Nashledanou a šáteček!

Tak už se to chýlí. Otec je snad zaopatřen, zavazadla jsou snad sbalena a za pár hodin snad budu sedět v letadle směr Tokio, kde strávím přístích 14 dní.

Snad sem něco napíšu i během této doby a něco je už teď připraveno k automatickému publikování. Ale kadence příspěvků jistě poklesne a jak vás tak znám, tak váš sponzoring jistě také... a já, zruinován Japonskem, pak budu zcela na mizině. :(

Nevím kolik budu mít v Japonsku času a obávám se, že tam budu dokonce muset přeložit Cohenova Diktátora (historie se opakuje). Předpokládám ale, že se budu průběžně mobilně projevovat na Google+ (na svém soukromém profilu, ne na profilu FFFILMu), takže ho sledujte vždy cca mezi půlnocí a polednem vašeho času.

A pokud to bude doprovázejícím připadat jako dobrý nápad, chtěl bych v Tokiu zajít na Titanic 3D.

Jsem ale docela rád, že díky Tokiu nestihnu projekci tohoto epického díla:

Velice rádi bychom vás pozvali na první mimofestivalovou projekci pro novináře nového opusu Karla Vachka TMÁŘ A JEHO ROD aneb Slzavé údolí pyramid. Jak už mnozí z vás vědí, autor ve svém novém dokumentu, jenž vstoupí do kinodistribuce 3. května, pojednává o „mimozemských i zemských civilizacích, reklamokracii a demokracii počítačové sítě. Délka filmu: 220 minut.

Recenze: Hněv titánů [Wrath of the Titans] - 50%

Blíží se soumrak bohů. Hádés chce zlikvidovat samotného Dia a titáni se chystají zničit lidstvo, nebo něco takového. Perseus musí doputovat do podsvětí a tam všem naklepat budku. Nebo něco takového.

Dvojka je překvapivě o něco lepší než první díl. Ale ne o moc. Lepší je to, že akčních scén je víc, jsou rozumněji sestříhané, hudba je méně agresivní a film občas obsahuje humor, byť je to hodně infantilní humor (například pětiminutové cameo Billa Nighyho v roli Héfaista).

Bohužel, všechny scény, které by měly budovat nějaké napětí nebo působit majestátně, vlastně všechny scény, ve kterých by měl někdo předvádět herecké výkony s dialogy, téměř vůbec nefungují. Druhá a třetí hlavní postava (královna Andromeda a nějaký vtipný cool sidekick jako z ghetta) jsou zhola zbytečné. Ano, polooobnažená Rosamund Pikeová je zhola zbytečná...

Když se na plátně pošťuchují (fyzicky i verbálně) Hádés (Ralph Fiennes) a Zeus (Liam Neeson), je to zajímavé, prostě protože jsou to dobří herci a mají z toho všeho tak trochu srandu. Bohužel, místo nich je film o mnohem méně zajímavém Perseovi (Sam Worthington).

Stejně jako v případě prvního dílu vám doporučuji ukojit touhu po hardcore akci s řeckými bohy sledováním někoho, kdo hraje několik let starou videohru "God of War 3". V jejích prvních pěti minutách například uvidíte více majestátnosti a epické akce než v celém finále Hněvu titánů (včetně titána, který vypadá velmi podobně).

3D vypadá podstatně lépe, než v jedničce. Samozřejmě, pořád je zbytečné, ale aspoň už není tak nepříjemné. A to je také dobrá definice celého filmu: Není tak agresivně nepříjemný jako první díl, ale rozhodně to není žádná sláva.

O smrti a penězích

(Tento post nijak nesouvisí s filmem)

Jak jsem už naznačoval, v mém okolí došlo k úmrtí (a shodou okolností ne k jednomu, zítra jdu do krematoria znovu). V souvislosti s tím prvním úmrtím jsem ale dnes absolvoval neuvěřitelné adrenalinové dobrodružství, které jako kdyby vypadlo z Dannyho parťáků nebo jako z Kafkova "Procesu". Můžete si vybrat.

Věc se má tak, že před 14 dny zcela nečekaně zemřela manželka mého otce (což nebyla moje matka) a osmdesátiletý otec zůstal de facto osudu na pospas. Prozatím vegetuje u mé matky (své bývalé manželky, se kterou se rozvedl před 30 lety).

Hlavní problém je v tom, že otec již není příliš provozuschopný (a je v tomto stavu již mnoho let) a i každá cesta z postele na záchod je pro něj dobrodružstvím (zde je otec v lepších časech se mnou a mou sestrou). Nepřípadá v úvahu, aby se například sám dostal z bytu. A matka na tom není o mnoho lépe. Tudíž většina obíhání a zařizování padla na mou hlavu (sestra je už několik let u protinožců). Otec vůbec netušil, co se děje s jeho důchodem, jak se platí jeho účty, a tak dále. O vše se starala jeho manželka a já nyní pracně rekonstruuji, jak to vlastně celé fungovalo a jak to bude fungovat dál.

Čímž se dostáváme k tomu dobrodružství.

Otec měl mimo jiné vkladní knížku a účet u nejmenované banky. Přesněji řečeno, vkladní knížka i účet patřily jeho ženě a otec byl na nich napsán pouze jako disponent (což je logické, protože vše zařizovala jeho žena, otec nevycházel z domu). Na účtu pochopitelně nebylo internetové bankovnictví, takže jsem s ním nemohl nijak nakládat.

Pracně jsme tedy dotáhli otce k notáři, kde podepsal univerzální plnou moc na mou osobu. S tou jsem se vypravil do pobočky X nejmenované banky, abych vše vyřešil, buď zprovoznil internetové bankovnictví na otcově účtu, nebo aspoň vše převedl na svůj účet. Jak naivní jsem byl!

