Originál je v tomto článku.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
4.10.13
Týden.cz zná svoje Bondy
Magazín Týden.cz přišel s odvážnou filmovou teorií, která je snad ještě zajímavější, než debaty o tom, zda byl Deckard replikant.
Originál je v tomto článku.
Originál je v tomto článku.
3.10.13
Recenze: Rivalové [Rush] - 90%
Film Rona Howarda o rivalitě mezi Nikim Laudou a Jamesem Huntem, která vyvrcholila při velké ceně Formule 1 v roce 1976.
Důležité upozornění: Přibližně si pamatuju, kdo byl Niki Lauda. Vůbec jsem si nepamatoval jméno "James Hunt", natož abych věděl, kdo to byl, a co se dělo mezi ním a Niki Laudou v roce 1976. Proto mi připadala zápletka filmu velmi zajímavá, nejednou překvapivá a dramaticky skvěle fungující (takže auto-expertům, kteří už ji znají, možná tak překvapivá připadat nebude). A proto mi vůbec nevadilo, že to možná ve skutečnosti bylo trochu jinak (což auto-expertům možná vadit bude - něco na toto téma si můžete přečíst zde).
Prostě, i když úplně odhlédnu od faktu, že film je inspirován skutečnými událostmi, pořád je to výborný film. To, že se na konci objeví záběry skutečného Laudy a skutečného Hunta, je jenom emocionální třešnička na dortu. A potvrdíte si, že herci jsou svým předlohám docela podobní, jenom trošku víc filmově sexy a mají lepšího photoshoppera:
Film je vystavěn na kontrastu hlavních hrdinů: Hunt (Chris Hemsworth) je playboy, který riskuje v životě i na trati. Lauda (Daniel Brühl) vždy dvakrát měří než jednou řeže a všechna rizika má předem spočtená - na trati i v osobním životě. A oba jsou špičkoví piloti (i když každý z trochu jiných důvodů). A oba herci špičkově hrají.
Po asi půlhodinovém pomalejším průřezu předchozím životem obou protagonistů se ocitáme v roce 1976 a začíná závodní sezóna, která oběma změní životy.
Je také velmi důležité upozornit na skutečnost, že většina filmu nepozůstává ze závodů. Závody v něm samozřejmě jsou, a jsou natočeny bezchybně - v krásné retro paletě, jako kdybychom se dívali na film ze 70. let, ale přitom za pomoci všech současných filmařských prostředků, včetně tun špičkových triků. Ale netvoří těžiště příběhu. Jen jaksi dodávají pointy tomu, co je načato při rozhovorech, rozhodnutích a pletichách mezi závody.
Film režíroval Ron Howard, který dokáže natáčet jak sračky pro peníze (Dany Browny), tak občasné výborné dílo (Apollo 13). Z těch 20 jeho filmů, které jsem viděl, jsou Rivalové nejlepší! Možná to souvisí s tím, že na rozdíl od naprosté většiny jeho ostatních filmů tohle není klasická hollywoodská velkostudiová produkce, nýbrž nezávislý britský film (režírovaný Američanem). Mimo jiné to znamená, že je ve filmu trochu více krve a dámských bradavek, než je v Hollywoodu zvykem. Nejvíce mě ale překvapilo, jak skvěle a výpravně film vypadá, i když stál "jen" necelých 40 milionů dolarů!
Především se mu ale podařilo zachytit to unikátní kouzlo 70. let (na která si ještě matně vzpomínám), kdy piloti Formule 1 byli pro mé vrstevníky těmi největšími hrdiny (protože se o nich smělo mluvit i v socialistických zemích, na rozdíl od Batmana) a největšími badass motherfuckery. Dnes, zpětně, je to ještě markantnější - dívat se na jejich primitivní (z dnešního pohledu) stroje, které byly doslova "rakvemi na kolech" a na pořadatele, kteří měli takovýto expertní výcvik:
Důležité upozornění: Přibližně si pamatuju, kdo byl Niki Lauda. Vůbec jsem si nepamatoval jméno "James Hunt", natož abych věděl, kdo to byl, a co se dělo mezi ním a Niki Laudou v roce 1976. Proto mi připadala zápletka filmu velmi zajímavá, nejednou překvapivá a dramaticky skvěle fungující (takže auto-expertům, kteří už ji znají, možná tak překvapivá připadat nebude). A proto mi vůbec nevadilo, že to možná ve skutečnosti bylo trochu jinak (což auto-expertům možná vadit bude - něco na toto téma si můžete přečíst zde).
Prostě, i když úplně odhlédnu od faktu, že film je inspirován skutečnými událostmi, pořád je to výborný film. To, že se na konci objeví záběry skutečného Laudy a skutečného Hunta, je jenom emocionální třešnička na dortu. A potvrdíte si, že herci jsou svým předlohám docela podobní, jenom trošku víc filmově sexy a mají lepšího photoshoppera:
Film je vystavěn na kontrastu hlavních hrdinů: Hunt (Chris Hemsworth) je playboy, který riskuje v životě i na trati. Lauda (Daniel Brühl) vždy dvakrát měří než jednou řeže a všechna rizika má předem spočtená - na trati i v osobním životě. A oba jsou špičkoví piloti (i když každý z trochu jiných důvodů). A oba herci špičkově hrají.
Po asi půlhodinovém pomalejším průřezu předchozím životem obou protagonistů se ocitáme v roce 1976 a začíná závodní sezóna, která oběma změní životy.
Je také velmi důležité upozornit na skutečnost, že většina filmu nepozůstává ze závodů. Závody v něm samozřejmě jsou, a jsou natočeny bezchybně - v krásné retro paletě, jako kdybychom se dívali na film ze 70. let, ale přitom za pomoci všech současných filmařských prostředků, včetně tun špičkových triků. Ale netvoří těžiště příběhu. Jen jaksi dodávají pointy tomu, co je načato při rozhovorech, rozhodnutích a pletichách mezi závody.
Film režíroval Ron Howard, který dokáže natáčet jak sračky pro peníze (Dany Browny), tak občasné výborné dílo (Apollo 13). Z těch 20 jeho filmů, které jsem viděl, jsou Rivalové nejlepší! Možná to souvisí s tím, že na rozdíl od naprosté většiny jeho ostatních filmů tohle není klasická hollywoodská velkostudiová produkce, nýbrž nezávislý britský film (režírovaný Američanem). Mimo jiné to znamená, že je ve filmu trochu více krve a dámských bradavek, než je v Hollywoodu zvykem. Nejvíce mě ale překvapilo, jak skvěle a výpravně film vypadá, i když stál "jen" necelých 40 milionů dolarů!
Především se mu ale podařilo zachytit to unikátní kouzlo 70. let (na která si ještě matně vzpomínám), kdy piloti Formule 1 byli pro mé vrstevníky těmi největšími hrdiny (protože se o nich smělo mluvit i v socialistických zemích, na rozdíl od Batmana) a největšími badass motherfuckery. Dnes, zpětně, je to ještě markantnější - dívat se na jejich primitivní (z dnešního pohledu) stroje, které byly doslova "rakvemi na kolech" a na pořadatele, kteří měli takovýto expertní výcvik:
Prostě, kdokoliv tehdy do Formule 1 sedl, musel být blázen nebo death-fetišista.
