František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
25.3.11
Rychlorecenze: Nintendo 3DS
Do našich obchodů se dostává nejnovější Nintendo vynález, což si nemohu nechat ujít a svěřím se vám se svými několikadenními zkušenostmi s touto konzolou (kterou mi laskavě zapůjčil český Nintendo distributor Conquest):
(Správně česky se prý má říkat a psát "videoherní konzola" (podle vzoru "žena"), nikoliv "konzole" (podle vzoru "růže"), takže to budu dělat, i když vám to může připadat divné.)
Nezdržujme se popisem hardwaru (ten si snadno najdete jinde) a přejděme k subjektivním dojmům:
Trojrozměrnost opravdu funguje bez speciálních brýlí, bezproblémově i když mám dioptrické brýle. Ani mi nepřipadalo, že by mě bolely oči dřív než při hraní s 2D Nintendem. Je ale nutné mít oči stále v poměrně přesné relativní poloze vůči displeji. Jakmile uhnete hlavou o pár centimetrů, obraz se velmi nepříjemně tripovitě rozjede (prohodí se vám obraz pro pravé a levé oko, nebo něco podobného, každopádně je to velmi nepříjemné). Z toho mimochodem vyplývá, že když hrajete 3D hru, nemůžou se vám kamarádi dost dobře "dívat přes rameno", a už vůbec ne ne ve 3D.
Analogový thumbstick funguje výborně. Naopak klasický digitální kříž je s mýma velkýma rukama téměř nepoužitelný, protože pokud na něj položím levý palec, nemohu současně používat levou ruku k držení Nintenda.
Pokud máte zapnutý zvuk a Wi-Fi a hrajete 3D hru, Nintendo 3DS se vybije velmi rychle, po necelých třech hodinách, což je neodpustitelné a je to ten naprosto nejzásadnější problém, který s Nintendem 3DS mám. Dnes, kdy mobilní telefony umí víceméně totéž jako specializované herní konzoly, pro mě je validním argumentem věta "Nechci si vybít telefon hraním, proto mám na cestách v batohu herní konzolu, která mi vydrží šest hodin nebo víc". Tento argumenta u Nintenda 3DS padá. Pokud vypnu 3D, zvuk a Wi-Fi, pak vydrží 3DS údajně "až 5 hodin", ale tím přicházím o většinu důvodů, proč jsem si ho pořizoval.
Nintendo 3DS má speciální "sleep mode", který se aktivuje zavřením konzoly. Ta zůstává stále zapnutá a funguje jako pedometr (čímž získáváte virtuální penízky do her) a pokud potkáte patřičně nakonfigurovanou Wi-Fi stanici někoho jiného s 3DS, dojde k výměně vašich dat. Následně se může stát, že vás navštíví něčí Mii, váš virtuální pes dostane překvapivý dárek se vzkazem atd. atd... Možnosti jsou nepřeberné, ale zatím jsem to samozřejmě nemohl prakticky vyzkoušet. Je potěšitelné, že v tomto módu vydrží Nintendo 3DS velmi dlouho (po dvanácti hodinách sleepu mi stále indikovalo plnou baterii).
Software:
Základní vestavěný software se mi hodnotí dost těžko, protože:
Dobře si všimněte tohoto obrázku, který je pořízen interní kamerou Nintenda 3DS. Kamery jsou tři (dvě vepředu, kvůli trojrozměrnosti, jedna unitř, zabírající hráče), ale kvalita všech je žalostná. Rozlišení je takové, jaké vidíte (tento obrázek není nijak zmenšen ani jinak upraven) a fotky ukládané na SD kartu mají ošklivou JPEG kompresi.
Je také trochu znervózňující pozorovat, že tyto jednoduché virtuální hříčky dávají procesoru velmi zabrat a framerate se chvílemi snižuje na nějakých hnusných 5 FPS (což není nepochopitelné, protože v reálném čase musí manipulovat se dvěma videofeedy ze dvou kamer a domontovávat do nich vektorové i bitmapové objekty). Pokud autoři hodně nevypilují své algoritmy, znamená to, že VR hry, které by byly opravdu "hrami", prakticky nemůžou na Nintendu 3DS existovat.
Každopádně by mě zajímalo, zda budu moci časem ty vestavěné hry smazat a nainstalovat místo nich něco nového, nebo jestli mi budou v Nintendu trčet nadosmrti.
