10.10.13

Recenze: Zmizení [Prisoners] - 90%

(Může vám připadat, že o ději prozrazuji příliš, ale schválně se omezím jen na to, co je v traileru. I to je ale celkem dost, takže můžete přeskočit až za trailer...)

Rodiny Doverových a Birchových žijí v malém americkém městečku a kamarádí se. Obě rodiny mají dvě děti. Jednoho dne zmizí oběma rodinám jejich malé holčičky. Jediná stopa: Neznámý karavan, který před zmizením hočiček parkoval na jejich ulici.

Případu se ujímá detektiv Loki (Jake Gyllenhaal). Brzy je polapen řidič karavanu - mentálně postižený mladík Alex (Paul Dano), který moc neví, co se kolem něho děje. Po děvčatech nikde ani stopa. Alex netuší, na co se ho detektivové ptají. Otec Keller Dover (Hugh Jackman) je ale přesvědčen, že Alex něco ví, nebo dokonce své postižení jen hraje.

Alex je propuštěn, po děvčatech pořád ani stopy, Kellerovi a Birchovi jsou zoufalí. Loki pátrá a objevuje bizarní skutečnosti, které ale nevedou k uneseným děvčatům. Keller se dále utvrzuje v tom, že Alex něco ví, jenom to nechce/nemůže říct. Takže se rozhodne Alexe unést a mučit ho tak dlouho, dokud neprozradí, kde jsou děvčata...



Občas se stane (a je to příjemný pocit), že se objeví zničeho nic film, o němž předem nic nevím a od první minuty mě zaujme. To byl případ Zmizení od kanadského režiséra, od kterého jsem nikdy nic neviděl (i když natočil jeden oscarový film). Film začíná scénou, ve které Keller Dover se svým synem loví jelena. Úplně normální scéna, která nám má představit dvě z hlavních postav. Ale v tomto filmu je natočena zlověstným, plíživým způsobem, který by se hodil do hororu nebo do Sedm. A s citováním Otčenáše.

A atmosféra nepolevuje. Film je velmi kvalitně vypilovaný do nejmenších detailů, takže i když měl dvě a půl hodiny (!!!), většinu času jsem byl solidně napnutý, obdivoval jsem sychravou kameru Rogera Deakinse a vynikající herecké výkony všech zúčastněných.

Samozřejmě, nic z toho by nebylo k ničemu, kdyby film neměl kvalitní scénář. Na něm se mi líbilo, že dvě hodiny přináší stále nová a nová bizarní fakta, která spolu zjevně nějak souvisí, ale my dvě hodiny netušíme, jakým způsobem, a přesto jsme téměř neustále napnuti (trochu podobně jako v Nejvyšší nabídce). A otázka "Kde jsou ta dvě děvčata a jsou ještě živá?" zdaleka není jedinou, která musí být zodpovězena.

Každá drobnost může být pro diváka důležitá. Proč se detektiv Loki občas chová tak divně a má tik? Má nějaký význam, že Kellerův otec kdysi spáchal sebevraždu? Nebere Kellerův syn zmizení sestry nějak podezřele na lehkou váhu?? A když to už už vypadá, že to do sebe všechno začíná zapadat, objeví se zcela nový zvrat nebo nová postava, a děj opět odbočí někam jinam. Přičemž divák často má více informací, než hrdinové filmu, a může se tudíž zabývat tím, co zajímavého ta která postava udělá, až zjistí, jak se věci doopravdy mají. A většinou to není příjemné pomyšlení.

Zmizení rozhodně není příjemný film. Kromě pár fyzicky nepříjemných scén je především prostoupen tíživou depresí, neštěstím, traumaty, zoufalstvím a tak dále. V tom se může docela zdatně měřit s nejlepšími kousky Davida Finchera.


Mám jediný drobný problém: Ve filmu se toho hodně stane a hodně je řečeno. V některých scénách dost kulometně. Divák by si to měl všechno pamatovat, aby mu pak do sebe všechno zapadlo v závěrečné půlhodině. Trvalo nám (ve čtyřech lidech) pár minut, než jsme po skončení filmu dali dohromady všechny indicie a došli k názoru, že ten konec dával smysl a žádná podzápletka nezůstala nesmyslně nevyřešená. Rozhodně se ale vyplatí dávat při filmu pozor, protože ledacos důležitého je zmíněno jen v jedné větě a později, když se to stane důležitým, to není znovu opakováno pro sklerotiky...

Zmizení je nečekaně kvalitní detektivka i kvalitní psychothriller a talent kouká z každé jeho sekundy. Skoro jako kdyby šlo o velmi dobrou adaptaci nějakého slavného románu.

Definitivně Nevyvolený

Jako by toho nebylo v posledních dnech dost, předevčírem mi zavolali z TV Prima, že by byli rádi, kdybych se nastěhoval do vily Vyvolených! A pokud jim mohu věřit, tak to NEBYLO způsobeno lidovou internetovou kampaní.

Do Vyvolených jsem se před pár měsíci sám dobrovolně hlásil a zúčastnil se tenkrát konkursu - neúspěšně.

Když mi nyní tu možnost dali, nastal problém jednak s tím, že už jsem měl do konce listopadu domluvené jisté poměrně zajímavé akce (diskuse na festivalu Film Sokolov, přednášku na DevFestu), a jednak s tím, že nabízená smlouva, i když by se výrazně upravila (s čímž byli svolní), by mi stále nedávala dostatek prostoru k tomu, abych ve Vile mohl provádět to, co jsem tam provádět chtěl. Přesněji řečeno - dospěl jsem k názoru, že bych se při svém trollingu ve vile velmi brzy dostal do konfliktu nejen s ostatními soutěžícími (na což jsem se těšil), ale i s organizátory soutěže - což je předem prohraný boj, protože proti nim nezmůžu nic, bez ohledu na to, co by bylo ve smlouvě.


Takže se karta obrátila, tentokrát jsem odmítl já je, přeji jim hodně úspěchů s jejich pořadem, a třeba někdy nashledanou v nějaké jiné vile.

9.10.13

Možná teď nějakou dobu nebudu online...

(Klik pro velkou verzi)
policie
(Celé původní vlákno je zde na Facebooku)

Legrace, legrace, ale před dvěma hodinami u mě doma byla policie!

Jak na Google Music, část 2 (včetně vlastního publikování)

V článku Jak na Google Music jsem před pár měsíci rozebíral, jak Google Music (plným názvem "Google Music on Play") funguje, a jak ji používat. Pokud ho budete číst dnes, mějte na paměti, že se mezitím ledacos změnilo.

