Catherine Zeta-Jonesová je šéfkuchařka, pro kterou je její práce posedlostí. Její sestra zemře a ona se musí začít starat o její dceru (Abigail Breslinová, ta tlustá holčička z Little Miss Sunshine). Současně se v restauraci objevuje nový neortodoxní fešácký kuchař. Podívejte se na trailer:
To, co uvidíte v prvních 80 sekundách traileru, je vpodstatě přesně totéž, co vám film servíruje svých prvních 30 minut. Přičemž během těch 30 minut se nebudete bavit nebo dojímat nijak víc, než při těch 80 sekundách.
Pak to začne být trošku zajímavější, protože se objeví Aaron Eckhart, který je super jako vždy a vyzařují z něj tuny charismatu, ať dělá nebo říká cokoliv. To ale, jak správně tušíte, nestačí.
Zápletka je 100% předvídatelná: Hrdinové se nejdříve škorpí, pak je malá holčička dá dohromady, zamilují se, pak se rozejdou (kvůli naprosto nesmyslnému nedorozumění), pak chvíli pláčí, pak se dají zase dohromady a je konec.
Režisér Scott Hicks (Záře, Sněží na cedry) to celé režíruje způsobem, jako kdyby byl pyšný na to, že natočil nějaký hluboký laskavě dojemný film s poselstvím (hudba Philip Glass!!!), ale to se plete. Natočil úplně normální, ničím nezajímavou romantickou komedii, která se podobá 95 procentům ostatních romantických komedií, a aby byla úspěšná, musí především odsýpat. Což se jí nedaří.
Nejde o vyloženě hnusný film, ale když si můžete tak skvěle vybírat mezi romantickými (Hvězdný prach) i kulinářskými (Ratatouille) filmy, proč ztrácet čas s tímhle?
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
21.8.07
Rush Hour 3: Tentokráte v Paříži [Rush Hour 3] - 20%
Tož tak:
Jackie Chan pořád není moc dobrý herec, pořád neumí anglicky (je velmi patrné, že neví, co vlastně říká, což zabíjí jeho verbální humor) a bohužel už je dost starý na to, aby předváděl nějaké světoborné akční výkony. Některé akční záběry jsou evidentní trik!
Chris Tucker je ještě méně vtipný než kdy předtím (skoro všechny vtipy se omezují na to, že ječí, nebo říká něco sprostého) a začíná vypadat sešle a nesympaticky.
Scénáře nikdy nebyly světlou stránkou této série, ale tentokrát jde o opravdu odbytou záležitost. Bohužel, celá jedna dějová větev má působit seriózně, což vůbec nefunguje. Celý film by neměl táhnout zajímavý děj, ale jeho dva hrdinové, což se jim bohužel tentokrát zoufale nedaří.
Kdo je padouch, to je vám jasné dávno předtím, než se hrdinové vůbec začnou bavit o tom, že nějaký padouch existuje.
Neřekl bych, že Brett Ratner režíruje podstatně hůř než obvykle, ale rozhodně nerežíruje lépe.
Dávat 150 Kč za to, že uvidíte minutu mírně úsměvných vystřižených záběrů na konci, opravdu není dobrá investice. Jediné další plus je hudba Lalo Schifrina.
Křižovatka smrti 1 a 2 nebyly žádná veledíla, ale byly zásadně lepší než tento film, jehož jméno se nevyslovuje: Je příznačné, že (pravděpodobně na pokyn "shora") tento film má nejvíc gay český název od "Vražedná nenávi2t".
Jackie Chan pořád není moc dobrý herec, pořád neumí anglicky (je velmi patrné, že neví, co vlastně říká, což zabíjí jeho verbální humor) a bohužel už je dost starý na to, aby předváděl nějaké světoborné akční výkony. Některé akční záběry jsou evidentní trik!
Chris Tucker je ještě méně vtipný než kdy předtím (skoro všechny vtipy se omezují na to, že ječí, nebo říká něco sprostého) a začíná vypadat sešle a nesympaticky.
Scénáře nikdy nebyly světlou stránkou této série, ale tentokrát jde o opravdu odbytou záležitost. Bohužel, celá jedna dějová větev má působit seriózně, což vůbec nefunguje. Celý film by neměl táhnout zajímavý děj, ale jeho dva hrdinové, což se jim bohužel tentokrát zoufale nedaří.
Kdo je padouch, to je vám jasné dávno předtím, než se hrdinové vůbec začnou bavit o tom, že nějaký padouch existuje.
Neřekl bych, že Brett Ratner režíruje podstatně hůř než obvykle, ale rozhodně nerežíruje lépe.
Dávat 150 Kč za to, že uvidíte minutu mírně úsměvných vystřižených záběrů na konci, opravdu není dobrá investice. Jediné další plus je hudba Lalo Schifrina.
Křižovatka smrti 1 a 2 nebyly žádná veledíla, ale byly zásadně lepší než tento film, jehož jméno se nevyslovuje: Je příznačné, že (pravděpodobně na pokyn "shora") tento film má nejvíc gay český název od "Vražedná nenávi2t".
18.8.07
Simpsonovský pirát = pwned
Medvídek - 60%
Tři dávní kamarádi a vztahy s jejich ženami, které nejsou tak idylické, jak se na první pohled zdá. Znovu film Hřebejka a Jarchovského, znovu sestava nejlepších českých herců, znovu tytéž výhrady jako posledně...
