Možná by se k tomu dal vymyslet nějaký vtipný komentář, ale pochybuju, že se to dá ještě nějak vylepšit...
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
31.7.11
Irelevantní obrázek pro dnešní den...
Možná by se k tomu dal vymyslet nějaký vtipný komentář, ale pochybuju, že se to dá ještě nějak vylepšit...
27.7.11
F6 - Zásah - Potopená
Pamatujete si, jak jste na základní škole hráli lodě? "B4 - F6 - zásah - potopená"? Tak teď podle toho udělali film za mnoho milionů dolarů. Toto NENÍ VTIP!
Režíruje Peter Berg.
Režíruje Peter Berg.
František Fuka-šima opět online
Vaše četné žádosti byly konečně vyslyšeny a moje pseudopřednáška o Japonsku je opět celá online na muvi.cz!
Recenze: Intimní past [The Resident] - 30%
Hilary Swanková se nastěhuje do podnájmu ve velkém a podezřele laciném newyorském bytě, jehož majitelem je Jeffrey Dean Morgan (Komediant z Watchmen), který se s Hilary začne docela sbližovat, protože je sympaťák. A v bytě se dějí podezřelé věci...
Jistě nebude spoiler, když vám prozradím, co se dozvíme přibližně ve čtvrtině filmu: Morgan je Swankovou posedlý a záměrně to narafičil tak, aby si pronajala právě jeho byt. Má do něj tajný přístup a díry ve stěnách, kterými Swankovou sleduje když se převléká. Dále si jí občas lehá pod postel, čichá k jejím šatům a podobné zamilované věci.
Když mu Swanková po intenzivní líbačce oznámí, že o něj nemá zájem a spíš se vrátí ke svému bývalému, Morgan začne provádět OPRAVDU psychopatické věci, které vrcholí tím, že jí na noc uspává drogami, osahává a zřejmě i znásilňuje. Ke konci filmu na to Swanková konečně přijde (za pomoci nainstalovaných skrytých kamer) a následuje honička po domě, ve které figurují temná zákoutí a pistole na hřebíky.
Jde o nejnovější film resuscitované společnosti Hammer, která patřila před desetiletími ke králům hororů. Intimní past působí jako několik desetiletí starý film, jehož autoři netuší nic o tom, že za posledních 50 let vzniklo mnoho zajímavých, napínavých a zábavných thrillerů.
Film je špatně obsazen: Swanková působí spíš jako hysterická kráva, než jako žena v úzkých, o kterou se máme obávat. A Morgan je spíš roztomilý sympaťák než brutální úchyl. Když má zamilovaně čichat k dámským šatům nebo si zamilovaně čistí zuby dámským zubním kartáčkem, je to spíš roztomile debilní než zlověstně strašidelné.
Režie i scénář jsou naprosto rutinní, bez nejmenšího náznaku invence nebo překvapení. Kameraman občas předvede něco trochu zajímavého, ale hudba Johna Ottmana patří k tomu nejhoršímu, co jsem v posledních měsících v kině slyšel.
P.S: Ve filmu hraje také řádně sešlý Christopher Lee, což má být zřejmě jakási pocta jeho účinkování ve starých Hammer hororech. Je tam jen pár minut, má asi tři věty a jeho postava (Morganův dědeček) je ve filmu zhola zbytečná.
Jistě nebude spoiler, když vám prozradím, co se dozvíme přibližně ve čtvrtině filmu: Morgan je Swankovou posedlý a záměrně to narafičil tak, aby si pronajala právě jeho byt. Má do něj tajný přístup a díry ve stěnách, kterými Swankovou sleduje když se převléká. Dále si jí občas lehá pod postel, čichá k jejím šatům a podobné zamilované věci.
Když mu Swanková po intenzivní líbačce oznámí, že o něj nemá zájem a spíš se vrátí ke svému bývalému, Morgan začne provádět OPRAVDU psychopatické věci, které vrcholí tím, že jí na noc uspává drogami, osahává a zřejmě i znásilňuje. Ke konci filmu na to Swanková konečně přijde (za pomoci nainstalovaných skrytých kamer) a následuje honička po domě, ve které figurují temná zákoutí a pistole na hřebíky.
Jde o nejnovější film resuscitované společnosti Hammer, která patřila před desetiletími ke králům hororů. Intimní past působí jako několik desetiletí starý film, jehož autoři netuší nic o tom, že za posledních 50 let vzniklo mnoho zajímavých, napínavých a zábavných thrillerů.
