozřejmě spoustu logických děr (především policejně / kriminologických), ale funguje v něm to hlavní: Spousta malých okamžiků, kdy někdo hodí nějaký přesně správný pohled a přesně správným tónem hlasu něco ucedí. Konkrétně si vzpomínám třeba na scénu, kdy hoch odchází v noci z dívčího internátu a rozespalá ožralá osouložená slečna na něj volá "Kam ideš? Milujem ťa!" tím přesně správným tónem, který je mírně přehnaný, aby byl vtipný, ale je v něm hodně pravdy. Tohle v naprosté většině českých filmů prostě není.
Takových momentů jsou ve filmu tuny a byly pro mě mnohem důležitější než skutečnost, že se občas divoce videoklipově stříhá a občas jezdí v nějakém superautě.
P.S: 23letá slečna, která byla na filmu se mnou, se divila, když jsem se zmínil o bratislavských exteriérech. Myslela si totiž, že se film odehrával v nějakém menším slovenském městě "Petrželka". Je pravda, že diváci, kteří nepamatují Československo a pravidelná slovenská vysílání ze Slovenska, budou mít občas zkomplikované chápání některých drobností a jazyka, ale myslím, že nejde o nic kritického.
6.12.11
Zdeněk Kubík nebere drogy!
Protože prvních pár dnů dobrovolných finančních darů probíhá celkem úspěšně (aniž bych to chtěl zakřiknout), přináším vám velmi speciální dvacetiminutový rozhovor se Zdeňkem Kubíkem, podle jehož životních osudů vznikl film Czech Made Man a který byl koproducentem (neboli oficiálně "šedou eminencí") nedávných Hranařů.
Jestli na někoho sedne označení "Hranař", tak právě na něj. Klikněte na šipku a posuďte sami:
Pokud nevidíte audio přehrávač, můžete si stáhnout MP3.
Pokud vás zajímá ten v rozhovoru zmiňovaný původní scénář k Hranařům, můžete si ho stáhnout zde.
Jestli na někoho sedne označení "Hranař", tak právě na něj. Klikněte na šipku a posuďte sami:
Pokud nevidíte audio přehrávač, můžete si stáhnout MP3.
Pokud vás zajímá ten v rozhovoru zmiňovaný původní scénář k Hranařům, můžete si ho stáhnout zde.
5.12.11
KUKY SE VRACÍ se vrací
Dnes proběhl křest knihy Aleny Prokopové s názvem "Příběh filmu Kuky se vrací", který pokládám za poněkud nešťastně zvolený. Není to totiž pohádkový příběh o plyšákovi, který se přes všechna protivenství dostane domů (tj. děj filmu), nýbrž publikace, dokumentující zrod, natáčení a postprodukci filmu.

Jsou v ní dost zajímavé věci o vzniku filmu (bez ohledu na to, jak se vám samotný film líbil). Od prvních scenáristických nápadů až po postprodukční triky, nahrávání dialogů a distribuci. Spousta pracovních kreseb a fotek. Nechybí ani hezky autentické okamžiky ryzího zoufalství, jak se na velký filmový projekt sluší.
Jsou v ní dost zajímavé věci o vzniku filmu (bez ohledu na to, jak se vám samotný film líbil). Od prvních scenáristických nápadů až po postprodukční triky, nahrávání dialogů a distribuci. Spousta pracovních kreseb a fotek. Nechybí ani hezky autentické okamžiky ryzího zoufalství, jak se na velký filmový projekt sluší.
4.12.11
Recenze: (Švédští) Muži, kteří nenávidí ženy [Män som hatar kvinnor] - 80%
Abyste v tom neměli zmatek: Toto je recenze švédského filmu z roku 2009 (nyní na DVD, takže je to vlastně už retro recenze?), na který jsem se teprve nyní podíval, protože mi při kinopremiéře nešťastnou náhodou utekl a chtěl jsem mít srovnání, než budu recenzovat americkou filmovou verzi téže knihy. Recenzi Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy (na kterou je zatím embargo) najdete zde na FFFILMu za pár dní. V tomto článku tedy nic srovnávat nebudu, ale nemám to jednoduché, protože jsem dřív viděl americkou verzi než švédskou...
A navíc jsem samozřejmě nečetl knižní předlohu, čímž se připravuji o další možnosti srovnání. Nicméně:
Mikael Blomkvist je švédský novinář v pozdně středních letech, který je najat starým milionářem, aby se nastěhoval na několik měsíců do chatky na jeho zasněženém ostrově a zde se pokusil přijít na kloub tomu, kdo zabil před 40 lety jehodceru příbuznou (která oficiálně "zmizela" a země se po ní slehla). Podezřelí jsou prakticky všichni žijící členové milionářovy rozvětvené rodiny (z nichž většina žije také na tom ostrově). Ve Stockholmu mezitím 24letá punkerka a hackerka Lisbeth Salanderová (která vypadá jako něco mezi spisovatelkou Petrou Soukupovou a bloggerkou White Kate) šmejdí na dálku v Mikaelově počítači (protože právě ona dostala za úkol ho prověřit před jeho "úkolem"), nachází stopy kterých si Mikael nevšiml a začíná s ním spolupracovat.
Detektivní dvojice "stárnoucí mírně obtloustlý novinář plus nepřizpůsobivá anarcho-punkerka" je poměrně originální (i když se dají dohromady až v polovině velmi dlouhého filmu). Zatímco Mikael se permanentně tváří jako kdyby mu poněkud uletěly včely (aniž by byl hloupý nebo málo důvtipný), Lisbeth nejdřív jedná a pak přemýšlí (přesněji řečeno, přemýšlí tak rychle, že to vypadá jako kdyby nejdřív jednala a až pak přemýšlela). Celá zápletka a struktura filmu přitom není ani zdaleka tak praštěná a absurdní jako jiná nedávná severská kriminálka, Lovci hlav (dokonce i ty hackerské elementy v něm mají celkem hlavu a patu). Muži mají mnohem blíže k tradičním detektivkám, jaké psávali Arthur Conan Doyle nebo Edgar Allan Poe. Ale protože máme 21. století, musí tam být také temný odkaz minulosti a posmrtné zohavování (vlastně, zpět, to je už ve "Vraždách v ulici Morgue").
Adaptace je provedena zdařile (pokud mohu soudit bez znalosti knihy), protože děj filmu dává slušný logický smysl, v postavách se neztrácíme a i při délce přes dvě hodiny to není nudné. Plusem je také to, že pro Čecha jsou téměř všichni herci naprosto neznámí, takže netušíme, která postava se bude vyvíjet a která záhy umře.
Co se týče filmařského řemesla (kamera, hudba, střih), jde o slušnou imitaci polonezávislých méněrozpočtových hollywoodských kriminálek. Opět zde hraje svou roli relativita hodnocení. Kdyby tento film vznikl v České republice (čemuž teoreticky nic nebrání), budou ho všichni (včetně mě) vyzdvihovat jako naprostý zázrak a vrcholné porevoluční dílo. Pokud by vznikl v USA, budou všichni upozorňovat, že "to sice ujde, ale na Obvyklé podezřelé nebo Gone Baby Gone to nemá".
P.S: Pokud jste stejně jako já byli poněkud zmateni tím, že kniha (a film), který se v USA jmenuje "The Girl With The Dragon Tattoo", se u nás jmenuje "Muži, kteří nenávidí ženy", pak vězte, že "ti blbí" jsou Američani, kteří se neodvážili vydat původní knihu pod doslovným překladem původního svédského názvu a vymysleli si jiný, zřejmě aby se jim nebouřily feministky nebo Justin Bieber...
A navíc jsem samozřejmě nečetl knižní předlohu, čímž se připravuji o další možnosti srovnání. Nicméně:
Mikael Blomkvist je švédský novinář v pozdně středních letech, který je najat starým milionářem, aby se nastěhoval na několik měsíců do chatky na jeho zasněženém ostrově a zde se pokusil přijít na kloub tomu, kdo zabil před 40 lety jeho
Detektivní dvojice "stárnoucí mírně obtloustlý novinář plus nepřizpůsobivá anarcho-punkerka" je poměrně originální (i když se dají dohromady až v polovině velmi dlouhého filmu). Zatímco Mikael se permanentně tváří jako kdyby mu poněkud uletěly včely (aniž by byl hloupý nebo málo důvtipný), Lisbeth nejdřív jedná a pak přemýšlí (přesněji řečeno, přemýšlí tak rychle, že to vypadá jako kdyby nejdřív jednala a až pak přemýšlela). Celá zápletka a struktura filmu přitom není ani zdaleka tak praštěná a absurdní jako jiná nedávná severská kriminálka, Lovci hlav (dokonce i ty hackerské elementy v něm mají celkem hlavu a patu). Muži mají mnohem blíže k tradičním detektivkám, jaké psávali Arthur Conan Doyle nebo Edgar Allan Poe. Ale protože máme 21. století, musí tam být také temný odkaz minulosti a posmrtné zohavování (vlastně, zpět, to je už ve "Vraždách v ulici Morgue").
Adaptace je provedena zdařile (pokud mohu soudit bez znalosti knihy), protože děj filmu dává slušný logický smysl, v postavách se neztrácíme a i při délce přes dvě hodiny to není nudné. Plusem je také to, že pro Čecha jsou téměř všichni herci naprosto neznámí, takže netušíme, která postava se bude vyvíjet a která záhy umře.
