Před pár týdny jsem přešel na novou šablonu systému Blogger.com a to je pravděpodobně příčinou toho, že někteří z vás mají od té doby problémy s feedy a přestávaly jim přicházet nové články z FFFILMu - došlo totiž zřejmě ke změně jejich adresy. Pokud nahlédnu do současného feedu, tento se zdá být v pořádku a obsahuje všechno, co obsahovat má.
Tudíž vám doporučuji starý feed odstranit a znovu si přidat "fffilm.fuxoft.cz" a omlouvám se za případné komplikace.
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
30.9.07
25.9.07
Invaze [The Invasion] - 40%
Z vesmíru se na Zemi dostanou mimozemské mikroorganismy, které nakazí lidi. Nakažení se promění (psychicky - vzhled mají pořád stejný), začnou být klidní, bezkonfliktní, a snaží se za každou cenu nakazit (především zvracením) "normální" lidi. Jde už o třetí filmovou verzi knižní předlohy. Oproti slavné verzi s Donaldem Sutherlandem jsou vypuštěny rostliny a kokony a přidána Nicole Kidmanová a Daniel Craig.
Invazi původně natočil německý artrežisér jako komorní drama. Producentovi se to nelíbilo a najal režiséra filmu V jako Vendeta, aby film učinil "akčnějším". To znamená, že o mnoho měsíců později byly jiným režisérem dotočeny akční scény a jiným střihačem vloženy do existujícího filmu (a spousta "neakčních" scén byla vystřižena).
Obával jsem se tudíž nejhoršího, ale výsledek zdaleka není tak špatný, jak jsem se obával (respektive těšil). Pokud pomineme několik málo míst, kde se cosi stane podezřele rychlým tempem, aby mohl být děj postrčen dopředu, většina filmu opravdu je depresivní a strašidelná, tak jak měla být. Tahle nová Invaze se nedá srovnávat s verzí s Donaldem Sutherlandem, ale ve srovnání s tím, čím nás dnes Hollywood krmí, je poměrně působivá a inteligentní.
Průšvih nastane v posledních 20 minutách filmu, kdy uvidíme jednak úplně zbytečnou, nesmyslnou a rušivou automobilovou honičku, a pak závěr, který se svou uspěchaností a debilitou jistě zapíše do nějakých análů a totálně zničí všechny příjemné pocity, které jste do té doby z filmu mohli mít.
Invazi původně natočil německý artrežisér jako komorní drama. Producentovi se to nelíbilo a najal režiséra filmu V jako Vendeta, aby film učinil "akčnějším". To znamená, že o mnoho měsíců později byly jiným režisérem dotočeny akční scény a jiným střihačem vloženy do existujícího filmu (a spousta "neakčních" scén byla vystřižena).
Obával jsem se tudíž nejhoršího, ale výsledek zdaleka není tak špatný, jak jsem se obával (respektive těšil). Pokud pomineme několik málo míst, kde se cosi stane podezřele rychlým tempem, aby mohl být děj postrčen dopředu, většina filmu opravdu je depresivní a strašidelná, tak jak měla být. Tahle nová Invaze se nedá srovnávat s verzí s Donaldem Sutherlandem, ale ve srovnání s tím, čím nás dnes Hollywood krmí, je poměrně působivá a inteligentní.
Průšvih nastane v posledních 20 minutách filmu, kdy uvidíme jednak úplně zbytečnou, nesmyslnou a rušivou automobilovou honičku, a pak závěr, který se svou uspěchaností a debilitou jistě zapíše do nějakých análů a totálně zničí všechny příjemné pocity, které jste do té doby z filmu mohli mít.
11. Hodina [11th Hour] - 60%
Jde o dokument, produkovaný Leonardem DiCapriem, který se snaží diváka přesvědčit, že by měl něco podniknout proti kritickému stavu, ve kterém se nachází životní prostředí naší planety. Není to "dokument" v obvyklém slova smyslu, protože nic nedokumentuje - jde o sérii citátů různých více či méně slavných osobností, kteří (speciálně pro tento film) namluvili svá poselství pro diváka. Bohužel, někteří z nich až poněkud sklouzávají k fanatismu (a citují Deepaka Chopru).
Byl bych rád, kdyby tento film na diváky patřičně zapůsobil, ale silně o tom pochybuji. Je profesionálně natočen, vše je podbarveno působivou hudbou a dokresleno působivými dokumentárními záběry a grafy. Ve srovnání s podobnou Nepříjemnou pravdou je ale Jedenáctá hodina méně založená na faktech a vědě a více se snaží apelovat na divákovy city.
Na jedné straně film naznačuje, jak neuvěřitelně složitě jsou spolu provázány environmentální a ekonomické aspekty našeho světa, a na straně druhé se snaží profesionálními reklamními prostředky v divákovi vzbudit dojem, že když přestane jíst u McDonalds, nebude se zabíjet tolik tuleňů. Stejnými profesionálními prostředky, které používají McDonalds nebo General Motors. A ti na svoje kampaně mají milionkrát více peněz...
Byl bych rád, kdyby tento film na diváky patřičně zapůsobil, ale silně o tom pochybuji. Je profesionálně natočen, vše je podbarveno působivou hudbou a dokresleno působivými dokumentárními záběry a grafy. Ve srovnání s podobnou Nepříjemnou pravdou je ale Jedenáctá hodina méně založená na faktech a vědě a více se snaží apelovat na divákovy city.
Na jedné straně film naznačuje, jak neuvěřitelně složitě jsou spolu provázány environmentální a ekonomické aspekty našeho světa, a na straně druhé se snaží profesionálními reklamními prostředky v divákovi vzbudit dojem, že když přestane jíst u McDonalds, nebude se zabíjet tolik tuleňů. Stejnými profesionálními prostředky, které používají McDonalds nebo General Motors. A ti na svoje kampaně mají milionkrát více peněz...