Film je špatně obsazen: Swanková působí spíš jako hysterická kráva, než jako žena v úzkých, o kterou se máme obávat. A Morgan je spíš roztomilý sympaťák než brutální úchyl. Když má zamilovaně čichat k dámským šatům nebo si zamilovaně čistí zuby dámským zubním kartáčkem, je to spíš roztomile debilní než zlověstně strašidelné.
Režie i scénář jsou naprosto rutinní, bez nejmenšího náznaku invence nebo překvapení. Kameraman občas předvede něco trochu zajímavého, ale hudba Johna Ottmana patří k tomu nejhoršímu, co jsem v posledních měsících v kině slyšel.
P.S: Ve filmu hraje také řádně sešlý Christopher Lee, což má být zřejmě jakási pocta jeho účinkování ve starých Hammer hororech. Je tam jen pár minut, má asi tři věty a jeho postava (Morganův dědeček) je ve filmu zhola zbytečná.
26.7.11
Recenze: Život v jednom dni [Life in a Day] - 40%
Unikátní dokuement vznikl tak, že na výzvu YouTube tisíce lidí natočily v jeden den záběry ze svého každodenního života, poslaly je Googlu a v produkci bratrů Scottových z toho byl sestříhán celovečerní film.
Místy jde o rychlé prostřihy krátkých záběrů z různých konců světa, které se filmaři snaží dát do souvislostí nebo kontrastů. Například nějaký velký požár prostříhávaný s vnitřkem limuzíny plné polonahých děvčat a opičkami někde na ulici v Indii. Nebo sestřih dvaceti různých lidí, kteří ráno vstávají a myjí se. To vše doprovázeno hudbou.
Místy jde o zachycení ucelených delších fragmentů něčího života. Mladá žena videochatuje se svým manželem, který je vojensky nasazen někde daleko. Japonec se synem v malém bytečku ráno zapalují voňavou tyčinku u fotografie mrtvé matky. Chlapík dokumentuje jak se chystá vyznat slečně lásku...
Tyto dva přístupy se různě mísí a střídají, střihači jsou zruční, ale zásadní problém vidím v tom, že z těch tisíců hodin materiálu nebylo vybráno nic extra zajímavého.
Většina natáčejících byli amatéři, takže je citelný nedostatek záběrů, které by byly filmařsky / esteticky zajímavé. Některé mini-příběhy mají jistý emocionální náboj, ale jiné bych velmi rád přeskočil po pěti sekundách (bez ohledu na to, že u některých po minutě přisla pointa). Mnohem více zábavy bych si užil náhodným prohlížením videí na YouTube (která přeskakovat můžu).
Nejzajímavější je kolekce záběrů z Love Parade v Duisburgu, kde bylo shodou okolností onoho dne ušlapáno v tlačenici větší množství lidí. Celovečerní dokument o této tragédii by byl pravděpodobně zajímavější než celý Život v jednom dni.
Místy jde o rychlé prostřihy krátkých záběrů z různých konců světa, které se filmaři snaží dát do souvislostí nebo kontrastů. Například nějaký velký požár prostříhávaný s vnitřkem limuzíny plné polonahých děvčat a opičkami někde na ulici v Indii. Nebo sestřih dvaceti různých lidí, kteří ráno vstávají a myjí se. To vše doprovázeno hudbou.
Místy jde o zachycení ucelených delších fragmentů něčího života. Mladá žena videochatuje se svým manželem, který je vojensky nasazen někde daleko. Japonec se synem v malém bytečku ráno zapalují voňavou tyčinku u fotografie mrtvé matky. Chlapík dokumentuje jak se chystá vyznat slečně lásku...
Tyto dva přístupy se různě mísí a střídají, střihači jsou zruční, ale zásadní problém vidím v tom, že z těch tisíců hodin materiálu nebylo vybráno nic extra zajímavého.
Většina natáčejících byli amatéři, takže je citelný nedostatek záběrů, které by byly filmařsky / esteticky zajímavé. Některé mini-příběhy mají jistý emocionální náboj, ale jiné bych velmi rád přeskočil po pěti sekundách (bez ohledu na to, že u některých po minutě přisla pointa). Mnohem více zábavy bych si užil náhodným prohlížením videí na YouTube (která přeskakovat můžu).