Co se týče filmařského řemesla (kamera, hudba, střih), jde o slušnou imitaci polonezávislých méněrozpočtových hollywoodských kriminálek. Opět zde hraje svou roli relativita hodnocení. Kdyby tento film vznikl v České republice (čemuž teoreticky nic nebrání), budou ho všichni (včetně mě) vyzdvihovat jako naprostý zázrak a vrcholné porevoluční dílo. Pokud by vznikl v USA, budou všichni upozorňovat, že "to sice ujde, ale na Obvyklé podezřelé nebo Gone Baby Gone to nemá".
P.S: Pokud jste stejně jako já byli poněkud zmateni tím, že kniha (a film), který se v USA jmenuje "The Girl With The Dragon Tattoo", se u nás jmenuje "Muži, kteří nenávidí ženy", pak vězte, že "ti blbí" jsou Američani, kteří se neodvážili vydat původní knihu pod doslovným překladem původního svédského názvu a vymysleli si jiný, zřejmě aby se jim nebouřily feministky nebo Justin Bieber...
3.12.11
Retro Recenze: Malý krámek hrůz [Little Shop of Horrors] - 90%
Malý krámek hrůz (u nás v kinech nikdy neuvedený) je roztomilý retro muzikál z roku 1986 o obří lidožravé (a zpívající) kytce. "Retro" v tom smyslu, že je záměrně natočen jako filmy z 50. - 60. let.
Než se ale dostaneme k tomuto filmu, zastavme se u jeho dvou předchůdců:
Film se stejným názvem (tj. Little Shop of Horrors) natočil už v roce 1960 Roger Corman, údajně jako důsledek sázky, že natočí celovečerní film za dva dny. Což se mu povedlo, ale film podle toho vypadá. Mladý zaměstnanec květinářství se v něm seznámí s masožravou mluvící kytkou a ta mu slíbí slávu a úspěch za přísun čerstvého (lidského) masa. Ostatně, můžete se na film hned sami podívat, protože je v plné verzi (legálně) k dispozici na YouTube. Ale je dost k nepřežití, protože rozhodně není dobrý, ale přitom ani tak strašný, aby byl zábavný. Doporučuji vaší pozornosti tehdy zcela neznámého mladého Jacka Nicholsona v roličce masochistického pacienta u zubaře.
Cormanův film sice měl záblesky záměrného humoru, ale ani jako komedie moc nefungoval.
Komedií byl až stejnojmenný divadelní muzikál Alana Menkena a Howarda Ashmana, který byl poprvé uveden v roce 1982 a děj filmu značně přepracoval, byť zachoval moho původních elementů (mluvící kytka, zubař, masochista). Tento divadelní muzikál se v USA dodnes těší slušné popularitě a je pravidelně inscenován například různými středními školami, což ho rozkošně vrací k jeho béčkovým kořenům.
Čímž se konečně dostáváme k celovečernímu film z roku 1986, který je adaptací tohoto muzikálu (t.j. jde o podobný proces Film -> Divadlo -> Film jako u Producentů) a funguje na několika různých úrovních:
Především je to opravdu kvalitní muzikál, co se týče hudby (Menken) i velmi nápaditých textů (Ashman). Pokud vám jsou jména Ashman a Menken povědomá, tak vězte, že právě díky Little Shop of Horrors si jich tehdy všiml Disney a nabídl jim skládání písniček pro Malou mořskou vílu. Čímž začala jejich mnohaletá hegemonie v kategoriích "Nejlepší píseň" a "Nejlepší hudba" všech myslitelných filmových cen (později zredukovaná na hegemonii Alana Menekena, když Ashman zemřel na AIDS). Především kvůli nim byla na Oscarech filmová hudba znovu rozdělena na kategorie "drama" a "komedie nebo muzikál", protože jinak by si nikdo jiný než Menken neškrtl. A jen díky Menkenovi si dnes můžeme připomenout jak umí Batman zpívat.
Dále má Little Shop of Horrors opravdu snové obsazení. Hlavního hrdinu hraje (a zpívá) Rick Moranis, jeho milou Ellen Greeneová (která ji hrála v divadelní verzi, s neuvěřitelným hlasovým rozsahem) a kytku mluví a zpívá nedávno zesnulý Levi Stubbs ze skupiny Four Tops. V dalších rolích se objevují největší tehdejší komediální esa, viz nová verze té scény s masochistou a zubařem.
Kromě toho má film krásnou stylizaci do 50.-60. let a muzikálů tehdejší doby, spočívající např. v pestrobarevnosti kostýmů a v tom, že všechny jeho exteriéry záměrně vypadají jako kulisy (a jsou to kulisy).
No a všechno to funguje samozřejmě také díky režisérovi, kterým je Frank Oz. Tomu bych měl asi časem věnovat samostatný článek, ale vězte, že má jednak na svém kontě spoustu komedií (z nichž spousta u nás bohužel nikdy nešla) a jednak má zkušenosti s loutkami, neboť jako blízký spolupracovník Jima Hensona mnohé slavné vodil a mluvil. Mimo jiné Slečnu Piggy a Yodu. Ano, ten samý člověk mluví Slečnu Piggy a Yodu. A v tomhle filmu měl opravdu tunu dobrých nápadů, včetně některých, které jsme viděli později jinde:
Frank Oz totiž - kromě toho že velmi precizně všechny režíroval na přesné hranici muzikálu a parodie na muzikál - vymyslel jak dát život opravdu hlavnímu hrdinovi, tj. masožravé, mluvící, zpívající a celkově velmi živé kytce, která v průběhu filmu roste, až dosáhne velikosti několika metrů.
Až se budete na film koukat (což byste rozhodně měli, jak už jste asi pochopili), všímejte si, jak hbitě a elegantně se kytka hýbe, i když má metr a později zaplňuje celou velkou místnost. Až po několikerém sledování mi došlo, že v naprosté většině filmu kytka není ani CGI (které tehdy neexistovalo) ani žádný optický trik (jako zadní projekce, animace apod), ale obrovská loutka, kterou muselo vodit několik dobře ukrytých lidí. To ale stále nevysvětlovalo scény, ve kterých se její dvoumetrový "květ" hýbe tak svižně, že by ho museli ovládat nějakou extra silnou hydraulikou a při nejmenší chybě loutkoherce by zabil okolostojící živé herce. Trik spočívá (kromě velmi šikovného střihu) ve skutečnosti, že akčnější záběry a songy jsou natáčeny zpomalenou kamerou a pak puštěny normální rychlostí, takže jsou vlastně zrychlené a živí herci při jejich natáčení museli zpívat a hrát několikanásobně zpomaleně. Když to víte a ty herce velmi pozorně sledujete, občas si všimnete, že jejich pohyby jsou trochu divné. Ale i tak, klobouk dolů. Takhle se dělají kvalitní nápadité triky. Viz Macourek s Vorlíčkem nebo Brdečka s Lipským (jejichž Adéla ještě nevečeřela vznikla před muzikálem, ale po původním černobílém filmu).
Jako by to všechno nestačilo na výjimečný film, s Little Shop Of Horrors se pojí také neuvěřitelná historie nejdražšího alternativního konce, který neuvidíte. Předpokládám, že vás nepřekvapí odhalení, že film končí happyendem, jako každá správná muzikálová romantická komedie. Původně natočený film ale obsahoval dlouhou závěrečnou scénu, kdy kytka sežere všechny hlavní postavy, pak celý New York a v posledním záběru obepíná Sochu svobody. To diváky na testovacích projekcích natolik rozhodilo, že byl narychlo natočen šťastný konec, který ve filmu je. Původní konec, včetně pětiminutového trikově náročného masakru je k vidění na YouTube v podobě černobílých nehotových záběrů (nekoukat dokud neuvidíte celou původní verzi!). Warner Bros. chtěli konec zrekonstruovat, ale původní negativy byly bohužel zničeny při požáru skladu. Působivá tečka za osudem tohoto výjimečného (u nás zcela neznámého) filmu.
P.S: V naší televizi šel tento film kdysi pozdě v noci s českým dabingem, který byl vynikající (režie Olga Wallo) a písničky byly otitulkované. Jinak samozřejmě originální znění je originální znění, ale velmi výrazně doporučuji aspoň anglické titulky, protože texty písní jsou naprosto zásadní pro děj a jsou občas velmi kulometné a sofistikovaně vtipné.
Než se ale dostaneme k tomuto filmu, zastavme se u jeho dvou předchůdců:
Film se stejným názvem (tj. Little Shop of Horrors) natočil už v roce 1960 Roger Corman, údajně jako důsledek sázky, že natočí celovečerní film za dva dny. Což se mu povedlo, ale film podle toho vypadá. Mladý zaměstnanec květinářství se v něm seznámí s masožravou mluvící kytkou a ta mu slíbí slávu a úspěch za přísun čerstvého (lidského) masa. Ostatně, můžete se na film hned sami podívat, protože je v plné verzi (legálně) k dispozici na YouTube. Ale je dost k nepřežití, protože rozhodně není dobrý, ale přitom ani tak strašný, aby byl zábavný. Doporučuji vaší pozornosti tehdy zcela neznámého mladého Jacka Nicholsona v roličce masochistického pacienta u zubaře.
Cormanův film sice měl záblesky záměrného humoru, ale ani jako komedie moc nefungoval.