20.9.07
Resident Evil: Zánik [Resident Evil: Extinction] - 60%
Mozky, mozky, chtějí naše mozky!
Zombie virus vyhladil většinu civilizace a proměnil většinu Země v poušť, kterou teď putují malé ozbrojené konvoje přeživších. A Alice, která si pořád chce něco vyříkat se společností Umbrella.
Třetí Resident Evil režíroval Russell Mulcahy, který před dvaceti lety prakticky vynalezl videoklipovou filmařinu v prvním Highlanderovi a posledních deset let o sobě nedával příliš vědět. Ani ve svých 54 letech příliš neztrácí formu a dokáže scény režírovat tak, aby byly akční, vizuálně zajímavé, plné energie, a přitom přehledné. Mnozí jeho mladší kolegové by se od něj mohli učit - například Paul W.S. Anderson. Bohužel, veškerý jeho talent nic nezmůže proti nijak slavnému rozpočtu a proti nezajímavému scénáři (shodou okolností od Paula W.S. Andersona), který by se dal shrnout větou “bojujeme se zombíky nejdříve v poušti a pak v troskách Las Vegas” a mnoho zajímavých myšlenek je v něm pouze nakousnuto a záhy zapomenuto, případně odloženo do čtvrtého dílu. (Třetí díl sice měl být poslední, ale závěrečná scéna tentokrát slibuje něco opravdu zajímavého.)
Třetí Resident Evil se nevyrovná Šílenému Maxovi, ale hrstka originálních drobností (zombie vrány!) nakonec může za to, že jde pravděpodobně o nejlepším film celé trilogie! Ale jen o kousíček.
Ci 60% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
18.9.07
Gympl - 40%
Petr (Tomáš Vorel ml.) a Michal (Jiří Mádl) studují gymnázium, ale stejně jako většinu ostatních spolužáků je to tam sere, učení je nezajímá, a chtějí si pouze užívat, což znamená především pařby a sprejování. Dospělí (učitelský sbor a rodiče) pro to samozřejmě nemají pochopení, ale studentům je to u prdele a užívají si. Jak opakovaně tvrdí, nechtějí svou "vzpourou proti systému" nic dokázat, jenom je to prostě baví.
Režisér a scenárista Tomáš Vorel mladým hrdinům tohohle filmu evidentně fandí a ukazuje nám, jak je hrozně bezva (a naprosto normální) v sedmnácti letech chlastat, kouřit, jezdit na nárazníku tramvaje, mezi vagony metra a opilý souložit na továrním komíně. Což mě - přestože jsem pro každou špatnost - docela zaskočilo. Jediný, komu to všechno ve filmu chvílemi přijde trochu divné, je hrdinova přítelkyně Pavla, ale Martina Procházková, přestože má zajímavé charisma, ji bohužel hraje dost nevalně (obzvlášť její dialogy tahají za uši) a i kdyby ji hrála lépe, ostatní spolužáci ji ignorují nebo jí pohrdají.
Z čistě technického pohledu patří Gympl mezi českými filmy k lepšímu průměru, tj. například střih a kamera mají občas slušné grády a hudba (Wich) pasuje k tomu, co se na plátně děje. Někteří profesoři (plejáda slavných českých komiků) jsou docela vtipní, takovým tím novácko-estrádním způsobem, ale nikdo z nich není více než karikatura (možná s výjimkou Matonohy, viz dále). Dokonce jsem se v některých momentech přistihl, že se mi líbí herecký výkon Jiřího Mádla (!) a uchechtl jsem se pár irelevantním vtípkům (running gag s neustále zhuleným studentem), ale nikdy to nemělo dlouhého trvání, protože jsem si stále musel uvědomovat, že se nedívám na české "Prci prci prcičky" nebo "Porky's", ale na film, který se snaží být nějakou serióznější sondou do života teenagerů.
Zkrátka, od prvních minut filmu jsem měl obrovskou touhu všechny ty studentíky seřezat, pro začátek jim zarazit kapesné (které musela většina z nich mít značné) a pak by se vidělo.
Někdo může tvrdit, že už jsem starý, přecitlivělý, a že Gympl je nezávadná blbost pro mladé, jako byl třeba Discopříbeh. Ale dá se tohle srovnávat s Discopříběhem?
Discopříběh měl premiéru v roce 1987, kdy mi bylo 19 let. Chodil jsem tehdy do kina na úplně všechny filmy (včetně azrebájdžánských dramat z ropných plošin), takže jsem pochopitelně zašel i na Discopříběh. Já i většina mých vrstevníků jsme se u něj bavili, ale pokud si pamatuji, všichni jsme měli jeho hlavní představitele (naše tehdejší vrstevníky) za "takové roztomilé blbečky, kteří z toho časem vyrostou a budou si s okolním světem rozumět, a pokud ne, dostanou možná ředitelskou důtku a pak je už rodiče srovnají".
Hrdinové Gymplu jsou naprosto zásadním způsobem odlišní. Jsou to zlí hajzlíci, kteří mají legraci z toho, že dostanou starého učitele do nemocnice, tráví většinu nocí chlastáním, hulením a vandalismem, ředitelské důtky je naprosto nevzrušují a před rodiči je zatajují (a nemají z toho žádné morální dilema nebo strach, prostě je ignorují). Nemají od koho "dostat za vyučenou", protože pro ně nejsou autoritou učitelé, policisté, ani jejich rodiče. Pohrdají všemi. A když už dojde k nejhoršímu a mají opravdu průser, tak nechají rodiče, aby ho vyžehlili, přičemž si mezi sebou notují, jací jsou ti rodiče čuráci (což je přesný citát)...