Nejzajímavější je kolekce záběrů z Love Parade v Duisburgu, kde bylo shodou okolností onoho dne ušlapáno v tlačenici větší množství lidí. Celovečerní dokument o této tragédii by byl pravděpodobně zajímavější než celý Život v jednom dni.
24.7.11
Recenze: Jana Eyrová [Jane Eyre] - 80%
Nová filmová adaptace klasického literárního díla, tentokrát v režii mladého Cary Fukunagy (Sin Nombre).
O ději raději nebudu říkat víc, než je naznačeno v traileru. Knihu jsem četl kdysi hrozně, hrozně dávno a kdybych si pamatoval její zápletku, film bych si pravděpodobně užil méně. (Takhle jsem si ho užil, neboť jsem si víceméně nepamatoval co se bude dál a nechával jsem se překvapit.)
Fukunaga používá současné filmové postupy (většina děje je vyprávěna pomocí flashbacků, ne chronologicky), ale neexhibuje se. Dva hlavní herci jsou naprosto adekvátní. Nic víc, nic méně. Zajímavější jsou některé vedlejší postavy, ale u mnohých z nich jsem měl neodbytný pocit, že jejich role v knize byla mnohem, mnohem zásadnější než ve filmu, kde se z nich stane jen jakási rekvizita, nutná k postrčení filmu dále. Tento pocit byl ale pravděpodobně nevyhnutelný, pokud hodláte tlustou bichli nacpat do necelých dvou hodin...
Jako adaptace klasického literárního díla je to velmi kvalitní počin. Otázka je, jestli je dobrý nápad takovou adaptaci natáčet jako jeden film o standardní stopáži, když se do ní celý košatý děj nemůže vlézt a musí se hledat kompromisy a škrtat v něm...
O ději raději nebudu říkat víc, než je naznačeno v traileru. Knihu jsem četl kdysi hrozně, hrozně dávno a kdybych si pamatoval její zápletku, film bych si pravděpodobně užil méně. (Takhle jsem si ho užil, neboť jsem si víceméně nepamatoval co se bude dál a nechával jsem se překvapit.)
Fukunaga používá současné filmové postupy (většina děje je vyprávěna pomocí flashbacků, ne chronologicky), ale neexhibuje se. Dva hlavní herci jsou naprosto adekvátní. Nic víc, nic méně. Zajímavější jsou některé vedlejší postavy, ale u mnohých z nich jsem měl neodbytný pocit, že jejich role v knize byla mnohem, mnohem zásadnější než ve filmu, kde se z nich stane jen jakási rekvizita, nutná k postrčení filmu dále. Tento pocit byl ale pravděpodobně nevyhnutelný, pokud hodláte tlustou bichli nacpat do necelých dvou hodin...
Jako adaptace klasického literárního díla je to velmi kvalitní počin. Otázka je, jestli je dobrý nápad takovou adaptaci natáčet jako jeden film o standardní stopáži, když se do ní celý košatý děj nemůže vlézt a musí se hledat kompromisy a škrtat v něm...
22.7.11
Recenze: Auta 2 [Cars 2] - 70%
Blesk a Burák se zapletou do mezinárodního špionážního spiknutí, odehrávajícího se v zákulisí závodů v Tokiu, Francii, Itálii a Londýně. Špioni a zločinci se totiž mylně domnívají, že Burák je tajný agent...
Konečně nějaká pixarovská recenze, která nemusí být úplně superlativní a nudná... Auta 2 jsou totiž suverénně nejhorší celovečerní film Pixaru!
Neexistuje skoro žádná návaznost na první film - Kardanová lhota a její obyvatelé se v něm téměř nevyskytují. Zpočátku to vypadá, že se film ponese v duchu pocty starým bondovkám, ale není tomu tak. Neexistuje v něm téměr žádná motivace, abychom s postavami nějak soucítili. Blesk je vlastně vedlejší postava a hlavním hrdinou je Burák, jehož kreténismus je místy dost nesympatický. Kdykoliv se začne mluvit o přátelství, zradě, zodpovědnosti a podobně, dopadá to na zcela neúrodnou půdu. Auta 2 jsou spíš jako několik maniakálních epizod "Cars Toons" slepených do jednoho filmu. Všechny ty závody a honičky jsou fajn, ale po čase poněkud ubíjející - trochu jako když to Michael Bay přežene a rozhodne se točit bláznivou akční komedii.