V Medvídkovi jsou úžasné okamžiky. Někdo něco řekne, někdo se na někoho podívá, někdo udělá vizuální gag a funguje to dokonale. Tyto okamžiky jsou ale zasazeny do scén, které spolu dohromady nevytvářejí celek nebo jakkoliv uchopitelný příběh a na konec je narychlo nalepeno něco, co má vzbuzovat zdání pointy. Kdyby byl film o 15 minut delší nebo kratší, nic zásadního by se tim nezměnilo. Kromě toho některé zvraty jsou superbizarní, aniž by byly vtipné nebo šokující - prostě se zničeho nic nějaká postava zachová jako dement a dál se to nijak nerozebírá a nic se z toho nevyvozuje. Například u Anny (Aňa Geislerová), která je sama doma, zazvoní neznámá žena s dítětem, Anna jim otevře, pozve je dál, posadí je ke stolu, pohostí je a pak se zeptá, co jsou zač a co chtějí. Obávám se, že to celé nemá nějaký sofistikovaný podtext, ale je to prostě lenost scenáristy, který potřeboval, aby si ty dvě ženy promluvily, a nechtělo se mu kvůli tomu vymýšlet nějakou logickou situaci.
Dalším opakujícím se prohřeškem jsou potenciálně zajímavé postavy, které by vydaly na samostatný film (například Klára Issová, jejíž Ema má zřejmě velmi vážnou psychickou poruchu a potřebuje okamžitou pomoc), ale jsou využity jen jako odlehčující humorný element či running gag. To jsou příliš laciné zkratky, ke kterým by se tak dobrý režisér s tak kvalitními herci neměl uchylovat.
Na rozdíl od některých kolegů nepřidávám filmům automaticky procenta jen za to, že jsou české. Z toho logicky vyplývá, že ve srovnání většinou ostatních českých filmů je Medvídek vysokým nadstandardem.
V Medvídkovi jsou úžasné okamžiky. Někdo něco řekne, někdo se na někoho podívá, někdo udělá vizuální gag a funguje to dokonale. Tyto okamžiky jsou ale zasazeny do scén, které spolu dohromady nevytvářejí celek nebo jakkoliv uchopitelný příběh a na konec je narychlo nalepeno něco, co má vzbuzovat zdání pointy. Kdyby byl film o 15 minut delší nebo kratší, nic zásadního by se tim nezměnilo. Kromě toho některé zvraty jsou superbizarní, aniž by byly vtipné nebo šokující - prostě se zničeho nic nějaká postava zachová jako dement a dál se to nijak nerozebírá a nic se z toho nevyvozuje. Například u Anny (Aňa Geislerová), která je sama doma, zazvoní neznámá žena s dítětem, Anna jim otevře, pozve je dál, posadí je ke stolu, pohostí je a pak se zeptá, co jsou zač a co chtějí. Obávám se, že to celé nemá nějaký sofistikovaný podtext, ale je to prostě lenost scenáristy, který potřeboval, aby si ty dvě ženy promluvily, a nechtělo se mu kvůli tomu vymýšlet nějakou logickou situaci.
Dalším opakujícím se prohřeškem jsou potenciálně zajímavé postavy, které by vydaly na samostatný film (například Klára Issová, jejíž Ema má zřejmě velmi vážnou psychickou poruchu a potřebuje okamžitou pomoc), ale jsou využity jen jako odlehčující humorný element či running gag. To jsou příliš laciné zkratky, ke kterým by se tak dobrý režisér s tak kvalitními herci neměl uchylovat.
Na rozdíl od některých kolegů nepřidávám filmům automaticky procenta jen za to, že jsou české. Z toho logicky vyplývá, že ve srovnání většinou ostatních českých filmů je Medvídek vysokým nadstandardem.
17.8.07
Planeta Teror [Grindhouse: Planet Terror] - 60%
Exaktně vzato jde o sci-fi o nakažlivém plynu, který mění lidi v krvežíznivé příšery (a nějak souvisí s uřezanými varlaty), ale ve skutečnosti je to starý dobrý zombie masakr. Uznávám, že je osvěžující vidět na plátně bez nějakých cavyků vybuchovat hlavy, stříkat litry krve a vymačkávat pěticentimetrové beďary (slabší povahy a dívky budou jistě odvracet zrak). Stejně tak uznávám, že někteří z herců jsou nááádherně "cool", "badass" a všechny tyhle věci (především Josh Brolin a Jeff Fahey). Ale nestačí to na dvě hodiny filmu...
Stejně jako u Tarantinova segmentu obsahuje i Rodriguezův akční scény a triky, které výrazně přesahují to, co by si autoři původních grindhouse filmů mohli dovolit. Nicméně Planeta Teror mnohem více připomíná autentické grindhouse filmy a méně masturbaci veletvůrce.
Ve výsledku má ale film podobný problém, jako Auto zabiják: Základní myšlenka (čímž myslím jak styl vyprávění, tak konkrétní scénář), která by byla výborná jako 30minutový filmeček, není dostatečně nosná pro celovečerní snímek.
Stejně jako u Tarantinova segmentu obsahuje i Rodriguezův akční scény a triky, které výrazně přesahují to, co by si autoři původních grindhouse filmů mohli dovolit. Nicméně Planeta Teror mnohem více připomíná autentické grindhouse filmy a méně masturbaci veletvůrce.