Ale byli to fascinující blázni, což tento film skvěle zachycuje. Doporučuji vám ho zcela bez ohledu na to, zda se zajímáte o Formuli 1.
Recenze (a fyzikální rozbor): Gravitace [Gravity] - 90%
Sandra Bullocková hraje zkušenou vědkyni, ale nepříliš zkušenou astronautku, která má za úkol pomoci na oběžné dráze při updatu Hubbleova teleskopu. George Clooney hraje ostříleného velitele mise, který má nalétáno asi 20 let, a toto má být jeho poslední mise. Pak se přiženou úlomky kosmického smetí a z rutinní mise stane boj o přežití.
Nejnovější film Alfonsa Cuaróna (první od Potomků lidí z roku 2006) je velmi triviálním příběhem dvou astronautů, který vlastně ani není sci-fi, přesněji řečeno, snaží se tvářit, jako že to je něco, co by se (s pořádnou dávkou náhody, smůly a štěstí) mohlo pár set kilometrů nad našimi hlavami odehrávat právě teď.
Celý film (skoro) se odehrává na oběžné dráze kolem Země a nehraje v něm nikdo jiný (skoro), než Bullocková a Clooney (a hlas Eda Harrise, který si zopakoval svou roli z Apolla 13). Z toho vyplývá, že skoro celý film se odehrává buď v kosmické prázdnotě, nebo aspoň v beztížném stavu.
Z toho vyplývá, že ve filmu je jen málo sekund bez triků.
A triky jsou vynikající. Ne dokonalé (občas se ten astronaut v beztížném stavu pohybuje trochu divně), ale vynikající takovým způsobem, že si místy připadáme, jako kdybychom se dívali na autentické záběry NASA. Kromě toho se nás Cuarón snaží zatáhnout do děje tím, že velmi málo stříhá a vypráví svůj film ve dlouhých záběrech, obsahujících často velmi složitou choreografii kamery, která například v průběhu jednoho záběru z velkého celku najede na detail astronauta, pak DOVNITŘ DO JEHO PŘILBY, tam chvíli zůstane, pak zase ven a okolo kosmické lodě. Celý film má pouhých 156 záběrů, tedy v průměru 45 sekund na jeden záběr (což je asi desetkrát více, než je obvyklá délka).
Vzhledem k tomu, že 95 procent věcí na plátně jsou triky, nepovažuji skutečnost, že ve filmu jsou dlouhé záběry (včetně jednoho sedmnáctiminutového!) za nic technicky obdivuhodného - protože se tím triková složitost už tak extrémně trikově náročných scén nijak významně nenavýšila. Oceňuji ale, že ve filmu nepůsobí extrémní délka záběrů jen jako exhibice, ale velmi dobře to dramaticky funguje a vyvolává v divákovi patřičný nefilmový pocit "jsem u toho".
A v tuto chvíli musím zmínit, že film je ve 3D a že je to jeden z těch mála filmů, které ve 3D fungují lépe, než ve 2D. A v IMAXu funguje mnohem lépe, než ve standardním 3D kině (ověřeno)! Je to přiekvapivé, protože film byl natočen dvourozměrně a 3D vzniklo kompletně v postprodukci - nicméně působí zcela nerušivě a prohlubuje extrémní pocity, které ze scén ve volném vesmíru máme. Podobně jako v případě Avataru šlo o tak náročný filmový projekt, že je nutno před tvůrci obrovsky smeknout a ocenit už jen to, že film vznikl a že není nechtěně směšný.
Výtečná je také práce se zvukem. Zvukové efekty slyšíme jen tehdy, kdy má co vést zvuk, a v jednu chvíli je dosaženo úžasného efektu tím, že nastane úplné, totální ticho (bez ambientních zvuků a hudby, které jinak ve filmu normálně jsou).
Gravitace ale není 90minutová atrakce v Disneylandu. Film obsahuje okamžiky, kdy poněkud zpomalí, hrdinové na něco vzpomínají a my se máme dojímat. Funguje to dramaticky tak, jak má, ale docela mě to vytrhávalo z rozpoložení "koukám na skutečné vesmírné drama" do rozpoložení "koukám na kvalitně natočený hollywoodský film".
No a pak je tu ještě ta záležitost s realismem. Nejsem NASA expert (takže nepíšu deset odstavců kritiky tříminutového traileru), ale na některých místech mi přišlo na první pohled podivné, co se na plátně děje.
Nejvíc mě to praštilo do očí v této scéně filmu (toto je standardně šířená fotografie z filmu, takže to neberu jako spoiler):
Kosmická stanice je na stabilní oběžné dráze. Nemá zapnuté motory a nic do ní netlačí. Astronauti prolétávali ve skafandrech kolem ní a zapletli se do lan padáku, jak vidíte na obrázku (proč je ve vesmíru padák, to je v tuto chvíli jedno), což s nimi pochopitelně celkem silně trhlo a měli co dělat, aby se udrželi a neodletěli do vesmíru. No a následuje nejméně třicetisekundová scéna, ve které oba astronauti takto visí, obě lana jsou naplno napjatá a ten levý musí napínat veškeré své síly, aby toho pravého udržel a on neodletěl. Celých 30 sekund. A to mi hlava nebere a bylo mi to divné okamžitě jakmile jsem scénu uviděl. Jaká síla může na oba astronauty (nebo aspoň na toho vpravo) působit, že napíná to lano a táhne ho směrem doprava, pryč? Je možné, že by v zásadní scéně filmu nechali filmaři takovouhle obrovskou botu? Nebo se zde dostává ke slovu nějaká velmi vychcaná fyzikální poučka, které mi uniká?
K dalším věcem, které mi přišly (mým selským rozumem) trochu divné při prvním zhlédnutí filmu a hodně divné při druhém zhlédnutí, kdy jsem se na ně mohl lépe soustředit (pozor, spoilery, kdyžtak přeskočte následující seznam):
Nejnovější film Alfonsa Cuaróna (první od Potomků lidí z roku 2006) je velmi triviálním příběhem dvou astronautů, který vlastně ani není sci-fi, přesněji řečeno, snaží se tvářit, jako že to je něco, co by se (s pořádnou dávkou náhody, smůly a štěstí) mohlo pár set kilometrů nad našimi hlavami odehrávat právě teď.
Celý film (skoro) se odehrává na oběžné dráze kolem Země a nehraje v něm nikdo jiný (skoro), než Bullocková a Clooney (a hlas Eda Harrise, který si zopakoval svou roli z Apolla 13). Z toho vyplývá, že skoro celý film se odehrává buď v kosmické prázdnotě, nebo aspoň v beztížném stavu.
Z toho vyplývá, že ve filmu je jen málo sekund bez triků.