Ujal se mě zde bankéř, kterému jsem dopodrobna pravdivě vysvětlil celou situaci a on mi vysvětlil, že univerzální plná moc nic neřeší a že je nutná konkrétní plná moc, ve které bude specifikováno "Zmocňuji Františka Fuku k provádění úkonů A, B a C s účtem D a vkladní knížkou E". Dokonce ani formulace "provádění všech úkonů v nejmenované bance" nebyla přijatelná. Nakonec mi pan bakéř doporučil, že by bylo nejlepší otce přivézt a plnou moc sepsat přímo v bance, před bankéřem. Já získám stejná práva disponenta jako má otec, takže budu moci aspoň měnit trvalé příkazy a vybírat z knížky a účtu peníze, dokud se nevyřeší dědické řízení a vše nepřejde oficiálně na otce. Nebudu moci např. zavádět internetové bankovnictví nebo knížku úplně zrušit, ale aspon něco...

Je potřeba zdůraznit, že každé "přivezení otce na úřad" znamená:

1. Objednat pána s dodávkou.
2. Obléknout otce.
3. Naložit otce na hydraulický schodolez / pojízdné křeslo.
4. Dopravit otce na schodolezu z bytu na ulici.
5. Naložit otce i schodolez do dodávky.
6. Odjet na místo určení.
7. Naložit otce na schodolez.
8. Odvézt otce do patřičných dveří v patřičném patře.
9. Po vyřízení zopakovat body 2-8 v opačném pořadí.
10. Zaplatit pánovi s dodávkou.

Nicméně jsme se s matkou shodli, že bude nejjednodušší cestu absolvovat a dnes ráno jsme se s otcem vydali do pobočky Y téže nejmenované banky, kde se nás ujala bankéřka. Té jsem opět odvyprávěl celou historii, načež nám pokladní začala říkat úplně jiné věci, než bankéř v pobočce X! Konkrétně:

• Pokud majitel vkladní knížky / účtu zemřel, tak s nimi nemůže disponent nijak nakládat. Vůbec nijak. Ani vybírat peníze nebo se podívat na výpis.
• Tudíž jakákoliv plná moc, kterou disponent někomu vystaví, je k ničemu.
• Tudíž musíme počkat, až otec knížku a účet oficiálně zdědí (za několik týdnů / měsíců), a až pak ho znovu na pobočku přivézt.

Po počátečním šoku jsem kapituloval a požádal jsem bankéřku, ať tedy zapomene, že jsem říkal cokoliv o smrti otcovy manželky, a že by si otec jako platný disponent chtěl z knížky vybrat co nejvíce peněz jde. Na to došlo k poměrně zajímavému rétorickému cvičení, kdy bankéřka trvala na tom, že už jsem jí prozradil, že majitel knížky zemřel, tudíž otec už není disponentem, a já trval na tom, že se přeslechla, a že jsem to tak vůbec nemyslel, a ať mi ona dokáže, že majitel knížky zemřel. Otec na to celou dobu smutně koukal a pak sehrál poměrně slušnou scénku na téma "A co mám teda teď žrát?". Přesto bankéřku neobměkčil.

Takže jsme udělali jedinou logickou věc: Otce jsme vyvezli z pobočky Y, naložili do dodávky a odvezli ho na nejbližší další pobočku (Z) téže nejmenované banky. Zde jsme nikomu neříkali nic o ničí smrti a prostě jsme oznámili, že si otec jako disponent chce vybrat co možná největší částku ze své knížky (nechat na ní 100 Kč, když ji jako disponent nemůže zrušit) a převést vše na jiný účet (můj). Milá bankéřka bez námitek provedla co bylo zapotřebí a pak se optala, jestli nechceme tu knížku už rovnou zrušit, že to bude jednodušší, když je otec disponent. Bravurně jsme zahráli, jako že se vůbec ničemu nedivíme, a knížku jsme zrušili. Otec dokonce sehrál scénku "Víte, já těm účtům vůbec nerozumím, tak ať se mi o to stará syn".

Peníze jsme převedli na můj účet, který si u nejmenované banky udržuji jen proto, abych mohl převádět hotovost do své skutečné banky (která nemá hotovostní přepážky). A minutu po uložení jsem tam přes svůj mobil převedl i otcovy peníze, čímž se snad dostaly z dosahu nejmenované banky. Připadali jsme si s otcem, jako kdybychom právě vykradli banku...

Po akci (přigimpovaná je pouze maska na hlavě pána s dodávkou)

A teď se trochu bojím, že nás zavřou za podvod (ačkoliv se nás v pobočce Z nikdo neptal, jestli majitel knížky náhodou nezemřel, takže jsme nikomu nelhali). Ale jistě zavřou tu slečnu z pobočky Z, která nám ilegálně zrušila knížku na žádost disponenta, i když to podle bankéřů z poboček X a Y nesměla udělat.

Co z toho plyne za poučení (kromě toho, že můj otec se dokáže chovat duchapřítomněji, než jsem si myslel)?

Nehodlám se tady rozhořčovat na téma "Banka šikanuje invalidního důchodce". Banka může mít jaká bizarní pravidla chce a je na jejích zákaznících, jestli takovou banku chtějí používat (já ji dávno používat přestal, viz výše). Vpodstatě je mi úplně jedno, jaká ta pravidla jsou, pokud jsou v přibližném souladu se zákonem a pokud jsou v rámci celé organizace konzistentní.

Deprimuje mě ale, že můj přístup "Svěřím se instituci se svým problémem a pak se budu řídit jejími pokyny" evidentně nefunguje. Problém není v tom, že banka neuznává plnou moc nebo že po úmrtí majitele účtu zablokuje práva disponentů. Problém je v tom, že tři bankéři na třech pobočkách se řídí zcela jinými předpisy a já kvůli tomu marním čas a peníze, nemluvě o otcově zdraví, a v každé pobočce začínám "whole new ballgame".

Nevidím způsob, jak z toho ven. Podobné zkušenosti mám například s nejmenovaným telefonním operátorem. Tam to ovšem řeším tak, že v případě reklamace operátorovi řeknu, že mi operátor předtím říkal něco jiného, a že to mám nahrané, a skončí to vždy omluvou a vrácením peněz.