Ve výsledku má ale film podobný problém, jako Auto zabiják: Základní myšlenka (čímž myslím jak styl vyprávění, tak konkrétní scénář), která by byla výborná jako 30minutový filmeček, není dostatečně nosná pro celovečerní snímek.
Děti vs. Faunův labyrint
Distribuční společnost Aerofilms vydala tiskovou zprávu, navazující na testovací projekci Faunova labyrintu. Nechci tady z toho dělat skladiště tiskových zpráv, tak jsem ji umístil na Google Docs. Zajímavé čtení nejen na téma "přístupnost filmů", ale také na téma "jak dělat filmu PR"...
16.8.07
Hvězdný prach [Stardust] - 100%
Anglie, přelom 19. a 20. století nebo tak nějak. U městečka jménem Zeď leží zeď, která podle legendy vede do pohádkové země Stormhold (respektive do alternativního vesmíru). Osmnáctiletý Tristan (to je psáno v českých titulcích, na imdb.com je "Tristran") se tam chce původně vydat proto, aby své milé na důkaz lásky donesl hvězdu, která tam spadla. Pak se ale od svého otce dozvídá, že jeho matkou byla princezna ze Stormholdu (kam si otec před 19 lety na jeden večer tajně odskočil). O důvod víc, aby se Tristan do té kouzelné země podíval...
(Jako už tradičně sem dávám trailer, ovšem doporučuji ho ignorovat, protože vůbec nevystihuje atmosféru filmu)
Skutečnost, která je možná důležitá: Hvězdný prach vznikl podle knihy Neila Gaimana. Píšu "možná", protože o obsahu knihy vůbec nic nevím a tato recenze tudíž není radostným jásotem Gaimanova fanouška nýbrž radostným jásotem filmového fanouška.
Skutečnost, která je mnohem důležitější: Skvěle napsaný scénář. Nemyslím jen smysl pro humor (o tom za chvíli) a originální postavy (za to možná může Gaiman, ne scénář), ale především brilantní zvládnutí všech těch postav a jejich místa v příběhu. Máme tu Tristana, jeho otce, jeho matku, spadlou hvězdu Yvaine, nejméně čtyři čarodějnice, umírajícího krále a jeho sedm synů, kapitána vzdušné lodě a spoustu dalších postav. Děj skáče mezi Anglií a několika místy ve Stormholdu, hrdinové pořád někam cestují, ale v každou chvíli je naprosto jasné kde právě kdo je, co tam dělá a proč to dělá!
A úplně nejdůležitější skutečnost: Matthew Vaughn produkoval filmy Guye Ritchieho a režíroval gangsterku Po krk v Extázi. Jako režisér výpravné fantasy je možná divnou volbou, ale výsledek je nezapomenutelný. Mimo jiné i proto, že navzdory traileru Hvězdný prach není výpravná fantasy. Je v něm pár klasických trikových fantasy scén, ale - upřímně řečeno - triky a digitální kulisy nejsou nic moc a kdyby mi někdo řekl, že se dívám na dražší televizní film, docela bych mu věřil. Což mě mimochodem vede k myšlence, že bych se moc rád díval na televizní seriál, natočený tímto stylem. Ale teď už k tomu stylu:
Hvězdný prach je především neuvěřitelně zábavný. Ne že byste sebou mlátili smíchy od začátku do konce. Ne že by hrdinové měli časoprostorově nevhodné hlášky (viz Shrek). Kouzlo je v tom, že i když film hojně čerpá ze všemožných pohádek a fantasy, a objevují se v něm spousty situací, které známe z všemožných pohádek a fantasy, hrdinové se v nich většinou nechovají jako pohádkové či fantasy postavy, ale jako lidi! Řešení některých pohádkových zápletek v tomto filmu mi přišlo tak neuvěřitelně cool a tak neuvěřitelně vtipné, že si na nic podobného v tomto tisíciletí nevzpomínám. Obrovský význam má způsob, jakým herci hrají, protože vtip se často skrývá jen v tom, jak se někdo na někoho podívá, nebo jakým způsobem řekně větu, která by sama o sobě vtipná nebyla. Při tom všem ale Hvězdný prach stále je plnohodnotně romantický a pohádkový! Stejně jako zahraniční recenzenti bych si mohl zkrátit vysvětlování tím, že bych napsal, že Hvězdný prach se velmi podobá Princezně nevěstě. Tu ovšem mnozí z vás asi neviděli (a měli byste se za to stydět).
Hvězdný prach působí dojmem téměř klasické pohádky, kterou režíroval někdo okolo 30 let, kdo je cool, kouká na MTV, jezdí ve Ferrari a rekreačně užívá drogy (což může být docela dobře pravda, detaily o Vaughnově životě neznám). Závěrem bych se ještě zmínil o hudbě téměř neznámého Ilana Eshkeriho (Hannibal: Zrození), který se rozhodl i víceméně komorní scény doprovodit superbombastickým obrovským orchestrem, což zvláštním způsobem funguje mnohem lépe, než by se zdálo z mého popisu.
P.S: Všimněte si, že jsem se moc nezmiňoval o hercích. I když vám leckdo bude vyprávět, jak úžasnou srandu si dokáží Michelle Pfeifferová nebo Robert De Niro udělat sami ze sebe, je to jenom třešnička na dortu.
