Úplně náhodou jsem objevil, že programy kin a recenze na Googlu už jsou k dispozici i pro Českou republiku! Stačí do Googlu pouze zadat např. slovo "filmy" a záhy už se ocitnete například zde.
Všechno si to můžete různě třídit a je to vzájemně prolinkováno. U kin vidíte jejich adresy a odkazy na Google Maps, u filmů vidíte jejich průměrné hodnocení a odkazy na recenze na renomovaných filmových serverech (t.j. nikoliv na FFFILMu).
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
12.3.09
El Paso - 40%
Film inspirovaný skutečnými událostmi: Romské ženě zemře manžel a ona se musí sama starat o svých sedm dětí, což není snadné. Seberou jí je a dají do ústavu, nebo nějaké dobré duše pomohou?
Shrňme si nejdříve několik neoddiskutovatelných faktů o hrdince filmu (myslím skutečně hrdinku filmu, nikoliv skutečnou ženu, podle níž byl film natočen):
Hlavní roli hraje neherečka Irena Horváthová. Je to role extrémně náročná, takže když napíšu, že většinou není nechtěně vtipná, je to velká pochvala. Když se ale "dostane do role", nikdy se jí v ní nepodaří zůstat déle než pár desítek sekund. Stačí vždycky jedno divné gesto nebo věta a opět je jasné, že koukáme na někoho, kdo se snaží hrát a není dostatečně excelentní herec na to, aby takovou roli zvládl.
I ostatní herecké výkony jsou značně kolísavé a nejedna scéna, která se slibně vyvíjela, byla najednou vykolejen díky tomu, že herec udělal něco hrozně ochotnického.
O dost lépe je na tom kamera a vůbec obrazová stránka filmu. Zdeňku Tycovi se dost často daří úspěšně navodit dojem, že se díváme na dokumentární film. Tento dojem je ale bohužel většinou brzy rozbit tím, že někdo promluví...
Shrňme si nejdříve několik neoddiskutovatelných faktů o hrdince filmu (myslím skutečně hrdinku filmu, nikoliv skutečnou ženu, podle níž byl film natočen):
- Bydlí v podnájmu a neplatí za to (ne že "má málo peněz a proto neplatí", ale nechápe koncept "Když bydlím v bytě, který mi nepatří, musím za to někomu platit").
- Nechápe koncept "Když bydlím v cizím bytě, neměla bych v něm na podlaze zapalovat oheň a dělat jiné věci, které tam jsou výslovně zakázány".
- Nechápe koncept "Pokud beru sociální dávky, musím do bytu pustit sociální pracovnici".
- Má pro rodinu nedostatek základních potravin, ale cigaret má vždycky dost.
- Kohokoliv, kdo jí chce nezištně pomoci, opakovaně uráží a neřídí se jeho radami.
- Soudní obsílky a jiné doporučené dopisy bez přečtení vyhazuje.
- Její děti kradou, kouří, nechodí do školy a jsou špinavé.
- Její nejmladší syn je od narození hluchý. Sedí doma a nechodí do školy ani k doktorovi, neumí znakovou řeč.
Hlavní roli hraje neherečka Irena Horváthová. Je to role extrémně náročná, takže když napíšu, že většinou není nechtěně vtipná, je to velká pochvala. Když se ale "dostane do role", nikdy se jí v ní nepodaří zůstat déle než pár desítek sekund. Stačí vždycky jedno divné gesto nebo věta a opět je jasné, že koukáme na někoho, kdo se snaží hrát a není dostatečně excelentní herec na to, aby takovou roli zvládl.
I ostatní herecké výkony jsou značně kolísavé a nejedna scéna, která se slibně vyvíjela, byla najednou vykolejen díky tomu, že herec udělal něco hrozně ochotnického.
O dost lépe je na tom kamera a vůbec obrazová stránka filmu. Zdeňku Tycovi se dost často daří úspěšně navodit dojem, že se díváme na dokumentární film. Tento dojem je ale bohužel většinou brzy rozbit tím, že někdo promluví...
11.3.09
Svobodu Seattlu!