A teď už ke konkrétním "plnohodnotným" hrám, které jsem měl možnost (zběžně!) vyzkoušet:
Super Street Fighter IV 3D Edition
Nejsem expert na Street Fightera (fandím Tekkenu), takže se nemohu příliš vyjadřovat ke speciálním chvatům a herní mechanice. Ale 3D v této hře je jaksi nedodělané. Mnohá intra jsou pouze ve 2D a arény působí velmi trapným dojmem, jako kdyby to byla nějaká jednoduchá diorámata. Trojrozměrnosti postaviček si ani nevšimnete, pokud nezvolíte speciální zobrazovací mód (kamera naštorc). Pak to vypadá efektněji, ale zase se to hůře hraje, protože nepoznáte, kde končí ring. Animace je hezky svižná a plynulá.
Rayman 3D
Zjevně narychlo spíchnutá hra, jejíž jednoduchá vektorová grafika (kdyby nebyla stereoskopická) by mě nepřekvapila na klasickém Nintendu DS. Framerate nic moc, extrémně hnusné textury a obrázky na krabičce rozhodně nejsou screenshoty ze hry, ale nějaké vylepšené rendery. Tvůrci nevěděli, co si počít s dolní obrazovkou, tak si s ní nepočali nic. Opakovaně jsem měl pocit, že hraju nějakou betaverzi.
Pilotwings Resort
Jedna z těch lepších her. Trojrozměrnost u ní má smysl a zábavnost je srovnatelná s roztomilou, relaxační zábavností starých Pilotwings (tedy těch z Nintenda 64). Nevím, jestli "Over 40 missions" není málo, protože jsem prvních deset udělal bez nejmenšího škobrtnutí, non-stop (další jsou pochopitelně obtížnější).
V Pilotwings se na jedné drobnosti projevuje problematika toho, jak netriviální je zobrazování dvourozměrného uživatelského rozhraní ve 3D hrách. V některých misích totiž vaše letadlo může střílet a na displeji se objeví zaměřovač, který vám střelbu usnadňuje. Zaměřovač je ale ve 3D prostoru posazen do nekonečně vzdáleného bodu (úplně na obzor) a současně zakrývá všechny ostatí věci na obrazovce, což způsobuje nepříjemné vizuální paradoxy. Například letíte směrem ke kopci a ten kopec je překrýván zaměřovačem, který je ve 3D posazen jako kdyby byl daleko za tím kopcem. Takže to ve výsledku vypadá, jako kdyby v tom kopci byla vyražená pohybující se díra přesně ve tvaru toho zaměřovače! Rozhodně je to divné a mozek neví co s tím.
Splinter Cell 3D
First person stealth shooter, katastrofa epických rozměrů. Ovládání této hry je od počátku špatně vymyšleno a je porod provést v ní jakýkoliv manévr. Tvůrci se totiž pokusili duplikovat klasický ovládací model z FPS her na konzolách se dvěma analogovými sticky. Ale 3DS má analogový stick jen jeden. Takže co? Takže chodíme pomocí thumbsticku a rozhlížíme se digitálními tlačítky A, B, X a Y!!! Rozhlížet se v plně 3D prostoru pomocí čtyř digitálních tlačítek a jednoho palce na nich je nesrovnatelně větší porod, než když jsem před čtvrt stoletím ovládal 3D osmibitové hry klávesnicí. Přitom mají tvůrci k dispozici velikou dotykovou obrazovku, kterou používají pouze k luxusnímu přepínámí zbraní...
Hra má slušný grafický engine, ale s tímto ovládáním je téměř nehratelná. Obdivuji odvahu toho, kdo si to ovládání minutu vyzkoušel a pak řekl "Jo, to půjde, uděláme tu konverzi". Je to nedoceněný vizionář.
Super Monkey Ball 3D
Zajímavý příklad hry, která je pro přenosný stereoskopický systém extrémně nevhodná, ale přesto vznikla. Hra má dva typy ovládání. První z nich je pomocí vestavěného polohového senzoru, tzn. musíte celou konzolu divoce naklánět a tím ovládat svou opicokouli. Toto ovládání je zcela nepoužitelné, protože při těchto pohybech se během několika málo sekund dostane displej mimo optimální 3D pozici a obraz se vám rozjede před očima (viz poznámka výše). Museli byste při tom divokém naklánění stále udržovat oči v relativně neměnné poloze vůči displeji, což prostě nejde ani pět sekund!