P.S: Některé kopie budou s titulky, ale většina dabovaná. Dabing jsem neslyšel, ale nedokážu si představit, že by ty hlavní věci, díky kterým tenhle film stojí za to, mohly nějak fungovat i v dabingu...
(Jako už tradičně sem dávám trailer, ovšem doporučuji ho ignorovat, protože vůbec nevystihuje atmosféru filmu)
Skutečnost, která je možná důležitá: Hvězdný prach vznikl podle knihy Neila Gaimana. Píšu "možná", protože o obsahu knihy vůbec nic nevím a tato recenze tudíž není radostným jásotem Gaimanova fanouška nýbrž radostným jásotem filmového fanouška.
Skutečnost, která je mnohem důležitější: Skvěle napsaný scénář. Nemyslím jen smysl pro humor (o tom za chvíli) a originální postavy (za to možná může Gaiman, ne scénář), ale především brilantní zvládnutí všech těch postav a jejich místa v příběhu. Máme tu Tristana, jeho otce, jeho matku, spadlou hvězdu Yvaine, nejméně čtyři čarodějnice, umírajícího krále a jeho sedm synů, kapitána vzdušné lodě a spoustu dalších postav. Děj skáče mezi Anglií a několika místy ve Stormholdu, hrdinové pořád někam cestují, ale v každou chvíli je naprosto jasné kde právě kdo je, co tam dělá a proč to dělá!
A úplně nejdůležitější skutečnost: Matthew Vaughn produkoval filmy Guye Ritchieho a režíroval gangsterku Po krk v Extázi. Jako režisér výpravné fantasy je možná divnou volbou, ale výsledek je nezapomenutelný. Mimo jiné i proto, že navzdory traileru Hvězdný prach není výpravná fantasy. Je v něm pár klasických trikových fantasy scén, ale - upřímně řečeno - triky a digitální kulisy nejsou nic moc a kdyby mi někdo řekl, že se dívám na dražší televizní film, docela bych mu věřil. Což mě mimochodem vede k myšlence, že bych se moc rád díval na televizní seriál, natočený tímto stylem. Ale teď už k tomu stylu:
Hvězdný prach je především neuvěřitelně zábavný. Ne že byste sebou mlátili smíchy od začátku do konce. Ne že by hrdinové měli časoprostorově nevhodné hlášky (viz Shrek). Kouzlo je v tom, že i když film hojně čerpá ze všemožných pohádek a fantasy, a objevují se v něm spousty situací, které známe z všemožných pohádek a fantasy, hrdinové se v nich většinou nechovají jako pohádkové či fantasy postavy, ale jako lidi! Řešení některých pohádkových zápletek v tomto filmu mi přišlo tak neuvěřitelně cool a tak neuvěřitelně vtipné, že si na nic podobného v tomto tisíciletí nevzpomínám. Obrovský význam má způsob, jakým herci hrají, protože vtip se často skrývá jen v tom, jak se někdo na někoho podívá, nebo jakým způsobem řekně větu, která by sama o sobě vtipná nebyla. Při tom všem ale Hvězdný prach stále je plnohodnotně romantický a pohádkový! Stejně jako zahraniční recenzenti bych si mohl zkrátit vysvětlování tím, že bych napsal, že Hvězdný prach se velmi podobá Princezně nevěstě. Tu ovšem mnozí z vás asi neviděli (a měli byste se za to stydět).
Hvězdný prach působí dojmem téměř klasické pohádky, kterou režíroval někdo okolo 30 let, kdo je cool, kouká na MTV, jezdí ve Ferrari a rekreačně užívá drogy (což může být docela dobře pravda, detaily o Vaughnově životě neznám). Závěrem bych se ještě zmínil o hudbě téměř neznámého Ilana Eshkeriho (Hannibal: Zrození), který se rozhodl i víceméně komorní scény doprovodit superbombastickým obrovským orchestrem, což zvláštním způsobem funguje mnohem lépe, než by se zdálo z mého popisu.
P.S: Všimněte si, že jsem se moc nezmiňoval o hercích. I když vám leckdo bude vyprávět, jak úžasnou srandu si dokáží Michelle Pfeifferová nebo Robert De Niro udělat sami ze sebe, je to jenom třešnička na dortu.
P.S: Některé kopie budou s titulky, ale většina dabovaná. Dabing jsem neslyšel, ale nedokážu si představit, že by ty hlavní věci, díky kterým tenhle film stojí za to, mohly nějak fungovat i v dabingu...
13.8.07
Když si Chuck bral Larryho [I Now Pronounce You Chuck And Larry] - 40%
...nebyla to moc velká bžunda.
Chuck a Larry jsou hasiči a nejlepší kamarádi. Larry je vdovec, Chuck je kurevník. Larry zjistí, že může značně pomoci své finanční situaci, kdyby se znovu oženil nebo uzavřel registrované partnerství. Takže přemluví Chucka, aby se naoko vydával za jeho gay partnera. Netuší ovšem, že úřady se rozhodnou jejich vztah pečlivě přezkoumat a ověřit si, zda jsou skutečně homosexuálové a mají se skutečně rádi.
Když si Chuck Bral Larryho je co do námětu kopie Zelené karty s trochou gay humoru navíc. Důležitější ale je, že je to “standardní sandlerovská komedie” tj. osciluje někde kolem průměru, má neoriginální scénář a v malých roličkách se v ní objevují známí herci a jiné celebrity.