Možná si říkáte, že to je přece blbost, že rodiče pro mladého člověka, neschopného samostatné obživy, přece automaticky musejí být nějakou autoritou. V reálu možná ano, ale ne v Gymplu. Někteří z rodičů zde sice občas na děti řvou, ale žádný z nich neudělá nic, co by na jeho ratolest mělo jakýkoliv výchovný účinek. Matce hlavního hrdiny není nic divného na tom, že její syn chodí domů po půlnoci opilý, matce jeho přítelkyně je jedno, že její dcera odejde z domu a delší dobu (dny? týdny?) žije jinde - konkrétně u svého třídního! Nezapomeňte, že se stále bavíme o sedmnáctiletých dětech!
Jistě, takoví grázlíci a takoví rodiče existují, ale nevěřím, že jich je nějaké výrazné procento, protože život všech z nich musí logicky záhy skončit smrtí předávkováním / uchlastáním / přejetím / spadnutím z továrního komína, v lepším případě umístěním do pasťáku.
Paradoxní je, že někteří z učitelů občas pronesou poměrně logickou hlášku, která by mohla vést k řešení některých naznačených problémů, ale Vorel tyto logické argumenty prezentuje jako absurdní humor, kterému se divák má smát, protože se při nich učitelé šklebí, řvou a koulejí očima. Prostě, hrdinové jsou v tomto filmu pouze ti, kteří usilovně pracují na destrukci sebe i svého okolí, a baví je to. Ne náhodou je jedinou kladnou postavou z řad učitelů ten nejmladší z nich (35letý třídní Matonoha), který se svými studenty chlastá, hulí, chodí s nimi v noci sprejovat (!), nechává je u sebe doma pořádat večírky, při kterých se hází namazané chleby na strop, nechá se svádět svou studentkou, odpustí jí 80 neomluvených hodin (ředitelka je "zlá", protože ho za to vyhodí ze školy!) a na závěr tutéž studentku osahává nahou ve třídě (a zřejmě se tam s ní i vyspí, ale není to vidět)!!! Abych rovnou předešel argumentům těch z vás, kteří vědí více o mém soukromém životě: Rozhodně netvrdím, že je něco apriori závadného na tom, když si dospělý človek začne se studentkou gymnázia, ale kdybych byl její učitel, zatraceně bych si to rozmyslel.
Nikdy jsem nebyl zastáncem jakékoliv cenzury. Ale stejně jako si myslím, že by neplnoleté dítě bez dozoru nemělo koukat na porno a hrát Grand Theft Auto (s rodičem, který mu to vysvětlí, klidně ano!), myslím si také, že by průměrný gymnazista neměl vidět Gympl - pokud ten gymnazista není dostatečně chápavý na to, aby mu došlo, že to pan režisér natočil jenom pro prachy, sponzorovala mu to Pražská energetika a Dopravní podniky a tomu, kdo by mu postříkal auto, by určitě dal přes držku.
Je mi jasné, že poslední větu předchozího odstavce leckteří mladší z vás budou brát jako doporučení, protože zakázané ovoce je přece tak lákavé. Ale a jestli český teenagerský film dospěl od Starců na chmelu, Básníků a Sněženek a machrů do tohohle stádia, je mi z toho upřímně smutno.
Režisér a scenárista Tomáš Vorel mladým hrdinům tohohle filmu evidentně fandí a ukazuje nám, jak je hrozně bezva (a naprosto normální) v sedmnácti letech chlastat, kouřit, jezdit na nárazníku tramvaje, mezi vagony metra a opilý souložit na továrním komíně. Což mě - přestože jsem pro každou špatnost - docela zaskočilo. Jediný, komu to všechno ve filmu chvílemi přijde trochu divné, je hrdinova přítelkyně Pavla, ale Martina Procházková, přestože má zajímavé charisma, ji bohužel hraje dost nevalně (obzvlášť její dialogy tahají za uši) a i kdyby ji hrála lépe, ostatní spolužáci ji ignorují nebo jí pohrdají.
Z čistě technického pohledu patří Gympl mezi českými filmy k lepšímu průměru, tj. například střih a kamera mají občas slušné grády a hudba (Wich) pasuje k tomu, co se na plátně děje. Někteří profesoři (plejáda slavných českých komiků) jsou docela vtipní, takovým tím novácko-estrádním způsobem, ale nikdo z nich není více než karikatura (možná s výjimkou Matonohy, viz dále). Dokonce jsem se v některých momentech přistihl, že se mi líbí herecký výkon Jiřího Mádla (!) a uchechtl jsem se pár irelevantním vtípkům (running gag s neustále zhuleným studentem), ale nikdy to nemělo dlouhého trvání, protože jsem si stále musel uvědomovat, že se nedívám na české "Prci prci prcičky" nebo "Porky's", ale na film, který se snaží být nějakou serióznější sondou do života teenagerů.
Zkrátka, od prvních minut filmu jsem měl obrovskou touhu všechny ty studentíky seřezat, pro začátek jim zarazit kapesné (které musela většina z nich mít značné) a pak by se vidělo.
Někdo může tvrdit, že už jsem starý, přecitlivělý, a že Gympl je nezávadná blbost pro mladé, jako byl třeba Discopříbeh. Ale dá se tohle srovnávat s Discopříběhem?