Druhý ovládací mód fuguje přes analogový thumbstick, ale i při něm nastaly okamžité vizuální problémy, pramenící z toho, že se displej před vašima očima nehýbe, ale celý svět v něm se divoce hýbe, zatímco pozadí za tímto světem se nehýbe vůbec. Ve 2D mi to nevadilo, ale ve 3D to můj mozek naprosto nezvládal a po minutě jsem musel trojrozměrnost vypnout, protože se mi začala točit hlava (u žádné jiné 3DS hry se mi to nestalo!). Ve 2D hra ušla.
Asphalt 3D
Arkádová závodní simulace, která se chlubí "více než 40 licencovanými auty" a mnoha různými módy, ale co je to platné, když je grafika jako želva (maximálně 30 FPS, ale spíš 20, a občas ještě méně). Dobrá závodní hra prostě nemůže být takhle trhaná!
Dolní diplej zobrazuje mapu, která se zoomuje pomocí tlačítek v jeho dolních rozích, takže abyste zoomovali, musíte sundat palec z plynu, respektive z volantu. To není dobrý design uživatelského rozhraní závodní hry...
Tom Clancy's Ghost Recon: Shadow Wars
Pravděpodobně nejlepší opravdová "hra" z těch, které jsem zkoušel. Tvůrci ji pojali jako tahovou strategii á la Advance Wars nebo Laser Squad. Herní principy fungují dobře a ovládání je příjemné. Grafika je plně vektorová, takže se dá naklánět kamera, ale při defaultním zobrazení mají obličeje panáčku asi 2x3 pixely a nevypadají zdaleka tak hezky jako ručně malované 2D sprajty v Advance Wars (například). A celá trojrozměrnost nemá v této hře přílišný význam, s výjimkou pár grafických efektů (irelevantních pro hru).
Nicméně, s touto hrou asi strávím nejvíce času.
Nintendogs + Cats
Nintendogs jsou ze všech her, které jsem zkoušel, zdaleka nejlepším produktem. Jejich uživatelské rozhraní je krásně navržené a dokonale použitelné. Veškerá animace je naprosto jemná a většinou slušně realistická. Nahrávací časy (pokud vůbec existují) jsou krátké. 3D efekt funguje a nebolí z něj hlava.
Samozřejmě, je to celé vlastně glorifikovaný Tamagotchi, o tom není sporu. Ale přinejmenším z technického hlediska je tato hra příslibem, že Nintendo 3DS má šanci uspět. Pokud pro něj bude více neodbytého softwaru.
A silnější akumulátor...
(Správně česky se prý má říkat a psát "videoherní konzola" (podle vzoru "žena"), nikoliv "konzole" (podle vzoru "růže"), takže to budu dělat, i když vám to může připadat divné.)
UPDATE: Jak jsem byl laskavě upozorněn, je to obráceně, tzn. architektonická konzola, ale herní konzole! Takže to v celém zbytku článku je špatně, ale vy se s tím jistě vyrovnáte...
Nezdržujme se popisem hardwaru (ten si snadno najdete jinde) a přejděme k subjektivním dojmům:
Trojrozměrnost opravdu funguje bez speciálních brýlí, bezproblémově i když mám dioptrické brýle. Ani mi nepřipadalo, že by mě bolely oči dřív než při hraní s 2D Nintendem. Je ale nutné mít oči stále v poměrně přesné relativní poloze vůči displeji. Jakmile uhnete hlavou o pár centimetrů, obraz se velmi nepříjemně tripovitě rozjede (prohodí se vám obraz pro pravé a levé oko, nebo něco podobného, každopádně je to velmi nepříjemné). Z toho mimochodem vyplývá, že když hrajete 3D hru, nemůžou se vám kamarádi dost dobře "dívat přes rameno", a už vůbec ne ne ve 3D.
Analogový thumbstick funguje výborně. Naopak klasický digitální kříž je s mýma velkýma rukama téměř nepoužitelný, protože pokud na něj položím levý palec, nemohu současně používat levou ruku k držení Nintenda.