Nejlepší by samozřejmě bylo pečlivě si prostudovat obchodní podmínky banky a právní řád, pak přijít na pobočku, ignorovat názory bankéřů a ohánět se konkrétními odstavci jejich podmínek a paragrafy zákona. To bohužel nepřipadá v úvahu, protože námaha spojená se studiem této hromady papírů je vyšší než námaha spojená s opětovným vyvezením otce do terénu.

Až budeme řešit definitivní převod účtu po vyřešení dědictví, bude to už naprostá brnkačka. Pokud ovšem do té doby otec zemře, může při řešení následného propletence dojít k zacyklení Matrixu... :(

Recenze: Sněhurka [Mirror Mirror] - 30%

Zlá královna (Julia Robertsová) zlikvidovala krále a nyní vládne zemi pomocí zla a kouzel. Stará se o královu dceru z předchozího manželství Sněhurku (Lilly Collinsová), kterou nepouští ze zámku. Ale ona o svých osmnáctých narozeninách uteče a narazí v lese na sedm liliputů. V tu chvíli náhodou přijíždí princ a královna ho chce sbalit, protože je na mizině...

Čas od času dostanou dvě různá studia stejný nápad a pak vzniknou současně třeba dva filmy o smrtících kosmických tělesech, ohrožujících zemi (Armageddon / Drtivý dopad), nebo dva filmy o lvovi, žirafě a ještě nějakých zvířatech, která z newyorské zoo utečou do divočiny (Madagaskar / Divočina). Nebo dvě komedie o tom, jak Nicolas Cage jezdí a bojuje s peklem (Ghost Rider / Drive Angry).

Nyní dochází k tomu, že se do kin dostávají téměř současně dvě "re-imaginace" klasické "Sněhurky". Aby to bylo méně přehledné, čeští distributoři jednu nazvali Sněhurka (v originále Mirror Mirror) a druhou Sněhurka a lovec (v originále Snow White and the Huntsman).

Sněhurka, o které se budeme bavit dnes, toho má s původní pohádkou společného pramálo. Je v ní zlá královna, je v ní sedm trpaslíků, je v ní princ, a to všechno je nějak zpermutováno, aby z toho vzniklo něco jako pohádka (podstatně jiná než původní "Sněhurka"). Kdybych vám věcně popsal její děj, nenašli byste na něm nic zajímavého.

Zásadní skutečnost je, že film režíroval Tarsem Singh, jehož filmy vypadají takto:

Cela

The Fall

Válka bohů

Tedy jako něco mezi diorámatem a abstraktními divadelními kulisami. Už z traileru můžete vidět, že i ve Sněhurce jsou zajímavé vizuální nápady a některé ze záběrů bych si klidně pověsil do bytu jako obraz. Některé sekvence jsou velmi originálně vymyšlené (trpaslíci útočící na chůdách jsou jako z Cirque du Soleil, útok dvou velkých marionet by skvěle fungoval v nějakém hororu), ale naprosto nezapadají do zbytku filmu.

Skřípat to začne ve chvíli, kdy se Tarsem snaží tímto výtvarně avantgardním způsobem natočit sitcomovou hříčku, jakou je Sněhurka. Sněhurka totiž nemá být "pohádka s humorem" (jako třeba Shrek), ale pouze nezávazný ukecaný televizní humor, který má kolem sebe nefungující kostru pohádky. Ve Shrekovi se mi líbilo, že film fungoval současně jako pohádka i jako parodie na ni. Sněhurka je příkladem toho, jak to nefunguje. Jako pohádka je nezajímavá a nedojímavá a jako sitcom málo vtipná. S ohledem na Tarsemův původ a na posledních pár minut filmu (divoké, zcela nepatřičné taneční a pěvecké číslo) by se člověk mohl také domnívat, že celý film je poctou bollywoodskému hlasitému ujetému humoru. Ať tak či onak, humor a pohádkovost jsou spolu celý film v nepříjemné kolizi, příběh se nikdy pořádně nikam nerozjede a ve filmu není nic, co by bylo spektakulární nebo zajímavé pro děcka (většina scén záměrně vypadá, jako by se odehrávaly na malém divadelním jevišti). Pokud je ve filmu něco zábavného, jsou to náhodně roztroušené ironizující hlášky postav, především Julie Robertsové (ale bavíme se o humoru na úrovni "Týjo, co to je za týpka a co to má na hlavě?" ve chvíli, kdy se objeví král s korunou).

Vzhledem k tomu, že producentem filmu byl ničitel Brett Ratner, domnívám se, že Tarsem měl nějakou uměleckou vizi, kterou mu někdo jiný v průběhu natáčení nebo po něm zničil. Jednou z indicií, která na to ukazuje, je skutečnost, že tento vysoce nestandardní filmeček má vysoce standardní hudbu od Alana Menkena (který je zodpovědný za hudbu k většině Disneyových hitů za posledních 20 let), která v kontrastu s bizarními vizuály a situacemi působí úžasně nevhodně.

Poslední zbytky něčeho zajímavého pak byly zničeny českým dabingem, ve kterém například většinu filmu není jasné, že Julia Robertsová mluví ironicky a současným slangem, nepohádkově. A obsahuje bizarní kombinace spisovné a nespisovné mluvy v jedné větě ("Já nemám žádný vrásky, jen vrásečky").

Ultimativním dílem se tento film mohl stát, kdyby všechny jeho role hrál Eddie Murphy, což se bohužel nestalo. Takže se musíme spokojit s roztomilou Lily Collinsovou (které bych se jednou rád podíval na sněhurku).

Je zajímavé se na Sněhurku dívat a říkat si, jak mohla která její scéna vzniknout, kdo koho jak nepochopil, kdo komu zmařil jaký tvůrčí záměr, a kdo se kvůli tomu zastřelil. Pravděpodobně byl velmi zajímavý proces vzniku tohoto filmu. Ale film samotný rozhodně zajímavý není, a to v žádném smyslu toho slova. S výjimkou těch výše zmíněných výtvarných nápadů.