Především to, že Google Music už je k dispozici i Čechům, halelujá! V této souvislosti jsou nyní hezky pwnováni "hackeři", kterým se dříve nějak podařilo obejít blokaci českých platebních karet a nakupovali z Čech americkou hudbu za dolary: Nyní se jim totiž nedaří přepnout účet na české koruny a musí nakupovat dále za dolary, tj. asi o 100 procent dráž, než Češi, muhahahaha...

Ale popořádku...

Češi nyní mohou nejen uploadovat vlastní MP3 soubory do Google Music cloudu (což mohli už předtím), ale také si hudbu kupovat, buď po skladbách, po albech, nebo v rámci programu All Access (česky myslím "Hudba naplno", ale já mám všechno rozhraní v angličtině). V nabídce jsou i čeští interpreti, ale víc vám o nich neřeknu, protože mě příliš nezajímají a koupil jsem si z českých jenom album "Ivan Mládek zpívá polsky".

O uploadování vlastní hudby jsem se zmiňoval v prvním článku a nic zásadního se na tom nezměnilo. Jenom odpadl problém s úvodní registrací - nyní může začít užívat Google Music bez problémů každý Čech.

V celém Google Play Store (nejen v hudební sekci) už několik měsíců přetrvává bizarní chyba, kdy mají někteří uživatelé za některých okolností zmršená písmena s diakritikou...

Nyní přibyla možnost kupovat skladby nebo alba na play.google.com/store/music, a to většinou za dvakrát nižší cenu, než jsou dolarové ceny podle oficiálního kurzu. Tleskám Googlu, ještě že jsme chudí a hodně pirátíme! Takto zakoupené skladby si můžete kdykoliv později stáhnout v nijak nechráněném standardním MP3 formátu, ale platí zde stejná omezení jako při stahování vámi uploadovaných skladeb (viz minulý článek) - tj. přes webové rozhraní si můžete každou skladbu stáhnout jen dvakrát, přes Google Music Manager libovolněkrát, ale pouze v rámci celé své hudební kolekce (není možné vybrat "jen něco"). Zjevně nějaká nezbytná úlitba autorským svazům...

Nejzajímavější je relativně nová placená služba "All Access". Ta je na první měsíc zdarma a dále stojí 129 Kč měsíčně (pokud si ji objednáte do poloviny listopadu, při pozdější aktivaci bude dražší). Pokud máte All Access, pak si můžete přehrávat libovolné skladby, které v Google Play katalogu najdete (nejsou to úplně všechny z nich, ale valná většina, viz dále) - celkem okolo 18 milionů skladeb. Můžete si je i stáhnout do mobilní Google Music aplikace (velmi elegantně a automaticky) a odsud si je přehrávat, když jste offline. Jediné, co nemůžete, je dostat se k nezakódovanému MP3 souboru, který by šel volně kopírovat na jiná zařízení (tedy můžete, ale porušujete tím podmínky služby).

Stále funguje fígl zmíněný v minulém článku, kdy si vytvoříte hudební playlist, ten si v mobilu nastavíte jako "Pinned", on se vám do mobilu stáhne a automaticky se vám v něm budou zrcadlit změny, které v něm následně uděláte na webu.

Také není problém v tom, když sklabdy na Google Music mají špatně vyplněné údaje (například jinak definované žánry, než vy jste zvyklí, třeba "Soundtracks" místo "Soundtrack"). Můžete si totiž všechny údaje (včetně názvů skladeb) po zařazení do "My Library" sami editovat, jako kdyby to byly vámi uploadované MP3! To je velmi užitečné a předpokládám, že se tím Google také automaticky učí a opravuje chyby v metadatech.

V rámci All Access máte také k dispozici tzv "Rádia", což jsou nekonečné automatické playlisty, které vzniknou prostě tím, že kliknete na "Chci poslouchat hudbu, která je podobná této skladbě" nebo "Chci poslouchat hudbu tohoto žánru". Ve vzniklém playlistu pak vidíte, jaké skladby budou následovat, můžete měnit jejich pořadí, přeskakovat, mazat je, atd...

Algoritmus víceméně funguje, ale netušíte, jak přesně funguje a nedá se nijak "ručně doladit". Například došel k názoru, že když se mi líbí úvodní motiv ze Star Wars, bude se mi líbit také Dvořákův Slovanský tanec číslo 10 e-moll. Proti tomu můžete těžko něco namítnout a těžko můžete vyvozovat, jestli je ten algoritmus tak blbý, nebo tak geniální, když netušíte, na základě čeho na takovou shodu přišel. V některých věcech má ale algoritmus Googlu naprostou pravdu:

(Jenom tam ještě chybí John Williams)

Hudbu z Google Music můžete sdílet na Google+, kde si pak mohou ostatní poslechnout ukázky a skladbu si koupit (pokud máte All Access, ostatní si mohou dokonce jednou přehrát celé album). To má ale překvapivou mouchu, kterou přesně popsal například Jakub Čížek tady. Jde o to, že sdílený odkaz z Google+ vede na stránku, kde si můžete skladbu koupit a nemůžete si ji poslechnout celou nebo přidat do playlistu, a to ani v případě, kdy máte All Access a můžete tudíž skladbu poslouchat legálně zdarma. Myslím, že to není snaha Googlu vytahat z lidí další peníze, ale pouze dočasný nedostatek - protože pokud totéž uděláte z mobilního Google+ klienta a máte All Access, na stránce s nákupem nechybí odkaz "Listen to this album in My Library".

Takhle je to OK (v mobilu). Na webu toto tlačítko (zatím?) chybí.

Pokud máte telefon nebo tablet s Androidem, doma bluetooth reproduktory (nebo něco takovéhoto) a v autě rádio s BT streamingem, tak máte hudbu víceméně nadosmrti vyřešenou...

Zajímavé je, že současně byla pro Českou republiku spuštěna také možnost prodávat na Google Music vlastní hudbu. Musíte pouze zaplatit jednorázový poplatek 25 dolarů a pak můžete uploadovat a přes Google Music nabízet libovolné množství své hudby.


U každé skladby můžete nastavit, kolik má stát (včetně možnosti "zdarma"), jestli obsahuje vulgární texty, jaký je její žánr (můžete pouze vybírat z nabízených), kolikrát si ji může zákazník přehrát jako preview a jestli má být k dispozici také na Google All Access. Všechny tyto údaje je možné dodatečně (po publikování alba) editovat, ale změny se projeví někdy až po více než 48 hodinách (a mezitím může být vaše album nedostupné)!

Hudbu musíte uploadovat v bezztrátovém formátu FLAC nebo WAV a zákazníci ji pak mají k dispozici v kvalitě 320 kbps MP3.