“Chuck a Larry” se drží spíše pod hranicí onoho zmiňovaného průměru. Humor je tak řídký, že by se lépe hodilo zpracovat totéž téma jako třicetiminutovou sitcomovou epizodu. Vtipy jsou fousaté a naprosto předvídatelné a jejich přednes jen velmi výjimečně vzbudí na vaší tváři aspoň pousmání.
Seriózní pointa filmu by měla vyznít ve smyslu “I gayové jsou lidé jako my”, ale i když pominu zbytečnost takové pointy, nemohu se zbavit dojmu, že tvůrci byli homofobové nejhrubšího zrna. Výsledek jejich snahy není vyloženě nechutný nebo nesnesitelný, ale dokonale zbytečný, a třeba takové (nijak objevné) Svatbě naruby se rozhodně nevyrovná.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Chuck a Larry jsou hasiči a nejlepší kamarádi. Larry je vdovec, Chuck je kurevník. Larry zjistí, že může značně pomoci své finanční situaci, kdyby se znovu oženil nebo uzavřel registrované partnerství. Takže přemluví Chucka, aby se naoko vydával za jeho gay partnera. Netuší ovšem, že úřady se rozhodnou jejich vztah pečlivě přezkoumat a ověřit si, zda jsou skutečně homosexuálové a mají se skutečně rádi.
Když si Chuck Bral Larryho je co do námětu kopie Zelené karty s trochou gay humoru navíc. Důležitější ale je, že je to “standardní sandlerovská komedie” tj. osciluje někde kolem průměru, má neoriginální scénář a v malých roličkách se v ní objevují známí herci a jiné celebrity.
“Chuck a Larry” se drží spíše pod hranicí onoho zmiňovaného průměru. Humor je tak řídký, že by se lépe hodilo zpracovat totéž téma jako třicetiminutovou sitcomovou epizodu. Vtipy jsou fousaté a naprosto předvídatelné a jejich přednes jen velmi výjimečně vzbudí na vaší tváři aspoň pousmání.
Seriózní pointa filmu by měla vyznít ve smyslu “I gayové jsou lidé jako my”, ale i když pominu zbytečnost takové pointy, nemohu se zbavit dojmu, že tvůrci byli homofobové nejhrubšího zrna. Výsledek jejich snahy není vyloženě nechutný nebo nesnesitelný, ale dokonale zbytečný, a třeba takové (nijak objevné) Svatbě naruby se rozhodně nevyrovná.
Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)
Zkušební projekce Faunova labyrintu pro děti
(Následuje neupravovaná tisková zpráva. Dodatečně distributorem opraveno chybné datum.)
Vážení filmoví přátelé,
v souvislosti s uvedením filmu Faunův labyrint do českých kin se rozhodla distribuční společnost Aerofilms ukončit dohady o tom, jak staré děti by měly film vidět. Rozhodla se totiž upořádat zkušební projekci pro děti. Během projekce bychom se měli dovědět, jak film vnímají děti od 12 do 15 let.
Ne že by film Faunův labyrint obsahoval nějak zvlášť brutální nebo jinak nevhodné scény, ale je ukázkou přesně toho typu filmu, který stojí v očích mnoha odborníků na hraně – fantazijní příběh s hlavní dětskou hrdinkou, ve kterém létají víly, promlouvá pohádkový faun, ale zároveň v něm po kopcích běhají partizáni, zabíjejí se navzájem s vojáky vládních vojsk a zajatce zde krutý plukovník vyslýchá právem velmi útrpným. V očích mnoha diváků sklouzává Faunův labyrint k poněkud nepřesnému označení „pohádka pro dospělé“. Pak nutně vyvstává hned několik otázek: když pohádka, tak proč jen pro dospělé? Co je v tom filmu k vidění, co by děti vidět neměly a co by zároveň neměly možnost vidět v jiných filmech? Když mluvíme o dětech, myslíme tím děti do dvanácti nebo do patnácti let věku?
To vše by měla prověřit a nalézt pár odpovědí zkušební projekce pro děti, která se koná (vstup zdarma) 16. srpna od 10.00 hod v kině Světozor. Je určena dětem od 12 do 15 let v doprovodu rodičů či s jejich písemným potvrzením, že se projekce mohou zúčastnit. Po skončení filmu ověří krátký dotazník pocity dětí z filmu.
Sám režisér snímku Guillermo del Toro v rozhovoru na otázku, zda-li je film určen pro děti odpovídá: „Myslím, že kdybych měl teď předsedat rodičovskému výboru, řekl bych, že do jisté míry ano. Podle mého v sobě výchova dětí má cosi perverzního, když se na jednu stranu snažíme izolovat je od nebezpečí skutečného a přitom jim dovolujeme nořit se do násilí bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Na jednu stranu vychováváme děti s vysokou citlivostí na neštěstí či bolest a zároveň děti necháváme zvrhle závislé na grafické povaze násilí.“
Zkušební projekce Faunova labyrintu ale nepřichází prověřovat liberální prostředí určování přístupnosti filmů, které v ČR vládne. „Hodlá jen ověřit názory dospělých o jejich dětech,“ říká Ivo Andrle programový ředitel distribuční společnosti Aerofilms.