Krátce o Rumunsku a exekutorech...

Když Višvader, tak Višvader...

Jak na Tokio, část 2: Jídlo a etiketa

Nejdříve si samozřejmě přečtěte první část, a také diskusi pod ní, kde je pár zajímavých informací, například že pokud jste ochotni přežít Aeroflot, letenka do Tokia se dá pořídit za 7000 Kč.

A ještě jsem zapomněl na jednu drobnost ohledně letecké cesty: Je dobré mít někde při ruce (v letadle) adresu, kde budete v Japonsku pobývat, a také propisku. Před přistáním totiž budete muset vyplnit a odevzdat formuláře pro zahraniční návštěvníky, ve kterých musíte uvést i místo pobytu v Japonsku.

BTW, budu většinou používat anglickou transkripci japonských slov, protože ta se vám bude nejsnáze vyhledávat na internetu.

Stravování

I v Japonsku je potřeba jíst a pít, že ano...

Pokud se pokusím to jaksi zprůměrovat, tak je jídlo a pití v Tokiu o nějakou desítku procent dražší, než v Praze. Samozřejmě záleží na druhu jídla a pití. Pokud máte například rádi suši nebo smažené chobotnice na špejli, pořídíte je v Tokiu výrazně laciněji, než v Praze. Naopak Karlovarské oplatky jsou zase podstatně dražší v Tokiu...

Bohužel, pro nejaponce, který neumí mluvit japonsky, je velmi obtížné najíst se v "tradičním japonském podniku".

Zaprvé budete mít problém vůbec ten podnik objevit. Budete stát před desetipatrovým barákem, na něm bude spousta informačních cedulí o podnicích, které se v baráku nacházejí, a instrukce, jak se do nich dostat. Řekněme, že tam bude stát našimi písmeny "4F", takže vyjedete do čtvrtého patra, a řekněme, že tam najdete odpovídající dveře, protože jste si zapamatovali znaky z cedule. Vejdete dovnitř a ujme se vás Japonka, která na vás začne s úsměvem švitořit, přičemž říká jednu z následujících věcí:

• "Je mi líto, nechceme tady nejaponce."
• "Dobrý den, máte rezervaci a členskou kartičku?"
• "Dobrý den, pojďte dál!"

Pokud říká jednu z prvních dvou možnosti, máte smůlu, ale bude vám chvíli trvat, než pochopíte, že ji říká. Pokud říká třetí možnost, uvede vás ke stolu, přinese vám vlhký ručník a čaj, a jste nuceni se najíst, aniž byste měli možnost se předem podívat, jak to vlastně v restauraci vypadá, kdo tam jí, co se tam servíruje atd... Tedy, můžete se nechat uvést ke stolu, rozhlédnout se kolem a pak utéct, ale připadal jsem si při tom nedobře.

Často jsou v přízemí u vchodu vitriny, ve kterých jsou vyložené modely nabízeného jídla (kdysi bývaly z vosku, dnes jsou z umělé hmoty a vypadají úžasně realisticky) s názvy a cenami. To vám může usnadnit výběr (pokud si zapamatujete název a jste schopni ho později obsluze sdělit), ale neřekne vám to příliš o tom, jak vlastně jídlo chutná!

To je asi největší zákeřnost japonské kuchyně. I když z modelu / fotografie třeba správně identifikujete nekteré z ingrediencí (slanina, vejce, rýže, ryba), nebudete mít nejmenší tušení, jak moc sladké / slané / pikantní toto jídlo je. Stalo se mi, že jsem si v tokijské restauraci objednal zmrzlinový pohár (na základě jeho modelu, který vypadal skvostně). Skutečný pohár vypadal stejně jako model, ale nebylo v něm vůbec nic sladkého. Zmrzlina byla s příchutí zeleného čaje, to co jsem pokládal za liči, bylo nějaké slizké těsto bez chuti, atd...

Nepomůže vám ani metoda "ukázat, že chci to, co jí ten člověk u vedlejšího stolu", protože v tradičních japonských restauracích většinou nevidíte ostatním do talíře a stoly jsou odděleny nebo uzavřeny v kójích.

Když už jsme u toho, tak v opravdu tradičních japonských restauracích ani nezjistíte, co kolik stojí, protože používají kanji číslice. Abyste jim rozuměli, nestačí vám naučit se deset nových znaků, ale potřebujete také umět "číselnou gramatiku", například "69" se japonsky napíše "šest deset devět" a "milion" se japonsky napíše "sto desetitisíců". (Tohle ale platí opravdu jen pro "tradiční starojaponské podniky", všude jinde se používají normální arabské číslice.)

A pochopitelně, v tradičních japonských restauracích nebudete rozumět jídelnímu lístku, pokud ho budou vůbec mít.

A samozřejmě, v tradiční japonské restauraci nejsou židle a klečí se tam. A jí se tam hůlkami. Ve většině japonských restaurací vám nepřinesou nůž a vidličku ani když je budete hodně prosit. Musíte se prostě naučit ovládat hůlky. Je na to mnoho technik a je zapotřebí trénovat. To je váš boj, se kterým vám pomoci nemohu.

Opravdový tradiční kulinářský zážitek prostě můžete zažít jen v doprovodu někoho zběhlého, kdo zná tamější kulturu a jazyk. Naštěstí ale můžete tradiční japonská jídla konzumovat i vy, pokud objevíte restauraci, která je aspoň trochu zaměřená na turisty. Přitom "zaměřená na turisty" znamená často tohle.

Zajímavost: Japonské restaurace většinou neočekávají spropitné. Japonci prostě nechápou, co to je, a proč by si měli nechávat vaše peníze, když nežebrají. Budou vám usilovně vracet do posledního jenu.