A triky jsou vynikající. Ne dokonalé (občas se ten astronaut v beztížném stavu pohybuje trochu divně), ale vynikající takovým způsobem, že si místy připadáme, jako kdybychom se dívali na autentické záběry NASA. Kromě toho se nás Cuarón snaží zatáhnout do děje tím, že velmi málo stříhá a vypráví svůj film ve dlouhých záběrech, obsahujících často velmi složitou choreografii kamery, která například v průběhu jednoho záběru z velkého celku najede na detail astronauta, pak DOVNITŘ DO JEHO PŘILBY, tam chvíli zůstane, pak zase ven a okolo kosmické lodě. Celý film má pouhých 156 záběrů, tedy v průměru 45 sekund na jeden záběr (což je asi desetkrát více, než je obvyklá délka).
Vzhledem k tomu, že 95 procent věcí na plátně jsou triky, nepovažuji skutečnost, že ve filmu jsou dlouhé záběry (včetně jednoho sedmnáctiminutového!) za nic technicky obdivuhodného - protože se tím triková složitost už tak extrémně trikově náročných scén nijak významně nenavýšila. Oceňuji ale, že ve filmu nepůsobí extrémní délka záběrů jen jako exhibice, ale velmi dobře to dramaticky funguje a vyvolává v divákovi patřičný nefilmový pocit "jsem u toho".
A v tuto chvíli musím zmínit, že film je ve 3D a že je to jeden z těch mála filmů, které ve 3D fungují lépe, než ve 2D. A v IMAXu funguje mnohem lépe, než ve standardním 3D kině (ověřeno)! Je to přiekvapivé, protože film byl natočen dvourozměrně a 3D vzniklo kompletně v postprodukci - nicméně působí zcela nerušivě a prohlubuje extrémní pocity, které ze scén ve volném vesmíru máme. Podobně jako v případě Avataru šlo o tak náročný filmový projekt, že je nutno před tvůrci obrovsky smeknout a ocenit už jen to, že film vznikl a že není nechtěně směšný.
Výtečná je také práce se zvukem. Zvukové efekty slyšíme jen tehdy, kdy má co vést zvuk, a v jednu chvíli je dosaženo úžasného efektu tím, že nastane úplné, totální ticho (bez ambientních zvuků a hudby, které jinak ve filmu normálně jsou).
Gravitace ale není 90minutová atrakce v Disneylandu. Film obsahuje okamžiky, kdy poněkud zpomalí, hrdinové na něco vzpomínají a my se máme dojímat. Funguje to dramaticky tak, jak má, ale docela mě to vytrhávalo z rozpoložení "koukám na skutečné vesmírné drama" do rozpoložení "koukám na kvalitně natočený hollywoodský film".
No a pak je tu ještě ta záležitost s realismem. Nejsem NASA expert (takže nepíšu deset odstavců kritiky tříminutového traileru), ale na některých místech mi přišlo na první pohled podivné, co se na plátně děje.
Nejvíc mě to praštilo do očí v této scéně filmu (toto je standardně šířená fotografie z filmu, takže to neberu jako spoiler):
Kosmická stanice je na stabilní oběžné dráze. Nemá zapnuté motory a nic do ní netlačí. Astronauti prolétávali ve skafandrech kolem ní a zapletli se do lan padáku, jak vidíte na obrázku (proč je ve vesmíru padák, to je v tuto chvíli jedno), což s nimi pochopitelně celkem silně trhlo a měli co dělat, aby se udrželi a neodletěli do vesmíru. No a následuje nejméně třicetisekundová scéna, ve které oba astronauti takto visí, obě lana jsou naplno napjatá a ten levý musí napínat veškeré své síly, aby toho pravého udržel a on neodletěl. Celých 30 sekund. A to mi hlava nebere a bylo mi to divné okamžitě jakmile jsem scénu uviděl. Jaká síla může na oba astronauty (nebo aspoň na toho vpravo) působit, že napíná to lano a táhne ho směrem doprava, pryč? Je možné, že by v zásadní scéně filmu nechali filmaři takovouhle obrovskou botu? Nebo se zde dostává ke slovu nějaká velmi vychcaná fyzikální poučka, které mi uniká?
K dalším věcem, které mi přišly (mým selským rozumem) trochu divné při prvním zhlédnutí filmu a hodně divné při druhém zhlédnutí, kdy jsem se na ně mohl lépe soustředit (pozor, spoilery, kdyžtak přeskočte následující seznam):
- A) Astronaut se nachází v kosmickém modulu na takové oběžné dráze, že je v konstantní vzdálenosti 160 km od kosmické základny. Pak pomocí ani ne dvousekundového zážehu akceleruje na takovou rychlost, že doletí k této základně za necelou minutu, tedy zrychlení na více než 2500 m/s za dvě sekundy! I když nic nevím o reálném výkonu raketových motorů, znamená to jednak problém s přetížením (protože by to astronauta okamžitě zabilo) a jednak problém s tím, jak pak u té kosmické základny zaparkuje (protože by měl de facto proletět kolem ní skoro desetinásobnou rychlostí zvuku, jako kulka).
- V této souvislosti by mě zajímalo (netvrdím, že je to nutně chyba), jestli je normální, že ve filmu jsou tři kosmická plavidla (americké, ruské a čínské), která jsou celý film v konstantních vzdálenostech od sebe. Tzn. skutečně různé základny různých zemí obíhají po stejných oběžných drahách (a není to geostacionární dráha, protože jsou každou chvíli nad jiným kusem Země)?
- B) Astronaut je zasažen malým, párcentimetrovým úlomkem, který letí tak rychle, že mu prorazí přilbu (a hlavu) skrz naskrz. Na tom by nebylo nic divného. Divné mi přišlo, že při tom ten náraz tak silně trhne celým jeho tělem, že odletí velkou rychlostí směrem pryč. To mi přijde stejně nesmyslné, jako když je ve filmu s Arnoldem někomu prostřelena hruď a odhodí ho to o dva metry.
- C) Jeden astronaut táhne druhého na laně, ale letí oba setrvačností (nepoužívají svůj jet pack a lano není napnuté). Zadní kosmonaut vyčítá tomu přednímu, že ho zbytečně zdržuje tím, že musí být tažen!
- D) Strhne se peklo, meteoroidy zdevastují kosmickou stanici, a ještě minutu poté různé trosky stanice efektně létají kolem sebe a narážejí navzájem do sebe. Očekával bych, že budou spořádaně driftovat, buď skoro souběžně, nebo směrem od sebe.
- E) Sestřelením špionážního satelitu vznikne hromada smetí, která náhodou obíhá Zemi takovým způsobem, že se každých 90 minut pravidelně střetne se základnou, která také obíhá Zemi. A astronaut předem odhadne (pohledem na smetí), že se to bude opakovat s periodou 90 minut.
- F) Speciální bonus pro pány: Americká astronautka jde na plánovaný, řádně připravený spacewalk ve skafandru, v němž má jen tílko a kalhotky.
Rozhodně jsou filmy, ve které jsou ještě mnohem větší kosmické nesmysly. Vlastně je jich asi valná většina. Ale moc nechápu, že mě do očí praštilo tolik podivností ve filmu, který se jinak velmi snaží vyvolávat dojem realismu. A u většiny těch podivností bych si dokázal snadno představit nějaký alternativní způsob, jak scénu natočit, aby jí nechyběla dramatičnost a vzrušení, a přitom byla v souladu s fyzikou (aspoň tak, jak ji chápu já).