Další citát k zamyšlení:
"Vždycky jsem se těšil, jak budou zastydlí neoliberálové vyvádět, až se setkají s realitou. A už je to tady. V recenzi i v komentářích. Iluze se Vám hroutí, ale pořád pravověrně horujete, jaký že je to nesmysl protestovat."
(Jakýsi neoliberál v diskusi k filmu Vzpoura v Seattlu.)
"Vždycky jsem se těšil, jak budou zastydlí neoliberálové vyvádět, až se setkají s realitou. A už je to tady. V recenzi i v komentářích. Iluze se Vám hroutí, ale pořád pravověrně horujete, jaký že je to nesmysl protestovat."
(Jakýsi neoliberál v diskusi k filmu Vzpoura v Seattlu.)
10.3.09
"Everyone else dies, the island blows up, but he and she survive. That would be an improvement on the Bond thing."
Nevím, jestli to není nějaký hodně promyšlený podvrh, ale "na internetu" se objevil záznam diskuse z roku 1978, ve které George Lucas, Steven Spielberg a Lawrence Kasdan nadhazují nezávazné nápady na téma "o čem by mohli a měli být Dobyvatelé ztracené archy". Je toho přes 100 stránek a je to jednak fascinující pohled na vznik jonesovských filmů (mnohé z toho, o čem se uvažovalo do jedničky, nakonec skončilo v pokračováních) a jednak zajímavý pohled na dobu, kdy si parta třicetiletých nadšenců mohla něco vycucat z prstu, natočit to a stal se z toho celosvětový megahit a filmová revoluce.
Celý scan přepisu (s bonusem na konci) jsem dal ve formátu PDF sem, ale nezaručuji, že tam vydrží bůhvíjak dlouho...
Celý scan přepisu (s bonusem na konci) jsem dal ve formátu PDF sem, ale nezaručuji, že tam vydrží bůhvíjak dlouho...
9.3.09
Dvojrecenze: Válka nevěst / Báječný svět shopaholiků [Bride Wars / Confessions of a Shopaholic] - 20% / 20%
Dnes se dočkáte unikátního slohového útvaru: V jednom článku zrecenzuji dva různé filmy, které spolu mají mnoho společného.
Báječý svět shopaholiků je komedie o děvčeti (Isla Fisherová), které hrozně rádo nakupuje módu luxusních značek, až se zadluží. Pak je náhodou (omylem) zaměstnáno ve finančním časopise a i když financím nerozumí, její "zdravý selský" pohled na problematiku jí získá slávu mezi čtenáři (a lásku šéfredaktora). Jak to ale dopadne, když se všichni dozvědí, že jim ohledně financí radí někdo, kdo je pokrk zadlužený?
Válka nevěst je o dvou nerozlučných kamarádkách (Kate Hudsonová, Anne Hathawayová), které chtějí mít svatbu ve stejném měsíci ve stejném luxusním hotelu (sní o tom už od dětství). Pak je ale omylem oběma přiklepnuto stejné datum obřadu, takže si navzájem nemohou jít za družičky. Jedna z nich by si musela svatbu přesunout mimo svůj vyhlédnutý měsíc, což žádná z nich nechce, takže si začnou dělat brutální naschvály a chtějí svatbu té druhé za každou cenu překazit.
Oba tyto filmy se točí kolem věcí, o kterých se odvážím tvrdit, že jsou mužům zcela cizí a/nebo jimi opovrhují. V jednom případě je to slastný pocit z toho, že během pár minut rozfofruji peníze, které nemám, za luxusní módu, kterou nepotřebuji. Ve druhém případě je to slastný pocit z toho, že budu mít dokonalou svatbu, dokonalejší než všichni ostatní, a když ne, tak ji aspoň pokazím ostatním. Pokud tento slastný pocit mám, pak hystericky hýkám a jsem v transu. Pokud ho nemám, pak pláču, uvažuji o sebevraždě a žeru čokoládu.