Následuje pár mých oblíbených japonských jídel:

Suši

Pokud máte rádi suši, budete v Japonsku tak trochu jako v ráji. Nejen, že je tam laciné (talířek se dvěma kousky lososa / tuňáka se dá sehnat za 100 jenů, tj. něco přes 20 Kč, nejdražší kousky stojí okolo 500 jenů), ale bez větších problémů se jím můžete nasytit i jako nejaponec.

Úplně nejlepší je to v případě "suši na pásu" (kaiten zushi). Tyto restaurace často bývají přímo na úrovni chodníku a je do nich zvenku vidět, takže vidíte, do čeho jdete. Suši jezdí před vámi na pásu, vy si vyberete a sníte co chcete. K tomu je většinou zdarma čaj a sojová omáčka, za peníze další pití. Talířky mají různé barvy, které udávají, kolik který stojí. Vyprázdněné talířky necháte na stole před sebou a obsluha vám to při placení spočte (někdy pomocí elektronické čtečky a RFID tagů v talířcích!).

Mezi suši většinou jezdí i talířky s drobnými sladkostmi, vajíčko, želé atd...

Taková metoda jídla je ideální. Můžete vyzkoušet jeden talířek od každého, a pokračovat v jezení těch druhů, které vám zachutnaly. Při vstupu do kaiten zushi rovnou na prstech ukazujte, kolik míst chcete.

"Tradiční" suši restaurace nemají pás, ale jsou v nich kuchaři, u kterých si suši objednáváte. Takové suši je samozřejmě čerstvější, ale je dražší, déle na něj čekáte a musíte s kuchařem komunikovat, což má (jako každá komunikace Evropana s Japoncem) své nástrahy, a to i když objednáváte prostým ukazováním prstem.

Do kaiten zushi podniků jsem si často nosil své vlastní pití (koupené jinde) a nikdy jsem s tím neměl problémy a nikdo na mě divně nekoukal (což neznamená, že to od mě bylo normální chování).

"Sašimi" je podáváno tam, kde se podává suši, a je to suši mínus rýže. Tedy jen syrové rybí maso, ano. Mám v oblibě "sašimi na rýži", tedy jakési "velkosuši", pozůstávající z misky rýže, na níž jsou položeny nakrájené kousky ryby. Vy si to všechno polijete sojovkou a promícháte.

Ramen

Ramen vypadá jako hutná polévka, ale pro Japonce je to plnohodnotné samostatné jídlo. Jí se tak, že nejdřív hůlkami vyjíte nudle, maso a jiné větší elementy, a zbytek pak vypijete. Ramen může být  pikantní a vždy je horký.

Nudle v ramenu se jedí tak, že jich chomáč naberete, strčíte si jeho konec do pusy a srkáním pak nasajete všechny nudle dovnitř, abyste je ochladili. Při tom si téměř zaručeně pocákáte ošacení vývarem, ale větší problém mám s tím, že mě hlasité srkání v restauraci irituje. Nikoliv jen moje srkání, ale hlasité zvuky všech ostatních kolem, pro které je hlasité srkání ramenu přirozenou součástí jídelní etikety! Pokud se jim chcete trochu pomstít, tak se při jídle nahlas vysmrkejte (do kapesníku). To je naopak velmi iritující pro ně.

"Tradiční" ramen restaurace často fungují tak, že u vchodu (někdy dokonce na ulici) je automat, na kterém si vyberete tlačítko se svým oblíbeným ramenem, naházíte do něj peníze, vypadne vám lísteček a s tím jdete vevnitř k pultu. V takovém případě máte opět problém, protože na automatu málokdy bývají obrázky nebo katakana.

Ovšem katakana se občas překvapivě objevuje na nečekaných, tradičně japonských místech, například "hovězí ramen" může být na lístku / tlačítku uveden jako "bífu ramen" (v katakaně!), takže je dobré ji zvládat a průběžně kontrolovat, jestli na ni nenarazíte.

Okonomiyaki

Okonomiyaki je souhrnné označení pro slané omelety, které se připravují tak, že se různé ingredience vyklopí na horký namaštěný plech a zde se míchají a smaží, aby se nakonec pocákaly nějakou omáčkou.

Správně by si to míchání měl provádět host sám, ale když kuchař vidí hosta s nešikmýma očima, většinou mu není potřeba nic vysvětlovat a postará se o všechno on.

Ingredience na okonomiyaki jsou nejrůznější. Většinou v nich je vejce a zelenina, nějaké krájené maso, a základ je občas z vařených nudlí! V různých japonských městech se vaří velmi rozdílné druhy okonomiyaki, mně například chutná to v Tokiu a nikoliv to v Kjótu.

Yakitori

Yakitori jsou kousky masa (většinou kuřecího nebo rybího) napíchané na špejli, přelité omáčkou a opečené na žhavé plotýnce. Někdy je maso mleté, někdy je na něm sýr, někdy si to celé ještě namáčíte do sojové omáčky.

Yakitori je mnoho různých druhů, v závislosti na tom, která část kuřete je použita a jak je před pečením upravována. Snědl jsem například i yakitori z vnitřností, naštěstí předtím, než mi řekli z čeho je, takže jsem si ho mohl vychutnat. Podobně jako u suši platí, že yakitori je na tři-čtyři sousta, takže můžete vyzkoušet spoustu různých a nehrozí vám nějaké vyloženě nepříjemné překvapení.

Bento

Pokud chcete prostě experimentovat, dejte si "bento", což je čtyři až deset malých krabiček, obsahujících malé porce nejrůznějšího jídla (nikdy samozřejmě nechybí rýže a miso polévka). Problém může být, že pokud vám něco náhodou zachutná, tak nebudete tušit, co to bylo a jak si to objednat někde jinde.

Já snesu hodně, ale když jsem se zúčastnil japonské svatební hostiny o dvanácti chodech, nejméně čtvrtinu z nich jsem nesnědl, protože to prostě chutnalo jako něco, co příliš dlouho leželo na skládce (rozmatlaný slaný pudink s rybou apod.). Jistě to tak chutnalo záměrně, ale prostě jsem to nesnesl.