Přesto je zábavné se na ně dívat, protože si výtvarníci dali s filmem obrovskou práci a nabušili do něj TUNY drobných skrytých vtípků, které jsou někdy hrozně vtipné, někdy méně, ale je zábavné je hledat - za všechny upozorním například na papeže (což je auto jedoucí v papamobilu!) nebo na sochy na italské katedrále (stará auta s křidélky). Opakovaně jsem si při projekci říkal, že bych chtěl mít možnost interaktivně prozkoumávat ty scény do nejmenších detailů.
Bohužel pro mě, spousta vtipů zřejmě vyžaduje, abyste se vyznali v autech - pak zřejmě oceníte, jak je vtipné, že britská královna je auto modelu X, její vnuk je auto modelu Y a řadoví zločinečtí poskoci jsou Trabanty nebo co to je...
P.S: Dabing je nejlepší jaký může být, ale originál to pořád není a Michaela Cainea ani Owena Wilsona v něm neuslyšíte. Navíc je ve filmu tentokrát opravdu velké množství nepřeložitelných narážek, například když hostina na sjezdu starých omlácených aut pozůstává výhradně z citronů, haha...
Konečně nějaká pixarovská recenze, která nemusí být úplně superlativní a nudná... Auta 2 jsou totiž suverénně nejhorší celovečerní film Pixaru!
Neexistuje skoro žádná návaznost na první film - Kardanová lhota a její obyvatelé se v něm téměř nevyskytují. Zpočátku to vypadá, že se film ponese v duchu pocty starým bondovkám, ale není tomu tak. Neexistuje v něm téměr žádná motivace, abychom s postavami nějak soucítili. Blesk je vlastně vedlejší postava a hlavním hrdinou je Burák, jehož kreténismus je místy dost nesympatický. Kdykoliv se začne mluvit o přátelství, zradě, zodpovědnosti a podobně, dopadá to na zcela neúrodnou půdu. Auta 2 jsou spíš jako několik maniakálních epizod "Cars Toons" slepených do jednoho filmu. Všechny ty závody a honičky jsou fajn, ale po čase poněkud ubíjející - trochu jako když to Michael Bay přežene a rozhodne se točit bláznivou akční komedii.
Přesto je zábavné se na ně dívat, protože si výtvarníci dali s filmem obrovskou práci a nabušili do něj TUNY drobných skrytých vtípků, které jsou někdy hrozně vtipné, někdy méně, ale je zábavné je hledat - za všechny upozorním například na papeže (což je auto jedoucí v papamobilu!) nebo na sochy na italské katedrále (stará auta s křidélky). Opakovaně jsem si při projekci říkal, že bych chtěl mít možnost interaktivně prozkoumávat ty scény do nejmenších detailů.
Bohužel pro mě, spousta vtipů zřejmě vyžaduje, abyste se vyznali v autech - pak zřejmě oceníte, jak je vtipné, že britská královna je auto modelu X, její vnuk je auto modelu Y a řadoví zločinečtí poskoci jsou Trabanty nebo co to je...
P.S: Dabing je nejlepší jaký může být, ale originál to pořád není a Michaela Cainea ani Owena Wilsona v něm neuslyšíte. Navíc je ve filmu tentokrát opravdu velké množství nepřeložitelných narážek, například když hostina na sjezdu starých omlácených aut pozůstává výhradně z citronů, haha...
21.7.11
Recenze: Strom života [Tree of Life] - 60%
Viděl jsem tři filmy Terrence Malicka: Nebeské dny, Tenkou červenou linii a Nový svět. Především druhý a třetí z nich považuji za filosofické meditace, vydávající se (neúspěšně) v propagačních materiálech (plakáty, trailery) za filmy s dějem a postavami, zřejmě aby na ně šli do kina i lidé, kteří chtějí v kině vidět válečné scény nebo polonahou mladou indiánku.
Jsem docela rád, že v případě Stromu života se Malick nesnaží záměr nijak kamuflovat a už z traileru je jasné, o co půjde. Přesněji řečeno, o co nepůjde, a že byste na tento film neměli chodit jen proto, že máte rádi Pitta nebo Penna.