Jak těžká práce to je s určováním přístupností Faunova labyrintu dokazuje rozpětí, s kterým se ve světě setkáváme. V Singapuru film neuvidí nikdo pod 21 let, ledaže by šel na film v doprovodu rodičů. V Malajsii, Argentině a domácím Španělsku tento film legálně neudiví většina středoškoláků. V těchto zemích je totiž hranice přístunosti Faunova labyrintu stanovena na 18 let. Většina Evropy (Německo, Nizozemí, Irsko, Švýcarsko, Portugalsko) včetně Nového Zélandu je mnohem otevřenější. Shoduje se na hranici 16 let. Nejliberálnější je Franice. Zhlédnutí filmu nebrání dětem starším 12 let. Kam patří Česká republika? „Faunův labyrint jde do kin s doporučenou přístupností od 15 let. Osobně si ale myslím, že děti již od 12 let by film klidně mohly vidět. Mají svět již dost osahaný a jistě by nás překvapilo, na co se ve svém volném čase dívají,“ dodává ředitelka distribučni společnosti Aerofilms Zuzana Pudilová.
V Parlamentu leží návrh na snížení trestní odpovědnosti mladistvých na 14 let. Zdá se však, že ti, kvůli kterým tyto dobové tance tančíme především, zachovávají chladnou hlavu. Jedenáctiletá Marcela říká: „Věřím, že z krváků může mít někdo špatné sny. Mně se to ale nikdy nestalo. Ráda se koukám na akční filmy, protože jsou to ve skutečnosti takový pohádky pro dospělý.“
Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/faunuvlabyrint
Jak se stanovuje přístupnost filmů v ČR?
Český divák si může užívat celkem liberální prostředí. Jednak je to dáno tím, že čeští diváci jsou stejně jako zbytek Evropy citliví spíše na násilí než na sex – na rozdíl od prudérní Ameriky, která má pořadí toho, před čím dětem zakrývat oči, přesně naopak (novinkou na poli ostře sledovaných jevů na zaoceánských filmových plátnech je frekvence, s jakou filmoví hrdinové konzumují tabákové výrobky). Jednak – a to především – tady dosud nebyla vůle ani potřeba se určováním jednotných pravidel přístupnosti vůbec zabývat.
V České republice neexistuje jednotný systém označování přístupnosti filmů ani zde nepůsobí žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala. Zákon (č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl) hovoří o tom, že za stanovení hranice přístupnosti díla nese odpovědnost jeho výrobce či distributor. V praxi by pak na dodržení takto libovolně stanovené hranice měl dohlížet provozovatel kina. To se někde děje, jinde vůbec. Kinaři totiž nemají pravomoc legitimovat diváky. Když tedy dojde na dotaz ohledně věku, většinou končí takové spory před vstupem do kinosálu vzájemnou dohodou provozovatele kina s mladistvým divákem, popř. jeho rodiči.
Faktem je, že se množí stížnosti rodičů nebo pedagogů nejen na označení přístupnosti některých filmů, ale i např. na vhodnost uváděných upoutávek na nové tituly, které jsou často zařazovány před film, na který diváci přišli. Zdravý rozum velí, že trailer na horror, ve kterém údy uřezané motorovou pilou létají z jednoho konce plátna na druhý, prostě není vhodné hrát kinem nabitým dětmi, které jsou natěšené na posledního Harryho Pottera. Zdravý rozum si ale často cestu až do kinosálu nenajde.
Řešením by mohlo být zřízení samoregulačního orgánu, který by jednotně označoval veškerá audiovizuální díla v ČR bez ohledu na povahu nosiče (filmy distribuované v kinech, na DVD a VHS včetně videoher, televizní pořady). Podobný orgán funguje v Nizozemí pod názvem NICAM. Jeho zakladateli jsou všechny veřejnoprávní a komerční televize, filmový sektor, video/DVD sektor včetně her. Sdružuje distributory, provozovatele kin, prodejce video/DVD nosičů. Jeho výhodou je, že vznikl a funguje jako iniciativa zdola, jako společná iniciativa nizozemského audiovizuálního sektoru, finančně podporovaná jak státem, tak samotnými zakladateli.
Vážení filmoví přátelé,
v souvislosti s uvedením filmu Faunův labyrint do českých kin se rozhodla distribuční společnost Aerofilms ukončit dohady o tom, jak staré děti by měly film vidět. Rozhodla se totiž upořádat zkušební projekci pro děti. Během projekce bychom se měli dovědět, jak film vnímají děti od 12 do 15 let.
Ne že by film Faunův labyrint obsahoval nějak zvlášť brutální nebo jinak nevhodné scény, ale je ukázkou přesně toho typu filmu, který stojí v očích mnoha odborníků na hraně – fantazijní příběh s hlavní dětskou hrdinkou, ve kterém létají víly, promlouvá pohádkový faun, ale zároveň v něm po kopcích běhají partizáni, zabíjejí se navzájem s vojáky vládních vojsk a zajatce zde krutý plukovník vyslýchá právem velmi útrpným. V očích mnoha diváků sklouzává Faunův labyrint k poněkud nepřesnému označení „pohádka pro dospělé“. Pak nutně vyvstává hned několik otázek: když pohádka, tak proč jen pro dospělé? Co je v tom filmu k vidění, co by děti vidět neměly a co by zároveň neměly možnost vidět v jiných filmech? Když mluvíme o dětech, myslíme tím děti do dvanácti nebo do patnácti let věku?