Komedií byl až stejnojmenný divadelní muzikál Alana Menkena a Howarda Ashmana, který byl poprvé uveden v roce 1982 a děj filmu značně přepracoval, byť zachoval moho původních elementů (mluvící kytka, zubař, masochista). Tento divadelní muzikál se v USA dodnes těší slušné popularitě a je pravidelně inscenován například různými středními školami, což ho rozkošně vrací k jeho béčkovým kořenům.
Čímž se konečně dostáváme k celovečernímu film z roku 1986, který je adaptací tohoto muzikálu (t.j. jde o podobný proces Film -> Divadlo -> Film jako u Producentů) a funguje na několika různých úrovních:
Především je to opravdu kvalitní muzikál, co se týče hudby (Menken) i velmi nápaditých textů (Ashman). Pokud vám jsou jména Ashman a Menken povědomá, tak vězte, že právě díky Little Shop of Horrors si jich tehdy všiml Disney a nabídl jim skládání písniček pro Malou mořskou vílu. Čímž začala jejich mnohaletá hegemonie v kategoriích "Nejlepší píseň" a "Nejlepší hudba" všech myslitelných filmových cen (později zredukovaná na hegemonii Alana Menekena, když Ashman zemřel na AIDS). Především kvůli nim byla na Oscarech filmová hudba znovu rozdělena na kategorie "drama" a "komedie nebo muzikál", protože jinak by si nikdo jiný než Menken neškrtl. A jen díky Menkenovi si dnes můžeme připomenout jak umí Batman zpívat.
Dále má Little Shop of Horrors opravdu snové obsazení. Hlavního hrdinu hraje (a zpívá) Rick Moranis, jeho milou Ellen Greeneová (která ji hrála v divadelní verzi, s neuvěřitelným hlasovým rozsahem) a kytku mluví a zpívá nedávno zesnulý Levi Stubbs ze skupiny Four Tops. V dalších rolích se objevují největší tehdejší komediální esa, viz nová verze té scény s masochistou a zubařem.
Kromě toho má film krásnou stylizaci do 50.-60. let a muzikálů tehdejší doby, spočívající např. v pestrobarevnosti kostýmů a v tom, že všechny jeho exteriéry záměrně vypadají jako kulisy (a jsou to kulisy).
No a všechno to funguje samozřejmě také díky režisérovi, kterým je Frank Oz. Tomu bych měl asi časem věnovat samostatný článek, ale vězte, že má jednak na svém kontě spoustu komedií (z nichž spousta u nás bohužel nikdy nešla) a jednak má zkušenosti s loutkami, neboť jako blízký spolupracovník Jima Hensona mnohé slavné vodil a mluvil. Mimo jiné Slečnu Piggy a Yodu. Ano, ten samý člověk mluví Slečnu Piggy a Yodu. A v tomhle filmu měl opravdu tunu dobrých nápadů, včetně některých, které jsme viděli později jinde:
(Tím rozhodně nechci naznačovat, že Svěrák musí nutně být zloděj nápadů - jen že rozhodně nebyl první, koho tohle napadlo)
Frank Oz totiž - kromě toho že velmi precizně všechny režíroval na přesné hranici muzikálu a parodie na muzikál - vymyslel jak dát život opravdu hlavnímu hrdinovi, tj. masožravé, mluvící, zpívající a celkově velmi živé kytce, která v průběhu filmu roste, až dosáhne velikosti několika metrů.
Až se budete na film koukat (což byste rozhodně měli, jak už jste asi pochopili), všímejte si, jak hbitě a elegantně se kytka hýbe, i když má metr a později zaplňuje celou velkou místnost. Až po několikerém sledování mi došlo, že v naprosté většině filmu kytka není ani CGI (které tehdy neexistovalo) ani žádný optický trik (jako zadní projekce, animace apod), ale obrovská loutka, kterou muselo vodit několik dobře ukrytých lidí. To ale stále nevysvětlovalo scény, ve kterých se její dvoumetrový "květ" hýbe tak svižně, že by ho museli ovládat nějakou extra silnou hydraulikou a při nejmenší chybě loutkoherce by zabil okolostojící živé herce. Trik spočívá (kromě velmi šikovného střihu) ve skutečnosti, že akčnější záběry a songy jsou natáčeny zpomalenou kamerou a pak puštěny normální rychlostí, takže jsou vlastně zrychlené a živí herci při jejich natáčení museli zpívat a hrát několikanásobně zpomaleně. Když to víte a ty herce velmi pozorně sledujete, občas si všimnete, že jejich pohyby jsou trochu divné. Ale i tak, klobouk dolů. Takhle se dělají kvalitní nápadité triky. Viz Macourek s Vorlíčkem nebo Brdečka s Lipským (jejichž Adéla ještě nevečeřela vznikla před muzikálem, ale po původním černobílém filmu).
Jako by to všechno nestačilo na výjimečný film, s Little Shop Of Horrors se pojí také neuvěřitelná historie nejdražšího alternativního konce, který neuvidíte. Předpokládám, že vás nepřekvapí odhalení, že film končí happyendem, jako každá správná muzikálová romantická komedie. Původně natočený film ale obsahoval dlouhou závěrečnou scénu, kdy kytka sežere všechny hlavní postavy, pak celý New York a v posledním záběru obepíná Sochu svobody. To diváky na testovacích projekcích natolik rozhodilo, že byl narychlo natočen šťastný konec, který ve filmu je. Původní konec, včetně pětiminutového trikově náročného masakru je k vidění na YouTube v podobě černobílých nehotových záběrů (nekoukat dokud neuvidíte celou původní verzi!). Warner Bros. chtěli konec zrekonstruovat, ale původní negativy byly bohužel zničeny při požáru skladu. Působivá tečka za osudem tohoto výjimečného (u nás zcela neznámého) filmu.
P.S: V naší televizi šel tento film kdysi pozdě v noci s českým dabingem, který byl vynikající (režie Olga Wallo) a písničky byly otitulkované. Jinak samozřejmě originální znění je originální znění, ale velmi výrazně doporučuji aspoň anglické titulky, protože texty písní jsou naprosto zásadní pro děj a jsou občas velmi kulometné a sofistikovaně vtipné.
2.12.11
8465 Kč za 24 hodin: Kdo z vás to má?
Ano, 8465 Kč.
Tolik jste poslali (po odečtení PayPal poplatků a před zdaněním) za prvních 24 hodin po výzvě na účet a kartami na další provoz FFFILMu.
Sponozorovalo celkem 35 lidí a organizací (25 bankovním převodem, 10 kartou nebo PayPalem), přičemž nejmenší příspěvěk byl 20 Kč a nejvyšší 2000 Kč (od dárce, který si nepřeje být jmenován). Nejštědřejším korporátním sponzorem byla firma Eltea.cz, která poslala 1000 Kč. Průměrná částka na jednoho sponzora byla 242 Kč a cca polovina sponzorských částek měla hodnotu 100 Kč.
Rozhodně vám nechci naznačovat, kolik je podle mě "správná hodnota příspěvku", protože když dva lidi pokládají stejný článek za "úplně super", každý z nich tu hodnotu "úplně super" převede na peněžní hodnotu zcela jinak, podle toho jestli je student nebo Babiš.















A nyní zpět na zem... 8465 Kč za jeden den je výborný výsledek. 8465 Kč za týden je o něco slabší výsledek a 8465 za měsíc ještě slabší, i když je to pořád podstatně víc než nula... Podobná částka jako 8465 Kč za jeden den se s největší pravděpodobností už nikdy nebude opakovat.
Klíčová otázka je, jak rychle nyní bude přisun peněz klesat a na jaké hladině se ustálí. To se uvidí nejdříve za několik týdnů, zda pokles bude o 90 procent nebo o 99,9 procenta...
Na Google+ se po mém postu rozvinula celkem obsáhlá diskuse, ve které mě překvapivé množství lidí upozornilo, že nechtějí zadávat své bance trvalý příkaz, ale chtěli by být 1x měsíčně upozorňováni, že mají zaplatit za FFFILM. To mě trochu překvapilo.
Mohl bych naprogramovat něco, co bude jednou měsíčně rozesílat e-maily lidem, kteří si o to řeknou, ale vyžadovalo by to implementaci nějakého ověřovacího mechanismu, rozpoznávání když si adresát zruší schránku, limitování zátěže poštovních serverů abych nebyl označen za spammera a řešení dalších otravných (i když řešitelných) technických problémů.
To je opravdu tak těžké, založit si opakovanou událost s e-mailovým upozorněním ve svém Google kalendáři? Nebo si udělat alert ve svém mobilu? Nebo použít www.memotome.com? Nebo vždy po zaplacení poslat e-mail s textem "Zaplatit FFFILM!" na adresu 1month@followupthen.com (a on se vám po měsící automaticky připomene)? Vždyť těch možností jsou doslova desítky...
Rozhodně nechci, aby při návštěvě FFFILMu řadovým čtenářům vyskakovalo nějaké upozorňovací okno, nebo aby každá stránka měla v záhlaví prosbu o zaplacení. Většina návštěvníků (co si budeme nalhávat, dokonce valná většina) platit nikdy nebude, a takováto "vylepšení" by pouze štvala jak je, tak ty, kteří sami od sebe platí. A pokud bychom se měli bavit o systému, který rozpozná sponzora a jemu ty popupy neukáže, tak to je opět něco mimo moje současné technické možnosti. Jako všeobecně únosný a relativně málo otravný mi připadá ten banner, který zůstane v pravém sloupci stránky. To, co teď dělá Wikipedie, mi přijde až přehnané.