Co se týče nápojů, ve většině restaurací vám přinesou vodu a prodají pomerančový džus ("orindžu džůsu"). S alkoholickými nápoji a kávou nemám jako abstinent a nekafař žádné zkušenosti, takže nemohu sloužit. Ale pivo, kafe a energetické nápoje jsou pro Japonce zjevně velký byznys, reklam jsem na ně viděl víc než na saké. Což je ideální příležitost k letmému nahlédnutí do světa japonských reklam, jehož zmapování by vydalo na několik dalších článků...

V Japonsku se vyskytují i nám dobře známé globální fastfoody (McDonalds, Burger King, KFC), ale jsou dražší než u nás a lepší jídlo v nich rozhodně není.

Zkusit japonskou pizzerii, špagetárnu nebo steakhouse (prostě něco nejaponského) je většinou zajímavý zážitek, protože Japonci si "steak" nebo "pizzu" představují o dost jinak, než my (na pizzu například občas dávají majonézu, steak vypadal spíš jako karbanátek). Na pozvracení to není a zaujme to. Navíc v těchto restauracích bez větších problémů přečtete jídelní lístky (když znáte katakanu, tak většině názvů jídel porozumíte).

Dále od centra klesají ceny, ale současně klesá pravděpodobnost nejaponského jídelního lístku a nejaponsky hovořící obsluhy, která je už tak malá. V Japonsku je totiž obecně velmi málo neasijských turistů. Dokonce i na těch naprosto nejturističtějších místech v Tokiu (císařské zahrady, Asakusa) je 95 procent lidí šikmookých (což nemusí nutně znamenat, že to jsou všechno Japonci).

Samozřejmě, nebudete moci / chtít chodit dvakrát-třikrát denně na jídlo do restaurace. Kde jídlo nakoupit?

   Kupování jídla

Podobně jako u nás jsou v suterénech velkých obchodních domů obrovské prodejny plné jídla. Často bývá v prvním suterénu směs mnoha fastfoodů, cukrárniček apod., a ve druhém suterénu obrovská samoobsluha. Ceny jsou zde slušné a výběr obrovský.

Často jsou zde nabízeny u různých pultů vzorky jídla zdarma, kterých se můžete slušně najíst (v závislosti na vaší drzosti).

Problém je v tom, že těchto velkých obchodních domů není mnoho a mají omezené otvírací hodiny.

Skoro nejvíc jsem při svých městských dobrodružstvích nakupoval v malých sámoškách, tzv. "convenience stores" ("konbini"), což je ideologicky něco jako u nás "Žabka", ale mnohem víc cool.

V Japonsku funguje několik konkurenčních řetězců jako "Family Mart", "Circle K", "Sunkus", "Lawson", "7-Eleven", "AM/PM" a asi jsem ještě na nějaké zapomněl. Musím znovu zdůraznit, že narozdíl od podobných sámošek v jiných zemích jsou ty japonské příjemné, bezpečné, čisté, s čerstvým jídlem, velkým výběrem a otevřeny buď pozdě do noci nebo nonstop.

Většina z nich nabízí také teplá jídla "do ruky" (různá masa na špejli, plněné knedlíčky, uzeniny atd.) a mnohá "předpřipravená" jídla vhodná do mikrovlnky:

Ceny zde jsou jen o málo vyšší než v hypermarketech a prodávají se zde i časopisy, kterými si můžete dlouho zdarma listovat a nikdo vám nic neřekne.

Většina nákupů v těchto "konbini" pro mě byla příjemným dobrodružstvím. Mají zde mnoho jídel, která důvěrně známe (ovšem občas v jejich variantách), stejně jako mnoho typicky japonských a opravdu divných jídel (igelitový pytlík s natvrdo vařenými oloupanými křepelčími vajíčky v lehké omáčce, přímo k vymačkání do pusy, za 40 Kč, mňam).

Většina "konbini" má své barevné ikonky přímo na Google Maps, což je další důvod pro mobilní datový tarif.

Pokud chcete opravdu maximálně ušetřit, pak se poohlédněte po cedulích "100 Yen Shop" (znak pro "jen" vypadá jako taková branka s ohnutou nohou):

To je ekvivalent našich vietnamských tržnic a Normy v jednom. Kromě figurek, zahradního náčiní a plastikových brýlí zde  většinou najdete i jídlo. Výběr je omezený, ale občas zde můžete koupit (neprošlý) soft drink, nanuk nebo čipsy za 2x - 3x nižší cenu než v konbini.

Krátce o etiketě

Při interakci s Japonci budete mít většinou pocit, že jsou hrozně nesmělí a hrozně slušně vychovaní. U mnohých z nich je to společensky nutná přetvářka, ale to neznamená, že by vás chtěli okrást nebo podřezat.

V jednom menším hračkářství jsem si například chtěl koupit jistou LCD hru. Měli tam vedle sebe několik základních, jednoduchých (styl "Vlk a vajíčka") a vedle nich jednu výrazně větší, evidentně luxusnější a dražší (hudební hru s animacemi a samplovanými zvuky). Na všech ale byla omylem stejná cenovka (s cenou odpovídající těm lacinějším). Odnesl jsem si tu luxusní (s chybnou cenovkou) zkusmo k pokladně, spolu s ostatními vybraným zbožím, a čekal jsem, co bude. Prodavač projížděl jedno zboží po druhém pokladním scannerem. Ve chvíli, kdy nascanoval onu LCD hru, na displeji pokladny (korektně) naskočila třikrát vyšší cena, než byla na cenovce, načež prodavač na klávesnici místo ní ručně naťukal cenu, která byla na cenovce (tu špatnou, nižší) a tu jsem také zaplatil. To všechno se stalo bez vteřiny zaváhání a bez jakékoliv komunikace se mnou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Protože to pro japonské prodavače samozřejmost je a radši prodělá několik set Kč, než by přiznal, že v jeho obchodě jsou špatně nalepené cenovky a obtěžoval zákazníka. A tohle je jedna z věcí, které se mi na Japonsku líbí.