Discopříběh měl premiéru v roce 1987, kdy mi bylo 19 let. Chodil jsem tehdy do kina na úplně všechny filmy (včetně azrebájdžánských dramat z ropných plošin), takže jsem pochopitelně zašel i na Discopříběh. Já i většina mých vrstevníků jsme se u něj bavili, ale pokud si pamatuji, všichni jsme měli jeho hlavní představitele (naše tehdejší vrstevníky) za "takové roztomilé blbečky, kteří z toho časem vyrostou a budou si s okolním světem rozumět, a pokud ne, dostanou možná ředitelskou důtku a pak je už rodiče srovnají".
Hrdinové Gymplu jsou naprosto zásadním způsobem odlišní. Jsou to zlí hajzlíci, kteří mají legraci z toho, že dostanou starého učitele do nemocnice, tráví většinu nocí chlastáním, hulením a vandalismem, ředitelské důtky je naprosto nevzrušují a před rodiči je zatajují (a nemají z toho žádné morální dilema nebo strach, prostě je ignorují). Nemají od koho "dostat za vyučenou", protože pro ně nejsou autoritou učitelé, policisté, ani jejich rodiče. Pohrdají všemi. A když už dojde k nejhoršímu a mají opravdu průser, tak nechají rodiče, aby ho vyžehlili, přičemž si mezi sebou notují, jací jsou ti rodiče čuráci (což je přesný citát)...
Možná si říkáte, že to je přece blbost, že rodiče pro mladého člověka, neschopného samostatné obživy, přece automaticky musejí být nějakou autoritou. V reálu možná ano, ale ne v Gymplu. Někteří z rodičů zde sice občas na děti řvou, ale žádný z nich neudělá nic, co by na jeho ratolest mělo jakýkoliv výchovný účinek. Matce hlavního hrdiny není nic divného na tom, že její syn chodí domů po půlnoci opilý, matce jeho přítelkyně je jedno, že její dcera odejde z domu a delší dobu (dny? týdny?) žije jinde - konkrétně u svého třídního! Nezapomeňte, že se stále bavíme o sedmnáctiletých dětech!
Jistě, takoví grázlíci a takoví rodiče existují, ale nevěřím, že jich je nějaké výrazné procento, protože život všech z nich musí logicky záhy skončit smrtí předávkováním / uchlastáním / přejetím / spadnutím z továrního komína, v lepším případě umístěním do pasťáku.
Paradoxní je, že někteří z učitelů občas pronesou poměrně logickou hlášku, která by mohla vést k řešení některých naznačených problémů, ale Vorel tyto logické argumenty prezentuje jako absurdní humor, kterému se divák má smát, protože se při nich učitelé šklebí, řvou a koulejí očima. Prostě, hrdinové jsou v tomto filmu pouze ti, kteří usilovně pracují na destrukci sebe i svého okolí, a baví je to. Ne náhodou je jedinou kladnou postavou z řad učitelů ten nejmladší z nich (35letý třídní Matonoha), který se svými studenty chlastá, hulí, chodí s nimi v noci sprejovat (!), nechává je u sebe doma pořádat večírky, při kterých se hází namazané chleby na strop, nechá se svádět svou studentkou, odpustí jí 80 neomluvených hodin (ředitelka je "zlá", protože ho za to vyhodí ze školy!) a na závěr tutéž studentku osahává nahou ve třídě (a zřejmě se tam s ní i vyspí, ale není to vidět)!!! Abych rovnou předešel argumentům těch z vás, kteří vědí více o mém soukromém životě: Rozhodně netvrdím, že je něco apriori závadného na tom, když si dospělý človek začne se studentkou gymnázia, ale kdybych byl její učitel, zatraceně bych si to rozmyslel.
Nikdy jsem nebyl zastáncem jakékoliv cenzury. Ale stejně jako si myslím, že by neplnoleté dítě bez dozoru nemělo koukat na porno a hrát Grand Theft Auto (s rodičem, který mu to vysvětlí, klidně ano!), myslím si také, že by průměrný gymnazista neměl vidět Gympl - pokud ten gymnazista není dostatečně chápavý na to, aby mu došlo, že to pan režisér natočil jenom pro prachy, sponzorovala mu to Pražská energetika a Dopravní podniky a tomu, kdo by mu postříkal auto, by určitě dal přes držku.
Je mi jasné, že poslední větu předchozího odstavce leckteří mladší z vás budou brát jako doporučení, protože zakázané ovoce je přece tak lákavé. Ale a jestli český teenagerský film dospěl od Starců na chmelu, Básníků a Sněženek a machrů do tohohle stádia, je mi z toho upřímně smutno.
Ten večer [Evening] - 40%
Zatímco stará žena (v současnosti) umírá, blouzní a vzpomíná si na dobu před 50 lety, kdy byla mladá a v jejím životě se stalo cosi osudného.
Film má dosti podobnou strukturu jako Hodiny (stejný scenárista), tj. prolínání několika časových rovin, ale to, co hladce fungovalo v Hodinách, působí v režii Lájose Koltaie (původem slavný kameraman) těžkopádně a nenápaditě, a nezachrání to dobrá kamera ani špičkové obsazení.
Claire Danesová je roztomilé děvče, ale naprosto jsem jí nevěřil, že je emancipovaná dívka z 50. let minulého století, která se stane jazzovou zpěvačkou. Což je problém vzhledem k tomu, že je hlavní postavou větší poloviny filmu. Současná dějová linie je ještě mnohem méně zajímavá a pozůstává jen z toho, že hlavní hrdinka umírá a její dvě dcery se hádají. Propagace filmu se snaží naznačovat, že v něm jde o jakési "osudové tajemství", ale i když kdosi umře, žádnou detektivku rozhodně nečekejte.
Ten večer je vyloženě ženský film (mužské role v něm jsou velmi nevýznamné). Existují ale i "ženské filmy", které se mi líbily: Např. Hodiny nebo Werewolf Women of the SS. Ten večer k nim nepatří.