Film má cosi jako premisu, spočívající v tom, že Brad Pitt s manželkou má několik synů a z jednoho z nich vyroste Sean Penn, který přemítá o smyslu života (téměř výhradně pomocí niterných monologů a citátů z Bible). Píšu "premisa", protože se to rozhodně nedá označit slovem děj. Skáčeme o roky, desetiletí a miliony let tam a zpět (ano, až k dinosaurům a ještě dál) a není ani úplně jasné kolik vlastně Pitt těch dětí celkem měl a kolik jich jak zemřelo.
Vidíme pouze útržky života Pittovy rodiny (velmi nechronologické), promíchané s útržky dějin Země, celého vesmíru a věcí mimo měřitelný vesmír. Jednoznačně jsem identifikoval přítomnost témat "Existence Boha není v rozporu s evolucí" (což je asi pro Američany velmi kontroverzní tvrzení) a "Nestihl jsem otci před smrtí říci všechno co jsem chtěl", plus několika dalších, méně výrazných.
Strom života je naprosto bez debaty "artfilmem", na který "normální diváci" (tzn. ti, kteří normálně jdou na film proto, že v něm je Brad Pitt) nechodí a pokud náhodou ano, smějí se mu a odcházejí před koncem (což se u Stromu života děje, mám to potvrzeno).
Zajímavé je, že zatímco značná část art režisérů by totéž téma zpracovala jako rozhovor tří nahých bisexuálů v místnosti bez oken a dveří, Terrence Malick používá postupy, které jsou obvyklé u hollywoodských megablockbusterů - například velmi drahé triky, profesionální filmové svícení, složité efektní kamerové fígle, mohutnou symfonickou hudbu (klasiku i původní soundtrack Alexandra Desplata), téměř videoklipový střih... Prostě věci, které u Von Triera nebo Tarkovského nevídáme.
Fanoušci Tarkovského nebo Von Triera možná budou tímto filmem opovrhovat, protože se "zpronevěřil" formální stránce, na kterou jsou oni zvyklí. Ale mně právě ta jeho hollywoodská slupka umožnila přežít těch více než 120 minut filosofování mnohem lépe, než jsem čekal.
Jsem docela rád, že v případě Stromu života se Malick nesnaží záměr nijak kamuflovat a už z traileru je jasné, o co půjde. Přesněji řečeno, o co nepůjde, a že byste na tento film neměli chodit jen proto, že máte rádi Pitta nebo Penna.
Film má cosi jako premisu, spočívající v tom, že Brad Pitt s manželkou má několik synů a z jednoho z nich vyroste Sean Penn, který přemítá o smyslu života (téměř výhradně pomocí niterných monologů a citátů z Bible). Píšu "premisa", protože se to rozhodně nedá označit slovem děj. Skáčeme o roky, desetiletí a miliony let tam a zpět (ano, až k dinosaurům a ještě dál) a není ani úplně jasné kolik vlastně Pitt těch dětí celkem měl a kolik jich jak zemřelo.
Vidíme pouze útržky života Pittovy rodiny (velmi nechronologické), promíchané s útržky dějin Země, celého vesmíru a věcí mimo měřitelný vesmír. Jednoznačně jsem identifikoval přítomnost témat "Existence Boha není v rozporu s evolucí" (což je asi pro Američany velmi kontroverzní tvrzení) a "Nestihl jsem otci před smrtí říci všechno co jsem chtěl", plus několika dalších, méně výrazných.
Strom života je naprosto bez debaty "artfilmem", na který "normální diváci" (tzn. ti, kteří normálně jdou na film proto, že v něm je Brad Pitt) nechodí a pokud náhodou ano, smějí se mu a odcházejí před koncem (což se u Stromu života děje, mám to potvrzeno).
Zajímavé je, že zatímco značná část art režisérů by totéž téma zpracovala jako rozhovor tří nahých bisexuálů v místnosti bez oken a dveří, Terrence Malick používá postupy, které jsou obvyklé u hollywoodských megablockbusterů - například velmi drahé triky, profesionální filmové svícení, složité efektní kamerové fígle, mohutnou symfonickou hudbu (klasiku i původní soundtrack Alexandra Desplata), téměř videoklipový střih... Prostě věci, které u Von Triera nebo Tarkovského nevídáme.