Protože obě moje alba jsou zdarma, tak nemám tušení, jestli tvůrce dostává nějaké peníze za svou hudbu, kterou si lidé přehrávají přes All Access (tzn. de facto neprovedou žádný její "nákup"). Z normálně zakoupené hudby si Google nechává 30 procent ceny a zbytek je váš.

Zajímavé také je, že je možné nastavit cenu alba zcela nezávisle na ceně jednotlivých skladeb, takže například album může stát 100 Kč, přičemž každá jeho skladba je zadarmo. Nebo naopak každá skladba může stát 10 Kč (nebo každá jinak), zatímco celé album je za peníze. Chtěl jsem jedn z těchto možností použít u svých alb, ale nakonec jsem je nechal ve všech verzích zdarma, protože by všichni posluchači nemuseli ze způsobu zobrazení alba pochopit, že platba je dobrovolná.

I když je hudba nabízena zdarma, její "kupující" stejně musí zadat do Googlu platné údaje o své kreditce!

Za sebe mohu říct, že pro mě je aktuální nabídka All Access velmi rozumná a povede k tomu, že se výrazně sníží počet komerčních alb, která si stahuji bez placení. Je to vlastně první fungující protipirátské opatření, jaké jsem v životě zažil.

P.S: Několik z vás se vyjádřilo, že by mi chtělo platit za skládání hudby. K tomu musím pouze podotknout, že jsem otevřen všem zajímavým nápadům, ale skládání, aranžování a masterování hudby (i v té amatérské podobě, jak to dělám já) je o dost časově náročnější, než nějaké polofilmové blogískování.


Recenze: 2 zbraně [2 Guns] - 60%

Denzel Washington a Mark Wahlberg jsou dva řadoví pašeráci drog, kteří se rozhodnou společně vyloupit malou venkovskou banku. Provedou to, ale záhy vyjdou najevo nečekané skutečnosti: Totiž, Washington je ve skutečnosti agent Protidrogového úřadu (DEA), který se snaží nachytat Wahlberga (o kterém si myslí, že je pašerák drog). A Wahlberg je ve skutečnosti člen speciálních jednotek námořnictva, který se se snaží nachytat Washingtona (o kterém si myslí, že je pašerák drog). A v té bance bylo asi 10x více peněz, než tam mělo být, a neví se, komu patřily. A v námořnictvu i v DEA - zdá se - věděli, jak se věci mají, a celé to takhle plánovali. Jo, a ty peníze byly ve skutečnosti ilegální rezervy CIA...



Rozehrávka je jasná. Celý film je záminkou k tomu, aby Wahlberga a Washingtona chtěli úplně všichni zabít (případně něco horšího) a aby se mohlo ukázat, jak badass jsou, když se nakonec spolu skamarádí (i když se od začátku nenávidí).

Film vznikl na motivu stejnojmenného comicsu, který jsem nečetl, ale podle toho mála, co jsem si o něm zjistil, se ho film drží jen velmi volně (například oba jeho hlavní hrdinové jsou mladí běloši). Film režíroval Islanďan Baltasar Kormákur, který je zajímavý tím, že bez problémů střídá zábavné thrillery s něčím trochu hlubším, například hlubokou vodou.

Je příjemné, že jsou 2 zbraně hezky politicky nekorektní. To znamená, že jsou v nich rasové stereotypy, nahá ženská prsa, hodně krve, sprostá slova, a tak dále (v USA má film přístupnost "R").

Naopak není příjemné, že styl filmu poměrně divoce a neuspořádaně osciluje od "realistického drsného thrilleru", přes "tarantinovské hláškování" až po "absurdně comicsové akční scény". Mel jsem docela problém naladit se v každé scéně na tu správnou vlnu, na které bych zrovna v tu chvíli měl být. Ke konci už jsou zvraty úplně absurdní a bez jakékoliv logiky, takže jsem prostě vypnul mozek a pořád se docela slušně bavil. Bohužel, k tomuto totálním zblbnutí dojde až ke konci filmu a před ním je vícero scén, které vypadají, jako kdybychom se měli o hrdiny snad strachovat a zajímat se o jejich motivace.

A měl jsem docela problém vytěsnit z hlavy, že mnohé ty drsné dialogy v poušti u mexických hranic hodně připomínaly cutscény z Grand Theft Auto 5, které jsem v té době zrovna hrál - aniž by byly nějak výrazně působivější (kromě vyšších rozlišení a lepších textur).

Pokud máte nějakou slabost pro herce nebo režiséra, tak návštěvou filmu neprohloupíte. Ale nemějte zbytečná očekávání...

7.10.13

Eva a Vašek = Zloději, Okamura = Japanese Boy

Eva a Vašek jsou kromě mezinárodních kulturních teroristů také zloději. "Složili" totiž tuto úžasnou znělku pro Tomia Okamuru:



Přičemž celá ta melodie je zkopírovaný začátek refrénu z písničky "Japanese Boy" od skotské zpěvačky Aneky z 80. let. Jenom přidali jeden (předposlední) tón, aby jim to pasovalo na počet slabik ("O - ka - mu - ry"). Viz zde od času 1:05:



U nás jste ji před lety mohli slyšet po názvem "Mimořádná linka Praha - Tokio" od Zagorové.

Recenze videohry: Grand Theft Auto 5 - 90%

Předem pár upozornění:

Všechny GTA3 hry jsem dohrál do úplného konce. Nevím jestli jsem měl ve všech splněno čistých 100 %, ale rozhodně jsem k tomu měl velmi blízko. GTA4 jsem přestal hrát po asi deseti hodinách, protože mi její nízký framerate (na PS3) a neovladatelnost (kdy se hrdina i vozidla chovali jako opilci, především následkem těch nízkých FPS) brzy zkazily zábavu.

V GTA5 jsem dohrál všechny mise, které jsem objevil (včetně nepovinných závodů, vražd, krádeží atd.), s výjimkou čistě sběratelských (najdi 50 dopisů, najdi 50 kusů UFO, najdi 50 kusů ponorky atd...). Tomuto statutu budu dále v textu říkat "dohraná hra". Je pravděpodobné, že jsem všechny mise neviděl, protože v některých místech se hra zjevně větvila a kdybych udělal něco jiného, než jsem udělal, pravděpodobně by děj pokračoval trochu jinak.


Nehodlám mlátit prázdnou slámu a opakovat to, co se píše ve všech ostatních recenzích. Ty veskrze pozůstávají z toho, že vyjmenují 50 různých činností, které můžete v GTA5 provozovat, a uzavřou tím, že "to je teda bomba, 95/100".

Já se záměrně soustředím na věci, které mi u GTA5 vadily a o kterých se dle mého názoru málo mluví. A předpokládám, že znáte základní parametry této hry, stejně jako předchozí díly série.