Film má dosti podobnou strukturu jako Hodiny (stejný scenárista), tj. prolínání několika časových rovin, ale to, co hladce fungovalo v Hodinách, působí v režii Lájose Koltaie (původem slavný kameraman) těžkopádně a nenápaditě, a nezachrání to dobrá kamera ani špičkové obsazení.
Claire Danesová je roztomilé děvče, ale naprosto jsem jí nevěřil, že je emancipovaná dívka z 50. let minulého století, která se stane jazzovou zpěvačkou. Což je problém vzhledem k tomu, že je hlavní postavou větší poloviny filmu. Současná dějová linie je ještě mnohem méně zajímavá a pozůstává jen z toho, že hlavní hrdinka umírá a její dvě dcery se hádají. Propagace filmu se snaží naznačovat, že v něm jde o jakési "osudové tajemství", ale i když kdosi umře, žádnou detektivku rozhodně nečekejte.
Ten večer je vyloženě ženský film (mužské role v něm jsou velmi nevýznamné). Existují ale i "ženské filmy", které se mi líbily: Např. Hodiny nebo Werewolf Women of the SS. Ten večer k nim nepatří.
13.9.07
Království [The Kingdom] - 100%
V Saúdské Arábii dojde k teroristickému útoku, který zabije desítky Američanů i neameričanů. Na místo se vydává malý tým FBI (vpodstatě proti vůli nadřízených), který chce pomoci s vyšetřováním. Jeho členové brzy zjišťují, že jejich protivníky budou nejen teroristé, ale veškeré zdejší obyvatelstvo (včetně vlády a policie), které je buď nechápe, nebo nenávidí.
Už od vynikající úvodní video/CGI montáže, rekapitulující v pár desítkách sekund dosavadní historií Blízkého Východu, jsem měl příjemný pocit, že tenhle film natočili absolutní profíci, kteří se pečlivě piplali s každou sekundou jeho obrazové i zvukové složky. Království režíroval Peter Berg, původně herec a později režisér překvapivě zábavné akční komedie Vítejte v džungli. Hodně je na něm ale vidět rukopis producenta, kterým je Michael Mann. Film vynikající tempo a atmosféru, kterou si udržuje i v "pomalejších scénách" aspoň nervózní kamerou a střihem. Přičemž "pomalejšími scénami" myslím scény odpočinku a zamyšlení, protože "rychlejší scény" jsou pátrání a politika a klasických akčních scén se v prvních třech čtvrtinách filmu téměř nedočkáme!
Atmosféra neznámého nezbezpečna a smrtícího vedra by se dala krájet a herecké výkony (Jamie Foxx, Jenifer Garnerová, Chris Cooper) jsou bezchybné. Jejich hrdinové jsou absolutní profíci, zachovávají vždy chladnou hlavu, mají drsný humor a když se občas přestanou ovládat a přestanou být absolutní profíci, je to dobrým indikátorem, že situace je skutečně kritická.
Musím zmínit i (pro mě naprosto neznámé) herce v rolích Arabů, kteří jsou extrémně cool a vypadají záludněji (ať už jsou klaďasové nebo záporáci), než nejpůsobivější mafiáni.
Poslední cca. půlhodina je značně akční (ve stylu Černý jestřáb sestřelen) a pro leckoho zřejmě bude vrcholem filmu, ale na mě působila opačně a trochu mi vadilo, že se výborný zážitek z předcházejících 90 minut přerodil ve střílečku.
Je ironií osudu, že jsem před pár dny recenzoval Sílu srdce a označil ji za slušný film s málo nosným námětem a se zbytečnou dějovou linií o zničené manželce. Království je něco velmi, velmi podobného a velmi podobně natočeného, ale chybí v něm zničená manželka a děj je fiktivní, tudíž méně předvídatelný a především řádně filmový - byť ne zrovna "hollywoodský" a závěrečná mírně filosofická tečka o marnosti toho všeho se mi moc a moc líbila.
Pokud jsem Síle srdce dal hodně slabých 80%, pak nemůžu jinak, než dát Království hodně slabých 100%.
Už od vynikající úvodní video/CGI montáže, rekapitulující v pár desítkách sekund dosavadní historií Blízkého Východu, jsem měl příjemný pocit, že tenhle film natočili absolutní profíci, kteří se pečlivě piplali s každou sekundou jeho obrazové i zvukové složky. Království režíroval Peter Berg, původně herec a později režisér překvapivě zábavné akční komedie Vítejte v džungli. Hodně je na něm ale vidět rukopis producenta, kterým je Michael Mann. Film vynikající tempo a atmosféru, kterou si udržuje i v "pomalejších scénách" aspoň nervózní kamerou a střihem. Přičemž "pomalejšími scénami" myslím scény odpočinku a zamyšlení, protože "rychlejší scény" jsou pátrání a politika a klasických akčních scén se v prvních třech čtvrtinách filmu téměř nedočkáme!
Atmosféra neznámého nezbezpečna a smrtícího vedra by se dala krájet a herecké výkony (Jamie Foxx, Jenifer Garnerová, Chris Cooper) jsou bezchybné. Jejich hrdinové jsou absolutní profíci, zachovávají vždy chladnou hlavu, mají drsný humor a když se občas přestanou ovládat a přestanou být absolutní profíci, je to dobrým indikátorem, že situace je skutečně kritická.
Musím zmínit i (pro mě naprosto neznámé) herce v rolích Arabů, kteří jsou extrémně cool a vypadají záludněji (ať už jsou klaďasové nebo záporáci), než nejpůsobivější mafiáni.