Jenom ty Sandřiny kalhotky by se asi nijak obejít nedaly...
30.9.13
Recenze: Zataženo, občas trakaře 2 [Cloudy with a Chance of Meatballs 2] - 40%
Vzpomínáte na příjemné překvapení z roku 2009? Je tady jeho pokračování. Tentokrát se naši hrdinové musejí vydat z pevniny zpět na svůj domovský ostrov, který je ovšem zarostlý a osídlený zmutovanou jídelní flórou i faunou (ano, jídlo ožilo a je nebezpečné)...
Základní problém je asi v tom, že film má jiné scenáristy a jiné dva režiséry, než první díl. I když totiž děj vypadá na první pohled jako snůška absurdit, velmi podobná prvnímu filmu, funguje o poznání hůře. To, co bylo v jedničce svěží, nápadité a plné energie, je ve dvojce utahané, neoriginální a otravné (protože přes tu utahanost je to velmi hlasité a uměle naspeedované).
Děj je celkem zbytečné nějak podrobněji rozebírat (což ostatně platilo už u jedničky, a dvojka v tomto smyslu rozhodně není lepší). Přibyla navíc postava geniálního vynálezce a jeho megakorporace (což je zjevná parodie na Stevea Jobse a Apple), který si hlavní hrdiny najme, aby se vypravili do jídelní džungle a tam cosi našli a cosi s tím udělali.
Víceméně jediné zábavné scény jsou ty, ve kterých můžeme sledovat různé prapodivné jídelní rostliny a obří organismy, které na ostrově žijí - včetně několika citací Jurského parku. Techto scén ale není bůhvíjak moc a kdykoliv se děj přesune k něčemu jinému (například k reálným emocím, ponaučením a zradám), je to uspávací až nesnesitelné.
Hyperkinetické animace jsou na pár minut zajímavé - většina postav má svou velmi specifickou "řeč těla", ale celková výtvarná podoba mi přišla o něco odfláknutější, než v prvním filmu.
Film je u nás samozřejmě dabovaný, takže nás nemusí trápit změna černocha. Může nás ale trápit, že i když je dabing dobrý, v mnoha okamžicích je vidět (respektive slyšet), že nějaký humor chybí. Je to prostě tím, že většina vtipů jsou krátké verbálně-jídlové gagy ve stylu toho, že někdo řekne (hypoteticky) "Půjdeme se projít do parku" a v tu chvíli zpoza keře vykoukne oživlý párek a řekne "do párku?". Je pochopitelné, že takové kulometné vtípky se překládají velmi těžko a tudíž jsou v češtině ještě méně vtipné, než v angličtině.
P.S: Vzhledem k tomu, že pokračování už není o počasí, je původní název poněkud mimo a český název už zcela dadaistický.
Základní problém je asi v tom, že film má jiné scenáristy a jiné dva režiséry, než první díl. I když totiž děj vypadá na první pohled jako snůška absurdit, velmi podobná prvnímu filmu, funguje o poznání hůře. To, co bylo v jedničce svěží, nápadité a plné energie, je ve dvojce utahané, neoriginální a otravné (protože přes tu utahanost je to velmi hlasité a uměle naspeedované).
Děj je celkem zbytečné nějak podrobněji rozebírat (což ostatně platilo už u jedničky, a dvojka v tomto smyslu rozhodně není lepší). Přibyla navíc postava geniálního vynálezce a jeho megakorporace (což je zjevná parodie na Stevea Jobse a Apple), který si hlavní hrdiny najme, aby se vypravili do jídelní džungle a tam cosi našli a cosi s tím udělali.
Víceméně jediné zábavné scény jsou ty, ve kterých můžeme sledovat různé prapodivné jídelní rostliny a obří organismy, které na ostrově žijí - včetně několika citací Jurského parku. Techto scén ale není bůhvíjak moc a kdykoliv se děj přesune k něčemu jinému (například k reálným emocím, ponaučením a zradám), je to uspávací až nesnesitelné.
Hyperkinetické animace jsou na pár minut zajímavé - většina postav má svou velmi specifickou "řeč těla", ale celková výtvarná podoba mi přišla o něco odfláknutější, než v prvním filmu.
Film je u nás samozřejmě dabovaný, takže nás nemusí trápit změna černocha. Může nás ale trápit, že i když je dabing dobrý, v mnoha okamžicích je vidět (respektive slyšet), že nějaký humor chybí. Je to prostě tím, že většina vtipů jsou krátké verbálně-jídlové gagy ve stylu toho, že někdo řekne (hypoteticky) "Půjdeme se projít do parku" a v tu chvíli zpoza keře vykoukne oživlý párek a řekne "do párku?". Je pochopitelné, že takové kulometné vtípky se překládají velmi těžko a tudíž jsou v češtině ještě méně vtipné, než v angličtině.
P.S: Vzhledem k tomu, že pokračování už není o počasí, je původní název poněkud mimo a český název už zcela dadaistický.
29.9.13
Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni - 10%
Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.
Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.
Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.
Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.
Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.
Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.
U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.
U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.
U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být "nezávadná zábavná blbost", kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za "herce", kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.
Čímž se dostáváme k režii a vůbec k "filmařskému řemeslu", jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:
Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za "nevšední adaptaci divadelního představení" (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.
Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta "symbolická" facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).
Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za "rozverně košilatou" ("košilatý" je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).
Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože - bohužel - na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova "zajímavé". A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné...
Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.
Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.
Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.
Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.
Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.
U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.
U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.
U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být "nezávadná zábavná blbost", kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za "herce", kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.
Čímž se dostáváme k režii a vůbec k "filmařskému řemeslu", jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:
Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za "nevšední adaptaci divadelního představení" (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.
Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta "symbolická" facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).
Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za "rozverně košilatou" ("košilatý" je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).
Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film
U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili "selektivně zrychlit" pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako "minimální dostačující řemeslná úroveň". Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:
§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (...) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají "Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU" - nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný ("snesitelný"!) film - protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku "Proč je tento film tak kritizovaný?" odpověděl "Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla". To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
28.9.13
Krátce z politické kultury
Od dnešního rána jitří celou českou internetovou scénu rozhovor s Martinem Stropnickým, který jako hlavní zpráva dne vyšel na nezávislém portálu iDnes.cz. Pozdvižení by jistě nabylo zcela jiných rozmětů, kdyby čtenáři znali původní verzi článku, tak jak vypadala předtím, než prošla cenzurou a razantními úpravami, které zcela změnily její původní smysl!
Původní verze rozhovoru již bohužel není k dispozici, ale FFFILMu se podařilo pořídit aspoň screenshot jejího nadpisu a úvodu:
Původní verze rozhovoru již bohužel není k dispozici, ale FFFILMu se podařilo pořídit aspoň screenshot jejího nadpisu a úvodu:
26.9.13
Recenze: Bernie - 90%
Jsem poněkud na rozpacích, protože bych vám nejraději nic neříkal o zápletce filmu Bernie a pouze bych vám řekl, ať na něj jdete, a předem si o něm nic nezjišťujete.
A důrazně bych vás upozornil, že to rozhodně není "další přiblblá komedie s Jackem Blackem", a že rozhodně nemá nic společného s tím, jak působí trailer...