Takže ještě jednou děkuji a přísahám, že články jako je tento se zde nadále budou objevovat jen opravdu výjimečně. Má tady přece jít o filmy, ne? Takže jdu něco psát...
P.S: Pod tímto článkem JE povolena diskuse. Ta výše zmiňovaná předešlá diskuse se nachází zde.
P.P.S: Kolik z vás by zajímal Google Hangout nebo jiný online chat se mnou, a v jaký den v týdnu a hodinu?
Tolik jste poslali (po odečtení PayPal poplatků a před zdaněním) za prvních 24 hodin po výzvě na účet a kartami na další provoz FFFILMu.
Sponozorovalo celkem 35 lidí a organizací (25 bankovním převodem, 10 kartou nebo PayPalem), přičemž nejmenší příspěvěk byl 20 Kč a nejvyšší 2000 Kč (od dárce, který si nepřeje být jmenován). Nejštědřejším korporátním sponzorem byla firma Eltea.cz, která poslala 1000 Kč. Průměrná částka na jednoho sponzora byla 242 Kč a cca polovina sponzorských částek měla hodnotu 100 Kč.
Rozhodně vám nechci naznačovat, kolik je podle mě "správná hodnota příspěvku", protože když dva lidi pokládají stejný článek za "úplně super", každý z nich tu hodnotu "úplně super" převede na peněžní hodnotu zcela jinak, podle toho jestli je student nebo Babiš.
!!! VŠEM VELMI DĚKUJI A JSEM TÉMĚŘ SLUNÍČKOVĚ DOJAT !!!
A nyní zpět na zem... 8465 Kč za jeden den je výborný výsledek. 8465 Kč za týden je o něco slabší výsledek a 8465 za měsíc ještě slabší, i když je to pořád podstatně víc než nula... Podobná částka jako 8465 Kč za jeden den se s největší pravděpodobností už nikdy nebude opakovat.
Klíčová otázka je, jak rychle nyní bude přisun peněz klesat a na jaké hladině se ustálí. To se uvidí nejdříve za několik týdnů, zda pokles bude o 90 procent nebo o 99,9 procenta...Na Google+ se po mém postu rozvinula celkem obsáhlá diskuse, ve které mě překvapivé množství lidí upozornilo, že nechtějí zadávat své bance trvalý příkaz, ale chtěli by být 1x měsíčně upozorňováni, že mají zaplatit za FFFILM. To mě trochu překvapilo.
Mohl bych naprogramovat něco, co bude jednou měsíčně rozesílat e-maily lidem, kteří si o to řeknou, ale vyžadovalo by to implementaci nějakého ověřovacího mechanismu, rozpoznávání když si adresát zruší schránku, limitování zátěže poštovních serverů abych nebyl označen za spammera a řešení dalších otravných (i když řešitelných) technických problémů.
To je opravdu tak těžké, založit si opakovanou událost s e-mailovým upozorněním ve svém Google kalendáři? Nebo si udělat alert ve svém mobilu? Nebo použít www.memotome.com? Nebo vždy po zaplacení poslat e-mail s textem "Zaplatit FFFILM!" na adresu 1month@followupthen.com (a on se vám po měsící automaticky připomene)? Vždyť těch možností jsou doslova desítky...
Rozhodně nechci, aby při návštěvě FFFILMu řadovým čtenářům vyskakovalo nějaké upozorňovací okno, nebo aby každá stránka měla v záhlaví prosbu o zaplacení. Většina návštěvníků (co si budeme nalhávat, dokonce valná většina) platit nikdy nebude, a takováto "vylepšení" by pouze štvala jak je, tak ty, kteří sami od sebe platí. A pokud bychom se měli bavit o systému, který rozpozná sponzora a jemu ty popupy neukáže, tak to je opět něco mimo moje současné technické možnosti. Jako všeobecně únosný a relativně málo otravný mi připadá ten banner, který zůstane v pravém sloupci stránky. To, co teď dělá Wikipedie, mi přijde až přehnané.
Takže ještě jednou děkuji a přísahám, že články jako je tento se zde nadále budou objevovat jen opravdu výjimečně. Má tady přece jít o filmy, ne? Takže jdu něco psát...
P.S: Pod tímto článkem JE povolena diskuse. Ta výše zmiňovaná předešlá diskuse se nachází zde.
P.P.S: Kolik z vás by zajímal Google Hangout nebo jiný online chat se mnou, a v jaký den v týdnu a hodinu?
1.12.11
Recenze: Velká vánoční jízda [Arthur Christmas] - 90%
Santa existuje! Ale není to jedna nesmrtelná osoba, nýbrž dědičný titul, který si už po 20 generací předává rodina, žijící na severním pólu, a disponující tajnou základnou, odkud expeduje vánoční dárky za pomoci nejmodernější techniky.
Aktuální Santa už má nejlepší léta za sebou, začíná tak trochu senilnět a uvažuje o tom, že co nevidět předá celý podnik jednomu ze svých dvou synů (Santové žijí o něco déle než lidi, běžně přes 100 let). A není to moc těžké rozhodování, protože zatímco starší syn Steve už teď celému podniku de facto velí a vyzná se v technice, které taťka nerozumí, mladší Arthur je spíš takový trumbera, který byl odklizen na řadovou pozici poštovního agenta, aby zase něco nezvoral. No a kromě toho do rodiny patří ještě paní Santová a dědeček Santa, který už má senilitu pořádně rozvinutou a když je zrovna při smyslech, tak nadává na dnešní techniku a láskyplně vzpomíná, že "za mých časů jsem lítal na dvoumístných saních a osobně lezl do komínů a vždycky jsem to zvládl bez problémů, akorát v roce 1913 se můj elf strašně ožral a spadl do Ženevského jezera", nebo tak nějak podobně.
Fun Fact: V původním znění došlo k zajímavé situaci, kdy herec, mluvící dědečka (Bill Nighy), je stejně starý jako herec mluvící jeho syna (Jim Broadbent), a pouze o deset let starší než herec, mluvící jeho vnuka (Hugh Laurie). Arthura mluví James McAvoy, z čehož vyplývá, že Santovi-Christmasovi jsou zřejmě Britové.
Krátce poté, co jsou nám představeni hrdinové a jejich utajený svět, začíná zápletka: Všechny dárky jsou rozneseny, až na jeden! Malá holčička z Anglie nedostala omylem svoje kolo. Steve "logicky" přesvědčí Santu, že to jedno dítě v celém tom úspěšném megaprocesu nic neznamená, ale Arthur se s tím nehodlá spokojit a spolu s dědou se ve starých saních tajně vydávají nedopatření napravit, dřív než vyjde slunce (ve většině Santoidního světa děti nacházejí dárky pod stromkem ráno 25. prosince).
Rozjezd filmu je úžasný. Rodina Santových je nám představena jako víceméně normálně fungující, standardní rodina (nikdo z ní není nic jako prvoplánovitý padouch, včetně Stevea), která se od ostatních odlišuje jen tím, že každý rok musí provozovat přísně utajenou megaoperaci za pomoci armády elfů. Při realizaci operace a pohledu do jejího zákulisí se samozřejmě dočkéme obrovské spousty vtipů, ale přitom si film neustále udržuje jakýsi glanc, eleganci a stopu logiky kterou se to všechno řídí. Rozehrávka, dynamika v rodině a celý ten šílený podnik mi dost připomínal Hračky Barryho Levinsona.
Další děj už obdahuje méně vyložených překvapení a je celkem předvídatelný. Ale i pak je celý film pohodový (i pří šílených akčních scénách) a i když jde do tuhého, nikdy se v něm neobjeví vyloženě záporná postava. Prostě je celý plný (nejen vánoční) pohody a je na něm dle mého dost vidět, že ho režírovala žena a že ho produkoval Aardman (ano, jde o film od tvůrců "Wallace a Gromita", přestože se nedíváme na modelínu, ale na CGI).
I když tedy film probíhá a dopadne podle očekávání, je pořád nabitý spoustou drobných vtípků, z nichž některé jsou (na děti) překvapivě sofistikované.
Pokud chodíte na méně než dva animované filmy za 14 dní, vykašlete se na Kocoura v botách a jděte na Vánoční jízdu.
P.S: Mých 90 procent platí pokud film uvidíte bez dabingu. V češtině to není hlasově úplně ono a ne všechny vtipy a narážky šlo přeložit.
P.P.S: Před samotný film je bohužel přilepený teroristický videoklip s Justinem Bieberem a stejná "píseň" zazní i při závěrečných titulcích. Při samotném filmu naštěstí ta hnusná lesba slyšet není.