Fanoušci Tarkovského nebo Von Triera možná budou tímto filmem opovrhovat, protože se "zpronevěřil" formální stránce, na kterou jsou oni zvyklí. Ale mně právě ta jeho hollywoodská slupka umožnila přežít těch více než 120 minut filosofování mnohem lépe, než jsem čekal.
14.7.11
Orange Mocha Ben Cristovao!
Najděte tři rozdíly mezi těmito dvěma komediálními scénkami (kromě toho, že ta první má lepší hudbu)!
10.7.11
Recenze: Jmenuji se Oliver Tate [Submarine] - 70%
Patnáctiletý Oliver žije ve Swansea ve Walesu, někdy v 80. letech. Má problémy s rodiči a s novou holkou. Všichni jsou totiž divní. Přesněji řečeno, jinak divní, než on
Režijní debut Richarda Ayoadeho (Moss v "IT Crowdu") se vyznačuje tím, že nemá téměř nic společného s britskými sitcomy. Naopak se zdá být hrozně, hrozně, hrozně moc inspirovaný filmy Wese Andersona, nejvíce pak jeho starším dílem Rushmore (kdo vymyslel jeho český název Jak jsem balil učitelku, je vůl). Ti hlavní hrdinové a ztvárnění světa kolem mají opravdu hodně společného.
Pokud jste Rushmore neviděli, následuje podrobnější vysvětlení, co tím vlastně myslím: Oliver je inteligentní, ale není dobrý student. Nedaří se mu ani v jiných oblastech života, protože je prostě příliš divný a vede divné niterné monology (které slyšíme). Následkem toho se nema moc s kým kamarádit, natož s kým chodit. Pak ho sbalí pyromanská úchylná spolužačka a současně začne manželská krize jeho velmi divných rodičů...
Film má skvělé momenty, ale (podobně jako slabší filmy Wese Andersona) je poněkud roztříštěný. Snaží se divoce ubíhat vpřed a používá k tomu nejeden audiovizuální trik, ale tím pouze maskuje nedotažený scénář. Je možné, že kniha, o jejíž adaptaci jde, dávala větší smysl. Ale ve filmu je spousta náznaků, které vypadají slibně, aniž by byly jakkoliv vytěženy.
Pokud bych měl popsat kompletní děj filmu, bylo by to vlastně neuvěřitelně triviální. Zábavnost a zajímavost spočívá v tom, JAK se to děje. Většinou se to děje zábavně a zajímavě, ale mohlo to být ještě o dost lepší, konzistentnější a méně útržkovité.
Každopádně, jako režijní debut je to velmi slušné a Ayoadeho možná čeká slavná budoucnost.
Režijní debut Richarda Ayoadeho (Moss v "IT Crowdu") se vyznačuje tím, že nemá téměř nic společného s britskými sitcomy. Naopak se zdá být hrozně, hrozně, hrozně moc inspirovaný filmy Wese Andersona, nejvíce pak jeho starším dílem Rushmore (kdo vymyslel jeho český název Jak jsem balil učitelku, je vůl). Ti hlavní hrdinové a ztvárnění světa kolem mají opravdu hodně společného.
Pokud jste Rushmore neviděli, následuje podrobnější vysvětlení, co tím vlastně myslím: Oliver je inteligentní, ale není dobrý student. Nedaří se mu ani v jiných oblastech života, protože je prostě příliš divný a vede divné niterné monology (které slyšíme). Následkem toho se nema moc s kým kamarádit, natož s kým chodit. Pak ho sbalí pyromanská úchylná spolužačka a současně začne manželská krize jeho velmi divných rodičů...
Film má skvělé momenty, ale (podobně jako slabší filmy Wese Andersona) je poněkud roztříštěný. Snaží se divoce ubíhat vpřed a používá k tomu nejeden audiovizuální trik, ale tím pouze maskuje nedotažený scénář. Je možné, že kniha, o jejíž adaptaci jde, dávala větší smysl. Ale ve filmu je spousta náznaků, které vypadají slibně, aniž by byly jakkoliv vytěženy.
Pokud bych měl popsat kompletní děj filmu, bylo by to vlastně neuvěřitelně triviální. Zábavnost a zajímavost spočívá v tom, JAK se to děje. Většinou se to děje zábavně a zajímavě, ale mohlo to být ještě o dost lepší, konzistentnější a méně útržkovité.
Každopádně, jako režijní debut je to velmi slušné a Ayoadeho možná čeká slavná budoucnost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)