Ten trailer je už skutečně na pováženou. Někdo zručný ho sestříhal tak, aby vyvolával dojem, že jde o ztřeštěnou komedii, což naprosto neodpovídá pravdě. Všimněte si třeba, že v něm Jack Black skoro nic neříká - prostě proto, že ve filmu nejsou skoro žádné okamžiky, ve kterých by předváděl něco, co by se dalo označit za "komedii". Použité věty jsou potom sestaveny tak, aby opět vyvolávaly dojem, že film je o něčem jiném, než je (např. ty vodní skůtry si Bernie nekoupil pro sebe, aby si na nich užíval).
Ale od začátku (když už jste se tedy rozhodli, že chcete předem trochu vědět, na co vlastně jdete):
Bernie Tiede je skutečný člověk, který žije a sedí ve vězení, kde si odpykává (už asi 15 let) trest za vraždu. Zastřelil totiž osmdesátiletou bohatou vdovu, se kterou žil (a která byla o 40 let starší, než on).
Ve filmu Richarda Linklatera hraje Bernieho Jack Black a vdovu Shirley Maclaineová. Viz srovnání herců s jejich předlohami:
A důrazně bych vás upozornil, že to rozhodně není "další přiblblá komedie s Jackem Blackem", a že rozhodně nemá nic společného s tím, jak působí trailer...
Ten trailer je už skutečně na pováženou. Někdo zručný ho sestříhal tak, aby vyvolával dojem, že jde o ztřeštěnou komedii, což naprosto neodpovídá pravdě. Všimněte si třeba, že v něm Jack Black skoro nic neříká - prostě proto, že ve filmu nejsou skoro žádné okamžiky, ve kterých by předváděl něco, co by se dalo označit za "komedii". Použité věty jsou potom sestaveny tak, aby opět vyvolávaly dojem, že film je o něčem jiném, než je (např. ty vodní skůtry si Bernie nekoupil pro sebe, aby si na nich užíval).
Ale od začátku (když už jste se tedy rozhodli, že chcete předem trochu vědět, na co vlastně jdete):
Bernie Tiede je skutečný člověk, který žije a sedí ve vězení, kde si odpykává (už asi 15 let) trest za vraždu. Zastřelil totiž osmdesátiletou bohatou vdovu, se kterou žil (a která byla o 40 let starší, než on).
Ve filmu Richarda Linklatera hraje Bernieho Jack Black a vdovu Shirley Maclaineová. Viz srovnání herců s jejich předlohami:
Asi vás hned napadne, že když někdo žije s o 40 let starší ženou a zastřelí ji, je pravděpodobné, že to udělal pro peníze. A tady to začne být zajímavé...
Film totiž líčí Bernieho jako neuvěřitelně hodného, nesobeckého a citlivého člověka, který je možná trochu mentálně nemocný, možná gay, ale rozhodně skvělý zaměstnanec pohřebního ústavu. Celé texaské městečko ho miluje, všechny starší dámy po něm jedou, a diví se, proč začal dělat asistenta / společníka / bůhvíco zrovna staré bábě, kterou všichni společně nenávidí.
Pak v Berniem cosi rupne, starou paní zastřelí, schová ji do mrazáku a následujících 9 měsíců koná v celém městě dobro za její peníze a jejím jménem, aniž by stará paní někomu chyběla (včetně její rodiny).
Pak je mrtvola v mrazáku konečně objevena, Bernie se okamžitě bez vytáček ke svému zločinu přizná a chystá se soud. A nastává problém s porotou, protože celé město si myslí, že Bernie něco tak hrozného prostě udělat nemohl, a pokud to udělal, ta stará čůza ho k tomu musela dohnat a zasloužila si to...
Jenže státní návladní Davidson (Matthew McConaughey) dosáhne toho, aby byl soud přeložen do jiného města a aby tudíž v porotě seděli lidé, kteří nevědí, jaký je Bernie dobrák...
Jack Black v tomto filmu hraje něco zcela jiného a zcela jiným způsobem, než od něj normálně očekáváme. Bohužel se mi nepodařilo najít jinou videoukázku z filmu, než ten lživý trailer, ale věřte mi, že budete mít dost problém uvěřit, že je to Jack Black.
Film je sice klasicky hraný, ale je hojně prokládán psudodokumentárními záběry na "obyvatele městečka", kteří vzpomínají na Bernieho a tehdejší události. Až na konci filmu se dozvíte, že většina z těch lidí byli SKUTEČNÍ obyvatelé onoho města, kteří Bernieho skutečně znali - a že jste se tudíž dívali na film, jehož značná část je ryzí dokument!
Téměř všichni lidé, kteří se ve filmu objeví, jsou to, čemu se zjednodušeně říká "vidláci". Žijí v malém texaském městečku, jsou patrioti, necestují a nevědí, jak se čte název "Les Misérables". Dalo by se říct, že si Linklater z těchto jejich atributů dělá tak trochu legraci, ale to by bylo zjednodušování. Přesněji řečeno, dělá si z nich "jemný humor", ale je to humor tak jemný, že většině z nich ani nedojde.
I kdyby šlo pouze o dokument o "normálních" lidech v "normálním" texaském městečku, byl by to velmi vydařený film. To, že v něm ale současně uvidíme velmi zdatné herce ve velmi zajímavých rolích, z něj činí cosi téměř unikátního.
P.S: Skutečný Bernie Tiede v současné době vede ve věznici kurzy vaření...
P.P.S: Rozhodně zůstaňte v kině do konce titulků!
Recenze: Hra na hraně [Runner Runner] - 40%
Justin Timberlake je schopný student a hráč pokeru, takže není divu, když si chce vydělat na studium hraním online pokeru. Načež je oškubán o vše. Načež zjistí, že onen server byl "cinknutý" a vydává se do exotické Kostariky za Benem Affleckem, což je megamultimilionář, génius, podvodník a vrah, který provozuje casina.
Timberlake Affleckovi dokáže, že jeho poker server je cinknutý, Affleck vyhodí lidi, kteří to způsobili, a nabídne Timbelakeovi extrémně dobře placenou práci. Jak se ale záhy ukáže, ta práce je hodně špinavá a nenapraví to ani Gemma Artertonová, do které dříve zasouval Affleck a ona by teď možná raději Timberlakea...
Vypadá to, že hlavní role byla původně psána pro mnohem mladšího herce (kterému bychom více věřili, že je student): Affleckova postava se totiž k Timberlakeově celý film chová jako "táta a mentor" a dokonce má k němu proslov ve stylu "moje generace versus vaše generace", což působí divně, protože oba vypadají jako bráchové (Affleck je ve skutečnosti o pouhých 9 let starší).
Je nutno uznat, že když se na Affleckově večírku kroutí polonahé zpomalené baby a k tomu mixuje deadmau5 (nebo někdo, kdo mu ukradl hlavu), na jakési základní filmové úrovni to funguje. A když Affleck dělá bububu, je docela zábavné se na to koukat a napadlo mě, že by z něj mohl být dobrý bondovský záporák.