Aktuální Santa už má nejlepší léta za sebou, začíná tak trochu senilnět a uvažuje o tom, že co nevidět předá celý podnik jednomu ze svých dvou synů (Santové žijí o něco déle než lidi, běžně přes 100 let). A není to moc těžké rozhodování, protože zatímco starší syn Steve už teď celému podniku de facto velí a vyzná se v technice, které taťka nerozumí, mladší Arthur je spíš takový trumbera, který byl odklizen na řadovou pozici poštovního agenta, aby zase něco nezvoral. No a kromě toho do rodiny patří ještě paní Santová a dědeček Santa, který už má senilitu pořádně rozvinutou a když je zrovna při smyslech, tak nadává na dnešní techniku a láskyplně vzpomíná, že "za mých časů jsem lítal na dvoumístných saních a osobně lezl do komínů a vždycky jsem to zvládl bez problémů, akorát v roce 1913 se můj elf strašně ožral a spadl do Ženevského jezera", nebo tak nějak podobně.
Fun Fact: V původním znění došlo k zajímavé situaci, kdy herec, mluvící dědečka (Bill Nighy), je stejně starý jako herec mluvící jeho syna (Jim Broadbent), a pouze o deset let starší než herec, mluvící jeho vnuka (Hugh Laurie). Arthura mluví James McAvoy, z čehož vyplývá, že Santovi-Christmasovi jsou zřejmě Britové.
Krátce poté, co jsou nám představeni hrdinové a jejich utajený svět, začíná zápletka: Všechny dárky jsou rozneseny, až na jeden! Malá holčička z Anglie nedostala omylem svoje kolo. Steve "logicky" přesvědčí Santu, že to jedno dítě v celém tom úspěšném megaprocesu nic neznamená, ale Arthur se s tím nehodlá spokojit a spolu s dědou se ve starých saních tajně vydávají nedopatření napravit, dřív než vyjde slunce (ve většině Santoidního světa děti nacházejí dárky pod stromkem ráno 25. prosince).
Rozjezd filmu je úžasný. Rodina Santových je nám představena jako víceméně normálně fungující, standardní rodina (nikdo z ní není nic jako prvoplánovitý padouch, včetně Stevea), která se od ostatních odlišuje jen tím, že každý rok musí provozovat přísně utajenou megaoperaci za pomoci armády elfů. Při realizaci operace a pohledu do jejího zákulisí se samozřejmě dočkéme obrovské spousty vtipů, ale přitom si film neustále udržuje jakýsi glanc, eleganci a stopu logiky kterou se to všechno řídí. Rozehrávka, dynamika v rodině a celý ten šílený podnik mi dost připomínal Hračky Barryho Levinsona.
Další děj už obdahuje méně vyložených překvapení a je celkem předvídatelný. Ale i pak je celý film pohodový (i pří šílených akčních scénách) a i když jde do tuhého, nikdy se v něm neobjeví vyloženě záporná postava. Prostě je celý plný (nejen vánoční) pohody a je na něm dle mého dost vidět, že ho režírovala žena a že ho produkoval Aardman (ano, jde o film od tvůrců "Wallace a Gromita", přestože se nedíváme na modelínu, ale na CGI).
I když tedy film probíhá a dopadne podle očekávání, je pořád nabitý spoustou drobných vtípků, z nichž některé jsou (na děti) překvapivě sofistikované.
- Například když Santa úspěšně (domněle) dokončí rozvoz dárků, oslavuje to před elfy na pódiu s transparentem "Mission Accomplished".
- Na nočním stolku Santových je roztomilá fotka paní Santové z doby, kdy byla ještě mladá šťabajzna.
- Ve staré kůlně je plakát v propagandistickém stylu Druhé světové s nápisem "Don't be seen - Remember 1812" (což se váže k dříve letmo zmiňované historce o předchozím Santovi, který byl při roznášení spatřen a byly z toho velké problémy).
- V téže staré kůlně leží velká kovová stříkačka s nápisem "Chimney Lube" ("komínové mazadlo").
Pokud chodíte na méně než dva animované filmy za 14 dní, vykašlete se na Kocoura v botách a jděte na Vánoční jízdu.
P.S: Mých 90 procent platí pokud film uvidíte bez dabingu. V češtině to není hlasově úplně ono a ne všechny vtipy a narážky šlo přeložit.
P.P.S: Před samotný film je bohužel přilepený teroristický videoklip s Justinem Bieberem a stejná "píseň" zazní i při závěrečných titulcích. Při samotném filmu naštěstí ta hnusná lesba slyšet není.
30.11.11
Myslím to upřímně!
(Tento post neobsahuje žádný full frontal, tepláky ani filmovou recenzi, takže pokud něco takového očekáváte, můžete ho přeskočit.)
Skončil listopad a s ním skončilo i jisté období mého života, které se vyznačovalo především tím, že jsem měl zdroj poměrně slušné obživy, kterou jsem navíc mohl provádět v takovém časovém harmonogramu, v jakém mi to vyhovovalo (tzn. ten harmonogram byl velmi flexibilní, takže jsem mohl chodit na novinářské projekce, které se konají většinou v pracovní době). Toto několikaleté období vyvrcholilo launchem tohoto výplodu na Facebooku a nyní přichází nové období, ve kterém musím jistým způsobem přestrukturovat svou existenci, abych mohl nadále živit sebe, drahou polovičku a nejméně dva psy, mohl letět v březnu zase do Japonska (kam už mám nějakou dobu koupené letenky) a přitom dělal co nejzábavnější práci, která mi co nejlépe jde, nebo ještě lépe kombinaci různých prací (jak to bylo většinu mého života).
Situace rozhodně není taková, že bych si musel do měsíce najít místo u soustruhu, jinak jsem bez chleba. Nicméně budu se muset např. rozhodnout, jestli se dále živit drobnými zakázkami ze všech stran, nebo využít nabídku něčeho, co se podobná normálnímu zaměstnání, nebo se dát na prostituci, nebo některou z mnoha jiných možností a kombinací těchto možností.
No a proč vám to píšu? Abych vás připravil na to, že nutkání "o tom musím napsat na FFFILM" se stane méně intenzivnějším, než bylo doposud. Z toho prostého důvodu, že FFFILM mi nevydělává ani korunu a že s mými (odvážím se tvrdit, že nezanedbatelnými) internetovými zkušenostmi nevidím způsob, jak ho signifikantním způsobem monetizovat. Má slušnou návštěvnost, ale zdaleka ne takovou, abych si zde umístěnými bannery vydělal za psaní článků více, než si můžu za stejnou dobu vydělat jinde jinou činností. A pokud by mělo jí o signifikantní monetizaci nějakým jiným způsobem (např. přechod FFFILMu pod něčí křídla), všechny nabízející se varianty (nezapomeňte, že FFFILM dříve byl pod křídly jiných serverů) by znamenaly, že by ohledně obsahu FFFILMu měl poslední slovo někdo jiný než já, takže bych zde už například nemohl používat slova jako "SMS", "píča" nebo "Dočekal Hulán Hitler". Bez ohledu na "poslední slovo" je zde také skutečnost, že psaním o filmech se v našich končinách nikdy nemůžete uživit tak dobře, jako jinými činostmi, které ovládám (a kterých je relativně dost, viz www.fuxoft.cz).
Pak je tu také teoretická možnost "mikroplateb fanoušků za obsah", což je možno provést několika různými způsoby, ale obávám se, že žádný z nich ještě není masově použitelný v této době a v této zemi - obzvlášť pokud bych nechtěl penalizovat neplatící a chtěl bych věřit v dobročinnost těch movitějších. Je mi totiž jasné, že kdo si chce ukrást digitální obsah zadarmo, ten to udělá, a nějaké debilní DRM pouze komplikuje život těm, co nekradou.
Každopádně, přemýšlel jsem o tom hodně, a řešení dostatečně málo rizikové na to, abych ho mohl okamžitě implementovat, jsem nenalezl.
Ve výsledku tedy to všechno znamená, že nutkání "jít do kina na novinářskou projekci a pak o tom filmu napsat" se pro mě stane v nejbliží době méně intenzivním. Každá taková recenze pro mě totiž v současné době znamená nejméně tři hodiny činnosti, za kterou nedostanu ani halíř. Přitom by ani tak nevadilo, že za to nic nedostanu. Vadí ta skutečnost, že kdybych ty tři hodiny někde instaloval servery, kontroloval překlady nebo souložil se starými bohatými dámami, nějaké peníze z toho mít budu.
Je docela dobře možné, že se během pár týdnů najde nějaká stabilní konfigurace, která mi umožní psát FFFILM úplně stejně jako dosud (nikoliv lépe, protože lépe už to není možné!). Je také možné, že se najde taková konfigurace, která bude v přímém rozporu s tím, abych mohl dále psát FFFILM v současné nebo podobné podobě.
V tom všem je mnoho proměnných a nemám nejmenší tušení, jak to dopadne. Rozhodně neplánuji s FFFILMem v nejbližších dnech seknout. Během příštích dvou týdnů uvidím aspoň pět filmů...
Jenom jsem pokládal za vhodné vás o nadcházejícím stavu informovat, protože se mi zatím docela osvědčilo netajit se s ničím co se mi v životě přihodí, ať je to jakkoliv bizarní nebo nelichotivé.
P.S: Pod tímto příspěvkem je záměrně zablokována diskuse, protože i kdyby se v ní objevilo něco konstruktivního, zmizelo by to v záplavě víte čeho. Pokud si myslíte, že víte o nějakém řešení, které mi uniklo, jistě najdete způsob jak mě na něj upozornit.
UPDATE 1. 12. 2011: OK, přesvědčili jste mě, ZKUSÍME DOBROVOLNÝ SPONZORING.