Z objektivního hlediska jsou oba tyto stavy přinejmenším projevem psychické nevyrovnanosti a zaostalosti. Spíše ale jde o psychické choroby, které by se měly léčit. V obou filmech se vyskytuje názak jakéhosi poučení, spočívajícího v tom, že takové jednání není správné. Oba filmy jsou ale natočeny tak, že po většinu jejich stopáže toto chování má divačkám imponovat a dělat jim radost a je na plátně doprovázeno říznými songy. Asi jako kdyby byl film o alkoholikovi, který je stále v deliriu a chystá se upít k smrti, a většina filmu by ukazovala, jak je to skvělý pocit být opilý. Zrůdnost prvního filmu, která pravděpodobně tvůrcům vůbec nedošla, spočívá v tom, že na konci hrdince dojde, že obsesivní nakupování není správné a zachrání se před bankrotem tím, že svou kolekci rozprodá ženám, které obsesivně nakupují...
Oba filmy jsou tedy tematicky nahony vzdálené jakémukoliv muži, ale navíc jsou oba vzácně špatně napsané a zrežírované. Filmařům jde jen o to, aby se nějakým způsobem doplahočili ke scénám, které divačky chtějí vidět, a aby se k nim doplahočili, nutí své postavy chovat se dementně a každou minutu zcela jinak - skoro jako hrdinové Vy nám taky, šéfe nebo Líbáš jako bůh.
Symptomatický je také způsob, jakým jsou v obou filmech ztvárněni muži. Jsou to jen rekvizity, představující jakousi vedlejší pointu, ke které je děj dostrkán. Obzvlášť křiklavé je to u druhého filmu, který je celý o svatbách, ale pointa oněch svateb (t.j. muži) se ve filmu téměř nevyskytuje a dobrý konec (= svatba) je nezávislý na tom, s kým hrdinka vlastně nakonec k tomu oltáři půjde.
Existují "chlapské filmy", které jsou snesitelné i pro ženy. Stejně tak existují "ženské filmy", které jsou snesitelné i pro chlapy (Dábel nosí pradu, Láska nebeská, Pokání, Marley a já...). Oba dnes zmiňované filmy jsou ale extrémně ženské (asi jako je "extrémně mužský film" když Steven Seagal s nějakým rapperem zkopou pár lidí a mezi tím se 80 minut nic neděje) a navíc vyčpělé a utahané ženské filmy (asi jako kdyby ten Seagal byl starý a tlustý).
Závěrem bych chtěl podotknout, že Kate Hudsonová sice není stará a tlustá, ale přes všechen makeup a nový styl účesu vypadá opravdu neuvěřitelně hnusně. Anne Hathawayová i Isla Fisherová vypadají naopak velmi sympaticky a o to smutnější je, jaké věci musejí v těchto filmech předvádět.
Báječý svět shopaholiků je komedie o děvčeti (Isla Fisherová), které hrozně rádo nakupuje módu luxusních značek, až se zadluží. Pak je náhodou (omylem) zaměstnáno ve finančním časopise a i když financím nerozumí, její "zdravý selský" pohled na problematiku jí získá slávu mezi čtenáři (a lásku šéfredaktora). Jak to ale dopadne, když se všichni dozvědí, že jim ohledně financí radí někdo, kdo je pokrk zadlužený?
Válka nevěst je o dvou nerozlučných kamarádkách (Kate Hudsonová, Anne Hathawayová), které chtějí mít svatbu ve stejném měsíci ve stejném luxusním hotelu (sní o tom už od dětství). Pak je ale omylem oběma přiklepnuto stejné datum obřadu, takže si navzájem nemohou jít za družičky. Jedna z nich by si musela svatbu přesunout mimo svůj vyhlédnutý měsíc, což žádná z nich nechce, takže si začnou dělat brutální naschvály a chtějí svatbu té druhé za každou cenu překazit.
Oba tyto filmy se točí kolem věcí, o kterých se odvážím tvrdit, že jsou mužům zcela cizí a/nebo jimi opovrhují. V jednom případě je to slastný pocit z toho, že během pár minut rozfofruji peníze, které nemám, za luxusní módu, kterou nepotřebuji. Ve druhém případě je to slastný pocit z toho, že budu mít dokonalou svatbu, dokonalejší než všichni ostatní, a když ne, tak ji aspoň pokazím ostatním. Pokud tento slastný pocit mám, pak hystericky hýkám a jsem v transu. Pokud ho nemám, pak pláču, uvažuji o sebevraždě a žeru čokoládu.