Pokud máte zapnutý zvuk a Wi-Fi a hrajete 3D hru, Nintendo 3DS se vybije velmi rychle, po necelých třech hodinách, což je neodpustitelné a je to ten naprosto nejzásadnější problém, který s Nintendem 3DS mám. Dnes, kdy mobilní telefony umí víceméně totéž jako specializované herní konzoly, pro mě je validním argumentem věta "Nechci si vybít telefon hraním, proto mám na cestách v batohu herní konzolu, která mi vydrží šest hodin nebo víc". Tento argumenta u Nintenda 3DS padá. Pokud vypnu 3D, zvuk a Wi-Fi, pak vydrží 3DS údajně "až 5 hodin", ale tím přicházím o většinu důvodů, proč jsem si ho pořizoval.
Nintendo 3DS má speciální "sleep mode", který se aktivuje zavřením konzoly. Ta zůstává stále zapnutá a funguje jako pedometr (čímž získáváte virtuální penízky do her) a pokud potkáte patřičně nakonfigurovanou Wi-Fi stanici někoho jiného s 3DS, dojde k výměně vašich dat. Následně se může stát, že vás navštíví něčí Mii, váš virtuální pes dostane překvapivý dárek se vzkazem atd. atd... Možnosti jsou nepřeberné, ale zatím jsem to samozřejmě nemohl prakticky vyzkoušet. Je potěšitelné, že v tomto módu vydrží Nintendo 3DS velmi dlouho (po dvanácti hodinách sleepu mi stále indikovalo plnou baterii).
Software:
Základní vestavěný software se mi hodnotí dost těžko, protože:
- Spousta věcí vůbec není implementována a má začít fungovat až po prvním systémovém updatu (např. internetový prohlížeč, nákup her online).
- Spousta věcí nefunguje "ve vašem regionu" (tj. v ČR) a nikdo neví, kdy a zda vůbec fungovat budou (nouzovým řešením je přenastavit si region na nějakou rozvinutější kapitalistickou zemi, ale je otázka, zda z toho nebudou následně vyplývat problémy při pokusech o online platby atd.)
Je patrné, že Nintendo 3DS má plnohodnotný operační systém á la Wii nebo Playstation 3, což mimo jiné znamená, že tento systém bude průběžně updatován a že si nedovolím (pokud někdy budu 3DS vlastnit) oficiální systém nějak obcházet, používat pirátské cartridge atd... Prostě to nestojí za riziko, že to Nintendo při updatu zjistí a zablokuje mi systém (čímž explicitně vyhrožuje na obalu každé hry a vy ani já nemůžete dokázat, že to jsou plané výhrůžky).
Systém není nijak svižný. Při přechodech mezi různými aplikacemi jsou znatelné prodlevy a i samotný boot pár vteřin trvá. I většina her obsahuje nepříjemně mnoho obrazovek s nápisem "Loading" a u některých her-provinilců trvá třeba i minutu, než se od zapnutí konzoly dostanete k hraní. To se mi u přenosné konzoly opravdu nelíbí.
V systému je vestavěno pár jednodušších her zdarma, které ukazují schopnosti nového hardwaru a některé z nich jsou překvapivě zábavné (tzn. vydržel jsem u nich přes hodinu).
- Hra "Face Raiders" vám umožňuje vyfotit svého kamaráda a pak ve virtuální realitě odstřelovat jeho hlavy, které na vás útočí a přitom se legračně kření.
- V několika dalších hrách (většinou spíš hříčkách) si můžete vyzkoušet "augmented reality", když položíte na stůl papírovou kartičku, zaberete ji kamerou vašeho Nintenda a na displeji uvidíte (ve 3D) věci, které tam v reálu nejsou.
Dobře si všimněte tohoto obrázku, který je pořízen interní kamerou Nintenda 3DS. Kamery jsou tři (dvě vepředu, kvůli trojrozměrnosti, jedna unitř, zabírající hráče), ale kvalita všech je žalostná. Rozlišení je takové, jaké vidíte (tento obrázek není nijak zmenšen ani jinak upraven) a fotky ukládané na SD kartu mají ošklivou JPEG kompresi.