Skončil listopad a s ním skončilo i jisté období mého života, které se vyznačovalo především tím, že jsem měl zdroj poměrně slušné obživy, kterou jsem navíc mohl provádět v takovém časovém harmonogramu, v jakém mi to vyhovovalo (tzn. ten harmonogram byl velmi flexibilní, takže jsem mohl chodit na novinářské projekce, které se konají většinou v pracovní době). Toto několikaleté období vyvrcholilo launchem tohoto výplodu na Facebooku a nyní přichází nové období, ve kterém musím jistým způsobem přestrukturovat svou existenci, abych mohl nadále živit sebe, drahou polovičku a nejméně dva psy, mohl letět v březnu zase do Japonska (kam už mám nějakou dobu koupené letenky) a přitom dělal co nejzábavnější práci, která mi co nejlépe jde, nebo ještě lépe kombinaci různých prací (jak to bylo většinu mého života).
Situace rozhodně není taková, že bych si musel do měsíce najít místo u soustruhu, jinak jsem bez chleba. Nicméně budu se muset např. rozhodnout, jestli se dále živit drobnými zakázkami ze všech stran, nebo využít nabídku něčeho, co se podobná normálnímu zaměstnání, nebo se dát na prostituci, nebo některou z mnoha jiných možností a kombinací těchto možností.
No a proč vám to píšu? Abych vás připravil na to, že nutkání "o tom musím napsat na FFFILM" se stane méně intenzivnějším, než bylo doposud. Z toho prostého důvodu, že FFFILM mi nevydělává ani korunu a že s mými (odvážím se tvrdit, že nezanedbatelnými) internetovými zkušenostmi nevidím způsob, jak ho signifikantním způsobem monetizovat. Má slušnou návštěvnost, ale zdaleka ne takovou, abych si zde umístěnými bannery vydělal za psaní článků více, než si můžu za stejnou dobu vydělat jinde jinou činností. A pokud by mělo jí o signifikantní monetizaci nějakým jiným způsobem (např. přechod FFFILMu pod něčí křídla), všechny nabízející se varianty (nezapomeňte, že FFFILM dříve byl pod křídly jiných serverů) by znamenaly, že by ohledně obsahu FFFILMu měl poslední slovo někdo jiný než já, takže bych zde už například nemohl používat slova jako "SMS", "píča" nebo "
Pak je tu také teoretická možnost "mikroplateb fanoušků za obsah", což je možno provést několika různými způsoby, ale obávám se, že žádný z nich ještě není masově použitelný v této době a v této zemi - obzvlášť pokud bych nechtěl penalizovat neplatící a chtěl bych věřit v dobročinnost těch movitějších. Je mi totiž jasné, že kdo si chce ukrást digitální obsah zadarmo, ten to udělá, a nějaké debilní DRM pouze komplikuje život těm, co nekradou.
Každopádně, přemýšlel jsem o tom hodně, a řešení dostatečně málo rizikové na to, abych ho mohl okamžitě implementovat, jsem nenalezl.
Ve výsledku tedy to všechno znamená, že nutkání "jít do kina na novinářskou projekci a pak o tom filmu napsat" se pro mě stane v nejbliží době méně intenzivním. Každá taková recenze pro mě totiž v současné době znamená nejméně tři hodiny činnosti, za kterou nedostanu ani halíř. Přitom by ani tak nevadilo, že za to nic nedostanu. Vadí ta skutečnost, že kdybych ty tři hodiny někde instaloval servery, kontroloval překlady nebo souložil se starými bohatými dámami, nějaké peníze z toho mít budu.
Je docela dobře možné, že se během pár týdnů najde nějaká stabilní konfigurace, která mi umožní psát FFFILM úplně stejně jako dosud (nikoliv lépe, protože lépe už to není možné!). Je také možné, že se najde taková konfigurace, která bude v přímém rozporu s tím, abych mohl dále psát FFFILM v současné nebo podobné podobě.
V tom všem je mnoho proměnných a nemám nejmenší tušení, jak to dopadne. Rozhodně neplánuji s FFFILMem v nejbližších dnech seknout. Během příštích dvou týdnů uvidím aspoň pět filmů...
Jenom jsem pokládal za vhodné vás o nadcházejícím stavu informovat, protože se mi zatím docela osvědčilo netajit se s ničím co se mi v životě přihodí, ať je to jakkoliv bizarní nebo nelichotivé.
P.S: Pod tímto příspěvkem je záměrně zablokována diskuse, protože i kdyby se v ní objevilo něco konstruktivního, zmizelo by to v záplavě víte čeho. Pokud si myslíte, že víte o nějakém řešení, které mi uniklo, jistě najdete způsob jak mě na něj upozornit.
UPDATE 1. 12. 2011: OK, přesvědčili jste mě, ZKUSÍME DOBROVOLNÝ SPONZORING.
29.11.11
Recenze: Hranaři - 40%
[Následuje neupravovaný text distributora] Temný thriller se odehrává v české současnosti, kterou pokrývá dokonalá pavučina vzájemně propojených kšeftů a kšeftíků. Mnohem jemnější a nenápadnější, než byla ta v éře Mrázků a Krejčířů. Samozřejmý systém vratek, resp. skrytých provizí, automaticky funguje na všech úrovních. Kdo v něm nejede, je mimo hru. Čím větší hra, tím ostřejší jízda. Je to balanc na hraně útesu. Dá se na ní udržet? Jak dlouho ještě? A kdo to všechno vlastně řídí? Filmové drama se rozehraje kolem jedné velké zakázky, z níž měly podle zaběhnutých pravidel putovat vratky na zaběhnutá vyšší místa. Jeden z hráčů se ovšem rozhodne pro sólový postup, načež se prudce roztočí kolotoč sledovaček, kompromitujících materiálů, tajných nahrávek, mediálních intrik, výhrůžek, vydírání a zabíjení. Systém se zadrhne a hrozí kolaps. Protihráči volí krajní řešení. Thriller HRANAŘI je sice filmovou fikcí, avšak nápadně blízkou dnešní realitě. Kontroverzní krvavý závěr lze tedy brát také pouze v rovině filmového příběhu, ale - kdoví...?
Především bych chtěl upozornit, že se nebudu nijak zabývat tím, kde a jak kdo z tvůrců filmu komu na Facebooku nadává a vyhrožuje, jestli ve filmu zpívá vokály Iveta Bartošová (nezpívá) a jestli je videobavič jménem "Kazma" retardovaný (je, a jak). To vše je zajímavý námět na přednášku "propagace filmu v nových médiích", možná se o tom rozepíšu jindy, ale ne tady a teď.
"Temný politický thriller" jsme tady dlouho neměli dost dlouho a vydařený temný politický thriller myslím nikdy. A s Hranaři se situace nezměnila. Není to podařený film, ale je nepodařený docela zvláštním způsobem.
Nejprve bych upozornil na to, že je v něm dost kvalitních věcí, na které u českých filmů nejsme zvyklí. Začněme třeba tím, že v tom traileru (který mi rozhodně dobrý nepřijde) někdo mluví drsným hlasem, který nezní úplně směšně (což jsem snad v českém traileru ještě nezažil). Pokračujme tím, že film má slušnou kameru, jejíž barevné tónování jistě není originální, ale má svůj styl. A skončeme třeba tím, že většina herců (herečky jsou na tom bohužel hůř) vytváří na plátně figurky, které mají jistou stylizovanou působivost a jejich postsynchrony neznějí směšně (protože to nejsou postsynchrony). Při některých scénách jsem si s překvapením uvědomoval, že by se s podobným obsazením a podobnou stylizací dalo natočit něco, co by fungovalo aspoň trochu podobně žánrově jako seriál "Chobotnice" nebo třicet - čtyřicet let staré francouzské stylovky, ve kterých vždycky někdo na konci zastřelil Belmonda, protože věděl příliš mnoho. Prostě, v Hranařích dobře funguje docela dost elementů, které očekáváme od výpravného, efektního politického thrilleru, a které v českých filmech většinou nefungují.
Bohužel, Hranaři mají naprosto zásadní problém v tom, že ani neoddiskutovatelná řemeslná zručnost při produkci a postprodukci nedokáže napravit to, co bylo totálně rozesráno někde na trase námět -> scénář -> dramaturgie a možná částečně i režie.
Začněme třeba už názvem filmu. Já osobně jsem až do návštěvy oficiálního webu netušil, co slovo Hranaři znamená. Na začátku filmu se objeví (na velmi krátkou chvíli) vysvětlující titulek, ale je to ještě před logem distributora, když většina lidí vůbec na plátno nekouká! V samotném filmu pak o hranařích nebo hranách nikdo nemluví. To je ale to nejmenší...
Film začíná kulometným sledem scén, kdy je nám během několika minut představen asi tucet postav. Objeví se chlapík v centru Prahy a u něj titulek "Podnikatel X, majitel velkého salonu na anální bělení, v roce Y založil časopis Z, jeho žena má modelingovou agenturu", který stihnete sotva přečíst, natož si ho zapamatovat. O pět sekundy později následuje střih do nějakého sálu s monitory a titulek "Sledovací centrála KGB". Několik neidentifikovatelných lidí se v něm dívá na mapu. O tři vteřiny později následuje střih do pražské zoo, kde se Tříska někam dívá dalekohledem, k tomu titulek "Agent CIA jménem ABC". O pět vteřin později střih někam do Prahy, na místo, které rozhodně není vidět ze zoo, kde se schází "podnikatel BFLM" s "původně vekslákem, nyní podnikatelem PSVZ". O pět vteřin později střih na letiště, kde někdo jiný čeká na kurýra z Ruska...