Z objektivního hlediska jsou oba tyto stavy přinejmenším projevem psychické nevyrovnanosti a zaostalosti. Spíše ale jde o psychické choroby, které by se měly léčit. V obou filmech se vyskytuje názak jakéhosi poučení, spočívajícího v tom, že takové jednání není správné. Oba filmy jsou ale natočeny tak, že po většinu jejich stopáže toto chování má divačkám imponovat a dělat jim radost a je na plátně doprovázeno říznými songy. Asi jako kdyby byl film o alkoholikovi, který je stále v deliriu a chystá se upít k smrti, a většina filmu by ukazovala, jak je to skvělý pocit být opilý. Zrůdnost prvního filmu, která pravděpodobně tvůrcům vůbec nedošla, spočívá v tom, že na konci hrdince dojde, že obsesivní nakupování není správné a zachrání se před bankrotem tím, že svou kolekci rozprodá ženám, které obsesivně nakupují...
Oba filmy jsou tedy tematicky nahony vzdálené jakémukoliv muži, ale navíc jsou oba vzácně špatně napsané a zrežírované. Filmařům jde jen o to, aby se nějakým způsobem doplahočili ke scénám, které divačky chtějí vidět, a aby se k nim doplahočili, nutí své postavy chovat se dementně a každou minutu zcela jinak - skoro jako hrdinové Vy nám taky, šéfe nebo Líbáš jako bůh.
Symptomatický je také způsob, jakým jsou v obou filmech ztvárněni muži. Jsou to jen rekvizity, představující jakousi vedlejší pointu, ke které je děj dostrkán. Obzvlášť křiklavé je to u druhého filmu, který je celý o svatbách, ale pointa oněch svateb (t.j. muži) se ve filmu téměř nevyskytuje a dobrý konec (= svatba) je nezávislý na tom, s kým hrdinka vlastně nakonec k tomu oltáři půjde.
Existují "chlapské filmy", které jsou snesitelné i pro ženy. Stejně tak existují "ženské filmy", které jsou snesitelné i pro chlapy (Dábel nosí pradu, Láska nebeská, Pokání, Marley a já...). Oba dnes zmiňované filmy jsou ale extrémně ženské (asi jako je "extrémně mužský film" když Steven Seagal s nějakým rapperem zkopou pár lidí a mezi tím se 80 minut nic neděje) a navíc vyčpělé a utahané ženské filmy (asi jako kdyby ten Seagal byl starý a tlustý).
Závěrem bych chtěl podotknout, že Kate Hudsonová sice není stará a tlustá, ale přes všechen makeup a nový styl účesu vypadá opravdu neuvěřitelně hnusně. Anne Hathawayová i Isla Fisherová vypadají naopak velmi sympaticky a o to smutnější je, jaké věci musejí v těchto filmech předvádět.
8.3.09
Gran Torino - 80%
Walter Kowalski (Clint Eastwood) je starý veterán Korejské války. Právě mu umřela žena a on žije jen se svým psem ve čtvrti s nesnesitelnými sousedy. Walt je totiž skrznaskrz rasista a je úplně jedno, jestli jsou jeho šikmoocí sousedi slušně vychovaní nebo ne. Hlavní pro něj je, že jsou šikmoocí a Walt se jim nestydí dát svůj názor najevo. Jediná věc, kterou má rád, je jeho nablýskaný autoveterán (odtud název filmu).
Díky nepředvídatelnému osudu se ale Walt stane pro své okolí něčím jako hrdinou (o což rozhodně nemá zájem), což vede až k tomu, že se s jedním šikmookým hochem docela skamarádí a dostane se do konfliktu s partičkou mladých gangsterů...
Jak už jsem psal několikrát, Clint Eastwood je ještě stále bůh. Osmdesátka na krku a přesto zvládne natočit film, sebe obsadit do hlavní role a nazvpívat ústřední písničku. A zvládne to tak, že to vypadá, jako kdyby to dělal levou zadní. (Prohlásil, že v tomto filmu se naposledy objevil před kamerou, ale doufám, že lhal.)
Výsledkem je retro podívaná, která by klidně mohla vzniknout někdy před 20-30 lety a člověku nezbývá, než si povzdechnout "takovéhle filmy už se dneska moc netočí" a zamyslet se, proč tomu tak je.
