Dvojspeciál: Spinal Tap 80 % / 40 %

Dnes se krátce vrátíme časem do dávných dob. Totiž do roku 1984, kdy měl premiéru film This is Spinal Tap. Byl to unikátní film, spousta z vás o něm možná nikdy neslyšela, a je pár důvodů, proč se o něm rozepsat právě teď.

Ale popořádku...

Film This is Spinal Tap je rockový hudební dokument (neboli "rockument") o britské kapele Spinal Tap (přesněji "Spin̈al Tap", ale nechce se mi to písmeno pořád hledat), která vznikla v 60. letech, prošla několika zásadními změnami image a dnes (tj. v 80. letech) už moc nefrčí a snaží se o comeback. Jejich fanoušek, režisér Marty DiBergi, se rozhodl natočit o jejich historii i současných strastech celovečerní dokument, který nám nabídne pohledy do zákulisí, intimní výpovědi, osudové zvraty a spoustu hudby.

Členové kapely Spinal Tap jsou zpěvák David St. Hubbins, kytarista Nigel Tufnel, basák Derek Smalls a bubeník, který se neustále obměňuje, protože vždy umře při nějaké bizarní nehodě (spontánní vzplanutí, předávkování sírou nebo udušení zvratky - ale ne svými zvratky).

Jak už jste ale možná pochopili z osudu bubeníků, kapela Spinal Tap je smyšlená, její členové jsou herci Michael McKean, Christopher Guest a Harry Shearer, a režisér Marty DiBergi je ve skutečnosti režisér Rob Reiner, který film režíroval a spolu s třemi výše zmíněnými pány i napsal.

Tedy, "napsal" možná není správné slovo, protože naprostá většina filmu je improvizace, kdy se všichni přibližně domluvili na tématu, kolem kterého se bude improvizovat, pak se improvizovalo a sestříhalo se to. Nejde o mystifikaci ve stylu Borata. Všichni ve filmu jsou herci a vědí, že jsou natáčeni, ale výsledek působí zajímavě "dokumentárně", protože většina herců je dobrá.

I když vám jména tří hlavních představitelů možná moc neříkají, jsou vesměs velice plodní, jeden z nich mluví spoustu postav v Simpsonových a jeden má za manželku Jamii Lee Curtisovou (a je baron). A co je možná ještě zajímavější, všichni tři jsou hudebníci a hudbu ve filmu opravdu sami složili a hrají. Hlavně jsou to ale talentovaní komici (a jejich smyšlená kapela se už několik let před celovečerním filmem objevila v televizním Saturday Night Live).

Film This is Spinal Tap byl (a možná dodnes je) dost unikátním představitelem něčeho, čemu jsme kdysi dávno s Tomášem Baldýnským říkali "jemný humor". Konkrétně to znamená, že když při projekci filmu pozorně neposloucháte a nedíváte se, nemusíte si ani žádného humoru všimnout. Například když vidíte normálně vypadající rockový koncert, ale nad pódiem scrolluje nenápadný nápis "This month: 10th-16th International Pork Expo, 17th-18th Passover on Ice."

S tím úzce souvisí také skutečnost, že hlášky v tomto filmu jsou extrémně těžko přeložitelné tak, aby v češtině onen jemný humor zůstal zachován, nezmizel, ani se z něj nestal příliš okatý humor. Například texty kapely Spinal Tap jsou jen o maličký kousek dementnější než reálné texty reálných kapel.

A jak byste v kontextu této scény přeložili ta závěrečná čtyři slova, aby zůstala zachovaná údernost pointy?

A koneckonců, i název "Spinal Tap" nejsou jen nějaká náhodná písmena.

Opravdu by mě zajímalo, jak se na This is Spinal Tap bude dívat někdo, kdo ho dnes uvidí poprvé (o tom mi koneckonců můžete napsat v komentářích). Ale v době svého vzniku se tento film stal obrovským kultem a měli ho v oblibě mnozí slavní muzikanti. Následně (smyšlená) kapela Spinal Tap vydala několik (skutečných) hudebních alb a pořádala skutečné koncerty, občas s folkovou předkapelou "The Folkmen", jejíž "členy" hrají (a na nástroje hrají) stejní tři herci!

Čímž jsme se konečně dostali k tomu, proč zrovna dnes o tomto filmu píšu. Před pár měsíci totiž vyšlo na VOD jeho pokračování Spinal Tap II: The End Continues. Není to žádný reboot nebo re-prequel, je to normální pokračování, ve kterém se tři členové kapely dají po více než 40 letech znovu dohromady, musejí sehnat živého bubeníka a odehrát (znovu) "poslední koncert". Což opět dokumentuje Marty DiBergi.

Bohužel, nový film spadl do stejné pasti jako jiné podobné projekty nedávné doby (např. nový Bill a Ted nejnovější Star Wars), totiž snaží se v divácích probouzet nostalgické vzpomínky na první film pomocí odkazů a citací z něj, a dále se nesnaží o nic jiného. Tedy, navíc jsou poměrně dlouhé scény s reálnými slavnými muzikanty (Paul McCartney, Elton John), kteří se náhodně objeví, zadžemují si se Spinal Tapem a zmizí (a nejsou dobří herci). Jinak ale nepříjemně velká část filmu pozůstává z toho, že se odehrávají variace na konkrétní vtipy z prvního filmu (bubeník a zvratky, Stonehenge), jen je pointa mírně jiná nebo opačná. Z toho mimo jiné vyplývá, že je velmi, velmi špatný nápad dívat se na druhý film, pokud jste neviděli první.

Přestože má druhý Spinal Tap jen necelých 90 minut, nepříjemně se vleče a některé scény jsou - obávám se, že neúmyslně - docela smutné, protože všichni čtyři pánové už jsou nad hrobem (všem bylo při natáčení přes 75 let) a některým hereckým etudám vysloveně chybí elán a tempo.

Definitivním hřebíček do rakve Spinal Tapu pak zatloukl před necelým měsícem syn Roba Reinera, který ubodal oba své rodiče. V Reinerově filmografii tak zůstane první Spinal Tap spolu s Princeznou nevěstou jako megakultovní dílo, pozitivně se zavzpomíná na Pár správných chlapů a Misery nechce zemřít, a o jeho velmi slabých filmech natočených po roce 2000 se už moc mluvit nebude...