Ale jinak jsem se většinu filmu buď nudil, nebo jsem si říkal, "co proboha myslí touhle zápletkou"? Má to být celé o tom, že se Timberlake rozhoduje mezi brutálním, bezcharakterním Affleckem, který se ve filmu mimochodem jmenuje Ivan (= Rusko = zlo) a drsným, ovšem férovým černým agentem FBI, který jde po Affleckovi (= dobro = Amerika). Ponaučení pro americké teen diváky pak má asi být něco ve smyslu "Online poker = Kostarika = Kurvy = Smrt = Rusko = Zlo = Potřebujeme cenzurovat Internet". Ale když většinu filmu ten agent FBI působí jako větší zmrd, než Affleck, něco je jistě v nepořádku...
Film vyvrcholí jakýmsi složitým podrazem, který je extrémně vycucaný z prstu a Timberlake ho provede díky tomu, že v Kostarice jsou všichni zkorumpovaní a můžete je pomocí (ukradených) peněz navést k čemukoliv. A za pomoci Artertonové, která je jinak ve filmu zhola zbytečná, ale najednou je zamilovaná do Timberlakea (po pěti větách dialogu a jedné souloži na zdi) a riskuje kvůli němu život.
Hra na hraně není urážka diváka. Je to jen zhola zbytečný film, u kterého si nedokážu moc představit, co mělo být tím hlavním "tahákem", kvůli kterému někdo souhlasil, že ho bude financovat.
P.S: Pokud vás náhodou zajímá, jak fungují online casina "zevnitř", z tohoto filmu se to samozřejmě nedozvíte...
Timberlake Affleckovi dokáže, že jeho poker server je cinknutý, Affleck vyhodí lidi, kteří to způsobili, a nabídne Timbelakeovi extrémně dobře placenou práci. Jak se ale záhy ukáže, ta práce je hodně špinavá a nenapraví to ani Gemma Artertonová, do které dříve zasouval Affleck a ona by teď možná raději Timberlakea...
(a já myslel, že hudba z Inception se jako vážně míněný doprovod traileru už používat nesmí)
Vypadá to, že hlavní role byla původně psána pro mnohem mladšího herce (kterému bychom více věřili, že je student): Affleckova postava se totiž k Timberlakeově celý film chová jako "táta a mentor" a dokonce má k němu proslov ve stylu "moje generace versus vaše generace", což působí divně, protože oba vypadají jako bráchové (Affleck je ve skutečnosti o pouhých 9 let starší).
Je nutno uznat, že když se na Affleckově večírku kroutí polonahé zpomalené baby a k tomu mixuje deadmau5 (nebo někdo, kdo mu ukradl hlavu), na jakési základní filmové úrovni to funguje. A když Affleck dělá bububu, je docela zábavné se na to koukat a napadlo mě, že by z něj mohl být dobrý bondovský záporák.
Ale jinak jsem se většinu filmu buď nudil, nebo jsem si říkal, "co proboha myslí touhle zápletkou"? Má to být celé o tom, že se Timberlake rozhoduje mezi brutálním, bezcharakterním Affleckem, který se ve filmu mimochodem jmenuje Ivan (= Rusko = zlo) a drsným, ovšem férovým černým agentem FBI, který jde po Affleckovi (= dobro = Amerika). Ponaučení pro americké teen diváky pak má asi být něco ve smyslu "Online poker = Kostarika = Kurvy = Smrt = Rusko = Zlo = Potřebujeme cenzurovat Internet". Ale když většinu filmu ten agent FBI působí jako větší zmrd, než Affleck, něco je jistě v nepořádku...
Film vyvrcholí jakýmsi složitým podrazem, který je extrémně vycucaný z prstu a Timberlake ho provede díky tomu, že v Kostarice jsou všichni zkorumpovaní a můžete je pomocí (ukradených) peněz navést k čemukoliv. A za pomoci Artertonové, která je jinak ve filmu zhola zbytečná, ale najednou je zamilovaná do Timberlakea (po pěti větách dialogu a jedné souloži na zdi) a riskuje kvůli němu život.
Hra na hraně není urážka diváka. Je to jen zhola zbytečný film, u kterého si nedokážu moc představit, co mělo být tím hlavním "tahákem", kvůli kterému někdo souhlasil, že ho bude financovat.
P.S: Pokud vás náhodou zajímá, jak fungují online casina "zevnitř", z tohoto filmu se to samozřejmě nedozvíte...
22.9.13
Retro recenze: Šumař na střeše [Fiddler on the Roof] - 90%
Někdy na počátku 20. století žije v převážně židovské vesnici Anatěvka v Rusku mlékař Tovje, který má manželku a tři dcery na vdávání.
Zdejší židovská komunita se musí vypořádavat s problémy, které tenkrát Židy trápily (tzn. chudoba, neúroda, pogromy, ostatní Židi), což se prolíná se soukromými trablemi Tovjeho, jehož dcery odmítají ctít TRADICE a chtějí žít "po novu", nikoliv "po našem".
Tento filmový muzikál vznikl v roce 1971 na motivy stejnojmenného divadelního představení (které vzniklo velmi volně na motivy knižních povídek), sklidil spoustu ocenění, ale až do letoška jsem ho nikdy neviděl. Což jsem napravil, protože ho chtěla z profesionálních důvodů vidět i manželka.
Především mě příjemně překvapilo, jak dobře funguje celá story, respektive dvě hlavní proplétající se story: Problémy celé vesnice (respektive její židovské části - zbytek skoro neuvidíme) versus osobní problémy Tevjeho rodiny, jehož dcery postupně přicházejí s brutálnějšími a brutálnějšími ranami: První si chce vzít chudého ševce místo řezníka, druhá se zasnoubí aniž by poprosila otce o svolení, a třeti se dokonce provdá za nežida. Celkově je film o tom, že Židi přežívají, ale musejí sklánět hřbety a vzdávat se svých TRADIC - a celé to berou s hořkým humorem. Znovu opakuji, funguje to velmi dobře na všechn úrovních, od osobních problémů po společenský přesah, od komedie po tragédii.
V souvislosti s humorem by mě také zajímalo, jestli věta "Odjíždíme do Krakova, protože už nechceme žít tady, mezi bezcitnými lidmi" je z původní knihy (tedy napsaná před 2. světovou válkou a náhoda), nebo až z muzikálu (tedy napsaná po 2. světové válce a tudíž drsný židovský humor).
Film obsahuje hodně chytrého humoru a variací na nejklasičtější židovské stereotypy. Obávám se, že dneska by se něco takového v Hollywoodu natočit nedalo a někdo by někde protestoval, že to je rasismus / intolerance / znevažování. I kdyby to bylo podle židovských povídek a režisér se jmenoval Norman Jewison...
Ve filmu je mnoho písniček (řekl bych, že se zpívá tak polovinu stopáže) a většina je jich chytlavá, ale přitom nápaditá a netriviální (v kontrastu např. s Bídníky, kde mě ty odrhovačky místy štvaly). Navíc má veškerá hudba úžasné instrumentace, které byly po právu oceněny Oscarem (tehdy na to ještě byla speciální kategorie). Což zavdává příležitost k velmi chytákovité soutěžní otázce "Za jaký film dostal John Williams svého prvního Oscara?"