Zpočátku sledujeme zručně načrtnutou postavičku nesnesitelného mrzouta a rasisty, který místo mluvení většinou mručí a nenávidí téměř všechny, včetně své rodiny. V rukou méně schopného herce a režiséra by se taková postavička velmi snadno mohla změnit v něco urážlivého a nevkusného, ale to naštěstí není Eastwoodův případ.
Pak se film začne vyvíjet trochu jiným směrem a my netušíme, zda půjde spíš o Buddy Movie nebo o Drsného Harryho po dvaceti letech. Ale konec je naprosto uspokojující, ne zcela očekávaný a z lidského i filmového hlediska zcela logický.
Jediná potenciální výtka: Film má skoro dvě hodiny a i když v něm nakonec do sebe všechno zapadne naprosto dokonale, způsob, kterým jsou ty nitky v průběhu téměř dvou hodin pleteny, mi chvílemi přišel poněkud zdlouhavý. Asi tak zdlouhavý jako posledních pár desetiletí Walterova života.
Díky nepředvídatelnému osudu se ale Walt stane pro své okolí něčím jako hrdinou (o což rozhodně nemá zájem), což vede až k tomu, že se s jedním šikmookým hochem docela skamarádí a dostane se do konfliktu s partičkou mladých gangsterů...
Jak už jsem psal několikrát, Clint Eastwood je ještě stále bůh. Osmdesátka na krku a přesto zvládne natočit film, sebe obsadit do hlavní role a nazvpívat ústřední písničku. A zvládne to tak, že to vypadá, jako kdyby to dělal levou zadní. (Prohlásil, že v tomto filmu se naposledy objevil před kamerou, ale doufám, že lhal.)
Výsledkem je retro podívaná, která by klidně mohla vzniknout někdy před 20-30 lety a člověku nezbývá, než si povzdechnout "takovéhle filmy už se dneska moc netočí" a zamyslet se, proč tomu tak je.
Zpočátku sledujeme zručně načrtnutou postavičku nesnesitelného mrzouta a rasisty, který místo mluvení většinou mručí a nenávidí téměř všechny, včetně své rodiny. V rukou méně schopného herce a režiséra by se taková postavička velmi snadno mohla změnit v něco urážlivého a nevkusného, ale to naštěstí není Eastwoodův případ.
Pak se film začne vyvíjet trochu jiným směrem a my netušíme, zda půjde spíš o Buddy Movie nebo o Drsného Harryho po dvaceti letech. Ale konec je naprosto uspokojující, ne zcela očekávaný a z lidského i filmového hlediska zcela logický.
Jediná potenciální výtka: Film má skoro dvě hodiny a i když v něm nakonec do sebe všechno zapadne naprosto dokonale, způsob, kterým jsou ty nitky v průběhu téměř dvou hodin pleteny, mi chvílemi přišel poněkud zdlouhavý. Asi tak zdlouhavý jako posledních pár desetiletí Walterova života.
Star Trek vs. Star Wars
Krásný příklad, co všechno se dá dokázat jen pomocí nápaditého střihu a pár velmi jednoduchých triků:
6.3.09
Abramsův Star Trek - NOVÝ trailer
P.S: Hudba mi není odnikud povědomá. Že by Giacchino takovouhle zimmerovštinu složil pro film?
2.3.09
Milionář z chatrče [Slumdog Millionaire] - 80%
Mladý Džamal roznáší čaj v kanceláři telefonního operátora v indickém Mumbaí (dříve Bombaj). Měl velmi pohnuté dětství (tak tak přežil nejrůznější pletky se zločinci a různými katastrofami), nemá vzdělání a teď se dostal do soutěže "Chcete být milionářem?". K překvapení všech se dostal až k poslední otázce a nejvyšší výhře. Je to osud. Většina položených otázek totiž nějak reflektuje nějakou dramatickou událost z jeho života. Podaří se mu získat peníze i děvče, které od dětství miluje (a které teď žije s mafiánem)?
Film Dannyho Boylea (Trainspotting, Sunshine) vznikl velmi volně na motivy knihy, která u nás právě znovu vychází.