To vše by měla prověřit a nalézt pár odpovědí zkušební projekce pro děti, která se koná (vstup zdarma) 16. srpna od 10.00 hod v kině Světozor. Je určena dětem od 12 do 15 let v doprovodu rodičů či s jejich písemným potvrzením, že se projekce mohou zúčastnit. Po skončení filmu ověří krátký dotazník pocity dětí z filmu.
Sám režisér snímku Guillermo del Toro v rozhovoru na otázku, zda-li je film určen pro děti odpovídá: „Myslím, že kdybych měl teď předsedat rodičovskému výboru, řekl bych, že do jisté míry ano. Podle mého v sobě výchova dětí má cosi perverzního, když se na jednu stranu snažíme izolovat je od nebezpečí skutečného a přitom jim dovolujeme nořit se do násilí bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Na jednu stranu vychováváme děti s vysokou citlivostí na neštěstí či bolest a zároveň děti necháváme zvrhle závislé na grafické povaze násilí.“
Zkušební projekce Faunova labyrintu ale nepřichází prověřovat liberální prostředí určování přístupnosti filmů, které v ČR vládne. „Hodlá jen ověřit názory dospělých o jejich dětech,“ říká Ivo Andrle programový ředitel distribuční společnosti Aerofilms.
Jak těžká práce to je s určováním přístupností Faunova labyrintu dokazuje rozpětí, s kterým se ve světě setkáváme. V Singapuru film neuvidí nikdo pod 21 let, ledaže by šel na film v doprovodu rodičů. V Malajsii, Argentině a domácím Španělsku tento film legálně neudiví většina středoškoláků. V těchto zemích je totiž hranice přístunosti Faunova labyrintu stanovena na 18 let. Většina Evropy (Německo, Nizozemí, Irsko, Švýcarsko, Portugalsko) včetně Nového Zélandu je mnohem otevřenější. Shoduje se na hranici 16 let. Nejliberálnější je Franice. Zhlédnutí filmu nebrání dětem starším 12 let. Kam patří Česká republika? „Faunův labyrint jde do kin s doporučenou přístupností od 15 let. Osobně si ale myslím, že děti již od 12 let by film klidně mohly vidět. Mají svět již dost osahaný a jistě by nás překvapilo, na co se ve svém volném čase dívají,“ dodává ředitelka distribučni společnosti Aerofilms Zuzana Pudilová.
V Parlamentu leží návrh na snížení trestní odpovědnosti mladistvých na 14 let. Zdá se však, že ti, kvůli kterým tyto dobové tance tančíme především, zachovávají chladnou hlavu. Jedenáctiletá Marcela říká: „Věřím, že z krváků může mít někdo špatné sny. Mně se to ale nikdy nestalo. Ráda se koukám na akční filmy, protože jsou to ve skutečnosti takový pohádky pro dospělý.“
Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/faunuvlabyrint
Jak se stanovuje přístupnost filmů v ČR?
Český divák si může užívat celkem liberální prostředí. Jednak je to dáno tím, že čeští diváci jsou stejně jako zbytek Evropy citliví spíše na násilí než na sex – na rozdíl od prudérní Ameriky, která má pořadí toho, před čím dětem zakrývat oči, přesně naopak (novinkou na poli ostře sledovaných jevů na zaoceánských filmových plátnech je frekvence, s jakou filmoví hrdinové konzumují tabákové výrobky). Jednak – a to především – tady dosud nebyla vůle ani potřeba se určováním jednotných pravidel přístupnosti vůbec zabývat.
V České republice neexistuje jednotný systém označování přístupnosti filmů ani zde nepůsobí žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala. Zákon (č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl) hovoří o tom, že za stanovení hranice přístupnosti díla nese odpovědnost jeho výrobce či distributor. V praxi by pak na dodržení takto libovolně stanovené hranice měl dohlížet provozovatel kina. To se někde děje, jinde vůbec. Kinaři totiž nemají pravomoc legitimovat diváky. Když tedy dojde na dotaz ohledně věku, většinou končí takové spory před vstupem do kinosálu vzájemnou dohodou provozovatele kina s mladistvým divákem, popř. jeho rodiči.
Faktem je, že se množí stížnosti rodičů nebo pedagogů nejen na označení přístupnosti některých filmů, ale i např. na vhodnost uváděných upoutávek na nové tituly, které jsou často zařazovány před film, na který diváci přišli. Zdravý rozum velí, že trailer na horror, ve kterém údy uřezané motorovou pilou létají z jednoho konce plátna na druhý, prostě není vhodné hrát kinem nabitým dětmi, které jsou natěšené na posledního Harryho Pottera. Zdravý rozum si ale často cestu až do kinosálu nenajde.
Řešením by mohlo být zřízení samoregulačního orgánu, který by jednotně označoval veškerá audiovizuální díla v ČR bez ohledu na povahu nosiče (filmy distribuované v kinech, na DVD a VHS včetně videoher, televizní pořady). Podobný orgán funguje v Nizozemí pod názvem NICAM. Jeho zakladateli jsou všechny veřejnoprávní a komerční televize, filmový sektor, video/DVD sektor včetně her. Sdružuje distributory, provozovatele kin, prodejce video/DVD nosičů. Jeho výhodou je, že vznikl a funguje jako iniciativa zdola, jako společná iniciativa nizozemského audiovizuálního sektoru, finančně podporovaná jak státem, tak samotnými zakladateli.