Nejdříve něco k příběhu, respektive ke třem hrdinům, jejichž osudy se v GTA5 protínají:
  • Franklin je černoch z chudé čtvrti, který jede v drogách a podobných věcech a chtěl by toho nechat. Ale je to těžké a zločin je tak lákavý...
  • Michael je chlapík ve středím věku, který (nepříliš poctivě) přišel k bohatství, má luxusní dům a auta, má rodinu, ale všichni její členové ho nesnáší a on si není jist, jestli se má zastřelit hned, nebo předtím vystřílet nákupní středisko...
  • No a Trevor žije uprostřed pouště, má zde své malé drogové impérium a je to prostě megapsychopat. Je to zdaleka nejzábavnější postava, jejíž cutscény jsou místy lepší, než Tarantinovy filmy a několikrát jsem si při nich řekl "Tak to je fakt hustý, to jsem fakt nečekal".


Scénář, dramaturgie, herecké výkony a především hlasy hrdinů jsou v GTA5 naprostou špičkou a ve videohrách téměř nemají konkurenci (obzvlášť s přihlédnutím k tomu, jaká spousta cutscén ve hře je). Výborná je např. gangsta mluva černochů, kdy tvůrci údajně použili skutečné členy gangů, takže výsledkem je neuvěřitelný negerský slang - kterému, obávám se, většina Čechů nebude rozumět ani se zapnutými titulky.



Z cutscén v GTA5 by se dal smontovat zábavný gangsterský film, nebo spíš pětihodinová televizní minisérie. A bylo by to fajn.

Tohle ovšem nemá být televizní minisérie, nýbrž videohra. A zde narážíme na typický současný a stále se prohlubující videoherní problém, kdy se cutscény mohou poměřovat s hollywoodskou profi produkcí, ale mezi nimi hrajete mise, kdy se z těch zajímavých hrdinů stávají stupidní automaty, které opakují dokola několik stejných hlášek a přesně se drží naskriptovaných událostí. A ty zajímavě napsané a zahrané cutscény musí směřovat k oněm herním misím. V praxi to vypadá tak, že přibližně polovina cutscén má takovýto průběh:
Někdo: "Yo, motherfucker, udělej pro mě tenhle džob."
Hrdina: "Yo, motherfucker, nasrat, nic dělat nebudu, už jsem toho nechal."
Někdo: "Yo, motherfucker, udělej pro mě tenhle džob, fakt musíš." 
Hrdina "Tak jo."
O scenáristickém talentu tvůrců svědčí skutečnost, že vám většinou nedojde, jak se tato motivace opakuje a jak nesmyslné to z dramatického hlediska je.

Miroslav Táborský ve své zatím nejslavnější roli

Ve hře je opět přítomen humor, ale nemohu se zbavit dojmu, že už ze sebe tvůrci to nejvtipnější dostali v předchozích dílech a že jim poněkud docházejí nápady. Je mi jasné, že ten humor je ZÁMĚRNÉ infantilní, sexistický, machistický atd... Ale když se například burza ve hře jmenuje BAWSAQ (místo skutečné burzy NASDAQ), protože se to vyslovuje podobně jako "ball sack" ("šourek"), tak mi to nepřijde vtipné, ani meta-vtipné, ani meta-meta-vtipné žádným způsobem.

Ale teď už konečně ke hře:

Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco v rámci mise udělal lépe a rychleji, než jsem měl, ale mise tím pádem byla neúspěšná, protože jsem to neudělal přesně tak, jak si tvůrci představovali. Naštěstí mise mají checkpointy, takže se v případě FAILu nebo smrti vrátíte většinou jen o pár desítek sekund zpět. A několikrát se mi dokonce stalo, že jsem v průběhu mise zemřel a následné RETRY mě hodilo až ZA SEGMENT, VE KTERÉM JSEM ZEMŘEL, tzn. nebylo to vlastně RETRY, nýbrž SKIP. (Kromě toho GTA5 má SKIP, který se objeví pokud se vám v misi nedaří.)

Pokud máte plnit mise ve velkém sandboxovém světě, nastává (pro programátory) velký problém s tím, jak je vymyslet, aby byly zábavné, aby si hráč nepřipadal omezovaný, a aby přitom nebyly trapně jednoduché (když si hráč na každou misi vezme tank, bazuku a brnění). Mise v GTA5 jsou tím horší, čím menší volnost v nich máte. Mnohé mise jsou o tom, že musíte dojít / dojet z bodu X do bodu Y, aniž by se vám cestou mohlo něco stát. Například mise v miniponorce (kdy musíte najít 50 kusů důkazního materiálu):
  1. Vlezete do miniponorky.
  2. Na radaru se vám objeví červená tečka.
  3. Plujete ponorkou POMALU k tečce (protože to ponorka rychleji neumí, jedete několik minut). Cestou se vám nemůže nic stát, nemůžete zabloudit, nemůžete se utopit, nemůže vám nikdo ublížit.
  4. Na místě, které ukazuje tečka, se dotknete svítícího předmětu a tím ho seberete.
  5. Opakujte totéž ještě 49 krát od bodu 2. Výsledek: 50 x 5 minut zábavy = PROFIT!
Těchto 50 misí se od sebe liší jen tím, že při nich vidíte různě tvarované podmořské skály (s pořád stejnými chaluhami) a někdy dokonce nějaký ten podmořský vrak.

Je to ale ještě horší: Hra obsahuje několik misí, které se nedají nazvat jinak, než cutscénami s občasnými quicktime eventy. Například jóga, nebo kontroverzní mise, ve které Trevor mučí možného teroristu. V těch pouze mačkáte tlačítka, která se (pomalu) zobrazují na displeji, čímž se animace posunuje dopředu. Možná, kdybyste byli zcela dementní, a slepí, mohlo by se vám podařit tyto mise nesplnit. Nevím. Já je splnil napoprvé a nechtěl bych je hrát znovu. Tedy, "hrát"...

To, že můžete za splnění misí získat různé medaile, pokud je provedete nějakým velmi specifickým způsobem (například pokud osobu X zabijete konkrétní zbraní Y), to pro mě nebyla ani zdaleka dostatečná motivace k tomu, abych mise hrál znovu.


Celkově se ale na misích projevuje současný videoherní trend "hlavně aby to pro hráče nebylo těžké". Tím pádem jsem většinu misí (nejméně tři čtvrtiny) dokončil na první pokus, často aniž by mi bylo pořádně jasné, co a proč vlastně v misi dělám. Jste totiž celou dobu pečlivě vedeni za ručičku: "Nastup do auta" - "Ne do tohohle, do většího" - "Jeď k zelené tečce" - "Zabij červenou tečku" - "Jeď ke žluté tečce" - "CONGRATULATIONS, 100% complete, gold medal!" Přičemž při tom "ježdění k tečce" samozřejmě máte luxusní GPS navigaci.