Milionář je jeden z těch filmů, o kterých se prostě nedá říct "nestojí to za to, nechoďte na to". Takže ano, měli byste ho vidět. Ale jsem trochu zmaten, jak jsou z něj téměř všichni na větvi a udělují mu všemožné ceny. Což neznamená, že ze sebe dělám chytřejšího než je třeba americká Filmová akademie, ale prostě mi zcela uniká, čím by tento film měl vybočovat ze škatulky "Profesionálně natočená laciná jednohubka na příjemné odpoledne".
Ve filmu se prolíná současnost (Džamal sedí v soutěžním studiu nebo je vyslýchán policií kvůli podezření z podvodu) se vzpomínkami (Džamal si vybavuje různé, povětšinou dramatické, události od svého nejútlejšího dětství do současnosti). Přičemž těm vzpomínkám přísluší podstatně větší díl filmu. Jak už je u Boylea zvykem, všechno je to velmi efektně natočené, rytmicky sestříhané a adrenalinově ozvučené (písničkami v bollywoodském stylu).
Důvodů, proč bych Milionáře rozhodně nechtěl vidět podruhé, je několik:
Ad český název: Hlavní hrdina nikdy v průběhu filmu ani chvíli nežije v chatrči.
Film Dannyho Boylea (Trainspotting, Sunshine) vznikl velmi volně na motivy knihy, která u nás právě znovu vychází.
Milionář je jeden z těch filmů, o kterých se prostě nedá říct "nestojí to za to, nechoďte na to". Takže ano, měli byste ho vidět. Ale jsem trochu zmaten, jak jsou z něj téměř všichni na větvi a udělují mu všemožné ceny. Což neznamená, že ze sebe dělám chytřejšího než je třeba americká Filmová akademie, ale prostě mi zcela uniká, čím by tento film měl vybočovat ze škatulky "Profesionálně natočená laciná jednohubka na příjemné odpoledne".
Ve filmu se prolíná současnost (Džamal sedí v soutěžním studiu nebo je vyslýchán policií kvůli podezření z podvodu) se vzpomínkami (Džamal si vybavuje různé, povětšinou dramatické, události od svého nejútlejšího dětství do současnosti). Přičemž těm vzpomínkám přísluší podstatně větší díl filmu. Jak už je u Boylea zvykem, všechno je to velmi efektně natočené, rytmicky sestříhané a adrenalinově ozvučené (písničkami v bollywoodském stylu).
Důvodů, proč bych Milionáře rozhodně nechtěl vidět podruhé, je několik:
- Po dvaceti minutách filmu mi bylo jasné, jak se bude vyvíjet jeho zbytek. Když se následně na soutěžním displeji objevila otázka "Kdo vynalezl revolver?", bylo mi jasné, že bude následovat dlouhý flashback, který skončí dramatickým vytažením revolveru.
- Hlavní představitel vypadá jako hyperinteligentní playboy z lepší rodiny, hlavní hrdinka jako supermodelka. Oba mají být "děti ulice".
- V zájmu kýženého vyznění filmu jsou občas ignorována nejen pravidla soutěže "Chcete být milionářem?" (naivně předpokládám, že by v Indii měla být stejná jako v USA a u nás), ale také elementární logika a pravděpodobnost.
- Můžete namítnout, že to všechno je záměrně "pohádkové" a "nadsazené". Na to kontruji upozorněním, že hrdinům se ve filmu přihodí opravdu nepříjemné věci, na které se při jejich naturalistickém ztvárnění místy dost nepříjemně kouká (úmyslné mrzačení, zabití rodiče, mlácení...) a dělalo mi trochu problémy se rychle "naladit na správnou vlnu" - buď pohádkovosti nebo drsného dramatu. Opět můžete namítnout, že třeba Faunův labyrint fungoval podobně, načež já namítnu, že ve Faunově labyrintu byla veškerá pohádkovost produktem fantazie hlavní hrdinky (v kontrastu s drsnou realitou všude kolem ní). V Milionáři se tak nějak poměrně náhodně přepíná globální vyznění všeho.
Ad český název: Hlavní hrdina nikdy v průběhu filmu ani chvíli nežije v chatrči.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)