Je také trochu znervózňující pozorovat, že tyto jednoduché virtuální hříčky dávají procesoru velmi zabrat a framerate se chvílemi snižuje na nějakých hnusných 5 FPS (což není nepochopitelné, protože v reálném čase musí manipulovat se dvěma videofeedy ze dvou kamer a domontovávat do nich vektorové i bitmapové objekty). Pokud autoři hodně nevypilují své algoritmy, znamená to, že VR hry, které by byly opravdu "hrami", prakticky nemůžou na Nintendu 3DS existovat.
Každopádně by mě zajímalo, zda budu moci časem ty vestavěné hry smazat a nainstalovat místo nich něco nového, nebo jestli mi budou v Nintendu trčet nadosmrti.
A teď už ke konkrétním "plnohodnotným" hrám, které jsem měl možnost (zběžně!) vyzkoušet:
Super Street Fighter IV 3D Edition
Nejsem expert na Street Fightera (fandím Tekkenu), takže se nemohu příliš vyjadřovat ke speciálním chvatům a herní mechanice. Ale 3D v této hře je jaksi nedodělané. Mnohá intra jsou pouze ve 2D a arény působí velmi trapným dojmem, jako kdyby to byla nějaká jednoduchá diorámata. Trojrozměrnosti postaviček si ani nevšimnete, pokud nezvolíte speciální zobrazovací mód (kamera naštorc). Pak to vypadá efektněji, ale zase se to hůře hraje, protože nepoznáte, kde končí ring. Animace je hezky svižná a plynulá.
Rayman 3D
Zjevně narychlo spíchnutá hra, jejíž jednoduchá vektorová grafika (kdyby nebyla stereoskopická) by mě nepřekvapila na klasickém Nintendu DS. Framerate nic moc, extrémně hnusné textury a obrázky na krabičce rozhodně nejsou screenshoty ze hry, ale nějaké vylepšené rendery. Tvůrci nevěděli, co si počít s dolní obrazovkou, tak si s ní nepočali nic. Opakovaně jsem měl pocit, že hraju nějakou betaverzi.
Pilotwings Resort
Jedna z těch lepších her. Trojrozměrnost u ní má smysl a zábavnost je srovnatelná s roztomilou, relaxační zábavností starých Pilotwings (tedy těch z Nintenda 64). Nevím, jestli "Over 40 missions" není málo, protože jsem prvních deset udělal bez nejmenšího škobrtnutí, non-stop (další jsou pochopitelně obtížnější).
V Pilotwings se na jedné drobnosti projevuje problematika toho, jak netriviální je zobrazování dvourozměrného uživatelského rozhraní ve 3D hrách. V některých misích totiž vaše letadlo může střílet a na displeji se objeví zaměřovač, který vám střelbu usnadňuje. Zaměřovač je ale ve 3D prostoru posazen do nekonečně vzdáleného bodu (úplně na obzor) a současně zakrývá všechny ostatí věci na obrazovce, což způsobuje nepříjemné vizuální paradoxy. Například letíte směrem ke kopci a ten kopec je překrýván zaměřovačem, který je ve 3D posazen jako kdyby byl daleko za tím kopcem. Takže to ve výsledku vypadá, jako kdyby v tom kopci byla vyražená pohybující se díra přesně ve tvaru toho zaměřovače! Rozhodně je to divné a mozek neví co s tím.
Splinter Cell 3D
First person stealth shooter, katastrofa epických rozměrů. Ovládání této hry je od počátku špatně vymyšleno a je porod provést v ní jakýkoliv manévr. Tvůrci se totiž pokusili duplikovat klasický ovládací model z FPS her na konzolách se dvěma analogovými sticky. Ale 3DS má analogový stick jen jeden. Takže co? Takže chodíme pomocí thumbsticku a rozhlížíme se digitálními tlačítky A, B, X a Y!!! Rozhlížet se v plně 3D prostoru pomocí čtyř digitálních tlačítek a jednoho palce na nich je nesrovnatelně větší porod, než když jsem před čtvrt stoletím ovládal 3D osmibitové hry klávesnicí. Přitom mají tvůrci k dispozici velikou dotykovou obrazovku, kterou používají pouze k luxusnímu přepínámí zbraní...
Hra má slušný grafický engine, ale s tímto ovládáním je téměř nehratelná. Obdivuji odvahu toho, kdo si to ovládání minutu vyzkoušel a pak řekl "Jo, to půjde, uděláme tu konverzi". Je to nedoceněný vizionář.