A zdraví se vám automaticky doplňuje, takže jsem nikdy ani nepotřeboval neprůstřelnou vestu, natož nějaké dražší brnění.

Protože jsem většinou misí rychle prosvišťěl, často aniž bych přesně pochopil, co a proč se dělo, následně jsem se v celkovém ději a postavách trochu ztrácel (někdo mluvil o "Lamarovi" a já si nepamatoval, kdo z těch deseti postav byl Lamar) a překvapilo mě, když po jedné, z mého pohledu nijak výjimečné misi, najednou naskočily závěrečné titulky. Je to zaviněno i tím, že někdy v průběhu misí postavy vyprávějí věci, důležité pro celkový příběh hry, ale nemáte čas se na ně soustředit, protože musíte například setřásat pronásledující policii.

Mezi misemi můžete volně přepínat mezi třemi hrdiny (z nichž každý má své vlastní mise). Znamená to, že když se má odehrát nějaká klíčová mise, které se účastní více hrdinů současně, musejí VŠICHNI z nich nejdříve odehrát své vlastní mise, které k této inkriminované misi vedou. Výsledkem bylo, že mi systém misí připadal více omezující, než v předchozích GTA hrách.

Hodně se také mluví o tom, že při misích vaši hrdinové spolupracují a můžete se mezi nimi přepínat - tj. například jako Michael někoho chytíte pod krkem, držíte ho, pak se přepnete na Trevora a prostřelíte tomu člověku hlavu (aniž byste trefili Michaela). Toto přehazování se ale v 90 procentech případů vyskytuje na přesně naskriptovaných místech a musíte se přepnout v přesně naskriptovanou chvíli na přesně naskriptovaného jiného hrdinu, abyste udělali něco přesně naskriptovaného. Dokud se nepřepnete, mise se neposune dál, ať děláte cokoliv.

Ale dosti o skriptování a podívejme se na ten veliký, otevřený svět, ve kterém se hra odehrává. Je to velký ostrov někde u Kalifornie (což dává dokonalý smysl vzhledem ke jménu "San Andreas") a má odhadem tak 15 x 20 kilometrů. Je to hodně, ale rozhodně to není rekord.

Například taková mapa v Just Cause 2 má srovnatelnou rozlohu, a přitom Just Cause 2 (na PS3) běží hladčeji a vypadá přinejmenším stejně dobře jako GTA5. Nic-moc grafika s častými ošklivými zuby, low-res texturami a strašidelnými umělohmotnými obličeji je hlavním důvodem, proč GTA5 nedávám 100 procent. Nutno ovšem podotknout, že především framerate a chování aut je v GTA5 neskonale lepší, než v GTA4.

Just Cause 2 má ještě jeden zajímavý aspekt: Umožnuje vám totiž, abyste si v tom velkém otevřeném světě více svobodně blbli, především pomocí svého multifunkčního háku. Samozřejmě, není to realistické. Stejně jako není realistické nic v GTA5.

Hello there, cupcake!

Místo toho, aby GTA5 bylo zábavné a snadno se v něm blblo (jako v Just Cause 2 nebo Saints Row The Third), snaží se dělat jako že jde o úžasný "living, breathing real world", což bohužel není pravda. GTA5 je o tom, že na první pohled vzbuzuje iluzi takového světa. Ale stačí velmi málo, abyste si ověřili, že auta a lidi se generují až těsně předtím, než se k nim přiblížíte na dohled, a to podle toho, ve které části mapy se právě nacházíte. Nejtriviálnější příklad: Můžete si ve městě vyhlédnout luxusní sporťák a jet za ním po dálnici až do pouště. Pak můžete ale v poušti čekat hodinu a už nikdy kolem žádné další luxusní auto neprojede - protože se v poušti nespawnují a hra rozhodně nesimuluje provoz po dálnici napříč celou mapou.

GTA5 ale nad všemi konkurenty vede v množství obsahu. Čímž teď myslím čistě množství různých věcí, které na mapě najdete - ve městě, na předměstí i v divočině. Just Cause 2 má možná podobnou rozlohu mapy, ale nemá na ní stovky domů, domků a domečků, z nichž téměř každý je unikátní. A proč je tam nemá? Ne proto, že by to tvůrci technicky nezvládli, nýbrž proto, že neměli rozpočet na to, aby jim stovky lidí několik let ty domečky modelovaly. Tvůrci GTA5 ty peníze měli, takže na mapě najdete tuny zajímavých zákoutí, ale o to depresivnější je ten pocit, když zjistíte, že s 99 procenty těch zajímavých staveb se nedá nic - ale vůbec nic - dělat. Naprostá většina dveří (oken, bran) je vám navždy zavřena a nikdy se nedozvíte, co je za nimi (samozřejmě, není tam nic). Lezete několik minut na vrcholek vysokánského jeřábu a nahoře je v lepším případě nějaký collectible předmět, v horším případě nic. Nemůžete vlézt do kabiny a jeřáb ovládat. Můžete se jen rozhlédnout kolem, vyfotit se a zase slézt (nebo seskočit padákem). V tomto ohledu je otevřený svět GTA5 dokonce méně interaktivní, než předchozí díly. V GTA3 se například dal ovládat vlak. V GTA5 to nejde a jezdí si stále podle svého...

Je to skoro jakýsi specifický případ fenoménu "Uncanny valley". Stoupnete si na kopec, rozhlížíte se kolem sebe a připadá vám, že se kolem vás rozprostírá realistický svět. Jako kdyby se vám splnil ten sen, který jste měli od dob nejstarších osmibitových her - dojet až tam k té hoře, co je vidět na obzoru, a podívat se co tam je. Dojedete tam, je tam dům. Ale je to (stejně jako ostatní domy) jen Potěmkinova vesnice, maketa, se kterou se nedá nijak interagovat. Její dřevěnou verandu nemůžete rozbít ani bazukou. Žádné okno nemůžete rozstřelit ani kulometem. Travička kolem je odolná vůči plamenometu... Je to skoro jako v nějaké strašidelné noční můře a je to tím, že hra ve vás svým zdáním reality vyvolává obrovská očekávání, která není schopna naplnit.

Ano, zastřelil jsem vlka samopalem. Protože jsem badass.