Japonci jsou sice slušně vychovaní, ale přitom velmi odtažití a už naše podání ruky na uvítanou je pro ně zásadní invaze do jejich soukromé zóny a vydrží ho jen proto, že vědí, že "psi z ciziny" to tak mají ve zvyku.

Poslední cestu po Japonsku jsme podnikali v doprovodu jednoho mladého avantgardního česko-německého umělce, který všechny Japonky na rozloučenou k sobě přivíjel a líbal, jak byl zvyklý z česko-německé avantgardní umělecké scény, aniž by si všímal toho, co to s nimi dělá. Něco takového je pro tradičně vychovanou Japonku asi ekvivalent toho, kdyby se vám někdo na závěr příjemně stráveného večera vychcal do obličeje - tzn. je to naprosto nečekané a extrémně ponižující. Jedna z takto obšťastněných Japonek, se kterou jsme se viděli dva dny po sobě, si mě při druhém setkání vzala nenápadně stranou a poprosila mě, abych se pokusil při druhé rozlučce nějak zabránit tomuto druhu pozdravu, protože ona se neodváží mu v tom objímání silou bránit. Už ta skutečnost, že se odvážila mě o to požádat, je indikátorem toho, jak strašně jí to muselo vadit. A to je prosím řeč o Japonce, která studovala nějakou dobu v Čechách.

Obecně platí, že Japonec vám téměř nikdy na rovinu neřekne "ne". I když mu dáte naprosto nepřijatelný návrh, na který by vám kdokoliv jiný odpověděl "No to ses zbláznil, na to zapomeň!", Japonec vám s příjemným úsměvem řekne "To je zajímavý nápad, uvidíme co se s tím dá dělat" a přítom vydává jisté drobné signály, že jste se zbláznili a máte na to zapomenout. Pokud si jich nevšimnete, mohou takhle vzniknout značná nedorozumění, jak poznali mnozí neasijští podnikatelé, kteří se snažili obchodovat s Japonci.

Je ovšem nutno podotknout, že pokud se strašlivě opijete, pak vrávoráte, falešně zpíváte a nakonec zůstanete ležet někde na ulici, Japonci pro to mají pochopení a ještě vás pohodlně umístí na lavičku. Ne že by se mi to někdy stalo (neopil jsem se nikdy v životě), ale Japoncům se to stává celkem často a společnost to akceptuje.

Nějaké podrobnější vysvětlování japonské etikety nemá smysl. Prostě se snažte být vnímaví a váš hostitel vám dá najevo, když budete dělat něco, co je opravdu hodně nesnesitelné.

Pokračování příště.

Máte rádi Disneyho?

Já mám Disneyho klasické animované filmy rád. Hlavně tedy ty z konce 80. a začátku 90. let, z Disneyova "zlatého období": Malá mořská víla, Kráska a zvíře, Lví král, Aladin. Až někde okolo Zvoníka u Matky boží to zase začalo skřípat...

Pokud tyhle filmy aspoň trochu něco říkají, velmi důrazně vám doporučuji někde si sehnat dokumentární film Waking Sleeping Beauty, který velmi syrově a upřímně, z pohledu insiderů, vypráví o tom, jaké neuvěřitelné věci se tehdy ve studiu děly a jak to dobře dopadlo. Tento dokument Disney oficiálně produkoval.

Jakkoliv je tento nedávný film překvapivý a místo dokonce šokující, není to nic proti filmu Sweatbox, který dokumentuje osud pouze jednoho konkrétního Disneyho filmu: Velkolepé podívané Kingdom of the Sun se soundtrackem od Stinga. Že si nevzpomínáte na film tohoto jména a vlastně ani na žádný Disneyho film se soundtrackem od Stinga? To proto, že nakonec nevznikl, respektive vznikl z něj zcela jiný film - praštěný Není král jako král. A je to neuvěřitelně dramatický a smutný příběh, který začíná jako úplně normální "film o filmu". Viz také shrnutí zde.

Film Sweatbox (natočený Stingovou manželkou) je legendární záležitost, protože hned po jeho vzniku (po roce 2000) začalo Disneyho studio dělat vše pro to, aby ho nikdy nikdo neviděl. Viz např. podrobný článek na blogu Jima Hilla, velkého Disney experta. A mělo pro to mnoho dobrých důvodů, jak uvidíte v samotném filmu. Ano, uvidíte!

Tento blogpost totiž píšu proto, že dnes se kompletní celý film Sweatbox objevil na YouTube (ve skoro hotové verzi, protože zcela dokončen nikdy nebyl), konkrétně zde. Tady jsem se ho pokusil embedovat:

Je pravděpodobné, že brzy zmizí, neboť jeho zveřejnění na YouTube Disney zcela jistě nedovolil. Nicméně do té doby ho jistě spousta lidi nasdílí někde jinde a nebude problém se na něj podívat.

Recenze: Hunger Games - 50%

Zemi Panem vládne město Kapitol, které si zotročilo dvanáct okolních chudých Krajů. Odtud je každoročně vylosováno 24 mladých lidí mezi 12 a 18 lety (jeden hoch a jedno děvče z každého kraje) a ti se musí utkat mezi sebou v "survival game", kterou přežije pouze jeden a která je vysílána pro obveselení celé země. A naše hlavní hrdinka shodou okolností umí opravdu dobře zacházet s lukem...

Hlavní roli (děvče, které bylo vybráno, respektive se dobrovolně přihlásilo, aby zachránilo sestru) ztvárnila Jennifer Lawrenceová, která hrála mladou Mystique v X-Men: První třídě a také ve Winter's Bone. Je to dobrá herečka. Režisér Gary Ross režíroval kdysi příjemné podobenství Pleasantville - Městečko zázraků, pak Seabiscuit (nejlepší film o koňských závodech, jaký jsem viděl), a pak devět let nic. Ale je to pořád dobrý režisér.