Šílená houslová sóla hraje na soundtracku virtuos Isaac Stern, ale herec, který titulního "šumaře" (symbolizujícího nezničitelné Židovství jako celek) hraje ve filmu, bohužel drží housle a smyčec jako prase kost...
Film je víceméně komorní (i když výprava vypadá bezchybně "reálně"), ale obsahuje občasné masivní davové scény, které pochopitelně nejsou CGI, nýbrž to je skutečná vesnice (postavená v Jugoslávii) se skutečnými lidmi. V dnešní digitální době mi takováhle poctivá práce připadala velmi osvěžující, stejně jako kamera, která nedělá žádné šílené prostocviky, ale dokáže dát scénam patřičný náboj jen pomocí jeřábu, kolejí a střihu. Prostě, "staré dobré poctivé filmařské řemeslo".
Herci jsou pro českého diváka téměř neznámí (hlavního představitele jsme o pár let později mohli vidět jako šíleného vědce ve Flashi Gordonovi a jednoho nápadníka hraje Paul Michael Glaser) a je to tak dobře. Tohle je "ensemble piece", kde (s výjimkou Tovjeho) předem netušíme, kdo bude hlavní postava.
Samozřejmě, že po pár desítkách minut je víceméně jasné, kam se to celé bude vyvíjet. Ale přesto je zábavné sledovat, jakým přesně způsobem se to k nevyhnutelnému konci vyvíjí, a jaké zajímavé drobné dějové kličky se průběžně objevují.
Vlastně si nevzpomínám na jiný tříhodinový film, který by mi utekl takhle rychle.
P:S: Pokud budete někde hledat české titulky, ty správné poznáte podle toho, že hlavní hrdina se v nich jmenuje "Tovje", nikoliv "Tevye", a "Krakow" nemá dvojité V.
Zdejší židovská komunita se musí vypořádavat s problémy, které tenkrát Židy trápily (tzn. chudoba, neúroda, pogromy, ostatní Židi), což se prolíná se soukromými trablemi Tovjeho, jehož dcery odmítají ctít TRADICE a chtějí žít "po novu", nikoliv "po našem".
Tento filmový muzikál vznikl v roce 1971 na motivy stejnojmenného divadelního představení (které vzniklo velmi volně na motivy knižních povídek), sklidil spoustu ocenění, ale až do letoška jsem ho nikdy neviděl. Což jsem napravil, protože ho chtěla z profesionálních důvodů vidět i manželka.
Především mě příjemně překvapilo, jak dobře funguje celá story, respektive dvě hlavní proplétající se story: Problémy celé vesnice (respektive její židovské části - zbytek skoro neuvidíme) versus osobní problémy Tevjeho rodiny, jehož dcery postupně přicházejí s brutálnějšími a brutálnějšími ranami: První si chce vzít chudého ševce místo řezníka, druhá se zasnoubí aniž by poprosila otce o svolení, a třeti se dokonce provdá za nežida. Celkově je film o tom, že Židi přežívají, ale musejí sklánět hřbety a vzdávat se svých TRADIC - a celé to berou s hořkým humorem. Znovu opakuji, funguje to velmi dobře na všechn úrovních, od osobních problémů po společenský přesah, od komedie po tragédii.
V souvislosti s humorem by mě také zajímalo, jestli věta "Odjíždíme do Krakova, protože už nechceme žít tady, mezi bezcitnými lidmi" je z původní knihy (tedy napsaná před 2. světovou válkou a náhoda), nebo až z muzikálu (tedy napsaná po 2. světové válce a tudíž drsný židovský humor).
Film obsahuje hodně chytrého humoru a variací na nejklasičtější židovské stereotypy. Obávám se, že dneska by se něco takového v Hollywoodu natočit nedalo a někdo by někde protestoval, že to je rasismus / intolerance / znevažování. I kdyby to bylo podle židovských povídek a režisér se jmenoval Norman Jewison...
Ve filmu je mnoho písniček (řekl bych, že se zpívá tak polovinu stopáže) a většina je jich chytlavá, ale přitom nápaditá a netriviální (v kontrastu např. s Bídníky, kde mě ty odrhovačky místy štvaly). Navíc má veškerá hudba úžasné instrumentace, které byly po právu oceněny Oscarem (tehdy na to ještě byla speciální kategorie). Což zavdává příležitost k velmi chytákovité soutěžní otázce "Za jaký film dostal John Williams svého prvního Oscara?"
"Děkuji Akademii a doufám, že to není můj poslední Oscar za film o Židech."
Šílená houslová sóla hraje na soundtracku virtuos Isaac Stern, ale herec, který titulního "šumaře" (symbolizujícího nezničitelné Židovství jako celek) hraje ve filmu, bohužel drží housle a smyčec jako prase kost...
Film je víceméně komorní (i když výprava vypadá bezchybně "reálně"), ale obsahuje občasné masivní davové scény, které pochopitelně nejsou CGI, nýbrž to je skutečná vesnice (postavená v Jugoslávii) se skutečnými lidmi. V dnešní digitální době mi takováhle poctivá práce připadala velmi osvěžující, stejně jako kamera, která nedělá žádné šílené prostocviky, ale dokáže dát scénam patřičný náboj jen pomocí jeřábu, kolejí a střihu. Prostě, "staré dobré poctivé filmařské řemeslo".
Kolik deka předkožky celkem chybí v tomto záběru?
Herci jsou pro českého diváka téměř neznámí (hlavního představitele jsme o pár let později mohli vidět jako šíleného vědce ve Flashi Gordonovi a jednoho nápadníka hraje Paul Michael Glaser) a je to tak dobře. Tohle je "ensemble piece", kde (s výjimkou Tovjeho) předem netušíme, kdo bude hlavní postava.
Samozřejmě, že po pár desítkách minut je víceméně jasné, kam se to celé bude vyvíjet. Ale přesto je zábavné sledovat, jakým přesně způsobem se to k nevyhnutelnému konci vyvíjí, a jaké zajímavé drobné dějové kličky se průběžně objevují.
Vlastně si nevzpomínám na jiný tříhodinový film, který by mi utekl takhle rychle.
P:S: Pokud budete někde hledat české titulky, ty správné poznáte podle toho, že hlavní hrdina se v nich jmenuje "Tovje", nikoliv "Tevye", a "Krakow" nemá dvojité V.
19.9.13
Recenze: Jako nikdy - 90%
Starý malíř (Jiří Schmitzer) umírá na rakovinu a nechce se léčit. Už má docela problémy s pohybem a základními životními funkcemi, takže se o něj v polorozpadlém venkovském domě starají jeho dávná milenka (Taťjana Medvecká) a jeho současná milenka (Petra Špalková) - které se nemají moc v lásce.
Film Zdeňka Tyce se odehrává převážně v tomto domě, kde si své vztahy řeší tři hlavní postavy, i několik vedlejších.