Super Monkey Ball 3D
Zajímavý příklad hry, která je pro přenosný stereoskopický systém extrémně nevhodná, ale přesto vznikla. Hra má dva typy ovládání. První z nich je pomocí vestavěného polohového senzoru, tzn. musíte celou konzolu divoce naklánět a tím ovládat svou opicokouli. Toto ovládání je zcela nepoužitelné, protože při těchto pohybech se během několika málo sekund dostane displej mimo optimální 3D pozici a obraz se vám rozjede před očima (viz poznámka výše). Museli byste při tom divokém naklánění stále udržovat oči v relativně neměnné poloze vůči displeji, což prostě nejde ani pět sekund!
Druhý ovládací mód fuguje přes analogový thumbstick, ale i při něm nastaly okamžité vizuální problémy, pramenící z toho, že se displej před vašima očima nehýbe, ale celý svět v něm se divoce hýbe, zatímco pozadí za tímto světem se nehýbe vůbec. Ve 2D mi to nevadilo, ale ve 3D to můj mozek naprosto nezvládal a po minutě jsem musel trojrozměrnost vypnout, protože se mi začala točit hlava (u žádné jiné 3DS hry se mi to nestalo!). Ve 2D hra ušla.
Asphalt 3D
Arkádová závodní simulace, která se chlubí "více než 40 licencovanými auty" a mnoha různými módy, ale co je to platné, když je grafika jako želva (maximálně 30 FPS, ale spíš 20, a občas ještě méně). Dobrá závodní hra prostě nemůže být takhle trhaná!
Dolní diplej zobrazuje mapu, která se zoomuje pomocí tlačítek v jeho dolních rozích, takže abyste zoomovali, musíte sundat palec z plynu, respektive z volantu. To není dobrý design uživatelského rozhraní závodní hry...
Tom Clancy's Ghost Recon: Shadow Wars
Pravděpodobně nejlepší opravdová "hra" z těch, které jsem zkoušel. Tvůrci ji pojali jako tahovou strategii á la Advance Wars nebo Laser Squad. Herní principy fungují dobře a ovládání je příjemné. Grafika je plně vektorová, takže se dá naklánět kamera, ale při defaultním zobrazení mají obličeje panáčku asi 2x3 pixely a nevypadají zdaleka tak hezky jako ručně malované 2D sprajty v Advance Wars (například). A celá trojrozměrnost nemá v této hře přílišný význam, s výjimkou pár grafických efektů (irelevantních pro hru).
Nicméně, s touto hrou asi strávím nejvíce času.
Nintendogs + Cats
Nintendogs jsou ze všech her, které jsem zkoušel, zdaleka nejlepším produktem. Jejich uživatelské rozhraní je krásně navržené a dokonale použitelné. Veškerá animace je naprosto jemná a většinou slušně realistická. Nahrávací časy (pokud vůbec existují) jsou krátké. 3D efekt funguje a nebolí z něj hlava.
Samozřejmě, je to celé vlastně glorifikovaný Tamagotchi, o tom není sporu. Ale přinejmenším z technického hlediska je tato hra příslibem, že Nintendo 3DS má šanci uspět. Pokud pro něj bude více neodbytého softwaru.
A silnější akumulátor...
Recenze: Hlavně nezávazně [No Strings Attached] - 60%
Aston Kutcher a Natalie Portmanová nemají přílišnou "sociální inteligenci" (hlavně ona). Znají se mnoho let, ale až teď se spolu víceméně náhodou vyspí. A dohodnou se, že spolu budou nadále spát, protože jim to spolu sexuálně klape, ale žádné další potřeby si spolu ukájet nebudou, natož aby spolu chodili nebo se zamilovali nebo spolu snídali! Ale plán začne (pochopitelně) trochu skřípat...
Je samozřejmé, že jeden nebo oba protagonisté zatouží po něčem víc než po hot sexu, následně to druhý nebo oba odmítnou, nastane krize a nakonec pravá nehynoucí láska. Protože taková zápletka tvůrcům připadal příliš chabá, přidělali velkou spoustu prvoplánovitě legračních podzápletek a veselých postaviček (Kutcherův tatínek Kevin Kline chodící s Kutcherovou bývalkou, několik legračních spolubydlících Portmanové včetně stereotypního legračního gaye, atd...). Některé z nich fungují, ale většina z nich rozmělňuje základní příběh a nemá toho s ním moc společného.