GTA5 nemá návod. V herní krabici je jen mapa. Neexistuje PDF nebo HTML návod, který bych si mohl prohlédnout na webu nebo stáhnout na harddisk. Na oficiálních stránkách je návod v podobě aplikace pro iPhone, Windows a MacOS - takže já mám smůlu, neboť mám Linux a Android. Všechno se musíte naučit buď sami, nebo si přečíst tooltipy, které na obrazovce vyskakují a velmi rychle mizí - naštěstí si je můžete zpětně dohleda v pauzovacím menu.

Stejně tak mám smůlu s mobilní aplikací "iFruit", s jejíž pomocí mohu cvičit svého psa, který mi pak ve hře pomáhá (a také si customizovat auta). Bohužel, hru jsem dohrál a psa jsem cvičit nemohl, aplikace je totiž k dispozici jen pro iPhone. Android verze je "coming soon". Tři týdny po uvedení hry na trh a pořád nic? To není "soon", to je "very, very late"... Nicméně, nepřítomnost vycvičeného psa mi ve hře nijak nevadila. Naopak se obávám, že by pak byla směšně jednoduchá. Je to prostě jen jedna ze spousty činností, které ve hře můžete provádět.

Čímž se dostáváme k tomu, že mnohé z oné "plejády aktivit", které se v GTA5 vyskytují, jsou zbytečné, nebo nepříliš zábavné.
  • Během celé hry jsem nikdy nenakupoval nic v Ammu Nation - s výjimkou misí, kde bylo nepřeskočitelnou součástí úkolu koupit něco konkrétního v Ammu Nation. Jinak jsem vždycky měl dostatek zbraní i všeho střeliva a neměl jsem téměř žádnou potřebu přepnout z defaultní rychlopalné zbraně na nějakou jinou.
  • Během celé hry jsem nikdy nepoužil speciální schopnosti Michaela a Trevora (které jsou si dost podobné a zpomalují čas při přestřelkách). Prostě jsem je nepotřeboval. Užitečná byla pouze Franklinova schopnost zpomalit čas a zlepšit manévrovatelnost při jízdě vozidlem.
  • Ve hře je asi 20 samostatných závodů (na vodě i na souši). S výjimkou dvou nebo tří jsem všechny dojel napoprvé na prvním místě. Jezdil jsem je totiž samozřejmě s Trevorem, jehož speciální schopnost je činí směšně jednoduchými.
  • V průběhu celé hry jsem hrál jednou na burze a dále jsem neměl potřebu. Je to příliš složitý a zdlouhavý způsob, jak vydělávat peníze (i když v mnoha okamžicích přesně víte, jak úspěšná mise pohne s kurzem akcií), obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že peníze k ničemu nepotřebujete. Po skončení hry mají dvě z mých tří postav několik desítek milionů dolarů a nemají si za ně co koupit - jediná zbývající nemovitost na prodej je golfovvý klub, a ten stojí 150 mega, tudíž na něj nemám (protože jedna postava nemůže nijak předat peníze jiné). Odhaduji, že kdybych si ho koupil, dostanu k dispozici speciální golfovou čepici, nebo něco podobného.
To nejúžasnějí, co GTA5 z herního hlediska nabízí, jsou improvizované, neskriptované sekvence ve stylu akčních filmů Michaela Baye (kdy je vidět, jak dobře systém podvádí, že to vypadá skoro jako kdyby na vás ta policejní auta skutečně na tom kopci čekala):



V této konkrétní sekvenci je sice pár střihů (a dodělaná hudba), ale něco velmi podobného můžete ve hře zažít v reálném čase (včetně těch změn kamerových úhlů).

Takováhle sekvence zachycuje to, co bych si představoval pod pojmem "zábavná sandboxová hra". Ovšem když se naučíte hrát takhle profesionálně, nezbývá vám mnoho dalšího, co byste ve hře mohli dělat, než zničit dalších 50 policejních aut a 10 policejních helikoptér...

GTA5 má multiplayer mód, který nemohu recenzovat, protože k dnešnímu dni stále pořádně nefunguje (sami tvůrci tvrdí, že jde o betu, já bych to označil spíše termínem "pre-alpha"). Zažil jsem pouze jedno multiplayer sezení, kdy hra běžela přibližně správně, a značně depresivně na mě působilo půl tuctu gangsta hardcore niggas na obrazovce, kteří spolu online mluvili hlásky deseti- až dvanáctiletých Francouzů, jimž jsem rozuměl rozuměl jenom "pyt, pyt, pyt". Z oněch asi dvou hodin, kdy servery náhodou fungovaly, jsem získal dojem, že všechny ty drobné chybičky při boji v singleplayer módu (nepředvídatelný auto-aim, ještě nepředvídatelnější auto-cover) se v multiplayeru mění v nepříjemné a neférové bugy. Nicméně, multiplayer nehodnotím a je možné, že se z něj časem vyklube něco zajímavého. Viz třeba PlayStation Home, který byl při svém spuštění nepoužitelný mega ultra shit, a dnes to dotáhl na celkem použitelný normální shit.

A teď se asi budete divit, proč dávám 90 procent něčemu, o čem jsem celý článek psal především zápory. To je jednoduché: GTA5 má své klady, ale o těch se hodně mluví a píše jinde a jsou jasně patrné z videí, tudíž necítím potřebu je vyjmenovávat. A je neoddiskutovatelné, že GTA5 má takovou spoustu obsahu, že rozhodně stojí za těch 1499 Kč (nebo kolik), za které se prodává. Například jenom závodění na vodních skůtrech a lodích (fyzika vody je velmi vydařená!) by vydalo za slušnou samostatnou hru, jejíž nákup bych za pár stovek doporučil. Stejně tak závodní mise v autech. Stejně tak přestřelky (některé). Možná i golf. Plus několikahodinový slušný gangsterský film. Je to taková spousta obsahu, že ty desítky hodin zábavy (převážně) rozhodně stojí za ty peníze.

Problém mám (kromě grafiky, kterou jsem na PS3 už viděl lepší) s tím, že to zjevně není úplně dodělané (spousta budov a událostí se jistě "otevře" až později, v rámci updatů nebo DLC, nemluvě o online módu), a že to celé nedrží příliš dobře pohromadě, jako jeden celistvý zážitek. Při recenzování filmu by něco takového byla naprosto zásadní vada. Při recenzování videohry to vadí podstatně méně a dá se to hodně vykompenzovat vloženými penězi a člověkohodinami.

Když můžete v rámci GTA5 jít do kina dívat se tam na vtipný desetiminutový italský artfilm, je to zábavné. Ale rozhodně nebudete mít potřebu vidět ho více než dvakrát. A teď si představte, že na něm nějaký tým lidí musel pár desítek hodin pracovat. Já osobně NECHCI, aby tohle byla budoucnost videoher (což je mi samozřejmě prd platné, že to nechci).