Poslední cca. půlhodina je značně akční (ve stylu Černý jestřáb sestřelen) a pro leckoho zřejmě bude vrcholem filmu, ale na mě působila opačně a trochu mi vadilo, že se výborný zážitek z předcházejících 90 minut přerodil ve střílečku.
Je ironií osudu, že jsem před pár dny recenzoval Sílu srdce a označil ji za slušný film s málo nosným námětem a se zbytečnou dějovou linií o zničené manželce. Království je něco velmi, velmi podobného a velmi podobně natočeného, ale chybí v něm zničená manželka a děj je fiktivní, tudíž méně předvídatelný a především řádně filmový - byť ne zrovna "hollywoodský" a závěrečná mírně filosofická tečka o marnosti toho všeho se mi moc a moc líbila.
Pokud jsem Síle srdce dal hodně slabých 80%, pak nemůžu jinak, než dát Království hodně slabých 100%.
12.9.07
Ztracená dovolená - 80%
Místo vysvětlování toho, o čem je tento český "dokument" (uvozovky vysvětlím později) se podívejte na trailer:
Tvůrci se snaží naznačovat, že film má jakési reálné ambice, například "Analyzovat turistiku jako fenomén hluboce zakořeněný v naší době" nebo "Zjistit, zda je možno najít šest Číňanů jen podle fotografie" (na což bych jim samozřejmě dávno odpověděl "Ano, pokud tu fotografii dostanete do čínské státní televize" a tvůrci mohli ušetřit spoustu času a peněz, pokud by jim opravdu šlo o tuto odpověď). A jak pomůže najít odpovědi na tyto otázky to, že uspořádám v Praze výstavu oněch fotografií a návštěvníci se na ní nechávají fotit, jako by seděli v trávě s Číňany? Nedivil bych se, kdyby se zúčastnil i David Černý a přemaloval něco na růžovo, čímž by byla zodpovězena nějaká palčivá otázka dnešní doby, vymknuté z kloubů...
Spousta toho, co ve filmu uvidíme, je výsledkem manipulace, spousta toho je upraveno tak, aby to bylo vtipné - a ono to vtipné je! Není to "zlá manipulace s fakty" jako Michael Moore, ale spíš "absurdní komedie slepená z kusů reality" á la Borat. Například uvidíme záběr starého velmi fousatého sinologa, který roztomilým způsobem pronese zásadní moudro: "To je velice... velice podstatná věc, že Číňanů je hodně." V reálu asi řekl nějakou smysluplnější myšlenku, ale když se z ní vystřihne pouze toto, je to větší sranda. Nikdo trochu rozumný nemůže věřit, že tohle je "dokument" v původním smyslu toho slova. Ale je to zábava.
Ztracená dovolená je jedním z nejlepších českých filmů, který je o úplném hovně. Český sen (který se pokoušel o něco velmi podobného) jí nesahá ani po kotníky.
Tvůrci se snaží naznačovat, že film má jakési reálné ambice, například "Analyzovat turistiku jako fenomén hluboce zakořeněný v naší době" nebo "Zjistit, zda je možno najít šest Číňanů jen podle fotografie" (na což bych jim samozřejmě dávno odpověděl "Ano, pokud tu fotografii dostanete do čínské státní televize" a tvůrci mohli ušetřit spoustu času a peněz, pokud by jim opravdu šlo o tuto odpověď). A jak pomůže najít odpovědi na tyto otázky to, že uspořádám v Praze výstavu oněch fotografií a návštěvníci se na ní nechávají fotit, jako by seděli v trávě s Číňany? Nedivil bych se, kdyby se zúčastnil i David Černý a přemaloval něco na růžovo, čímž by byla zodpovězena nějaká palčivá otázka dnešní doby, vymknuté z kloubů...
Spousta toho, co ve filmu uvidíme, je výsledkem manipulace, spousta toho je upraveno tak, aby to bylo vtipné - a ono to vtipné je! Není to "zlá manipulace s fakty" jako Michael Moore, ale spíš "absurdní komedie slepená z kusů reality" á la Borat. Například uvidíme záběr starého velmi fousatého sinologa, který roztomilým způsobem pronese zásadní moudro: "To je velice... velice podstatná věc, že Číňanů je hodně." V reálu asi řekl nějakou smysluplnější myšlenku, ale když se z ní vystřihne pouze toto, je to větší sranda. Nikdo trochu rozumný nemůže věřit, že tohle je "dokument" v původním smyslu toho slova. Ale je to zábava.
Ztracená dovolená je jedním z nejlepších českých filmů, který je o úplném hovně. Český sen (který se pokoušel o něco velmi podobného) jí nesahá ani po kotníky.
Síla srdce [A Mighty Heart] - 80%
Daniel Pearl byl americký novinář, kterého před pěti lety unesli v Pakistánu, popravili a nahráli to na video (pokud jste jedním z těch tří lidí na světě, kteří to video ještě neviděli, můžete to napravit zde).
Brad Pitt produkoval filmovou verzi těchto tragických událostí a Angelina Jolieová hraje Pearlovu manželku.
Především: Film není nijak skandální, popravu v něm neuvidíte a dokonce neuvidíte téměř nic z toho, co se s Pearlem dělo po jeho únosu. Michael Winterbottom (Tristram Shandy, Road to Guantanamo) ho režíroval výborně, s několika opravdu bravurními momenty, ale centrální myšlenka filmu je poněkud slabá.
Vznikl podle knihy Pearlovy manželky, takže je jeho značná část věnována tomu, že těhotná manželka ho milovala a když byl unesen, byla z toho velice zoufalá, nemluvě o tom, co cítila po jeho popravě. To se dalo očekávat, nevím proč by mě to mělo zajímat, a ani přesvědčivý přízvuk a pláč Angeliny nedodá jejím scénám zajímavost.