Jako nikdy je drama, které je o smutných věcech, ale není přespříliš depresivní a dokonce obsahuje místy docela sofistikované odlehčující prvky, které většinou označuji slovním spojením "jemný humor". Například v jedné ze scén je Schmitzer přemluven, aby nechal k sobě do domu přijet venkovského faráře, který si s ním promluví o záležitostech duše. Farář skutečně přijede a se Schmitzerem si promluví. Na jejich dialozích nebo hereckých výkonech v této scéně není naprosto nic humorného, oba mluví naprosto vážně. Ale podsaditý farář přijel (logicky) na kole, takže je celý rozhovor oblečen (logicky) v něčem takovémto:
Velkou zásluhu jistě má debutující Markéta Bidlasová, která napsala scénář spolu s Tycem (od nějž jsem shodou různých nešťastných okolností viděl pouze film El Paso, a ten se mi moc nelíbil). Jimi načtrnuté postavy jsou zajímavé tím, že nešustí papírem a chovají se tak, jak se chovají normální (ve smyslu "běžní", nikoliv "psychicky stabilní") lidé. Snad o nikom v celém filmu se nedá říct, že je jednoznačně kladná nebo jednoznačně záporná postava, a většina z nich se chová nepředvídatelně, ale nikdy nesmyslně. Respektive, pokud se chovají nesmyslně, má to v rámci tohoto filmu smysl, neboť je jasně patrné, že se právě nacházejí v patřičně labilním duševním rozpoložení.
Aby to fungovalo, jsou samozřejmě zapotřebí kvalitní herci. Především hlavní trojice doslova exceluje a Schmitzer je naprosto úžasný. Se zahořklou, místy nebezpečnou postavou, kterou ztvárnil, bych se bál komunikovat, ale přesto jsem k ní necítil jednoznačnou nenávist - podobně jako jeho filmový syn, který si musí vyřešit vlastní dilemata ohledně vztahu s otcem.
S postupujícími minutami se Schmitzerův stav zhoršuje a film začne více připomínat Hanekeho Lásku, ale dle mého názoru je LEPŠÍ, než tento oscarový snímek. A podle očekávání (což snad nemůže překvapit vůbec nikoho) Schmitzer skutečně umře a jeho "odcházející duše" je na plátně doprovázena velmi decentním, téměř nepostřehnutelným vizuálním fórkem (možná je to dokonce CGI trik) - což je opět něco, co je mimo fantazii a schopnosti 95 procent českých tvůrců, bohužel.
Film ale rozhodně není jen o umírání Schmitzera, nýbrž rovným dílem o všech třech hlavních postavách a několika vedlejších (Schmitzerův syn také projde významným vývojem).
Od samotného počátku mě ve filmu extrémně zaujala smyčcová hudba, která dávala záběrům unikátní atmosféru a složitostí svých harmonií překonávala cokoliv, co jsem kdy v českém soundtracku slyšel (viz trailer). Až ke konci mi došlo, že nejde o nového geniálního českého skladatele, ale byl to starý dobrý hitmaker Leoš Janáček. To ovšem nijak nesnižuje zajímavost použití té hudby ve filmu. (Snímek obsahuje také pár minut původní syntetické hudby Zdeňka Krále, která je funkční, ale nezajímavá.)
Mám k filmu jisté výhrady. Například některé motivy a podzápletky mi přišly až zbytečně stručné a nerozvinuté. Ale přesto je Jako nikdy v české kinematografii ojedinělým zjevením. Je to zdaleka nejlepší český hraný film od Okresního přeboru a opět jsem se utvrdil v tom, že je správné, když většinu českých filmů označuji za sračky. Kdybych to nedělal, nevyniklo by, o kolik je lepší tento film.
Film Zdeňka Tyce se odehrává převážně v tomto domě, kde si své vztahy řeší tři hlavní postavy, i několik vedlejších.
Jako nikdy je drama, které je o smutných věcech, ale není přespříliš depresivní a dokonce obsahuje místy docela sofistikované odlehčující prvky, které většinou označuji slovním spojením "jemný humor". Například v jedné ze scén je Schmitzer přemluven, aby nechal k sobě do domu přijet venkovského faráře, který si s ním promluví o záležitostech duše. Farář skutečně přijede a se Schmitzerem si promluví. Na jejich dialozích nebo hereckých výkonech v této scéně není naprosto nic humorného, oba mluví naprosto vážně. Ale podsaditý farář přijel (logicky) na kole, takže je celý rozhovor oblečen (logicky) v něčem takovémto:
Velkou zásluhu jistě má debutující Markéta Bidlasová, která napsala scénář spolu s Tycem (od nějž jsem shodou různých nešťastných okolností viděl pouze film El Paso, a ten se mi moc nelíbil). Jimi načtrnuté postavy jsou zajímavé tím, že nešustí papírem a chovají se tak, jak se chovají normální (ve smyslu "běžní", nikoliv "psychicky stabilní") lidé. Snad o nikom v celém filmu se nedá říct, že je jednoznačně kladná nebo jednoznačně záporná postava, a většina z nich se chová nepředvídatelně, ale nikdy nesmyslně. Respektive, pokud se chovají nesmyslně, má to v rámci tohoto filmu smysl, neboť je jasně patrné, že se právě nacházejí v patřičně labilním duševním rozpoložení.
Aby to fungovalo, jsou samozřejmě zapotřebí kvalitní herci. Především hlavní trojice doslova exceluje a Schmitzer je naprosto úžasný. Se zahořklou, místy nebezpečnou postavou, kterou ztvárnil, bych se bál komunikovat, ale přesto jsem k ní necítil jednoznačnou nenávist - podobně jako jeho filmový syn, který si musí vyřešit vlastní dilemata ohledně vztahu s otcem.
S postupujícími minutami se Schmitzerův stav zhoršuje a film začne více připomínat Hanekeho Lásku, ale dle mého názoru je LEPŠÍ, než tento oscarový snímek. A podle očekávání (což snad nemůže překvapit vůbec nikoho) Schmitzer skutečně umře a jeho "odcházející duše" je na plátně doprovázena velmi decentním, téměř nepostřehnutelným vizuálním fórkem (možná je to dokonce CGI trik) - což je opět něco, co je mimo fantazii a schopnosti 95 procent českých tvůrců, bohužel.
Film ale rozhodně není jen o umírání Schmitzera, nýbrž rovným dílem o všech třech hlavních postavách a několika vedlejších (Schmitzerův syn také projde významným vývojem).
Od samotného počátku mě ve filmu extrémně zaujala smyčcová hudba, která dávala záběrům unikátní atmosféru a složitostí svých harmonií překonávala cokoliv, co jsem kdy v českém soundtracku slyšel (viz trailer). Až ke konci mi došlo, že nejde o nového geniálního českého skladatele, ale byl to starý dobrý hitmaker Leoš Janáček. To ovšem nijak nesnižuje zajímavost použití té hudby ve filmu. (Snímek obsahuje také pár minut původní syntetické hudby Zdeňka Krále, která je funkční, ale nezajímavá.)
Mám k filmu jisté výhrady. Například některé motivy a podzápletky mi přišly až zbytečně stručné a nerozvinuté. Ale přesto je Jako nikdy v české kinematografii ojedinělým zjevením. Je to zdaleka nejlepší český hraný film od Okresního přeboru a opět jsem se utvrdil v tom, že je správné, když většinu českých filmů označuji za sračky. Kdybych to nedělal, nevyniklo by, o kolik je lepší tento film.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)