GTA5 je kolosální, opulentní dílo, které válcuje ostatní svou kolosálností a opulentností, a je víceméně jedno, jak je kvalitní. Byl jsem vlastně rád, že jsem ho víceméně "dohrál" a můžu se od GTA5 vrátit k Diablu 3 (o jeho konzolové verzi napíšu někdy záhy).

4.10.13

Týden.cz zná svoje Bondy

Magazín Týden.cz přišel s odvážnou filmovou teorií, která je snad ještě zajímavější, než debaty o tom, zda byl Deckard replikant.


Originál je v tomto článku.

3.10.13

Recenze: Rivalové [Rush] - 90%

Film Rona Howarda o rivalitě mezi Nikim Laudou a Jamesem Huntem, která vyvrcholila při velké ceně Formule 1 v roce 1976.


Důležité upozornění: Přibližně si pamatuju, kdo byl Niki Lauda. Vůbec jsem si nepamatoval jméno "James Hunt", natož abych věděl, kdo to byl, a co se dělo mezi ním a Niki Laudou v roce 1976. Proto mi připadala zápletka filmu velmi zajímavá, nejednou překvapivá a dramaticky skvěle fungující (takže auto-expertům, kteří už ji znají, možná tak překvapivá připadat nebude). A proto mi vůbec nevadilo, že to možná ve skutečnosti bylo trochu jinak (což auto-expertům možná vadit bude - něco na toto téma si můžete přečíst zde).

Prostě, i když úplně odhlédnu od faktu, že film je inspirován skutečnými událostmi, pořád je to výborný film. To, že se na konci objeví záběry skutečného Laudy a skutečného Hunta, je jenom emocionální třešnička na dortu. A potvrdíte si, že herci jsou svým předlohám docela podobní, jenom trošku víc filmově sexy a mají lepšího photoshoppera:


Film je vystavěn na kontrastu hlavních hrdinů: Hunt (Chris Hemsworth) je playboy, který riskuje v životě i na trati. Lauda (Daniel Brühl) vždy dvakrát měří než jednou řeže a všechna rizika má předem spočtená - na trati i v osobním životě. A oba jsou špičkoví piloti (i když každý z trochu jiných důvodů). A oba herci špičkově hrají.

Po asi půlhodinovém pomalejším průřezu předchozím životem obou protagonistů se ocitáme v roce 1976 a začíná závodní sezóna, která oběma změní životy.

Je také velmi důležité upozornit na skutečnost, že většina filmu nepozůstává ze závodů. Závody v něm samozřejmě jsou, a jsou natočeny bezchybně - v krásné retro paletě, jako kdybychom se dívali na film ze 70. let, ale přitom za pomoci všech současných filmařských prostředků, včetně tun špičkových triků. Ale netvoří těžiště příběhu. Jen jaksi dodávají pointy tomu, co je načato při rozhovorech, rozhodnutích a pletichách mezi závody.

Film režíroval Ron Howard, který dokáže natáčet jak sračky pro peníze (Dany Browny), tak občasné výborné dílo (Apollo 13). Z těch 20 jeho filmů, které jsem viděl, jsou Rivalové nejlepší! Možná to souvisí s tím, že na rozdíl od naprosté většiny jeho ostatních filmů tohle není klasická hollywoodská velkostudiová produkce, nýbrž nezávislý britský film (režírovaný Američanem). Mimo jiné to znamená, že je ve filmu trochu více krve a dámských bradavek, než je v Hollywoodu zvykem. Nejvíce mě ale překvapilo, jak skvěle a výpravně film vypadá, i když stál "jen" necelých 40 milionů dolarů!

Především se mu ale podařilo zachytit to unikátní kouzlo 70. let (na která si ještě matně vzpomínám), kdy piloti Formule 1 byli pro mé vrstevníky těmi největšími hrdiny (protože se o nich smělo mluvit i v socialistických zemích, na rozdíl od Batmana) a největšími badass motherfuckery. Dnes, zpětně, je to ještě markantnější - dívat se na jejich primitivní (z dnešního pohledu) stroje, které byly doslova "rakvemi na kolech" a na pořadatele, kteří měli takovýto expertní výcvik:


Prostě, kdokoliv tehdy do Formule 1 sedl, musel být blázen nebo death-fetišista.

Ale byli to fascinující blázni, což tento film skvěle zachycuje. Doporučuji vám ho zcela bez ohledu na to, zda se zajímáte o Formuli 1.

Recenze (a fyzikální rozbor): Gravitace [Gravity] - 90%

Sandra Bullocková hraje zkušenou vědkyni, ale nepříliš zkušenou astronautku, která má za úkol pomoci na oběžné dráze při updatu Hubbleova teleskopu. George Clooney hraje ostříleného velitele mise, který má nalétáno asi 20 let, a toto má být jeho poslední mise. Pak se přiženou úlomky kosmického smetí a z rutinní mise stane boj o přežití.



Nejnovější film Alfonsa Cuaróna (první od Potomků lidí z roku 2006) je velmi triviálním příběhem dvou astronautů, který vlastně ani není sci-fi, přesněji řečeno, snaží se tvářit, jako že to je něco, co by se (s pořádnou dávkou náhody, smůly a štěstí) mohlo pár set kilometrů nad našimi hlavami odehrávat právě teď.

Celý film (skoro) se odehrává na oběžné dráze kolem Země a nehraje v něm nikdo jiný (skoro), než Bullocková a Clooney (a hlas Eda Harrise, který si zopakoval svou roli z Apolla 13). Z toho vyplývá, že skoro celý film se odehrává buď v kosmické prázdnotě, nebo aspoň v beztížném stavu.

Z toho vyplývá, že ve filmu je jen málo sekund bez triků.

A triky jsou vynikající. Ne dokonalé (občas se ten astronaut v beztížném stavu pohybuje trochu divně), ale vynikající takovým způsobem, že si místy připadáme, jako kdybychom se dívali na autentické záběry NASA. Kromě toho se nás Cuarón snaží zatáhnout do děje tím, že velmi málo stříhá a vypráví svůj film ve dlouhých záběrech, obsahujících často velmi složitou choreografii kamery, která například v průběhu jednoho záběru z velkého celku najede na detail astronauta, pak DOVNITŘ DO JEHO PŘILBY, tam chvíli zůstane, pak zase ven a okolo kosmické lodě. Celý film má pouhých 156 záběrů, tedy v průměru 45 sekund na jeden záběr (což je asi desetkrát více, než je obvyklá délka).