Mnohem zajímavější jsou scény, ve kterých sledujeme, jak se pakistánská policie ve spolupráci s Američany různými nepříliš čistými metodami snaží odhalit stopy únosců. Je to vpodstatě regulérní detektivka, odehrávající se v bizarním prostředí (Pakistán a jeho obyvatelé vypadají extrémně realisticky) a plná napětí. Tvůrci si ovšem nemohli vymyslet jiný konec, než k jakému reálně došlo, takže film nejenže nedopadne dobře, ale nedopadne vlastně nijak.
Takže, jak už jsem psal výše, není to špatný film, ale lituji toho, že Winterbottom nevyužil svůj nezanedbatelný talent ke zfilmování něčeho, co by mělo použitelný filmový příběh...
Brad Pitt produkoval filmovou verzi těchto tragických událostí a Angelina Jolieová hraje Pearlovu manželku.
Především: Film není nijak skandální, popravu v něm neuvidíte a dokonce neuvidíte téměř nic z toho, co se s Pearlem dělo po jeho únosu. Michael Winterbottom (Tristram Shandy, Road to Guantanamo) ho režíroval výborně, s několika opravdu bravurními momenty, ale centrální myšlenka filmu je poněkud slabá.
Vznikl podle knihy Pearlovy manželky, takže je jeho značná část věnována tomu, že těhotná manželka ho milovala a když byl unesen, byla z toho velice zoufalá, nemluvě o tom, co cítila po jeho popravě. To se dalo očekávat, nevím proč by mě to mělo zajímat, a ani přesvědčivý přízvuk a pláč Angeliny nedodá jejím scénám zajímavost.
Mnohem zajímavější jsou scény, ve kterých sledujeme, jak se pakistánská policie ve spolupráci s Američany různými nepříliš čistými metodami snaží odhalit stopy únosců. Je to vpodstatě regulérní detektivka, odehrávající se v bizarním prostředí (Pakistán a jeho obyvatelé vypadají extrémně realisticky) a plná napětí. Tvůrci si ovšem nemohli vymyslet jiný konec, než k jakému reálně došlo, takže film nejenže nedopadne dobře, ale nedopadne vlastně nijak.
Takže, jak už jsem psal výše, není to špatný film, ale lituji toho, že Winterbottom nevyužil svůj nezanedbatelný talent ke zfilmování něčeho, co by mělo použitelný filmový příběh...
Once - 80%
“I don't know you but I want you all the more for that” - láska mezi Dublinem a Prahou v muzikálu, jaký tu nebyl nejméně pár desetiletí a možná nikdy.
On byl pouliční kytarista, zpěvák a opravář vysavačů (nepouliční). Ona odjela z České republiky, aby si přivydělala pouličním prodejem časopisů a květin. Setkali se uprostřed Dublinu a díky rozbitému vysavači spolu prohodili pár slov a zjistili, že je spojuje láska k hudbě. Ona hrála na klavír. Jemu se to líbilo a nechal ji napsat text pro jednu ze svých písniček. Rozhodli se, že seženou pár dalších neznámých hudebníků, natočí ty písničky a On s nimi udělá terno v Londýně. Ona ale musí zůstat v Dublinu se svou matkou a dcerkou, a čekat na manžela, který má z Čech konečně přijet.
Je to příběh o lásce? Pochopitelně ano. Ale nikdo se s nikým nevyspí, ani žádný vášnivý polibek nepadne, a přesto to skončí dobře. Novým klavírem...
Jako člověk, který dal 100% Transformers a nenávidí folk, jsem měl nemalé obavy z toho, že budu muset z důvodu zaneprázdněnosti redaktorů Cinemy recenzovat irský hudební film o pouličním kytaristovi s neherci a rozpočtem 150 000 $. Naštěstí to byly obavy liché.
Je pravda, že mizivý rozpočet je na filmu jasně patrný, ale tvůrci se za to nestydí a učinili z toho součást vyprávěcího stylu. Ruční kamera je v každém záběru jinak rozostřená, rozzrněná, zabarvená a rozklepaná, monofonní zvuk je přeřvaný, střihová kontinuita neexistuje (pokud existuje střih) a náhodní lidé na ulici se občas dívají do kamery (štáb většinou jen namířil kameru a točil). A to všechno vytváří unikátní dojem, že se díváme na něco jako dokumentární muzikál.
Napsal jsem “muzikál”? Inu, ve filmu se hodně hraje a zpívá. Možná víc, než v klasických hollywoodských muzikálech. A texty písní často cosi vypovídají o situaci, ve které se zpívající právě nachází. Není to ovšem tak, že by postava uprostřed souvětí plynule přešla z mluvení do zpěvu a pokračovala v načaté myšlence. Jsou to přece oba muzikanti, nástroj jednoho z nich je přenosný, takže není problém po něm v radostném či tíživém okamžiku sáhnout a začít něco vybrnkávat. Ale ne moc hlasitě, protože v autobuse to může rušit.
Dva hlavní hrdiny (ve filmu nemají jména, stejně jako většina ostatních postav) hrají Glen Hansard a Markéta Irglová. Hansard (ročník 1970) hraje a zpívá v irské rockové kapele The Frames. Irglová (ročník 1988) s ním vydala v roce 2006 společné album a je jeho životní partnerkou.Ani jeden z nich nikdy nehrál v žádném filmu Herecké zkušenosti mají pramalé a s ohledem na tuto skutečnost je s podivem, jak kvalitní herecké výkony oba předvádějí. Jejich nejistota a boj s klíčícími city (ona je vdaná, on čerstvě rozejitý) jsou storpocentně uvěřitelné.