Především díky těmto dvěma jsem si dost dlouho říkal, že "Tohle by mohl být zajímavý film", ale někdy kolem první hodiny, kdy by film měl vrcholit, přestal být zajímavý a srozumitelný, a později došlo dokonce k okamžikům, kdy jsem si říkal "co to kurva je?" a "tohle se mi zdá nebo ne?". Nezdálo, protože jsem neusnul. Přestože film mál 142 minut!

Film má totiž strašlivě nezajímavý scénář. Upozorňuji, že mluvím O FILMU, protože knižní předlohu jsem nečetl, tudíž se k ní NIJAK NEVYJADŘUJI.

Ale vezměme to popořádku, a začněme opět od toho, co se hodnotí nejsnáze: Od řemeslné stránky. Film vypadá jako kdyby byl dost laciný. To není nutně kritika. Je spousta zajímavých a kvalitních sci-fi, které vypadají lacině. Jenom upozorňuji, že Hunger Games rozhodně nejsou nějakým nákladným spektáklem, a  připomínají spíše nějakou opravdu výpravnou sovětskou nebo východoněmeckou sci-fi z 80. let minulého století (pokud si odmyslíme pár desítek sekund CGI). Což - opět zdůrazňuji - není kritika, ale snaha o popis výtvarného stylu filmu. Některé architektonické a kostýmní nápady jsou zajímavé a hollywoodskému konzumentovi možná budou připadat exotické. Tomuto stylu se zdá být přizpůsoben i styl snímání. Když se například baví prezident s producentem show v zahradě, která zřejmě stojí uprostřed úžasného paláce, který zřejmě stojí uprostřed úžasného megaměsta, celá scéna je natočena v detailech, takže vidíme jen hlavy herců a nějaké velmi rozostřené keře těsně za nimi. (Mimochodem, prezidenta hraje Donald Sutherland a je docela radost se na něj koukat. Škoda, že je ve filmu jen asi 5 minut.)

Jako sci-fi / fantasy film nefunguje, protože nejsou vůbec dána nějaká "pravidla hry". Například nevíme, jestli "aréna" je kus lesa, nebo umělý les s částečnými holoprojekcemi, nebo kompletní virtuální realita (několikrát se stane, že operátor něco zmáčkne, načež se v aréně jen tak, ze vzduchu, objeví nové zvíře nebo ohnivá koule). A ta divně pojmenovaná zvířata (ptáci, vosy, zmutovaní psi), to jsou mini-kyborgové, virtuální realita, nebo jenom taková divná zvířata? Proč jsou kamery zamontovány ve stromech, když by nebyl problém kdykoliv je jen tak vygenerovat ze vzduchu, podle potřeby? A když se producent rozhodne v průběhu hry zásadně změnit její pravidla, co na to asi říkají lidi, kteří mají vsazeno na vítěze? Celý sociální aspekt filmu a případná satira současných televizních reality show jsou zvládnuty velmi humpolácky, samozřejmě hůř než v Truman Show, ale dokonce i hůř než v Running Manovi, a to je co říct. Poté, co soutěžící vlezou do arény, celý svět kolem jako kdyby přestal existovat a vidíme jen variaci na prvního Ramba s teenagery (která má samozřejmě do Ramba daleko, protože film je přístupný).

Některé postavy mají různá slavná historická / mytická jména, která fungují jako "předzvěst" jejich osudu. Například když se někdo jmenuje Seneca, zkuste hádat, jak asi dopadne... Takováto "sofistikovanost" mi přijde natolik banální, ne-li debilní, že je proti tomu Harry Potter shakespearovské dílo.

A děcka, která jsou několik let trénována, aby dokázala v aréně bojovat, dělají takové úžasné věci, jako:

• Sežeru náhodně rostoucí prudce jedovaté bobule a umřu v křečích
• Mám k dispozici pět pomocníků, střelné zbraně a oheň, a nedokážu sundat ze stromu jednu zraněnou holku
• Mám hromadu jídla a munice, kterou mi nesmí nikdo ukrást nebo zničit, tak těsně kolem ní zakopu miny...

Rozhodně nechci říct, že Running Man (ok, musím vám ukázat tohle) má méně debilní děj. Ale Running Man je zábava, nebál bych se říct záměrně debilní zábava. Hunger Games se snaží vydávat za film s hloubkou a jsou režírovány jako film s hloubkou, ale v jejich ději není mnoho věcí, které by je k takovému přístupu opravňovaly.

I ta milostná story je značně pofidérní. Celý film mi nebylo jasné, jestli tedy hlavní hrdinka ke svému "spolubojovníkovi" něco cítí, nebo pouze dělá show pro diváky (jak jí všichni radí) a nepřestala milovat  toho fešáka ze své vesnice. Obávám se, že se to dozvíme až v dalších dílech...

Hunger Games obsahují ledacos dobrého: Například režii a herce (kromě zmíněných ještě stojí za to Woody Harrelson jako ujetý instruktor, kdysi vítěz her, nebo Stanley Tucci jako slizký moderátor). Má ale tak nezajímavý, tuctový a ke konci debilní scénář, že je to sráží k průměru nebo i níž. A znovu opakuji, že pokud děj náhodou dává v knize větší smysl, při hodnocení filmu je to jedno.

Takový osud bych svému letišti nepřál

Pokud se vám nelíbí nápad přejmenovat Ruzyňské letiště na "Prague Airport Vaclav Havel" (tedy "Pražské letiště Vaclav Havel"), můžete proti tomu bojovat vyrobením těchto placek, podepisováním petic a stěžováním si na lampárně Hlavního nádraží:

Jsa inspirován, také asi něco natočím

Nahoře: Já a Robert Rosenberg při natáčení soutěže "5 proti 5".

Dole: Já a Albert při natáčení něčeho úplně jiného.