11.8.07
Můj vůdce: Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi [Mein Führer: Die wirklich wahrste Wahrheit über Adolf Hitler] - 40%
25. prosinec 1944. Německo prohrává válku, většina Berlína je vybombardovaná a Říše má problém. Vůdce by měl 1. ledna přednést triumfální projev k miliónům posluchačů a pozvednout ducha celé země. Ovšem vůdce prožívá krizi, je nemocný a ztratil důvěru sám v sebe. Doktor Josef Goebbels ovšem dostává nápad: Povolat slavného herce Adolfa Grünbauma (nedávno zesnulý Ulrich Mühe z "Životů těch druhých"), který před lety svou motivační metodou pomohl Hitlerovi k vítězství ve volbách. Menší problém spočívá v tom, že Grünbaum je Žid, toho času i s rodinou v koncentračním táboře...
Tvůrci filmu a distributor se snaží kolem něj vyvolat kontroverzní atmosféru. "Komedie s Adolfem Hitlerem?? Můj bože!!!" Nic tak moc kontroverzního mi na tom nepřijde, i já jsem s kamarády prováděl různé blbosti (související video z roku 2001), a problém této komedie nijak nesouvisí s tím, že Hitlera příliš zesměšňuje nebo ho ukazuje jako příliš lidského. Problém "Mého vůdce" je zcela prozaicky v tom, že je to špatný film. Trailer tentokrát příliš nelže a je podobně nezáživný jako samotný film. A uvidíte v něm většinu nejlepších vtipů filmu.
Film náhodně mění svůj žánr mezi zcela bláznivou absurdní komedií (Hitler je na všech čtyřech a jeho vlčák s ním chce zezadu souložit), inteligentní satirou ("Promiňte, doktore Grünbaume, vytrhli jsme vás z něčeho?" - "Ze Sachsenhausenu") a překvapivě seriózně laděnou sondou do Hitlerova nitra (otec ho ponižoval, proto je na tom psychicky špatně, on byl vlastně oběť, atd...) a Grünbaumovy niterné rozervanosti (má s Hitlerem soucítit nebo ho má zabít a pomoci světu?). Přičemž inteligentní satira je v menšině. Tyto tři žánry se střídají skokově a bez jakéhokoliv systému a logiky, takže se mi opakovaně stávalo, že jsem si nebyl jistý, zdá mám v danou chvíli plačícího zničeného Hitlera litovat, nebo se mu řehtat.
Vyloženě nevhodná je hudba (velký symfonický orchestr hraje naprosto seriózní dramatické motivy) a drahé triky, které naprosto realisticky zobrazují depresivní vybombardovaný Berlín (přičemž většina filmu se odehrává v několik místnostech mezi 2 až 3 lidmi, takže působí jako divadelní hra). O tom, zda jsou dobří herci, a zda vadí, že představitel Hitlera ani vzdáleně nepřipomíná Hitlera, nemá celkem smysl diskutovat, protože nikdo z nich nemá zajímavě nebo vtipně napsanou roli.
Tvůrci filmu a distributor se snaží kolem něj vyvolat kontroverzní atmosféru. "Komedie s Adolfem Hitlerem?? Můj bože!!!" Nic tak moc kontroverzního mi na tom nepřijde, i já jsem s kamarády prováděl různé blbosti (související video z roku 2001), a problém této komedie nijak nesouvisí s tím, že Hitlera příliš zesměšňuje nebo ho ukazuje jako příliš lidského. Problém "Mého vůdce" je zcela prozaicky v tom, že je to špatný film. Trailer tentokrát příliš nelže a je podobně nezáživný jako samotný film. A uvidíte v něm většinu nejlepších vtipů filmu.
Film náhodně mění svůj žánr mezi zcela bláznivou absurdní komedií (Hitler je na všech čtyřech a jeho vlčák s ním chce zezadu souložit), inteligentní satirou ("Promiňte, doktore Grünbaume, vytrhli jsme vás z něčeho?" - "Ze Sachsenhausenu") a překvapivě seriózně laděnou sondou do Hitlerova nitra (otec ho ponižoval, proto je na tom psychicky špatně, on byl vlastně oběť, atd...) a Grünbaumovy niterné rozervanosti (má s Hitlerem soucítit nebo ho má zabít a pomoci světu?). Přičemž inteligentní satira je v menšině. Tyto tři žánry se střídají skokově a bez jakéhokoliv systému a logiky, takže se mi opakovaně stávalo, že jsem si nebyl jistý, zdá mám v danou chvíli plačícího zničeného Hitlera litovat, nebo se mu řehtat.
Vyloženě nevhodná je hudba (velký symfonický orchestr hraje naprosto seriózní dramatické motivy) a drahé triky, které naprosto realisticky zobrazují depresivní vybombardovaný Berlín (přičemž většina filmu se odehrává v několik místnostech mezi 2 až 3 lidmi, takže působí jako divadelní hra). O tom, zda jsou dobří herci, a zda vadí, že představitel Hitlera ani vzdáleně nepřipomíná Hitlera, nemá celkem smysl diskutovat, protože nikdo z nich nemá zajímavě nebo vtipně napsanou roli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)