Vzhledem k tomu, že většinu filmu zabírají písničky, interpretované hlavními představiteli, je logické, že mnoho dalších postav už ve filmu neuvidíme, protože na to není čas - jen rodiče obou protagonistů a pár pouličních hudebníků, kteří pomáhají se studiovou nahrávkou. A vzhledem k rozpočtu filmu je logické, že se nedočkáme žádné muzikálové choreografie nebo něčeho podobného. Hudební čísla vypadají většinou tak, že hrdinové hrají a zpívají, někdo drží v ruce kameru, která je snímá v nepřetržitém záběru, a když je svátek, ty kamery jsou dvě a párkrát se mezi nimi střihne. Nic z toho ovšem není na závadu a tento polodokumentární styl filmu sluší.
Once (proč zůstává český název v angličtině?) je mnohem komornější než to, čemu se říká “komorní filmy”. Je to dílo, vzniklé doslova na koleně, které boduje tím, že se snaží být maximálně upřímné a maximálně se vyhýbat klišé. A podařilo se mu zabodovat i u mě, přestože mě tento konkrétní hudební žánr víceméně irituje a soundtrack z filmu si rozhodně nekoupím. Z čehož vyplývá, že musí jít o opravdu hodně, hodně kvalitní film...
P.S: Ve filmu je pár situací, založených na tom, že se mluví česky a irští protagonisté (a diváci) nemají rozumět tomu, co bylo řečeno. Jako Češi tedy máme paradoxně poněkud ochuzený kulturní zážitek...
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
On byl pouliční kytarista, zpěvák a opravář vysavačů (nepouliční). Ona odjela z České republiky, aby si přivydělala pouličním prodejem časopisů a květin. Setkali se uprostřed Dublinu a díky rozbitému vysavači spolu prohodili pár slov a zjistili, že je spojuje láska k hudbě. Ona hrála na klavír. Jemu se to líbilo a nechal ji napsat text pro jednu ze svých písniček. Rozhodli se, že seženou pár dalších neznámých hudebníků, natočí ty písničky a On s nimi udělá terno v Londýně. Ona ale musí zůstat v Dublinu se svou matkou a dcerkou, a čekat na manžela, který má z Čech konečně přijet.
Je to příběh o lásce? Pochopitelně ano. Ale nikdo se s nikým nevyspí, ani žádný vášnivý polibek nepadne, a přesto to skončí dobře. Novým klavírem...
Jako člověk, který dal 100% Transformers a nenávidí folk, jsem měl nemalé obavy z toho, že budu muset z důvodu zaneprázdněnosti redaktorů Cinemy recenzovat irský hudební film o pouličním kytaristovi s neherci a rozpočtem 150 000 $. Naštěstí to byly obavy liché.
Je pravda, že mizivý rozpočet je na filmu jasně patrný, ale tvůrci se za to nestydí a učinili z toho součást vyprávěcího stylu. Ruční kamera je v každém záběru jinak rozostřená, rozzrněná, zabarvená a rozklepaná, monofonní zvuk je přeřvaný, střihová kontinuita neexistuje (pokud existuje střih) a náhodní lidé na ulici se občas dívají do kamery (štáb většinou jen namířil kameru a točil). A to všechno vytváří unikátní dojem, že se díváme na něco jako dokumentární muzikál.
Napsal jsem “muzikál”? Inu, ve filmu se hodně hraje a zpívá. Možná víc, než v klasických hollywoodských muzikálech. A texty písní často cosi vypovídají o situaci, ve které se zpívající právě nachází. Není to ovšem tak, že by postava uprostřed souvětí plynule přešla z mluvení do zpěvu a pokračovala v načaté myšlence. Jsou to přece oba muzikanti, nástroj jednoho z nich je přenosný, takže není problém po něm v radostném či tíživém okamžiku sáhnout a začít něco vybrnkávat. Ale ne moc hlasitě, protože v autobuse to může rušit.
Dva hlavní hrdiny (ve filmu nemají jména, stejně jako většina ostatních postav) hrají Glen Hansard a Markéta Irglová. Hansard (ročník 1970) hraje a zpívá v irské rockové kapele The Frames. Irglová (ročník 1988) s ním vydala v roce 2006 společné album a je jeho životní partnerkou.
Vzhledem k tomu, že většinu filmu zabírají písničky, interpretované hlavními představiteli, je logické, že mnoho dalších postav už ve filmu neuvidíme, protože na to není čas - jen rodiče obou protagonistů a pár pouličních hudebníků, kteří pomáhají se studiovou nahrávkou. A vzhledem k rozpočtu filmu je logické, že se nedočkáme žádné muzikálové choreografie nebo něčeho podobného. Hudební čísla vypadají většinou tak, že hrdinové hrají a zpívají, někdo drží v ruce kameru, která je snímá v nepřetržitém záběru, a když je svátek, ty kamery jsou dvě a párkrát se mezi nimi střihne. Nic z toho ovšem není na závadu a tento polodokumentární styl filmu sluší.
Once (proč zůstává český název v angličtině?) je mnohem komornější než to, čemu se říká “komorní filmy”. Je to dílo, vzniklé doslova na koleně, které boduje tím, že se snaží být maximálně upřímné a maximálně se vyhýbat klišé. A podařilo se mu zabodovat i u mě, přestože mě tento konkrétní hudební žánr víceméně irituje a soundtrack z filmu si rozhodně nekoupím. Z čehož vyplývá, že musí jít o opravdu hodně, hodně kvalitní film...
P.S: Ve filmu je pár situací, založených na tom, že se mluví česky a irští protagonisté (a diváci) nemají rozumět tomu, co bylo řečeno. Jako Češi tedy máme paradoxně poněkud ochuzený kulturní zážitek...
Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)