V některých okamžicích film chytře poukáže na to, jaká úskalí takové "sexpřátelství" přináší, ale o pár vteřin později už zase někdo někam legračně padá nebo je někdo legračně nadržený nebo někdo mluví legračně hrozně sprostě (což občas není tak legrační, jak si tvůrci zřejmě představovali).
Film je poměrně odvážný a kromě sprosté mluvy v něm uvidíte dost nahého masa obou hlavních představitelů.
Bohužel, veterán humoru Ivan Reitman už není zdaleka tak "edgy", jak byl před 30 lety, a v místech, kdy by se jeho film mohl stát originálním a provokativním, sází na sitcomovou jistotu.
Nejvíce mě na filmu překvapilo, jak ten čas letí a jak hrozně staře vypadají Kevin Kline, Ivan Reitman (má maličké cameo) a Cary Elwes (toho jsem vůbec nepoznal, zde vpravo).
Je samozřejmé, že jeden nebo oba protagonisté zatouží po něčem víc než po hot sexu, následně to druhý nebo oba odmítnou, nastane krize a nakonec pravá nehynoucí láska. Protože taková zápletka tvůrcům připadal příliš chabá, přidělali velkou spoustu prvoplánovitě legračních podzápletek a veselých postaviček (Kutcherův tatínek Kevin Kline chodící s Kutcherovou bývalkou, několik legračních spolubydlících Portmanové včetně stereotypního legračního gaye, atd...). Některé z nich fungují, ale většina z nich rozmělňuje základní příběh a nemá toho s ním moc společného.
V některých okamžicích film chytře poukáže na to, jaká úskalí takové "sexpřátelství" přináší, ale o pár vteřin později už zase někdo někam legračně padá nebo je někdo legračně nadržený nebo někdo mluví legračně hrozně sprostě (což občas není tak legrační, jak si tvůrci zřejmě představovali).
Film je poměrně odvážný a kromě sprosté mluvy v něm uvidíte dost nahého masa obou hlavních představitelů.
Bohužel, veterán humoru Ivan Reitman už není zdaleka tak "edgy", jak byl před 30 lety, a v místech, kdy by se jeho film mohl stát originálním a provokativním, sází na sitcomovou jistotu.
Nejvíce mě na filmu překvapilo, jak ten čas letí a jak hrozně staře vypadají Kevin Kline, Ivan Reitman (má maličké cameo) a Cary Elwes (toho jsem vůbec nepoznal, zde vpravo).
23.3.11
Rango: We Ride! Right Now. This Moment...
Nemohu si pomoct, ale těchto čtyřicet sekund z filmu Rango je pro mě ryzí esencí kinematografie. Ty záběry, ta hudba, ten timing... Škoda že chybí zbytek té jezdecké scény.
(A ano, v původním znění je to opravdu o něčem jiném.)
(A ano, v původním znění je to opravdu o něčem jiném.)
20.3.11
18.3.11
V roce 1994 se dělaly dobré reklamy...
Někdy tak dobré, že se nikdy nedostaly mezi lidi. Můžete se přesvědčit zde.
Kromě herecké účasti jsem k tomu také skládal hudbu. V Soundtrackeru.
Kromě herecké účasti jsem k tomu také skládal hudbu. V Soundtrackeru.
Konečně pochopitelný výklad japonské nukleární krize
Sice taguji štítkem "wtf", ale je to dle mého názoru skvěle vymyšleno.
17.3.11
He is Worthy
Tuto sobotu (19. března) se ve FanBase v Praze 9 koná autogramiáda herce Ricka Worthyho, o kterém jsem v životě neslyšel (a upřímně řečeno, ani o většině těch seriálu), ale v jistých kruzích z něj prý lidé vlhnou.
Rango bez dabingu!
Bůh existuje!
V Praze (a později jinde v ČR) jsou v oběhu tři kopie filmu Rango bez dabingu a dokonce s titulky!
V Praze (a později jinde v ČR) jsou v oběhu tři kopie filmu Rango bez dabingu a dokonce s titulky!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)