Nechytejte mě za slovo, možná jsem si to nezapamatoval úplně přesně, ale pointa má být v tom, že jsem vůbec nepochytil kdo je kdo, včetně toho KDO MÁ BÝT HLAVNÍ HRDINA. Až po filmu se mi podařilo (po rozhovoru s tvůrci!) vykombinovat, že hlavní hrdinové byli podnikatel Etzler a ochrankář Rašilov, přičemž Rašilov má na počátku filmu vyzvednout na letišti zásilku pro Etzlera, ve které jsou kompromitující dokumenty na zlé mafiány (Etzler je víceméně hodný ex-mafián). V zásilce jsou ale NÁHODOU kompromitující dokumenty NA ETZLERA (protože se někdo v Moskvě spletl) a zlí mafiáni náhodou dokumenty seberou kurýrovi dřív než Rašilov, a nyní chtějí Etzlera vydírat (poznámka: "Kompromitující dokument" vypadá jako fotografie Rudého náměstí, na kterou je Photoshopem špatně přidělán ten, koho má kompromitovat, v ruské uniformě). Znovu upozorňuji, že tohle všechno jsem pochopil až po filmu, kdy mi to vysvětlili jeho tvůrci, ale i pak mi to připadalo velmi divné a ptal jsem se, jak mi mělo dojít, třeba to, že z Moskvy (někdo o kom se nic nedozvíme) Etzlerovimísto kompromitujících materiálů navíc ke kompromitujícím materiálům na jeho oponenty omylem poslali kompromitující materiály na něj samého. Odpověď: "To jste nedával pozor, vždyť tam Etzler v jenu chvíli křičí 'Měl jsem to posichrovaný'!" Ano, to křičí. A co...?
Nicméně: První cca hodina filmu je o tom, že všichni proti všem kují pikle, scházejí se v luxusních oblecích, jezdí v luxusních autech, pijí drahý alkohol a navzájem si všichni gentlemansky nebo negentlemansky naznačují, že někoho odstraní, případně budou odstraněni. Jak už jsem upozorňoval výše, mnohé z těch scén samy o sobě docela slušně fungují, ale po třetí z nich to začne bý docela nuda, protože nám zcela uniká jejich smysl a takové drobnosti jako kdo je proti komu, kdo to jenom dělá, a hlavně proč to dělá a co tím sleduje. Možná byl trochu problém i v tom, že některé postavy mají svými jmény připomínat naše reálné politicko-mafiánské figury ("Šlouf" -> "Šlajf"?), ale já se v české politice neorientuji.
Ve filmu je dost dalších věcí, které jsou bizarní a zcela mi uniká důvod jejich existence: například neuvěřitelně dlouhá scéna, ve které jde Langmajer po schodech a chodbou do Kornovy kanceláře a přitom žertovně poskakuje a laškuje se sekretářkou. Nebo Tříska, který na monitorech sleduje tajně veškeré dění v Praze a přitom teskně hraje na saxofon - to už je skoro něco Lynchovského, jako z Modrého sametu. A to by samo o sobě nevadilo - pokud by bylo ve filmu něco jiného, co by mělo podobnou atmosféru. Ale není. Možná s výjimkou Třískova závěrečného WTF epilogu o tom, že "celý svět jeviště pouhé jest a já neumím moc anglicky".
Po více než hodině filmu konečně dojde k jakémusi zásadnímu zvratu a konečně je jasně narýsována zápletka: Hrdina se musí pomstít mafiánům, zachránit pár blízkých a zmizet s nimi co nejrychleji pryč z republiky. To funguje podstatně lépe než první dvě třetiny filmu, protože přibližně víme, co je vlastně v sázce a kdo je padouch (všichni ostatní). I tady ale dochází k občasným žertovným bizarnostem jako je let z Prahy do Dubaje malinkým jednovrtulovým letadýlkem...
Hranaři jsou o trochu lepší než Kajínek a mají s ním mnoho společného. Za některé jejich elementy se tvůrci vůbec nemusí stydět, ale chyběla jim schopnost podívat se na děj svého snímku očima někoho, kdo nečetl scénář, nečetl presskit a nestrávil s filmem půl roku života, a pak se zamyslet, jak takovému nepoznamenanému divákovi představit hrdiny a jak mu servírovat jejich osudy. A to vše udělat předtím, než se začne natáčet. V tomto ohledu film naprosto brutálně selhává a tím přichází vniveč i to fungující a zábavné, co v něm je.
Ale producenti jsou mistři marketingu a vůbec bych se nedivil, kdyby Hranaři měli slušný komerční úspěch.
Především bych chtěl upozornit, že se nebudu nijak zabývat tím, kde a jak kdo z tvůrců filmu komu na Facebooku nadává a vyhrožuje, jestli ve filmu zpívá vokály Iveta Bartošová (nezpívá) a jestli je videobavič jménem "Kazma" retardovaný (je, a jak). To vše je zajímavý námět na přednášku "propagace filmu v nových médiích", možná se o tom rozepíšu jindy, ale ne tady a teď.
"Temný politický thriller" jsme tady dlouho neměli dost dlouho a vydařený temný politický thriller myslím nikdy. A s Hranaři se situace nezměnila. Není to podařený film, ale je nepodařený docela zvláštním způsobem.
Nejprve bych upozornil na to, že je v něm dost kvalitních věcí, na které u českých filmů nejsme zvyklí. Začněme třeba tím, že v tom traileru (který mi rozhodně dobrý nepřijde) někdo mluví drsným hlasem, který nezní úplně směšně (což jsem snad v českém traileru ještě nezažil). Pokračujme tím, že film má slušnou kameru, jejíž barevné tónování jistě není originální, ale má svůj styl. A skončeme třeba tím, že většina herců (herečky jsou na tom bohužel hůř) vytváří na plátně figurky, které mají jistou stylizovanou působivost a jejich postsynchrony neznějí směšně (protože to nejsou postsynchrony). Při některých scénách jsem si s překvapením uvědomoval, že by se s podobným obsazením a podobnou stylizací dalo natočit něco, co by fungovalo aspoň trochu podobně žánrově jako seriál "Chobotnice" nebo třicet - čtyřicet let staré francouzské stylovky, ve kterých vždycky někdo na konci zastřelil Belmonda, protože věděl příliš mnoho. Prostě, v Hranařích dobře funguje docela dost elementů, které očekáváme od výpravného, efektního politického thrilleru, a které v českých filmech většinou nefungují.
Bohužel, Hranaři mají naprosto zásadní problém v tom, že ani neoddiskutovatelná řemeslná zručnost při produkci a postprodukci nedokáže napravit to, co bylo totálně rozesráno někde na trase námět -> scénář -> dramaturgie a možná částečně i režie.
Začněme třeba už názvem filmu. Já osobně jsem až do návštěvy oficiálního webu netušil, co slovo Hranaři znamená. Na začátku filmu se objeví (na velmi krátkou chvíli) vysvětlující titulek, ale je to ještě před logem distributora, když většina lidí vůbec na plátno nekouká! V samotném filmu pak o hranařích nebo hranách nikdo nemluví. To je ale to nejmenší...
Film začíná kulometným sledem scén, kdy je nám během několika minut představen asi tucet postav. Objeví se chlapík v centru Prahy a u něj titulek "Podnikatel X, majitel velkého salonu na anální bělení, v roce Y založil časopis Z, jeho žena má modelingovou agenturu", který stihnete sotva přečíst, natož si ho zapamatovat. O pět sekundy později následuje střih do nějakého sálu s monitory a titulek "Sledovací centrála KGB". Několik neidentifikovatelných lidí se v něm dívá na mapu. O tři vteřiny později následuje střih do pražské zoo, kde se Tříska někam dívá dalekohledem, k tomu titulek "Agent CIA jménem ABC". O pět vteřin později střih někam do Prahy, na místo, které rozhodně není vidět ze zoo, kde se schází "podnikatel BFLM" s "původně vekslákem, nyní podnikatelem PSVZ". O pět vteřin později střih na letiště, kde někdo jiný čeká na kurýra z Ruska...