Vzhledem k tomu, že 95 procent věcí na plátně jsou triky, nepovažuji skutečnost, že ve filmu jsou dlouhé záběry (včetně jednoho sedmnáctiminutového!) za nic technicky obdivuhodného - protože se tím triková složitost už tak extrémně trikově náročných scén nijak významně nenavýšila. Oceňuji ale, že ve filmu nepůsobí extrémní délka záběrů jen jako exhibice, ale velmi dobře to dramaticky funguje a vyvolává v divákovi patřičný nefilmový pocit "jsem u toho".

A v tuto chvíli musím zmínit, že film je ve 3D a že je to jeden z těch mála filmů, které ve 3D fungují lépe, než ve 2D. A v IMAXu funguje mnohem lépe, než ve standardním 3D kině (ověřeno)! Je to přiekvapivé, protože film byl natočen dvourozměrně a 3D vzniklo kompletně v postprodukci - nicméně působí zcela nerušivě a prohlubuje extrémní pocity, které ze scén ve volném vesmíru máme. Podobně jako v případě Avataru šlo o tak náročný filmový projekt, že je nutno před tvůrci obrovsky smeknout a ocenit už jen to, že film vznikl a že není nechtěně směšný.

Výtečná je také práce se zvukem. Zvukové efekty slyšíme jen tehdy, kdy má co vést zvuk, a v jednu chvíli je dosaženo úžasného efektu tím, že nastane úplné, totální ticho (bez ambientních zvuků a hudby, které jinak ve filmu normálně jsou).

Gravitace ale není 90minutová atrakce v Disneylandu. Film obsahuje okamžiky, kdy poněkud zpomalí, hrdinové na něco vzpomínají a my se máme dojímat. Funguje to dramaticky tak, jak má, ale docela mě to vytrhávalo z rozpoložení "koukám na skutečné vesmírné drama" do rozpoložení "koukám na kvalitně natočený hollywoodský film".

No a pak je tu ještě ta záležitost s realismem. Nejsem NASA expert (takže nepíšu deset odstavců kritiky tříminutového traileru), ale na některých místech mi přišlo na první pohled podivné, co se na plátně děje.

Nejvíc mě to praštilo do očí v této scéně filmu (toto je standardně šířená fotografie z filmu, takže to neberu jako spoiler):


Kosmická stanice je na stabilní oběžné dráze. Nemá zapnuté motory a nic do ní netlačí. Astronauti prolétávali ve skafandrech kolem ní a zapletli se do lan padáku, jak vidíte na obrázku (proč je ve vesmíru padák, to je v tuto chvíli jedno), což s nimi pochopitelně celkem silně trhlo a měli co dělat, aby se udrželi a neodletěli do vesmíru. No a následuje nejméně třicetisekundová scéna, ve které oba astronauti takto visí, obě lana jsou naplno napjatá a ten levý musí napínat veškeré své síly, aby toho pravého udržel a on neodletěl. Celých 30 sekund. A to mi hlava nebere a bylo mi to divné okamžitě jakmile jsem scénu uviděl. Jaká síla může na oba astronauty (nebo aspoň na toho vpravo) působit, že napíná to lano a táhne ho směrem doprava, pryč? Je možné, že by v zásadní scéně filmu nechali filmaři takovouhle obrovskou botu? Nebo se zde dostává ke slovu nějaká velmi vychcaná fyzikální poučka, které mi uniká?

K dalším věcem, které mi přišly (mým selským rozumem) trochu divné při prvním zhlédnutí filmu a hodně divné při druhém zhlédnutí, kdy jsem se na ně mohl lépe soustředit (pozor, spoilery, kdyžtak přeskočte následující seznam):

  • A) Astronaut se nachází v kosmickém modulu na takové oběžné dráze, že je v konstantní vzdálenosti 160 km od kosmické základny. Pak pomocí ani ne dvousekundového zážehu akceleruje na takovou rychlost, že doletí k této základně za necelou minutu, tedy zrychlení na více než 2500 m/s za dvě sekundy! I když nic nevím o reálném výkonu raketových motorů, znamená to jednak problém s přetížením (protože by to astronauta okamžitě zabilo) a jednak problém s tím, jak pak u té kosmické základny zaparkuje (protože by měl de facto proletět kolem ní skoro desetinásobnou rychlostí zvuku, jako kulka).
    • V této souvislosti by mě zajímalo (netvrdím, že je to nutně chyba), jestli je normální, že ve filmu jsou tři kosmická plavidla (americké, ruské a čínské), která jsou celý film v konstantních vzdálenostech od sebe. Tzn. skutečně různé základny různých zemí obíhají po stejných oběžných drahách (a není to geostacionární dráha, protože jsou každou chvíli nad jiným kusem Země)?
  • B) Astronaut je zasažen malým, párcentimetrovým úlomkem, který letí tak rychle, že mu prorazí přilbu (a hlavu) skrz naskrz. Na tom by nebylo nic divného. Divné mi přišlo, že při tom ten náraz tak silně trhne celým jeho tělem, že odletí velkou rychlostí směrem pryč. To mi přijde stejně nesmyslné, jako když je ve filmu s Arnoldem někomu prostřelena hruď a odhodí ho to o dva metry.
  • C) Jeden astronaut táhne druhého na laně, ale letí oba setrvačností (nepoužívají svůj jet pack a lano není napnuté). Zadní kosmonaut vyčítá tomu přednímu, že ho zbytečně zdržuje tím, že musí být tažen!
  • D) Strhne se peklo, meteoroidy zdevastují kosmickou stanici, a ještě minutu poté různé trosky stanice efektně létají kolem sebe a narážejí navzájem do sebe. Očekával bych, že budou spořádaně driftovat, buď skoro souběžně, nebo směrem od sebe.
  • E) Sestřelením špionážního satelitu vznikne hromada smetí, která náhodou obíhá Zemi takovým způsobem, že se každých 90 minut pravidelně střetne se základnou, která také obíhá Zemi. A astronaut předem odhadne (pohledem na smetí), že se to bude opakovat s periodou 90 minut.
  • F) Speciální bonus pro pány: Americká astronautka jde na plánovaný, řádně připravený spacewalk ve skafandru, v němž má jen tílko a kalhotky.
Rozhodně jsou filmy, ve které jsou ještě mnohem větší kosmické nesmysly. Vlastně je jich asi valná většina. Ale moc nechápu, že mě do očí praštilo tolik podivností ve filmu, který se jinak velmi snaží vyvolávat dojem realismu. A u většiny těch podivností bych si dokázal snadno představit nějaký alternativní způsob, jak scénu natočit, aby jí nechyběla dramatičnost a vzrušení, a přitom byla v souladu s fyzikou (aspoň tak, jak ji chápu já).

Jenom ty Sandřiny kalhotky by se asi nijak obejít nedaly...