Nechytejte mě za slovo, možná jsem si to nezapamatoval úplně přesně, ale pointa má být v tom, že jsem vůbec nepochytil kdo je kdo, včetně toho KDO MÁ BÝT HLAVNÍ HRDINA. Až po filmu se mi podařilo (po rozhovoru s tvůrci!) vykombinovat, že hlavní hrdinové byli podnikatel Etzler a ochrankář Rašilov, přičemž Rašilov má na počátku filmu vyzvednout na letišti zásilku pro Etzlera, ve které jsou kompromitující dokumenty na zlé mafiány (Etzler je víceméně hodný ex-mafián). V zásilce jsou ale NÁHODOU kompromitující dokumenty NA ETZLERA (protože se někdo v Moskvě spletl) a zlí mafiáni náhodou dokumenty seberou kurýrovi dřív než Rašilov, a nyní chtějí Etzlera vydírat (poznámka: "Kompromitující dokument" vypadá jako fotografie Rudého náměstí, na kterou je Photoshopem špatně přidělán ten, koho má kompromitovat, v ruské uniformě). Znovu upozorňuji, že tohle všechno jsem pochopil až po filmu, kdy mi to vysvětlili jeho tvůrci, ale i pak mi to připadalo velmi divné a ptal jsem se, jak mi mělo dojít, třeba to, že z Moskvy (někdo o kom se nic nedozvíme) Etzlerovi
Nicméně: První cca hodina filmu je o tom, že všichni proti všem kují pikle, scházejí se v luxusních oblecích, jezdí v luxusních autech, pijí drahý alkohol a navzájem si všichni gentlemansky nebo negentlemansky naznačují, že někoho odstraní, případně budou odstraněni. Jak už jsem upozorňoval výše, mnohé z těch scén samy o sobě docela slušně fungují, ale po třetí z nich to začne bý docela nuda, protože nám zcela uniká jejich smysl a takové drobnosti jako kdo je proti komu, kdo to jenom dělá, a hlavně proč to dělá a co tím sleduje. Možná byl trochu problém i v tom, že některé postavy mají svými jmény připomínat naše reálné politicko-mafiánské figury ("Šlouf" -> "Šlajf"?), ale já se v české politice neorientuji.
Ve filmu je dost dalších věcí, které jsou bizarní a zcela mi uniká důvod jejich existence: například neuvěřitelně dlouhá scéna, ve které jde Langmajer po schodech a chodbou do Kornovy kanceláře a přitom žertovně poskakuje a laškuje se sekretářkou. Nebo Tříska, který na monitorech sleduje tajně veškeré dění v Praze a přitom teskně hraje na saxofon - to už je skoro něco Lynchovského, jako z Modrého sametu. A to by samo o sobě nevadilo - pokud by bylo ve filmu něco jiného, co by mělo podobnou atmosféru. Ale není. Možná s výjimkou Třískova závěrečného WTF epilogu o tom, že "celý svět jeviště pouhé jest a já neumím moc anglicky".
Po více než hodině filmu konečně dojde k jakémusi zásadnímu zvratu a konečně je jasně narýsována zápletka: Hrdina se musí pomstít mafiánům, zachránit pár blízkých a zmizet s nimi co nejrychleji pryč z republiky. To funguje podstatně lépe než první dvě třetiny filmu, protože přibližně víme, co je vlastně v sázce a kdo je padouch (všichni ostatní). I tady ale dochází k občasným žertovným bizarnostem jako je let z Prahy do Dubaje malinkým jednovrtulovým letadýlkem...
Hranaři jsou o trochu lepší než Kajínek a mají s ním mnoho společného. Za některé jejich elementy se tvůrci vůbec nemusí stydět, ale chyběla jim schopnost podívat se na děj svého snímku očima někoho, kdo nečetl scénář, nečetl presskit a nestrávil s filmem půl roku života, a pak se zamyslet, jak takovému nepoznamenanému divákovi představit hrdiny a jak mu servírovat jejich osudy. A to vše udělat předtím, než se začne natáčet. V tomto ohledu film naprosto brutálně selhává a tím přichází vniveč i to fungující a zábavné, co v něm je.
Ale producenti jsou mistři marketingu a vůbec bych se nedivil, kdyby Hranaři měli slušný komerční úspěch.
28.11.11
Recenze: Moneyball - 80%
Manažer baseballového týmu Oakland Athletics (Brad Pitt) přišel cca před deseti lety se zajímavým nápadem: Zaměstnal mladého matematického nerda (Jonah Hill), který přišel s novou revoluční metodou, jak si vytipovat na základě baseballových statistik hráče, kteří nejsou extra drazí, ale kteří v kombinaci s ostatními podobnými hráči dovedou tým k vítězství v nové sezóně. Metoda je tak revoluční, že se nelíbí trenérovi (Philip Seymour Hoffman) ani majitelům klubu, ale Pitt trvá na svém...
Jde o film podle skutečných událostí, takže nic, co zde napíšu, není možné brát jako spoiler. Film je o tom, jak Pitt s Hillem proti všem trvají na své metodě, ta je zprvu neúspěšná, pak se zdá být úspěšnou, ale nakonec jejich klub ligu nevyhraje. Konec.
Kvůli objevnému námětu tedy na film nikdo chodit nebude. Obzvlášť u nás. A je to docela škoda.
Film je totiž výborně natočený. Superscenáristé Steven Zaillian a Aaron Sorkin, kameraman Wally Pfister, režisér Bennett Miller (Capote), výborné herecké výkony, hypnotická hudba (Mychael Danna)... To všechno funguje opravdu výborně. Ale film má jeden naprosto zásadní problém, a to je právě ten námět.
Problém nespočívá v tom, že se toho ve filmu málo stane.
Problém spočívá v tom, že film předpokládá, že divák je obeznámen nejen s pravidly baseballu, ale také s fungováním americké baseballové ligy, s osudy jejich konkrétních hráčů a s historií slavných klubů!
Sorkinovy dialogy jsou tak kulometné a plné narážek a vedlejších informací, že jsem měl naprosto zásadní problém pochopit o čem se kdy mluví, a to i když jsem měl po ruce dialogovou listinu s vysvětlivkami. Ta většinou vypadala tak, že v ní byla něčí hláška "Ty vole, ty jsi dopadl jako X v roce Y" a následovalo dvacet řádků kurzívou, které vysvětlovaly, kdo to byl X, v jakém hrál mužstvu, a jak jeho chyba v zápase v roce Y legračně odkazuje na situaci v dané scéně. A tohle bylo ve filmu téměř nepřetržitě! A pokud dobře neznáte pravidla baseballu, tak při scénách dramatických zápasů nebudete ani chápat, kdo právě vyhrává a co je právě v sázce.
Znovu upozorňuji, problém není v tom, že nejsem baseballový fanoušek (viz mé oblíbené Hřiště snů). Problém je v tom, že neznalost podrobných baseballových amerických historických reálií vám zabraňuje pochopit polovinu dialogů ve filmu (na rozdíl od Hřiště snů, kdy jde tak o dvě-tři procenta filmu). A teď si k tomu přičtěte, že film je titulkovaný, strašlivě ukecaný, a titulky musejí při rychlých dialozích být kráceny.
Nebo si představte, co byste měli z filmu Social Network, kdybyste v životě nebyli na internetu.
Je to vlastně dost unikátní situace. Po dlouhé době musím film zkritizovat za to, že je postaven na znalosti reálií, která jsou na hony vzdáleny mně i všem které znám.
Je to hrozná škoda, protože i když nevíte, co se vlastně děje a proč jsou všichni tak nervózní / rozčilení, jsou ty scény velmi působivé.
Jde o film podle skutečných událostí, takže nic, co zde napíšu, není možné brát jako spoiler. Film je o tom, jak Pitt s Hillem proti všem trvají na své metodě, ta je zprvu neúspěšná, pak se zdá být úspěšnou, ale nakonec jejich klub ligu nevyhraje. Konec.
Kvůli objevnému námětu tedy na film nikdo chodit nebude. Obzvlášť u nás. A je to docela škoda.
Film je totiž výborně natočený. Superscenáristé Steven Zaillian a Aaron Sorkin, kameraman Wally Pfister, režisér Bennett Miller (Capote), výborné herecké výkony, hypnotická hudba (Mychael Danna)... To všechno funguje opravdu výborně. Ale film má jeden naprosto zásadní problém, a to je právě ten námět.
Problém nespočívá v tom, že se toho ve filmu málo stane.
Problém spočívá v tom, že film předpokládá, že divák je obeznámen nejen s pravidly baseballu, ale také s fungováním americké baseballové ligy, s osudy jejich konkrétních hráčů a s historií slavných klubů!
Sorkinovy dialogy jsou tak kulometné a plné narážek a vedlejších informací, že jsem měl naprosto zásadní problém pochopit o čem se kdy mluví, a to i když jsem měl po ruce dialogovou listinu s vysvětlivkami. Ta většinou vypadala tak, že v ní byla něčí hláška "Ty vole, ty jsi dopadl jako X v roce Y" a následovalo dvacet řádků kurzívou, které vysvětlovaly, kdo to byl X, v jakém hrál mužstvu, a jak jeho chyba v zápase v roce Y legračně odkazuje na situaci v dané scéně. A tohle bylo ve filmu téměř nepřetržitě! A pokud dobře neznáte pravidla baseballu, tak při scénách dramatických zápasů nebudete ani chápat, kdo právě vyhrává a co je právě v sázce.
Znovu upozorňuji, problém není v tom, že nejsem baseballový fanoušek (viz mé oblíbené Hřiště snů). Problém je v tom, že neznalost podrobných baseballových amerických historických reálií vám zabraňuje pochopit polovinu dialogů ve filmu (na rozdíl od Hřiště snů, kdy jde tak o dvě-tři procenta filmu). A teď si k tomu přičtěte, že film je titulkovaný, strašlivě ukecaný, a titulky musejí při rychlých dialozích být kráceny.
Nebo si představte, co byste měli z filmu Social Network, kdybyste v životě nebyli na internetu.
Je to vlastně dost unikátní situace. Po dlouhé době musím film zkritizovat za to, že je postaven na znalosti reálií, která jsou na hony vzdáleny mně i všem které znám.
Je to hrozná škoda, protože i když nevíte, co se vlastně děje a proč jsou všichni tak nervózní / rozčilení, jsou ty scény velmi působivé.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)







